Jak hlásá trefný název skvělého článku v týdeníku Respekt o izraelsko-palestinském konfliktu, „Nikam to nezmizelo.“ Je to tak, nové kolo blízkovýchodního upouštění páry na území Izraele a Palestiny je v běhu. Ráda bych z pozice své znalosti regionu shrnula, o co aktuálně jde a jak se dnešní situace liší od předchozích kol střetů, protože mediální komentáře často zmiňují jen „to, co je vidět“.
Než se do objasnění pustím, ráda bych na úvod zmínila svůj osobní náhled: Izrael je srdcem naší evropské a americké kultury a odvozeně tedy nese zátěž celého těla. V intenzivním makrokosmu malého, geograficky i populačně zhuštěného prostoru, na velmi citlivé styčné linii geografických (Velká příkopová propadlina, tj. setkání dvou zemských desek), kulturních (Východ – Západ), náboženských (judaismus, křesťanství, islám) i populačních (Židé a Arabové) rozmanitostí se odehrává zápas, který se v oslabeném měřítku energeticky i fyzicky odehrává v celém „těle“ – tedy i v našich společnostech. Prvním předpokladem pro pochopení a náhled situace v Izraeli a Palestině je tak uvědomění, že odráží i naše nastavení, naše vědomí a naše životy. Jen my se stále ještě můžeme pohodlně schovat (i když to jde stále hůř) za masku civilizovaných občanů, kteří konflikty řeší v klidu. Je extrémně důležité, jakým způsobem řešíme my ve svých osobních životech i ve svých společnostech konflikty a témata, která se intenzivně v Izraeli vyjevují: osobní a občanskou odpovědnost, zpracovávání emocí, zvláště hněvu, křivdy a frustrace, odpovědnost voliče, který volí svůj leadership, kvalitu tohoto leadershipu – zvláště zpracovávání ega.
To vše ovlivňuje celkové pole a přispívá zdraví nejen našich vlastních společností, ale i srdce naší kultury – Izraele a Palestiny. Nezbavujme se tedy odpovědnosti, že se „tamhle někde daleko už zase staří protivníci řežou“. V konfliktu je mnoho momentů pro nás poučných i varovných, protože nám prakticky hrozí totéž. Řečené bych shrnula slovy – na nás všech záleží, zda linie rozdělení mezi lidskými kolektivy v současné době „splitu“, oddělování, se stanou liniemi střetu, nebo liniemi setkání. Zároveň je zjevné, že je potřeba ctít zdravou pevnost a jasné vytyčení hranice v případě ohrožení ideologií a násilím – slovy Hebrejské Bible, „dal jsem ti na vybranou život a smrt. Zvol si život.“
IZRAELSKÉ MÁSLO NA HLAVĚ
Situace, kterou v Česku dobře známe: premiér, který nechce odstoupit a vzdát se moci, přestože má na krku tři trestní oznámení a byl s ním zahájen soudní proces (tady jsou Izraelci nepřekvapivě o krok dál než my). Po volbách (během dvou let k nim Izraelci šli čtyřikrát…uf) nastává opakovaně patová situace, kdy je náročné sestavit vládu: proto je důležité předcházet si menšinové strany jako „jazýček na vahách“, a to bez ohledu na jejich extrémní postoje. Zmíněný premiér Benjamin Netanjahu takto dlouho spolupracoval s problematickou částí izraelské populace, ultraortodoxními Židy, jejichž netolerantním, často antisystémovým a diskriminačním požadavkům vycházel vstříc.
Jak tragické důsledky může mít ustupování ukřičeným ultraortodoxním vůdcům se jasně ukázalo letos 29. dubna, kdy se desítky tisíc (!v době kovidové!) ultraortodoxních mužů vydalo na pouť k hrobu významného mystika u hory Meron a v úzké chodbě bylo 45 z nich ušlapáno, včetně mladých chlapců. Zatímco pro sekulární populaci platí přísná opatření ke shromažďování a důraz na bezpečnostní předpisy na veřejných místech, na regulaci ultraortodoxní populace si stát a vláda netroufnou. Jejich vůdci ze sebe při každém pokusu o regulaci jejich autonomie a bezpečnostní opatření zkušeně udělají velmi agresivní „oběti systémové zvůle“ – ano, toho systému, který je živí sociálními dávkami.
Letos premiér sáhl po ještě silnějším kalibru: vytáhl z okraje společnosti náboženskou ultrapravici. Řečeno na rovinu, jsou to náboženští fašisté. Vůdci jako Itamar ben Gvir či Becalel Smotrič se hlásí k odkazu rasistického rabína Meira Kahaneho a k jeho programu vyhnat Araby z území Izraele ve jménu „Boha“. Vzhledem k tomu, že Izraelští Arabové tvoří dvacet procent populace, šlo by o slušnou etnickou čistku. V blízkovýchodní intenzivní verzi tak došlo k tomu, k čemu u nás došlo vstupem Okamurovy SPD do parlamentu: fašisté získali legitimitu a s novým sebevědomím vylezli z děr. Pochod Jeruzalémem extrémní mládežnické organizace Lehava , jejímž oficiálním úkolem je zabraňovat asimilaci Židů odporem vůči kontaktům, neřkuli sňatkům mezi Židy a Araby, je tak opravdu burcujícím příkladem toho, co se stane, když pro své vlastní mocenské zájmy jako politik vypustíte džina z láhve, jako to udělal Benjamin Netanjahu. Přeroste vám to přes hlavu a otevře to to nejhorší, co se v každém kolektivu skrývá.
Tuto skutečnost zvláště citlivě vnímají Izraelští Arabové. A dále Arabové ve východním Jeruzalémě, kteří dlouhodobě čelí statutu „občanů druhé kategorie ve vzduchoprázdnu“, včetně nátlaku pravicových a ultrapravicových židovských aktivistů na jejich vystěhování. Jedním z opravdu nehezkých důsledků židovského nacionalismu je agresivní osadnictví, kdy jsou obsazována arabská území a jejich obyvatelé jsou pomalu vytlačováni. Zvláště agresivní, i proto, že bohatá (mj. podporovaná penězi i Romana Abramoviče, známého ruského oligarchy s izraelským občanstvím), je organizace Elad, která dlouhodobě sleduje cíl obsazování domů v dosud arabském východním Jeruzalémě. Jde především o americké Židy, kteří nerespektují křehkou rovnováhu, o kterou se v Izraeli ti vědomější Židé a Arabové snaží, a vtrhnou do ní s pravdě misionářským zápalem. A jakékoli narušení statu quo v napjaté situaci vyvolá prudkou odezvu.
CHRÁMOVÁ HORA
V mnoha textech a komentářích se jako spouštěč násilí uvádí zásahy policie na Chrámové hoře proti arabským mužům, kteří se zde po večerech shromažďovali v rámci postního měsíce Ramadán. Sami Izraelci již vyhodnotili postup policie jako, kulantně řečeno, ne příliš šťastný. Na druhou stranu je potřeba zmínit málo známá fakta: totiž že izraelská policie má na Chrámové hoře malé pravomoce, jelikož ji nespravuje Izrael, ale Jordánsko prostřednictvím náboženské rady starších (waqf). Sami jsme s rodinou v roce 2017 zažili situaci po zavraždění dvou drúzských (tj. arabských) izraelských policistů palestinskými střelci, kteří se dostali do židovské čtvrti Jeruzaléma právě přes Chrámovou horu. Pokus Izraele následně zavést detektory kovů vyvolal u Palestinců z východního Jeruzaléma vášnivý odpor a byl zrušen. Když říkám vášnivý odpor, je to eufemismus – přichomýtli jsme se k tomu jako turisté, a věřte mi, tuto energii agresivních mladých mužů nechcete zažít. Zajímavé je, že na všech jiných muslimských posvátných místech v arabském světě, kromě Chrámové hory, jsou detektory kovů a policejní uzávěry zcela běžné. Naposledy jsem valila oči při popisu bezpečnostních opatření v saudskoarabské Mekce kolem Kaaby. Běžte to někdo těm mladým mužům vysvětlit.
To odkazuje na důležité téma, které střízliví ateističtí Evropané těžko chápou: v konfliktu mezi Izraelem a Palestinci hrají zásadní roli symboly a emoce s nimi spojené. A Chrámová hora, resp. stavby na ní – Skalní dóm a mešita Al-Aksá – je fyzickým symbolem palestinského „příslibu spásy“ a jednotícím prvkem. Slovy izraelsko-arabského komentátora: „Palestinský národ je nejrozdělenějším národem na Zemi: soupeřící politická hnutí, náboženské a sekulární proudy, které se nesnáší, různé oblasti a země, venkov a město, beduíni a rolníci, odlišné dialekty a akcenty, klanové a kmenové sociální struktury… A pak přijde Izrael a udeří na jedinou věc, která je sjednocuje: na mešitu Al-Aksa.“ A židovský komentátor: „Palestinci jsou lidé definovaní zkušeností odsunu. Jejich historici mluví o jejich národní identitě propojené tváří v tvář tlaku židovského přistěhovalectví a založení Izraele. V posvátném komplexu na Chrámové hoře Palestinci nacházejí zdroj náboženského stvrzení svého příběhu, kotvu své identity a důstojnosti, kterou vnější politická slabost a zranitelnost nemůže vymazat.“
A islamistické hnutí Hamas, které dlouhodobě usiluje o ovládnutí politického pole Palestinců, tuto symboliku moc dobře zná. A umí ji použít.
PALESTINSKÉ MÁSLO NA HLAVĚ
Za viditelným konfliktem výměny raket mezi Hamasem a izraelskou armádou (IDF) se ve skutečnosti skrývá jiný konflikt. Nejde o střet Izraelců a Palestinců, ale o střet mezi Palestinci o politické vůdcovství a „srdce a mysl Palestinců.“ Jak se shodují izraelští komentátoři, ten hlavní průšvih celé situace je, že dokonala převzetí politické moci vůdci Hamasu.
Roku 2006 v palestinských volbách zvítězil islamistický (sunnitský) Hamas nad sekulárním Fatahem. Fatah výsledky neuznal. Vypukla krutá občanská válka, na jejímž konci Hamas vyhnal Fatah a jeho přívržence z pásma Gazy a došlo k vnitropalestinskému roztržení: na Západním břehu (v Palestinské autonomii) vládne Fatah, v Gaze vládne Hamas. Hamas je právem řazen mezi teroristické organizace, jeho metody jsou vpravdě kruté. O „osvobozenecký boj“ či „postavení Palestinců ve Východním Jeruzalém“ mu rozhodně nejde (jak tvrdí v mediálních komentářích někteří odborníci): jde mu výhradně o vlastní prospěch a moc. S jeho leadershipem byste se opravdu nechtěli kamarádit. Jak se opakovaně ukazuje při zásazích izraelské armády v Gaze, Hamas si výrobny i sklady zbraní dělá v obytných domech, školách, nemocnicích, veřejných budovách, i když – nebo právě proto, že – ví, že je Izrael následně bude bombardovat. Vůdci si dělají skrýše v podzemních tunelech, na civilních obětech jim nezáleží.
Dlouhodobým cílem Hamasu bylo získat vůdcovství i na Západním břehu a mezi Izraelskými Araby a zdá se, že se jim to povedlo: pro Izraelce zhmotněnou noční můrou se stali Palestinci a izraelští Arabové se zelenými hamasovskými vlajkami na Chrámové hoře a v ulicích arabských či smíšených židovsko-arabských měst v Izraeli. Jen pro připomenutí, s Hamasem opravdu lze jednat stěží: svoji chartu požadující zničení Státu Izrael a nastolení islamistického režimu v celé oblasti nijak nehodlají revidovat.
Aktivizace Hamasu právě teď byla způsobena skutečností, že po patnácti letech Fatah a jeho pětaosmdesátiletý (!) korupční vůdce Mahmúd Abbás vyhlásil volby – Hamas se oprávněně těšil, že je jako „štika v rybníce“ opět vyhraje -, načež je Abbás přesně z této obavy na poslední chvíle opět zrušil. Hamas tak čekal na záminku, jak dát jasně najevo, kdo je tu i bez voleb silou schopnou vést Palestince ke změně, čti: k odporu. Fatah se „spoluprací s Izraelem“ podle něj zcela zdiskreditoval. Tak to vnímá i mnoho Palestinců, unavených z korupčních kauz a náročné ekonomické situace v Palestinské autonomii. A záminka se bohužel vždy najde: jde-li o Chrámovou horu, je to skvělá, emočně silná příležitost. Zvlášť když na rozdíl od konkurenta, Fatahu, za sebou máte náboženský narativ. Cíl Hamasu se podařil.
BOJOVÝ RITUÁLNÍ JAZYK A VZKAZY
Další věc, kterou Evropané a Američané těžko chápou, je skrytý význam slovních vyjádření a rituálních bojových „tanců“ v kmenové mentalitě Blízkého východu. Na to byste potřebovali místního překladatele:-). Hamas nepochybně netušil, že odezva na jeho rakety bude ze strany IDF tak intenzivní. Jak píše jeden komentátor, „je to sedm dní, co Hamas střílí rakety na Izrael, a šest dní z toho vyhýbavě škemrá o klid zbraní“. Cíl, porazit Fatah, se povedl – signál Palestincům „my se o vás postaráme a Chrámovou horu nedáme“, byl vyslán. A co teď? Jak řekl ruským ministr zahraničí po rozhovoru s předákem Hamasu Abu Marzoukem (svůj k svému…), „Hamas si přeje zastavit vojenské akce proti Izraeli“. Politický vůdce Hamasu Ismail Chanije prohlásil „Dosáhli jsme vítězství v bitvě o Jeruzalém a v obraně Jeruzaléma.“ Vyhlášení vítězství první nebo druhý den boje přeloženo znamená jasnou žádost o ukončení boje. Pro (nepravděpodobný) případ, že by to izraelští analytici nepochopili, Chanije dodal: „Hamas je připraven na všechny scénáře, na eskalaci konfliktu i na příměří.“
IDF si však nenechala ujít příležitost zničit co nejvíce infrastruktury Hamasu. Mimochodem, i když to tak v médiích nevypadá, zásahy jsou chirurgicky přesné, na čemž má zásluhu především dobrá síť izraelských informátorů z řad Gazanů. Ano, to je smutná realita.
A i IDF tím vysílá jasný vzkaz, a to mnohem nebezpečnějšímu nepříteli, než je Hamas. (Ano, i to je ještě možné.) Čili i IDF používá rituální bojový jazyk. A ten je namířen vůči Íránem podporovanému šíitskému hnutí Hizballáh na jeho severních hranicích s Libanonem, který se přidal k Hamasu a vystřelil pár raket směrem na Izrael (dopadly do moře). Bojové vybavení raketami je u Hizballáhu díky Íránu na řádově jiné úrovni než u Hamasu, a to je pro Izrael mimořádná hrozba.
I tady tak je vidět, jak se židovský stát musí potýkat se základním konfliktem Blízkého východu, který bývá též novináři přeceňujícími „izraelsko-palestinský konflikt“ přehlížen: to hlavní, o co jde, je občanská náboženská válka mezi šíitskými a sunnitskými Araby podél osy Írán (šía) – Saudská Arábie (sunna). Jako – opravdu si nevyberete…. Ostrá reakce Izraele vůči Hamasu v Gaze je tak, přeloženo, varováním pro Hizballáh a Írán. Na Blízkém východě se bohužel hra „budeme kamarádi“ zatím nehraje.
TO SKUTEČNĚ TRAGICKÉ
V celém současném dění je ve skutečnosti nejsmutnější událostí vypuknutí násilných střetů ve smíšených městech, tj. v městech, kde po generace spolu žijí Židé a Arabové jako sousedé. Jaffa a Bat Jam u Tel Avivu, Lod, Ramle, milované Akko… To mi trhá srdce také proto, že vím, jaké úsilí bylo věnováno obětavými lidmi na obou stranách vzájemné koexistenci. Stavba, která byla léta pečlivě a obezřetně stavěna, se zhroutila spolu s vypálenými obchody (např. kavárnami, která byla centrem společného setkávání a aktivit), synagogami, lynčovanými lidmi. Můžeme se dohadovat, kolik lidí se do násilností zapojilo a z jaké vrstvy byli – opět typické pro Blízký východ je, že agresivní dav tvoří převážně mladší muži (námět pro sociologickou studii i energetickou práci). Jisté je, že bořit je snadné, stavět je náročné. A nejnáročnější je obnovovat a splétat vlákna důvěry a naděje v klidné soužití. S vděčností vzpomínám na rozhovory s hudebníkem Gabrielem Meyerem Halevim, aktivistkou z Akka Širou Halevy, sbormistry smíšeného arabsko-židovského ženského sboru Rana z Jaffy Mikou Danny a Idanem Toledano, bývalým důstojníkem, nyní „bojovníkem za mír“ ze židovsko-palestinské organizace Tuly Flintem… a dalšími, se kterými jsem mluvila pro knihu Jak napravovat svět: Rozhovory s inspirativními Izraelci. To oni jsou těmi budovateli mostů a staveb naděje a důvěry. Až současný výbuch násilí skončí, vím, že budou budovat znovu. Ale jak dlouho k tomu člověk může mít sílu?
ZÁVĚR
Celý konflikt je pro nás lekcí, jak náročné je transformovat energie křivdy a traumatu, jak těžké je kultivovat a zvládat emoce pudové agresivity a frustrace, jak naléhavé je vystoupit z náboženských a kulturních vzorců, které nás drží „ve starém světě“, ve starém způsobu myšlení a chování. A to platí pro nás všechny, i pro Izraelce a Palestince. Vzorec oběť – agresor se dlouhodobě ukazuje jako nefunkční a nekonstruktivní, zároveň nelze přehlédnout, že kulturní a civilizační rozdíl je v oblasti značný. Izrael je přes všechny problémy demokratická země. Skutečnost, že reaguje tvrdě (a nám, útlocitným, slabým Evropanům, se to nelíbí), je lekce, kterou se v oblasti musel naučit. A mnoho Izraelců ví, že to není dobrá cesta, protože je vnitřně ničí.
Též nelze přehlédnout, že Izrael často reaguje jako zraněné zvíře. A právě tzv. křesťanská Evropa by nejlépe měla vědět, proč se tak děje. a jaký na tom má podíl. Tedy pokud to nezapomněla, což tak někdy vypadá. Pro zapomnětlivé: osmdesát procent Izraelců tvoří Židé, takže když levicoví aktivisté tvrdí, že „nejsou proti Židům, ale proti státu Izrael“, lžou si do kapsy. Je to antisemitismus a víme, jak končí.
Palestinci jsou zoufale chycení ve své slabosti. Jsou ve vleku svých nezralých autokratických vůdců, nefunkční ekonomiky, starých tzv. „tradičních“ patriarchálních vzorců brzdících moderní rozvoj (viz vztah k ženám či lidem různé sexuální orientace). Přes zjitřené emoce křivdy a náboženský vzorec tzv. cti nevidí, že deklarovaný cíl Hamasu „zničit Izrael“ uškodí jim samotným. Izraelští Arabové, mnozí zažívající denně větší či menší ústrky občanů druhé kategorie, mají určitě nárok být naštvaní: zároveň ale ve střízlivém náhledu mnozí chápou, že lépe než v demokratickém, ekonomicky prosperujícím Izraeli si jinde v arabském světě mít nebudou.
Skončím tedy tento text několika posty ze sociálních sítí, které v době etnických násilností ve smíšených městech – způsobujících šok a smutek u vědomých, klidumilovných Židů i Arabů, na fb a twitter napsali Izraelští Arabové:
„Mým bratrům, Arabům této země: všichni víme, odkud pocházíme a kdo jsme. A je to opravdu daleko od toho stát se rukojmími Hamasu!“
„Odmítám to dělat. Naše stížnosti a křivdy jsou spravedlivé, naše práva jsou nezcizitelná. Ale jsme také občany tohoto státu. Co dělá Hamas je válečný zločin. Co se děje v Lodu, Akku a na dalších místech je zločinem proti zemi. Stačilo!“
„Jsme arabští izraelští občané a nesmíme se stát hračkami Hamasu. Nesmíme se nechat zatáhnout do chaosu, do kterého se nás extrémisté v našem středu snaží vést.“
Psáno s nezměrnou láskou, kterou k tomuto kousku země a k těmto lidem cítím.
Věnováno Klárce.
Foto: Z izraelského bunkru – čekání na dopad raket z pásma Gazy. Foto Miriam Alster/Flash90, zdroj online noviny Times of Israel.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: