MOTTO: „Jsme učeni poskytnout nejen fyzickou první pomoc, ale i emocionální první pomoc: být s člověkem v nouzi, nenechat ho o samotě. Jinde ve světě můžete být za takovou pomoc popotahováni, dokonce obviněni, že jste vstoupili do prostoru soukromí druhého člověka a dotkli se ho, ale v Izraeli je to naopak. V izraelské psychice je hluboká motivace nenechávat zraněného či smutného člověka v depresi osamoceného.
Jedinečnou skutečností je, že nechápeme mentální zdraví klasickým způsobem. Věříme, že to, co děláme, se soustředí na SÍLU lidí. Takže když se někomu něco stane, snažíme se vidět přítomnost – nezabýváme se jeho minulostí, ale ptáme se, jak se člověk z této situace vlastní silou může dostat?“ (z rozhovoru s Taly Levanon v knize Jak napravovat svět)
S Taly Levanon, ředitelkou programů Izraelské koalice traumatu, jsem mluvila v únoru roku 2020, tedy těsně před vstoupením kovidu na světové jeviště. Rozhovor vyšel v mé knize Jak napravovat svět: Rozhovory s inspirativními Izraelci a jmenoval se „Posilování vnitřní odolnosti“. Taly v něm mluvila o rozvíjení tří klíčových schopností občanů Izraele – schopnosti odpovědět na krizovou situaci, připravenosti a odolnosti. Myslím, že v současné době, kdy světová krize dorazila i k nám do Čech v podobě ruské invaze na Ukrajinu a přílivu ukrajinských uprchlíků, se nám mnohé izraelské zkušenosti budou hodit. Když jsem se s Taly nyní spojila, první otázka se sama nabízela:
PSYCHICKÁ NÁROČNOST
Terezie: Taly, jak kovid ovlivnil práci Vaší organizace?
Taly: Pro chronologii bych chtěla připomenout, že Izrael se mnoho let potýká s bezpečnostními problémy. Naše týmy jsou proto zvyklé pracovat „ve vlnách“: je klid, potom je válka, opět klid, válka… Korona situaci změnila. Především vytvořila velký stres v (ne)rovnováze osobního a profesního života. Vysvětlím to na situaci, kdy jsem například matkou dvou dětí a zároveň lékařkou v nemocnici. Jsem zvyklá pracovat na směny i na pohotovosti. V době kovidu se bojím o rodinu – o děti, o manžela. A i když např. manžel zůstává doma, já chodím do práce. Osobní stres a úzkost tak ovlivňuje velkou měrou práci týmů zdravotních a sociálních pracovníků, jejich schopnost poradit si s tlakem situace. A to nemluvím o obavách, že i já chytím kovid, protože jsem více vystavená možné nákaze.
Další změna naší práce v době kovidu byla způsobena skutečností, že mnoho členů našich týmů do práce nechodilo, ať už z důvodu nemoci nebo péče o děti. Takže mnohem více práce připadlo méně lidem. To vytvořilo pocit břemene a někdy dokonce hněvu. Navíc pokud jsem například sociální pracovník a pracuji s ohroženou mládeží, jsem v kontaktu s lidmi, kteří prožívají své vlastní úzkosti. Je to jako když chytáte vlnu – každý nějak trpí, každý si dělá starosti, pro každého je daná situace náročná a je jí ochromen.
Napětí posilovala velká nejistota ze skutečnosti, že jsme nevěděli, jakým směrem jdeme. Vláda, ministerstvo zdravotnictví a ministerstvo školství dávalo lidem různé pokyny, co mají dělat. Např. „nyní zůstaňte čtyři dny doma, můžete jít jenom do supermarketu koupit si jídlo a k lékaři, tihle musí mít roušky a tamti ji mít nemusí….“ Měli jsme mnoho vtipů na téma „potřebujete mít vysokoškolský titul, abyste pochopili, co dnes můžete a nemůžete dělat“.
Protože jsme státní instituce, pokračovali jsme v přijímání pacientů. Terapeuti nemohli říct „nemohu práci dělat, protože se bojím“. Přijímáte všechny pacienty, očkované i neočkované. Vytvořilo to mnoho tlaku a napětí, osobních i profesních vyhoření. Naše týmy pracovaly s nemocnicemi, se sociálními pracovníky a s městskými úřady.
Dalším jevem, který jsme pozorovali v zemích, se kterými spolupracujeme, byla skutečnost, že vlády neposkytovaly to, co nazýváme „poselstvím odolnosti“ (message of resilience). Nejsem politická analytička, abych rozebírala důvody, ale faktem je, že vlády spíše obyvatelstvo zastrašovaly. To ještě posilovalo vyděšení lidí. Moje zkušenost je, že stejné výsledky můžete dosáhnout, když jste pozitivní. Když řeknete svému dítěti „zvládneme to, jsi silné, je potřeba udělat to a to“, tak dítě mnohem lépe spolupracuje. Vyhrožující přístupy vlád mimo jiné způsobily, že některé skupiny obyvatelstva řekly – „už nebudu dál s tímto systémem spolupracovat“. Dělo se to jak ve světě, tak u nás v Izraeli.
V Izraeli jsme v době kovidu rozvinuli tzv. kulturně adaptované programy cílené na jednotlivé, často velmi odlišné skupiny populace. Víc než před kovidem jsme své programy přizpůsobili věku, kultuře, náboženství, etnicitě skupiny, kterou jsme oslovovali. Nemůžete do různých skupin společnosti poslat stejný návod. Vytvořili jsme např. poradenství pro etiopské přistěhovalce v amharštině, pro ultraortodoxní Židy v jidiš a angličtině, pro evropské přistěhovalce ve francouzštině či španělštině. Vytvořili jsme poradenství cílené na islámské duchovní vůdce izraelských Arabů a Palestinců. A není to ten samý text jen přeložený do různých jazyků – všude jsme volili specifický styl zohledňující kulturu dané komunity.
KOVID A VÁLKA
Největší obavu jsme měli ze skutečnosti, co se stane, když do kovidové situace přijde bezpečnostní krize. A bohužel se to přihodilo. (V Izraeli došlo ke konfliktu 6. až 21. května 2021 mezi izraelskou armádou a palestinským islamistickými hnutími Hamás a Palestinský islámský džihád. Pozn. TD) Dám Vám bláznivý příklad ze života na jihu Izraele (ostřelovaném raketami Hamásu z Pásma Gazy), k čemu to mohlo vést. Když jste měli v domě někoho nemocného nebo nakaženého kovidem, měl být izolován od zbytku rodiny. Pravidla pro bezpečnostní konflikt ale naopak jsou, že má být rodina pohromadě a má se přemístit do bezpečnostní místnosti v domě. (Každý dům v Izraeli má buď speciálně vyztuženou místnost nebo přímo bunkr. Ty slouží k pobytu v případě ostřelování raketami.) Nesmíte jít ven, dokud vám to není dovoleno. Za kovidu musel nakažený člověk sedět v rohu místnosti odděleně od ostatních, tváří ke zdi a s nasazenou maskou. Okna, která podle kovidových nařízení měla být otevřená k větrání, musela být podle bezpečnostních předpisů zavřená, protože by jimi mohly proletět střepy střel, šrapnely. Představte si, jak taková situace byla náročná například pro rodiče s dětmi. Proto jsme pracovali se starosty měst či řediteli škol, jak mají vystupovat a šířit poselství odolnosti, podporovali jsme centra odolnosti (Resilience Centers), která byla přetížená. Připomínám, že kovid přišel po dvou letech, velmi náročných pro jih Izraele. Byla to léta (2018-2019) s úmyslně Hamásem založenými požáry prostřednictvím zápalných lahví připevněných na létajících dracích a s ostřelováním raketami. Na jednu stranu kovid bezpečnostní situaci na chvíli zklidnil, na druhou stranu lidé byli opravdu velmi emočně unavení. Pečlivě jsme proto hledali způsob, jak jim pomoci.
KOMUNITY
Velkou výzvou kovidové doby je, jak udržet komunity. V běžných časech se lidé potkávají na společenských místech, v klubech, ve školách, v synagogách, kostelech či mešitách. Ale když se lidé nemohou potkávat, jak udržíte vědomí komunity? To je výzva! A přitom to musíte dělat, protože jinak se zvláště single či staří lidé budou cítit izolovaní. Rozšiřovali jsme materiály, měli jsme mnoho dobrovolníků, kteří lidem volali domů, nahrávali jsme posilující telefonní vzkazy, navštěvovali jsme osamělé lidi. Věděli jsme, že to potřebujeme podchytit, jinak si zaděláváme na veliký problém v budoucnosti. A to jsme také říkali svým partnerům v zahraničí, kteří řešili stejné téma.
Terezie: Myslím si, že Izraelci byli na tuto krizi dobře připraveni, protože jste obecně na krize a na potřebu jejich naléhavého rychlého řešení zvyklí. Jaké jsou podle Vás nejlepší podpůrné nástroje? Jednoduše – co pomáhá?
Taly: Zmínila bych dvě úrovně. První je práce s týmy, kde jsme museli najít opravdu tvořivá řešení. Dělali jsme porady přes zoom. Všem sociálním pracovníkům v Izraeli jsme poslali seznam témat a termíny, mohli se zaregistrovat a připojit. V pondělí bylo např. setkání k tématu těla a mysli, v úterý odborník mluvil k tématu práce se starými lidmi, ve středu k tématu přistěhovalců z Ruska nebo k tématu ohrožené mládeže, další dny k tématu sebepéče, k tématu zvládání obav ohledně skloubení práce a péče o děti … Nejen, že tak mohli online potkat lidi, kteří řeší stejná témata, ale dostali i odborné poradenství, jak si poradit.
Druhou úrovní je zacílení podpůrných a doporučujících materiálů na jednotlivé rozmanité skupiny obyvatel – ředitele nemocnic, lékaře, učitele, rodiče, svobodné matky, sociální pracovníky, pracovníky záchranného systému… Materiály můžete poslat jak ve fyzické podobě, tak využít sociální sítě. Dělali jsme také krátké tří-čtyř minutové filmy pro rodiče a pracovníky, kde jsme pojmenovali jejich těžkosti a poradili jim dva, tři pomocné nástroje. Například – uvědomíte si, že špatně spíte, tak vám poradíme, jaké jsou možnosti se uvolnit. Hodně jsme pracovali s řediteli týmů, abychom pokud možno vytvořili kaskádový efekt. Tedy aby byli ošetřeni a následně mohli lépe pracovat se svými členy a zaměstnanci. Podpůrný systém zeshora dolů vytváří podporu i zdola nahoru.
Terezie: Ano. V této situaci je nesmírně důležité, aby lidé z pomáhajících profesí rozvinuli schopnost sebepéče. Lidé „v první linii“, jak se říká v Česku: lékaři, sestřičky, pracovníci integrovaného záchranného systému.
Taly: Ano, to je velmi důležité.
PROBUZENÍ NEGATIVNÍCH EMOCÍ
Terezie: Jak korona ovlivnila izraelskou společnost? Jaké změny vidíte?
Taly: Lidé pochopili lépe krizi. Zažili bolest, smrt, truchlení a nepředvídatelnost. Setkali se tváří v tvář se skutečností, že život je nepředvídatelný. Pamatuji si, že byl ve Francii teroristický útok, a jeden francouzský novinář se mne zeptal: Co se nyní změní? A já odpověděla: Lidé vědí, že se to může stát i jim. Před kovidem se lidé cítili ve svém prostředí bezpečně. Žijete v západní zemi, pracujete, Váš manžel pracuje… Většina lidí by řekla „všechno je v pořádku, nic se mi nemůže stát“. Nyní jsou ale lidé překvapení. Ať už se děje lidmi způsobená tragédie, osobní krize nebo přírodní pohroma, obecně na ně lidé nejsou připraveni. Kovidová krize ukázala, že ať žijete kdekoli a jste chudý, nebo bohatý, mladý, nebo starý, tak jste zranitelní. Zároveň ale můžete obecně krize více pochopit.
Také si myslím, že téma duševního zdraví dostalo novou důležitost (has upgraded). Dříve např. lidé, kteří trpěli bipolární poruchou (manio-depresivní porucha) se mohli cítit osamělí a vydělení, ale nyní, když většina populace cítí úzkosti a ví, co je strach, už je jejich nemoc nevylučuje ze společnosti. Během kovidu se více lidí stalo nervózními, upadli do deprese a ztratili naději. Mnozí se stali agresivnější, méně trpělivější. Stačí podívat se na silnice, jak lidé řídí. Když byly rodiny v lockdownu zavřené spolu doma, nervozita se často odrážela na dětech. Kovid tak otevřel mnoho negativních pocitů, což se projevuje různými způsoby. Znovu připomenu, že jsme měli v Izraeli (v květnu 2021) válku, a je možné, že právě kvůli kovidu a napětí s ním spojeným byla tato válka opravdu velmi náročná, násilná a agresivní. Představte si, že je na vás vystřeleno dva tisíce pět set raket denně! A jedním z důsledků byly i násilné pouliční bouře ve smíšených arabsko-židovských městech. A to je nejen smutné, ale vzbuzuje to i velké obavy. Jestli se nám nepovede s tím nyní něco udělat, v příštím kole vyhrocení konfliktu nám to vybuchne do tváře. To je vážný problém. Nemohu říci, že by to všechno způsobil kovid, ale rozhodně ovlivnil schopnost lidí ovládat negativní emoce.
VIZE A POSILA
Terezie: Jakou máte vizi do budoucnosti?
Taly: Vize byla vytvořena před dvaceti lety a je stále platná: kontinuálně vytvářet psychosociální péči. Konkrétně potom vytvářet centra odolnosti (Resilience Centers) po celé zemi. Osvědčila se nám jako efektivní centra pro připravenost i schopnost odpovídat na krizi. Vytváříme národní program osob – pověřenců pro odolnost (resilience trustees) v nemocnicích, tak aby tam byly týmy, které pečují v mimořádných naléhavých situacích (times of emergency) o personál. A samozřejmě zaměřit se na skupiny jako je arabská společnost, židovská náboženská společnost nebo noví přistěhovalci.
Terezie: A co Vám osobně pomáhá?
Taly: Osobně pro mne toto období bylo opravdu velmi náročné. Musím Vám říct, že na začátku jsem byla ráda doma. A potom se stalo hodně složitým vylaďování obou světů, osobního a pracovního. Neměla jsem ten luxus říct „sedím doma v klidu“. Když skončil lockdown, obracely se na nás organizace z celého světa o pomoc – domovy důchodců z Ukrajiny, nemocnice z Německa, … a my jsme chtěli pomoct. Sdílení je součástí naší mise. Ale když lidé pracují z domova, nevědí, kdy přestat – jsou „stále dostupní“. Takže jsme měli mnohem méně osobního času. I pro mne osobně bylo těžké nést a šířit slova naděje a smyslu. Miluji svoji práci, děláme skvělé věci, ale když svoláte schůzi a osazenstvo i čas se několikrát změní, je to náročné. Jak si udržet nadhled a celostní obraz? To je složité.
Terezie: Kde berete energii?
Taly: Když se podívám nazpátek, můžu si říct – paráda, děláme skvělé věci. Mám velmi dobré vztahy se spolupracovníky. Samozřejmě moje rodina je pro mne velkou podporou. Jsem pozitivní člověk, jdu dopředu. Mám slabé chvilky, ale mám spoustu energie. Prostě taková jsem.
Terezie: Děkuji za rozhovor a přeji vše dobré!
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: