Prostě jdete naproti přes ulici do kavárny na besedu o migraci. To byly ještě ty doby, kdy jste si udělali test a byli jste vpuštěni na kulturu jako normální člověk. A pak celý večer valíte oči, kdo se to na vesnici kousek vedle narodil za krásnou, srdcem živou bytost se světovou úrovní a rozhledem! Aktivismus s kořeny ve Valdicích forever!
„Takové mladé a takové šikovné“ si nadšeně říkám při své práci hodně často. Ženy narozené v 80. a 90. letech jedou. Pro nás starší jsou velkou inspirací, díky za ni. Nemusíte s nimi ve všem souhlasit, ale rozhodně stojí za to jim naslouchat. Představuji vám Karolínu Augustovou, doktorku sociologie a mezinárodních vztahů, ženu, která má odvahu ukázat a obhájit, že aktivismus a věda k sobě patří. Nebojí se jet na bolestivá místa našeho světa a ukazovat nám nepříjemné věci.
UPRCHLICKÝ TÁBOR V BOSNĚ
Terezie: Karolíno, na besedě jste mluvila o své osmiměsíční práci v uprchlickém táboře Velika Kladuša v Bosně a Hecegovině. Pomáhali jste uprchlíkům z Blízkého Východu, Asie a Afriky zachovávat základní hygienu, mít jídlo, v podstatě přežít. A také jste upozorňovali na skutečnost, že se opakovaně pokouší přejít hranici do Evropské unie– tedy do Chorvatska, kde jsou ale brutálně mláceni a vráceni nazpátek. Jak Vy říkáte, „pušbekováni“ (z anglického push back, zatlačit nazpátek). Celý bizarní bezvýchodný cyklus posiluje ještě anglické označení „game“, který uprchlíci pro pokus o přechod používají. Můžete říct něco více k místu, kde jste byla?
Karolína: Velika Kladuša je specifické místo. V době jugoslávské války tam probíhala „válka ve válce“. (Epizodu Karolína popisovala na besedě: Starosta tohoto města o velikosti Jičína Fikret Abdić se za války rozhodl tam vytvořit autonomní provincii západní Bosny. Založil místní „armádu“, která to měla zajistit. Po válce byl za tento boj uvězněn na patnáct let, ale po návratu z vězení byl zvolen starostou. ) Fikreta Abdiće část města miluje a ti, kdo ho nemilují, ho nenávidí, protože pravděpodobně mučil nebo zavraždil lidi z druhé strany. Ve městě jsou veteráni války, potkáváte lidi, kteří nemají končetiny. Vidíte jasná fyzická zranění z války. A mezi to se mixují nová zranění lidí, kteří se snaží přejít hranice. Spousta Bosňáků říkalo, že se snažili utéct, když chtěl Fikret Abdić realizovat svůj záměr války ve válce. Snažili se utéct do Chorvatska a chorvatští policisté je pušbekovali, mlátili a vraceli zpátky. Takže se tam už v 90. letech děla podobná situace, jen dřív mělo násilí mnohem větší brutalitu. Myslím, že v dnešní době násilí funguje skrytěji, sofistikovaněji, více technologicky. Většina válek se dnes vede s drony, což platí i na hranici ve „válce proti migrantům“. Migranti vám při popisu událostí řeknou, že nejprve byli nalezeni dronem. Až potom tam přijde lidská síla, která jim ublíží
Terezie: „Drony se prý používají i při vyhledávání migrantů na polsko-běloruské hranici. Na besedě jste zmiňovala další technologický aspekt – totiž že pokus o překročení hranice migranti nazývají herním termínem „game“.“
Karolína: „Ano. Stejným termínem „game“ popisují někteří lidé v mezinárodních vztazích vztahy mezi státy EU a státy, které se snaží vstoupit do EU, což je celý Balkán a Turecko, a zároveň plní roli obránců hranic pro EU. Je to jako pingpongová hra, migrační politika, která má osudný a intimní dopad na každodenní rozhodování a životy lidí, a strategií, kterými přežívají. Sami od sebe to také nazývají „game“.
Na otázku, zda je nějaká hierarchie mezi uprchlíky, odpověď zní, že ti lidé si často neuvědomí, že do svých každodenních struktur na hranici a v táboře přebírají státní struktury. Např. „my jsme ze Sýrie, my jsme ti skuteční uprchlíci, tak máme nárok na jídlo víc než druzí“ nebo „my jsme křesťané ze Sýrie, tak máme nárok být v Evropě víc než muslimové“. Hodně o tom mluví teorie konfliktu a feministická literatura . (Často viktimizace není jen direktivní, přímá, že byste např. pouze viděli, jak z někoho teče krev, ale oběť na sebe přebírá tvář toho, kdo se ji snaží uzurpovat, ubližovat. Např. na sebe začne vztahovat nálepky „jsem toto a nejsem tamto“.“ Terezie: „Čili že přijme a zvnitřní pohled útočníka?“
Karolína: „Ano. Jak na ně útočník pohlíží, tak začnou pohlížet sami na sebe. Nebo se dívají na komunitu, která je ve stejné situaci, pohledem útočníka. To mi přijde brutální, protože tím pádem vy už nepotřebujete direktivní sílu, abyste někomu ublížila nebo někoho zabila. Stačí vám mu pořád doktrinovat, vštěpovat ty struktury. Stačí, když ho napadáte, říkáte mu pořád ty samé věci. A ten člověk to sám na sebe za nějakou dobu přenese.“
Terezie: „ To je ovšem vzorec starého paradigmatu „oběť – agresor“. Navzájem se potřebují, doplňují. A abyste to změnili, musíte z toho vystoupit a – opět – přestat hrát tu hru. Teď je otázka, co to konkrétně znamená pro uprchlíky.“
Karolína: „Ano. Není to jenom fyzická hra, je to i mentální hra. Každý samozřejmě doufá, že jednou tu hranici překročí. Pro někoho to trvá dva tři roky, někomu se to nikdy nepodaří, někdo hranice přejde za tři dny. Nejčastěji to trvá několik měsíců až několik let. A to je největší paradox – disfunkčnost pohraničních strategií. Jsou neuvěřitelně nákladné – k vytvoření takové pohraniční infrastruktury potřebujete miliony eur -, ale nefungují. Další paradox je ospravedlnění těchto pohraničních technologií, militarizace a podobně: říká se, že se bojuje proti zločinu, zejména pašerákům. Proč proti pašerákům? Protože přece ubližují uprchlíkům a kvůli nim spousta lidí umírá na hranicích. Jenže realita a logika je opačná. Když vytvoříte systém, kde nejsou žádné legální a bezpečné trasy, tak se lidé musí pohybovat ilegálně a nebezpečně. A aby to přežili, začnou spoléhat na trafikáře a pašeráky. Pašerácké struktury a příjmy rostou, když není možnost přejít hranice legálně. Vykořisťování lidí roste. Občas slyším argument: Jak je možné, že na to uprchlíci mají peníze? Kde vezmou tři tisíce euro za přechod s pašeráky? Ale téměř každý třetí člověk v táboře je nucený pro pašeráka pracovat nebo mu slíbil, že pro něj bude pracovat po převedení a dosažení finální destinace. U žen je časté „placení“ sexuálními službami.“
Terezie: „Mohla byste pár slovy říct, co je Vámi zmiňovaná teorie konfliktu?“ Karolína: „Já používám pro analýzu dat hlavně teorii norského filosofa a sociologa Johana Galtunga, který založil Conflict and Peace Studies. Rozděluje násilí na direktivní, strukturální a kulturní. Jeho teorie pomáhá analyzovat násilí přímých útoků a dále přijít na to, jak jsou tyto útoky legitimizované politickými, sociálními a kulturními strukturami. Dále jsem inspirovaná feministickou literaturou, nejvíce antropoložkou Nancy Scheper Hughes, která studuje, jak násilí zasahuje naše sociální struktury a každodenní život. A pak mne zajímá black feminism analyzující, jak představy o genderu a rase jako sociální kategorii vedou k násilí proti určitým skupinám lidí.“
KDO JE „MY“?
Terezie: „Při besedě jste v jednu chvíli v reakci na komentář z publika zmiňující „náš“ a „jejich“ pohled, vznesla otázku: A kdo je to „my“? Mohla byste vysvětlit, jak sociologie tento termín nahlíží? V psychologii se pracuje s termínem „the Other“, „ten Jiný, Odlišný“. Historicky to v našem kulturním prostoru byli zejména Židé či svobodné „divoké“ ženy.“
Karolína: „V sociologii je to stejné. Já mám přesah ze sociologie do mezinárodních vztahů – můžeme to nazývat „politickou sociologií“. Jsem ráda, že jsem studovala nejen v Česku, ale i ve Velké Británii, kde jsem zažila velikou svobodu ve využívání dvou disciplín. Dává mi to širší souvislosti v propojení politiky a jejího osobního, intimního dopadu na lidský život. Jak politika mění sociální struktury? Jak ovlivňuje společenský život lidí? V otázce „kdo jsme my a kdo jsou oni“ mne hodně inspiruje Edward Said a dekonstrukce orientalismu. „My“ se definujeme podle toho, kdo jsou „oni“ – tedy podle odlišnosti. Obě strany jsou neoddělitelné. Balkán je zajímavý právě proto, že podle Todorové to je první území, kde se Evropané v minulosti definovali podle odlišnosti. (Maria Todorova je bulharská historička. Její nejznámější kniha je Imagining the Balkans o symbolické geografii Evropy.) Balkán byl „první odlišnost“, „první Orient“. V 15. až 20. století se zde rozkládala otomanská říše a s ní se Evropané porovnávali ve smyslu „my jsme sofistikovaní, oni jsou barbaři“. Koncept se potom rozšiřoval. A dnes je právě zajímavé, že do oblasti, kde se kdysi definovala hranice „my a oni“ přišli další lidé, noví „oni“. Balkán se tak stal centrem „othering“, jak to označuje angličtina, procesu „dělání odlišnosti, jinakosti“.“
Terezie: „Možná v současné době naplno zažíváme, jak na sebe narážejí různé vrstvy lidské osobnosti: instinktivní biologická vrstva, duševní etická vrstva a duchovní vrstva – pokud ji člověk má. Biologickou vrstvu je potřeba kultivovat, protože jinak nám spouští „první signální“ emoční reakce, např. pocit ohrožení. Chováme se, jak bychom se jinak nechovali. Já jsem jako dobrovolná duchovní pomoc chodila šest let do věznice Valdice a fascinovalo mne, že tam nepracovali psychoterapeuti a psychologové, pouze psychiatr, který předepisoval léky. Výdaje šly na stále novou kontrolu a zabezpečování, nikoli na podporu odsouzených. Přitom by se tato pomoc společnosti v budoucnosti nepochybně vrátila. Ale o investicích rozhodovali lidé, kteří zjevně nepracovali se svými strachy, a měli tedy potřebu větší ochrany a represe.“
Karolína: „To je přesně ono. Michel Foucault psal, že „ten Jiný“ může být kdokoli. A naše potřeba bezpečí se tak může vynořit kdykoli a může být také zneužita. „Jiný“ může být někdo označený za blázna, kdokoli mimo normu. Já jsem dříve jezdila hodně dobrovolničit na Ukrajinu do domova pro děti a mládež s postižením. Byla to vesnice v lese, chaloupky, velký ústav s tři sta padesáti postiženými dětmi a blázinec. Zemřelí nejsou ani pohřbení na běžných hřbitovech, ale v lese. Kdokoli je tam mimo normu, společensky neexistuje. A uprchlické tábory fungují podobným způsobem. Lidé se pohybovali v koloběhu. Šli na „game“, byli napadení a zatlačení nazpátek. I když měli zlomená žebra, rozseklou lebku nebo něco podobného, tak jim byla většinou zamítnuta zdravotní pomoc. Jediná humanitární organizace, která do tábora pravidelně jezdila, byli Lékaři bez hranic. Jezdili dvakrát týdně. Bosna samozřejmě není priorita, humanitární organizace spíše fungují někde, kde je tři sta tisíc lidí v táboře a ne tisíc, jako ve Veliké Kladuši. Blízkost Evropské unii navíc podporuje dojem bezpečného prostoru, což je kulturní představa o tom, kam násilí patří a kam nepatří. Jeden dobrovolník v táboře mi řekl: „To je Bosna! Co jsme mohli čekat? Tady to bylo vždy brutální.“ Ale ten zraněný člověk nebyl napaden v Bosně, byl zraněn v Chorvatsku na území EU. A pak byl vrácen do prostoru, kam podle představ násilí kulturně a historicky patří. Násilnost hranice je tak symbolicky schována.
Když jsou lidé pušbekovaní a zranění, často je jim odmítnuta zdravotní pomoc. Já například do nemocnice vezla skupinu, kde jeden měl zlomená žebra, druhý zlomenou ruku. Strávili jsme čtyři hodiny v autě, protože jsem postupně objela několik nemocnic, kde nás odmítli. Někde řekli, že nemají finance, jinde řekli, že se bojí místních úřadů. Uprchlíci byli odstřiženi od všech možností, nebylo možné, aby někam nahlásili, co se jim děje nebo aby zažádali o azyl. (O tom, že v Bosně a Hercegovině není možné získat azyl, Karolína mluvila na besedě. Souvisí to s politickou, ekonomickou a společenskou krizí a disfunkční byrokracií v této válkou traumatizované a poškozené zemi.) Stalo se, že přijely mezinárodní organizace, zejména OSN – organizace jako je IOM, Mezinárodní organizace pro migraci, viděly situaci, nic neudělaly, nijak nezasáhly a pak tomu zbitému člověku řekly: „Ale jestli chceš, tak tě zdarma odvezeme zpátky do Afghánistánu.“ Peníze EU nejdou jenom na bezpečnostní politiku, ale i na humanitární sektor. A přitom ten humanitární sektor často dokončuje cyklus bezpečnostní politiky. Vyčerpaný člověk se tak maximálně může dostat na začátek své cesty.“
Terezie: „Reagujeme tedy stále z biologické pudové úrovně strachu. Potřebujeme si to uvědomit. A vědomě si říct – „chci něco udělat, aby mne strach nevedl k takovému chování. Aby „ten Druhý“ přestal být „Jiným“.“ My jsme např. s manželem pracovali v Izraeli a zvykli jsme si na Araby. Už nemáme „první signální“ reakci. Prošli jsme takovým „výcvikem jinakosti“, který bychom v etnicky homogenním Česku nemohli získat. Na druhou stranu si uvědomuji, že např. burky u muslimských žen (tj. zcela zahalené ženy v černých oděvech pouze s otvorem pro oči), které jsem nedávno viděla v Německu, jsou mi nepříjemné, protože těm ženám nevidím do obličeje. A připomínám dva tisíce let starou evropskou tradici transparentnosti obličeje, kdy např. ve starověkém Římě oholená tvář signalizovala, že daný muž nemá postranní úmysly.“
Karolína: „Burka už je ale hodně konzervativní Mám hodně arabských kamarádů, jak v arabských zemích, tak ve Velké Británii. Tam jsem studovala dlouho v Birminghamu, což je multikulturní město. Některé z kamarádek nosí hidžáb (muslimský šátek zakrývající vlasy a krk), ale v burce jsem žádnou nepotkala. A to ani v Libanonu, kde jsem studovala tři měsíce. Potkala jsem ženy v burkách jenom v Istanbulu, kde jsem žila v hodně konzervativní čtvrti. Občas se nám představy trochu naruší. Jako třeba když mi kamarád Američan vyprávěl, jak si k němu v kavárně přisedly dvě holky v burkách, začaly si s ním povídat a jedna po něm nakonec chtěla telefonní číslo. Pod burkou jí byly vidět barevné boty a nalakované nehty. Nebo jsem byla na hranici mezi Sýrií a Tureckem a byl tam obchod se sexy prádlem, kam chodily nakupovat ženy v hidžábech i burkách. Začnete o tom přemýšlet, co to vlastně je? Sociálně silně kontrolovaná kultura? Mám i kamarádku v Saudské Arábii, kde jejich postupy proti občanům, zejména proti ženám, jsou extrémní a děsivé. Ptám se, co jejich přísné zákony mají s islámem společného, když v jiných arabských státech v takové formě nefungují? Je to pro mne nepochopitelný přístup a nikdy bych se s tím nedokázala ztotožnit. Saudská Arábie je asi jediná země, kam bych opravdu nechtěla jet. Každopádně arabské islámské společnosti jsou velmi rozmanité.“
Terezie: „Ano, to jsem pochopila díky kursu Moderní arabské myšlení a kultura přednášenému izraelskou Arabkou v Haifě, smíšeném židovsko-křesťansko-muslimském městě. A mimochodem nejvíce mne zaujala rozmanitost arabského feminismu.“
Karolína: „Ano. Máme bílý feminismus a nebílý feminismus. Společnosti jsou různé a definice svobody je různorodá. Feministky a feministé chtějí takový feminismus, který by posouval zrovna tu jejich společnost. Mně třeba hodně zajímá sociální konstrukt rasy a genderu ve studiích konfliktu a násilí. Vidím to hodně i na hranicích. Např. muži jsou mnohem více vystaveni přímému a brutálnímu násilí a mučení, ženy mnohem více sexuálnímu násilí. Dnes jsem mluvila s kolegy pracujícími s tématem uprchlické krize na bělorusko-polské hranici a už máme dohromady od dobrovolníků svědectví celkem 30.000 lidí, zraněných při pušbekování po celé Evropě. Jsou to stále stejné formy násilí, stále stejné strategie. Jak jsem zmiňovala, Balkán je trochu specifický tím, že někteří chorvatští policisté pušbekování uprchlíků využívají jako nástroj pomsty. Důležitým kontextem je i rasa jako sociální kategorie, kdy jsou lidé vnímáni jako „Arabové“, „muslimové“, což také přispívá k jejich viktimizaci. Genderovým aspektem je i časté obvinění mužů uprchlíků, že nezůstali ve své zemi a nebojovali v ní. Koncept zranitelnosti, vulnerability, jako by s mužským genderem nešel dohromady. Např. na Syřana z konfliktní zóny se často pohlíží tak, že si azyl nezaslouží, protože má doma bojovat.“
HRANICE TURECKA SE SÝRIÍ A ÍRÁNEM
Terezie: „ Byla jste i v uprchlických táborech na syrsko-turecké hranici. Tam to vypadá jak?“
Karolína: „Tam je ohromná zeď. Není jasné, zda je postavena za peníze EU. Turecko říká, že od EU získalo finance na stavbu zdi na hranici s Íránem, která má vést až ke hranici s Irákem. Bezpečnostní pohraniční systém ale financovaný evropskými penězi je. Je to hodně smutné. Turecká migrační politika je spolufinancovaná Evropskou komisí pod štítem „rozšiřování evropských hodnot“. Turecko je kandidátem na členství v EU, což se ale nestane. Status kandidáta však zůstane, protože EU a Turecko se navzájem potřebují. Aby Turecko získalo finance na pohraniční bezpečnost, mělo změnit její struktury. Turecko má spoustu druhů armády. Nejklasičtější je žandarmerie (armádní jednotky spadající pod Ministerstvo vnitra, s pravomocí vymáhat dodržování občanského práva). Ta se měla změnit na pohraniční kontrolu oddělenou od armády. Cílem bylo, aby pohraničníci neměli s místními válečnými konflikty a problémy nic společného. Turecko na to nikdy nepřistoupilo, protože bojuje s PKK (Stranou kurdských pracujících). Další věc: Turecko mělo změnit zákon proti terorismu, protože je to široce formulovaný zákon zneužívaný pro zásahy proti Kurdům. Každý třetí člověk může být v Turecku obviněný za terorismus. Nyní např. byl na jediné anglickojazyčné univerzitě Boğaziçi vyměněn rektor, při protestech bylo zatčeno několik studentů a dodnes se neví, kde jsou. Zmizeli studenti, kteří založili klub pro LGBT komunitu, a byli obviněni z „kolaborace s teroristy“.Toto všechno Evropské komisi nezabránilo, aby Turecku dala miliony eur, protože všechno je lepší než migranti v Evropské unii. Podobná externalizační politika migrace se děje ve válečných zónách v Sahelu nebo v Libyi.
Evropská unie zároveň není jednolitá organizace, je to celek tvořený dvaceti sedmi státy se spoustou agentur a zájmů. Členové Evropského parlamentu kolikrát řeknou, že vůbec nevidí, co komise dělá. Když si vyžádají nějaké materiály, komise jim je neposkytne. Je to netransparentní. Včetně toho, že finance zaslané Turecku se nijak nekontrolují. Když má VIP politik jet do Turecka na kontrolu, tak přece nepojede na východ, kde je to nebezpečné. Takže „my tam peníze dáme, ale kontrolovat je nemůžeme, protože je to nebezpečné.“ Teď jsem četla report Evropské komise o Turecku a nejvíce kritizovali východ, kde jsou pronásledováni hlavně Kurdové. Komise to podle evropských liberálních hodnot zkritizuje, ale zároveň Turecko nedirektivně podporuje, aby zabránili migraci. V Turecku je navíc cenzura v médiích. Jednou jsem dávala rozhovor a na každou druhou odpověď mi novinářka řekla „Tak tohle nebudeme moct použít.“ Vyškrtali osmdesát procent, nechali jen nepolitický obsah.“
Terezie: „Co udělat, aby téma bylo vnímáno jako problém k řešení?“
Karolína: „Myslím, že zvýšení instrumentalizace (důrazu na nástroje, nikoli na výsledky – zpředmětnění) migrace by měla přestat. Stejná politika je používaná v úplně jiných kontextech. Stejné finance, stejné strategie, stejné cíle, stejné příběhy, necitlivé k lokálnímu kontextu a místnímu životu. Jak potom může Evropská komise předvídat, že se instrumentalizace migrace může stát, když nemá přístup k lokálnímu kontextu? To je politický rozměr. Ale násilí na hranici je i společenský problém. Řešení by se mělo rozdělovat na státy, ze kterých lidé odcházejí, tranzit a cílové destinace.
Co se týče států, odkud lidé odcházejí, tam bychom měli přestat prodávat zbraně. Dále bychom měli snižovat emise, snižovat válečné intervence a revidovat představy rozvoje a demokracie ve státech, se kterými toho nemáme kulturně mnoho společného. Už je neudržitelná představa, že „my křesťané poučujeme muslimské barbary, jak naložit se svojí demokracií“. Já si myslím, že tyto státy si k tomu prostě musí dojít samy. Není možné do nich stále brutálně zasahovat. Skoro mi přijde, že tzv. demokratické projekty vedou k většímu extremismu. Pracuji nyní na projektu s kolegou z Afghánistánu, kde on sleduje, co se děje tam, a já, co se děje v čase tranzitu. Odešel z Afghánistánu jako dítě, nyní žije v Británii a pracuje na univerzitě v Oxfordu. Mj. říká, že pro občany ve venkovských oblastech byla neustálá přítomnost vojenských technologií a dronové útoky mezinárodními vojsky náročné. Mnoho z nich se dalo k Talibanu, aby se proti tomu bránili, protože vnímali mezinárodní vojska jako okupační. Zvýraznil se rozkol mezi lidmi žijícími ve městě a na vesnici. Společnost se více rozdělila a mohla jít až do extrému. Korupce, ekonomické problémy, a spousta dalších faktorů vedly k většímu extrémismu. Totéž se stalo např. v Mosulu – po amerických válečných intervencích vzniklo politické vakuum, které zaplnil Islámský stát.“
TZV. ARABSKÉ JARO
Karolína: „Vy jste na besedě nesouhlasila s konceptem „arabského jara“. (V diskusi jsem upozornila, že termín je zavádějící, protože odkazuje na „pražské jaro“, což nelze srovnávat. Používají se i termíny např. „arabské probuzení“ nebo „islamistická zima“ aj.). Ale když jsem žila v libanonském Bejrútu, přišlo mi, že protesty tam začali lidé, kteří normálně volí Hizballáh (šíitská politická a vojenská organizace, některými státy oprávněně označená za teroristickou). Protesty vypukly, když vláda zdražila Whatsapp. Většina Libanonců kvůli válkám žije v zahraničí a na mobilních aplikacích jsou závislí aby komunikovali s rodinou. Když jsem šla do ulic mezi protestující, jednomu ze sloganů v arabštině jsem nerozuměla. Zeptala jsem se místní mladé ženy, ale ta také nevěděla, o co jde. Tak si uvědomíte, že ta společnost je velmi pestrá. V době nepokojů se mnoho mladých Libanonců vrátilo domů, aby se aktivně účastnilo změn. Všechno se vyvíjelo velmi rychle. Na náměstích se děly veřejné debaty, kam zemi směřovat. Ale ve vládních strukturách a v parlamentu se téměř nic nezměnilo. Protestující z nejnižších ekonomických vrstev se museli vrátit do práce, protože si nemohli dovolit pokračovat v protestech zastavením celostátní ekonomiky, a chvilkové silné propojení různých vrstev společnosti na protestech skončilo. Můžeme si položit otázku: Co to vlastně je arabský stát? Každý stát si nese svoje témata. Jsou vystavené rychlým, drastickým změnám, takže i definice se mění. Někdo mi také říkal: „Vždyť libanonská vláda neexistuje! Je to vláda Ameriky, Íránu a Francie. Každý má svého koně.“ U jugoslávské války se také neřeší, jaké struktury zvenčí do ní zasahovaly.“
Terezie: „Možná nejlépe to bylo vidět u Sýrie, kde boj mezi syrskými sjednocenými povstaleckými silami a Asadovou armádou se vyvíjel ve prospěch povstalců, dokud do něho nevstoupilo Putinovo Rusko – jeho žoldáci, vojenská technika a bombardéry. Povstalci letectvo neměli. Nyní je Asad vítěz a země je zničená.“
Karolína: „Byla jsem na mezinárodní konferenci v Torontu, kde mladá ruská akademička představovala svůj projekt, jak Putin „buduje mír v Sýrii“. A myslela to úplně vážně. Někdo jí slušně vysvětlil, že je to opravdu, ale opravdu problematický projekt, naprosto jednostranný, který nebere v potaz tisíce mrtvých, mj. chemickými zbraněmi. Slečna se rozbrečela a diskuse už nepokračovala. Asi by bylo zajímavé číst články různých stran zapojených do konfliktů a sledovat, jak o nich akademici přemýšlí.“
Terezie: „Interpretace je vždy zásadní.“
Karolína: „Spousta akademiků říká, že je to stále dopad kolonizace. A jiní tvrdí, že kolonizace stále pokračuje, ale s obrňováním jiných hranic.“
Terezie: „Popravdě je otázka, kdo kolonizuje koho… Docela dobře ji už sami zvládají místní borci, kteří mají k dispozici zdroje a armádu.“
Karolína: „Ano. K tématu migrace jsem chtěla ještě říct, že kvůli evropské demografii budeme přistěhovalectví potřebovat. A já sama jsem migrant! Migrace může být i pozitivní. I v uprchlických táborech jsou zdravotníci nebo informatici, tedy povolání, která v Evropě chybí. Myslím, že kdyby se vytvořilo více legálních možností i např. pro ekonomickou migraci, tak by to mělo pozitivní dopad. A do arabských zemí na Blízkém Východě by se hodně lidí vrátilo, kdyby tu možnost mělo, což je rozdíl např. oproti migrantům ze Severní Afriky. V táboře jsem nejvíce pracovala se Syřany a Afghánci, což jsou lidé, kteří velmi milují svoji vlast. Lidé ze syrských komunit v zahraničí např. ve Francii nebo na Maltě pracují obvykle v těžkých dělnických profesích a většinu peněz posílají domu na výstavbu domů ve svých vesnicích a městech. Ty země nejsou chudé, jen je tam extrémně zneužita moc, korupce ve veřejném prostoru, zdroje, které nejsou používané nebo jsou tutlané.
Máme o všem spoustu informací, ale spousta lidí je nechce poslouchat. Mají své vlastní politické projekty a vědí, že by jim to mohlo ublížit. Zákon o migraci vznikl po 2. světové válce a v 60. letech v době studené války byl upraven. Svět byl rozdělen, na „dobrý“ a „špatný“. Migranti ze socialistického bloku byli přijímáni mj. proto, že nebyl tak přístupný tok informací jako dnes, takže uprchlíci byli viděni jako dobrý zdroj informací proti nepříteli. Dnes už je ale úplně jiná situace. Nepotřebujete Syřana, aby vám řekl, jak to funguje v Sýrii. Zákon by měl být změněn tak, aby reflektoval rozdílný kontext i klimatickou krizi. Nikdy ale nemáte uprchlíky z jednoho důvodu – ekologického, ekonomického, politického… Bývá to kombinace více důvodů. Např. v Afghánistánu je sucho, korupce a nyní i Taliban. V Bosně bylo hodně lidí z bangladéšských rybářských komunit, které už je nemohly uživit kvůli klimatickým změnám. Bangladéš je přeplněná země, tak odešli do Saudské Arábie, kde je Saúdové pracovně vykořisťovali. A pak jim někdo řekl, že je vezme do Evropy. Chápu, že azylový zákon a systém se nemůže nafukovat, ale měly by se zvážit podmínky těch uprchlíků, kteří mohou v jejich zemích zemřít. A v ohrožení života mohou být lidé i z jiného důvodu než z důvodu války.“
DĚVČE Z VALDIC ŽENOU AKADEMIČKOU
Terezie: „Jak jste se vůbec jako děvče z Valdic začala zajímat o témata migrace a mezinárodních vztahů?“ (Na besedě byly promítány dva krátké filmy o uprchlictví pro studenty středních škol. V nich mj. Karolína říká, že vyrůstala ve Valdicích s výhledem na zeď vězení s ostnatým drátem.)
Karolína: „Vždy jsem měla blízko k dobrovolnictví. Nejprve jsem studovala na Evangelické teologické fakultě, kde byla skupina hodně aktivistických lidí. S nimi jsem také jezdila na Ukrajinu. Vždy mne zajímalo mezinárodní dění, ale ne teoreticky, nýbrž prakticky – jak se projevuje mezinárodní politika v každodenním životě. Ukázalo se, že v akademickém světě je to vnímáno jako feministický přístup. Muži akademici s ním často mají problém….“
Terezie: (smích) „No jistě. Žitá zkušenost, hermeneutická kategorie women´s experience. To se nevejde do žádné přihrádky.“
Karolína: „…Takže jsem kvůli tomu často byla pokáráno. Mikropolitika, každodenní násilí (everyday violence) jsou další důležité feministické kategorie, které v mezinárodních vztazích dělají rozbroje. Měla jsem ohromné štěstí, že jsem kolem sebe měla hodně inspirativních žen akademiček, jak v Česku, tak ve Velké Británii. Skutečnost, že jsem v táborech žila a dobrovolničila, vedla mnohé mužské akademiky k obvinění, že nejsem objektivní. A že nejsem akademička, ale aktivistka.“
Terezie: „Zjevně neznají paradigma nové vědy. Viz Rupert Sheldrake v knize „Mylné domněnky vědy“, kapitola „Iluze objektivity“ (http://www.oheladom.cz/2021/puvodni-clanky/rupert-sheldrake-prukopnik-vedy-noveho-paradigmatu/ ).“
Karolína: „Ale to byste se divila, kolik lidí to pořád používá a pořád se tím ohání! V roce 2015 mne pak šokovaly reakce v Čechách na migrační vlnu. Kolikrát mi lidé řekli: „Proč nám sem lezou? My jim tam taky nelezeme“. Přitom to byli lidé, kteří měli příbuzné nebo předky migranty. Nakonec jsem odjela už jako magistra sociologie do srbského pohraničí. Tam se ale ukázalo, že uprchlíci tam byli vystaveni tak silnému pohraničnímu násilí, že v roce 2018 utekli do Bosny. Plus tam přišli lidé z Řecka. Bosna tak přitáhla lidi z Afriky, Blízkého Východu i Asie, což není běžné. V Bosně jsem zůstala a pracovala tam na tématu mé doktorandské práce. Téma mne zajímá i proto, že můj táta byl v komunistickém vězení jako politický vězeň. Jeho spoluvězeň po propuštění emigroval do Kanady. To mne také štve a překvapuje, jak v určité době je migrace vnímána jako „hrdinská“, a v jiné době jako problematická. Ale určitě tam hraje roli i to, že tato migrace představuje příchod příslušníků úplně jiné kultury.
Když někomu řeknu, že mezi mé výzkumné metody patří aktivismus, tak je to dodnes kontroverzní. Mezinárodní vztahy a politologie je velmi mužské prostředí. Ale já souhlasím s argumentem mnoho žen akademiček věnujících se sociologii konfliktu a vycházejících z prostředí antropologie nebo etnografie, které tvrdí, že když akademici zkoumají konflikt a po návratu na univerzity o něm píší jen v odborných textech, tím ho „uzamknou“ v akademickém prostředí a podílejí se tak na trvání struktur, které ten konflikt vyživují. Ale když rozumíme konfliktu, tak taky rozpoznáme, jak ho změnit. A měli bychom o tom také mluvit i na veřejnosti a vyjít z akademického prostředí. Měli bychom poukazovat na možná řešení, která mají reálný dopad. Třeba když už ty poznatky mám, tak jedu do Evropského parlamentu a nutím je poslancům. Můžu psát pro média, můžu dělat s kolegy veřejnou databázi pušbeků, a podobně.“
Terezie: „Ano, to je další postulát nové vědy, že je potřeba vše vnímat v procesu a uvědomit si, že předmět zkoumání ovlivňujeme a on ovlivňuje nás.“
Karolína: „Ano. Nemohu přijet na místo na chvíli jako novinář, udělat pár rozhovorů, vyfotit viditelná zranění a zase odjet. Potřebuji tam být, žít s těmi lidmi, poznat ten proces, včetně proměny lidské identity a proměny pohraničního násilí. U pohraničního násilí např. vidíme, že když nefunguje násilí strukturální, přijde násilí přímé – direktivní. A když přestane fungovat direktivní, přijde nové strukturální. Samozřejmě, když s těmi lidmi denně žijete, tak si s nimi vytvoříte citovou vazbu. Ale emoce mají v politice a mezinárodních vztazích také svoji hodnotu. Jenomže pak je problém ten, že když o tom něco napíšete nebo řeknete, a jste žena, tak jste nařčena z neobjektivity. Když napíšete článek na téma, které se někomu nelíbí, tak vám do komentářů chodí od mužů sexuální výhrůžky a nadávky nebo poznámky typu „taková roztomilá holka, proč si radši někde nehraje“. Jindy se mi stane, že na konferenci se proti mně muž posadí do power over others mocenské pozice a ptá se: „Tak co teda jste? Aktivista, nebo akademička? To si musíte vybrat, holčičko!“ Kolikrát Vám z mocenské pozice muži řeknou takový „kompliment“, že ani nevíte, jestli vás ponižují, nebo balí…“
Terezie: „Pánové se cítí ohroženi. To je fakt. Není to o Vás.“
Karolína: „Mně v tom hodně pomohla moje starší bosenská kamarádka a novinářka, která prožila a přežila válku. Jako akademička píše o sexuálním násilí, jehož byla také obětí.“
Terezie: „ Znásilnění jako válečná zbraň.“
Karolína: „Ano. A ta mi říkala jako Vy, že to není nic proti mně, ale mám to brát jako výzvu a ujasnit si, zda to takto chci říkat, nebo ne. Ženy v některých společnostech toto zažívají stále dokola. Mnoho žen, hlavně těch co jsem potkávala na hranici, prožilo tisíckrát horší věci. I v dobrovolnickém sektoru je více žen. Když jsme vydali dokumentaci pušbeků, většina lidí, které jsme oslovili, byly ženy, protože s tím chtěly něco dělat. Např. jsme rozjeli spolupráci s chorvatskou ombudsmanku pro lidská práva Loru Vidovičovou, kterou dnes hodně lidí v chorvatské politice nenávidí, takže má pomalu strach chodit po ulici.“
VÍCE INFORMACÍ, VÍCE REALIT A LIDSKOST
Terezie: „Karolíno, mohla byste obecně shrnout, co je pro Vás důležité?“
Karolína: „Chtěla bych najít způsob, jak komunikovat s lidmi, kteří mají opačný názor než já. Ne abych jim vnutila svůj názor, ale aby se více lidí otevřelo hledání různých realit, a ne jenom těch jejich. Aby více lidí mělo přístup k více informacím. Žijeme v rychlém světě, kde jsme tlačeni mít na všechno rychlý názor. A jak můžu mít názor na něco, o čem příliš nevím? Tak si na to udělám čas, abych si zjistila více. Každý člověk má nárok na to mít více pohledů na realitu. Kdo má čas proškrábat se balastem informací a dezinformací?
Lidé si myslí, že když se budoucí uprchlíci dozví, jak byli současní uprchlíci zraněni na hranicích, že zůstanou doma. Ale to tak není. Spousta lidí utíká proto, že se bojí smrti ve svém domově, a proto to zkusí. Nemají co ztratit.“
Terezie: „ Ano. Uvažujeme, jak bychom uvažovali my. A my jsme bohatí. Máme co ztratit.“
Karolína: „Migrace nás konfrontuje s realitou v jiných světech. Nutí nás přemýšlet o lidech, kteří žijí mimo Evropu. Pokud bude konfrontace pokračovat, budeme nuceni pracovat se svým strachem a hledat řešení. Třeba to bude mít pozitivní dopad. Evropané podle mne nemají sebereflexi, kým byli. Vždyť jich přes šedesát milionů emigrovalo do Ameriky mezi lety 1800 a 1950 – a miliony domorodců za to zaplatilo životy. I naše evropská demokracie a liberalismus byly vybudovány na úkor někoho jiného. Byli jsme kolonizátoři.“
Terezie: „Popravdě si myslím, že většina lidí, včetně bohatých Evropanů, je traumatizována. Možná to nevíme, ale v současné době bojujeme o svoji duši a ducha. Mám teorii, že první a druhá světová válka nás natolik traumatizovaly, že jsme se vrhli do materialismu, abychom si do duše nepustili uvědomění, co jsme udělali sobě i druhým. A teď nás to dohnalo. Nevědomí se zhmotňuje. A jedním z léků je transparentnost, co nejpřesnější pojmenování daností, zkoumání, co nechceme vidět a čeho se bojíme, před čím utíkáme. Jsme ve velkém přerodu.
Karolíno, děkuji za rozhovor. A moc Vám děkuji za Vaši práci. Díky lidem jako Vy se za velkými strukturálními a formálními schématy neztrácejí konkrétní lidské osudy. A o to jde, zůstat člověkem. Ať se Vám daří a buďte zdráva!“
Odkazy:
Organizace, se kterou Karolína dobrovolničila v uprchlickém táboře Velika Kladuša:
https://www.nonamekitchen.org/
Článek o Karolíně v češtině (následně obdržela mnoho výhrůžek…):
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/chorvatsko-bosna-migrace-policie-nasili-migranti-ceska.A180815_132636_zahranicni_luka
Karolininy mediální články, reporty a odborné publikace:
https://aston.academia.edu/Karol%C3%ADnaAugustov%C3%A1
Oficiální info EU o migrační politice:
https://www.consilium.europa.eu/cs/policies/eu-migration-policy/managing-migration-flows/
Foto: Karolína před zdí Věznice Valdice, na kterou v dětství koukala.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: