Všechny ženy světa žijí ve skrytém tajemství Ženské Boží Přítomnosti

Alina Treiger

ROZHOVOR PRO KULTURNÍ ČASOPIS A2

Judaismus, ze své podstaty patriarchální náboženství, se stále jeví jako náboženství k ženám poměrně diskriminační, neboť zastává stále silné vymezení mužské a ženské role. Bylo tomu tak vždy? I před rabínským judaismem?

Máte pravdu, že z dnešního úhlu pohledu judaismus (stejně jako křesťanství) vnímáme jako diskriminační náboženství. Pravdou je, že židovská společnost si žen vážila, a i z této úcty pramenilo zmiňované rozdělení rolí, které mělo ženu chránit. Problém nastal, pokud žena chtěla vymezení své role překročit. Přesto se to někdy povedlo vzhledem ke vnějším společenským tlakům a zvratům, kterými židovská společnost zvláště v křesťanské Evropě procházela. Nicméně dochované biblické zprávy poukazují na to, že svoboda žen ve starověku byla mnohem větší než ve středověku, zvláště co se týče svobody pohybu či vůdčí role ve společnosti. Rabínský judaismus ve středověku také vyhrotil požadavky na tzv. ženskou cnost až do absurdit, což dříve nebylo.

Židovská mystika je k ženám mnohem otevřenější. V Kabale je několik pasáží, které se zabývají ženskou tematikou. Pokud se nemýlím, dokonce je tam i naznačeno, že Bůh sestává z mužské a ženské části. Jak tomu máme rozumět?

Kabala je v tomto poněkud paradoxní. Na jednu stranu se jí směli zabývat pouze muži (na rozdíl od křesťanského mysticismu). Ženy byly vnímány jako nespolehlivé bytosti „ve vleku svých emocí“. Ženský prvek byl obecně považován za nebezpečný, Luna, symbol ženství, měla mít špatný vliv na muže, stejně tak zákeřnými byly různé domnělé démonky v čele se zapuzenou Adamovou první ženou Lilit. Na druhou stranu ale je to právě kabala, kde byla napravena nepřirozenost jediného Boha pouze mužského pólu, a aby byla docílena rovnováha, Bůh JHWH byl vnímán jako mužský prvek a jeho manželkou, božským ženským prvkem, byla Boží Přítomnost zvaná Šechína. Zatímco Bůh je vzdálen hmotě a každodenní všední realitě, Šechína doprovází syny Izraele v jejich nelehkých osudech na zemi. A středověká mystická kniha Zohar přímo říká: „Bůh oddělil světlo od tmy. Mužský princip byl představován světlem a ženský princip temnotou. Následně se (oba principy) spojily a vytvořily jednotu…Oba jsou si rovni, neboť není světla bez temnoty a není temnoty bez světla.“                      

V mnoha náboženských systémech nacházíme celou řadu obvinění vůči ženám. Žena vystupuje v různých mýtech často jako symbol zkázy, původkyně utrpení nebo temných sil. Ať už je to pramáti Eva, bohyně Afrodité, Inanna či Pandora a mnohé další. Čím to, že se v patriarchálních mytologiích objevuje tolik „zlých“ žen?

To je typický rys patriarchálních mytologií. Zdrojem je strach ze ženské síly. Tento narativní prvek mýtů se objevuje již v babylonské mytologii: nejvyšší bůh Marduk získává moc tím, že zabije prvotní matku, bohyni Tiamat. Jde o ideologii, která dává hodnotící kladné znaménko hodnotám označeným za mužské (světlo, řád, moc, boj, hierarchie) a záporné znaménko hodnotám ženským (temnota, chaos, snění, léčení, sítě vztahů). Z mocenského úhlu pohledu bylo nutné společensky diskriminovat spoluúčast žen na moci a to se dělo i proměnou mytických obrazů. Když vezmu Vámi jmenované archetypální postavy v jejich střízlivě hodnocené původní roli, patriarchální zkreslení jasně vynikne: díky Evě a jejímu překročení božího zákazu se dala do pohybu dynamika vývoje člověka jako bytosti se svobodnou volbou, Afrodita byla moudrou bohyní udržující harmonické vztahy mezi různými prvky systému (včetně muže a ženy), Inanna byla bohyní lásky a sexuality jako transformační síly lidstva a Pandora byla původně bohyní hojnosti přinášející na Zemi dary přírody.   

V jedné ze svých přednášek jste nazvala hebrejský jazyk „orientálním tělesným vnímáním“ a inspiroval Vás k tomu termín z feministické teologie „body-based perception“. Mohla byste více přiblížit, co se pod tímto termínem skrývá?

Některé feministické autorky kritizovaly mnoho názorů křesťanské či židovské teologie jako spekulativní, účelové konstrukce odtržené od reality těla. Znovu se vrátily ke starověkému celistvému vnímání člověka a ctění moudrosti jeho těla. Starověké kněžky používaly svá těla jako orákula, pracovaly s intuicí, imaginací,  psychosomatickou podstatou nemocí. Vždyť přece na prvním místě jsme tělesné bytosti, veškeré naše vnímání je zprostředkováno tělem, ať už smyslovými orgány či tělesnými pocity.
Originální jazyk Hebrejské Bible (křesťanský Starý Zákon) toto vnímání zachovává, ale v českém překladu se tato moudrost bohužel ztrácí. Tak například rozum, vědomí, je umístěno do srdce. Český překlad „Boaz se najedl, napil a byl dobré mysli“ je v originále „…a jeho srdce se udobřilo.“ Když David Saulovi říká česky „Člověk nesmí klesat na mysli“, hebrejsky by mu řekl „Na člověka by nemělo padnout jeho srdce.“ Sídlem svědomí byly vedle srdce ledviny. Když byl důvod, ledviny v noci člověka napomínaly nebo v jeho nitru jásaly. Když byl člověk smutný, doslova „vylil svoje játra na zem“. Když byl zmatený, „obracela se játra v jeho nitru.“ Sára se zasmála česky „v duchu“, hebrejsky „ve svém nitru“ či „vnitřnostech“. A tak bych mohla pokračovat. Porovnáme-li originál a překlad, vidíme, jak se náš jazyk posunul směrem k abstrakci, oddělení našeho vědomí, naší mysli, od těla. Odtud je jen krůček k vytváření virtuálních světů nezávislých na těle, jak se to dnes děje. Nedivme se, že jsme tak nemocní – je to často jediná možnost, jak nás tělo na své potřeby může upozornit…

70. léta minulého století byla dobou, která znamenala pro ženy průlom v mnoha pohledech. Se vznikem feministické teologie se začaly vynořovat nové, zajímavé pohledy žen na biblické texty. Co ve výsledku znamená jejich přínos pro dnešní ženy a jejich ženství?

Feministické autorky začaly vracet vychýlený pohled mužské teologie zpět k rovnováze. Vstup žen do biblické interpretace je nesmírně důležitý, protože ženský pohled je jiný a po staletí chyběl. Vrací posvátnou hodnotu citům, pocitům, emocím, smyslnosti a smyslovému vnímání, tělu a jeho přirozeným procesům.  Mnoho našich práv a projevů  životního stylu, které dnes vnímáme jako samozřejmost, bychom neměly, kdyby tyto odvážné průkopnice nevyslovily  skutečnost, že Bible je dílem učenců – mužů  spjatých se svojí dobou  a její dva tisíce let staré verše nemohou být používány k diskriminaci žen, dětí či lidí s odlišnou sexuální orientací. Ženský pohled nebyl zaznamenán mimo jiné proto, že ženy svoji moudrost předávaly ústně v ženském kruhu.

Vaše kniha Ženy v Bibli, ženy dnes, je jednou z prvních publikací u nás věnované židovskému feminismu. Proč je u nás tomuto tématu věnováno stále tak málo pozornosti?  

Tak předně je to určitě proto, že nejsme ani v Izraeli, ani ve Spojených státech… Židů po šoa není v České republice mnoho, z kvetoucího náboženského života zbylo deset obcí. Většina Židů není nábožensky založená. Feminismus také bohužel nemá v Čechách dobrý zvuk – většinou je chybně ztotožňován s úzkou skupinou radikálního feminismu. Ve své knize jsem musela udělat úlitbu situaci a feministickou teologii představuji jako jeden proud v protikladu k tradiční rabínské interpretaci, což ve skutečnosti tak není – jde o mnoho proudů, názorových směrů. Ale těm by se v Čechách mohla podrobně  věnovat leda tak nějaká bohatá rentiérka pro vlastní potěšení……

Kterou ženskou postavu ze Starého zákona máte nejraději a jaký biblický příběh Vás nejvíce oslovuje?

Mne vždy velice dojímala postava Míchal, Davidovy ženy. Ona Davida skutečně milovala. Byla to královská dcera, která opustila svého otce a podporovala svého manžela, ale bohužel David hloubku její lásky neopětoval, a protože patrně neměla děti, klesla na společenském žebříčku starověké společnosti na ten nejnižší stupeň. Je mimořádné, že ji nechávají autoři Bible promluvit – a v té krátké promluvě je, po letech manželství, cítit veliká bolest a hořkost. Míchal je pro mne jakousi mluvčí všech umlčených, marně milujících žen v Bibli.
Od té doby, co jsem četla román americké Židovky Anity Diamant Červený stan, mne také oslovuje příběh Diny, jediné Jákobovy dcery. Díky románu jsem schopna nahlížet na ni jinak. Diamant svým románem udělala pro léčení kolektivní ženské paměti více než kdejaký vědec učeným tlustopisem…

Studovala jste nějakou dobu v Izraeli, jak se dívají na židovský feminismus ortodoxní Židé?

Jde o to, s kým mluvíte. Pokud mluvíte s uměřenými představiteli moderní ortodoxie, feminismus sice většinou neuznávají, ale respektují ho jako proud v demokratické společnosti Izraele. Mezi ortodoxními Židovkami jsou také aktivistky za větší práva žen, například matka pěti dětí a manželka rabína, velice vzdělaná Blu Greenberg. Jsou ale i jiné ortodoxní aktivistky, které až nepřiměřeně napadají židovské feministky liberálnějších směrů.
Co se týče ultraortodoxních Židů, ti mají jasno – feminismus může za všechny nešvary společnosti. Zasekli se na fundamentalistické pozici a jiný pohled než svůj neuznávají.

Reformní či liberální judaismus považuje rovnoprávnost žen za samozřejmost. Není tomu tak dávno, co byla tajně ordinována  první rabínka Regina Jonasová. Dnes už je takových případů více, u nás ale zatím rabínky nejsou: je podle vás možné, že se to brzy změní?

To záleží na poptávce. Ženy rabínky uznává reformní, liberální, konzervativní a rekonstrukcionalistický směr judaismu. Pokud by v Čechách bylo dost členů v komunitách těchto směrů, pokud by měli finance na vlastního rabína či rabínku a pokud by některá žena vystudovala v cizině a přijala ordinaci, pak dle mého názoru jejímu působení nic nebrání. Koneckonců v sousedním Německu byla nedávno ordinována za rabínku původně ukrajinská Židovka Alina Treiger, mladá, půvabná a vzdělaná žena.

Od roku 2008 pracujete jako správkyně synagogy v Turnově. Nepřemýšlela jste nikdy o tom, že byste se stala rabínkou?

Víte, já nejsem Židovka, nemám žádné židovské předky. Moji ukrajinskou babičku Židé vychovávali, tak mám někdy pocit, že prací pro synagogu a pro vyvražděné komunity v Jičíně  a v Turnově splácím její dluh. V mládí jsem chtěla konvertovat, ale nakonec jsem se rozhodla pro hledání vlastní duchovní cesty. Judaismu si velice vážím pro jeho hloubku a odvahu vnímat člověka takového, jaký skutečně je, s jeho světlem i temnotou, nejednoznačnou povahou.  Židovský feminismus považuji za nesmírně brilantní, tvůrčí, živý přístup k Božství v dnešní duchovně zmatené době. Bez setkání se židovskou moudrostí by se můj život odvíjel úplně jinak. Nejblíže mému vlastnímu duchovnímu vnímání je přístup rabínky Lynn Gottlieb, která je ovšem v židovských kruzích přijímána dost nejednoznačně. Jako ona se nechávám vést svojí intuicí, svými ženskými prožitky těhotenství, porodů dcer, partnerského soužití, vnímání energie Přírody.

Vedete různé semináře, které se zabývají božským ženským principem. Co mohou ženy od takovéhoto semináře či ženského kruhu čekat?

Kolektivní paměť žen je velice zraněná, zatížená hněvem, bolestí, psychickým i fyzickým znásilňováním. Nejde přitom jenom o konkrétní ženy, které toto zažily, ale o celý ženský princip. Tím rozumím úctu k tělu a k duši jako jednomu celku, úctu k intuici, citům, emocím a smyslovému vnímání jako rovnoprávným poznávacím funkcím (spolu s rozumem, který jsme značně přecenili). Týká se to tedy i mužů, protože i oni mají v sobě ženský princip.
Dokud pro nás bude důležitější stavět dálnice než chránit život zvířat a rostlin a žít s nimi v souladu, nic jsme nepochopili a setrváváme u starého patriarchálního modelu zpupné moci. Mnoho žen má patriarchální hodnoty zvnitřněné, nemá rádo své tělo, vysoce hodnotí aktivitu a kariérní postup, snaží se vyrovnat mužům. Jsou ale opravdu šťastné, když toho dosáhnou? Ženská duše pramení z tajemství, má své potřeby a pokud je nerespektujeme, nedojdeme zakořenění. Na seminářích a při rituálech léčím slovem a vůněmi „Rafaella“ Petry Hlavaté. Vracím se ke kořenům ženské spirituality ve starověku, kdy se pracovalo s tělem, se sny, synchronicitou, s esencemi, vykuřovadly, drahými kameny, bylinami.  Věřím, že při setkáních probouzíme mytické vnímání, všeprostupující úctu k posvátnosti vší existence, a že poznáním souvislostí napomáháme růstu uvědomění.

Jaká zásadní tabu spojená s ženstvím vnímáte v naší společnosti?

Mnoho žen ztratilo vztah ke svému tělu a myslí si, že nejlepšími odborníky na ně jsou lékaři, farmaceuti, ženské módní časopisy a televizní reklamy. Je neuvěřitelné, jak je ženské tělo zneužíváno těmito mocnými institucemi a jaký byznys se kolem něho točí. Pomalu abyste se cítila nepatřičně, když rodíte doma, dlouho kojíte své dítě, odmítáte užívat na chronickou rýmu kortikoidy a nechcete si nechat zavést hormonální antikoncepční tělísko, které zastaví vaši menstruaci. O plastické chirurgii ani nemluvím. Samy ženy si nevěří, nepracují se svojí intuicí, dostatečně samy sebe nepodporují a nemilují. To mi přijde smutné ve společnosti, kde máme konečně rovná práva s muži a můžeme žít svobodně, na rozdíl od mnoha méně šťastných žen v jiných koutech světa. Je to  takové poslední tabu: ctít přirozenost svého těla a tím celé své osobnosti.
Ale když vidím své dcery a dcery svých přítelkyň, mám velkou naději, že se vše změní k lepšímu. A vnímám, že pomoc k nám přichází i z hlubších zdrojů. Jak praví mystická kniha Zohar: „Všechny ženy světa žijí ve skrytém tajemství Ženské Boží Přítomnosti.“

 

Rozhovor vedla Klára Libertová Stuchlá.

Vyšlo v kulturním časopise A2 13. dubna 2011.

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli