Poslední říjnový víkend jsem se vydala do Prahy na desátý ročník festivalu izraelského filmu Kolnoa https://kolnoa.cz/ . Jde vždy o mimořádný zážitek. Skvělý výběr celovečerních i krátkých filmů, zajímaví hosté z Izraele, setkání s přáteli. Letos poprvé se konalo v malém příjemném kině Edison. Velké díky Romanu Lesnému a kolektivu, kteří festival pořádají.
V rámci festivalu jsem mimo jiné shlédla krátký film V údolí žádné čarodějnice nejsou. Všechny filmy se mi líbily, ale tento se dotkl mé osobní struny. Film je animovaný, což mu dává zvláštní archetypální nádech, a pojednává o mladém páru v kibucu 50. let. Dívka otěhotní navzdory přísným pravidlům socialistické disciplíny. Členové kibucu odhlasují, že pokud chtějí mladí rodiče zůstat členy kolektivu, dívka by neměla mít dítě. Jde o formu intenzivního společenského tlaku. Lékař však odmítne provést potrat. Budoucí rodiče v kibucu zůstanou a děťátko se narodí. Jak bylo tehdy v socialistických kibucech zvykem, dítě je dáno do dětského domu na výchovu ke kolektivismu a rodiče se s ním vídají pouze – v případě tohoto kibucu – dvě hodiny denně. Malý hrdina trpí nočními strachy a můrami, ale když se s veškerou odvahou vydá nocí za maminkou, ta ho nepustí domů.
Celé je to zároveň rámované současným příběhem, kdy stará žena umírá v nemocničním pokoji a její syn sedí na chodbě a odmítá se s ní rozloučit, protože „to byla čarodějnice a matka na hovno“. Divákovi dojde, že jde o kibucnici a jejího synka po mnoha letech. Je tu ale ještě dcera muže, tedy vnučka umírající ženy, sama těhotná. A té se podaří iniciovat odpuštění – a díky tomu hladce porodit. Scéna katarze, kdy se muž zvedne, do pokoje k matce vstoupí a položí jí svoji ruku na její ruku – patrně nejodvážnější cesta a nejodvážnější čin jeho života – je mocná a vpravdě konstelační. Až když on udělá tento krok, život může plynout dál ve zdravém proudu – jeho vnuk se může narodit.
Protože na mne film přes svoji krátkou stopáž opravdu zapůsobil, vyhledala jsem jeho autorku. Je to Ajala Šarot, režisérka, scénáristka, animátorka, lektorka, předsedkyně Sdružení izraelské animace. Přednáší o animaci a vyprávění příběhů (storytelling). Ve své práci se věnuje tématu mísení reality a fikce, k čemuž je animace skvělým nosičem. Jak jsem se následně dozvěděla z rozhovoru, na téma krátkého filmu o své babičce připravuje celovečerní film „Mateřská země“ s podtitulem „o křehkém poutu mezi americkým židovským snem o Izraeli a realitou vychovávání dítěte v Izraeli dnes“. Dalším jejím filmem byla „Zlomená křídla“ o její druhé babičce, která byla jako čtrnáctiletá dívka poslána z východní Evropy do britské Palestiny – a přežila tak jediná z celé rodiny. Film získal četné ceny.
Děkuji Ajale, že si na začátku listopadu našla čas pro náš rozhovor, a přeji vám příjemné čtení.
ANIMACE MŮŽE VYJÁDŘIT PODVĚDOMÍ, ARCHETYPY, POHÁDKOVÉ VĚDOMÍ, KOLEKTIVNÍ NEVĚDOMÍ…
Terezie: Dobrý den, Ajalo. Dívala jsem se na Váš web a viděla jsem, že téma krátkého filmu, který jsem viděla, s Vámi zůstává a chystáte na toto téma celovečerní film. Můžete mi k tomu něco říct?
Ajala: Ve skutečnosti je krátký film částí celovečerního filmu. Tvořila jsem ho jako celovečerní animovaný dokument skoro deset let. Nejprve to měl být film o kibucu, kde žil a pracoval můj tatínek. Pochází z pěti dětí. A můj záměr byl mluvit s nimi všemi a sledovat, jak různý dopad na ně měla výchova v kibucu. Pro mého tatínka to bylo náročné, ale třeba můj strýc to tam miloval. Námětu ale něco chybělo. Tak jsem šla do archívů a načítala materiály o kibucech, třeba o kibucovém vzdělávání v 50. letech. A u té příležitosti jsem se dozvěděla více o svých prarodičích. Přišli ze Spojených států. Narodili se v Detroitu a zamilovali se do představy socialistické sionistické nové společnosti.
Už jsem věděla, jaké bylo dětství pro mého tatínka – a teď jsem začala zkoumat, jaké to bylo pro moji babičku. Z mého pohledu byly matky oběťmi kibucového socialistického systému. Právě v archívech jsem našla příběh o tlaku na potrat a uvědomila jsem si, že právě vztah mezi babičkou a otcem, tedy matkou a synem, je pro příběh nejdůležitější. Já sama jsem ženou a matkou a ženská perspektiva je pro mne důležitá – chtěla jsem, aby byl slyšet ženský hlas a představena ženská perspektiva pohledu na historii. Historie obvykle ženský hlas ignoruje. A zároveň jsem nechtěla opomíjet bolest mého otce.
Nyní se tak tvorba celovečerního filmu soustředí na vztah matky a dítěte – babičky a otce a mne a mého syna. Ale protože to bylo náročné napsat a nastříhat, udělala jsem nejprve tento krátký film. Také proto, že v Izraeli je nyní snazší sehnat finance na krátký film než na celovečerní film. Celovečerní animovaný či kombinovaný dokument je velmi drahý a produkce je pro mne náročnější. Krátký film mi pomohl experimentovat s vizuální podobou, s postavami, s pozadím, s podobou produkce a celým uměleckým procesem.
Terezie: Animace je ve Vašem filmu velmi působivá. Obecně pak má animace odlišný dopad na diváka než hraný film. Jaký je z Vašeho úhlu pohledu rozdíl mezi animovaným a hraným filmem? Z mého úhlu pohledu je v animovaném filmu hranice mezi realitou a fantazií či „archetypálním světem“ tenčí a můžeme se mezi nimi pohybovat. Právě to je na animovaném filmu působivé. To je můj amatérský pohled jako diváka. Jak to vidíte Vy?
Ajala: Souhlasím s Vámi. A líbí se mi, že jste použila slova „tenčí hranice“. Na animaci mám ráda skutečnost, že představuje více než jen to, co vidíme. Může vyjádřit podvědomí, archetypy, pohádkové vědomí, kolektivní nevědomí… Animace může používat symboly a metafory způsobem, který rozšiřuje způsob, jak o situacích přemýšlíme.
Například ve scéně, kde moje babička musí shromážděným členům kibucu přiznat, že je těhotná, ti se k tomu vyjadřují a ze svého pohledu hledají „nejlepší řešení“. Animace mi umožnila je proměnit v čaroděje a čarodějnice, symbol, který používám v průběhu celého filmu – symbol nátlaku na jednotlivce a mezigeneračního traumatu. Nejprve mají čarodějnické rysy ti, kdo ji posuzují, a poté je získá ona. A potom trauma přejde až na třetí generaci, když se její vnučka – já – obává mateřství. Takže tento vizuální symbol mi umožnil pracovat s psychologií tématu.
Terezie: Ano. Vybavuji si detail, kdy ruka babičky leží na pokrývce a začne se proměňovat – její nehty se promění v drápy. A v katarzním momentu, kdy otec – její syn – překoná své zranění, vejde do pokoje a položí svoji ruku na její ruku, se ruka jeho matky opět změní na normální ženskou ruku.
Ajala: Ano. Když chceme mluvit o mezigeneračním traumatu a odpuštění, je to způsob, jak ho vizuálně vyjádřit.
HLUBOKO VE SVÉM SRDCI VÍM, ŽE DĚLÁM NĚCO DŮLEŽITÉHO, ALE V KAŽDODENNÍM ŽIVOTĚ TO NĚKDY TAK NEVYPADÁ.
Terezie: Před dvěma lety jsem v Izraeli viděla celovečerní animovaný film Agadat Churban, Legenda o zkáze (z roku 2021 režiséra Gidi Dara. Jeho tématem je historická událost občanské války mezi Judejci a zničení jeruzalémské svatyně Římany roku 70 o.l.). Animace dala popisovaným historickým událostem univerzální archetypální rozměr, což by bylo náročné, kdyby šlo o hraný historický film. Animace je silný nástroj.
Ne každý kibuc byl a je socialistický. Jsou i kibucy jiného ražení. Nicméně na mne toto téma zapůsobilo také proto, že jsem sama vyrostla v rodině, kde mí příbuzní z maminčiny strany byli vysoce postavení komunisté pod tlakem ideologie. A právě ten nesoulad mezi našimi sny a představami o lepší společnosti a skutečnou realitou je také silným tématem.
Ajala: Ano. A navíc, když se tato témata odehrávají v Izraeli, což je samo o sobě složité místo, tak se stanou ještě silnějšími a náročnějšími. Když pracuji na tomto celovečerním filmu, tak pohled na matky jako na reprodukční systém ve službách země, potřeba mít děti, kteří se následně stanou vojáky a budou bojovat ve válce, se mne velmi dotýká. Někdy mi diváci říkají – dobře, socialistický kibuc v 50. letech byl jako sekta. Já svoji zemi miluji, ale někdy mám pocit, jako by se nyní společnost chovala také jako sekta. Nemáme volbu, ale jsme účastníky tohoto životního stylu. Přijímáme válku jako jedinou realitu a očekáváme, že se děti stanou vojáky. To je pro mne důležitý vzkaz.
Terezie: Zrovna jsem viděla jiný izraelský film, Oxygen… (https://jfi.org/programs/jfi-film-archive/oxygen )
Ajala: Ten jsem ještě neviděla a ráda bych!
Terezie: Je skvělý. Jeho tématem je vztah single matky a jejího jediného syna, který jde do armády. Matka s tím nesouhlasí a udělá cokoli, jen aby tomu zabránila. Režisérka film zjevně mínila jako protiválečný, ale pro mne to byl více psychologický film o nezdravě závislém vztahu mezi matkou a synem. Nicméně je mi jasné, jak je bolestivé mít zvláště syny v situaci, v jaké se Izrael nachází. Cestuji do Izraele často a skutečně obdivuji lidi jako Vy, jako mí přátelé, kteří svoji zemi milují a snaží se ji svými životy a svojí občanskou angažovaností udělat lepším místem k životu. A popravdě, nemyslím si, že by to někdo zvládnul lépe. Ale co je pro mne skutečně silné je, jakým způsobem je v Izraeli žito umění jako nástroj pro přežití, léčení traumatu či manifestace lepší budoucnosti. Nikde jinde jsem neviděla tolik památníků, soch, muralů, obrazů – zkrátka umění ve veřejném prostoru jako v Izraeli. Umění je tam na každém kroku.
Ajala: Pro mne jako umělkyni je to můj životní postoj. Hluboko ve svém srdci vím, že dělám něco důležitého, ale v každodenním životě to někdy tak nevypadá. Moderní společnost dává více uznání lidem, kteří vydělávají spoustu peněz či dělají něco, co lze kvantifikovat, vyjádřit v měřitelných pojmech. Být umělcem, a zvláště animátorem, je zápas. Nejprve rodíte téma, potom tvoříte film, potom čekáte, zda ho přijmou festivaly, … Není to jednoduché. Ale já to zároveň cítím jako privilegium mít čas a možnosti se umění věnovat a těšit se z něj. Společnost činí silnější schopnost vyprávět své příběhy, pracovat s historií a různými pohledy na ni, s traumaty… A když se tomu vyprávění dá forma, kterou můžete s někým sdílet, někomu ukázat, tak příběh oživujeme a zachováváme jej jako část naší historie. Vyprávění příběhů je hodně o přítomnosti a budoucnosti. A i když je vše náročné, umění má sílu osvobodit naši mysl a duši.
MOHU OTEVŘÍT PANDOŘINU SKŘÍŇKU A VDECHNOUT PŘÍBĚHU ŽIVOT
Terezie: Všimla jsem si, že jste natočila také krátký film o ženě, která jako dívka přišla před válkou z Evropy do Britské Palestiny a přežila díky tomu jako jediná z rodiny. (https://ayakaya.com/broken-branches ) Příběh propojuje léčení, svědectví, umění, historii…
Ajala: Pro mne je to také hodně osobní příběh, protože to je příběh mé druhé babičky.
Terezie: Tak to jsem nevěděla!
Ajala: Ano. Oba mí rodiče jsou psychologové a já jsem vyrostla s tímto způsobem myšlení a pohledem na život. Sice nejsem psycholožka, ale zajímá mne zkoumat témata, se kterými se lidé potýkají. A zvláště v rodině jsem byla velmi zvědavá a nenechala se odbýt. Přistupuji k jejich příběhům jemně, ale snažím se je rozkrýt do hloubky. U mého tatínka to byl jeho vztah k matce. Bylo to pro mne vždy náročné, protože byla skvělou babičkou. Takže jsem se divila, proč se na ni tak zlobí?
U mé druhé babičky Michal jsem naopak zkoumala skutečnost, že přes všechno, co prožila, je velmi optimistickým člověkem. Nevidí samu sebe jako přeživší či jako oběť, nemyslí si, že by její životní příběh byl nějak zajímavý a že by ona sama byla nějak zajímavá. Říkala mi: „Proč bys o mně měla natočit film? Jiní lidé mají trauma, já ho nemám! Prostě jsem tu žila sama bez rodiny, to není nic hrozného! Jsem naživu, nezemřela jsem za holokaustu!“
Tento rozpor jsem chtěla ve filmu zachytit: mezi pohledem jejím – a její generace – a mezi mojí generací, která se na věci dívá hodně z psychologické perspektivy a pracuje se svým duševním zdravím. Takže jde o filmový dialog mezi dvěma náhledy. Ona, pro kterou je všechno v pořádku a pěkné, před kamerou, a já, která se na to dívám jinak, za kamerou.
Terezie: Je důležité si uvědomit, že její přístup představuje způsob, jak přežít a nenechat se bolestí traumatu a zranění zlomit. Vidět svět a svůj život jako skvělý bez ohledu na to, co se skutečně dělo a děje, je jedním z nástrojů přežití. Z energetického pohledu neseme biologickou dědičnost s našimi rodiči a psychologickou dědičnost s našimi prarodiči. Vztah s rodiči je přirozeně, archetypálně, výzvou, tam se potřebujeme oddělit, ale vztah s prarodiči je z pohledu formování naší identity bezpečný. A tam pak často přebíráme témata, která naši prarodiče z různých důvodů z pohledu evoluce Vědomí nedokončili, a pokračujeme v nich. A naše generace k nim přistupuje v modu léčení. Teprve my pak můžeme zvednout určitá témata a podívat se na ně beze strachu, že při tom přijdeme o život. Mohla jste otevřít babiččinu Pandořinu skříňku – která byla uzavřena za účelem přežití.
Ajala: Ano. A to je také privilegium umělkyně. Mohu Pandořinu skříňku otevřít a vdechnout příběhu život, nechat zaznít hlas, a zároveň ukázat, že nejde jen o příběh jednoho člověka, jedné ženy. Je to kolektivní příběh.
DOKUMENT JE PRO MNE NEJZAJÍMAVĚJŠÍ JAKO MÍSTO, KDE SE ODEHRÁVÁ DIALOG
Terezie: Myslíte si, že povolání Vašich rodičů Vás ovlivnilo?
Ajala: Dívám se na svět určitým způsobem. Ve filmech dávám velký prostor snům, fantazii a podvědomí postav. Vnímám, že tento svět má stejnou sílu a moc jako tzv. reálný svět. A navíc nám umožňuje pracovat s jinou timeline, než je prostý lineární čas. Minulost, přítomnost a budoucnost se může prolínat na přeskáčku. Díváte se na svoje „tady a teď“, potom se podíváte do minulosti, vrátíte se do přítomnosti, tvoříte budoucnost… Myslím, že je to psychologické uvažování.
Terezie: Ve skutečnosti dráha našeho osobního růstu není lineární. Čas ve fyzické realitě tak vypadá, protože nám je nejdřív pět, potom deset, potom dvacet let… Ale vnitřní evoluce je mnohem složitější. Můžeme se pohybovat v kruhu, vracet se zpět, jít vpřed. Připomeňme také, že teprve vaše generace začala chodit na psychoterapii, což v předchozích generacích nebylo běžné. A i když stále žijeme ve světě válek, netrpíme hlady a máme čas věnovat se nejen tělu, ale i duši. Ještě bych se ráda zeptala, co je kromě Vaší rodiny Vaší největší inspirací?
Ajala: Jako umělkyně jsem velmi inspirována vizuálním uměním – galeriemi, malířstvím, vizuálním designem. To je také důvod, proč se věnuji filmu – nestačí ho jen napsat, ale přeložit ho do vizuálního jazyka. Proto jsem nyní také začala tvořit vizuální umění pro galerie a jiné tvořivé prostory. Pro mne je zásadní myšlenka dialogu. Tím chci říct, že nemám ráda „bílé plátno“. Když maluji, mám ráda koláže, malbu na fotce, kousek papíru s textem,. …. Spojení různých médií. Skutečnost, že pracuji s různými typy materiálu, dává mému vyjádření více úrovní. Jde o dialog formy různých materiálů, a zároveň každý nese svůj vlastní význam. A dělám to jak ve své vizuální, tak filmové práci. Proto točím dokumenty – protože dokument je pro mne nejzajímavější jako místo, kde se odehrává dialog. Kdybych to celé vymyslela a natočila jenom já ze své vlastní hlavy, tak je to o perspektivě jednoho člověka. Ale když přidám více hlasů, vzniká více významových vrstev příběhu. A když pak jako animátorka spolupracuji ještě s jinými tvůrci – kurátory, dokumentaristy, … – je to také forma dialogu.
Terezie: Vizuální kultura je nesmírně důležitá. Silně ovlivňuje naše emoční pole. Může posílit náš pocit harmonie, darovat nám krásu našeho světa.
Děkuji za Váš čas a za Vaše umění.
Ajala: Já děkuji za Váš zájem o moji práci a můj film, moc si toho vážím.
Ajalu a její práci najdete zde: https://ayakaya.com/about
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
Tento web funguje na dobrovolnické bázi. Svoji práci pro vás dělám ráda. Nicméně mne stojí úsilí, čas i peníze. Rozhovory přepisuji a překládám osobně bez pomoci AI, protože potřebuji text cítit. Pokud byste mne chtěli finančně podpořit, pomůže mi to, potěší mne to a energie se vyrovnají. Číslo mého účtu je: 216576068/0300. QR kód je nastaven na částku 500,- Kč. Děkuji.

K TÉMATU NA TOMTO WEBU:
