AD ASTRA: krize dobyvatele

Mám ráda inteligentní sci-fi filmy. Dávají možnost vyjádřit hlubší kolektivní témata. A protože lidský kolektiv momentálně prochází mohutným transformačním procesem, dávají možnost vyjádřit i témata krize. Což se nabízí samo, vezmeme-li v úvahu, že podstatou sci-fi je zabývat se lidským objevitelstvím, zkoumáním dalekých světů a možnostmi, které nám dávají technologie. Což jsou přesně oblasti, kde jsme narazili na pomyslný strop, a ptáme se, zda negativní důsledky takového zkoumání nepřevažují nad pozitivním přínosem. Po době technologického optimismu si uvědomujeme lidskou omylnost, nedokonalost a křehkost.  Každopádně téma objevování a dobývání  energeticky představuje mužskou polaritu našeho přístupu k realitě. Astrologickou symbolikou Mars a Jupiter, dvě nejobtížněji se transformující mužské ohnivé energie, neboť v patriarchální minulosti  jako bojovníci a náboženští mocenští představitelé nemuseli na nikoho pochybujícího brát ohledy. A ztráta moci samozřejmě netěší.

TAKŽE BRAD PITT

Tak jsem se s kamarádkou vydala na film Ad Astra. Zaprvé: Brad Pitt. Asi ho většina žen miluje, ale mně dlouho, opravdu dlouho nijak neoslovoval. Tuctový blonďák, hezoun, jeho filmy mi nic neříkaly. Pak přišli Hanební parchanti a musela jsem uznat, že v nich byl okouzlující. A Spojenci. A a v soukromém životě rozvod s tou podivnou Marťankou. A nyní je to posmutnělý, pomačkaný, stárnoucí muž, který nežije hollywoodský sen – a mně se moc líbí. Konečně je autentický.

SYN A OTEC

Příběh filmu Ad Astra je vlastně jednoduchý. Blízká budoucnost. Major americké armády, jehož otec byl kosmonaut, je nadřízenými povolán, aby se vydal na okraj dosud objeveného známého vesmíru. Tam před mnoha lety mířila výprava, v jejímž čele otec stál. Nyní je syn vyslán, aby se pokusil zjistit, co se s výpravou stalo a zda někdo přežil, neboť po překročení orbitu Neptunu (jak symbolické…) se spojení přerušilo. Zároveň od té doby sužují Zemi záhadné energetické výboje.
Díky vnitřnímu dialogu hrdiny brzy poznáme, že prochází životní krizí. Dalo by se říci, univerzální mužskou krizí: krizí syna nepřítomného otce a krizí dobyvatele. Protože dával přednost práci, společenské roli před rolí soukromou, vnějšímu před vnitřním, a nedokázal vyléčit své zraněné srdce, odešla od něho milovaná manželka. Ze vzpomínek vystupuje obraz, který terapeuté tak dobře znají: protože byl jako dítě otcem opuštěn – a přitom slovy (nikoli činy) ujišťován, že je milován, – vzniká vnitřní rozpor a program: na lásku se nelze spolehnout, je zraňující, lepší je před ní utéct do bezpečného světa pracovních úkolů. Uzavřít se, aby nebolela, a odehnat každého, kdo by chtěl krustu zranění prorazit. A tvářit se, že zkoumat a dobývat vesmír je mnohem, mnohem důležitější než rodina a vztahy.
Hrdinovi jménem Roy tento sebepotvrzující program vyjde: milovaná bytost ho (opět) opustí. A jemu tak nestojí nic v cestě splnit další důležitý úkol, který po něm vlast, tedy establishment, žádá. Jen kdyby nebyl tak… smutný a unavený.
Brzy pozná, také díky otcovu dávnému kolegovi, že výprava, v jejímž čele otec stál, neprobíhala dle očekávání. Technologiemi nenaplánovatelný lidský prvek, totiž vztahy , resp. psychika, si vybrali svoji daň. Když se po mnoha peripetiích opravdu Roy s otcem setká, pochopí, že jeho oslnivý idealismus a touha poznávat se zvrhly v psychickou nemoc, posedlost a nevnímání reality, daností. Astroterapeutickým jazykem – Neptun a Pluto,nad-osobní ženské energie rozpadu, šílenství, temnoty a trestu pro přílišnou hubris, lidskou pýchu, jsou hierarchicky mocnější než osobní energie Marse a Jupitera – než touha ega a představy o úspěchu. Když překročíme hranici úcty a pokory, zastaví nás. Roy se z výpravy vrací a v poslední scéně se potkává se svojí ženou.

CESTA VYHOŘELÉHO HRDINY

Archetypální Cesta hrdiny, chce se říct. Musí do světa, aby poznal, že to cenné je doma pod prahem. Ale tady to má postmoderní kulisy světa, kde se technologie vyvíjejí rychleji než etická úroveň lidského vědomí,  a my nestíháme domýšlet a reflektovat souvislosti a dopady. Nebo tak trochu stíháme, ale je nám to jedno, protože puzení jít dál, výš a chtít víc, je silnější vzorec než cokoli jiného. Kulisy filmu ale ukazují, že aktuálně jsme konfrontováni se stínem dobyvatelského mýtu. Když Roy na své cestě dorazí na Lunu a později na Mars, vidíme, že nejde o „nový svět“, o kterém snili naši předci, ale o přenesení lidských konfliktů a expanzi chladných strojů do nových prostor. V lidské mysli se nic nezměnilo. Lidé i prostředí působí unaveně, odosobněně, jako by k přežití bylo nutné se odpojit od vlastní duše a jemného vnímání – jak ošklivé a absurdní to celé je a jaký to má vlastně účel? Psychology často zmiňovaná „kognitivní disonance“, čili rozpor mezi tím, co už víme , a jak se chováme, je zobrazena na plátně totálním vyhořením. Žádné nadšení a idealismus průkopníků, jen mocenské manipulace lidí zalezlých v podzemních objektech jako krtci. Absurdně pak působí neustálé psychologické testy, kterými Roy musí procházet – zjevně celý svět není v pořádku, jak může být v pořádku jednotlivec? A co v tomto světě znamená „být v pořádku“? V Royově případě – zůstat bez emocí, plochý a prázdný. Značka ideál pro společnost, která používá lidi jako nástroje.

VYNDEJ KŮL A NÁSLEDUJ MNE

Je potřeba říct, že dobyvatelský program je v lidském vědomí velmi silný. Osobně se s ním při energetické práci nejčastěji setkávám v podobě martovského příběhu křižáckých rytířů. Všichni ti muži a ženy, kteří si pamatují, že své misi obětovali životy, v jejich energetickém poli je na zádech tíží meč a Ježíšův kříž, a mají pocit, že když se „jen“ starají o svůj domov, rodinu, děti, blízké okolí, nenaplňuje to jejich ambice. Příliš silný živel ohně bílého muže/bílé ženy si vybírá svoji daň.
V Bibli je mnoho veršů, jejichž otisk v kolektivním vědomí byl…, jak to říct korektně…, ne úplně podpůrný. Nekorektně: katastrofa, s jejíž následky se nyní potýkáme. Mezi nimi je tento verš z evangelia podle Marka:

„Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (8:34)

Verš byl interpretován jako povinnost následovat Ježíše v jeho utrpení – neboť kříž je symbolem jeho utrpení. V lidském vědomí tak upevnil program, že utrpení je normální, ba dokonce žádoucí, neboť pokud chcete žít svůj spirituální vzor, musíte žít jako on. Tento program „utrpení v lidském životě je normální“ udržuje v našem poli „bolest jako učitelku“ a znemožňuje učit se naše lekce laskavým, jemným způsobem, jak je samozřejmě také možné. V našem prostředí o tom skvěle píše např. paní Uhlířová: https://www.thea-benodis.cz/l/polarita-neni-bozi-zamer/
Skutečnost, že jde o teologický mocenský koncept, posiluje fakt, že v originálním řeckém textu Nového zákona se slovo „kříž“ nevyskytuje. Jde o ahistorismus – v době, kdy měl Ježíš působit, kříž nebyl křesťanským symbolem – Ježíš byl Žid/Judejec a vystupoval pro Židy, o křesťanství v době Ježíšově nemůžeme mluvit. Později prvními křesťanskými symboly byly ryby nebo kotva jako symbol naděje. Řečtina koiné, ve které je Nový zákon napsán, slovo pro „kříž“ nemá. V originální verzi je slovo „kůl“:

Vezmi svůj kůl a následuj mne.“

Zní to dnes divně – do té doby, než si uvědomíme, kdo v helenistickém starověku nosil kůl. Římští vojáci – a stavěli z nich ohradu pro vojenský tábor. Čili „Vezmi svůj kůl a následuj mne“ bychom mohli do dnešních souvislostí převést jako „Vytrhni z ohrady kůl a vykroč ze svých zaběhaných myšlenek a vzorců chování.“, „Překroč svůj omezený obzor.“ … „Trochu“ jiné vyznění, trochu jiný pokyn.

ARCHETYP DOBÝVÁNÍ

Možná tady někde se definitivně ztrácí rovnováha mezi vnitřní a vnější prací, mezi soustředěním na vnitřní děje naší duše a všech vrstev složité psyché, a mezi výzvou k vnější aktivitě, překračování fyzických hranic a objevování zatím nepoznaného. Křesťanství se stává misijním náboženstvím – vnější aktivitou a tlakem na jiné spirituální komunity si vymáhá monopolní pohled na svět. V zájmu „jediné pravdy“ je potřeba postupovat na území druhých a přesvědčovat je o té jediné „správné“ verzi výkladu světa. Kořistit jejich duše. Osvícenství svrhne náboženství z piedestalu, ale dobyvatelský étos zůstává: projevuje se průmyslovým pronikáním, využíváním Země a jejích surovin, kolonizací, čistě užitkovým přístupem k životnímu prostředí, s nímž jsme ve skutečnosti Jedno, a k domorodým národům, s nimiž jsme Jedni.

PŘÍPADOVÁ STUDIE: KŘIŽÁCI

Zpět ke křižáckým rytířům. Jen si představte tu sílu přesvědčení, která tisíce evropských mužů po papežově výzvě roku 1094 vedla do „Svaté země“ (svaté jen pro nás křesťany, samozřejmě) s cílem „dobýt zpět Boží hrob z rukou nevěřících“. Dvě staletí trvající experiment způsobil, že generace evropských mužů opouštěla své domovy, rodiny, manželky a děti, a s vidinou tzv. vyššího cíle putovali do země, z níž pocházel jejich učitel Ježíš – a jehož židovské soukmenovce cestou vraždili. Totální chiméra a iluze.

Své dobré srdce a dobré úmysly mohli osvědčit doma, v lásce vůči své rodině a zemi a v laskavosti vůči „the Other“, Jinému ve své společnosti. Ale to je asi mnohem větší práce než vzít meč a jít dobývat… Protože předpokládá vnitřní trpělivé tříbení charakteru, vytrvalost, pokoru a nahlédnutí vlastních stínů. Cesta hrdiny do vnějšího světa je patrně pohodlnější a sláva padlého v bitvě je opěvována v knihách a písních. Nikdo nepíše ani nezpívá o věrných, pracovitých mužích, dobrých otcích a manželech, kteří se starají o svoji komunitu s vytrvalou trpělivostí.

CO POTŘEBUJEME ZMĚNIT?

Tak potřebujeme něco změnit. Změnit přesvědčení, že lidskou touhu po poznávání a překračování hranic a lačnost mít víc a jít dál lze ukojit vnějším dobýváním. Změnit přesvědčení, že je to hrdinský čin. Není. I skvělá lidská vlastnost zvědavosti a zkoumání má svoji hranici, za kterou se překlápí do extrému s negativními důsledky. Vnitřní má být stejně důležité jako vnější, blízké stejně jako vzdálené. Vznešená idea se snadno může zvrhnout v ničivou ideologii – a není děsivější tvor než člověk v zajetí zpupných přesvědčení o svých výlučných právech a pravdách.
Mimochodem, významný historik středověku Jacques Le Goff kdysi prohlásil – pravda, s nadsázkou – , že jediným pozitivním výsledkem křižáckých výprav je dovoz stromu meruňky do Evropy. Možná bychom mohli přidat …vidličku?

CO JE VŮBEC EVOLUCE?

Všichni ti unavení muži a ženy ženoucí se za lepšími auty, lepšími počítači, novými zážitky na Maledivách, zapisující se do Muskova pořadníku letu na Mars,… by si pomohli, kdyby nahlédli skutečnou vnitřní motivaci pro svůj úprk vpřed. A možná by se i vrátili o krok zpět, k tomu křehkému a cennému v jejich životech, co jim jinak uniká. Tak jako Roy musel letět na kraj Sluneční soustavy, aby pochopil, že jeho obdivovaný, leč nepřítomný otec – hrdina byl vlastně sobecký blázen propadlý posedlosti, které obětoval všechno – i své lidství. A aby se vrátil zpátky na Zem, ke své ženě. Co všechno lidé musí tzv. dobýt, aby se vrátili sami k sobě?

Konec konců, je vůbec otázka, co to je evoluce. A zda vůbec existuje. Jak říká Inelia Benz v chystané knížce Rozhovor s andělem: duše je dokonalá. Tak co vlastně hledá? Proč se rozhodla, že bude spát, a zapomene, že je dokonalá? Co člověka žene v tzv. evoluci a není to celé jedna velká iluze? Není skutečná evoluce spíše rozpomínání se na vlastní božskou dokonalou podstatu, tedy cesta dovnitř, nikoli ven? Rozvoj vnitřních nástrojů duše, nikoli vnějších nástrojů dobývání a boje? Všichni v evoluci směřujeme jedním směrem – je to snad nějaké místo? Kde- v čase a prostoru?

Zkrátka, otázek je víc než dost. Zatím platí, že pokud chceme zachránit své lidství, spíše než  kosmickým letům bychom se měli věnovat své duši a svým vztahům. Je to otázka priorit a přesměrování pozornosti, která je energií.
Jak říkají Židé, když říkají „dejte si na tohle pozor“: „simu lev“ – položte tam své srdce.

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K TÉMATU NA TOMTO WEBU:

INTERSTELLAR víc než sci-fi

Inelia Benz: NÁVRAT HRDINY

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli