Osvětimské album: paměť a empatie

Poslední červnovou neděli jsem byla v Praze. Ráno a dopoledne jsem pracovala, před polednem četla zprávy z Izraele na webu v kvalitních a spolehlivých on-line novinách. Jsem zvyklá, že zprávy z Blízkého Východu nejsou příliš radostné, ale tentokrát jsem opravdu žasla. Dva články, resp. dva titulky, téměř pod sebou: „Luteránský pastor říká po schválení manželství gayů v USA: Je to vina Židů, že křesťanské hodnoty byly zničeny.“ a níže: „Zvěrstva ISIS (Islámského státu) jsou založena na talmudických rituálech, říká syrský expert.“ Vzácná shoda, kdo za všechno může.

Jistě jste si všimli, že je to tu zase. Konspirační teorie zahrnující antisemitismus v nejodpudivější podobě. Inteligentní, dobře živení muži vydávají časopis o konspiračních teoriích, kde se mimo jiné můžete dočíst, jak Rothschildové hodně dlouho ovládají svět (už trochu neoriginální…). Popírači holokaustu se těší, až zemřou poslední pamětníci s číslem vytetovaným na paži. Herec a duchovní aktivista v televizním rozhovoru tvrdí, že „historie je iluze psaná vítězi“ (podotýkám, že jinak ho ráda poslouchám). Bezpečnostní analytička v rozhovoru o proruské propagandě dokazuje, že cílem konspiračních teorií není oslava aktuálního diktátora, ale šíření myšlenky, že pravda neexistuje, západní hodnoty i instituce jsou prohnilé a člověk jako jednotlivec proti tzv. „systému“ nic nezmůže. Vynikající léčitelka, mluví o brutálních energiích, které vnímá v kolektivním poli, a o touze lidí po jasném vysvětlení reality – „jak to teda je“: kdo je za vnějším děním, kdo za to všechno může. Odtud je jenom krůček k požadavku, aby s viníky bylo vykonáno konečné řešení. Pak bude svět bez poskrvny.

Tu neděli jsem se odpoledne vydala na výstavu do Galerie hl.m.Prahy. Ve spolupráci se Židovským muzeem v Praze, pod péčí kurátora Martina Jelínka, je v Domu fotografie vystaveno tzv. Osvětimské album. Jde o jedinečný předmět nevyčíslitelné historické dokumentární hodnoty: album fotografií pořízený esesmany v Osvětimi (jmenovitě autor není dodnes znám). Zachycuje příjezd transportu Židů z Maďarska v červnu 1944. Mezi ně však patřili i Židé z Podkarpatské Rusi, která před válkou patřila Československu a kterou Maďaři obsadili v roce 1938. (Mimochodem, právě po záboru Zakarpatí Maďarskem moje rusínská babička sebrala kufr a vydala se do Čech. Ze židovské rodiny Šnajerových, která ji od deseti let vychovávala, se po válce vrátil pouze syn Uri.) Album nalezla židovská vězeňkyně Lili Jakob v koncentračním táboře Mittelbau-Dora: léčila se z nemoci v bývalých esesáckých barácích a hledala oblečení poté, co její vězeňské šaty byly z karanténních důvodů spáleny. Album vzala s sebou domů na Zakarpatí, kde však zjistila, že se z rodiny zachránila jediná. Se stejně opuštěným navrátilcem Maxem Zelmanovičem, budoucím manželem, odešla do Prahy, kde poskytla album židovskému muzeu k udělání skleněných negativů fotografií. Později s manželem a dcerou emigrovali do USA. V roce 1980 Lili přesvědčil židovský aktivista Serge Klarsfeld, aby album darovala jeruzalémskému Muzeu holokaustu Jad Va-šem.

Fotografie jsou jedinečné z mnoha důvodů. Jde o ucelenou sérii sto devadesáti tří fotografií. Lidé jsou foceni zdálky i z blízka: jsou vidět tváře. Jsou zachyceny dobytčí vagony, rampa s dvěma řadami lidí (ženy a děti – muži), před kterými stojí důstojníci SS, ženy s dětmi jdoucí podél ostnatých drátů, muži staří, muži mladí, ženy s dětmi sedící v lesíku, haldy kufrů, oblečení, bod, ve kterých vězni něco hledají.

Fotografie sloužily jako důkazní materiál při tzv. Osvětimském procesu – procesu s osvětimskými dozorci v roce 1963. Šlo o vyjímečný případ, kdy obžaloba mohla předložit dokumenty: vždyť nacisté byli proslulí tím, že důkazní materiály ničili nebo ani nevytvářeli. Psali newspeakem, lživým jazykem, který zakrýval skutečnou pravdu o rozkazech a činech. Sám Hitler nechtěl, aby nejdůležitější porady byly zaznamenávány písemně a zásadní rozkazy předával pouze ústně. Podobně postupoval Stalin a jeho vražedná mašinerie.

A to byl pro mne nejsilnější zážitek z celé výstavy. Smutek, který jsem cítila, byl spojený s lidmi na fotografiích, ale především byl vyvolán vědomím, co se dělo před a po okamžiku zachyceném na fotografii. Dosud nikdy jsem si tak silně neuvědomila, že fotografie je stopka v čase, zachycení momentu, podivné zastavení v proudu věčných proměn. Představuji si, že na výstavu přijde někdo, kdo o holokaustu nic neví, a nepřečte si popisky. Prostě se jenom dívá na fotografie jako pozorovatel onoho zachyceného okamžiku. Na těchto fotografiích nebylo nic hrozného. Lidé přijeli někam vlaky, stojí v řadě, neusmívají se, sedí v lesíku, někam jdou. Snad ty hromady bot byly znepokojivé…

Já ovšem znám historii, a znám lidi s vytetovaným číslem na paži. Vím z knih a vyprávění, co bylo před tímto okamžikem, a především co bude po něm. O to větší je to hrůza, protože jsme vtáhnuti a musíme spolupracovat: doplňovat příběh sami.

Nejhorší jsou ty fotografie žen a dětí posedávajících v lesíku. Jak je pod jednou takovou fotografií publikovanou v letáku k výstavě napsáno: „Lesík mezi krematoriem IV a V.“ A slova pamětníka: „Tam byla taková cesta mezi jedním a druhým krematoriem… A z té rampy zrovna odcházely do těch krematorií ženy s dětmi a šly jako na procházku. Šly volně, některé ženy nesly ty děti v náručí, některé je vedly za ruku a šly opravdu jako na procházku, jako by šly na výlet.“ Přesně tak jsem to vnímala: piknik. Děs.

Ještě k letáku. Když ho rozložíte, na celé jedné straně je letecká fotografie „pořízená americkým průzkumným letounem 13.září 1944.“ Takže se Vám zase vrátí stará otázka (nejen) Jana Karského: Proč spojenci nic neudělali? I bombardování kolejí by celou mašinerii zastavilo… Ale k ničemu takovému nedošlo.

To je historie. Znevažovat či zlehčovat ji je urážkou obětí i trpělivé, fundované, mravenčí práce desítek historiků, kteří se z dokumentů, fotografií, filmů,… snaží rozklíčovat minulé dění. Jejich práce má pomoci posílit paměť a pravdu. Chápu, jak to pan Dušek myslel: vyřčená věta byla v kontextu povídání o našem jedinečném vnímání reality, které je většinou od narození společností potlačeno a nacpáno do vyžadované škatulky. Naše osobní, subjektivní vnímání reality, kterou žijeme a která se každým okamžikem stává historií, však nemůže znehodnotit snahu solidního akademického bádání o vytvoření širšího obrazu, z nadhledu, v kontextu a souvislostech. To je totiž rys, který osobnímu subjektivnímu vnímání zcela přirozeně chybí: prostě tak komplexně v dané chvíli jako jedinci nevidíme. Druhou světovou válku a holokaust pomohla mj. zdokumentovat tisíce svědectví v tzv. oral history, ústní historii: jde o cenné osobní vzpomínky. Ale i ty musí být zařazeny do širšího rámce a podrobeny zkoumání, neboť lidská paměť je ošidná. (Jehuda Bauer, jeden z nejeerudovanějších historiků holokaustu, např. uvádí případ, kdy si přeživší Osvětimi „vzpomínali“ na zmíněnou rampu. Ve skutečnosti byla postavena až ve druhé polovině války.)

Popravdě, nevím, jak se bránit šíření lží, popírání holokaustu a protižidovských obvinění. Jako člověk cítím plné soucítění při setkání s pamětníky, jako hebraistka znám dva tisíce let ideologické „přípravy“ protižidovské propagandy, jako dcera učitelů dějepisu a akademička ctím kvalitní, ideologií nezkreslený historický výzkum, jako terapeutka vnímám skryté síly nevědomí, se kterými neumíme zacházet a které mohou naše lidství zničit rychleji, než se nadějeme. Jak mi řekla přítelkyně Larisa po návštěvě Osvětimi: „Kde to je ve mně?… Na tyhle tendence se musíme podívat každý sám u sebe.

S obsahy našeho nevědomí nás ve škole neučili zacházet. Učíme se to za pochodu, nyní, v době, kdy už nic nejde skrýt pod koberec. Holokaust ukázal, že lidé jsou bytosti světla a temnoty, a temnota je smete velmi snadno. K tomu stát se pachatelem stačí málo. Znáte tu fotografii, jak důstojník SS stojí před židovským mužem a čeká, až si sundá prsten, aby mu ho vzal? To je hned.

Než začneme někoho obviňovat z ovládání světa a popírat tragédii druhých, podívejme se nejdřív sami do sebe. Kde nechceme nést odpovědnost, kde nás unavuje složitost světa a toužíme po jednoduchém výkladu a jasném viníku, kde žijeme chyceni ve vzorci „oběť – agresor“, kde nejsme schopni se vzdělávat v historii – příčinách a souvislostech událostí, a kde neumíme otevřít srdce a cítit empatii. V procesu sebereflexe se můžeme spojit s pamětí a uctít ji. Zapálit svíčku, pomodlit se, vzdát úctu těm, kteří neměli svobodnou volbu žít.
Děkuji všem, kteří tak činí.
Věnováno Terezii a Larise, s díky.

Foto: Jedna z fotografií alba. Lili Jacob na ní poznala své bratry. Z celé rodiny přežila jediná.
Zdroj: http://www.ushmm.org/information/exhibitions/online-features/collections-highlights/auschwitz-ssalbum/a-tale-of-two-albums

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K TÉMATU NA TOMTO WEBU:

LEŽ, KTERÁ NEUMÍRÁ…

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli