Hořice, 5. září 2006
Dobrý den, pěkně vás vítám na dnešní přednášce. Její téma se skutečně hodí do těchto prostor: nacházíme se v synagoze, která – poté co byli hořičtí Židé, její stavitelé a uživatelé, vyvražděni – slouží jako kostel Československé církve husitské, tj. jako křesťanský svatostánek. Připomenu, že – když odhlédneme od tragického osudu hořické židovské komunity – synagoga tím měla ohromné štěstí, protože byla používána, opravována , zamykána, a tím unikla osudu mnoha dalších českých synagog, které sloužily jako skladiště či prostě byly opuštěné, postupně chátraly a často spadly nebo byly zbořeny. Můžeme mít pocit, že její funkce se zase až tak nezměnila – sloužila judaismu, nyní slouží křesťanství, a to jsou přece náboženství příbuzná, sobě blízká! Takový pocit jsem mívala také až do svých zhruba dvaceti let, kdy jsem začala studovat hebraistiku na FF UK a zjistila jsem, že judaismus je opravdu radikálně odlišný od křesťanství. S nadsázkou se dá říci, že jediné, co tato náboženství spojuje, je osobnost Žida Ješuy z Nazaretu, ale ani to by nebylo přesné: z historické postavy rabínského učence zbylo v křesťanství málo. Stejně tak přetvořené, modifikované jsou texty společné knihy – Bible a četné obřady, které křesťanství převzalo z jeruzalémské chrámové bohoslužby a upravilo pro svoji věrouku. Takže podle mého názoru je pravdivější dívat se na judaismus a křesťanství jako na zcela odlišná náboženství.
Tato náboženství zformovala dvě odlišné kultury, sociologické celky, různé způsoby myšlení, chápání a nazírání světa. Na druhou stranu ale od roku 70 n. l., kdy byl zbořen Chrám v Jeruzalémě a Židé se rozešli do vyhnanství do všech koutů světa, žili křesťané a Židé v úzkém kontaktu a ať už to mělo jakékoliv , většinou tragické důsledky, nelze popřít, že judaismus a křesťanství se navzájem silně ovlivňovali. Je snad zbytečné říkat, že bez přispění židovských vědců, lékařů, právníků, umělců, kterým bylo v 19.století v období emancipace a hnutí občanské rovnosti dána možnost působit ve většinové křesťanské společnosti, by naše evropská kultura nebyla na takové úrovni, na jaké je. A také pravidla křesťanské společnosti ovlivňovala judaismus, což je vidět především srovnáme-li životní styl Židů v křesťanských a muslimských zemích: přísný islám měl vliv na židovské náboženské právo například v oblasti tělesných trestů či podřízeného postavení žen, v evropských komunitách bylo toto právo mírnější.
ŽIJEME V (POST)KŘESŤANSKÉ KULTUŘE
Naším tématem je ale Bible: a to je jistě téma, kolem kterého se vynořuje nejvíce dohadů o podobnosti či rozdílnosti judaismu a křesťanství. Na první pohled se zdá, že právě tato kniha, resp.soubor knih, je tím, co obě náboženství spojuje. Na druhý pohled ovšem, když se začnete tématem zabývat, zjistíte, že je to téma, které obě náboženství rozděluje úplně stejně jako postava již zmíněného Ješuy ha-Nocri, Ježíše. Já budu tedy povídat o tom, jak k textům přistupují Židé a jak s nimi pracují, abych nám , kteří jsme vyrostli takříkajíc „na křesťanských Biblích“ ozřejmila ten rozdíl. A než skutečně začnu, ještě bych chtěla říci, proč si myslím, že je to důležité či aktuální či inspirativní pro náš život, ať jsme věřící či nikoliv.
Všimněte si, že jsem řekla „my, kteří jsme vyrostli na křesťanských Biblích“. Samozřejmě vím, že mnoho z nás vyrostlo v nekřesťanských rodinách (záměrně neříkám „ateistických“ či „nevěřících“, protože to jsou zavádějící pojmy: člověk může být věřící, ale nemusí být křesťan). Já sama jsem vyrostla v rodině, kde prarodiče z matčiny strany byli vysoce postavení, nadšení komunisté, první budovatelé upřímně věřící své myšlence, a prarodiče z otcovy strany jsou aktivně praktikující, hluboce věřící katolíci. Na jejich přání jsem pokřtěná, od mala jsem při pobytu u nich chodila do kostela, zároveň ale rodiče mne i mého bratra vedli spíše ke svobodě myšlení a volby a nikdy nás netlačili k žádnému světonázoru. Ať je to tedy s naším duchovním zázemím jakkoliv, jedno je jisté: vyrostli jsme v křesťanské kultuře, v kultuře , jejíž společenské – právní, kulturní, zvykové dědictví – je založeno na Bibli a jejích křesťanských interpretacích, jak je prosazovala (v naší geografické oblasti po většinu dějin) především římskokatolická církev. Mnoho z našeho chování a myšlení je tvořeno vzorci této kultury, a i když dnes žijeme v době řekněme postkřesťanské, tyto vzorce působí jako mocné psychické síly v našem vědomí i nevědomí. Můžeme si stokrát říkat (vědomě), že nás náboženství nezajímá a křesťanské myšlení a víra jsou nám cizí, a stejně budeme dojatě slavit vánoce, uznávat osobnosti showbyznysu jako svaté, cítit se nadřazení zvířatům, rostlinám, kamenům a celé přírodě, mít problematický vztah k lidem jiné sexuální orientace, usilovat o lineární postup – vývoj, rozvoj, pokrok – ve svém životě ( zapomínat na cykly, kruhový pohyb života) či s neúctou zacházet s vlastním tělem, které se pak hlásí o svá práva prostřednictvím nemocí.
To je jen pár příkladů takových vzorců, které nás dnes takzvaně „dohnaly“ a které nám poukazují na témata, jež je třeba nahlížet a řešit a přeformulovat, přeprogramovat jinak. Je tu samozřejmě i dědictví pozitivní – etická pravidla, společností chráněná práva jednotlivce, vysoká cena lidského života a svoboda, která je jedinci dána, aby se tvořivě realizoval, za to také vděčíme židokřesťanskému dědictví, což je dobré si uvědomit zvláště dnes , kdy, jak se zdá, jsou tyto zdánlivě samozřejmé hodnoty konfrontovány s radikálním islámem a jeho tělesnými a mrzačícími tresty, bezprávným postavením žen, netolerancí vůči jiným vyznáním a neúctou k lidskému životu.
Z planetárního hlediska nežijeme ve snadné době, skutečně bych spolu se skeptickými politology řekla, že „demokracie a svoboda jednotlivce je ohrožena“, tím spíše bychom měli přemýšlet o svém biblickém dědictví, vážit si ho , s úctou ho chránit, a pokud se nám zdá, že poněkud zastaralo, dělat to, co dělali Židé odjakživa – totiž INTERPRETOVAT HO. Lepší dobu už na to stěží budeme mít: uvědomme si , že my v Čechách zažíváme nebývalý luxus, kdy žijeme ve svobodné společnosti, v demokracii, bez válek a v dostatku. Tím, že se nemusíme starat o základní životní potřeby , dávají nám Vyšší Síly čas a příležitost k duchovnímu životu, k přemýšlení, ponoření do tradice a jejímu znovutvoření.
ŽIDÉ A JEJICH POHLED NA HEBREJSKOU BIBLI
Nemusím snad připomínat, že Židé používají jako závazný kánon svatých, Bohem inspirovaných knih, pouze ty knihy, které křesťané nazývají nepřesně a v podstatě hanlivě „Starý Zákon“. Židé je nazývají „Tanach“, což je zkratka tří slov: „Tora“, Učení, Pět knih Mojžíšových, „Neviim“- Proroci, což jsou knihy Jozue, Soudců, Samuelovy, Královské, tři „velcí“ proroci (Izajáš, Jeremijáš, Ezechiel) a dvanáct „malých“ proroků, a třetí slovo – „Ktuvim“ – Spisy, což jsou Žalmy, Job, Přísloví, Rut, Píseň písní, Kohelet, Pláč, Ester, Daniel, Ezra, Nechemja a knihy Paralipomenon. Ti z vás, kteří používají křesťanskou Bibli, jistě zaregistrovali, že řazení jednotlivých knih je v některých případech jiné.
Také si uvědomme, když si český překlad pročítáme, že rozdělení knih do kapitol, jejich očíslování a očíslování veršů je mnohem pozdějšího data a křesťanského původu. A to nemluvím o shrnutí obsahu v záhlaví kapitol, která jsou značně interpretativní a hodnotící, což samozřejmě v originále chybí. Hebrejská Bible převzala ve středověku číslování kapitol a veršů, ale nadpisy nezavedla.
Nejdůležitějším a zásadním rozdílem ale je zdánlivě samozřejmý fakt, že knihy, které používají Židé, jsou psány hebrejsky. Hebrejština je jazyk semitský, patří mezi severozápadní – kanaanské semitské jazyky, a ty patří do větší skupiny afroasijských jazyků (semitské-berberské-kušitské-čadské). Jazyk český patří mezi slovanské jazyky a ty patří do větší skupiny indoevropských jazyků. Tato veliká rozdílnost je další překážkou v chápání židovského způsobu myšlení a interpretace. Jakýkoliv překlad je vždy již interpretací, tím spíše jde-li o překlad náboženské knihy převáděné z kontextu jednoho náboženství do kontextu náboženství druhého. Různé české překlady se s nástrahami hebrejštiny poměřují různě: překlad kralický je vynikající, dosti přesný a doslovný, ale dnes již těžko srozumitelný. Překlad rabínský pro potřeby židovské obce není dostupný široké veřejnosti. Překlad ekumenický je při vší úctě k překladatelům a při vědomí těžkosti úkolu sice „hezky česky“, srozumitelný široké čtenářské obci, uplatnitelný pro veřejné čtení a bohoslužby, ale na mnoha místech není doslovný a přesný, někde se zcela odchyluje, a mnohdy je jednoznačně křesťanskou interpretací. Jednotlivé křesťanské církve mohou používat ještě své vlastní překlady, které se také více či méně odchylují. Pravdou ovšem je, že samotný biblický text může být v originále narušený, nejasný, neúplný (např. Daniel, Job = postrach všech překladatelů), navíc hebrejština ve své volné skladbě často nabízí několik možností chápání a tudíž překladů, takže překladatel je postaven před rozhodnutí pro jednu z mnoha verzí, čímž se ovšem ztrácí mnohoznačnost významů textu , podle rabínů tak důležitá pro udržení plurality myšlení a tříbení smyslu pro problémové otázky a jejich řešení.
Takže první podmínkou pro pochopení židovské práce s textem je znalost hebrejštiny, protože jen tak můžete porozumět tomu, na co vlastně rabíni v komentářích reagují. Při překladu se ztrácí původní slovo a jeho mnohoznačnost a čtete-li rabínský komentář, nemusíte vůbec pochopit, k čemu v textu či slově se vztahuje.
CÍTIT TĚLESNOST A KONKRÉTNOST JAZYKA
Dále je dobré do jazyka se vcítit. (Přítomní muži se nyní asi trochu osypou, budu tady mluvit jako žena, ale je to prostě moje metoda práce. Racionální muž by patrně zvolil jiný přístup, ale já se potřebuji na jazyk citově a intuitivně naladit.) Tím pochopíte více o orientálním charakteru jazyka, který se projevuje v jeho veliké konkrétnosti, tělesnosti. My, aniž už to příliš vnímáme, používáme velice abstraktní jazyk, jaksi odtržený od reality, od každodenních, úplně základních a hmatatelných věcí a činů. Je to dědictví řeckého abstraktního myšlení, které bylo vedle judaismu druhým zdrojem křesťanství, a které přebujelo díky přílišnému důrazu na vědecké, technické a filosofické myšlení a vyjadřování od doby osvícenství v 18.-19.století. Hebrejština je velmi konkrétní, popisná a tělesná. Židovské myšlení vychází z faktu, že my jako lidé jsme v první řadě těla, která mají určité potřeby. Na otázku „kdo jsem“ by měl přece každý logicky odpovědět „jsem tělo…“(nikoliv mám tělo, kdo je ten, kdo má tělo?). A jazyk tento fakt zároveň odráží a zároveň formuje.
Takovým těžko přeložitelným výrazům říkáme hebraismy a já uvedu několik příkladů: křičet, naříkat= pozvednout hlas- nasa qol (dostalo se do básnické češtiny prostřednictvím doslovného překladu v Bibli kralické), odpustit=nasa awon– zvednout hřích, příbuzný= šear besaro– dosl.zbytek, část jeho masa, masitého těla, dávat pozor=sim lev, „položit srdce“ (vlastně návod, jak dávat pozor), šli shodně naladěni, svorně=be-lev šawe , se stejnými srdci. Obrat z 1Sam 17:32 nám ukazuje, jak orientální kultura považuje za důležitý střed těla srdce jako sídlo mysli i citů: mysl a city je nutné sjednotit, jinak se myšlení, rozum, od citů odtrhne a dopadne to s kulturou tak jak to dopadlo s námi- přebujelou racionalitou (a její stínovou stránkou, zajetím v nevědomé iracionalitě).Ta pasáž zní: „David Saulovi řekl: „Člověk nesmí klesat na mysli.“ Tak překládá ekumenická, doslova v hebr. je „al jippol-lev adam alaw“, „na člověka by nemělo padnout jeho srdce“. U nás je sídlem mysli hlava, oddělená od ostatního těla.
Naopak české „Co na srdci, to na jazyku“ , vyjadřující naše přesvědčení, že srdce je sídlem nepředvídatelných, bouřlivých emocí, které dotyčný s chutí vylévá na své okolí, by se hebrejsky řeklo „ma še-al ha-kaved, hu gam al ha-llašon“, tj. co na játrech, to na jazyku. V tomto vyjádření je obsažena stará moudrost znalosti psychosomatiky (spojení tělesných částí a orgánů s duševním a duchovním životem člověka), že játra jsou sídlem lidské agresivity a hněvu a schopnosti analyzovat jevy a rozlišovat dobro a zlo, spravedlnost a bezpráví (takže pozor, kdo máte problémy s játry, zamyslete se nad svým hněvem…). V Bibli stojí „nišpach la-arec kvedo“, dosl.vylil na zem svá játra, což znamená „byl zoufalý, rozhněvaný“. A tak bych mohla v příkladech pokračovat.
ODLIŠNÝ KONTEXT a CHARAKTER TEXTU
Často také zapomínáme, že texty knih Bible jsou velice různorodé, pocházejí z různých dob, z různých míst, jsou od různých autorů a redaktorů, jsou žánrově velice různé. Takže i jazyk je nutně velice různorodý. Přidáme-li k tomu fakt, že mnohá slova se v Bibli vyskytují jen párkrát, nebo dokonce jen jednou (tzv. hapax legomenon), bylo i pro samotné rabíny těžké poznat význam slova. Pokud nebyl rozeznán podle jiných výskytů či z kontextu, šlo o domněnku, tradici. (Tak například překlady názvů zvířat, rostlin či kamenů.)
Mnohá slova mají v hebrejštině jiné vyzařování, jiný rozměr, než v dnešní české společnosti. Např. DŮM – znamená v hebrejštině „široká rodina“, u nás by se asi přeložilo „rod“, pro starověké Izraelce nejdůležitější, zásadní jednotka společnosti a záruka přežití, a také smysl života a jeho naplnění. My dnes v době rozpadu tradiční rodiny těžko pochopíme, jaký význam měli pro Izraelce potomci a kolik funkcí rodina plnila v době, kdy jiná záchranná sociální síť neexistovala. Jiná slova s odlišnou rezonancí, např. déšť: u nás prší většinu roku, v Izraeli šlo o životadárný jev, na který se toužebně čekalo a na kterém byl závislý život obyvatel. Různé výrazy pro různé typy dešťů v různém období roku by se u nás asi neuplatnily: u nás buď prší nebo mží nebo lije, a slovo má spíše negativní nádech (….pro mne určitě, já miluji orientální vedro, začínám žít při třiceti stupních nad nulou).
Samozřejmě nemohu opominout jev, který je vlastní každému jazyku: zvukomalebnost. Např. kudrnky vlasů=taltalim, oční víčka=af´appajim, 2Sam 22:5a „ki afafuni mešbrej mawet“, „Ovinuly mě příboje smrti…“ .
A můj milovaný verš z Písně písní „Ani le-dodi we-dodi li“ krásně zní a ještě nám ukáže něco jiného: v hebrejštině jsou v této větě graficky čtyři slova a do češtiny ji musíme přeložit devíti slovy „Já patřím svému milému a můj milý patří mně“, přičemž se ztrácí ještě jeden význam, který má předložka „le“ „a je to dobré pro mne i pro něho“. Tj. hebrejština je velice zhuštěná, zkratkovitá, graficky i fakticky krátká slova jsou nabita významy , takže člověk, když ji čte musí být velice pozorný, soustředit se na každou čárku a tečku, protože vše je důležité, jedna tečka může změnit gramatický tvar a tedy význam věty.
K tomu přispívá fakt, že je psána pouze dvaadvaceti konsonanty, tj. souhláskami, samohlásky se do biblického textu doplnily zhruba o osm set let později a jsou to tečky a čárky nad a pod souhláskami. (Většina hebr. textů je však vůbec nepoužívá a vystačí si se souhláskovým zněním, jak jsme to viděli i na náhrobcích židovského hřbitova, kdo jste se tam byl podívat.) Navíc má hebrejština volnou syntax, větnou skladbu, takže řadí slova ve větě v libovolném pořadí, a toto pořadí je opět významutvorné. Např. když Natan vypráví zhřešícímu Davidovi podobenství o chudákovi a jeho jediné ovečce, kterou mu vezme bohatý sedlák, David se rozzlobí a žádá pro boháče smrt, načež mu Nátan řekne (hebr.) „Ata ha-iš“. Ekumenická překládá „Ten muž jsi ty!“ Ale hebrejština je mnohem údernější, na prvním místě je „TY“, Ty jsi ten muž! Tím se zdůrazňuje nejen kdo provedl tak hrozný čin, ale i burcující fakt, že se takto zachoval sám král, který by měl být mravním příkladem svému národu.
VÝKLADOVÉ CÍLE
Každá interpretace textu má nějaký výkladový cíl. Má vést k potvrzení stanoviska náboženské víry toho kterého vyznání. Interpretujeme-li texty Bible z křesťanského úhlu pohledu, je jasné, že dojdeme k závěru, že tyto texty jsou svědectvím o božství Ježíše Krista. Kdybyste mluvili s Židem a říkali mu, že verše z Izajáše „Svatý svatý svatý Hospodin zástupů“ jsou potvrzením učení o svaté Trojici či postava eved Adonaj, služebníka Hospodinova, je zcela jasně postavou trpícího Ježíše Krista, vůbec by nevěděl, co to povídáte a kde jste to vzali. Pro něho mají verše jiný význam, vždyť výkladové cíle jeho náboženství jsou jiné než v křesťanství.
Nutno říci, že v judaismu jsou tyto cíle širší než v křesťanství. Samotný judaismus má velmi málo tvrzení, která bychom mohli považovat za dogmata. Nezpochybnitelné je, že Bůh je Jeden, že si zvolil lid Izraele jako „am segulla“, „lid zvláštního vlastnictví“, tak se Izrael stal „národem svatým“, goj kadoš, tj. odděleným od ostatních národů, jeho zaslíbenou zemí je erec Jisrael, a jeho úkolem je žít podle božích příkazů, micwot, které vedou k mravnímu, etickému životu, tak aby se co nejvíce Bohu připodobnil. Ještě můžeme přidat tvrzení rabínů, že veškerá halacha, tj. veškerý náboženský zákon, který rabíni formulují na základě biblických textů, a podle kterého se mají Židé chovat, je také božího původu, neboť byla dána Mojžíšovi na Sinaji. Tj. rozhodnutí rabínů mají punc svatosti. Ale myšlenková a náboženská pluralita, která -jak jsem už naznačila- je vlastní samotnému jazyku a která se přenáší i do diskusí nad problémy, zabraňuje dalšímu bujení dogmat a tím zabraňuje i zkostnatění oněch výkladových cílů. Takže když čtete rabínské komentáře biblických textů, často žasnete, co všechno si v uvozovkách „dovolí“, k jakým závěrům dojdou, nezřídka i na okraj hereze.
Pro mne osobně jsou tyto komentáře a obecně židovské interpretace nesmírně životné, protože se noří do hloubek lidské povahy (kterou rabíni opravdu dokonale znali), pracují velice originálně s jazykem a písmem a nevyhýbají se ožehavým tématům, která byla v křesťanství spíše odsuzována a tabuizována, totiž sexualitě, penězům a zlu.
PŘÍKLAD INTERPRETACE: ZLÝ PUD
Posledně jmenované téma zla v lidské duši měli bohužel Židé příležitost prožít na vlastní kůži a dá se říci, že v jeho psychologické analýze jsou skutečně mistry. Zmíním několik interpretací a tím bych uvedla další část svého povídání, a to sice ukázky konkrétních interpretací.
V biblické knize Izajáš (Ješajahu) jsou dvě místa, která ocituji:
5:20 „Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo, kdo vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, kdo vydávají hořké za sladké a sladké za hořké!“ (konec citátu).
Tím je odsouzen etický relativismus, zpochybňování jednoznačných etických kritérií a mravního řádu. Dobro je prostě dobro a zlo je zlo, nelze je zeslabovat a obcházet, nelze se odvolávat na „různé zájmy a různé úhly pohledu“. Na druhou stranu ale dále v Iz 45:7 stojí
„Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“ (jocer or u-vore chošech…)
Biblista, tj. vědec, by řekl, že tyto různé verše pocházejí od různých autorů a z různých dob a byly prostě zahrnuty do jedné knihy. Věřícího Žida ale nezajímá, kdo je autorem knihy a z jaké doby pochází: pro něho je veškerý text Bible božím Slovem a úkolem věřícího je slova pochopit a vyložit tak, aby podle nich mohl žít v každodenním životě. Různé názory mají svůj smysl, jde o to pochopit jaký. Zmíněné verše nám říkají, že obojí, jak dobro, tak zlo, jsou od Hospodina. Ten je ale podle našeho (křesťanského) chápání výlučně dobrý, jak tedy mohl stvořit zlo, když po člověku chce, aby se mu vyhýbal a bránil?!? Rabbi Harold Kushner v knize „Když se zlé věci stávají dobrým lidem“ ukazuje na věčné dilema – buď je Bůh všemohoucí, potom ale není spravedlivý, neboť může zabránit mnoha zlu a utrpení a nečiní to, nebo je spravedlivý, ale potom není všemohoucí.
Musím tady zdůraznit, že postava původce zla, odděleného od Boha, tedy Satana, není biblického původu: v Bibli se slovo „satan“ objevuje pouze párkrát, a to sice v původním významu toho slova „žalobce“, tj. právní termín, v pozdější rabínské tradici se užívalo řeckého slova „kategor“. V českém překladu je ovšem Satan, a navíc s velikým S: dobrý příklad interpretace, vkladu křesťanského konceptu. V pobiblické židovské tradici se postava Satana v některých komentářích objevuje, ale zdaleka ne ve všech a je spíše jednou z možností původu zla. A vždy vystupuje jako pokušitel člověka, usiluje o ovládnutí člověka, je tedy na člověku samotném, zda ho ovládne či ne.
Podle rabínského učení se člověk narodí se dvěma pudy, dobrým a zlým, ty uvnitř něho proti sobě bojují, a člověk by měl svým mravným chováním a studiem Tóry bojovat proti zlému pudu. To by odpovídalo onomu prvnímu verši o protikladnosti dobra a zla a jeho nezaměnitelnosti. Ale v souboru rabínských komentářů Berešit Rabba čteme komentář k verši z 1M1:31 „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý.“ Rabíni se ptají: co bylo velmi dobré? Ocituji celou (nevokalizovanou) pasáž, abyste měli představu , jak takový komentář vypadá:
„Nachman be-šem rabi Šmuel: Hinne tov meod – ze jecer tov, we-hinne tov meod – ze jecer ha-ra´. We-chi jecer ha-ra´ tov meod hu ETMHA?!?Ella še-alulej jecer ha-ra´, lo vana adam bajit we-lo nasa išša, we-lo holid vanim.We-chen Šlomo omer „chi hi qin´at iš“, we-gomer.“ Překlad vyžaduje četná doplnění a vysvětlení, neboť rabíni se vyjadřovali zkratkovitě, elipsovitě: oni sami znali texty nazpaměť a stačilo jim mezi sebou pouze slovo či dvě naznačit a druhý už věděl nejen, o jakou jde pasáž, ale i její význam a myšlenkový, logický, argumentační důvod použití v dané diskusi k problému. Proto naprostou většinou není ani tak problém komentáře přeložit, jako spíše pochopit, co tím vlastně rabíni mysleli…Tvrzení jsou vždy uvedena jménem rabína či rabínů či označením školy učenců, od nichž tvrzení pochází. Zde máme:
„Rabi Nachman jménem rabi Šmuela (tj. převzal to od svého učitele nebo kolegy Šmuela): (Nyní cituje bibl.text) „Viděl, že všechno, co učinil, je VELMI DOBRÉ“, a to jak dobrý pud, tak zlý pud. (To je vlastní interpretace, tvrzení. Následuje problémová otázka 🙂 Copak skutečně může být zlý pud „velmi dobrý“???? To snad ne! (Je tam jeden výraz – etmha, který znamená úžas, údiv nad tvrzením, pochybnost, a tím vybídnutí oponentů: tak nám to tedy vysvětli, dolož, přesvědč nás argumenty!!! A rabi Nachman pokračuje 🙁 Je to proto, že kdyby neexistoval zlý pud, člověk (rozumí se muž) by nepostavil dům, neoženil by se se ženou a nezplodil by děti (v orig.samozřejmě „syny“). A tak také Šlomo (král Šalamoun) říká, „ člověk žárlí“ , atd.
Toto je ukázka, jak rabíni citují: prostě pár slov, „atd.“, a každý ví, jaký bibl. verš myslí. Já naštěstí mám hebrejské vydání, kde jsou citace doplněny, toto je z Kazatele 4:4 „Viděl jsem též všechno pachtění i vše, co prospěšného se koná, a jak přitom jeden na druhého žárlí. Také to je pomíjivost a honba za větrem.“
Na jednu stranu jde o typické židokřesťanské pojetí sexuality jako „zlého pudu“, resp. lepší překlad by určitě byl „špatné touhy“ (na rozdíl od „dobré touhy“, která vede člověka ke studiu a službě Bohu), judaismus však sexualitu uznává jako nutnou, vysoce hodnotí manželství a manželský sex. Na druhou stranu se tady judaismus blíží pojetí esoternímu, řekli bychom „štířímu“, hlubokému, které překonává přísný řád rozdělující dobro a zlo na protiklady a vnímá obě tyto síly jako navzájem se doplňující prvky v Jednotě.
Jak říkají dále rabíni, jde o jednu touhu, kterou člověk má, jednu vášeň: vášeň, která ho vede ke studiu Tóry, vášeň, která ho vede k lásce manželce a posvátnému sexu s ní, i vášeň , která ho vede k lásce k manželce cizího muže a k cizoložství, tj. ke hříchu. Člověk by měl tuto vášeň korigovat, aby plynula správným směrem, měl by ji proměňovat k dobrému, tak, aby nikomu neubližovala, ale neměl by proti ní bojovat, protože tím bojuje i proti jejím dobrým aspektům. Proti zlu podle tohoto pojetí nelze bojovat jinak než posilováním dobra. Toto chápání je velice silné, protože, co si budeme povídat, náboženství lásky skončilo v krvi pogromů, otroctví černochů a vybíjení Indiánů, a kdo příliš přehání svoji zbožnost a dobrotu, často skončí jako nesnesitelný tyran. Boj není nejlepší řešení pro tak reálnou, nebezpečnou, záludnou a delikátní záležitost jako je zlo.
Jak říká další velký rabínský komentátor Maharal, pražský rabi Low, ke zlu se člověk nemusí nutit, zlo je člověku přirozené, jde mu samo od sebe, kdežto dobro vyžaduje úsilí a sebekázeň. Takže často úplně stačí projevit sebereflexi a disciplínu, abychom své špatné touhy usměrnili.
Nakonec jde v podstatě o dvě různá chápání lidské mravnosti: psychologicky ženskou „morálku péče“, spojující soucítěním a sítí vztahů, a psychologicky mužskou„morálku spravedlnosti“ , rozdělující do kategorií a tvořící řád. (Prokop Remeš, Alena Halamová: Nahá žena na střeše, str.63-64) Oba protikladné postoje jsou pro fungující společnost potřeba. A židovská mystika kabala k tomu říká: V Bohu je vlastnost přísného soudu Din i laskavého milosrdenství Chesed , a aby svět spravedlivě fungoval a aby člověk žil správně, obě vlastnosti musí být v rovnováze, tj. jsou nutné obě.
To, že komentáře spojují oba protikladné názory, je pro judaismus typické: spektrum názorů je velice široké. Názory zachycené v Talmudu, kompendiu rabínských interpretací Bible, jsou často odlišné až protikladné, přesto jsou vedle sebe a nejsou nijak zavrhovány. Na konci diskuse může být jeden názor vybrán jako autoritativní, ostatní jsou ale zanechány pro případné budoucí další rozhodování případu, pro který by ono autoritativní rozhodnutí nebylo adekvátní. Tak se Talmud více než lineárnímu textu podobá větvícímu se hypertextu. Podobný text i způsob myšlení, vybízející k diskusi, problémovým otázkám, jejich řešení a obhajobě řešení, k novým pohledům a stále aktualizovaným rozhodnutím, zdá se v křesťanské tradici chybí.
PŮVODNÍ HEBREJSKÝ TEXT A JEHO INTERPRETACE
Dám další příklady interpretace veršů, které reagují na hebrejský text a český překlad je poněkud zavádějící:
1M2:22 „Wa-jjiven Adonaj Elohim et-ha-cela´ ašer laqach min-ha-adam le-išša, wa-jevieha el-ha-adam“, ek. „A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu.“ Hebr. originál nemá „utvořil“, ale „postavil“. Odtud rabíni komentují, že žena je „dům“ (už jsem mluvila o mnohovýznamovosti toho slova, znamená to nejen „rod, rodina“, ale i bezpečí, zajištění rodu, nesmrtelnost v dětech, sociální péče…) Rabíni běžně označují své manželky „můj dům“. Navíc je zde komentář, že žena je jako „skladiště plodů, nahoře úzká, dole široká, aby se nerozvalila, když je v ní plod, totiž dítě, které uvnitř nosí a které do ní muž vložil.“
Dále slovo „cela“ tradičně překládané jako „žebro“ znamená i „druhá strana“ něčeho. Dle rabínských komentářů by první člověk, Adam Rišon, oboupohlavní, jedna strana byla mužská, druhá ženská, měl dvě tváře. O stvoření tohoto člověka se hovoří v první kapitole (tzv.první zpráva o stvoření „Bůh svořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem božím, jako muže a ženu je stvořil.“ Zachar u nqeva – mužský a ženský rod.). K jeho rozdělení dojde nyní ve spánku. Tak se značně oslabuje diskriminační interpretace zpráv o stvoření. Židé neznají pojem „prvotního hříchu“, hříšné sexuality: podle rabínů prostě prvotní člověk byl oboupohlavní a touha muže po ženě a ženy po muži je jakousi vzpomínkou na tuto původní Jednotu a touhou po jejím znovunabytí. Sexuální spojení muže a ženy je zážitkem této Jednoty, proto je ve své podstatě přirozené a posvátné. (Viz. také 1M5:2 „Jako muže a ženu je stvořil, požehnal jim a v den, kdy je stvořil, dal JIM jméno Adam.“)
JINÝ PŘÍKLAD:
1M3:24 po pojedení plodu Bůh muže a ženu z Gan Eden posílá pryč, skutečně POSÍLÁ (Wa-jšallchehu), nikoliv vyhání, jak se tradičně říká. Ek. „ Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu…“ V dalším verši je vyhnal, ek. překládá „Tak člověka zapudil.“ Opravdu silné slovo. Srovnejte si ten emotivní, hodnotící náboj: v hebr. originále „posílá, vyhání“– „vyhání, zapudí“ v českém překladu. Dle židovského pojetí se pojedením plodu muž a žena stávají svobodnými bytostmi zodpovědnými sami za sebe, což bylo koneckonců cílem Boha – stvořit svéprávnou lidskou bytost. Nyní člověk musí nést břemeno vlastních rozhodnutí a etických dilemat, nijak ale na něm nelpí žádný „dědičný hřích“, jak praví tradiční křesťanská interpretace.
Navíc jen podle některých komentářů je viníkem opuštění Edenu Eva: podle většiny komentářů je viníkem lstivý had či Adam, který nedal Evě přesné instrukce, u předání plodu byl přítomen a nijak nezasáhl ani neprotestoval. Takže židovská Eva – Chawa – z interpretace nevychází jako archetyp zla, hříchu a špatné tělesnosti jako v interpretacích Církevních Otců, především Augustina. Tady je ovšem na vině opět řecký vliv, především filosofů Platona a Aristotela. Řecká společnost byla tradičně velice misogynní a názory těchto filosofů, ač mylné, byly tradovány a brány jako podklad dalších interpretací.
JINÝ PŘÍKLAD:
David a Batšeba 2Sam 11. Verš 4: „David pak pro ni poslal posly. Ona k němu přišla a on s ní spal, očistila SE TOTIŽ od své nečistoty. Potom se vrátila do svého domu.“ Wa-jišlach Dawid mal´achim wa-jjiqqacheha wa-tavo elaw wa-jiškav immah, we-hi mitqaddešet mittum´atah wa-ttašov el-betah: Hebr.orig.doslova: „…přišla k němu, a on s ní spal, a ona se posvětila od své (rituální) nečistoty, a vrátila se do svého domu.“
Vzhledem k tomu, že za „ženskou nečistotu“ byla považována menstruační krev, vypadá to, že David spal s Batšebou v době, kdy ještě byla v období nečistoty, tzv. nidda, a tudíž sex.styk s ní byl každému muži přísně zakázán pod trestem smrti. Ženy zahajovaly sex. život s muži až poté, co se na konci období nidda očistily=vykoupaly v rituální koupeli (pozdější koncept mikwe). To se z našeho českého překladu úplně ztrácí, vypadá to, že vsunutím slova „totiž“ překladatelé odkazují na předchozí koupání, při němž ji David viděl ze střechy. To ovšem v textu není. Nicméně překladatelé uvažují podobně jako rabíni: Není možné, aby David, vzor a miláček národa, spáchal hned dva těžké hříchy najednou!!! Nejen že spal s „ešet iš“, ženou jiného muže, ale také spal s „nidda“, menstruující ženou!!! Takže nastupují interpretace, které se snaží Davida z hříchů takzvaně vysekat.
Podle rabínů se (navzdory textu) Batšeba očistila již při první koupeli, takže neměla statut nidda, a navíc, rabíni připisují Davidovi talmudický koncept – zákon, podle kterého měli muži, jež jdou do války, dát svým manželkám rozlukové listy, tj. právně se s nimi rozvést. Kdyby muž padl, žena by se mohla znovu provdat. Kdyby totiž byla vdaná a muž padl beze svědků nebo byl nezvěstný, žena by se už nikdy nemohla provdat (náboženský koncept „aguna“, spoutaná žena). Proto rabíni zavedli toto pravidlo – a jeho původ připisují , samozřejmě fiktivně, Davidovi, čímž ho zachraňují od druhého hříchu: spal se svobodnou ženou, Urijáš nebyl dočasně její manžel.
JINÝ PŘÍKLAD:
1M29:31 „Když Hospodin viděl, že Lea není milována, otevřel její lůno. Ráchel však zůstala neplodná.“ Slovo pro neplodná je zde „´aqara“, to má ovšem i druhý význam: iqqar je „podstata, kořen, hlavní předmět“, a říci o manželce , že je aqara, může též znamenat, že je Jákobovou hlavní manželkou a „šéfovou“ v domě, jakýsi základ, kořen domu. To rabíni v komentářích zdůrazňují, aby tak oslabili Rachelin žal a těžký osud, neboť být neplodná znamenalo pro ženu ve starověku to nejhorší neštěstí, které ji mohlo potkat.
JINÝ PŘÍKLAD:
Známý příběh „obětování Izáka“. Tak jej nazýváme my. Židé jej ale nazývají „aqedat Jicchaq“, doslova „spoutání Izáka do kozelce“, což připomíná jeho položení na oltář otcem. Přesně to vystihuje rozdíl mezi chápáním podstaty příběhu židovským a křesťanským: v judaismu je důležitá ona PŘIPRAVENOST k oběti, nikoliv oběť sama. Člověk by neměl obětovat své potřeby a žít například asketicky, natož aby obětoval život!!! Jde o to, odpovědět na boží zavolání a být připraven. Avrahamovi bylo řečeno při povolání „Lech lecha“, doslova „jdi sobě a bude to pro tebe dobré“. Naopak v křesťanství je oběť důležitým teologickým pojmem, jedním z centrálních, dá se říci, takže jako by nám připadalo, že je takový nesmyslný a krutý požadavek v pořádku.
V židovských komentářích se Abraham velice bouří a ohrazuje proti božímu požadavku, diskutuje s Bohem, odvolává se na jeho přísliby „lidu, který vzejde z tvého syna…“. Říká Bohu: Když syna nyní zabiji, kde se vezme onen národ, který z něho má vzejít??? A koneckonců, ty sám jsi nám řekl „nezabiješ“, a nyní to po mně chceš!!! Bůh první by měl dodržovat svá vlastní přikázání. Podle některých komentářů je požadavek obětování Izáka dílem provokace Satana.
Všimněte si dalšího typického prvku rabínských komentářů: Bůh je vyzýván k diskusi téměř partnerské, je mu oponováno , je takříkajíc nachytán při vlastních rozporuplných tvrzeních. A podle mnoha komentářů je to právě Bůh, kdo svůj národ, své učence, popichuje, aby je donutil k tříbení názorů a k odvaze postavit se i nejvyšší autoritě, což je ostatně židovská vlastnost dodnes.
VÝZNAM JAZYKA A TEXTU PRO ŽIDY
Připomenu, že druhé z Desatera výroků říká:
„Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit…“
Tento zákaz zobrazování hrál v judaismu (stejně jako v islámu) důležitou roli právě proto, že veškerou tvůrčí energii soustředil na jazyk a písmo. Podle ortodoxního judaismu hebrejský jazyk i písmo pochází od Boha a jsou svaté. Preexistovaly ve světelné oponě (v astrální podobě) před Božím Trůnem v době, kdy ještě nebyl stvořen svět. Bůh stvořil svět slovem – slovo je energie s tvůrčím potenciálem!!! Už první kapitola Bible tak naznačuje, jaký význam Židé slovu přikládají. Zároveň ale může mít i potenciál ničící: nejhoršími zločiny je v judaismu modloslužba, vražda, cizoložství a lešon ha-ra, doslova zlý jazyk, tedy pomluva, neboť ta vede k těm třem předcházejícím zločinům a je zákeřná jako jed.
Knihy Tanachu a zvláště Tora, Pět knih Mojžíšových, jsou považovány za živý organismus, který nestárne, nýbrž žije svým vlastním životem. Obsahuje všechny otázky i všechny odpovědi. Je světlem, které člověku umožňuje život:
„Řekl bar Kappara: Jak Tora, tak duše jsou přirovnány k lampě. Duše, neboť je psáno „Ner Adonaj nišmat adam“, „Duše člověka je Hospodinovým světlem.“ A Tora, neboť je řečeno: „Ki ner micwa we-Tora or“, „Neboť příkaz je lampou a Tora světlem“. Řekl Svatý Budiž Požehnán člověku: Moje Lampa je ve tvé ruce a tvoje lampa je v mé ruce. Moje Lampa je ve tvé ruce – to je Tora. A tvoje lampa je v mé ruce – to je duše. Jestliže budeš držet moji Lampu, já budu držet tvoji lampu. Jestliže zhasneš moji Lampu, já zhasnu tvoji lampu (tj. vyhladím tvoji duši). Jak to víme? Neboť je psáno: „Jenom si dej pozor a velice se střez zapomenout na věci, které jsi viděl na vlastní oči, aby nevymizely z tvého srdce po všechny dny tvého života…“ (5M4:9) (Dvarim Rabba 4:4)
Rabíni používají různé úrovně výkladu a interpretace , od jednoduchého, přes „počítačové propojení“ až k mystickému vhledu, a tyto úrovně umožňují hledat stále další řešení a odpovědi a tím text aktualizovat pro měnící se životní situaci. Text je považován za posvátný a tudíž nedotknutelný.
Židům tato interpretace vytvářela životní styl, který je zachránil ve vyhnanství: tím, že plnili určitá pravidla odvozená od posvátného textu, oddělili se od svého okolí, dávali svému životu posvátný rozměr a psychologicky měli kde brát sílu a najít útočiště. Židovští chlapečci se učí od tří let věku, muži se učí prakticky celý život. Jak říká výrok z mimotalmudického traktátu „Pirkej Avot“:
„A neříkej: Až budu mít čas, budu se učit, neboť možná už nikdy nebudeš mít čas…“
TRANSFORMACE DĚDICTVÍ
Jako příklad úcty k textu Bible a následné pobiblické literatury mohu uvést koncept genizy: žádnou knihu nelze vyhodit. (https://cs.wikipedia.org/wiki/Geniza ) A dále práce písaře, sofer, je považována za posvátnou: než ráno začne psát, pronese zvláštní modlitby a požehnání, očistí se, čistě se oblékne, …Musí být skutečně mistr svého oboru, neboť v textu nesmí udělat chybu.
Psané slovo a jeho ústní komentování jsou podle Židů nerozlučně spjati: jen komentované, měnící se realitě přizpůsobované slovo zůstane živé. Klíčovým slovem je zde ÚCTA: jestliže si vážím svého dědictví, své tradice, nebrání mi to v její změně. Dnes už těžko obhájíme tvrzení, že homosexualita je „zvrácenost“ či že muž má nad ženou vládnout, jak stojí v Bibli. Tvoříme nové zákony, nová pravidla, nové vzorce chování a myšlení.
Dnešní doba je dobou přechodu a transformace, a jak to tak bývá v takových obdobích, je především velikým chaosem. To známe jistě všichni ze svých individuálních životů: když nás ochromí krize a dochází ke změně vnitřní i vnější v našich životech a v našich duších, je to období velikého chaosu, neklidu a nejistoty. Jistotu dává řád a ten se tvoří pomalu. Starý řád židokřesťanského světa se mění, nový řád ještě není vytvořen. My všichni jsme součástí té změny a prožíváme ji na osobní úrovni.
Nebylo by však moudré zpřetrhat své biblické kořeny, odmítnout své dědictví. Tak jako máme rádi šperk po babičce a znamená pro nás více než dekorativní předmět – je pro nás spojením s linií rodu, s předky, s jejich osudy, které nás ovlivňují, a rodovými úkoly, které nám předávají – stejně tak jsme obdrželi Bibli. Co s ní? Vyhodit ji a tvářit se, že už nás nezajímá? Tím se bolesti a šrámy způsobené jejím přísným řádem těžko zahojí. Spíše ji znovu s úctou vzít , poděkovat za všechno dobré, co naší kultuře dala, uvědomit si, co chceme zachovat a co chceme odložit, s její pomocí pochopit kořeny mnoha dnešních problémů, a hledat nová řešení, nové pohledy a nové cesty. Svým kořenům nikdo neunikne.
Děkuji vám za pozornost.
„Tatínek mě učil, že Boha nelze zpodobit. Bůh je samotným skutkem zpodobení. Ale mnoho lidí má v hlavě uloženu nějakou podobu Boha pocházející z dětství a pražádným úsilím ji nedokážou vymazat z hard disku svých nervových obvodů. Jako idol v nich žije dál a naskočí vždy, otevřou-li kolonku zvanou náboženství. Může být živnou půdou či věčným trnem v oku: žije svým vlastním životem. Jedna má přítelkyně buddhistka, jež je daleka tomu, aby věřila v personifikovaného boha, se stále nemůže zbavit představy „boha voyaeura.“ Tato zvrácená božskost, jež neustále sleduje a odměňuje hodné malé holčičky a chlapce a trestá ty zlé, se jí pevně uhnízdila v představách. Zlobí ji to, ač ví, že bojuje s pouhým stínem. Abychom byly schopny nalézt opravdový a vroucí vztah k Bohu a pokročit ve vlastním duchovním vývoji, musíme tyto staré obrazy, které nás zaplavují jedem, vyhledat a přemalovat.“ Joan Borysenko, Cesta ženy k Bohu, str. 105-106
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: