Milí a milé, u příležitosti konání říjnového semináře posvátného tance s izraelskou tanečnicí a hudebnicí Zolou Dubnikovou pro vás otevírám její portrét, který jsem napsala pro svoji knihu JAK NAPRAVOVAT SVĚT: ROZHOVORY S INSPIRATIVNÍMI IZRAELCI. V textu popisuji, jak jsem objevila Zolinu práci, jak jsme za ní s kamarádkou Ditou jely do Izraele na seminář u Jeruzaléma, a přidávám rozhovor o její životní cestě, který jsme po skončení semináře se Zolou tehdy vedly.
Několikaletý sen pozvat Zolu na seminář do Čech se povedl díky spolupráci s kamarádkou Janou Thomsen. Poprvé se její seminář konal vloni v květnu v krásném centru Živá Voda u Dvora Králové. Podruhé ho můžete zažít i vy nyní na začátku října, ještě máme volná místa. Informace najdete zde: https://www.oheladom.cz/akce/zola-dubnikova-opet-v-cechach-seminar-jemna-sila-laska-misto-strachu/
S Janou jsme pro vás vybraly téma JEMNÁ SÍLA: LÁSKA MÍSTO STRACHU. Připomínáme, že zvýhodněná cena platí do konce července – nepropásněte ji!
Přeji vám krásné léto a ať je i pro vás Zolin příběh hojivý a naděje plný.
„Modlím se za osvobození ze svazujících cyklů a omezujících struktur
Modlím se za nejhlubší odevzdání a za důvěru v Božství
Modlím se za osvobození od příběhů, které nám už neslouží
Modlím se, abych si vzpomněla na esenci a zdroj své životní cesty uvnitř i vně
Modlím se za vyléčení našich zranění:
Nechť se mužství a ženství vrátí do hlubokého vyladění
spojeného s čistými záměry. Jsme zde, abychom vzpomínali a připomínali.
Ať se vyjeví náš evoluční sluch a revoluční srdce
Lidské prvorozenectví EXTATICKÉ duše a srdce
Modlím se za hlubokou, jemnou SÍLU všech bojovníků SVĚTLA
Modlím se, aby naše nejhlubší vidění bylo odkryto
Modlím se za matky, otce, bratry, sestry a děti tohoto světa
Nechť zazní skutečná svoboda a všichni lidé zpívají.“
(Zolina modlitba za svobodu – psáno pro svátky Pesach, Ostara a Beltain, 5. května 2019)
Pamatuji se, jak jsem v listopadu roku 2017 poprvé narazila na Zolinu webovou stránku. Vytřeštila jsem oči na fotografie, pustila si video a rozplakala se. Pak jsem jí krátce napsala – že má ženská duše našla domov a kdy má kursy? Zola mi osobně odepsala, harmonogram na další rok teprve chystala. Trvalo mi ještě rok, než mne život na Zolin kurs pustil. V květnu 2019 jsme s kamarádkou Ditou zamířily do jeruzalémských hor tančit. Jako jediné jsme po skončení semináře zůstaly v Zoharově centru ještě jednu noc. A než Zola odjela za dcerkou a manželem, povídaly jsme si s ní o její životní cestě.
Na úvod se samozřejmě nabízela otázka, zda má skutečně východoevropské předky, jak napovídá její příjmení. Z podobnosti našich příjmení jsme pochopitelně měly legraci. „Dubnikova je ukrajinské příjmení. Znamená ,z dubového lesa´. Můj dědeček, otec mého otce, byl z Ukrajiny. I ostatní členové rodiny byli z Evropy. Jsem z 99,9 procent aškenázská Židovka. Doufala jsem, že najdu trochu exotičtější, orientálnější původ…“ Rozesměje se. „No, mám možná maličko italské krve. Další mí předci jsou z Polska, Rumunska a Maďarska.“ Takže typická středo- a východoevropská směs. „Ano. První manželka mého ukrajinského dědečka byla sirotek, její rodiče zemřeli, když jí bylo pět let, takže o té části rodiny mnoho nevím. Měla velmi těžké dětství, žila jako otrokyně, pracovala jako děvečka a služebná. Její první placenou prací bylo sbírat štětiny prasat a vyrábět z nich hřebeny. Nemám příliš romantické předky! Její rodiče zemřeli na pokousání krysami a já mám opravdu veliký odpor ke krysám. Když je vidím, chce se mi zvracet. Takže když mi ten příběh dědeček vyprávěl, říkala jsem si, aha, to je možná důvod. Je to divné, protože jinak zvířata miluji. Generace mého dědečka byla zkrátka velmi chudá. Jeho žena byla negramotná. Ale potom odešli do Ameriky a tam dostali šanci žít důstojně. A v generaci mého otce a jeho sourozenců, bratranců a sestřenic už všichni byli profesoři na vysokých školách. A v mojí generaci jsem zase první, kdo se věnuje umění. Generace mých rodičů se soustředila na akademickou kariéru, protože to byl způsob, jak nejvíce potěšit své rodiče. Já jsem se svobodně rozhodla pro umění.“
ZAJÍMAL MNE POHYB, KTERÝ VEDE K ROZŠÍŘENÍ VĚDOMÍ
Kdy cítila, že je přitahována k umění a zvláště k tanci? „Už když jsem byla malá. Rodiče natočili video, na kterém je moje maličká sestra v postýlce a snaží se postavit, já jí pomáhám a potom ji pustím a tancuji. Ona spadne, já ji zvednu a zase začnu tancovat, a tak stále dokola, jako bych byla v nějakém zvláštním transu nebo posedlá divokým duchem. Bylo mi tři a půl nebo čtyři. Jako mladá dívka jsem chodila do kroužku současného tance. Velmi jsem se sblížila se svojí učitelkou tance, stala se téměř mojí náhradní matkou. Přizvala mne jako asistentku k výuce tance pro děti. Bylo mi asi třináct let. Opravdu jsem to dělala ráda. Také jsem chodila na lekce jógy, kterou vedla další moje ,mateřská postava´. Nechala mne na své kursy chodit zadarmo. Velmi brzy jsem totiž odešla z domova. Žila jsem u této učitelky jógy i s ostatními učitelkami tance, měla jsem s nimi úzký vztah a díky nim jsem také měla úzký vztah k tanci a józe.
V této době jsem také zažila svoje první setkání s etnickým tancem. Byl to africký tanec a to pro mne byla převratná zkušenost. Nikdy předtím jsem nic takového nezažila. Byla to pro mne taková první ochutnávka tribal energetického tance. Chtěla jsem stále žít v takovém vytržení, se srdcem rychle bijícím a otevřeným! Další inspirace přišla, když jsem viděla súfijský tanec víření. Bylo mi osm let. Stále dokola jsem se točila a padala, točila a padala. Zasadilo se semínko zájmu. Byla jsem opravdu požehnána tím, že už ve čtrnácti letech jsem vyzkoušela tak různé styly jako africký, súfijský a současný tanec, jógu a taiči. Jógovou praxi jsem stále cvičila. Moc jsem se nesnažila chodit do školy, často jsem chodila za školu a scházela se s kamarády. Studium pro mne nebylo těžké, ale prostě mne nezajímalo. Zato tanec a jóga mne opravdu zajímaly: zajímal mne pohyb, který vede k rozšíření vědomí. Měla jsem životní období depresí, ale kdykoli jsem začala tančit, deprese pominuly. Proč bych tedy měla dělat něco jiného? Přesto jsem si nikdy nepředstavovala, že by se tanec stal mojí kariérou. Ani jsem si netroufla na to pomyslet.
V mnoha směrech byla pro můj život důležitá cesta do Brazílie. Otevřela mi oči. Trénovala jsem tam tanec duchů přírody zvaný Orišas. Je to silná afrokubánská tradice kmene Joruba, kdy jsou tancem ztělesňovány různé síly přírody, upadá se do extáze a channelování. Brazilská taneční kultura mne skutečně šokovala. Je velmi sexuální. Před karnevalem ke mně přišel nějaký muž, rovnou se snažil mne políbit, aniž by se mnou mluvil, a řekl mi ,Pojďme mít sex´! Byla jsem úplně šokovaná, takhle jít přímo na věc! Opravdu hodně jsem se ale toho od brazilských žen naučila. Nikdy jsem do té doby neviděla ženy, které by tak ztělesňovaly svoji sexualitu a byly se svojí sexualitou spokojené. V mé akademické rodině nejsou lidé, kteří by uměli zavrtět pánví a vnímali tělo jako hodnotu. Když jsem v Brazílii tyto ženy potkala, byly to nejkrásnější ženy, které jsem kdy viděla. Věděly, jak se hýbat, skvěle se cítily ve svém těle. Měla jsem pocit, že se mění celý můj tělesný jazyk. Od té chvíle už jsem se necítila odseknutá od své sexuality: stala se plně součástí mne samé.
KDYŽ TANČÍM A UČÍM, MÁM POCIT, ŽE SKRZE MNE PROCHÁZÍ UČENÍ STAROVĚKÝCH MYSTERIJNÍCH ŠKOL
Potom jsem jela do Indie – a to byl úplně jiný druh cesty. Prošla jsem tam hlubokým zasvěcením do tradičních chrámových tanců předávaných v nepřerušené linii po generace. Naučila jsem se disciplíně, struktuře, denní praxi, odevzdání. Studovala jsem několik let a vytvořila si s mými učiteli hluboký vztah. V Indii nyní vedu také každou zimu dvouměsíční výcvik kněžek.“
Ano. Způsob, jakým s námi ženami pracuje, je způsobem, jakým pracovaly kněžky v řeckých chrámech. Jsou to staré vzpomínky, které ženy nesou v kolektivním nevědomí. „Ano, mám velmi silné pouto s Řeckem. Řecko si mne zavolalo. Poprvé to bylo před pěti lety, to ještě moje práce nebyla tak známá. Mám odtud silné zkušenosti. První workshop pro ženy byl v Athénách a rychle se naplnil, byly i náhradnice. Což na mne zapůsobilo, protože země byla tou dobou v těžké ekonomické krizi – a stejně za takový kurz ženy zaplatily. V Indii a Brazílii víme, jak dávné tance vypadaly. Struktura je jasně daná. Ale v Řecku se tradice přetrhla a záznamy nejsou, takže máme více prostoru pro intuici. Když tančím a učím ženy, mám pocit, že skrze mne prochází učení starověkých mysterijních škol. Ale nemusí to být z jedné tradice: mnoho žen mi řeklo, že naprosto channeluji učení egyptských mysterijních škol bohyně Isis. O tanci v egyptských mysterijních školách není nic známo a já sama jsem Egypt více nestudovala.“
VŠIMLA JSEM SI, ŽE MEZI ČESKÝMI A SLOVENSKÝMI ŽENAMI JE VELKÝ ROZDÍL
Kdy se Zola rozhodla pracovat se ženami? Mohla přece být i sólovou tanečnicí nebo tančit v souboru. „Vždy jsem měla silný vztah k ženám a studovala jsem ženská témata. Po střední škole jsem šla na kalifornskou univerzitu, která přijímala pouze ženy. Cítila jsem, že se tam mohu lépe soustředit. V mládí jsem se necítila příliš ve svém středu, a tak jsem se bála, že budu snadno ovlivňována a rozptylována muži a romantickými příběhy. Chtěla jsem se vyhnout dramatům. A bylo to dobré rozhodnutí, mé soustředění a sebevědomí stouplo. Během studia jsem pracovala jako dobrovolnice v ženském azylovém domě. Žily tam ženy, které prošly domácím násilím a sexuálním násilím, prostitutky nebo drogově závislé ženy. Mimo jiné jsem se rozhodla, že je budu učit tanec. Dnes vidím, jaký to byl bláznivý nápad. Byla jsem příliš mladá a naivní. Nakonec to dopadlo tak, že spíše ty ženy mnoho naučily mne. Poznala jsem, jaké to je, když ženy ztratí sílu – nebo když mají odlišný druh síly, než jsme zvyklí a než je v normě.“
Zola pořádá taneční kursy a semináře po celém světě. Vnímá rozdíly mezi ženami v jednotlivých zemích? A rozdíly v tématech, které ženy řeší? „Ano. Vědecky je to těžké ověřit a může na to mít také vliv organizační tým v té které zemi. Ale já osobně cítím, když pracuji např. v zemích, jako je Belgie nebo Německo, jak jsou tam ženy mnohem víc uzavřené. Přitom v Nizozemí, které je vedle Belgie, ženy naopak vystupují otevřeně. A na Slovensku jsou ženy naprosto otevřené. Slovenské ženy mají temperament jako ženy z teplých jižních zemí. Divím se, že takové mohou být ženy v chladné zemi! V Estonsku byly ženy jako víly, úplně kouzelné. Má první cesta do chladných zemí byla do Německa, takže jsem nabyla dojmu, že všechny ženy v chladných zemích jsou uzavřené a stažené, ale není to pravda. Také jsem si všimla, že mezi Českem a Slovenskem je velký rozdíl: ženy v Česku jsou více zavřené, ale ne tolik jako v Německu. Když učím v Česku, aspoň polovina účastnic jsou Slovenky! Je to opravdu zajímavé. Na mém indickém kursu bylo mnoho slovenských žen, dvě nebo tři přišly i podruhé a asistovaly mi.“
A tady v Izraeli? „Izraelské ženy jsou velmi složité. A tady na kursu jsem navíc měla dvě organizátorky, které si nesedly. Když se sejdou izraelská Židovka a americká Židovka… jak to říct… jsou úplně jiné, jako odlišný živočišný druh. Během procesu spolu bojovaly a já byla opravdu unavená. Izraelské ženy obecně jsou méně důvěřivé. Nechtějí se poddat procesu. Mnoho z nich má traumata z rodiny, transgenerační přenos z holokaustu, zápolí s tématy důvěry či hojnosti. Zároveň ale ty izraelské ženy, které už dosáhly vyšší úrovně vědomí, vyšší úrovně svého Já, jsou skutečně výjimečné a silné. Mají duchovní moc, kterou jsem nikde jinde zatím neviděla a nezažila. Je potřeba si uvědomit, že pro izraelské ženy je těžké žít ženskou jemnost, když většina z nich prošla armádou a žijí v tak ohroženém kousku světa. Proto pro ně posvátný jemný tanec může být lékem.“
NAJÍT SÍLU V NAŠÍ JEMNOSTI, NĚZE A LASKAVOSTI
Co je podle Zoly skutečnou léčivou mocí žen? „Myslím, že nejdůležitější je najít sílu v naší jemnosti, něze a laskavosti. A týká se to jak žen, tak mužů. Pochopit, že síla pochází z jiného zdroje, než jak jsme zvyklí. Když lidská rasa objeví přístup k tomuto zdroji, vše se vrátí zpět do rovnováhy mezi mužstvím a ženstvím. Můžete bojovat nebojováním, uchránit své hranice ,pouhým´ jazykem těla. To jsem zažila. Stále jsem mladá a docela hezká …“ S Ditou vyprskneme smíchy. To je tak, když naprosto nádherná žena o sobě řekne, že je little bit pretty. Zola se nenechá rozhodit a pokračuje: „… a mnoho let jsem vášnivě zkoumala jazyk těla. A skutečně jsem se naučila, jak nepřitahovat nežádoucí pozornost, aniž bych řekla jedno slovo. Přitom vnímám, že tomuto jazyku těla nedáváme žádnou hodnotu. Oceňujeme matematiku, angličtinu, cizí jazyky, vědecké obory, ale veškerý tělesný jazyk, jemnou komunikaci v těle, neoceňujeme. Doufám, že mu bude dána větší hodnota. Myslím si, že je to mnohem pokročilejší, vyvinutější jazyk než jazyk, kterým mluvíme.“
Dodávám, že tělesný jazyk je také mnohem autentičtější. Když něco říkáme, ale nemyslíme to vážně nebo lžeme, naše tělo říká něco jiného. Když jsme spojeni se svým středem, musíme být upřímní, jinou možnost nemáme. Na kursu Zola citovala slova tanečnice Gabrielly Roth: „Abyste byli svobodní, potřebujete disciplínu.“ Připomenu jí je. „Ano. Nádherný citát. Vystihuje moji práci. Musíme mít hluboké kořeny, ukotvení v těle, ve svém středu, abychom mohly růst vysoko k nebesům. Lidé si myslí, že holistický tanec je prostě free style tanec, kdy si tančíš, co chceš. Ale pro mne holistický tanec je hluboké studium, stejně jako věda. Je potřeba ho ctít jako jiný obor. Mnoho lidí, když zjistí, že je tanec na mém kursu strukturovaný, odejdou, protože očekávali naprosté uvolnění. Já to vidím takto: potenciál strukturované části výuky holistického tance je v tom, že se stane druhou přirozeností. Potom můžeme být svobodnější než kdykoli předtím, protože se máme o co uvnitř sebe opřít. Je potřeba fází disciplíny a struktury projít. Je to jako v jiném oboru: nejprve se do hloubky pečlivě učíte a jste svému oboru oddaný. Když se chcete stát lékařem, také se musíte věnovat medicíně s nasazením, studovat knihy, mít trpělivost. Je to mnohaletý proces.“
Ano. Na kursu bylo úžasné, jak jsme se učily být v přítomném okamžiku. Nikdo nevěděl, jestli budeme ještě hodinu ležet na zemi a pomalu hýbat rukou nebo nohou, dělat Zolinu oblíbenou „meditaci chobotnice“, při které se pomalu uvolňují emoční bloky. Takže bylo lepší vypnout mysl. Je důležité si darovat takovou zkušenost, kdy nejsme v lineárním čase „od sedmi do pěti“, ale jsme v naprostém plynutí a nepřemýšlíme, jak dlouho to ještě bude trvat. „Ano. Jsme zvyklí být ve spěchu, pobíhat od jedné činnosti ke druhé, mít časový harmonogram.“
Poděkujeme Zole za vnímavost a plnou pozornost, s jakou velikou skupinu vedla. Není jednoduché pro tolik žen udržet bezpečný prostor tak, aby ženy měly pocit, že jsou vnímány jako jedinečné a zároveň byly jemně vedeny k vytvoření celku skupiny. Na začátku nás Zola vyzvala, abychom na těchto pár dní společně vytvořily „evoluční kmen evolučních žen, které si dovolí maximum vyjádření“, společně se učily „evolučním dovednostem“, zvláště „evolučnímu naslouchání: žádné posuzování, jenom soucítění“. Při náročných procesech účastnic naprosto důvěřovala jejich vnitřní moudrosti: byla jim oporou, ale nijak nezasahovala. Jaké požehnání, společně se podpořit v uvolňování starých ran uložených v těle! „Jsem jako Matka Lvice,“ říká Zola. „Ochraňuji své sestry v jejich křehké chvíli.“ Umí jasně vymezit hranice, pevně vyjádřit vůli. Vnímá důležitost i hloubku celého procesu: spojení extáze, radosti, nevinnosti, měkkosti jako zásadních léčivých sil našeho světa. Z jejího pohledu není žádný „špatný proces“: jednoduše skrze tělo se na povrch dere Pravda.
Zole volá její devítiletá dcerka. Loučíme se a už teď se těšíme na další tanečně-terapeutické setkání. V hlavě nám zní Zolina píseň „Božství, Božství, beru si zpět to, co je mé!“ a mně je jasné, že na titulní straně chystané knihy – té, kterou držíte v ruce – budou čtyři slova, která Zola zpívala se šamanským bubnem za svitu svící zas a znovu, aby se nám vryla pod kůži a léčila naše buňky: „Ahava, rachamim, chesed, šalom. Láska, milosrdenství, milost, harmonie.“
SEMINÁŘ SE ZOLOU DUBNIKOVOU V ČESKU SE KONÁ 8.- 11. ŘÍJNA 2026 V CENTRU ŽIVÁ VODA. Info u mne nebo u kamarádky Jany Thomsen: rezervacezola@gmail.com
Zolu můžete navštívit zde: https://zoladubnikova.com/
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: