PŘES KOSTI MRTVÝCH kniha a film

Motto: „Příroda vás přivede ke skutečnějšímu prožitku sebe sama. Je univerzální. Síly přírody jsou životem samotným, procesem života. Život je jako semeno, životodárná síla, která nás utváří. Krása přírody nám pomáhá, neboť vyvolává stav vědomí usnadňující pochopení života. Příroda je krása. Má vyšší vibrace, je jemnější, pozvedává našeho Ducha a duši a spojuje vědomí s jemnějším děním. Navíc čtyři živly představují energie existující ve vesmíru. Jde o archetypální energie, které nám ukazují, jak funguje vesmír, muž, žena, život, vše…“ (Inelia Benz: Jsi Čaroděj/ka?)

Na začátku byl rozhovor s režisérkou Agnieszkou Holland (Slunce ve Střelci, Luna ve Štíru) na DVTV (link na konci tohoto článku). Přijela na jaře na festival Febiofest, aby uvedla svůj nový film, polsky „Pokot“, česky „Přes kosti mrtvých“. S úžasem jsem vnímala její energii Stařeny Vědmy, ženy, která z pozice vnitřního klidu a bezčasí nemá strach mluvit otevřeně, nazývat věci pravými jmény, dozrála do moudrosti. Nikoho neobviňuje ani neposuzuje, jednoduše věci nahlíží a pojmenovává. Její analýza evropské přítomnosti a jejích vůdců je poměrně přesná, nebojí se vstoupit na křehkou půdu obrazů „mužství“ a „ženství“, kde samozřejmě kritickými obhájci korektnosti může být obviněna ze subjektivity. Právě ta absence strachu a laskavá, leč pronikavá přímočarost je krásným osobnostním rysem ženské energie Stařeny Vědmy. „V dnešním světě je Stařena zavržena do stínu a učiněna neviditelnou. Je nenáviděna a haněna, držená ve skrytu. Vše, co se jí týká, je považováno za nežádoucí. Chceme zůstat navždy mladí, myslíme si, že budeme žít věčně, a nemáme využití pro odžité letité zkušenosti. Moudrost našich předků byla ztracena: naši prarodiče jsou jen hloupí staří lidé.Přesto je Stařena nejčastější podněcovatelkou magie, Čarodějkou známou z filmů a pohádek, Tou, která Ví.“ (Inelia Benz)

Následovala poměrně pracné úsilí sehnat kino, kde se film promítá. Nakonec jsem skončila v opravdu vydařeném retrokinu v pražských Vršovicích „U pilotů“, které nadšenci vzkřísili, po vzoru multiplexů sál rozdělili na dva vypolstrované pokojíčky a promítají v každém z nich cca čtyři filmy za večer. Mé promítání začínalo v půl desáté – kdo zná můj biorežim, chápe, jaká to byla oběť, neboť jsem výrazný skřivan, a tudíž v tomto čase se již obvykle ukládám k spánku. Film však za to stál.

Potom jsem sháněla knihu. S údivem jsem zjistila, že naše maloměstská knihovna ji má k dispozici – a dokonce že je zadaná, čili ji někdo objevil přede mnou. Asi měsíc napjatého čekání – a potom čtení na dovolené u moře. Tímto děkuji za trpělivost kamarádce, které jsem na kamenech u překrásného Egejského moře celé pasáže předčítala. Autorkou knihy je polská spisovatelka Olga Tokarczuk (Slunce ve Vodnáři, Luna ve Štíru), která také spolu s Holland napsala scénář k filmu. Film je obměněn jen v některých detailech, příběh i postavy jsou zachovány.

Vlastně se mi nakonec kniha líbila více než film, protože je vyprávěna z pozice hlavní hrdinky Jany Dušejko, Stařeny Vědmy a vysmívané, z pohledu mainstreamu „bláznivé“ ženy, a tudíž má člověk větší možnost se ponořit do jejích myšlenek. Zvláště prolnutí jejího pohledu na svět s tvorbou Williama Blake a s astrologií je fascinujícím úkazem. Mimo jiné ukazuje, jak zásadně naše vědomí, naše vnímání světa, ovlivňuje naše vnitřní nastavení podpořené inspirativním učením, s nímž souzníme. William Blake (1757-1827, Slunce ve Střelci, Luna v Raku) byl anglický malíř, básník a mystik. Jeho myšlenky i obrazy jako by tryskaly z hlubin gnose: starověkého učení o nízkém bohu demiurgovi, který stvořil hmotný svět, aby zotročil skrze tělo člověka – bytost se svobodnou duší. Blake se nutně musel lišit od svých současníků a pochopily ho až více otevřené a odvážnější další generace: zcela překračoval pohled na svět prezentovaný tradičními náboženstvími. Jeho pohled na zajetí člověka říší zla byl tvrdě realistický a jeho vizionářské obrazy málokdo ze současníků chápal.

Jako nit se Janiným příběhem vine poznání, které Blake formuloval ve větě: „Kdyby dveře (lidského) vnímání byly očištěny, vše by se člověku jevilo takové, jaké to je: nekonečné.“ Dá se říci, že právě omezenost lidského vědomí, neschopnost vidět věci, jak jsou – odhalit závoj „máji“, přeludu, a vidět Pravdu, hraje hlavní roli v knize i filmu: „Dlouho jsem přemýšlela o tom, co Popelavá řekla. Myslím, že se na to hodí jedna z mých Teorií. Konkrétně se domnívám, že lidská psychika vznikla proto, aby nás chránila před spatřením pravdy. Abychom nemohli vidět celý mechanismus. Psychika je náš obranný systém. Snaží se, abychom nikdy nepochopili to, co nás obklopuje. Zabývá se hlavně filtrováním informací, protože možnosti našeho mozku jsou obrovské. Veškeré vědění by bylo nesnesitelné. Každá, i ta nejmenší část světa se totiž skládá z utrpení.“ (Olga Tokarczuk: Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých)

Děj se odehrává v Kladsku, v Dolním Slezsku – přes hranice jsou Orlické hory, kam hrdinka často vzhlíží jako k českému Ráji: „V polospánku jsem také přemýšlela o Česku. Viděla jsem hranici a za ní tu krásnou, mírnou zemi. Všechno je tam ozářeno Sluncem, pozlaceno světlem. Pole pod Stolovými horami, které vznikly jen proto, aby bylo na světě krásně, pravidelně oddychují. Silnice jsou rovné, pramenitě čisté, v zahrádkách u domů se pasou Mufloni a Daňci, malí Zajíci hopsají v obilí a lidé na kombajny věší znovečky, aby je jemně zahnali do bezpečné vzdálenosti. Lidé nikam nespěchají a nesoupeří spolu. Nestaví si vzdušné zámky. Líbí se jim, kým jsou a co mají. Dion mi nedávno řekl, že v malém knihkupectví v českém Náchodě objevil slušné vydání Blakea, takže si teď představujeme, že ti dobří lidé žijící na druhé straně hranice, kteří spolu mluví svým měkkým a dětským jazykem, si večer po práci rozdělají v krbu oheň a čtou Blakea. Možná by i sám Blake, kdyby žil a všechno to viděl, řekl, že jsou místa ve Vesmíru, kde ještě nedošlo k Pádu, svět není převrácený naruby a zůstal Rájem. V tomto světě se Člověk neřídí rozumem, hloupými a strnulými pravidly, ale srdcem a intuicí. Lidé se zbytečně a nesmyslně nepředvádějí se svými znalostmi, ale tvoří velké věci, používají představivost. Stát už není vězením, každodenním zlem, ale pomáhá lidem v uskutečňování jejich snů a nadějí. Člověk není jen součástí systému, rolí, ale svobodnou Bytostí. To se mi honilo hlavou a má nemohoucnost byla díky tomu docela snesitelná. Někdy si myslím, že jen nemocný Člověk je opravdu zdravý.“ (Olga Tokarczuk: Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých) Pro Čecha smutná a možná i hojivá představa, že někdo z pozice etické bídy vlastní komunity vzhlíží k sousedům jako k ideálu, i když je to samozřejmě nereálné. Ale taková je lidská potřeba – abychom se nezbláznili, věříme, že alespoň někde na světě jsou moudří lidé, a čím blíž, tím líp.

Jana (jméno, které nesnáší a nikdo ji jím nesmí oslovovat) žije sama v horské chalupě na drsné Planině. Dříve stavěla na Blízkém Východě mosty, dnes učí pár hodin ve škole děti anglicky. Společnost jí dělají dvě milované fenky. Právě jejich zmizení roztočí spirálu událostí v drsném kraji. Jana se dostává do střetů s myslivci a pytláky, kteří líčí na zvířata kruté pasti, oka z ocelových drátů, a nerespektují kalendář povoleného lovu. Jejich necitelnost, machismus podporovaný alkoholem, korupcí a vzájemnými kšeftíky, ztělesňují svět onoho gnosticko-blakovského démiurga: krutost, tupost, nevědomost, Pád člověka – bytosti božského potenciálu – do zajetí primárních pudů. Když muži začnou umírat, Jana je přesvědčená, že jde o pomstu zvířat – a popravdě, i čtenář/divák rád na tuto teorii přistupuje.

Má smysl se rozepisovat? Není to tak dávno – přesněji čtyři století, kdy jistý filosof, o němž se stále učí na školách jako o tvůrci moderního myšlení, tvrdil, že pes je jenom mechanická věc, a když mu ubližujete, vydává zvuky jako stroj. „Myslím, tedy jsem“ – jako kdyby byl rozum sám schopen soucitu a vědomí, že zvířata jsou stejně hodnotná pro stvořený svět jako člověk a jejich vědomí i citový život pro nás může být inspirací. „V křesťanství je fundamentální chyba v tom, že se dívá na člověka jako na osu světa. A vyzdvihuje další vyvolené prostředníky stojící mezi člověkem a Bohem. Pro nás je člověk stejně důležitý jako kojot nebo orel či ještěrka. A vzhldem k tomu, že všichni živí tvorové tvoří součást tkáně života, mají také stejná práva. A když si uvědomíme, že jsme součástí celku, a pochopíme, že máme stejné právo na život jako strom, ptáci nebo velryba, dává nám to naprosto jiný pohled na život. A to má pochopitelně dopad i na naše činy.“ (mexický šaman Xolotl, Revue Prostor č.85/2010). Mimochodem, scény s katolickým farářem Šelestem, který žehná zbraním myslivců i pytláků a sám mezi ně patří, jsou opravdu temným mementem úpadku náboženství, které se tak často ohání slovem „láska“, a některých jeho samolibých představitelů. O podivném zvyku říkat mysliveckým posedům „kazatelny“ ani nemluvím.

V recenzi na webu http://filmserver.cz/clanek/12503/pres-kosti-mrtvych/ je filmu vyčítána povrchnost, chaotičnost, „bizarní paskvil, v němž z oněch motivů zbyla jen ohlodaná torza“, „divný film s podivným ekologicko-humanistickým poselstvím, který chtěl být dramatem, thrillerem, mysteriózním hororem a krimi/detektivkou v jednom, nicméně není pořádně ani jedním z toho“. Nevím, zda autor četl knihu, ale asi to není důležité. Spíše bych řekla, že recenze je dobrým příkladem očekávání, která ze samé podstaty nemohou být naplněna. Předně logika a řád se od tohoto druhu příběhu nedá očekávat. Příběh překračuje zaběhnutý pohled na svět, „jaké věci jsou tzv. normální“, takže se obvyklý narativ musí nutně rozpadnout. A intelektuální, praktičtí, řádní muži s potřebou dějové logiky prominou – hic sunt leones, zde jsou lvi a je možné všechno. Není to postmoderní guláš, na který si hrají některé novátorské filmy, intelektuální hříčka bez vážnějšího smyslu: je to hluboká, vodnářsko-plutonská výzva ke změně paradigmatu myšlení, ke změně náhledu, ke změně toho, co považujeme za „normální, běžné, společností přijímané“. Proto musí jak příběh, tak jeho obrazové zpracování být mimo normy a běžné očekávání, neboť bez otřesení emocemi a změny citů a smyslového vnímání se okoralý rozum a naučený pohled na svět nezmění.

Připomínám čtyři Jungovy poznávací funkce: vedle rozumu na stejně hodnotné úrovni i city a emoce, smyslové vnímání a intuice. Tokarczuk mimochodem vystudovala psychologii, pracovala jako psychoterapeutka, a jak říká v rozhovoru pro ČT, Jung ji v mládí hodně zajímal. Komu nestačí naznačené ve filmu, ať si přečte knihu: více než kdy jindy tvoří obě díla jeden celek (možná právě i skrze postavu spisovatelky a scénáristky v jedné osobě a jistě díky souznění dvou žen a jejich štíří, se Smrtí spřátelené Luny). Shrnuto: na některé filmy je jednoduše dobré dívat se a vnímat i jinými čidly než rozumem – není nad to občas vypnout svůj oslnivý intelekt.

Každopádně film se jistě dotkne každého člověka, který cítí bezmoc z ničení živého světa, neúcty vůči němu, chamtivosti, hrabivosti, nenasytné – a zbytečné – lačnosti, mít víc a víc… Srdce, duše a Duch uvězněni v nevědomosti, nemohou být nasyceni, a kompenzují si to neustálou hltavostí těla živé Země, hmoty, jež ztratila v očích lidí svoji posvátnost. Bagry zakusující se do vrstev hlíny, aby vydobyly uhlí znečišťující vzduch, pily a obří harvestory kácející v Bělověžském pralese staleté stromy tvořící ekosystém/domov stovkám bytostí, jatka chrlící maso živých bytostí jako mrtvou hmotu, „výroba vajec“, jak hlásá slogan firmy Mave u nás v Soběrazi, atd. atd. Nenasycená lačnost může být ve filmu vyjádřena panděry oněch mocných a důležitých mužů i marnivostí jejich žen, kteří potřebují víc pít, víc jíst, víc vlastnit. Člověk, který se z této zlé můry probral a ví/cítí, že je čas změny, snaží se žít s úctou k živému světu, je nutně frustrován čekáním na zralost spoluobčanů. Je to opravdu maturita tolerance a bobřík trpělivosti i odvahy v jednom: zůstat pevný ve vyjádření svého názoru, bez emočních výpadů a dualitních bojů.

Jako členka místní organizace ochránců přírody bych mohla vyprávět mnoho příběhů o lidské hlouposti, na kterou zvířata, les, ekosystém doplácí. Ono stačí navštívit některou ze záchranných stanic pro handicapovaná zvířata, abyste měli neklidné spaní. Z naší poslední návštěvy v úžasném Ekocentru Huslík vzpomínám na poloslepé výry, orly a čápy se spálenými křídly od elektrického proudu, zbytečně lidmi odebraná srnčí mláďata, nebo naopak (aktuálně u nás v Libštátě) srnečka bez nohy (kombajn). A k tomu spousta příhod o kácení stromů v době hnízdění, označování hnízd na zemi v polích hnízdících druhů při sklizni, aby nebyla rozmašírována i s mláďaty, snaze ochránit rorýse a netopýry při zateplování domů… Musíte se vždy oklepat a obrnit, abyste nedospěli k názoru, že „to nemá cenu“, a snažit se dál, kde,jak,co jde. Nemusíte volit takové cesty jako Jana Dušejko, ale můžete je pochopit jako nadsázku, která důrazně varuje – že úpadek člověka a necitlivost vůči živému světu, jehož jsme součástí, jde ruku v ruce.

A pak je tu v Janině příběhu memento pro naši vnitřní práci, abychom dokázali zvládnout emoce, pracovat se svými vnitřními omezeními a nastavením, harmonizovat a vyrovnávat, abychom neměli potřebu v zoufalství spadnout do extrému. Neboť, jak Jana říká: „…Vězení není venku, ale uvnitř každého z nás. Možná bez něj nedokážeme žít.“(Olga Tokarczuk: Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých)

Opravdu mám pocit, že právě lidé, které považujeme za „nenormální“ a „bláznivé“ nám mohou ukázat cestu, protože dokáží vykročit ze zaběhnutých škatulek myšlení a otevřít zásadní otázku Vodnáře- archetypu Blázna: „A co když je to všechno ještě jinak?“ Tak ať jsme na příjmu.

Foto z filmu „Přes kosti mrtvých“: „Smutek, velký a nikdy nekončící smutek za každé mrtvé Zvíře. Po jednom přijde druhé, takže mám neustále smutek. Je to můj trvalý stav. Klečela jsem na zkrvaveném sněhu a hladila drsnou srst, studenou, ztuhlou.“ (Olga Tokarczuk: Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých)

KNIHA: Olga Tokarczuk: Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. Nakladatelství Host Brno 2010, 2016. Přeložil Petr Vidlák.

Rozhovor s Agnieszkou Holland:
https://video.aktualne.cz/dvtv/citim-hlubokou-krizi-ockovani-svetove-valky-vyprchalo-mladi/r~9462bee2126211e794b9002590604f2e/
Rozhovor s Olgou Tokarczuk:
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10095690193-pred-pulnoci/412231100252003/
Doporučená četba:
Linda Bender: Moudrost zvířat
Peter Wohlleben: Citový život zvířat. Láska, zármutek, soucítění – úžasná tvář skrytého světa
.