ROVNOVÁHA aneb proč máme rádi chudinky?

Každá kultura má svoje určitá jedinečná témata. Ta jsou obvykle vyjádřena v náboženských mýtech – příbězích o vzniku světa a lidí a uspořádání společnosti i jejích hodnot. Nelze říct, že by tyto příběhy – a následně společenské a kulturní hodnoty – byly „dobré“ nebo „špatné“. Prostě jsou – a je dobré je znát, protože nám objasní mnohé nevědomé či podvědomé sklony a způsoby chování příslušníků dané kultury. Síla mýtů je v jejich nejednoznačnosti, mnohovýznamovosti a hloubce propojující dimenze, světy a polarity.

MÝTY V ZÁPADNÍ KULTUŘE

Když se člověk vychovaný v západní kultuře setká s mytickým příběhem, který není kosmeticky upraven do „srozumitelné“ podoby, bývá poněkud zmaten. Je zvyklý na jednoduchost, jednoznačnost, jasnou dualitu (co je „dobře“ a co je „špatně“), logičnost, následnost příčiny a důsledku. Kdysi jsem měla přednášku pro faráře a pohlaváře evangelické církve o pluralitě starověkého izraelitského myšlení, které se tak krásně, bohatě a inspirativně odráží v hebrejském jazyce Hebrejské Bible (křesťanského „Starého Zákona“). Dodnes si pamatuji na zaražené ticho, které panovalo po skončení přednášky. Po tichu následovala důrazná otázka nejmenovaného evangelíka: „Tak jak to teda je?!? Je to tak, nebo tak?“ Evidentně se mi nepodařilo mu vysvětlit, že existuje i jiný způsob myšlení, než „tak, nebo onak“. To je mimochodem velké téma feministické teologické kritiky – ukázat, že polaritně ženské myšlení je spíše „jak, tak i“.

Mýty se nechovají podle pravidel levé hemisféry. Jejich úkolem je seznámit nás s tématem, vtáhnout nás do něho, ukázat, že ho máme v sobě i ve svém okolí, tj. že jde o mocné obrazy našeho vnitřního i vnějšího světa, a učit nás, jak udržet rovnováhu mezi plus a mínus se všemi odbočkami, mezistavy a odstíny: tak, aby rezonující, mnohoznačný obraz podporoval život, aniž by potlačil smrt. Vedl nás ke světlu s plnou úctou k temnotě. Je to pohyb na hraně a je to těžké.

Každý z nás jistě zná ze svého života „odezdikezdismus“. Život se jím snaží ve své neustálé přirozené snaze o harmonii vyrovnat naše příliš jednoznačné zaměření a upnutí. Čím extrémnější je naše (vědomé i nevědomé) držení se jednoho pólu, jednoho tématu, tím výraznější (a často i drsnější) bývá zhoupnutí k druhému pólu. I nám by pomohlo učit se pohybu na hraně, udržování rovnováhy mezi póly hmotné reality a jejího vnímání. Jde o jev osobní i kolektivní: jedno odráží druhé. Individualitu a kolektiv nelze oddělit, ač v moderním věku jsou sebevnímání a vyhrocená realizace já často zatíženy iluzí o oddělenosti, vydělenosti z kolektivu.

ARCHETYP OBĚTI: PŮVODNÍ ÚKOL JEŽÍŠE A MÁŘÍ MAGDALENY

Silnými mytickými tématy v západní křesťanské kultuře jsou témata oběti a péče o chudé a bezmocné. Tato témata však v sobě nesou velká rizika, o nichž se zpravidla náboženští kazatelé nezmiňují. Archetyp oběti je do té míry vychýlen, že přitahuje silný stín: oběť potřebuje agresora, aby mohla být obětí. Ježíšův příběh by jistě neměl pro církevní organizace potřebné katarzní zakončení, nebýt „zrádce“ Judy, „zlých“ Římanů a „proradných“ židovských starších. Nejde však jenom o interpretaci? Kdybychom příběh převyprávěli jinak, mohlo by se ukázat, že hlavním tématem bylo něco jiného. O to se pokusil třeba režisér Martin Scorcese ve filmu „Poslední pokušení Krista“ (podle románu N.Kazantzakise): do příběhu nedotknutelného Božího Syna vnesl lidské pochybnosti a pozemskou lásku k ženě. Hned byl jeho příběh tak nějak … srozumitelnější a přijatelnější.

Onen paradox smrti vysokého zasvěcence a jeho zmrtvýchvstání odráží sám nejvýraznější paradox lidského života na Zemi: skutečnost, že jsme tak nedokonalí a poškození (jak říká Hanka Sar Blochová, „vykuchaní“), a přitom v sobě máme božskou jiskru absolutní dokonalosti.
V nádherném channelingu „Magdalenský rukopis“ (The Magdalen Manuscript Toma Kenyona a Judi Sion) Mirjam z Magdaly (Máří Magdalena) popisuje chvíle, kdy byl Ježíš ukřižován, neteologickým, o to působivějším jazykem. Ježíš věděl, co je jeho úkolem zasvěcence: „projít cestu světla skrze říše smrti, aby ho ostatní vědomí lidé mohli následovat“, jinými slovy, otevřít nové možnosti lidem a jejich růstu. Mirjam měla jasný úkol – stát u něho a vytvářet energetické pole podpory, modlit se skrze vyšší duši Ka, aby ulehčila průchod milovaného muže branou smrti. Na jedné straně jako zasvěcená kněžka musela mít „nadhled“, být emočně neutrální, aby pole udržela – na druhou stranu přiznává, že jako žena milující Ješuu měla rozervané srdce zármutkem. Síla božské duše a hoře lidských emocí, vše v jednom – paradox naší pozemské výuky. Chce se vzpomenout na všechny ostatní, kteří takto ukazovali cestu a byli tak silní ve své lidské slabosti i odvaze: matky, jež se obětovaly, aby zachránily své děti, otcové, kteří se obětovali, aby zachránili své rodiny, muži v boji, kteří se obětovali, aby zachránili civilisty či spolubojovníky… Síla, křehkost, zkouška.

ZNEUŽITÍ ARCHETYPU OBĚTI A JEHO DYNAMIKA

Po staletí však byla oběť často využívána a zneužívána jako vzorová, a přitom nedosažitelná lekce hodnotící utrpení, mučednictví a chudinkování jako „správné“ a „dobré“. A tady je ta léčka. Ješua prošel z osobního rozhodnutí katarzí a transformací, aby rozšířil lidské vědomí a pobídl druhé k překročení hranic strachu a omezených představ o lidských možnostech. Rozhodně by si ale nepřál, aby jeho čin byl zneužíván a adorován do extrému, který nutně přitahuje druhý pól. Každý člověk si prochází životními fázemi, kdy se jednou může cítit jako oběť a podruhé jako bojovník, a obojí je v pořádku. Někdy ubližujeme my druhým, jindy oni ubližují nám, a skrze uvědomění souvislostí a energetických proudů se učíme, jak tyto póly zharmonizovat tak, aby k nim nemuselo docházet ve vyhrocených podobách.

Kolektivní pole je však velmi silné. Mnozí z nás jsou naučeni, že hrát roli oběti jim přináší výhody – a vnitřní bojovník usilující o hrdou vlastní cestu a posun ani nemusí být aktivován, pokud si k sobě najdete pečovatele. Zachraňující pečovatel často svoji hodnotu staví na pomoci druhým, cítí se být „spasitelem světa“. Spíše než na sebe sama se může soustředit na problémy druhých a jeho sebevědomí tím roste, neboť nemusí řešit případné vnitřní pochybnosti.Mnoho lidí také pomáhá z pocity vinu: já se mám dobře, druhý špatně, tak bych měl… Pocit viny (vědomý i podvědomý) ale není dobrou motivací: navíc je lehce zneužitelný. A pak tu samozřejmě máme agresory, kteří vyhledávají slabé jedince bez vlastní vůle a sebehodnoty, aby se mohli – oba – realizovat.

Máme ovšem také oběti, které zasluhují úctu a ochranu své památky – oběti vážných trestných činů. Můžeme se jen domnívat, že na nějaké úrovni – možná – nabídli možnost radikálního vývoje pachateli skrze trestný čin, ale je příliš ošemetné o tom mluvit, aniž bychom s opravdu vědomými oběťmi v důvěře sdíleli nejskrytější motivy (jichž si často nejsou ani ony samy vědomy). Pracovala jsem šest let jako dobrovolná duchovní pomoc v těžké věznici – a naučila jsem se oběti ctít, protože jim je často věnována menší péče než agresorům. Péči jistě potřebují obě strany, když už se ocitli v oněch vychýlených pólech, ale pořád je důležité mít na paměti, kdo poškodil bližního svého a kdo byl poškozen.A přiznám se, že emončně poněkud těžce a pocitem bleeeeee snáším slova typu „to je ale chudák, teď bude muset žít s těžkým svědomím“ (reakce jisté německé občanky na adresu černého migranta, který znásilnil dívku – o dívce nepadlo ani slovo) nebo akce typu „je potřeba pokřtít vraha, a tak ho zachránit, hlavně abychom byli rychlejší než konkurenční církev“ (vrahovu oběť jsem znala osobně – byl to skvělý, laskavý člověk, se svojí manželkou byli zavražděni pro pár korun úplně zbytečně).

K tomu snad jen můžeme dodat: V současné společnosti, která ve víru kosmických změn poněkud nestíhá reflexi a vědomou spolupráci s rychlostí evoluční spirály a spíše podvědomě odráží rozpad hodnot starého paradigmatu a chaos tvořící se nové struktury, občas dochází k jevům, kdy se v pevné víře, že se držíme těch „správných“ hodnot, zamotáme do poněkud bizarních „bojů za dobro“. Z nadhledu je sice vidět, že až takové dobro to není, ale nadhled nám mnohdy právě chybí, protože z nějakého důvodu (většinou z touhy po své vnitřní jistotě či jistotě pevného bodu ve světě kolem nás) lpíme na svém bezpečném přihrádkovém pohledu.

PŘÍKLAD DYNAMIKY OBĚŤ – AGRESOR: IZRAEL A PALESTINA…A EVROPA

Dynamika oběť x agresor má opravdu mnoho podob.Tak ještě jeden kolektivní příklad. V Izraeli se blíží výročí tzv. šestidenní války. Proběhla v červnu 1967 a byla malým zázrakem. Armády pěti arabských států – egyptská, syrská jordánská, irácká a libanonská – se chystaly přepadnout Izrael. Izraelci kopali masové hroby v očekávání velkých ztrát na životech – a připravovali se v rámci svých možností na obranu. Válku nakonec vyhráli díky preventivnímu úderu. Vůdci arabských armád byli tak překvapeni, že postup Izraelců byl nesmírně rychlý a vítězný, což čekal jen málokdo.

Evropské země a jejich obyvatelé tehdy Izrael vnímali jako malý stát, který má namále. Byl pro ně „underdog“, jak říká působivé anglické slovo, „předpokládaný poražený, slabší, který zřejmě prohraje“. To vedlo k vlně solidarity a v mnoha zemích západní Evropy se konaly finanční sbírky, modlitební shromáždění, odběry krve, demonstrace – to vše na podporu Izraelců. Jejich vítězství bylo radostí i Evropanů. Jen abychom byli přesní – v komunistických zemích východního bloku byl naopak Izrael očerňován jako agresor a největší nepřítel „našich arabských bratrů“, které jsme (my a Sovětský svaz) vydatně vyzbrojovali.

Padesáté výročí – a všechno je jinak. Především Izrael je – přes všechny problémy, které média tak ráda upravují – silný, demokratický, sebevědomý stát s pevnou pozicí. A země západní Evropy s tím patrně mají problém. Už není koho litovat (a mít dobrý pocit, že pomáhám a blahosklonně zachraňuji), naopak: izraelská bezpečnostní politika by patrně v mnohém stála za inspiraci ve zlenivělých a pohodlných evropských sekretariátech politiků a tajných služeb. V Amsterdamu, Berlíně, Paříži, Oslu, Stockholmu a jinde se pravidelně konají demonstrace požadující bojkot Izraele, s hesly typu „Hamas, Hamas, Židé do plynu“ (Hamas je islamistická organizace brutálně ovládající pásmo Gazy). Švédská ministryně zahraničí obvinila Izrael, že „popravuje Palestince“ – měla na mysli zabití útočníků, kteří s nožem namířeným na krční tepnu napadají civilisty, policisty i vojáky. Dále nás zpravila o tom, kdo „je viníkem teroristických útoků islamistů v Evropě“ – ne, nejsou to islamisté, je to Izrael. Pro člověka vyrostlého v komunismu, kde za vše zlé mohly zpravidla demokratické státy a stateční disidenti, poněkud nepříjemná reminiscence.

ZMĚNA CHÁPÁNÍ IZRAELE V EVROPĚ

Co se stalo? Na prvním místě se posunula demografie západní Evropy – a prosím vás, je to realistické, nikoli xenofobní vyjádření. Do Evropy přišly miliony muslimů z Turecka a arabských zemí, kteří byli v antisemitismu vychováni. Nyní využívají – či spíše zneužívají – evropskou hodnotu „svobody slova“ k podněcování nenávisti. Postihy žádné. To je i druhá příčina – velká krize evropských hodnot, resp. neschopnost postavit se za jejich pozitivní podobu. Jestliže podněcování nenávisti k jiné skupině či zemi omlouváme „svobodou slova“ a jsme tak politicky korektní, abychom se náhodou agresorů nedotkli, něco není v pořádku. Jak se asi cítí evropští Židé v těchto zemích?

Násilné demonstrace jsou často omlouvány tím, že „Izrael je agresor“ a „Palestinci jsou okupovaní chudáci“. Není to tak dávno, přesněji od středověku do 19.století, kdy evropským Židům bylo evropskými křesťany vyčítáno, že jsou „zbabělí, zženštilí, změkčilí a slabí“. Zdá se, že v nálepkování lítáme už hodně dlouho – teď, když zbabělí zjevně nejsou, se nám to také nelíbí. A co říct k Izraelcům a Palestincům? Jestliže tomu do polarit vyhrocenému podání příběhu chcete věřit, je to vaše věc. Realita je jiná. Izraelci velmi dobře vědí, že k přežití musí být i agresivní, protože to je bohužel jediný jazyk, kterému – doufejme, že prozatím – obyvatelé Blízkého Východu rozumí. Radost z toho nemají, neboť samozřejmě to má dopad i na ně samotné, ale občanská společnost je natolik silná, že zatím dokáže atmosféru ve společnosti vyvažovat tvořivou a pozitivní prací – která mimo jiné výborně léčí jejich traumata oběti. Palestincům je bohužel zatím v roli oběti dobře. Neumí vzít plnou odpovědnost za svůj osud do svých rukou a spolupracovat se stranou, kterou evidentně – i když to např. charta Hamasu slibuje – nezaženou do moře. Své vnitřní společenské a kulturní problémy řeší zhusta násilím a odkazováním na vnějšího viníka (Izrael a Amerika – překvapení?). Zatímco o slabé a uprchlíky všech zemí se stará OSN, Palestinci jako jediní mají svoji zvláštní organizaci (UNRWA – Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém Východě). Jejími aférami vás nebudu unavovat – i když ta poslední, kdy odmítli změnit štvavé antižidovské a antiizraelské texty svých školních učebnic úřadem financovaných, je docela výmluvná.

Dobře, jsou v určitém stadiu vývoje, to je v pořádku. Proč jim ale evropská veřejnost na jejich příběh skáče, když evidentně na shromážděních, výtržnostech na přednáškách izraelských akademiků a koncertech izraelských hudebníků vystupují velmi agresivně a netolerantně, nabídku k dialogu ignorují, a přitom se sami domáhají tolerance? Aby bylo jasno: mnoho rozumných Palestinců se svých vlastních bojí a raději své smířlivější postoje ani nepřiznávají. A proč si potřebuje tolik Evropanů najít „chudinky“, o které bude pečovat a cítit se dobře a důležitě, zatímco sebevědomou společnost, která se dokázala vyhrabat z ponížení středověké diskriminace a temné nicoty holokaustu k soběstačnosti a hrdosti, označuje za „agresora“? Mají problém se samostatností? Vždyť pochopitelnější je postoj, jak ho formuloval předseda židovské komunity ve švédském Gothenburgu: „Když nám všichni fandili, bylo to samozřejmě fajn. Ale dávám přednost silnému a životaschopnému Izraeli, i když je kritizován, před slabými a nejistým Izraelem, který je všemi milován.“ Střízlivost – a skutečná láska vyjmutá ze hry na oběti, chudinky a agresory.

KDO JE SKUTEČNĚ SLABÝ?

Rabbi Löw říkal, že sociální systém pomáhající slabým a chudým by měl být postaven tak, aby jim pomohl postavit se na vlastní nohy, neboť neustále jim dávat a starat se o ně znamená udržovat je v pozici oběti. Říkal, že člověk potřebuje být hrdý a vážit si sám sebe, že se dokázal znovu postavit do své síly. Komunita mu má pomoci ze dna, v kritickém okamžiku, nikoli ho na dně držet. Přistupováním na palestinské agresivní hry „kdo za to může“, aniž bychom poukázali na spoluodpovědnost, jim nepomáháme. Potřebují zpracovat si svůj hněv (tak jako to museli po holokaustu udělat Židé), přijmout realitu, dodržovat sliby, spolupracovat navzájem spolu (žádné mimosoudní popravy a vraždy za „urážku cti“, mimo jiné…) i s Izraelci. Naučit se kompromisům a solidní diplomacii, volit si slušné a solidní představitele… Je toho spousta, tak s chutí do toho.

Pro nás ostatní platí univerzální poučení, že zachránce potřebuje bezmocné, aby si hýčkal své duchovní ego, jak je obětavý a užitečný. Lepším způsobem, jak pomoci našemu světu, je přijmout sebe sama ve své jedinečnosti, která už nemusí „dělat“ nic, aby svoji hodnotu dokázala, a zároveň zůstat v pokoře mravenečka podporujícího proces změn.
„Stačí“ zářit radost, vitalitu, sebe-vědomí a důvěru. To nepochybně ovlivní a inspiruje připravené, pokud se navzájem protnete v ten pravý čas.

Skutečně slabí a křehcí jsou možná někde jinde, než si myslíme – děti , dospívající,staří lidé, těžce zkoušený přírodní svět. Všimli jste si, kolik je už teď v květnu všude rozjetých slepýšů a ježků? Trhá mi to srdce. Vždy někdo potřebuje pomoc, ale náš pohyb kolem středu osy oběť x zachránce ať je bez přílišných výkyvů.

Učíme se. A rovnováha je jedním z nejdůležitějších kompasů. Jak říká Mirjam z Magdaly ve zmiňovaném channelingu: „Lži posledních dvou tisíciletí musí skončit… Ženství se vrací do rovnováhy s mužstvím… Kosmická Matka se vyjevuje na počátku konce času. A proto odhaluji jedno ze ztracených tajemství věků – že Duch, mužský princip, aby se mohl vrátit sám k sobě do Hmoty (Matter –Mater), potřebuje doprovod ženského principu, což je sama Moudrost Hmoty.“ Jak – tak i: žena jako hmota (temný aspekt) a žena jako Sofia (světelný aspekt).

Tak se staň.

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

V textu použita citace z článku „V západní Evropě se Izrael stal během padesáti let z miláčka rozvratníkem“
http://www.timesofisrael.com/in-western-europe-israel-went-from-darling-to-divisive-in-50-years/

A jedno video Izraelek a izraelských Arabek – žádné chudinky:-)

 

 

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli