Biblické a pobiblické kořeny satana

KDE SE TEN ČERT VZAL?
Biblické a pobiblické kořeny postavy satana
Přednáška v jičínské synagoze v pátek 12. září 2008

Even Šošan slovník, str. 1354:
Kořen SIN-TET-NUN: v qalu (v pozdější lit. i hif´íl)
1. nenávidět, být někomu protivníkem, nepřítelem, např. Ž 38:21 „Za to, že se snažím o dobro, mne osočují…“
2. qitreg, heešim, limmed chova – to je ten Zecharja 3:1 „Potom mi ukázal velekněze Jóšuu, jak stojí před Hospodinovým poslem, a po pravici mu stál satan, aby proti němu vznesl žalobu. Hospodin však satanovi řekl: „Hospodin ti dává důtku, satane, důtku ti dává Hospodin, který si vyvolil Jeruzalém. Což to není oharek vyrvaný z ohně?“ …we-ha-satan omed ´al-jemino (!!!) le-sitno.
Podstatné jméno SATAN:
1. BIBLE: název pro posla-žalobce (řecký právní termín „katégor“), který vyhledává hříchy lidí, aby je obvinil před Bohem a ten je potrestal. Job kap. 1: „Nastal pak den, kdy přišli synové Boží, aby předstoupili před Hospodina: přišel mezi ně i satan. (…wa-javou bnei ha-elohim le-hitjaccev ´al-hašem wa-javo gam ha-satan be-tocham…). Hospodin se satana zeptal: „Odkud přicházíš?“ Satan Hospodinu odpověděl: „Procházel jsem zemi křížem krážem.“ Hospodin se zeptal: „Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého.(…iš tam we-jašar jre´elohim we-sar me-ra´). Satan však Hospodinu odpověděl: „Cožpak se Jób bojí Boha bezdůvodně? Vždyť jsi ho ze všech stran ohradil (dosl.střežil), rovněž jeho dům a všechno, co má. Dílu jeho rukou žehnáš a jeho stáda se na zemi rozmohla. Ale jen vztáhni ruku a zasáhni všechno, co má, hned ti bude do očí zlořečit.“ Hospodin na to satanovi odvětil: „Nuže, měj si moc nade vším, co mu patří, pouze na něho ruku nevztahuj.“ A satan od Hospodina odešel.“ ! Tj. satan potřebuje Hospodinův souhlas!
2. TALMUD A POZDNÍ LITERATURA: Satan je vůdcem démonů (roš ha-šedim), Ašmodajem, Samaelem, poslem smrti (tj. smrt jako negativum). Bava Batra 16a: „Hu satan, hu jecer ha-ra´, hu mal´ach ha-mawet.“(Žalobce, zlá touha a anděl smrti jsou jedno a totéž.) Dvarim Rabba 11: „Ejn lecha raša´be-chol ha-setanim kullam ke-Samael.“ (Mezi všemi satany není takový hříšník jako Samael.)
3. odtud odvozeně „protivník, nepřítel“. Tak i v BIBLI: „Ejn satan we-ejn pega´ ra´“ 1Král 5:18 „…nehrozí mi protivník, ani žádná zlá událost“. Idiomy:
– haja hitjaccev le-satan le-… = dosl. „postavil se satanem komu“, tj. stát se protivníkem
– natan ecba´le-satan , „dát prst satanovi“= trošičku uhnout z „přímé cesty“ (správného chování)
– Berachot 19a „Le-olam ´al – jiftach adam piw le-satan“ „Nikdy ať člověk neotevře svá ústa satanovi“= v kontextu: slyšet nepříznivé proroctví a zaklít, přivolat satana na pomoc a záchranu – SÍLA SLOVA, LEŠON HA´RA´. Viz. české pohádky – motiv „aby to čert vzal, jdi k čertu, k čertu s tím…“.
– TJ Šabat 5:2 „Ejn ha-satan mekatreg ella be-ša´at ha-sakkana“. Chvíle trápení a nebezpečí přitahuje další trápení – člověk je oslaben.
– Be-midbar Rabba 20 „ha-satan merakked lo“ „Satan ho utancuje“ = zcela ho ovládl zlý pud. MYTOLOGICKÉ CHÁPÁNÍ – ANTROPOMORFISMUS! Pozůstatek chápání satana jako démona? Tanec s čertem  také v pohádkách. „Ha-satan rikked bejnehem“ – „Satan mezi nimi tančí“ , tj. hádají se spolu, mají spor.
– Megilla 11b „Ba´ Satan we-rikked bejnehem we-harag et-Wašti.“ „Přišel Satan, tančil mezi nimi a král zabil Vašti.“

VLIV VELKÉHO PÍSMENA:
Hebrejština nerozlišuje velká a malá písmena. Český překlad často používá velké písmeno= vlastní jméno. Ale v hebr. často určitý člen – ten určitý protivník, tj. obecné podstatné jméno, protivníků je více (viz. řečené o Samaelovi, že byl nejhorší ze satanim).

Even Šošan: Konkordance str. 1133
Sloveso STN v qalu: 6 výskytů (Zecharja 3:1, Žalmy 71:13 „Ať zahynou v hanbě, kdo mě osočují (sotnej nafši), potupa a stud ať halí ty, kdo zlo mi strojí…“, 109:4, 20 a 29, 38:21)
Podstatné jméno: 1. obecně rána, trápení, neštěstí, 2. jméno – označení pro obviňujícího posla (mal´ach ha-mekatreg): 1Par 21:1 „Proti Izraeli povstal satan a podnítil Davida, aby sečetl Izraele.“ – ale podle 2Sam 24:1 „Hospodin znovu vzplanul proti Izraeli hněvem a podnítil Davida proti nim: „Jdi, sečti Izraele a Judu!“ , tj. první verze, verze Kronikáře už patrně ovlivněna zoroastrismem, tj. dualismem. Dále  Ž 109:6, Zech 3:2,1, Job 1 a 2 kap.

M. Yastrow, Dictionary of the Talmud,  str. 1554: „nepřátelská bytost, narušitel, žalobce“. Používání ve všech významech, analogicky „anděl“, resp. hebr. „posel“, tj. obecné podstatné jméno. DŮLEŽITÉ: mísení pozemského a nebeského, nerozlišování, lidé mohou být božími posly dobra i zla. Příklad: Sifre Dvarim 218 (k 5M21:10 krásná zajatkyně): „Otec tohoto muže se zamiloval do krásné zajatkyně a přivedl tak narušitele do svého domu, a jeho syn se stal rebelujícím synem.“ (Tj. zde satanem krásná žena-cizinka, ukázka rab.interpretace, spojování významů po sobě jdoucích oddílů v Bibli.)

JEWISH ENCYCLOPAEDIA: HESLO „SATAN“
Významy:
– nepřítel ve válce, protivník
– žalobce před soudem
– jakýkoliv protivník, někdo, kdo nám klade překážky.

Bibl.příklad 4M22:32 Bileám bije oslici, která nechce jít po cestě dál. „I sňal Hospodin clonu z Bileámových očí a on spatřil Hospodinova posla, jak stojí v cestě s taseným mečem v ruce. Poklonil se a padl na tvář. Hospodinův posel mu řekl: „Proč jsi svou oslici už třikrát bil? Hle, to já jsem vyšel jako tvůj protivník, protože mám tu cestu za pochybenou…“ Tj. zde nevystupuje satan jako samostatná osoba, nýbrž jako boží posel. Poprvé vystupuje jako samostatná osoba v Jobovi, nicméně nemá sílu k samostatné akci, je závislý, požaduje povolení Boha. Je členem božské rady, která dohlíží na lidské konání, vyhledává hříchy lidí a obviňuje lidi před Bohem. NEMŮŽE BÝT POVAŽOVÁN ZA PROTIVNÍKA BOHA: nenarušuje učení monoteismu, je nebeskou bytostí stejně jako ostatní poslové.
Autor Kronik považuje Satana za nezávislého činitele – zde už se objevuje patrně vliv zoroastrismu, tj. íránského dualismu. Vliv babylonského konceptu „žalobce, utlačovatele a trestající osoby“ je nemožný, neboť stopy takového vlivu by se objevily ve starších částech Bible.
Babylonie: koncept démonů. Encyklopedie starověkého Předního Východu:  „…nadpřirozené, fantastické bytosti člověku škodící nebo ho chránící, stojící mezi bohy a lidmi. …mohly se stát i protivníky samých bohů…děti boha Ana a Země/Ki. Jejich sídlem byly hroby a pustiny. Vyobrazení v podobě lidského těla kombinovaného se zvířecím tělem. Ztělesňují noční strachy, strachy nevědomí (Lamaštu, Lilú a Lillítu), ohrožení nepřátel z okolních horských oblastí, bolesti, nemoci. Na druhou stranu byli i dobří démoni, strážci a ochránci, představitelé „životní síly“ a „tvůrčích schopností“. Např. Kuríbu, hebr.kerub = cherub také ochranný dobrý duch.

APOKRYFY:
Vývoj konceptu. Moudrost 2:24 „Ďáblovou závistí však vešla do světa smrt, a kdo patří k němu, zakusí ji.“ (Výklad 1M3:1, kde had svedl ženu.) Sírachovec 21:27 „Zlořečí-li svévolník satanovi, zlořečí sám sobě.“ Kniha 1.Chanochova: Satan byl svůdcem a milencem Evy a byl za své poklesky shozen z nebe spolu s ostatními anděly/posly (babylonský koncept, také zmíněno v NZ). Utrpení Izajášovo a Život Adama a Evy: Satan vládne zástupům andělů. Kniha Jubilejí: byl to Satan, kdo přiměl Boha, aby chtěl po Abrahamovi obětování Izáka. Tobijáš: Satan totožný s démonem Ašmodajem. Nicméně problém: pravděpodobné hebrejské originály ztraceny, pokud tam bylo jméno „satan“, nevíme to, v překladech mohl být interpretován různě.

NOVÝ ZÁKON:
Démonologii Nového Zákona předcházel dlouhý vývoj. Satan a jeho království jsou považováni za objímající celý svět, činitelé ve všech událostech každodenního života. Jména: satan, ďábel, protivník, nepřítel, žalobce, starý had, velký drak, Belzebub, Belial (!!!mýty). Je původcem všeho zla, svedl Evu, přinesl na svět smrt, pokoušel dokonce i Ježíše (spojení se ženou, ženstvím!).
Např. Lukáš 10:17 ad. o pádu: „Těch sedmdesát se vrátilo s radostí a říkali: „Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu.“ Řekl jim: „Viděl jsem, jak satan padá z nebe jako blesk. Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí. Ale neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové, radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.“ Z prostitutky (círk.koncilem ztotožněné s Mirjam z Magdaly) vyhání sedm démonů ( Lukáš 8:2 „Potom Ježíš procházel městy a vesnicemi a přinášel radostnou zvěst o Božím království: bylo s ním dvanáct učedníků a některé ženy uzdravené od zlých duchů a nemocí: Marie zvaná Magdalská, z níž vyhnal sedm démonů, Jana, žena Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnohé jiné, které se o ně/var.o něj ze svých prostředků staraly.“). Jan 12:27ad: „Nyní je má duše sevřena úzkostí. Mám snad říci: Otče, zachrań mě od této hodiny? Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel. Otče, oslav své jméno (var. Svého Syna)!“ Z nebe zazněl hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ Zástup, který tam stál a slyšel to, říkal, že zahřmělo. Jiní tvrdili: „Anděl k němu promluvil.“ Ježíš nato řekl: „Tento hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.““(silné eschatologické cítění té doby, přesvědčení o konci starého a počátku nového aionu).
Ve významu „protivník“ Matouš 16:23 „Ale on se obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“

TALMUD A MIDRAŠ:
Podle staršího názoru, tj. do roku 200 nl.. tresty bývaly uvaleny anděly a nikoliv satanem. Ale počínaje působením rabi Jonatana (zemřel 279) oficiální judaismus začal vstřebávat lidové koncepty o Satanovi a „zkulturnil je“, pozvedl na intelektuální úroveň. Samael, pán satanů, byl mocným knížetem andělů v nebesích/přišel na svět skrze Evu/ byl stvořen a není věčný/ létá vzduchem, neboť je nebeskou bytostí/ může měnit podobu (pták, jelen, žena, žebrák, mladý muž). Skáče (narážka na kozla-démona Azazela)/je ztělesněním všeho zla/ chce zničit člověka „hu ha-satan, hu jecer-har´a, hu mal´ach ha-mawet“ / sestoupí na zem, svede člověka na scestí a vystoupí a obviní ho před Bohem /s božím povolením může usmrcovat. Může být povzbuzen, přivolán i jediným slovem, proto je důležité, co člověk říká. Podle Berachot 46b i když má moc nad vším konáním člověka, nemůže zasáhnout ve stejnou dobu proti dvěma lidem různé národnosti, proto Samuel, známý astronom a učitel Zákona, nikdy nevyšel na cestu bez pohana, který by s ním cestoval (Šabat 32a). Moc Satana pomíjí o Jom Kippur, kajícném svátku pokání, neboť číselná hodnota jména „ha-satan“ je jenom 364, tj. jeden den je svět vyňat z jeho vlivu (Joma 20a). Mojžíš se před Satanem chránil silou Božího Jména – ochranná síla Božího Jména, amulety. Největším ohrožením Satana je, když Židé dodržují zákony Tóry, tj. žijí mravným životem, proto snaha překazit na Sinaji dar Tóry svedením čekající lidu k uctívání zlatého býčka. Hlavní funkce Satana: pokušení, obvinění. Byl přítomen těchto příběhů: svedení Evy, je otcem Kaina, akedat Jicchak (spoutání Izáka), Mojžíšova smrt, Davidův hřích, smrt Vašti, Hamanův edikt o zničení Židů byl napsán na pergamenu přineseném Satanem, rabi Meír udobřil dva muže – satan naříkal „Meír mne vyhnal z domova.“ V hodině porodu , tj. v hodině rizika a nebezpečí, obviňuje satan rodící matku před Bohem (Kohelet Rabba 3:2). Je nepřítelem Mašiacha (odtud koncept „Antikrista“). Na Satanovu žádost mu Bůh Mašiacha ukázal, a ten, když ho viděl, se roztřásl, padl na tvář a křičel: „Vpravdě toto je Mesiáš, který mne a všechna knížata svrhne do gehenny.“ (Pesikta rabbati 3:6). TO JSOU TY POPULÁRNÍ KONCEPTY. Často komplikováno protikřesťanskou polemikou.

PROHLOUBENÍ POVRCHNÍCH KONCEPTŮ:
Koncept zla: „…a viděl, že je to velmi dobré.“
V biblické knize Izajáš (Ješajahu) jsou dvě místa, která ocituji:
5:20 „Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké!“. Tím je odsouzen etický relativismus, zpochybňování jednoznačných etických kritérií a mravního řádu. Dobro je prostě dobro a zlo je zlo, nelze je zeslabovat a obcházet, nelze se odvolávat na „různé zájmy a různé úhly pohledu“.
Na druhou stranu ale dále v Iz 45:7 stojí „Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“ (jocer or u-vore chošech, ´ose šalom u-vore´ra´…)
Biblista, tj. vědec, by řekl, že tyto různé verše pocházejí od různých autorů a z různých dob a byly prostě zahrnuty do jedné knihy. Věřícího Žida ale nezajímá, kdo je autorem knihy a z jaké doby pochází: pro něho je veškerý text Bible božím Slovem a úkolem věřícího je slova pochopit a vyložit tak, aby podle nich mohl žít v každodenním životě. Různé názory mají svůj smysl, jde o to pochopit jaký. Zmíněné verše nám říkají, že obojí, jak dobro, tak zlo, jsou od Hospodina. Ten je ale podle našeho (křesťanského) chápání výlučně dobrý, jak tedy mohl stvořit zlo, když po člověku chce, aby se mu vyhýbal a bránil?!? (Harold Kushner: věčné dilema – buď je Bůh všemohoucí, potom ale není spravedlivý, neboť může zabránit mnoha zlu a utrpení a nečiní to, nebo je spravedlivý, ale potom není všemohoucí.)
Podle rabínského učení se člověk narodí se dvěma pudy, resp. sklony, touhami, dobrým a zlým, dobrou touhou a špatnou touhou.  Ty uvnitř něho proti sobě bojují, a člověk by měl svým mravným chováním a studiem Tóry bojovat proti zlému pudu. To by odpovídalo onomu prvnímu verši o protikladnosti dobra a zla a jeho nezaměnitelnosti. Ale v souboru rabínských komentářů Berešit Rabba čteme komentář k verši z 1M1:31 „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý.“ Rabíni se ptají: co bylo velmi dobré?
„Rabi Nachman jménem rabi Šmuela (tj. převzal to od svého učitele nebo kolegy Šmuela): (Nyní cituje bibl.text) „Viděl, že všechno, co učinil, je VELMI DOBRÉ“,  a to jak dobrý pud, tak zlý pud. (To je vlastní interpretace, tvrzení. Následuje problémová otázka Copak skutečně může být zlý pud „velmi dobrý“???? To snad ne! (Je tam jeden výraz – etmha, který znamená úžas, údiv nad tvrzením, pochybnost, a tím vybídnutí oponentů: tak nám to tedy vysvětli, dolož, přesvědč nás argumenty!!! A rabi Nachman pokračuje Je to proto, že kdyby neexistoval zlý pud, člověk (rozumí se muž) by nepostavil dům, neoženil by se se ženou a nezplodil by děti (v orig.samozřejmě „syny“). A tak také Šlomo (král Šalamoun) říká, „ člověk žárlí“ , atd.  (Kohelet).
Na jednu stranu jde o typické židokřesťanské pojetí sexuality jako „zlého pudu“, resp. lepší překlad by určitě byl „špatné touhy“ (na rozdíl od „dobré touhy“, která vede člověka ke studiu a službě Bohu), judaismus však sexualitu uznává jako nutnou, vysoce hodnotí manželství a manželský sex. Na druhou stranu se tady judaismus blíží pojetí esoternímu, řekli bychom „štířímu“, hlubokému, které překonává přísný řád rozdělující dobro a zlo na protiklady a vnímá obě tyto síly jako navzájem se doplňující prvky v Jednotě. Jak říkají dále rabíni, jde o jednu touhu, kterou člověk má, jednu vášeň: vášeň, která ho vede ke studiu Tóry, vášeň, která ho vede k lásce manželce a posvátnému sexu s ní, i vášeň , která ho vede k lásce k manželce cizího muže a k cizoložství, tj. ke hříchu. Člověk by měl tuto vášeň korigovat, aby plynula správným směrem, měl by ji proměňovat k dobrému, tak, aby nikomu neubližovala, ale neměl by proti ní bojovat, protože tím bojuje i proti jejím dobrým aspektům. Proti zlu  podle tohoto pojetí nelze bojovat jinak než posilováním dobra. Toto chápání je velice silné, protože, co si budeme povídat, křesťanství jako náboženství lásky skončilo v krvi pogromů, otroctví černochů a vybíjení Indiánů, a kdo příliš přehání svoji zbožnost a dobrotu, často skončí jako nesnesitelný tyran. Boj není nejlepší řešení pro tak reálnou, nebezpečnou, záludnou a delikátní záležitost jako je zlo.
Jak říká další velký rabínský komentátor Maharal, pražský rabi Low, ke zlu se člověk nemusí nutit, zlo je člověku přirozené, jde mu samo od sebe, kdežto dobro vyžaduje úsilí a sebekázeň. Takže často úplně stačí projevit sebereflexi a disciplínu, abychom své špatné touhy usměrnili.
Nakonec jde v podstatě o dvě různá chápání lidské mravnosti: psychologicky ženskou    „morálku péče“, spojující soucítěním a sítí vztahů,  a psychologicky mužskou„morálku spravedlnosti“ , rozdělující do kategorií a tvořící řád. (Prokop Remeš, Alena Halamová: Nahá žena na střeše, str.63-64) (Astrologicky princip Kozoroha a princip Raka). Oba protikladné postoje jsou pro fungující společnost potřeba. A židovská mystika kabala k tomu říká: V Bohu je vlastnost přísného soudu Din i laskavého milosrdenství Chesed , a aby svět spravedlivě fungoval a aby člověk žil správně, obě vlastnosti musí být v rovnováze, tj. jsou nutné obě.

AZAZEL
„Řád pro den smíření“ 3M16
„…Od pospolitosti Izraelců vezme dva kozly k oběti za hřích a jednoho berana k oběti zápalné.Potom přivede Áron býčka jako svou oběť za hřích a vykoná za sebe a za svůj dům smírčí obřady. Vezme i oba kozly a postaví je před Hospodina, u vchodu do stanu setkávání. O obou kozlech bude Áron losovat: jeden los pro Hospodina, druhý pro Azázela. Pak přivede Áron kozla, na kterého padl los pro Hospodina, a připraví jej v oběť za hřích. Kozel, na kterého padl los pro Azázela, bude postaven živý před Hospodina, aby na něm vykonal smírčí obřady a vyhnal jej k Azázelovi na poušť….Pak porazí kozla, oběť za hřích lidu, a vnese jeho krev dovnitř za oponu. S jeho krví naloží stejně jako s krví býčka: stříkne ji na příkrov a před příkrov. Tak vykoná smírčí obřady za svatyni pro nečistotu Izraelců, pro jejich přestoupení a všechny jejich hříchy. …Když dokončí smírčí obřady za svatyni, za stan setkávání a za oltář, přivede živého kozla. Áron vloží obě ruce na hlavu živého kozla. Vyzná nad ním všechny nepravosti Izraelců a všechna jejich přestoupení se všemi jejich hříchy a vloží je na hlavu kozla: pak ho dá připraveným mužem vyhnat do pouště. Kozel na sobě ponese všechny jejich nepravosti do odlehlé země. Toho kozla vyžene na poušť.“

Adolf Novotný: Biblický slovník
Ad. Satan = ďábel. „Ježíš podle Mt 16:23 a Mk 8:33 nazval Petra satanem, tj. tím, jenž zastává věc satanovu… Tím se stal Ježíšovi kamenem úrazu, pohoršením.“
Heslo „Ďábel“:
Diabolos = pomlouvač, tj. dosl.překlad hebr. satan (ale také dia-bolein, sym-bolein).
1. právní život Izraele: žalobce před soudem
2. přeneseně: Job, Zecharja. Představa nedualistická.
3. lidové představy: kontext starověkého Orientu, tj. DÉMONI: Předměty, místa a bytosti jsou trvale nebo na čas obývány duchy zemřelých nebo zlými duchy. Např. Azazel: název hory nebo útesu, ke kterému byl poslán jeden z kozlů vybraných k oběti o jom kippur a odtud shozen. 3M16. Kozel představitelem zlého ducha: odtud představa ďábla jako bytosti páchnoucí, chlupaté, s kozími nebo koňskými kopyty. Poušť – sídlo démonů a ďáblů. (České pohádky: les, myslivec.)
4. Nový Zákon: nepřítel Boha i člověka. Ježíš jeho pokušení odolal a „svrhl ho“ Luk 10:18, Jan 12:31. „…je nutno proti němu bojovat“ – stále může škodit. „Ale v tisíciletém království bude ďábel svázán a zahyne…Vítězství Kristovo, na němž mají podíl i vyvolení boží, je zajištěno.“

Rabbi Geoffrey W.Dennis: The Encyclopedia of Jewish Myth, Magic and Mysticism
Ad. Azazel: Rozpory ohledně významu i jména. Jméno pst „Hněv Boží“. Objevuje se i v pobibl.textech, např. Svitky od Mrtvého moře (Damašský dokument), Apokalypsa Abrahamova, První Chanochova. Byl padlým andělem? V Chanochově knize je andělem, který učí lidstvo umění války (muže) a svádění mužů líčením a zdobením (ženy). Na konci knihy je vyhnán do pouště. V Talmudu vystupuje jako démon. Někde dokonce ztotožněn se Samaelem.
SATAN, ha-Satan: Protivník, žalobce. Anděl pokušení a hříchu. Poprvé v knize Job jako jeden ze „synů Božích“. Na rozdíl od křest.mytologie, kde je Satan považován za protipól Boha, který stojí v čele vzpurných andělů/démonů v úsilí proti Boží vládě, v židovské tradici je Satan naprosto podřízen Bohu. V literatuře normativního judaismu není zmínky o tom, že by Satan jednal v rozporu s boží vůlí. Jinak je ale identita a přirozenost Satana různá v různé době a v různých textech. V některých pramenech je Satan ztotožněn se Samaelem, s andělem smrti, jinde jsou považováni za rozdílné postavy. Někteří učenci hovoří o „satanim“ jako o skupině destruktivních andělů, nikoliv o konkrétních osobách. Jde o zmatek, který reaguje na text samotné Bible: v Jobovi je Satan samostatnou osobností, v Zecharjovi či 4M24  je neosobní silou či anonymní entitou. Podle Sefer Hechalot Satan stále sedí a radí se s jinými zlými mocnostmi (Samael, Dumiel) a sepisují knihu izraelských hříchů, ale Bůh ve své milosrdné lásce posílá ohnivé serafim, aby každý den tyto zápisy spálili.
PADLÍ ANDĚLÉ: Tradice vzpoury v nebesích, ta skončila vyhnáním, „pádem“, vzpurných andělů, je hlavním tématem řeckořímských židovských spisů. Reagují na 1M6:1-4 „Když se lidé počali na zemi množit a rodily se jim dcery, viděli synové božští, jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo. Hospodin však řekl: „Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat. Vždyť je jen tělo. Ať je jeho dnů sto dvacet let.“ Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní.“ , také žalm 82 byl tak interpretován jako vyhnání andělů z nebes („…V shromáždění bohů postavil se Bůh, vykoná soud mezi bohy…“Jste bohové, všichni jste synové Nejvyššího“, zemřete též jako jiní lidé, padnete tak jako každý vladař.“ MYTOLOGIE!  ) Apokalyptická literatura: První Chanochova, Kniha obrů – andělská neposlušnost a boží potrestání, od těchto andělů se lidstvo naučilo okultní vědy a nečistá umění: čarodějnictví, počítání lunárního kalendáře, astrologii. Tito andělé jsou ústředními postavami dualistické teologie sektářských kněží v Kumránu (viz. literatura – Řád komunity, Damašský dokument, Válečný svitek). Vyhnáním se z andělů stali démoni: tím rabíni odůvodňují , proč tyto temné síly působí v božím stvoření, které je celé dílem milosrdného Boha. Jména: např. Samael, Šemchazi, Azazel. Křesťanská i gnostická tradice toto učení přijímá, pro normativní judaismus není významné, nicméně se v náznacích objevuje v midraších a mystice.
DÉMONI (hebr. šed, macciq, ruach ha-ra´, se´ir, mal´ach mašchit). Duchové, kteří škodí lidem ve formě nemoci, chaosu, neštěstí. Bible je zmiňuje např. 3M16:10, 1Sam 16:14-16, Iz 34:14, včetně nočních démonů, ale do detailů se jimi nezabývá. Více se jimi zabývá literatura řeckořímského období. Evangelia zaznamenávají střet Ježíše s lidmi posedlými démony. Existence démonů byla přijímána, ale představovala pro Židy teologický problém. Všechny věci jsou stvořeny jediným Bohem, proto je otázka, jak mohou zlí duchové existovat. Dle apokalyptické literatury jde o padlé anděly nebo potomky jejich spojení s lidmi. Tj. názor, že démoni jsou „vedlejším produktem“ lidí. Talmud: démoni stvořeni za soumraku šestého dne (Pirkej Avot 5:6), nemohou se sami množit, proto užili semene Adama. Lilitka. Svedení Evy – narození Kaina. Duše bez těl. Dle Pirkei de rabbi Eliezer duše bez těl těch, kdo zemřeli za potopy. Hříchy lidí jsou vepsány do jejich kostí a po smrti člověka se uvolňují podobně jako se uvolňuje duše. Zohar: někteří démoni jsou dušemi mrtvých hříšníků.
Kabala: démonické je nezbytnou součástí Stvoření, produktem Sitra Achara, „druhé strany“ božských emanací, zvláště emanace – sefíry Gvura/Din v hmotném světě. Ve snaze zdůraznit, že i démoni jsou částí božího Stvoření, nazývají je někteří středověcí učenci „ničící, trestající andělé“. „Vedlejší produkty“ lidského hříchu. Jsou zprostředkovateli mezi lidmi a anděly. Andělům se podobají tím, že mají křídla, mohou létat světem a slyší, co se děje v nebi. Lidem se podobají tím, že se množí, jedí a umírají. Jsou neviditelní, pouze někdy je možné je vidět. Bydlí v pustinách, ruinách, na místech opuštěných lidmi. Jak poznat, že na místě je démon: rozhoď popel kolem své postele večer, ráno tam budou stopy. V noci se totiž démoni mohou zjevit v lidské podobě.
Raši rozdělil démony na ruchin, macciqim a lilin. Dle Judy Chasida démoni studují Tóru a dodržují židovské právo – člověk může být napaden, pouze když toto právo překračuje. (Paralela s islámským středověkým učením o duchovním životě džinů.)
Síla démonů se mění – ustupuje a posiluje – dle času dne, týdne, ročních období , počasí, místa a jiných přírodních faktorů, tak je možné jejich moc oslabit, pokud to známe. Významní démoni mají jména: Rešef (!!!, Dennis překládá „mor“), Samael, i normální , např. „Josef“.
Ochrana: recitování určitých žalmů, veršů Bible, magická zaříkání, zvonky na rouchu velekněze, mezuza, tfilin, cicit, mezopotámští Židé: zaříkací misky, magický kruh, amulety. Démoni mohou být podplaceni jídlem či penězi, zahnáni zvukem šofaru, pliváním, nepříjemnými vůněmi (Tobijáš). Ochranou také přítomnost strážných andělů, kteří jsou přítomni u člověka vždy, když plní micvu.
Využívání sil démonů: Apokryf „Závěť Šalamounova“ – dle tradice uměl Šalamoun ovládat, tj. kontrolovat démony. Jeden učenec v Talmudu povoluje vyvolávání démonů pod podmínkou, že to co bude od démona žádat, nebude narušovat právo Tóry. Eliezer z Mét (12.st.) povolil vyvolávání démonů a psaní amuletů se slovy „…vždyť jaký je rozdíl mezi vyvoláváním démonů a andělů?“ Démoni mohou být poštváni proti jiným démonům. Rabi Low z Prahy povoloval komunikaci s démony pod podmínkou, že bude použita pouze pro věštění. Někdy sám démon ze své vůle člověku pomáhá, ale většinou musí být magicky kontrolováni a podmaněni. Přísně zakázáno je uctívání démonů, např. oběťmi či vykuřováním.

Petr Pokorný: Píseń o perle
Samael v gnostických spisech jako jeden z protivníků, archontů, kteří brání vzestupu duše.

Joseph Dan: Samael, Lilith, and the Concept of evil in Early Kabbalah
Dílo rabi Izáka ben Jakoba ha-Kohen „Pojednání o emanaci levé strany“, Španělsko, po r.1250. Koncept zla založený na extrémních dualistických postojích (Scholem – „gnostické postoje“). Poprvé v datovaném židovském díle jsou Samael a Lilit popsáni jako manžel a manželka v království Satanovy moci – později začleněno do knihy Zohar. Koncept božího světa rabi Izáka je mytický a dynamický a stejně tak chápe i démonický svět. DUALISMUS: V práci rabi Izáka démoni představují kosmické a božské prvky zla, zatímco v rozsáhlé literatuře aškenázských chasidů na toto téma ztěží najdeme nějaký dualistický prvek. Démoni zde představují přírodní sílu, která je integrální/nedílnou součástí stvořeného světa, a jejich skutky se pohybují v rámci božích rozhodnutí stejně jako činy andělů. (Vliv historických zkušeností?)
Zlo bylo ve stvořeném světě obsaženo v potenci, nikoliv v reálu (be-koach). Do „pohybu“ se dalo neuposlechnutím Hospodinova příkazu v gan Eden. „Výsledkem bylo, že hadi se stali „kousajícími hady“, tj. Zlo se stalo samo sebou a začalo se vyjadřovat/projevovat.“ Nicméně nutné, věci se daly do pohybu, dynamika vývoje lidské bytosti. Kicuc ha-netiot – rozštěpení věcí. Aktivní síly zla ovlivňující tento svět – „knížata žárlivosti a nenávisti“ , v čele se Samaelem a Ašmodajem. Páry Samaela a „vyšší Lilit“ (matka) a Ašmodaje s „nižší Lilit“ (dcera). Samael a Lilit matka paralelní k Adamovi a Evě.

Rabi Izák ha Kohen začíná svůj příběh o původu zla podrobným popisem mýtu o zničení světů, světů, které byly stvořeny před naším světem, ale nemohly existovat. Zlo musí existovat, protože jinak by se nemohlo projevit dobro: Spravedlnost může být podle chasidů měřena pouze protikladem, který člověk musí překonávat. Nemůže existovat spravedlnost tam, kde jedinou hnací silou a motivací je dobro. Z tohoto důvodu andělé nejsou považováni za spravedlivé. Ideální spravedlnost, která je nejvyšší možnou náboženskou metou, je ta, jež je vyjádřena proti všem nadějím a vyhlídkám, bez boží pomoci, jako když stvořená osoba, jenž má v sobě pouze jecer ha-ra, „špatnou touhu“, ´ a ta je stále do určité míry úspěšná, ji překoná a stane se spravedlivou.
To může být důvodem, proč je jako příklad vybrán David, který měl bezpochyby velice silné sklony ke zlu. Skutečností je, že stvoření pouze zlým pudem nevytvořilo ani jednu takovou osobu, proto musel Bůh tyto neúspěšné světy stvořit. Nemohl je zatratit do neexistence předtím, než by se zlo projevilo. Kdyby jenom dvě spravedlivé osoby našly sílu překonat všechny překážky a udělat v těchto zlých světech něco dobrého, Bůh by byl nešťastný, že je nestvořil.Světy zanikly, protože byly pouze zlé, v našem světě je i dobro, což je pro lidi mnohem jednodušší, je to projev Boží lásky. Je tedy jasné, že v teologii rabi Eleazara nejsou žádné stopy dualismu. Zlo pochází přímo od Boha a plní boží funkci. O rozsahu zla v každé fázi stvoření je rozhodováno Bohem podle jeho božího plánu, který je zcela dobrý –totiž vytvářet spravedlnost. Zlo je nezbytné pro to, aby spravedlnost vznikla, aby byla protříbena  za nejtěžších okolností a ospravedlnila existenci světa takového, jaký je. Rabi Eleazar tím vysvětluje i zlý charakter tohoto světa: je to nezbytné kvůli spravedlivému, který by jinak nemohl prokázat svoji pravdivou přirozenost.
Mesiášský závěr – vítězství nad zlem. V čele boje archanděl Gabriel. Sitra achara – paralelismy (zlo-dobro, meč Ašmodaje – meč Mesiáše, Samael a Lilit – Adam a Eva…). Základní apokalyptické téma – boj dobra a zla, vítězství Mesiáše.

CARL GUSTAV JUNG
ANIELLA JAFFÉ: VZPOMÍNKY, SNY, MYŠLENKY CGJUNGA
„…Zřídka mnou sen tak silně otřásl, neboť při povrchním pozorování to vypadá, jako by sen říkal, že si pro mou matku poslal ďábel. Ve skutečnosti to však byl Divý Myslivec, „Zelený klobouček“, který v oné noci…lovil se svými vlky. Byl to Wotan, bůh alemanských předků, který „povolával“ mou matku k jejím předkům, totiž negativně k svému divokému vojsku, ale pozitivně k „blaženému lidu“, „nebožtíkům“. Teprve působením křesťanských misionářů se Wotan stal ďáblem. Sám o sobě je to význačný bůh – Mercurius nebo Hermes, jak správně poznali Římané, duch přírody, který znovu vstal z mrtvých v Merlinovi ze ság o svatém Grálu…Tak sen říká, že duše mé matky byla přijata do oné větší souvislosti bytostného Já, mimo křesťansko-morální výseč z ní, totiž do oné celosti přírody a ducha, zahrnující konflikt protikladů.“ (str. 286)
„Světlo je následováno stínem, druhou stranou Stvořitele. Tento vývoj dosahuje svého vrcholu ve 20.století. Nyní je křesťanský svět skutečně konfrontován s principem zla, totiž s otevřenou nespravedlivostí, tyranií, lží, otroctvím a znásilňováním svědomí. …(komunismus a nacismus). Zlo se stalo určující skutečností. …Musíme se naučit jak s ním zacházet, neboť chce žít spolu s námi. Nelze předem odhadnout, jak by to mělo být možné bez největších škod. V každém případě potřebujeme novou orientaci, tj. metanoiu (zásadní změnu smýšlení). Dotkne-li se člověk zla, existuje naléhavé nebezpečí, že mu propadne. Člověk tedy nesmí už vůbec ničemu „propadnout“, ani dobru. Takzvané dobro, jemuž člověk propadá, ztrácí svůj mravní charakter. Ne že by se stalo samo o sobě zlým, ale rozvíjí zlé následky, protože mu člověk propadl. Každá forma náruživosti škodí, lhostejno, zda jde o alkohol nebo morfium nebo idealismus. Člověk se už nesmí dát svádět protiklady.“ (str. 298)
„Otázka „Odkud přichází zlo?“, kdysi nadhozená gnostiky, nenalezla v křesťanském světě odpověď a Órigenův opatrný náznak o možné spáse ďábla byl pokládán za kacířství. Dnes se však máme odpovídat a stojíme tu s prázdnýma rukama, udivení a bezradní, a nejsme s to si ani vysvětlit, že nám nepřichází na pomoc mýtus, který bychom přece tak naléhavě potřebovali. …
Jako je Stvořitel celý, má být celý i jeho výtvor, tedy Syn. Z představy božské celosti se sice nedá nic odstranit, avšak aniž si lidé uvědomovali, co se dělo, došlo k rozštěpení celosti. Vznikla světlá a temná říše. Tento výsledek byl zřetelně připraven ještě před objevením Kristovým, jak to lze mimo jiné postřehnout v zážitku Jóbově nebo v bezprostředně předkřesťanské a velmi rozšířené Knize Henochově. Také v křesťanství právě tak zřetelně existovalo nadále toto metafyzické rozštěpení: satan, který ve Starém zákoně ještě bezprostředně provázal Jahveho, tvořil nyní již diametrální a věčný protiklad ke světu Boha…Není proto divu, že se už počátkem 11.století objevila víra, že ne Bůh, nýbrž ďábel stvořil svět.“ (str. 301-302)
Obraz mandaly – celistvost duše i Božství, spojení světlých a temných stránek.  „Mýtus se konečně musí vážně vyrovnat s monoteismem a zbavit se svého (oficiálně popíraného ) dualismu, který až dosud nechával vedle všemohoucího dobra existovat věčného temného ďábla.“ (str. 306)

JOHN DAY: YAHWEH AND THE GODS AND GODDESSES OF CANAAN
The Rise and Fall of Lucifer (Isaiah 14:12-15) (str. 166 – 184)
Ek. „Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu!
Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodů!
A v srdci sis říkal: „Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy, zasednu na Hoře setkávání na nejzazším Severu.
Vystoupím na posvátná návrší oblaků,
S Nejvyšším se budu měřit.“
Teď jsi svržen do podsvětí, do nejhlubší jámy!“

Termín „helel ben Šachar“ přeložen ve Vulgátě „Lucifer“.
Lukáš 10:18 „Řekl jim: „Viděl jsem, jak satan padá z nebe jako blesk.“ Objevuje se ve spisech církevních Otců (Origenes, Eusebius, Tertullian, Řehoř Veliký). „Interpretace těchto veršů tímto způsobem byla remytologizací pasáže, neboť autor Izajáše/této části/ použil starověký mýtus jako ilustraci přílišného sebevědomí až arogance historického vládce, krále Babylonu. Tento historický koncept byl však autory křesťanské remytologizace ignorován.
(To je ten pohyb! Od konkrétního člověka, postavy, k abstraktnímu zlu! Ale zlo není abstraktní, zlo je velice konkrétní a je spjato s konkrétními lidmi, kteří mu v srdci dají místo.)
Také příklad použití mytologického materiálu k popisu historické skutečnosti.
Nejpravděpodobnější názor je, že „zářící“ je hvězda Jitřenka – Venuše. Lucifer může také znamenat „Ranní Hvězda“. Targum kochav noga´, tj. Jitřenka (dosl. zářící hvězda). Prvky doložené z ugaritských mýtů: Cafon jako hora, na které je Baalův trůn, jedno ze jmen (epitetum) Baala je „jezdec na oblacích“ rkb ŕpt, „hora setkávání“ (har mo´ed) připomíná Horu božího setkávání, „rozbřesk“ – bůh Šachar? , „Nejvyšší“ (eljon) přízvisko jako Ela, tak Baala. Patrně mýtus z okruhu baalovských mýtů (Elův trůn nikdo získat nechtěl, ale Baal bojoval s Motem a Jamem).
Planetu Venuši v Mezopotámii představovala bohyně Ištar, ale v Ugaritu bůh Aštar. Je možné, že ranní Venuši představoval bůh Aštar a večerní Venuši bohyně Astarté.
KTU 1.6.I „…A odpověděla Dáma Ašera Mořská: Nemáme učinit králem Aštara vzbuzujícího úctu,
Nechť vládne Aštar vzbuzující úctu!
Načež Aštar vzbuzující úctu vystoupil na výšiny Cafonu,
Posadil se na stolec Vítězného Baala.
Ale nohy jeho nedosahují podnožky,
Hlava jeho nedosahuje vrcholu jeho.
A odpověděl Aštar vzbuzující úctu:
„Nebudu kralovat z výšin Cafonu.“
Sestoupil Aštar vtbuzující úctu…sestoupil ze stolce Vítězného Baala,
A ujal se vlády nad zemí Elovou, celičkou…“
Ale rozdíly mezi mýty příliš velké. Ale je tu i stejný prvek: neschopnost nastoupit na boží trůn na hoře Cafon. Cafon je „personifikovaná a deifikovaná posvátná hora, …1770 m, uctívána, byly jí přinášeny oběti, podle ní se určoval směr (sever z pohledu Judey). Sídlo bohů…“
„In conclusion, it appears that Isa 14:12-15 contains a Canaanite myth about the morning star Venus, which seeks to rise and usurp the chief god´s seat on Mt Zaphon, but it cast down to the underworld by the light of the rising sun…“
Historickou postavou je babylonský král Nebuchadrezzar. Tak i rabíni. Day: přivolávání soudu na krále za vyplenění a zničení Chrámu. Použití mytologického zobrazování.

ZÁVĚR:
Když připustíme, že zlo ovládá naši realitu, svět se nám rozpadne, je nesmírně důležité vědomí božího milosrdenství, ale zároveň naší spoluúčasti, partnerství. 19.st. nihilismus, anarchismus,  20.st. existencialismus, komunismus, nacismus , dnes technika, diktát reklamy a umělých ideálů, příliš složitý svět (byrokracie, povinnosti, technika) – ztráta víry, důvěry ve stvořený svět, v dobro a řád. Židokřesťanské vyznání: BŮH STVOŘIL TENTO NÁŠ HMOTNÝ SVĚT A VIDĚL, ŽE JE DOBRÝ.
Začít od začátku – vracet se ke vnímání všemi smysly, k základním vjemům, k jednoduchému chápání, vidět zázraky malých věcí, každodenního života, dětského úsměvu, květiny, západu Slunce. Víra ve vlastní sílu vnést dobro do světa. Úžas a radost ze spolustvořitelství.

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli