Někdy opravdu stojí za to jít do kina s pubertální dcerou, zvláště na film, který se dotkne Vašich nejhlubších náboženských traumat. Vypotácíte se ze sálu, nevíte, jestli máte křičet, mlčet, brečet nebo se zhroutit, a Váš teenager suše prohlásí: „Bylo to dobrý, mně se to líbilo, ty triky vypadaly rozhodně líp než v Hobbitovi. Hobbit byl příšernej, jak byl umělej.“ Trvalo mi deset měsíců, než jsem byla schopná se na film Darrena Aronofského „Noe“ podívat znovu. Emoce již prošly a byly zpracovány, mohla jsem tak vše vnímat klidněji. A byl to zážitek.
ARONOFSKÉHO A CROWŮV NOE
Aronofského filmy „Fontána“ a „Černá labuť“ mne uchvátily: jsou originální, obrazově dokonalé, s charismatickými, skvělými herci a silným příběhem. Nejednoznačnost a temnost lidského osudu a charakteru zachycena bez extrémů, a přitom mrazivě. Ve Fontáně jste prostupovali vrstvami lidských osudů v gilgulu (koloběhu životů) a dotýkali se tématu života a smrti, v Labuti vrstvami lidských masek a vytěsněných vnitřních osobností až za hranici šílenství. Málokdo se do těchto hlubin odváží. V Noemovi si Aronofsky troufl překročit biblický příběh ve dvou směrech: vydal se do paralelního, v mnohém odlišného podání kněžské tradice, které narušuje biblický monopol, a ponořil se do Noemovy psychiky „posledního spravedlivého“. Snad jenom Russel Crowe dokáže zahrát, jak tenká je hranice mezi zbožným spravedlivým a fanatickým patriarchou….
BIBLE o Noemovi
Biblický příběh o Noemovi je poměrně stručný. V genealogii „rodopisu Adamova“ je Noe desátou generací, narozenou otci Lamechovi, synu Metúšelacha (ve filmu Anthony Hopkins v roli, která mu, při jeho věku a nadhledu, sedne). Od otce dostal jméno Noe, „(to je Odpočinutí). Řekl: „Ten nám dá potěšení a odpočinutí od naší práce a od námah našich rukou, kterou nám přináší země prokletá Hospodinem.“ Tak ekumenický (křesťanský) překlad. Rabínský překlad překvapivě ponechává hebrejská slova, jako by měla zvláštní význam:
„A nazval jméno jeho „Noach“ řka: „Zeh jenachamému“ – ten potěší nás v práci naší a při námaze rukou našich se zemí, kterou Hospodin proklel.“ (Ze jenachamenu mi-mmasenu u-me´iccvon jadenu min-haadama ašer ´erarah Adonaj.)
Pseudepigrafický pramen (viz. dále) přidává „potěšení v zármutku“: „Ten mne potěší v mém zármutku a ve vší námaze se zemí, kterou Bůh proklel.“ (Kniha Jubilejí 4:28). Povšimněte si spojení „prokletí Země“: Daronofsky silně pracuje s ekologickým vědomím. Krajina, ve které se Noe s rodinou pohybují, připomíná spíše vyrabovanou, nehostinnou zemi než „zahradu Eden“. Točeno na Islandu.
Téma potopy, resp. lidského hříchu, je v Bibli uvedeno příběhem o „synech božských“: „Když se lidé počali na zemi množit a rodily se jim dcery, viděli synové božští,jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo. Hospodin však řekl: „Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat. Vždyť je jen tělo. Ať je jeho dnů sto dvacet let.“ Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní. (rab. „hrdinové pradávna, muži proslulí“ ha-gibborim ašer me´olam anšej ha-ššem, lze interpretovat také „siláci z (jiného) světa,lidé Boha“ ) I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci. Řekl: „Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil.“ Ale Noe našel u Hospodina milost. Toto je rodopis Noeho: Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení; Noe chodil s Bohem (rab. „Noach byl mužem spravedlivým, dokonalým ve svém věku, s Bohem kráčel Noach“(1M6:1-9)……………..„I řekl Bůh Noemu:„Rozhodl jsem se skoncovat se vším tvorstvem, neboť země je plná lidského násilí. Zahladím je i se zemí.“ (v.13)„A ze všeho, co je živé, ze všeho tvorstva, uvedeš vždy po páru do archy, aby s tebou zůstali naživu, samec a samice to budou.“(v.19) „Zachován byl pouze Noe a to, co s ním bylo v arše.“ (v.23)
POTOPA A SLIB
Dále je popisována potopa, která trvala čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Noe, jeho synové, manželka, a ŽENY JEHO SYNŮ (film má pouze nalezenou dívku, Ilu, která se stane ženou Šéma, a téma Chámovy osamělosti je silným prvkem příběhu) strávili tento čas spolu se zvířaty v arše. Po uplynutí období „byly ucpány prameny propastné tůně i nebeské propusti a byl zadržen lijavec z nebe…“ (ve filmu silné obrazy ze země tryskajících „fontán“). Archa „spočinula na pohoří Araratu“, tj. konečně našla pevninu (filmový „náraz“ na pevnou zem). Noe vysílal zvířata, aby přinesla zprávu o obnovující se zemi – nakonec se dočkal holubice, která měla v zobáčku čerstvý olivový lístek. Odtud onen slavný symbol míru, který nám (nebo aspoň mně) poněkud zošklivila povinná májová školní výzdoba v dobách komunismu – ve skutečnosti tedy původně symbol obnovy a nového života.
Následuje Hospodinův SLIB, že už nikdy lidstvo nevyhladí, přestože si je vědom jeho zlého pudu: „přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý“. V hebrejštině jde o velmi silné vyjádření, když navíc víme, že srdce je sídlem vědomí, tj. jak mysli, tak citů – „ki jecer lev ha-adam ra´mi-nneuraw“- „neboť stvoření („jecer“ je slovo se silnými kabalistickými asociacemi, možná lépe přeložit „zhmotňování“ na první, fyzické úrovni reality) vědomí člověka je od jeho mládí zlé“, může být míněno i „nejprve“, „na nezralé úrovni“). Právě Noemovi a jeho synům Bůh žehná a říká jim onu proslulou větu, základní pravidlo židovského života: „Ploďte se a množte se a naplňte zemi.“ Následují silná slova o krvi:
„A krev, která vás oživuje, budu vyhledávat. Budu za ni volat k odpovědnosti každé zvíře i člověka, za život člověka budu volat k odpovědnosti každého jeho bratra. Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím. Vy pak se ploďte a množte, hemžete se na zemi a množte se na ní.“
Právě blízkost smrti a života, resp. zabíjení a plodnosti,v těchto verších, vedla mj. k talmudickému výkladu, že „kdo nemá děti, prolévá krev“. (traktát Jevamot 63b).
SMLOUVA A ZNAMENÍ SMLOUVY
Po slibu ustavuje Bůh s lidstvem SMLOUVU – a konečně i ZNAMENÍ SMLOUVY, duhu (poslední záběr filmu). V závěru biblického podání je zpráva o Noemově opilosti a sebeodhalení, kdy Chám otce spatřil a zavolal bratry. Ti otce přikryli, aniž se na něho podívali. Za to, že Chám otce spatřil nahého (Čí to byla vina, že byl nahý? A jak by situace mohla být řešena, kdyby někdo neviděl, že je nahý?), je proklet Chámův syn Kenaan. Naopak Šém a Jefet, další z Noemových synů, jsou požehnáni. Jde už o tradiční izraelitskou hodnotící genealogii, kdy některé národy jsou „požehnány“ a jiné „proklety“ (Chám měl být „praotcem“ hamitů, tj. Afričanů, Šém praotcem semitů, Jáfet bílých obyvatel Středomoří).
„VNĚJŠÍ KNIHY“ – KNĚŽSKÁ TRADICE
Knihy Bible, resp. Hebrejské Bible (křesťanského „Starého Zákona“), byly vybrány a uzavřeny v 1.století o.l. Samozřejmě to byl úzký vzorek hojně kvetoucí literatury. Knihy, které se do kánonu nedostaly, jsou mj. zvány sfarim chiconim, „vnější knihy“, biblickým akademickým jazykem „pseudepigrafa“. Nás zajímají ty, jejichž autory byli kněží, tj. elitní vrstva duchovních vůdců působících v jeruzalémském jediném a výlučném Chrámu Hospodinově v dobách království Judeje. Podle posledních akademických výzkumů to byla právě skupina kněží vyhnaných ve 2.století př.o.l. z Chrámu, kdo založil osadu v Kumránu a uchovával nejen knihy (pro nás vyjímečně vzácné), jež se později staly součástí Bible, ale i psal vlastní specifickou literaturu. Vynikající akademička, profesorka Hebrejské univerzity Rachel Elior v knize The Three Temples uvádí, že tito „secessionist priests“, „oddělení, separatističtí kněží“, pokračovali ve svém jedinečném výkladu duchovních dějin lidstva a lidu Izraele a střetli se s rodící se novou skupinou unitř lidu Izraele, učenci (pozdějšími „vůdci lidu bez země“, rabíny). Tito kněží nás nyní budou zajímat, neboť film Noe reaguje na jejich pohled na lidstvo a lidskou mytologii.
Kněží zakládali svoji duchovní moc na genealogii, tj. na svém původu z velekněze Arona a kmene Levitů. Na rozdíl od Bible, která Leviho odsuzuje jako krutého za vyvraždění nevinných Šechemitů, kněží Leviho čin vnímají jako „horlivost ve víře“, a tudíž šlechetný a žádoucí čin. Pokrevnost jim dává privilegium vést lid Izraele: jde o uzavřené společenství příbuzných, do kterého se vlastní vůlí a schopnostmi člověk „zvenčí“ nedostane. Zásadní postavou pro kněží byl biblický Henoch (hebrejsky Chanoch), o kterém je v 1.Mojžíšově kap.5 řečeno, že mu bylo 365 let (!počet dní v solárním roce), „chodil s Bohem. A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal.“ Tj. nezemřel, ale byl vzat přímo do nebe. Příběh je kněžími dále interpretován tak, že se v nebi od andělů naučil tajemství řádu počítání času matematicky jasně daného, předurčeného solárního kalendáře, díky němuž byl v sedminásobných cyklech rozdělen posvátný čas a stanoveny svátky (včetně šabatu). Kněží byli přesvědčeni, že právě oni jsou jediní vyvolení, kterým andělé skrze Henocha sdělili tajemství posvátného času, místa (Chrám/země Izrael) a služby (zpěvy – „žalmy“, oběť, chrámová liturgie), a tím udržují pouto mezi skrytou božskou realitou a posvěcenou hmotnou realitou. Sami sebe nazývali „synové Cadoka, kněží dodržující smlouvu“ a považovali se za výlučné a jediné spravedlivé „Syny Světla“ bojující proti zlotřilým „Synům Tmy“ (= všichni ostatní kromě nich).
KNĚŽÍ VERSUS UČENCI – BUDOUCÍ RABÍNI
Vymezovali se především proti (v dobách římského útlaku sílící) vrstvě učenců – rabínů, kteří se opírali o lidskou (nikoli „andělskou“) moudrost a interpretaci textů shrnutou do tzv. Ústní Tóry (tj. interpretace skrze lidský um a důvtip). Rabínskou odpovědí na kněžskou výlučnost a pocit spojení s nebesy byla např. rčení „Tóra není v nebi a je psána lidským jazykem“ (tj. je „dotknutelná“ a lze s ní pracovat skrze lidskou tvořivost), „VŠECHEN Izrael má účast na světě, který přijde“ (Mišna Sanhedrin 10:1, tj. nikoliv pouze pokrevně spřízněná elita) či „Když VY prohlásíte, potom jsou to moje časy, když ne, potom to nejsou moje časy (říká Bůh)“ (Sifra Emor 10:2, tj. lidé, nikoli andělé určují řád času). Rabíni se řídili podle lunárního kalendáře, který kněží považovali za „hříšný a nečistý“, protože při jeho určování – pozorování novoluní – mohlo dojít k lidské chybě, a tím k narušení přesně daného řádu rozdělujícího „čisté a nečisté, svaté a nesvaté“ (Kniha Jubilejí 6:36-38). Navíc „lunární vědění“ duchovních nauk představovalo pro kněží vše nepřípustné, co byli lidé naučeni „padlými anděly“, tj. syny božími, aby ve své pýše nahradili Boha a anděly.
STRÁŽCI: PADLÍ ANDĚLÉ
Ve filmu Noe pro mne byly nejsilnějšími právě pasáže týkající se tzv. Strážců (the Watchers, hebrejsky Šomrim), „padlých andělů“, v biblickém (výše citovaném) textu oněch „synů božských“, a to nejen díky zajímavému trikovému ztvárnění. Jejich příběh se v Bibli nenachází, zato ve vnějších knihách je mu věnována velká pozornost (a odtud i v židovské mystice kabale či obecně v esoterice). Jde o silnou a působivou interpretaci lidského pokroku, „kvantového skoku“, kdy se z „opice“ vyvinul člověk schopný stavět vyspělá města a ovládající řemesla, zemědělství, léčitelství, astrologii a alchymii, a jiné dovednosti na vysoké úrovni. Ve filmu Noemova rodina – Noe, jeho manželka, tři synové a nalezená zraněná lidská dívka Ila – putují za Noemových praotcem Metuzalémem (Metušelachem) a v ohrožení jim pomáhá „obr“, Strážce (navzdory odporu jiných „obrů“). Vypráví jim svůj příběh, a právě ten je ohlasem starobylého mýtu z dob kněží a učenců. Padlý anděl říká:
„Strážci se naučili lidí bát.“ „Tak proč nám pomáháš?“ ptá se malý Jefet. „Pán nás stvořil druhého dne. Ten den, kdy stvořil nebe. Dohlíželi jsme na Adama a Evu. Viděli jsme jejich nedostatky a lásku. A pak jsme viděli jejich konec a litovali jsme je. Nebývali jsme kamením, ale světlem (…záběr nádherných světelných bytostí, jak letí k planetě zemi…). Nebylo na nás do něčeho zasahovat. Ale vybrali jsme si pokusit se lidstvu pomoci (záběr na lidskou rodinu, jak hledí na nebe, kde letí „létavice“ podobné kometám, na Zemi). A když jsme neuposlechli Stvořitele, potrestal nás. Stali jsme se součástí vašeho světa (záběry „chycení“ světelných bytostí do hmoty). Kámen a bahno uhasili náš ohnivý žár. I přesto jsme lidstvo naučili vše, co jsme znali o stvoření světa. s naší pomocí povstali z prachu a stali se velkými a mocnými. Poté proměnili naše dary v násilí. Pouze jeden člověk nás bránil: tvůj praotec Metuzalém. Byli jsme štváni. Mnoho z nás padlo. Ti z nás, kdo přežili, zůstali uvězněni v těchto kamenných ulitách. Uvězněni v této pustině. Prosili jsme Stvořitele, aby nás vzal domů, ALE VŽDY MLČEL. Noe, ty tvrdíš, že jsi slyšel Jeho volání…. Člověk? Když to byl právě člověk, kdo zničil svět? Ale v tvých očích vidím stejný pohled, jak v těch Adamových. Pohled člověka, kterého jsem znal. Člověka, kterému jsem přišel pomoci.“
Přiznám se, že jsem cítila silné pohnutí, uronila slzu a ze srdce se radovala, když krásná světelná těla v kameni uvězněných andělů pocítila boží odpuštění a vracela se ze Země do vesmírných domovů…. Téma padlých andělů, včetně „světlonoše“ (hebrejsky halel ben šachar, „jásot, syn Jitřenky/Venuše“, latinsky Lucifer) je pro mne nesmírně mocné. Samozřejmě zkreslené mnoha teologickými nánosy, neboť vládci našeho světa si rozhodně nepřáli, aby lidé moudrost andělů znali a žili. Ve své podstatě ale příběh vypovídá o dávném pokusu přiblížit lidské vědomí vědomí božskému, který se nezdařil (zvukomalebně pro mne toto selhání vystihuje anglické slovo „crack“, prasknout, rozbít se, narazit). Tento nezdařený pokus a nezvládnutý dar andělů nás strhnul do rozštěpu vědomé a nevědomé mysli a do otrockého podřízení se vládcům světských i náboženským, a tedy do nejhlubších propastí lidského zla, jak ho zakoušíme dodnes.Za to Lucifer opravdu nemůže, že jsme nedokázali s jejich dary zacházet vědomě. Jsme dostatečně vděční padlým andělům, dnes, kdy se probouzíme, lížeme si rány a znovu se pokoušíme obnovit svoji „božskou jiskru“? Vysokým duchovním bytostem, které spolu s námi dobrovolně nedobrovolně spojily ducha s hmotou (nechci říkat „uvěznily ducha do hmoty“, abych neposilovala naše společné trauma) a zaplatily za svoji pomoc člověku oddělením od Zdroje? Mimochodem, téma BOŽÍHO MLČENÍ, je ve filmu velmi mocné, a připomíná, jak křehká a frustrující je polaritně mužská spiritualita odkázaná na vnější autoritu a jak vytváří prostor pro „duchovní vůdce“ – překladatele boží vůle(tj. odevzdání vlastní síly a intuice vnější moci).
PROVINĚNÍ PADLÝCH ANDĚLŮ
Podle kněžské literatury 2.st.př.o.l.až 1.st.o.l. „synové boží“ (padlí andělé) prolomili hranice mezi lidským a božským, a to se nesmí odpustit. Spojováním s lidskými ženami porušili hranice tabu, řád „přirozenosti“, a „ naučili člověka zakázané vědění, odvozené z pozorování Luny a hvězd.“ V kněžské Knize Jubilejí (česky vyšlo ve svazcích pseudepigrafických a apokryfních knih pod názvem „Knihy tajemství a moudrosti“) je např. řečeno:
„Na anděly, které poslal na zemi, se Bůh velice rozhněval. Přikázal, aby byli vyhnáni ze svého panství, a řekl nám (nebeským andělům), že je máme spoutat v hlubinách země. A hle, oni jsou tam uprostřed svázáni a drženi o samotě…až do dne velikého soudu, až nastane soud nade všemi, kdo porušili svou cestu i své skutky před Bohem….všechen jejich trest je nařízen, zapsán a vyryt.“ (kap. 5)
Dikce je typicky kněžská: přísná až fundamentalistická, trest převažuje nad slitováním. Jazyk odráží duchovní pýchu. Zajímavé je, že Hebrejská Bible příběh nerozvíjí, ale v Novém Zákoně se ohlas objevuje:
„Vždyť Bůh neušetřil ani anděly, kteří zhřešili, ale svrhl je do temné propasti podsvětí a dal je střežit, aby byli postaveni před soud. Ani starý svět neušetřil, nýbrž zachoval jen Noéma, kazatele spravedlnosti, spolu se sedmi jinými, když uvedl potopu na svět bezbožných…“ (2.list Petrův 2:4)
Podle kněžského pohledu byl Noe „vyjmut z chaotického, hříšného a narušeného světa Strážců…a uveden do světa založeného na posvátném božském řádu, spojeném s přísahou a vázaném Smlouvou, obydleném anděly a kněžími – svědky božího času, kteří pomáhají udržovat kosmický řád přírodních zákonů skrze posvátný kult prováděný v posvátném čase na posvátném místě (tj. v jeruzalémském Chrámu). Noe představuje ČLOVĚKA. A člověk je podle kněží důležitý proto, že dodává přírodě dimenzi, jež v ní jinak není obsažena: dimenzi závislou na písmenech, číslech, příběhu, počítání, paměti, jazyku, svědectví a stanovení času.“ (Rachel Elior: The Three Temples).
SEDM PŘIKÁZÁNÍ NOEMA
Judaismus rozpracoval tzv. Sedm Noachidských přikázání (ševa micwot bnej Noach). V Bibli nejsou formulována, blíže jsou rozepsána v Knize Jubilejí 7:20-21:
„Ve dvacátém osmém jubileu začal Noe přikazovat dětem svých dětí příkazy, nařízení a všechno právo, které znal, a napomínal své děti, aby činily spravedlnost a přikrývaly nahotu svého těla a žehnaly Stvořiteli, ctili otce a matku a aby každý miloval svého bližního a střežil se před smilstvem a nečistotou i vší nespravedlností. …Neboť pro tyto tři věci přišla na zemi potopa, totiž kvůli smilstvu, když andělé – Strážci smilnili proti nařízení jejich řádu s lidskými dcerami a brali si ženy ze všech, které si vybrali, tak začali s nečistotou…“
Toto pojetí bylo inspirací pro pozdější talmudickou formulaci rabínů, tedy kněžské „konkurence“, a platí dodnes: pokud chtějí být lidé nazýváni lidmi, ať jsou Židé nebo nežidé, měli by dodržovat občanský zákon (ustanovení soudů), zákaz rouhání (křivého svědectví) a modloslužby, zákaz incestu, vraždy a krádeže, a zákaz „požívat maso ze živého zvířete“ (krutosti vůči živým tvorům). Dodržování těchto příkazů spojuje podle židovského pohledu lidi napříč kulturami, náboženstvími, etniky – jde o základní lidská pravidla soužití a znak etického lidství.
KNIHA JUBILEJÍ – PŘÍSNÉ VIDĚNÍ
V kněžské Knize Jubilejí je příběh Noema a potopy mnohem více rozpracován než v Bibli. Známe např. jménem manželky Noema a jeho synů, podrobně je rozpracována zápalná oběť, jejíž stoupající vonný kouř má Bohu připomínat slib a smlouvu, že lidstvo již nevyhladí, či je pečlivě popsán příkaz rituálně čisté stravy nepožívat krev, neboť obsahuje duši zvířete. Objevuje se pro kněžské myšlení typické přísné rozdělování kultické čistoty a nečistoty, dobra a hříchu, „správného“ a „nepřípustného“.
Právě toto černobílé vidění a Noemova závislost na Hlasu Boha i jeho postupné propadání fanatickému, nemilosrdnému rozhodování o životě a smrti druhých lidí, mne při prvním shlédnutí filmu nejvíce zraňovalo, neboť pro mne představovalo esenci patriarchálního náboženství, starého paradigmatu spirituality.To je trauma, které si neseme: páchání zla ve jménu lásky, výlučně mužské rozhodování o životě a smrti druhých lidí a tom, co je „správné a nesprávné“. Při druhém shlédnutí už jsem vnímala, že Aronofsky umně do příběhu vetkal ony „cracks“, štěrbiny, kterými může do příběhu vstoupit alternativa, nové paradigma.
EKOLOGIE
Tak předně je tu ono již zmiňované ekologické téma. Noe a jeho rodina jsou vegetariáni, zatímco „lidé“, tj. v mytologii i filmu potomci Adamova syna (a bratrovraha) Kaina, zabíjejí zvířata a jedí je, syrová. Drancují zemi a považují to za přirozenost, neboť, slovy jejich krále Tubal-Kaina, země je tu od toho, aby byla lidmi podrobena. Velikost člověka tkví v tom, že si svět podmaňuje. Neboť ve vidění „kainovců“, lidé jsou „sirotci, opuštění a prokletí Bohem, kteří bojují o holé přežití.“ To je přesně vystižené nastavení vědomí, které nás jako lidstvo drží v nízké vibraci, v kruhu strachu, viny, sebeopovržení a násilí. Silný obraz, který se Noemovi vrací ve snu, je země – půda nasáklá krví: to je důsledek. Ale může to být jinak, když lidé myslí a žijí jinak, jak Noemova rodina dokazuje.
Scéna, ve které Noe pálí lidmi zabité zvíře a vysvětluje svým synům, proč oni maso nejedí, je pro diváka znalého propracovaného systému obětí v jeruzalémském Chrámu poněkud ambivalentní. Nelze než souhlasit, ale víme, že v náboženství to bylo jinak. Dnes zvířata pro slávu boží neupalujeme, ale mučíme na jatkách ve jménu hodnotné výživy a v laboratořích (novodobých chrámech, jak brilantně doložil filosof Stanislav Komárek) ve jménu vědy.
NEBEZPEČNÍ APOKALYPTICKÉHO MYŠLENÍ
Noe však nemůže uniknout skutečnosti, že i on je člověk. Kain a Šét, mytický předek Noema, byli bratři. Žijeme ve světě duality, světlo nemůže být bez temnoty. Jak se blíží potopa, Noe propadá onomu černobílému rozlišování, které je tak typické pro lidi potlačující vlastní stín: „Voda oddělí čisté od špinavého… Časy slitování pominuly. Teď začne trest.“ Vystupuje proti vlastní rodině, lidem, kteří ho milují: ženě, synům, snaše. Nechá zemřít vyvolenou dívku mladšího syna a chce zabít novorozená dvojčátka – dívky svého staršího syna, protože v budoucnosti by se mohly stát matkami, a to nelze dopustit. Lidé Zemi ničí. Úkolem, jak ho Noe sám pro sebe chápe, je zachránit zvířata před potopou, pomoci jim vytvořit po potopě nový život, „nový ráj“, a zemřít. Lidstvo by tento nový ráj, nový začátek, znovu pošpinilo svojí hříšností.
ŽENY OCHRÁNKYNĚMI ŽIVOTA
A tak jsou to nakonec ženy, kdo musí zasáhnout a chránit kontinuitu života. Když jsem film viděla poprvé, vnímala jsem především jejich podřízené postavení v rodině a Noemovu roli patriarchy. Když jsem ho viděla podruhé (a po půl roce terapeutické práce na uvolňování starých náboženských slibů a závazků), vnímala jsem milující, klidnou, a přitom tak pevnou a odhodlanou sílu žen „v pozadí“. To Noemova manželka jde za Metuzalémem a prosí ho, aby dal jejím synům budoucnost – a on následně učiní zázrak, aby Ila počala. To Noemově manželce záleží na budoucnosti lidstva, na pokračování života. A Ila chrání své dcery a zpívá magickou píseň, která nakonec Noemovo srdce obměkčí. A jsou to právě malinké vnučky, kterým Noe na závěr filmu žehná a předává jim na znamení pokračování lidského rodu (a naplnění lidského potenciálu, světlého i temného) pruh hadí kůže, památku na procitnutí Adama a Evy v Gan Eden.
NOE JE FILM O MUŽSKÉM NÁBOŽENSTVÍ A JEHO HRANICÍCH
Noema jeho pouto s Bohem dožene na pokraj šílenství, včetně hrozícího rozpadu rodinných vztahů. Slova „Nezklamu tě“ ukazují, jak omezující je (saturnský) mužský obraz energie, kterou nazýváme „Bůh“: nevejde se tam (neptunské) ženské „nemyšlení“, plynutí, odevzdání, soucítění, kosmická láska překračující a bořící všechny hranice a rozdíly. Ve filmu není vysloveno slovo „Bůh“. Pouze „Creator“, tedy Stvořitel, Tvůrce – snad tedy naděje na smíření mužské a ženské energie v „Božství“ je. Každopádně film Noe je o mužském náboženském pojetí vyvoleného jedince jako „spasitele“, který na sebe bere odpovědnost za druhé a nese jejich hříchy. Jak říká židovská tradice, „Deset pokolení je od Adama k Noemu, aby bylo zjeveno, jak velká je Jeho shovívavost, neboť všechna tato pokolení v Něm vzbuzovala hněv, až na ně nakonec přivedl vody potopy. Deset pokolení je od Noeho k Avrahamovi, aby hlásala, jak velká je Jeho shovívavost, neboť všechna tato pokolení v Něm vzbuzovala hněv, až nakonec přišel náš praotec Avraham a přijal na sebe mzdu všech.“ Dnes už změna vědomí a lidská spiritualita není jenom o jednotlivcích, ale o kolektivu vědomých jednotlivců (osa Lev – Vodnář): jako jednotlivci si uvědomujeme svůj potenciál a kultivujeme ho, a zároveň se spojujeme a podporujeme se stejně naladěnými souputníky. Síla kolektivu roste, posiluje jednotlivce, a pomáhá měnit realitu, zatíženou starými programy ovládání a podřízenosti.
AKTUÁLNĚ…
Což nás na závěr vede k úvaze, jaký je hlubší smysl příběhu o Noemovi a potopě? A jaký smysl má dnes? (…a proč o něm natočil film za 130 milionů dolarů jeden z nejlepších současných režisérů?) Podle Barbary Hand Clow, autorky knihy „Katastrofobie: Pravda za světovými změnami v nadcházejícím věku světla“, odráží mýtus skutečnou historickou událost, a to „potopu“ v oblasti Černého moře v období 9 500 př.o.l. V této době prý došlo po srážce s kosmickým tělesem k vychýlení zemské osy a počátku času, včetně střídajících se ročních období, jak jej známe dnes. Katastrofa připravila o život tisíce lidí, přeživší bojovali o život, než vody opadly. Vzpomínka na tuto událost udržuje v naší mysli paradigma apokalypsy a ochromuje nás strachem, takže si svým traumatem vědomě i nevědomě „přitahujeme“ jeho opakování. Podle Clow není pravda, že potopu způsobili lidé svým hříchem – to už je teologická interpretace patriarchálních vládců, kteří potřebovali mít z (přeživších) lidí poslušné otroky.
„Mnohá náboženství hledají definitivní řešení, čas se zrychluje a staré způsoby života prostě mizí. Uprostřed pádících emocí se v jednotlivcích aktivují hluboké archetypální síly, které by se mohly zformovat do víru, jenž se krmí negativními myšlenkami. Můžeme se tomu vyhnout, pokud si jednotlivci zpracují své vlastní stíny a temné strany a nebudou pěšáky větších mocí. Nejdůležitější myšlenkou této knihy je fakt, že mnoho lidí věří v brzký konec světa a modlí se za apokalypsu, jen aby to už měli za sebou, a tím udržují naživu myšlenku, že jsme jen oběti.“ (str. 188) „Příroda přeformulovává svá pole v rezonanci s lidským srdcem, které zná samo sebe upřímnou úmyslnou myšlenkou. Příroda upadá do chaosu, když zlí lidé promítají do kolektivu lži a nenávist. Posvátné je obsaženo ve světské skutečnosti a reaguje na lásku, a osobní výpravy vysílají do hmotného světa vlny milosrdnosti. Přišel čas rozpoznat nerozpoznané sny, lásky a magické schopnosti, které lidé ztratili při katastrofě, kdy se rozpadl náš kosmický sen…“ (str. 190)
Film Noe je jako ponoření do kádě se studenou vodou naší traumatické minulosti…, které vás přiměje hledat „škvíry“ ke změně a novému pohledu, přehodnotit stará přesvědčení, vzpomenout si na duchovní průvodce, kteří měli být zapomenuti v opovržení (Strážci – padlí andělé), pochopit, že člověk má nejen zlou, ale i dobrou touhu, a spolu s Noemovým požehnáním vnučkám, znovunastolenou rodinnou harmonií a duhou na nebi věřit, že tentokrát žádná apokalypsa NEMUSÍ PŘIJÍT. Proměna se děje uvnitř, v našich srdcích, sídlech mysli i citů, a je podporována vesmírem.
A koneckonců, ani v historii všechno nedopadlo špatně. Zmínila jsem, že kněží zanikli a židovský národ do dvoutisíciletého exilu vedli učenci – rabíni se svojí důvěrou v lidskou tvořivost a možnost ovlivňovat vlastní osud bez ohledu na urozenost a společenský statut? A jak to dopadlo, víte sami. Přežili. A jeden potomek se jménem velekněze Arona v příjmení natočil po dvou tisících letech film… Ale to už jsem říkala.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU:
RACHEL ELIOR a její odvážná teorie o svitcích od Mrtvého moře