O vývoji a pokroku

„Pro mysl je nemožné porozumět tomu, co se v tuto chvíli děje na energetické úrovni. Jsme pouze schopni to žít (live through it). Všechny archetypy a identity, které jsme v minulosti používali, chtějí být odloženy. To, co zůstává z naší ego-struktury, chce být rozpuštěno. Skutečně celá naše databáze zkušeností, z tohoto i minulých životů, se může rozpadnout. Je to jako bychom byli uvnitř pomalého mixéru. Vše v našich životech víří, čeří se, mění, pohybuje ve spirále. Tak to má být. Nepředstavuje to žádný problém – pokud nevzdorujete… Na tuto dobu se jednou bude vzpomínat jako na ČAS VELKÉHO PROUDU (great flux – neustálý tok, proudění), čas, kdy jsme si zvykali na rozpad forem (formlessness – bez uspořádanosti, struktury)… Při pohybu skrze svůj vlastní VELKÝ PROUD, ať je vaší mantrou: „vše přijímám v plynutí“…“ (Lucia René: Acclimating to Formlessness, červenec 2016)

Byla jsem vzorné dítě uctívající autority. Samozřejmě rodiče , ale nejvíce paní učitelku, případně pana učitele. Věřila jsem jim každé slovo – a že to bylo za komunismu na úkor psychického a fyzického zdraví…. Rodiče byli odvážní odpůrci režimu a sami učitelé: užili si dost šikany a vyhazovů, a přitom milovali svoji profesi. Tudíž byli roztrženi mezi odporem k režimu a loajalitou k učitelskému stavu: učitelé se u nás doma nepomlouvali a slovy „víš, paní učitelka nemusí mít pravdu…“ mne nechtěli mást víc, než bylo nutné.

Proto pro mne bylo velkým šokem, když mi při hodině dějepisu došlo, že s vývojem a pokrokem to není tak, jak nám paní učitelka říkala. Dodnes si tu chvíli pamatuji: Učili jsme se o Keltech, kteří mne už tehdy fascinovali. Po Keltech přišli na naše území Germáni – a většina keltských dovedností byla zapomenuta. Jak je to možné?!? Vždyť paní učitelka říkala, že vývoj jde stále vpřed, vědomosti se hromadí, a tamhle na zdi visí jasná přímka s postupujícími historickými událostmi, se šipkou v čele, namířenou ke stále světlejším zítřkům?!? Něco nebylo v pořádku. Buď o Germánech nic nevíme, nebo… se nevyvíjíme postupně a stále k lepšímu. Autorita a jednoznačný názor nabyli trhliny.

Světonázor výlučně lineárního vývoje se mi postupně zcela rozpadl. Při studiu hebraistiky jsem s úžasem poznávala moudrost dávných kultur, které podle hrubého materialismu, vědeckého pozitivismu a evolucionismu měly být primitivně zaostalé. Dnes jsem přesvědčená, že starověcí lidé byli vyspělejší než my v poznání zákonitostí přírody a mnohovrstevné lidské bytosti, léčili všechna těla – fyzická i energetická, vnímali kosmický rozměr a napojení, pracovali s posvátnou geometrií a odtud architekturou, stavěli na silových místech, na „dračích liniích/ley lines“, energetických drahách Země, … Znali souvislosti a respektovali je. Z tohoto úhlu pohledu je dnešní doba velkým úpadkem, resp. bodem zlomu a odrážením se ode dna vývoje. Nabyli jsme určitých ZKUŠENOSTÍ, znovuobjevujeme dávnou moudrost a probíráme se z omámení spánku dvou, tří…, tisíc let…

Slova „vývoj“ a „pokrok“ pro mne nejsou totožná. Vývoj může mít křivky nahoru a dolu, doprava a doleva. Spojuje oba časy: lineární a cyklický. Lineární čas je polaritně mužský, odvíjí se v přímce, z bodu A do bodu B. Pomáhá nám se orientovat ve hmotné realitě, ve stvořeném světě, od narození po 1.,2.,…33., 42., 50….rok života. Je to praktické, jako když zapíchnete špendlík na jedno jasné místo v moři místopisných názvů na mapě. Uchycuje nás do struktury světa a života. Jeho pánem je Saturn (řád – živel země) a Jupiter (růst, expanze – živel ohně).

Cyklický čas je polaritně ženský, odvíjí se v kruhu, v čase Luny, od narození ke smrti, přes zrození, růst, úpadek, uvolňování, rozklad, Velké Ticho, Prázdnotu Kukly… ke znovuzrození. Ukotvuje nás v živém světě, v živém stvoření, v „Přírodě“, chcete-li. Nevyděluje nás. Jeho vládkyněmi jsou Luna (cykličnost) a Pluto (Temná Bohyně, Paní smrti a znovuzrození).

Potom je tu kvantový čas, který obsahuje vše v jednom bodu/vlně. Netvrdím, že moje mysl tomu rozumí. Učebnicově ho přiblížil skvělý film Interstellar (viz. recenze na tomto webu). Ta scéna z dětského pokoje, setkání skrze knihovnu, napříč časem a prostorem… však víte. A dále mohu vycházet ze silného vlastního prožitku. Asi před třemi lety jsem jednoho dne propadla smutku a vzteku z netrpělivosti nad pomalostí vývoje lidstva. Měla jsem pocit, že „to nemůžeme stihnout“, že se zničíme dříve než naše vědomí dozraje. A najednou jsem se ocitla …jak to popsat… mimo čas. V jakési „kapse“, kde čas nebyl. A z úhlu pohledu z této „kapsy“ bylo najednou jedno, jak v pozemském měření času bude náš vývoj dlouho trvat. Protože všechno je ZKUŠENOST: to je důvod a účel našich (opakujících se) životů. A ta má proběhnout. Vývoj Gaii, její vzestup na novou úroveň, je tak mocný a nezastavitelný, že my se zkrátka „vezeme“, „driftujeme“, jak by řekli Cimrmani na Severním pólu. Kdo spolupracuje, plyne, kdo je v odporu… neplyne.

Na relativnost času jsem byla připravena i díky studiu hebraistiky: biblická hebrejština čas přítomný, budoucí a minulý nezná, používá pouze vid (dokonavý, nedokonavý). Má otočenou perspektivu, minulost vnímá „vepředu“, budoucnost „vzadu“. A některé časové popisy jsou opravdu mnohovrstevnaté: např. v popise prorockých vidění je použit dokonavý vid, protože prorok vidí to, co se má v budoucnosti stát, již jako dokonané, a překladatelé to přeloží minulým časem, protože v našem indoevropském jazyce to jinak neumíme… A přitom je to jenom budoucí možnost určitého osudu komunity, pokud se tato komunita nenapraví. Pokud se napraví (jako třeba Ninivané v knize Jonáš), řečené se vůbec nestane.

Čas plyne ve spirále spojení lineárního a cyklického času. V současné době jako bychom se nacházeli „nad“ dobou před dvěma tisíci lety, nad přelomem letopočtu křesťanského kalendáře (který je jen jedním z mnoha). Nový spasitel nepřijde – jsme jím my sami. Lidské vědomí jako celek nepochybně prochází vývojem – a ten má různé zákruty, návraty vzad, postupy v před, úkroky stranou… V osobních životech cítíme výzvy, cítíme, kde naše stará přesvědčení drhnou… a jak tuto výzvu přijmeme, záleží na nás a na Požehnání Božství. Je potřeba být neustále bdělý, nikdy není „dopracováno“. Znám lidi, kteří se učili krok za krokem, pomaličku, šli ze dna a dozráli k pokoře a moudrosti. Znám jiné, kteří vylétli a spadli. Skvělí učitelé mohou ustrnout, nevědomý člověk se může probudit. Jak praví moje oblíbená pohádková postava z Mumínků, „Všechno je nejisté, a to mne uklidňuje.“

A pokrok? Slovo, které jsme jako děti komunismu od paní učitelek, z rozhlasu a televize, slýchali tak často?

Právě jsme se vrátili z rodinné dovolené v Bosně a Černé Hoře. Pár dní jsme strávili na náhorní plošině Pivská planina, v překrásné, loukami pokryté a vysokými horami obklopené krajině. Cesty nebyly značené, nebýt chytrého mobilu starší dcery, patrně bloudíme v loukách dodnes, opojeni výhledy, přejedeni borůvkami a jahodami. Ovce, krávy, zvuk jejich zvonců, intenzivní vůně květin a kravinců, bzučení početného roztodivného hmyzu, neustálý pohyb v trávě, hadi, seníky z voňavých klád, ďolíky a kopečky… Naposledy jsem tak čistou přírody zažila jako malé děcko pod stanem s babičkou a dědou v dolině Nízkých Tater. Pak tam postavili silnici…

U Skadarského jezera, kam jsme přejeli, jsme se radovali z množství malých žabiček (na jaře jejich české kolegyně přenášíme v rámci brigád svazu ochránců přírody a rozhodně jsme jich nikdy tolik neviděli) a při odpolední projížďce nevěřícně zírali na volavky, kormorány, potápky, roháče…a mnoho druhů ptáků, které jsme ani neznali. V leknínovém a stulíkovém koberci bylo pravé ptačí hemžení. Jezero je obrovské a přímo z vody se tyčí kopce: jediná silnice (z našeho pohledu chabé kvality), která jej objíždí, vede většinou vysoko ve svahu. Přístup k jezeru je tak člověku značně omezen. Skvělá zpráva pro zvířata.

Černá Hora je z našeho českého pohledu zaostalá země. Přestože nebyla postižena válkou tolik jako Bosna, její obyvatelstvo je chudší než jsme my a státní správa jistě nefunguje tak dobře (zvláště odpadové hospodářství vyžaduje VEEEEELKOU a AKUTNÍ reformu). Nemají příliš průmyslu a většina obyvatel stále pracuje v zemědělství. A díky tomu mají jiné bohatství: divokou a čistou přírodu. Po návratu domů jsem šla do z naší vsi do města přes louky. Zarostlé plevelem, ostrými a pichlavými travami… nedalo se přes ně jít. Jsme totiž „vyspělí“: u nás se louky nespásají, ale „starají“ se o ně Technické služby (pánové, co nerozeznají pampelišku od šeříku, okolí stromů stříkají jedy, protože nejsou schopni ořezat šlahouny bez poškození kmene, trávu sečou a listí sfoukávají tou hlučnou a smradlavou věcí s motorem na zádech, pracovní doba od šesti do dvou, a běda, když po nich něco chcete).

Co si tedy pod slovem „pokrok“ představujeme?

Dokonalé technické vybavení domácností, skvělé vychytávky typu selfie stick, nejnovější iPod, překapávač kávy, elektrický kartáček na zuby, žehlička na vlasy? No comment. Jednu žehličku máme doma, dcerky ji naprosto nutně potřebovaly, a když jsem ji odmítla koupit, výjímečně svorně složily své kapesné. V mém soukromém žebříčku zbytečných věcí zaujímá čestné první místo. No, možná ta selfie tyčka…

Počítačovou sítí propojené a řízené hospodářství, státní správa, bezpečnost…všechno? Je to skvělé, ale má to své silné stíny. Namátkou,co když přijde bouřka a s ní porucha na vysokém napětí? Vloni jsme strávili třináct hodin bez proudu. Největší radost měl náš kocour, který díky vyplé lednici dostal drahé bio hovězí…

Funkční a kvalitní silniční a železniční síť? Bezva věc, ale opět otázka, do jaké míry: vloni nám na skvělé a drahé francouzské dálnici v neustálých zácpách ruply nervy, sjeli jsme na okresky, a následných pět hodin jízdy přes Černé hory v Languedocu bylo nezapomenutelným zážitkem z krajiny a vesniček…. Jak známo, začátek konce amerických Indiánů přišel se stavbou transkontinentální železnice. Dobytí a následně úpadek Tibetu pod čínskou totalitní nadvládou začal poté, co do vysokých hor byla postavena silnice. Před několika lety jsme demonstrovali proti záměru stavět v Českém ráji pod Troskami dálnici, a trochu se obávám, že to ticho kolem ní, způsobené nedostatkem financí, nebude trvat věčně. A ta dolina v Nízkých Tatrách…

Zásobování, obchody plné jídla? Pro mne ano, jsem dítě socialismu a banány i mandarinky mám dodnes spojené s vánocemi. Vážím si skutečnosti, že žijeme ve šťastné části světa, kde máme co jíst. Ale potřebujeme sto druhů přeslazených limonád, energetických drinků, sušenek… ? V Černé Hoře jsme nejlepší zeleninu koupili u drobných pěstitelů ve stáncích podél silnice.

Za sebe bych – pravda, s trochou nadsázky – shrnula obsah slova „pokrok“ do těchto slov: rovnost všech lidí před zákonem (bez ohledu na etnikum, jazyk, pohlaví či sexuální orientaci), teplá sprcha (mám nízký tlak a fungovat začínám při pětadvaceti stupních Celsia), pračka a chodník. Poslední dva jmenované výdobytky jsou poučením z mých pracovních cest do české evangelické vesnice na Ukrajině. Pátek byl dnem praní – v ruce, samozřejmě – a ženy v rodině, kde jsem bydlela, byly večer po celodenní dřině úplně vyřízené. Zkuste si v ruce ždímat ložní prádlo. A požehnání veřejných chodníků jsem pochopila, když nastalo období dešťů a já raději chodila bosa, protože jakmile jsem z jediného úzkého betonového chodníčku sešla, bláto z kvalitní černozemě pohltilo mé boty tak, že ani nešly vytáhnout.

Moje přítelkyně Hana, vášnivá bylinkářka a lovkyně plevelů, mne na výletě upozornila na nálety asijských stromů, v buddhismu zvaných poeticky „trees of heaven“, které způsobují mnoha lidem v Evropě alergickou reakci. Nejsme sami, kdo s nimi mají problém: ve svém domově v Izraeli je Hana viděla na známém muslimském hřbitově u Zlaté brány v Jeruzalémě. „Budhistická konspirace proti muslimům,“ odtuší. Ale radost nemá.

Na komisi pro životní prostředí města Jičína, jíž jsem členkou, vedoucí komise přednesl referát o ohrožení evropských stromů houbami a nemocemi především z Asie, jejichž přenos způsobuje globalizace. „Je po jilmech a rozlučte se s javory. A vidíte z okna tamtu vzrostlou břízu, jak se jí ohýbá vršek? Je napadena houbou, která způsobí její zadušení. Ten strom umírá.“ Situace už je prý tak vážná, že zatímco dříve firmy, které škůdce do Evropy dovezli, zatloukaly zatloukaly zatloukaly, dnes se ihned přiznají a vyzvou k hledání protiléku.

Je to pokrok?

Pohybujeme se ve dvou extrémech. Vyrostli jsme s tvrzením, že naše společnost je nejvyspělejší za celé období lidských dějin. Dokonce někteří akademici mluvili o konci dějin! (Tomu se říká chucpe, čili drzost, nepokora.) A zároveň jsme dnes ochromení obrazy zkázy, strachem ze smrti, zániku starého. Mnozí mluví o „apokalypse“. (Hlubší smysl obrazu a významu slova vysvětlíme a napravíme v chystané knize rozhovorů s mým přítelem, farářem Josefem Kordíkem. Kniha vyjde na podzim. Cink, konec reklamy.)

Jak to cítíte vy? Pro mne je dnešní období, jak jsem řekla, návratem k moudrosti, dobou zrání pubertálního lidstva do dospělosti, probouzením z nevědomosti, ignorance a pýchy výlučně uctívané mužské polarity, rozumu a hrubé síly. Dobou učení se, co znamená skutečná síla a moc, zvědomování sítě se vším živým stvořením – a zvědomování nemocí, jimiž trpíme všichni – stromy, lidé, zvířata… Hledáním léku v tom, co nám Gaia nabízí: v bylinách, léčení skrze živly, práci s energií, poznávání a braní si své síly zpět. Hledáním staro-nových zdrojů energie nevykořisťující Zemi (četli jste zprávu o přeletu letadla na sluneční baterie přes celou zeměkouli?). Změna myšlení směrem k postoji „Podívejme se na problém z úplně jiného úhlu pohledu a nezatěžujme ho našimi ego-touhami, spory a osobními energetickými bloky.“

Co člověk potřebuje ke spokojenosti? Musíme se mít stále „lépe“ – a co to vůbec znamená? Co je naučené a co je skutečně naše, pravdivé? Ve zdravé podobě střed zůstává stabilní. Jádro obsahuje všechny možnosti. Esence zůstává, formy se proměňují. Jako když sbíráte fotografie rozvíjející se, kvetoucí, uvadající a umírající rostliny, a pak je zrychlíte. Když zaostříte na pulsování energie, jež vše tvoří, tu proměnlivost forem vnímáte. Jakoby se vše mohlo přeskupit v každém okamžiku, jako obraz v krasohledu. Tisíce možností nového stvoření, bod rozhodnutí, výsledná hmotná forma, růst, vrchol, uvadání, zánik, nová proměna. Velká Hra a Velký Zázrak dynamiky života. A naše touha to vše pochopit, uchopit, a růst s tím v moudrosti.

To je pro mne vývoj a pokrok. Takže kupředu dovnitř zpět, spirále zdar.

Foto: Akad.malířka Zuzana Kadlecová, milá přítelkyně a ilustrátorka knihy Kořeny ženské spirituality, vyvíjí svůj styl, svoji tvořivost. Nyní pomalovává kameny a mušle ze Středozemního moře v Izraeli. Vypadá to jako slzy z vesmíru, zkamenělé letem. Zdroj: https://www.facebook.com/1427785454126673/photos/pcb.1695404967364719/1695404587364757/?type=3&theater

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli