BOHYNĚ TADY A TEĎ

MOTTO: „There is a crack in everything
that´s how the light gets in…“ (Leonard Cohen: Anthem)

Léto pomalu končí. Zážitky nás obohacují jako korálky na niti. Cítíme se obdarované. Můžeme vnímat radost z prožitých dní, smutek z nenaplněných očekávání, melancholii z chladných rán a překvapivě rychle přicházející večerní tmy. A měly bychom vnímat vděčnost, ať jsme prožily cokoli, ať naše prožitky zanechaly jakékoli emoční stopy, ať jsme unavené nebo odpočinuté. Protože jsme pod láskyplnou ochranou, více než si uvědomujeme.

Já letos dostala skvělý nápad. Společně s bratrem dáme mamince k 68. narozeninám výlet do Izraele. Pojedeme spolu, jenom my dvě. Obě milujeme Izrael. Obě milujeme teplo. Obě milujeme falafel. Letenky jsou levné. A už se mi stýská (sobecký důvod, uznávám). Uděláme si „dámskou jízdu“, jakou jsme si vlastně nikdy neudělaly…, protože jsme každá až příliš jiná a náš vztah je uctivě křehký.

Pětidenní výlet pouze s příručním zavazadlem se, dá se říci s odstupem, povedl. Falafel je pořád výborný, počasí nezklame, Olivetská hora stojí na svém místě, lidé jsou stále plní síly, temperamentní a ochotní. Je stále na co koukat a čím se inspirovat.

Obě jsme se snažily a našlapovaly zlehka. To je maximum, co pro sebe můžeme udělat. No a potom, poslední den, poslední odpoledne, zrovna když jsme se chtěly naposledy vykoupat v Rudém moři na eilatské pláži, abychom šly svěží na autobus a přejely pětihodinovou cestou poušť do Tel Avivu, maminka zkolabovala a ochrnula jí noha, ve které má po loňské operaci bypass.

Zkrátím to: s pomocí Izraelců, ve vteřině reagujících a podávajících pomocnou ruku, jsme situaci zvládly. Po hodině byla maminka jakž takž při smyslech, s pracovníkem security jsme ji převedli do taxíku, ten nás odvezl na autobusové nádraží,a zatímco jsem šla pro tašky do hostelu, hlídala ji policistka. Klimatizace jí udělala dobře, nohu trošku rozchodila, cestu pouští jsme zvládly, taxík do hostelu, schody, přespání, schody, taxík z hostelu na letiště, let, taxík domů. Ještě že jsme měly finanční rezervu. V pátek návrat, v neděli šla maminka do nemocnice, v pondělí na operaci. Lékařská zpráva: V teple málo pila,léky nestačily, krev se jí začala zahušťovat, destička bypassu se zahřála a nestíhala. Hrozila trombóza. Dostala se do stejného stavu jako před rokem, kdy šla na operaci. (K životosprávě mé maminky: silně kouří a kafuje, téměř nepije a téměř nejí.)

V krizových chvílích jsem vždy klidná. Nepanikařím, jen prakticky uvažuji, co je třeba udělat. Emoce mne doženou,když už je klid. Po příletu a příjezdu domů jsem hodinu tancovala a nahlas plakala. Cítila jsem, že jsme se dotkly smrti. Když omýváte vlastní mamince obličej, nevíte, kdy se probere, a vnímáte, jak křehké a staré tělo má, a když slyšíte její kvílení ve chvíli, kdy se probere, víte, že je to příprava.

Všechno nakonec dobře dopadlo, i když mé emoce zdaleka ještě nejsou usazené. Ale dnes chci psát především o tom, co jsem cítila v té hodině a celé odpoledne, až do návratu: o silné ochraně božských sil. A protože jsem je energeticky vnímala jako růžovo-modřetyrkysový hladivý a konejšivý šál, chci mluvit o silné ochraně Bohyně. A o nesmírné vděčnosti, kterou cítím. Nějak jsem v tu chvíli měla pocit, že jde o Její tvář v podobě Panny Marie. Mariánská místa jsme s maminkou navštívily v Jeruzalémě a Ein Kerem. Je Bohyní Matkou. A její náruč je nekonečně konejšivá.

Po návratu domů jsem si vzala karetní soubor Poselství Bohyní od Doreen Virtue a s otázkou „Která Bohyně nám pomáhala?“ jsem táhla. Odpověď zněla: MARIE MATKA. „Očekávejte zázrak. Věřte, že vaše modlitby byly vyslyšeny a dočkáte se odpovědi.“ Ano, na dřevěné podlaze schodiště k obchodnímu domu v Eilatu, pár metrů od moře, byly naše modlitby vyslyšeny.

Čím jsem starší, tím více Bohyni cítím. Její laskavost, soucítění, úsměv, který proniká svět a halí naši lidskou nedokonalost. Skrze srdce se s ní mohou spojit ženy i muži. Je jako hebká, hýčkající náruč, a přitom pevná a silná. Je v ní všechno: život a láska, smrt i pouštění. Oči krétské kněžky vytřeštěné ve vizi/poznání i vrnění a mazlení našeho kocoura. Přijetí i odevzdání. Skrze Ni se učíme, skrze ni rosteme sami k sobě. Už žádné utrpení, žádné oběti, žádné mocenské hry a manipulace, žádná falešná zbožnost a pyšná ušlechtilost. Radost, potěšení, úsměv. Vzájemnost v síti života: žena s lahví vody a muž kontrolující maminčin dech ve chvíli, kdy se sesunula. Cizí lidé? Ne.

Letos jsem byla obdarována několika krásnými cestami. Jedna z nich byla s milou kamarádkou na Krétu. Užily jsme si to skvěle, znáte to… Slunce, moře, odlehlá osamělá místa bez lidí, zdravé jídlo,společnost koz, ovcí, ještěrek a toulavých koček. A výlety. Ten nejradostnější do Heraklionu, hlavního města, do muzea s archeologickými vykopávkami Minojské civilizace (cca 2700 – 1450 př.o.l.). Strávily jsme tam čtyři intenzivní hodiny. Doporučujeme všem, kteří stále ještě věří v lineární přímočarý pokrok (viz. můj článek na tomto webu O vývoji a pokroku): když z místností s úžasnými, sofistikovanými, esteticky dokonalými předměty Minojské kultury přejdete do řecké (a ještě více římské) sekce, pochopíte obsah slov „kulturní úpadek“. Zajímavé je, že vědci a akademici popírají interpretace o radostné, umění a rituály zdůrazňující kultuře, „pro nedostatek důkazů“: asi si vykopané předměty neprohlédli úplně. Nebo je prostě vnímají jako mrtvé artefakty, nenechají je na sebe působit.

Na mne nejvíce zapůsobil archeologický nález nadepsaný v expozici popiskou „EPIPHANY OF THE GODDESS“ (viz. obrázek k tomuto textu). Jde o sošku ženy (hlava chybí, jak symbolické…), která sedí na houpačce. Lano houpačky je natažené mezi dvěma sloupy. Na sloupech sedí holubice, ve Středomoří rozšířený symbol Bohyně (zachovaný do dnešních dnů jako zobrazení Ducha svatého, ženské esence Božství).

Připomeňme si nejprve význam slova „epifanie“. Pochází z řečtiny a znamená „zjevení, objevení se zničeho nic, manifestace/projevení se“. V teologii jde o známý termín. Epifanie v judaismu je např. zjevení boha Izraele Mojžíšovi v hořícím keři. V křesťanství jde o narození Ježíška a jeho uctívání třemi mágy, „sebesdělení či sebezjevení Boha lidstvu v osobě Ježíše Krista“ (jak praví chytrá encyklopedie). Termín obsahuje prvek překvapení, nového pohledu, originální perspektivy.

Pro mne Bohyně na houpačce opravdu byla zjevením. Protože představuje kvality, které z obrazu Božství v patriarchátu zmizely – radost, hravost, lehkost. Pohyb, dovádění, smích. Závrať, extáze, pohled na nebe. Pamatujete si, jaké to bylo, když jste se jako malé děti houpaly? A zůstal vám ten životní pocit? Žádný trest, žádná vina, žádná tíha, žádná smrt…

Bohyně – tedy energie, kterou takto nazýváme – se vrátila do kolektivního vědomí. Ten pohyb nelze zastavit, je to návrat přirozeného, vyrovnání nerovnováhy, harmonizace narušeného, léčení zraněného. Bohyně je pro mne energií celistvosti a uzdravení, přijetí naší nedokonalosti, otevření našeho potenciálu, odevzdání balastu… Stále více a více světla září, jak se vibrace zvyšuje, jak se srdce léčí, jak přijímáme, odpouštíme, radujeme se.

Je zvláštní, jakou reakci skutečnost, že kdysi lidé uctívali Bohyni a dnes ji znovu můžeme otevřeně cítit a ctít, vyvolává. Včera měla v Synagoze Turnov přednášku izraelská malířka slovenského původu Hana Alisa Omer. Mluvila o symbolice cyklu svých obrazů „Pozemský a Nebeský Jeruzalém“. A ano, protože není intelektuálka (jak poznamenala několikrát) a protože pracuje intuitivně s vizemi, které přichájí, na jejích obrazech je Bohyně. Na jednom dokonce je to Bohyně, její Děloha, která rodí Spasitele. Jak by to mohlo být jinak? Děloha je hebrejsky „rechem“, milosrdenství je „rachamim“. Panna Marie byla mocnou Bohyní, na tom teologická rozhodnutí tělesně frustrovaných a mocensky ambiciozních mužů nemůže nic změnit. Přítomní diváci z křesťanského prostředí byli zdvořile potichu, leč vrtěli se. A při prohlídce obrazů na výstavním ochozu se jeden z nich Hany zeptal: „A to se nebojíte?“ Zvláštní otázka.

Dnes jsem dočetla a zpracovala záslužnou knihu – přehled epigrafických památek ze starověkého Středomoří. (Epigrafie je nauka o čtení starých nápisů, jde tedy o nejrůznější nápisy, vynikající zdroj poznatků o kulturách tisíce let starých.) Mimo jiné v ní přední čeští religionisté překládají do češtiny nápisy z kulturního okruhu starověkého Izraele, zmiňující „boha Jhvh a jeho Ašeru“. Velké písmeno „A“ evokující vlastní jméno tehdejší bohyně Ašery píši já: v překladech je napsáno malým písmenem. Zatímco mnoho zahraničních akademiků se domnívá, že jde o doklad uctívání boha JHWH (židovského boha česky překládaného kralickým „Hospodin“) a jeho manželky, bohyně Ašery (jak bylo v daném kulturním okruhu zvykem), až do 8. století př.o.l., čeští odborníci souhlasí s těmi vědci, kteří tvrdí, že šlo pouze o předmět (jak je také jméno ašery překládáno v české Bibli: obvykle „kůl“). Doslova například cituji: „Pokud jde o Jhvh a jeho ašeru, editio princeps jen potvrdilo závěry analýzy tohoto spojení, které dříve publikoval zejména André Lemaire: ašera je pravděpodobně nějaký kultický posvátný předmět, strom či svatyně. Tyto nápisy tedy nepředstavují žádný doklad o existenci nějaké božské partnerky boha Jhvh, za jaké je mnoho baddatelů v minulosti považovalo, a platí to i pro nápisy z judského Chirbet el-Kóm, kde se rovněž zmiňuje Jhvh a jeho ašera.“ (str. 179 ad., „Jako pták v kleci. Epigrafické památky starověké Levanty.“)

Je to trochu jako v dětské hře: jmenuje se to ašera a není to ašera, co to tedy je? Situaci lehce komplikuje fakt, že písmo té doby nerozlišuje velká a malá písmena. Zároveň připomínám, že myšlení tehdejších lidí bylo prakticky konkrétní, nikoli abstraktní: za jmény vždy vnímali jak esenci, kvalitu, tak konkrétní hmotný projev. Symbolem bohyně Ašery, mocné manželky nejvyššího boha Ela, stvořitelky a matky bohů, byl Strom Života. Představoval ji předmět – kůl jako kmen stromu, případně svatyně (vzniklá z konceptu jeskyně – dělohy Bohyně Země). Takže je to symbol Bohyně, ale raději nebudeme říkat, že je to Bohyně. Je to prostě ašera, kůl. Co za sílu je ve slově Bohyně, že se jí řádní a racionální muži a ženy tolik bojí? Co všechno by se otřáslo, kdybychom se otevřeli skutečnosti, že Božská energie má i ženské kvality?

(Poznámka pro fajnšmekry: pan André Lemaire je vědec s poněkud pochroumanou reputací – jde o kontroverzního podporovatele památek s nápisy, na kterých lpí silné podezření z falzifikace.)

Ano, jdeme-li hlouběji, Božství nemá gender. Prostě je, a nemá konec. Jak říká kabala – Ejn Sof, Ne Konec. Ale nyní, v tomto tíživém čase naší proměny, kdy zranění jsou tak častá, smrt má žeň, srdce tvrdnou strachem, lidstvo podniká hromadné úniky do iluzorních dokonalých umělých světů a zdravý rozum i cítění jsou křehké jako první výhonky trávy na jaře, potom je tak in-spirativní, v-dechující podporu a sílu do dalšího dne, i pouhé vědomí, že naši předci a předkyně, jakkoli dávní, se vztahovali k Bohyni na houpačce – k radosti, lehkosti a hravosti jako vzorovým kvalitám.

Matky a dcery mohly své rány rozpouštět v hojivé náruči Bohyně Matky. Ženy, jež chtějí v každodenním dni žít svoji jemnost, vnímavost a radost, se měly o co opřít. A muži se učili důvěře a pokoře vůči Ženství.

Zatím Ji stále potřebujeme. V puklinách starého světa, v temnotě našich strachů, kterými se valí světlo.
Děkuji.

Psáno v pondělí 5. září 2016, dva dny po svatořečení Matky Terezy.
Obrazová galerie muzea v Heraklionu zde: http://www.interkriti.org/crete/iraklion/heraklion_archaelogical_museum.html?vpg=2
Foto: Dita Dlouhá. Díky, drahá kamarádko, za tvoji milou společnost!

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

One Reply to “BOHYNĚ TADY A TEĎ”

  1. Také zbožnuji minojskou kulturu a obdivuji její lehkost a hravost a patrnou uctu k ženskému principu.