MATKY A DCERY: bolest a léčení

Psáno o NOVOLUNÍ 24. září, kdy je Slunce i Luna ve znamení partnerství, ve znamení Vah. V Mayském orákulu je symbolem tohoto dne IMIX, červený drak. Jde o první z dvaceti symbolů orákula a symbolizuje primární vědomí, základní instinkt k přežití, Velkou matku, božskou výživu a podporu. (viz. www.astroinspirace.cz )

Není to dlouho, co jsem zhlédla film „Blízko od sebe“ (August: Osage County, 2013) s Meryl Streep a Julií Roberts v rolích matky a nejstarší dcery. Při sledování tohoto rodinného dramatu jsem měla neodbytný pocit, že někdo navštívil se skrytou kamerou domácnost mé babičky z otcovy strany. Manipulace, zloba a frustrace matky, která jaksi samozřejmě předpokládá, že členové její rodiny jsou tu od toho, aby je mohla urážet a ubližovala jim. Nezastaví ji ani sebevražda manžela, ani odchod tří dcer. Nakonec zůstává sama, v náruči indiánské hospodyně, kterou tolik opovrhovala. Samozřejmě že je pod těmito agresivními emocemi velká bolest zraněného dítěte, ze kterého vyrostla zraněná žena: matka této matky byla stejně zlá a zákeřná. Mohlo to tedy dopadnout jinak? Mohla tato žena silou své vůle a cestou zrání vědomí změnit tak silně předurčující vztah, jakým je vztah s matkou, a stát se svým dcerám vnímavější matkou? Je možné cítit k ní současně soucítění a odpor? Z vlastní zkušenosti vím, že je to možné: když s láskou držím vlastní babičku za ruku, zároveň mohu cítit nenávist za všechno zlo, které způsobila mému otci, matce,milované tetě,mému dědečkovi… i mně samé. Emoce prostě plynou a já je pozoruji.

Potom přijde nedělní večer a já po dvou týdnech, co jsme se neviděly, volám vlastní mamince, abych ji pozdravila, zeptala se, jak se má, a iniciativně jí navrhla setkání při příležitosti tátových narozenin a jejího svátku. Telefon zvedne se slovy: „No co je?“ Samozřejmě vidí, kdo jí volá. Poté mi oznámí, že jde právě spát. Zkrátím konverzaci na termín setkání, který schválí. To je v mé realitě rozhovor matky s dcerou (já v roli dcery), doslova vyčerpávající. Maminku samozřejmě omlouvá to, že její vlastní matka ji ke konci života v podstatě zavrhla a poté unikla do Alzheimerovy choroby, takže zemřela bez vyrovnání. Nemluvě o tom, že se moje maminka jako stále pracující babička (bezpečná role…) stará o malou vnučku, kterou moje poněkud nezralá švagrová coby matka pravidelně na dlouhou dobu odkládá, aby mohla jet do ciziny na výlet za kamarádkou, cvičit jógu nebo obcházet vernisáže a rauty.

No a potom jsou tu mé dospívající dcery. Nádherné, svobodomyslné bytosti, přesvědčené o tom, že jim patří svět, a maminka je tu od toho, aby po nich uklízela a sponzorovala jejich aktivity, zvláště společenské události (starší) a nákup hadříků (mladší). Na výzvu k urychlenému použití společné koupelny odpovídají jedna důrazným sepsutím žadatele, druhá otráveným výrazem. Atd. atd. Prostě normální dospívání. Jenom já mám často pocit, že šlapu vodu. Prostě nevím, co dělat – jestli teda vůbec ještě něco dělat…… Jak nastavit hranice a kde je nechat volné, co je ještě přijatelné a mohu důvěřovat, kde a kdy už mám zasáhnout, abych dala najevo, že mi na dcerách a jejich bezpečnosti záleží… A vůbec, jak ustát, že se mne vše kolem vztahů matek a dcer citově dotýká. Je to jako věčná jizva, místo zvláštní citlivosti na mém těle a v mém vědomí, kde sebemenší dotek spustí emoce. A pod bolestí, strachem a smutkem jsou vzpomínky, moje, mojí mámy, jedné babičky, druhé babičky, tety, která před babičkou utekla do emigrace…. Zkrátka vztah matek a dcer v našem rodě byl, kulantně řečeno, napjatý, jasně řečeno – průser.

Vím, že nejsem sama. Na seminářích i při osobních setkáních jsem od jiných žen slyšela už tolik navzájem si podobných příběhů o nepochopení, odcizení, zraňování, neschopnosti se setkat, spojit, souznít s vlastní matkou. Nebo s vlastní dcerou. Také vím, že velký díl z toho není mé/naše osobní téma. Je to téma patriarchátu, starého programu, který donutil matky vzdát se sebeúcty a připravovat dcery pro role matek, které svoji sílu odevzdají mužům/systému. Patriarchát matkám a jejich dcerám vtiskl názor, že na nich nezáleží, protože jsou ženy. Jsou tu od toho, aby rody pokračovaly, ale jejich potřeby, sny a touhy nejsou důležité. Patriarchát zničil pouto ženské podpory a přátelství, znevážil jemnost, něhu i sílu žen a donutil ženy k nejhorším i nejlepším skutkům, když čelily životním výzvám v konzervativní a pokrytecké společnosti,v kruté době, v totalitních režimech. Jak říká Lucia René, to je dar, který nám patriarchát dal, a je potřeba za něj poděkovat: dal nám poznat naši sílu. A duchovní esencí ženy je právě síla. Když se ohlédnete na svoje předkyně, uvidíte tolik odvahy, tolik úsilí, tolik obětavosti. A také mnoho bolesti, strachu, zranění, ve kterých vyrůstaly další a další generace dcer, které se jako matky snažily dávat svým dcerám to nejlepší, co v tu chvíli uměly. Navzdory okolnostem a navzdory patriarchálnímu naprogramování. Jak je to těžké, vnímám sama právě teď, když šlapu vodu.

Od 1. dubna 2013 do 1. května 2014 fungovala skvělá Awaken Academy, Akademie probuzení, „akademie pro ženy uskutečňující vědomí každodenní nirvany“, projekt přednášek, telekonferencí a rozhovorů na témata rozšiřování vědomí v novém paradigmatu. Poslední přenos byl na téma „Transforming and Healing the Imprints of the Mother-Daughter Relationship“ (Transformace a léčení otisků (rozuměj: zátěže) ve vztahu matky a dcery). Vedly ho Beate Ronnefeldt a Victoria More. Ráda se s vámi podělím o jejich pohled.

Vztah k matce souvisí s otázkou „odkud pocházíme?“ Pocházíme z končícího patriarchátu, který vztah matky a dcery zásadně podmínil. Jako ženy jsme nebyly opečovávány, oceňovány a uctívány. Pokud naše matka nebyla opečovávána (nourished, tj. i ve smyslu „vyživovat“, „naplnit potřeby“), jak mohla pečovat o sebe a svoji dceru? A jak mohla dcera neopečovávané matky získat důvěru v život a ve Zdroj? Jak se mohla naučit pečovat o sebe a stát se sama pečující matkou? Není to jednoduché.

Vztah k matce se odráží ve vztahu, který máme k nám samým. Vztah matky a dcery je zásadní, elementární, hluboký, zásadní a komplexní vztah – vztah k životu samotnému a ke Zdroji. Většinu našich otisků (imprints, „programů“, „zátěží“) jsme obdržely skrze naše matky. Už v děloze jsme se s ní plně ztotožnily a byly jsme na ní zcela závislé. Díváme se na život na této planetě skrze její oči a skrze její způsob myšlení, skrze její emoce. Naše veškerá fyzická, emoční a energetická zkušenost k nám přišla skrze matku. Její vnímání položilo základ našeho chování, způsobu myšlení a našeho vztahu k nám samým. Položilo základ i všem našim dalším vztahům. Z beztvarého stavu jsme díky matce získaly tvar, formu (involuce), v osobním vývoji (evoluci) potom tuto formu opouštíme a usilujeme opět o beztvarost. To je velmi jemné, a zároveň mocné téma: protože vztah s matkou náleží k naší evoluční zkušenosti, je s ním přirozeně spojeno mnoho kritiky.

Zkuste si zodpovědět na tyto otázky: Které otisky má matka obdržela od své matky a od společnosti? Jaký do ní byl vtištěn světonázor na ženství a mateřství? Jak se učila vidět sama sebe? Jak se učila vztahovat se k sobě a k druhým, k životu, ke Zdroji? A co jsem z toho převzala já? A co jsem předala svým dcerám? Které z mých zkušeností zrcadlí moje otisky získané od matky? Které z těchto otisků se projevují jako překážky, těžkosti a konflikty v mém životě?

Cvičení: v meditaci své matce řekněte – „Ráda bych o tobě věděla více. Ráda bych tě lépe poznala. Prosím, řekni mi, jak jsi byla opečovávána, milována, směrována, podporována?“ Vnímejte a pozorujte, co přijde za informace. Totéž se zeptejte sama sebe, pozorujte své pole, které emoce, pocity a vhledy se objeví. (Já jsem tam měla u sebe především velký pocit samoty a stažení přirozených emocí dovnitř, jakýsi „štronzo stav“ jako způsob obrany, abych necítila bolest. Zachraňoval mne kontakt s přírodou a přírodními bytostmi. Maminka tam ovšem měla také velkou samotu. Byla vychována v maximalistických nárocích a k plnění etickými požadavky zatížené společenské role, v dospělosti ale zjistila, že její vlastní rodina tyto ideály, které jí byly vštěpovány, nedodržuje, tj. jde zde rozštěp mezi intelektem a činem, elementem vzduchu a země. Vzala tak na sebe i úkol za celou rodinu to napravit – proto neměla čas na vlastní děti. Pocit velkých nároků přenesla i na mne. Obě tedy máme rodový program, že ženy samy o sobě nejsou dost dobré, musí se snažit, musí KONAT. Uznání si musí zasloužit. Moje inkarnace je přelomem, mladší dcera už je nové dítě a tento program nemá. K mému léčení a osvobozování velkou měrou přispívá můj laskavý manžel a jeho „šestý smysl“…. Tyto informace byly samozřejmě doprovázeny spoustou slz.)

Podle Ronnefeldt a More je v kolektivním ženském vědomí program „Není to samozřejmé být jako žena opečovávána, musím si to zasloužit“ silně zakořeněn. Potřebujeme se opět naučit být DŮLEŽITÉ, důvěřovat, že nás život miluje, že chce, abychom se cítily dobře. Naučit se vědomí, že jsme jedinečné. Při práci s emocemi, které se v meditaci vynořují, doporučují obě terapeutky POZOROVÁNÍ: „být v helikoptéře, a zároveň uvnitř domu“, tj. věnovat plnou pozornost svým emocím a pocitům, nechat je plynout, dokonce je v prostoru nechat narůstat,abychom je navnímaly, prohlédly si je, ale zároveň si zachovat jakýsi nadhled pozorovatele. To není odpojení, které jsem zažívala jako dítě – a které zažívalo mnoho jiných žen: nyní emoce necháme plynout s vědomím, že jako dítě jsem toto nemohla udělat, ale nyní jsem dospělá a dostatečně silná to zvládnout. Zároven cítit i pozorovat. „Umění je v tom zůstat jasný v procesu pozorování a umožnit všemu se projevit. (The art is to be clear in observing that you can allowed everything that it is…). Jde o umění být svědkem, dostat se hluboko do pocitů. Moje (Viktoriina) zkušenost je, že právě to nás přivádí blíž k tomu, kdo skutečně jsme. Čím více se vzbudíme, tím více se přiblížíme k sobě.“ Uvnitř nás je potom Zdroj – a ten nás může vyživit, dát nám vše, co jsme kdy nedostaly.

Všechny jsme na tento svět, do tohoto vtělení, přišly s vědomím, že jsme tu, abychom odpojovaly patriarchát. A tato práce s emocemi ze vztahu matek a dcer je právě takovým odpojováním. Děláme to pro celou planetu. Nádherná práce! Můžeme jako ženy sdílet, pomáhat si, podporovat se.

V kolektivním vědomí žen je dále program, že máme pomáhat druhým. Mnoho z nás se tak stará o dobro našich matek. Tady ale platí pravidlo z letadla: nejdřív nasaďte kyslíkovou masku sobě. Tj. nejprve pomáhejte samy sobě. Když jsme spojeny samy se sebou a podporujeme sebe, přirozeně kolem sebe vytváříme svět, kde je KAŽDÝ podporován. Nepotřebujeme nic dělat, prostě to vyzařujme (radiate it). Aby se to mohlo stát, je potřeba, abychom viděly a uvědomily si, jaké všechny otisky do nás patriarchát vložil, jaká přesvědčení o roli žen a matek. Věřily jsme jim a stále znovu jsme je, většinou nevědomě, žily. Můžeme to ale samy změnit.

Tolik obě terapeutky z Awaken Academy.

Když emoce projdou, cítím se jako po výstupu na horu. Může přijít proces od-pouštění. Nebude to najednou, to už vím moc dobře. Ale každá vlna, která láskyplně odplaví staré rány, se počítá. A po letech už začínám cítit i to, o čem mluví Lucia René: že můj dětský osud, můj vztah s maminkou, ať byl a je jakýkoliv, je pro můj život darem. Právě pro onu jizvu, místo zvláštní citlivosti, které vyžaduje tolik péče a pozornosti, tedy energie.

Vám všem, milé ženy, přeji, aby i vaše rány poznaly úlevu, přijetí a nadhled.

VĚNOVÁNO MÝM MILOVANÝM DCERÁM, MÝM MILÝM PŘÍTELKYNÍM – MATKÁM DCER A VŠEM ŽENÁM, KTERÉ SE SNAŽÍ BÝT VĚDOMÝMI, CITLIVÝMI A PODPORUJÍCÍMI MATKAMI, PŘESTOŽE ŠLAPOU VODU…

Zdroj obrázku: www.modernartimages.com