Darem osamělých dovolených je klidný čas na soustředěné čtení🙂 Tak i já jsem ke své velké radosti konečně měla na dovolené na řeckém ostrově dostatek chvil na ponor do moudrých knih. S první z nich, souborem esejů americké židovské autorky Dary Horn, praktikující Židovky a matky čtyř dětí, profesorky srovnávací literatury a autorky románů, bych vás nyní chtěla seznámit prostřednictvím překladu jednoho z esejů. Česky vyšel od autorky román Žít navěky v nakladatelství Kniha Zlín v roce 2020, přeložila Tereza Marková Vlášková. Kniha, kterou jsem četla já, nese název „Lidé milují mrtvé Židy: Zprávy ze strašidelné přítomnosti“, a jde o skutečně pronikavé, otevřené, jasně až nekorektně pojmenované projevení předsudků v obvyklém a naučeném uvažování o Židech. Čte se jedním dechem, i když nejde o veselé čtení.
Rozhodně si knihu mohou přečíst i lidé, kteří se o Židy profesně nezajímají, protože eseje brilantně spojují žánry: málo známou historii, cestopis, autobiografické zkušenosti americké Židovky a matky, psychologii, a především – náhled do kolektivní dynamiky mentálních vzorců spojených s určitým kulturním a náboženským prostředím. Vše se nás týká též a má univerzální přesah. Když např. popisuje, jak se svým desetiletým synem, přemýšlivým to dítkem, na jeho přání poslouchá Shakespearovu hru „Kupec benátský“ a snaží se sebe i jeho přesvědčit, že hra vlastně není antisemitská, každý vědomý rodič hluboce soucítí. Neboť samozřejmě známe toto marné úsilí předvést našim dětem svět jako přátelské, tolerantní a milé místo k životu. A Židé (či Romové nebo lidé nemainstreamové sexuální orientace) tuto marnost pociťují patrně ještě více než ostatní.
(Konec tohoto eseje je skutečně výmluvný. Po skončení poslechu hry a dlouhém mlčení Dara, matka, praví: „No, aspoň to teď znáš.“ A synek odpoví: „Ano. Příště bychom si mohli poslechnout Drákulu.“ ….)
Knihu vřele doporučuji. Jako ukázku jsem pro vás přeložila esej o nástrahách očekávání a představ, jaká má být literatura. Mírně zkráceno. Esej se jmenuje Fiktivní mrtví Židé (str. 72 – 87, mezititulky TD).
DOPIS OD ČTENÁŘKY
Jako autorka románů mám to štěstí, že dostávám od čtenářů mnoho dopisů, některé příjemnější, jiné méně. Před lety mi jedna z vážených čtenářek napsala tento mail: „Vážená paní Horn, nedávno jsem začala číst Vaši knihu Svět, který přijde (The World to Come, o přeživším pogrom). Po scéně, ve které je bit kůň, jsem knihu odhodila. Ve světě je tolik krutosti, a tak si myslím, že byste lidstvu udělala větší službu, kdybyste psala knihy, které lidi pobaví, potěší a pozvednou na duchu. Zdraví Denise.“
Odepsala jsem, ale neodeslala, tuto odpověď: „Drahá Denise, omlouvám se za koně. Byl to odkaz na knihu Zločin a trest, což je další kniha, kterou byste patrně odmítla. Též byste se měla vyhnout Bibli, která není úplně knihou pro lidi, kteří se chtějí smát a bavit. Nicméně Vám mohu vřele doporučit komiksy s Garfieldem, které nepochybně dělají službu lidstvu. S pozdravem, Dara.“
Je snadné se nad mailem Denise pousmát, ale její slova vyjevují mnoho nevyslovených očekávání čtenářů o účelu literatury. Sofistikovaní čtenáři netrvají na Garfieldovi a šťastných koncích, ale zjistila jsem, že dokonce i ti vzdělaní, kteří oceňují tragédie, stále tajně očekávají „spásný“ (redemptive) konec – nebo, jak píše Denise, „povznášející na duchu“. Přemýšlela jsem nad pošetilým Denisiným mailem mnoho let, protože formuluje zásadní otázku: K čemu jsou příběhy? Tuto otázku je náročné odpovědět, když si uvědomíme, že překvapivě vysoké procento anglickojazyčné literatury považované dnes za „židovskou“ je beletrie o holokaustu. Jestliže je účelem literatury „pozvednout nás na duchu“, je vůbec možné psát upřímnou beletrii o nejděsivějším období židovských dějin?
ŽÁDOUCÍ LITERATURA JAKO NÁBOŽENSKÝ PŘÍBĚH
…Studovala jsem postgraduálně hebrejskou a jidiš literaturu, ale učenci a kritici, které jsem musela číst na kursech oboru srovnávací literatury, stavěli své myšlenky na literatuře, která je považována za „normální“: na literatuře anglické, německé, ruské, španělské, francouzské. Tehdy jsem si všimla problému, který odlišuje literaturu v židovských jazycích od většiny jiných literárních kánonů, a činí židovskou literaturu „antiliteraturou“ – literaturou, která každého nutí položit si otázku, co od literárního umění chce.
V roce 1965 publikoval americký literární kritik Frank Kermode své monumentální dílo „The Sense of an Ending“ (Smysl konců, česky vyšlo v roce 2007 v Nakladatelství Host, pozn. TD). V knize se snaží vysvětlit účel vyprávění příběhů. Kermode poukazuje na skutečnost, jak moc čtenáři touží po logickém, srozumitelném a uspokojujícím zakončení, a spojuje tuto touhu s historií západního náboženství. Srovnává literaturu s náboženstvím v jejich „touze po souzvuku“, tedy touze po životě ve světě, který dává smysl. Říká: „Všechno je důležité a závažné, pokud dokážeme vymyslet význam.“ Čtenáři jsou jako fundamentalisté, kteří vidí všechno jako „boží znamení“, protože v literatuře je důležitý každý detail. Tak jako nás náboženství nutí vidět náš svět jako smysluplné místo, kde všechny události vždy slouží nějakému vyššímu účelu, tak spisovatelé vytvářejí tento účel svými příběhy tak, že každý detail dává smysl. A tak vytvářejí vyladěný, souvislý svět. Jako postgraduální studentka, která zároveň studovala i psala romány, jsem se poplácala po zádech – „Hele, neprokrastinuješ nad svojí dizertací, ale vytváříš ladný, koherentní svět!“
ŽÁDOUCÍ LITERATURA JAKO KŘESŤANSKÝ PŘÍBĚH…
Nicméně velmi rychle jsem uviděla, v čem je problém. Myšlenka náboženství vyžadujícího od světa soulad, mi vůbec nepřipomínala náboženství, které jsem znala nejlépe. Kermodův argument je založen na myšlence, že západní náboženství je o „zakončování“. Jak píše, „Bible je známý model historie. Začíná na začátku slovy „Na počátku…“ a končí vizí konce slovy „Amen, přijď, Pane Ježíši!“
Netřeba říkat, že Hebrejská Bible takto nekončí. Tanach, jak ji Židé nazývají, obsahuje mnoho apokalyptických vizí, ale závěrečné stránky v Kronikách (hebr. Divrej Ha-jamim, česky První a Druhá Paralipomenon. Hebrejská Bible má jiné řazení knih než křesťanská Bible, tj. tzv. „Starý Zákon“, kde Kroniky nejsou závěrečnými knihami. Pozn. TD) nevrcholí velkým finále. Dokonce Tóra (Pět knih Mojžíšových), část Hebrejské Bible, kterou Židé veřejně nahlas předčítají od začátku do konce každý rok znovu a znovu, nemá úplně majestátní zakončení, kromě očekávané smrti Mojžíše. Končí v napínavém okamžiku, kdy se Izraelité zastaví před dlouho očekávaným příchodem do Zaslíbené země. Takže hlavní hrdinové se ani nevrátí domů. Došlo mi, že Kermodův názor „náboženství nám nabízejí uspokojující ukončení“ není vůbec univerzální. Je křesťanský.
Ve škole jsme se od Kermoda a jeho současníků dostali dál ke strukturalismu, dekonstrukci a jiným dobrodružnějším školám myšlení. Ale jako autorka jsem si Kermodův názor zapamatovala, protože mi objasnil očekávání obyčejných anglojazyčných čtenářů, včetně mne. Čím více jsem o ní přemýšlela, tím více jsem si uvědomila, jak rozšířená a trefná je. Uvědomte si, co očekáváme od konců příběhů – nejen Denise, ale my všichni. Očekáváme, že dobří hrdinové budou „spaseni“ (saved). Když k tomu nedojde, očekáváme, že hlavní hrdina bude mít „zjevení“ (epiphany). A když se toto nestane, tak by nám měl autor dát alespoň „chvilku milosti“ (moment of grace). Všechno to jsou křesťanské termíny. Naše literární očekávání jsou tak založena na křesťanství. A nejen na křesťanství, ale přesně na těch bodech, ve kterých se se křesťanství a židovství odlišují. A pak jsem si všimla ještě něčeho: kanonická díla autorů v židovských jazycích téměř nikdy svým čtenářům nic z tohoto neposkytnou.
…KTERÝ TAK ÚPLNĚ NEODPOVÍDÁ ŽIDOVSKÉMU PŘÍBĚHU
Studovala jsem moderní jidiš a hebrejskou literaturu a viděla jsem, že nejdůležitější díla v těchto židovských jazycích skoro nikdy nejsou o postavách, které by byly spaseny nebo měly zjevení nebo zažívali chvíle milosti. Ve skutečnosti tato díla vlastně vůbec nemají ukončení.
Například jeden z hlavních autorů předcházejících moderní židovskou literaturu je rabi Nachman z Braclav , duchovní vůdce, jehož příběhy se staly inspirací pro sekulární i náboženské autory, včetně Franze Kafky. Nachmanovy příběhy jsou svého druhu pohádky, psané podobným stylem jako pohádky bratří Grimů, které Nachman patrně v němčině s velkým zájmem četl. V Nachmanových pohádkách také vystupují princové a rytíři a objevují se v nich zkoušky, úkoly a kouzelné bytosti. Nicméně v nich chybí šťastné konce – tedy přesněji, chybí v nich konce. Např. pohádka „O ztracené princezně“ má všechny znaky pohádky: vyhnanou princeznu ukrytou na nepřístupném hradě, vznešeného rytíře, který ji chce zachránit, spoustu hádanek, které je potřeba vyřešit, obry na cestě, se kterými je potřeba bojovat. A příběh, zaznamenaný písařem, kterému Nachman diktoval, končí slovy:
„A jak ji vysvobodil, to Nachman neřekl. Ale vysvobodil ji.“
Jiný Nachmanův příběh, „Pohádka o sedmi žebrácích“, se vyvíjí velmi tradičně, až na to, že najednou končí po příběhu šestého žebráka. Sedmý se nikdy neobjeví. Tyto chybějící konce jsou naprosto záměrné. Nachman tím odkazuje na náboženský pohled (židovské mystiky kabaly, pozn. TD), že žijeme v rozbitém, nespaseném světě. (Kabala říká, že náš svět byl stvořen činem „rozbití nádob“, které neudržely nápor božího Světla tvořícího fyzický svět. Proto je tzv. olam tikkun, světem nápravy, na které člověk spolupracuje s Bohem. Přesto je pro člověka s jeho momentální úrovní vědomí a fyzickým tělem nejlepším ze světů, které zatím Božství stvořilo. Pozn. TD)
Tento vzorec se objevuje i v moderní jidiš a hebrejské literatuře. Šolem Alejchem v příbězích o mlékaři Tovjem, známém pro anglicky mluvící obecenstvo z muzikálu Šumař na střeše, píše o smrti Tovjeho manželky Golde, smrti jeho zetě Motla i dcery Šprince. Nic z toho na Brodwayi hráno nebylo. Ještě méně „povznášející“ na Tovjeho příbězích je jejich struktura. Jsou jako televizní seriál, kde v každém díle se jedna z Tovjových dcer provdá – a každá další hůř než ta předchozí. Po dvaceti letech se ale sám Tovje nemění. Nikdy se nic nenaučí, nikdy si nic neuvědomí, nikdy nemá zjevení ani chvíli milosti. Není zachráněn a spasen. Jen zkrátka vytrvává a vše přežívá, což je bolestivě realistické. Jeho největší silou je skutečnost, že zůstává přesně takový, jaký vždy byl.
……… A tak bych mohla pokračovat. Nejlepší konec knih laureáta Nobelovy ceny S.Y. Agnona je, že po šesti set stranách textu možná někdo umře. Nejslavnější dílo jidiš autora Mendele Mocher Sforima končí slovy hlavního hrdiny „A pak jsem se probudil.“ Laureát Nobelovy ceny Izák Baševi Singer končí téměř každý svůj román zmizením hlavního hrdiny – buď uteče, nebo se zamkne do skříně po zbytek svého života. Moje nejoblíbenější hebrejská kniha Pan Mani autora A.B. Jehošuy z roku 1989, příběh jeruzalémské rodiny v rozsahu šesti generací, nás na konci vrací na začátek, kde se opakující rodový vzorec sebedestrukce „vyřeší“ nikoli odpovědí, ale otázkou, která zůstane nezodpovězena. Tyto příběhy jsou výzvou pro západní ideu účelu tvořivosti. Příběhy s jasnými konci nemusí nezbytně odrážet důvěru, že svět má smysl, ale odrážejí přesvědčení, že umění má sílu světu smysl dát. Avšak v židovských příbězích člověk najde něco úplně jiného: realismus pocházející z pokory a skromnosti, z poznání, že bychom se zpronevěřili skutečné lidské zkušenosti, kdybychom předstírali, že svět má smysl. Tyto příběhy bez jednoznačných závěrů jsou nicméně plné odolnosti a vytrvalosti. Jsou o lidských omezeních. Nenabízejí konce, ale začátky – začátky HLEDÁNÍ významu a sílu odolnosti a vytrvalosti UNÉST toto hledání smyslu (zdůraznila TD). Tovje po truchlení za svoji manželku, dceru a zetě a po vyhnání z domova, se loučí se čtenářem větou, která by na Brodwayi nikdy nefungovala:
„Řekněte všem našim Židům všude, že se nemusí obávat: náš starý Bůh stále žije!“
POŽADAVEK LADNOSTI A VYŠŠÍHO SMYSLU…
Postupně jsem začala chápat, jak podvědomě urážlivé jsou přímé i nepřímé vzkazy čtenářů očekávajících „povznášející“ židovskou literaturu plnou chvil milosti. Nikoli vůči mně jako autorce, ale vůči mým předkům, kteří snášeli zkušenosti připsané mým postavám, a vůči všem, kteří trpěli v nejkrutějších chvílích židovské historie. Čtenáři, kteří od moderní literatury popisující židovskou zkušenost vyžadují „ladnost“ v podstatě říkají, že židovské utrpení má hodnotu jen tehdy, když, slovy Denise, „je službou lidstvu“. Zpětně viděno jsem zaražena tím, jak dlouho mi trvalo pochopit, že je to nenávistný pohled. Uvědomte si, co tento požadavek ve skutečnosti znamená: Mrtví Židé nás mají učit o kráse světa a zázracích spásy – protože jaký jiný účel by mělo jejich zabíjení? K tomu mrtví Židé jsou! Pokud mají čtenáři číst o mrtvých Židech, kde je služba lidstvu, kterou jim dlužím?
…PLNÍ BESTSELLERY O HOLOKAUSTU
Zdaleka nejde o okrajový postoj současných čtenářů. Jasný důkaz najdeme, když se podíváme, které knihy o holokaustu se staly bestsellery. Všechny romány o holokaustu, kterých se prodalo miliony výtisků v USA i jinde na světě, jsou „povznášející“, i když se v nich objeví mrtvé dítě. Tatér z Osvětimi (česky 2018, nakladatelství CPress), nedávný mezinárodní mega-bestseller, nabízí „skutečný příběh“, a přitom se mu daří do Osvětimi uvést dojemnou romanci. Sářin klíč (česky film Klíč k minulosti), Zlodějka knih (česky 2009, nakladatelství Argo), Chlapec v pruhovaném pyžamu (česky 2008, nakladatelství BB Art) a mnoho dalších bestsellerů, z nichž některé se dokonce staly doporučenou literaturou na školách, jsou o nežidovských zachráncích, kteří riskují nebo obětují vlastní životy, aby pomohli bezmocným Židům. Tím jsou jejich příběhy inspirativní.
Jen abychom byli přesní: počet skutečných „Spravedlivých mezi národy“, zachránců Židů oficiálně uznaných památníkem a výzkumným centrem holokaustu Jad va-šem v Jeruzalémě, je méně než třicet tisíc lidí, což byla v třistamilionové evropské populaci jedna setina obyvatel. Prakticky jde o úroveň statistické chyby. Vedle krásných nežidovských postav v těchto knihách obvykle vystupují důvěryhodní mrtví Židé, obvykle nenáboženští a nemluvící jidiš. Ušlechtilí nežidé se je snaží zachránit. Jejich smrt nás učí něco krásného o našem sdíleném a univerzálním lidství plném zjevení a chvil milosti. Ve skutečnosti ale taková není zkušenost drtivé většiny Židů, kteří holokaust přežili. Nicméně pro literaturu v nežidovských jazycích je pochmurná realita příliš nepohodlná a nedůležitá.
O ČEM JE SKUTEČNÝ ŽIDOVSKÝ ROMÁN?
Jak vypadá román o hrůzách židovské historie v židovském jazyce? Pro anglicky mluvící čtenáře ponořené v povznášející beletrii o holokaustu vybírám román, který představuje čestnější způsob, jak napsat beletrii o krutosti: Strom života Chavy Rosenfarb, panoramatickou trilogii o lodžském ghettu, psanou v jidiš. Nazvat ji mistrovským kusem by bylo skromným vyjádřením – je to dlouhé, strhující, intenzivní a pohlcující dílo, které prožíváte spíše než pouze čtete. Rosenfarb živě a detailně popisuje deset lidských osudů, které sleduje už před válkou, abychom pochopili, jací byli, než moc nad jejich životy převzali sadisté. Někteří jsou sami sadisté, jako Mordechaj Chajim Rumkowski, nechvalně proslulý, nacisty vybraný „Král Židů“, který lodžskému ghettu vládl železnou pěstí. Před válkou ho potkáváme jako ředitele sirotčince, kde vysává bohaté dárce a sexuálně zneužívá mladé dívky. Většina postav jsou „obyčejní“ lidé – až na to, že o „obyčejnosti“ nelze v daném kontextu příliš mluvit. Předválečná Lodž byla ze třetiny židovská a Rosenfarb skvěle rozkrývá panorama města v jeho rozmanitosti a propletení spletitých životů svých postav. … Potkáme bohatého průmyslníka, chudého tesaře, racionalisty, hrdé polské vlastence, vášnivé komunisty, socialisty i sionisty, zbožného otce devíti dětí. Tyto postavy nelze zjednodušit na představitele typu nebo třídy. Jsou ukotveni v síti rodin, milenců, přátel a nepřátel jako skuteční lidé. Každý je inspirován svými vlastními závazky a stíhán soukromými pochybami. Integrita postav závisí, jako u každého z nás, na jejich vnitřní zralosti a dospělosti, schopnosti jednat podle své volby. V ghettu nic z toho nezmizí: každá postava zůstane stejná jako před tím, jen v nelidských podmínkách. Holokaust není moralistní hříčka – leda tak pro své pachatele. A přesně to dělá hrůzy ghetta skutečnými.
… V knize chybí přemítání o Bohu, neobsahuje zinscenované hovory s nacisty, kteří ukazují svoje lidství, není tam statečná vzpoura – minimálně až na úplném konci. Místo toho je v ní zmatek, hladovění, popírání a čirá sadistická hrůza. Při četbě jste šokováni uvědoměním, že žádná z postav knihy neví to, co víte vy. Místo toho věří, že otroctví a utrpení uvěznění a nucené práce je to nejhorší, co musí vydržet. Když začnou deportace, někteří si ji dokonce zvolí s odůvodněním, že věci už nemohou být horší. Až poté, co se do ghetta začne vracet povědomé zkrvavené oblečení s rodinnými fotografiemi v kapsách, si některé postavy uvědomí, co se děje – ale rychle (a ochotně) jsou umlčeny popřením. Mezitím na ulicích němečtí vojáci střílí děti pro zábavu. Mocenská politika „vlivných“ Židů v ghettu se rychle stane krvavým sportem, neboť lidé se snaží chránit sebe a své milované – samozřejmě bez úspěchu. Postavy, na kterých nám záleží, začnou padat jako domino: jsou deportovány, vyhladověny, umírají na nemoci, jsou zastřeleny, mučeny… Ve třetím díle Němci požadují, aby jim Židé vydali všechny děti mladší deseti let.
JEDINÉ VYKOUPENÍ MŮŽEME POSKYTNOUT MY ČTENÁŘI
…Rosenfarb sama přežila lodžské ghetto, Osvětim a Bergen – Belsen. Román Strom života, publikovaný v jidiš v roce 1971 a v angličtině v roce 1985, by mohl být zaměněn za vzpomínkovou literaturu. Výjimečně detailně popsaný život v židovské Lodži je pomníkem zničené komunity, napsaným ve velké a bohužel velmi dlouhé tradici židovského žalozpěvu. Ale nejde o memoáry a svědectví, jde o umělecké dílo. … Přestože je tak mocné, může jen naznačit zničený potenciál ostatních Židů v ghettu. Pro ně se žádné vykoupení nekonalo, jen to, že se ocitli na stránkách románu a vykoupení jim můžeme poskytnout my čtenáři. Ale pak nemůžeme od knihy žádat, aby nás povznášela způsobem, který drze požadujeme po jiných knihách o zločinech. Čtení této mimořádné práce vyžaduje aktivní spoluúčast a oddanost. Mohli bychom říct, že poskytuje službu lidstvu: rozšiřuje náš život za naši vlastní představivost a umožňuje tak našemu životu zahrnout do sebe mnoho dalších životů. To nás přivádí do nejhlubší úrovně bytí a nabízí nám, co sama Rosenfarb popsala ve své básni „Chvála“:
„Když mizí světlo
A konec se blíží
Náhle se vidíš, jak stojíš
V hluboké temné bráně
Ještě jednou se ohlédneš
Po té bublině reality
A vzdáš díky tomuto dni
Který po kapkách ubývá –
Nepovšimnutý
mizející
V noci zapomnění.“
DARA HORN: PEOPLE LOVE DEAD JEWS
vydalo nakladatelství W.W.Norton and Company v roce 2021
CHAPTER 5: FICTIONAL DEAD JEWS
Přeložila Terezie Dubinová pro www.oheladom.cz. Foto: Dara Horn, zdroj Times of Israel www.timesofisrael.com
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: