„Tyrkysově zlatému drakovi:
Letíme
Pod námi skořápky starých světů
Zlatá jemně září
Hojí otevřenou ránu v mém pravém rameni
Kůl mužského utrpení byl vytrhnut
Jeho místo se léčí a zaCELuje
Volně dýchám
Tyrkysová barva protéká útrobami
Zůstaň v mém pravém rameni, můj milý,
Udělám ti tam pokojíček.“
(den po shlédnutí filmu Světlonoc přišlo při imaginaci na kurzu Míši Cusanové „Až na dřeň – hluboko v kostech“, Dračí Chrám, 29. října 2022)
ZACHYTIT NAŠE ZRANĚNÍ A STARÉ VZORCE…
Film Světlonoc slovenské režisérky byl výzvou. Na jednu stranu bylo jasné, že se mne na můj názor na něj bude ptát mnoho žen – a už se to dělo. Na druhou stranu jsem, přiznám se, měla obavy. Témata ženských vzpomínek, zranění a komunitního vyloučení jsou pro mne tak citlivá a živá, že jejich umělecká ztvárnění obvykle nevyhledávám. Když si to vaše duše pamatuje, nemá potřebu svůj příběh cyklit ve znovuprožívání skrze knihu či film stále dokola. Stačí jednou, dvakrát, abyste si zvědomili, že vaše buňky to vědí. Katarzi vám může přinést něco jiného – mně pobyt v přírodě a hudba. Ne každé umělecké zpracování totiž dokáže to nejdůležitější: uvolnit uzel traumatu, doslova prošťouchnout špunt emocí a umožnit nám žít svobodněji.
Současný lidský kolektiv má totiž jednu podivnou vlastnost: když udělá chybu, buď ji potlačí a „zazdí“, nebo se v ní naopak neustále šťourá, rozebírá zprava zleva. Dokonce na ní může vystavět i akademické obory…, a tím zůstává v jejím poli. Nepustí ji, neposune se poučen dál. Delší dobu sleduji, že dokonale zvládáme analýzu našich zranění a jejich příčin, „anatomii selhání“ – našich rodin, našich společností, naší civilizace – , ale neumíme najít zdravější cesty a konkrétní rady, kudy dál, a POHNOUT SE.
V nejsilnějších filmech, které jsem v poslední době k tématu ženského zranění viděla, Země (Land) a V nemilosti (The Unforgivable) hrdinky po vnitřním i vnějším boji a úsilí končí v hlubokém smíření a přijetí. Robin sedí na houpačce a nastavuje tvář paprskům vycházejícího slunce, Sandra objímá svoji malou velkou sestru. Je to nádherné, je to silné a pro diváka podpůrné. A jak je to dál? Jak tento prožitek integrují do svého každodenního života? Ano, tušíte správně – už jako dítě jsem byla ten šťouravec, který chtěl vědět, jak příběh pokračuje. Natolik jsem se ztotožňovala s filmovými obrazy, že jsem potřebovala jejich pokračování i po závěrečné klapce, neboť život klapku nemá, nepočítáme-li přechod, tedy smrt.
…A PROPUSTIT JE. TO JE, OČ TU BĚŽÍ.
A to mluvím o filmech, které se snaží zachytit lidský příběh upřímně a pravdivě. Nemluvím o většině filmů, které nás programují starými vzorci typu jeden hrdina v boji proti všem (lonely wolf, jehož čas ovšem už dávno skončil), boj sil dobra a zla (podpora duality, z níž se nyní vymaňujeme – tedy alespoň se o to snažíme, když následujeme Gaiu), podivně nedospělé vztahové hry mužů a žen (české komedie plné vymletých klišé), boj o moc nad druhými (power over others, kdo v tom chce zůstávat?)… Nebo prostě jen scénář vygenerovaný počítačem. Někdy je vidět snaha, třeba u Wonder Woman dvojky nebo Krále Artuše s Charlie Hunnamem. U Artuše byla dle mého názoru zřejmá bezradnost, co vlastně s mužskou silou dále – jak ji vědomě žít? Nevíme, takže to spadlo do starého příběhu hrdiny proti zlu. A o tom, jak se nepovedla Wonder Woman dvojka, píši jinde na tomto webu (spoiler: feminismus na hraně nenávisti k mužům a varování před splněním našich přání).
Tato bezradnost, když dojde na „návody a rady“ skrze filmové obrazy, tedy rady, kudy bychom se my diváci mohli ve svých osobních i kolektivních životech posunout, abychom překročili staré vzorce a prolomili strop určité naučené úrovně vědomí, tato bezradnost otevírá pole příležitosti pro PROPOJOVÁNÍ PŘÍSTUPŮ A ZPŮSOBŮ POZNÁVÁNÍ.
A o tom je podle mého vnímání především film Světlonoc: o skvělé práci s hranicemi. S hranicemi světů, stylů, žánrů a realit. Tyto hranice jsou částečně průchozí, fluidní, obrazy z různých rovin příběhu se přelévají. Chvíli je to psychodrama, chvíli horor, chvíli romantika a chvíli ezotajemno, ale zůstávají hranicemi: vždy se ten určitý styl včas zastaví a jde dál k jinému. Ukázat, říct to hlavní, a posunout se.
DĚJ FILMU SVĚTLONOC
Samozřejmě pro mnoho žen (a třeba i mužů?) je to primárně film o ženské jinakosti a jejím přijetí, resp. nepřijetí většinovou společností. Hlavní dějová linka je následující (snažím se neprozradit pointu): mladá žena Šarlota se vrací do vesnice, přesněji do lesa nad vesnicí, kde v dřevěné chalupě vyrůstala. Záblesky vzpomínek nám ukazují, že dětství bylo těžké. To je hned první krátká scéna a právě tento šokový začátek je výmluvný: slovy Alice Miller, „dětství je drama“, a toto drama si i v dospělosti neseme s sebou, neutečeme před ním, dokud se mu nepostavíme čelem. V lese stávaly dvě dřevěnice. Jedna je shořelá, ve druhé se Šarlota usadí. Přijela kvůli dopisu starosty, vyzývajícímu ji k účasti na dědickém řízení po matce. Potkává se s vesničany, kteří ji poznávají. Setkává se s divokou Mirou, která se koupe v měsíčním světle, sbírá byliny a spí s muži tak trochu jako zvířátko. Účastní se svatojánské slavnosti a pátrá po minulosti své rodiny. Pod povrchem latentně připravené emoce a předsudky vesničanů se valí ven a ohrožují obě ženy starým archetypálním hněvem, impulsem davu vypudit „jiné“. Jako by se tak měl ve zkratce opakovat i starý příběh vypuzení jiné „jiné“ ženy. Tu hraje úžasná bytost Iva Bittová a nemusí za celý film srozumitelně promluvit, protože její celá osobnost a rezonance je tak výmluvná, že VÍME A CÍTÍME, co nese. Když se pravda rozkryje, ukáže se, že transparentnost, jasnost, průhlednost, pravdivost… či jako to nazveme, osvobozuje. Leč veselá selanka to není, což cítíme i přes romantizující závěr.
Co mám na mysli slovy „skvělá práce s hranicemi“? Výše zmíněný popis nezvládnutí přechodu filmových příběhů od analýzy bolesti a jejich uvolnění k novým vzorcům a cestám je často způsoben tím, že filmový jazyk je obvykle zcela nebo většinově jen z jednoho ze dvou světů. Buď – a nebo. Buď se příběh odehrává plně ve fyzické 3D realitě (film tzv. „ze života“, jako Země či V nemilosti), nebo v magické – mystické realitě (Král Artuš, ale i fantasy typu Pán prstenů a Harry Potter, scifi typu Počátek a Interstellar, apod.). Tam teprve si tvůrci dovolí dát prvky, které by ve filmech „ze života“ byly odmítnuty jako fantasmagorie.
NAŠE PŘÍBĚHY. UŽ STAČÍ JEN NAZNAČIT.
Světlonoc patří k filmům, kde se povedlo propojit tyto reality. A ještě navíc propojit žánry a náznaky příběhů a nikde se nezabořit: vytvořit amalgám, který zachycuje (současné) prolínání realit, aniž bychom už v nich uvízli. Rozumějte: ve Světlonoci je naznačeno mnoho dějových linek a možných příběhů, do kterých se mohly tvůrkyně pustit a tzv. je vytěžit. A tím vytěžit i naše emoce, protože ty by se určitě chytily – naše emoce milují se rochnit v našich zraněních. Slastná bolest.
Tvůrkyně se mohly víc ponořit do dětského traumatu. Nebo do tématu čarodějnic vypuzených kolektivem. Nebo do tématu násilí mužů na ženách. Nebo do tématu pokrytectví katolické církve. Nebo do tématu zpátečnické vesnice. Divokého pohanství přetrvávajícího v našich instinktech, které když nás ovládnou, tak se z ctnostných občanů stanou bestie (neproniknutelná, iracionální východní Evropa! To bohužel teď frčí v přímém přenosu!) Nebo do tématu strachu mužů ze svobodných, silných, „jiných“ žen a nenávisti „dobrých a ctnostných“ žen vůči těmto „jiným“ ženám. Nebo do tématu ženského sebeobviňování – bereme na sebe viny, které nám nepřísluší, a ničíme si životy z bodu vnitřního chaosu a nejistoty, z bodu, který raciem nelze ovlivnit. Mohlo to být mysterijní drama. Mohlo to být společenské drama. Mohl to být feministický manifest. Mohla to být detektivka. Mohla to být erotická fantazie.
Místo toho je to od každého trochu, v přesné homeopatické dávce. Jeden žánr se přeleje do druhého a ten do třetího. Příběhy se prolínají a mají různý charakter – realita, fantazie, drama, romantika. Minulost a přítomnost se prostupují. Tajemství střídá drsnou až přízemní realitu. Tak to totiž ve skutečnosti je.
Místo aby se tvůrkyně – ano, podle mne je to ženský film – pustily více do jednoho směru, přesně vybalancují hranu, naznačí nebo ve snesitelné míře předloží obrazy, a jdou dál. Asi dvakrát mi při sledování zatrnulo, že vyprávění padá někam do klišé, ale než jsem se stačila ošít , film vybral zákrutu, příběh se přepnul a nahodil se.
OBRAZY, PROPOJOVÁNÍ A ROZLIŠOVÁNÍ
Protože – a to je důležité: milí, už není čas se šťourat, a tím uvíznout ještě více, ve starých příbězích o zranění, nespravedlnosti, křivdě a vině. Opakuji: už na to není čas! Potřebujeme přesně takto vybrat zatáčku! Všechny naše osobní a kolektivní zatáčky! A přesně takhle potřebujeme přepínat mezi žánry, realitami, časy! Udělat reality prostupné, nežít v „buď – a nebo“, buď příliš realisticky a materialisticky, nebo příliš ezotericky a zasněně ulítle, ale jednou nohou ve faktické pravdě, na které se můžeme shodnout ve své komunitě, a druhou v mytické pravdě, kterou máme každý jedinečnou. Propojovat, a zároveň pečlivě mezi nimi rozlišovat, aby vás ani jedna neovládla úplně.
Je to jako když máte sny, ve kterých rozeznáte vedení pro každodenní život: prolnou se světy. Jako když vám jeden snový obraz řekne více než tisíc slov a vy díky němu víte, co máte dělat, stejně i filmové obrazy ve Světlonoci promluví za celý příběh „za nimi“ – aniž by se do nich scénáristka, režisérka a diváci museli pouštět. Lidé jdou z kostela ve svátečních šatech, Helena se vzápětí opíjí – dlouhý příběh duchovní formálnosti v organizovaném náboženství. Soused ve mstě za odmítnutí jednou ženou ubližuje jiné, vlastní ženě – dlouhý příběh mužského zneužívání fyzické síly a nezvládnuté sexuality. Šarlota a její zmučené vlasy – dlouhý příběh ženského sebepoškozování. Vlasy představují naši životní sílu a naši jedinečnost, osobní charisma a svobodu: proto si je v patriarchátu ženy měly zakrývat nebo dokonce holit. Náš útok na naše vlasy či útok zvenčí na naše vlasy je útokem na naši sílu a jedinečnost. Šarlotin tanec kolem ohně a odsuzující pohledy – dlouhý příběh žité a nežité, nebezpečně ukázané i odsuzované a znevážené smyslnosti. Šarlotino posedlé hledání, co se vlastně po jejím dětském útěku stalo – dlouhý příběh rozkrývání rodových tajemství a prolamování mlčení, které brzdí meandrující, plynulý tok životní síly v rodinách. Hadi – dlouhý příběh sil, které nás vyživují a ochraňují, ale kterých jsme naučeni se bát, mimo jiné proto, že nesplňují naše plyšákovské představy o sladkých a bezpečných duchovních průvodcích. Andělíček můj strážníček není kobra: navrhuji tuto modlitbu („modlitbičku“) změnit na „Bílý hade, můj poklade, spoj mne se silou, kterou mám, a ukaž mi, co dál…“ Muž pasoucí ovce a čtoucí knihy – dlouhý příběh vědomých mužů, kteří raději pro své bezpečí žijí stranou komunity, neboť se s ní hodnotově rozcházejí. Mimo jiné se svobodných a silných žen nebojí. Anna zabíjející husu – dlouhý příběh tzv. slušných žen, jejichž nezpracovaný stín je ovládne a vyvalí se nenávist, rasismus až fašismus. Mira nahá v lunárním světle – dlouhý příběh nekonvenčních žen, jejichž často jediným spojencem jsou přírodní síly. Oheň v různých podobách – dlouhý příběh jeho katarzní úlohy, nebezpečí i očisty, které nese.
Obrazy vytvářejí mikropříběhy, které mají za sebou – v sobě – kolektivní makropříběhy. A jak bylo řečeno, nenoří se do nich: naznačí, připomenou, a jdou dál. Tím nám zabraňují, abychom se v nich dál s rozkoší ňahňali, jak to umíme. Prostě – šup šup, je čas zralosti a osvobozování, vodnářská doba, nech to už zetlít, pusť to. Nehraj si na čarodějnici, nehraj si na kněžku, nehraj si na oběť či na posvátnou milenku – vezmi si ze svých starých příběhů jen to, co je živé, a jdi do příběhů nových. Ostatní spal nebo vrať z(Z)emi.
NOVÉ VLASY. PŘÍRODA. VODA.
V závěrečné scéně vidíme, že Šarlotě vyrostly nové vlasy. Nová síla, nová osobní identita, nový začátek. Pak příroda. A voda, samozřejmě. Dotknout se skutečného: skutečně živého. Skok tentokrát není pád a skok ze skály je tentokrát bezpečně do vody. Je to velký posun? Malý? Happyend?
Zase „jenom“ rezonující obrazy: nahé ženy ve vodě. Položit se s důvěrou na hladinu a s tělem částečně ponořeným se dívat na nebe. Neboť takoví jsme: špičky ledovce Vědomí hledí ke hvězdám a většina naší multibytosti je pod hladinou, podvědomí, nevědomí. Nic víc se na konec takového filmu nedá vzkázat.
Snad jen – propojujte své vnímání. Zvědomte, že děláte magii v každém okamžiku, obvykle nevědomě, a tím je nebezpečná. Zvědomte, že máme všichni moc, obvykle nevědomě, a tím je nekultivovaná. Zvědomte, že výlučně racionální fungování je iluze, která nás strhává do iracionality. Přijetí magie mytické reality, která odráží naši duši a může ji vyživovat, nebo ničit, je prvním krokem k vědomé a moudré práci s ní. S vlastním nitrem, které obvykle neznáme. Spolupráce naší mysli, našich smyslů, našeho cítění a našeho instinktu.
Nejvyšší čas. Bílý had čeká jen na ty, kdo jsou připraveni vidět se pravdivě.
Zdroj fotografie: https://www.kinobox.cz/clanek/22496-reziserka-tereza-nvotova-vyhrala-na-festivalu-vlocarnu-shororem-o-slovenskych-carodejkach
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: