EXODUS revize kořenů

Do kin na konci prosince 2014 dorazil nový film režiséra Ridley Scotta (Gladiátor, Království nebeské, Labyrint lží, 1492 Dobytí ráje) EXODUS: BOHOVÉ A KRÁLOVÉ. Námětem je otroctví Izraelitů v Egyptě a jejich návrat do Kanaanu/Izraele pod vedením Mojžíše, který je hlavním hrdinou. Vypravila jsem se na něj spíše ze zvědavosti a profesního zájmu: nejsem příliš důvěřivá vůči biblickým velkofilmům. Ty, které jsem viděla, upřednostňovaly formu před obsahem, a myšlenkově byly na poněkud mdlé úrovni.

MARS SE STÁLE JEŠTĚ NEPROBRAL…

Než začal samotný film, nedobrovolně jsem shlédla čtyři trailery: na filmy „Terminator Genysis“, „Hacker“, „American Sniper“ a „96 hodin: Zúčtování“. Všechny nadupané akcí, testosteronem, zbraněmi a vybuchujícími auty, s osamělým hrdinou, který proti všem obhajuje svoji pravdu. Už jenom z trailerů jsem byla unavená a hlavně smutná – a to mám ráda kvalitní akční filmy! Ale i nové filmy nám stále hlásí zprávu z kolektivního vědomí: Mars se pořád ještě neprobral. Stále je to frustrovaný osamělý bojovník na vlastní pěst (žena – spolubojovnice či šéfové v zázemí se počítat moc nedají), který si jede podle svých představ za svým cílem, bojuje proti „systému“, a přitom ničí, co mu přijde do cesty. Především bojuje jenom vně – nereflektuje, kde uvnitř jeho psyché, zvláště v nevědomí, má nastavení, které „toho druhého“ – „nepřátele“, „stíny“ a „temné Já“ – potřebuje, a tedy přitahuje a stále generuje. A dále – ještě nespolupracuje. Možná Americký sniper už bude trochu více o reflexi a spolupráci, ale celkově tato minipřehlídka nových akčních filmů působila jako další brainwashing pro muže, aby se nevědomí nasytilo a oni nemuseli přemýšlet a pracovat se svými nízkými martovskými pudy.Otázka je, jak je to podprahově dále bude svazovat… a jaký se jim tím předává pokyn. Z toho mne mrazí.

…A JUPITER NÁM TAKÉ POKULHÁVÁ

No a pak začal Exodus. To bylo jiné téma (i když boje – Marta – bylo také dost): Jupiter/Střelec, duchovní vůdcovství. Energie ohně by už tady měla být zralá, moudrá, měla by mít nadhled a toleranci. Jak to dopadlo? Především Scott prostě umí točit filmy, na které se dobře kouká. Co záběr, to podívaná. Navíc má peníze, takže jeho filmy nejsou upatlané: může si dovolit tisíce komparsistů, věrné modely egyptských starověkých staveb a skvělé digi triky. Barvy jsou syté, evokující středozemní Slunce (natáčeno ve španělské Almeríi a v Maroku). Letecké záběry ukazují, že si může dovolit se rozmáchnout a komponovat scény opravdu ve velkém měřítku. Takže jestli někdo očekává spektákl s jednoduchým příběhem, bude spokojen.

MOJŽÍŠ JE IKONICKÁ POSTAVA

Já jsem ale neočekávala jednoduchý příběh. V židovské tradici je „Moše Rabenu“, „náš učitel Moše“, klíčovou postavou pro formování Izraelitů jako kolektivu („lidu“) a pro formování náboženství z toho nejzákladnějšího bodu – z bodu etického a občanského zákoníku. Před třemi tisíci lety to byla doba, kdy oheň vědomí svému kolektivu přinášeli silní jednotlivci, ikonické postavy: Mojžíš, Prométheus, Buddha, Lao – C´, Sokrates. Před dvěma tisíci lety už to byl pokus o rovnováhu – Ježíš a Máří Magdalena. A dnes už jednotlivec nezmůže nic: žijeme ve vodnářském věku a potřebujeme, s plným vědomím své jedinečnosti, spolupracovat a tvořit společně. Je prakticky jedno, jestli byl Mojžíš historická postava, nebo zůstává postavou mytickou: koneckonců u tématu samotného otroctví Izraelitů v Egyptě se archeologové a historici nemohou dohodnout, zda k němu skutečně došlo, a tedy zda došlo i k odchodu a ke čtyřicetiletému putování pouští a zjevení na hoře Sinaj, či zda Izraelité vzešli z domácího obyvatelstva Kanaanu. Podle mého názoru jde o pravdu mytickou, nikoli historickou, a Izraelité jsou z Kanaanu/Izraele, ale z pohledu síly příběhu v kolektivní paměti je to nepodstatné (dokud se na činy Izraelitů nezačnou dnešní Židé odvolávat jako na historický fakt). Nicméně Mojžíš je v biblických i pobiblických textech tak zajímavou postavou, že si zasloužil psychologickou kresbu. Koneckonců je archetypální postavou: mnoha lidem by mohl pomoci náhled do jeho vnitřní motivace, prožitků a myšlenek, které vedly k důležitým činům. Zvláště v době, kdy se staré formy tradičních náboženství judaismu, křesťanství a islámu jeví jako zoufale nepružné a potřebující změnu, bychom rádi věděli, co si jejich „praotcové“ mysleli, jak cítili a jaká byla jejich cesta k obrazu Božství.

A k tomu bohužel nedojde. Mojžíše sice hraje charismatický a dobrý herec (Christian Bale), ale scénář je jednoduchý a zajímá ho vnější příběh. Více pozornosti je věnováno destrukci egyptského vojska než Mojžíšovu setkání s energií Boha a jeho chápání této energie. To je zároveň i nejslabší bod filmu, přitom v mytickém příběhu má být nejsilnějším… Podivné scény, kdy je Mojžíš zavalen bahnem po dešti, vidí hořící keř a mluví k němu malý chlapec, se pohybují na okraji blouznění. Je-li jimi naznačeno, jak těžké je přijímat „vnitřní hlas“, rozlišit ho jako důležitý, být pro něho čistou nádobou – tedy příjemcem bez ega, a zprostředkovat ho, není to uděláno důsledně: spíše může divák získat pocit, že se Mojžíš prostě zbláznil. Tento dojem je zdůrazněn i jeho v této fázi filmu zarostlou tváří a lehce šíleným výrazem. Zatímco jako domnělý bratranec a přítel faraonova syna (a nového faraona) to byl urostlý, rozhodný, odvážný, praktický muž se sociálním cítěním, ve chvíli, kdy se vrací z vyhnanství u pouštního kočovného kmene a žádá svobodu pro svůj lid, budí dojem spíše fundamentalistického pomatence, o jakých se ze zpráv dozvídáme v souvislosti s teroristickými útoky.

SCHEMATICKÉ POSTAVY, BŮH PODIVNÝ

Egyptské rány jsou vykresleny natolik sugestivně, že máme potíže vnímat Hospodina jako Boha milosrdného, zvlášť když je stále znázorňován (On, nebo Jeho posel? Známé biblické dilema…) onou postavou malého chlapce s podivně dospělými pomstychtivými řečmi. Kdysi Mojžíšův přítel, nyní rival, faraon Ramses, je vylíčen jako zaťatý egoista přesvědčený o své výlučnosti, který nechce připustit prohru a nechat se donutit k činu, se kterým nesouhlasí. Nemá nic z důstojnosti a moudrosti egyptských faraonů, vládců tisícileté říše: je to nezralá postava projektující do minulosti dnešní pohled scénáristů na selhávající vládce. Nakonec jsme ze souboje mužských eg a ze všeho toho násilí tak unavení, že se katarze v podobě přejícné radosti u odchodu Izraelitů prostě nedostaví. Ale možná, že právě to má být poselství? Dost bylo ega?

HALÓ, JE TU SEBEREFLEXE?

Je otázka, má-li film nějakou spodní rovinu, nad kterou stojí za to se zamyslet. První věc, která mne napadá, je, že scénáristé a režisér prostě nemají rádi tradiční náboženství, nesnažili se proniknout do jeho spirituálních hloubek, a natočili svůj povrchní výklad. Může nás to vést k zamyšlení, zda kořeny naší židovskokřesťanské kultury postavené na náboženstvích Bible jsou skutečně tak zdravé a následování hodné, jak se nás snaží přesvědčit jejich institucionální vůdci a fundamentalistická hnutí. Je dobré si přiznat, že i když judaismus a křesťanství mají své nezpochybnitelné hodnoty, jejich základem byl patriarchální náhled na svět, a ten už je z dnešního úhlu pohledu a potřeby změny paradigmatu neudržitelný. Tradiční náboženství potřebují projít radikální proměnou vědomí, jinak nemají na to být součástí nového paradigmatu. Je otázkou, zda si to náboženští představitelé uvědomují? Zda si uvědomují, kolik bolesti, diskriminace a ponížení za sebou jejich náboženství zanechala? Moje zkušenost je, že si to neuvědomují – většinou jim to ani nedojde, protože jim chybí SKUTEČNÁ pokora a empatie.

Na druhou stranu je potřeba říci, že judaismus, který z Mojžíšovy vize (až už se udála v historii, či v mýtu) vyrostl v důmyslný a pružný systém občanského a náboženského práva jak pro lid se zemí, tak pro lid bez země, splnil zásadní úlohu pro přežití ve filmu znázorněných Izraelitů (a tedy pozdějších Židů) do dnešních dnů, což je bezprecedentní historická událost. A minimálně za tuto jedinečnou úlohu si zasloužil klíčový příběh formování lidu Izraele uctivější a hlubší přístup. Připomínám, že dodnes je v židovské kultuře nejdůležitějším svátkem Pesach, tedy svátek, který vyjití z Egypta připomíná. Respektive co připomíná, je PROMĚNA OTROKŮ VE SVOBODNÉ LIDI, včetně popisu náročného procesu, kterým k tomu došlo. Generace otroků, při prvních potížích v poušti vzpomínajících na „egyptské hrnce“, musela zemřít a do Kanaanu/Izraele se vrátila až nová generace, která otroctví nezažila. Velmi poučný příběh v naší postkomunistické realitě. Ale na něj se už ve filmu nedostalo.

SOUPEŘENÍ EGYPŤANŮ A ŽIDŮ

Ještě mi dovolte jednu osobní vzpomínku, odkazující na možné skryté roviny filmu. Kdysi jsme s mojí milou přítelkyní Hanou Blochovou společně vedly seminář „Píseň písní“. Hana představila egyptský přístup k tomuto jedinečnému a krásnému mystickému textu, já židovský. V jednu chvíli nastala mocná energetická situace, kdy skrze nás jako by vytryskla odvěká rivalita dvou mocných kultur/spirituálních systémů – egyptského a židovského. Jenom naše touha nerozbít si vzájemné přátelství a uvědomění si, že tyto mocné energie nejsou naše, nejsou Hany a Terezie, ale jsou kolektivní a pocházejí z celků, se kterými jsme každá osudově a karmicky spojeny – Hana s Egyptem a já s Izraelem – , nás donutila nepropadnout této rivalitě a nahlédnout ji jako staré duchovní soupeření dvou mocných patriarchálních systémů, „kdo má pravdu a kdo stál na počátku“. Staré téma nízkovibračního Jupitera…. Z tohoto pohledu se tedy ptám, KOMU SLOUŽÍ film, který opět ukazuje staré nábožensko-mocenské egoboje eticky nezralých vůdců a přitahuje k nim pozornost, tedy energii? Ale možná právě při sledování Exodu nám dojde, že fandit není komu. Doba rozdělování na dobré a špatné hochy skončila. Je doba scelování toho, co za spojení stojí. Protože Celistvost je léčivá.

O HROUCENÍ PATRIARCHÁTU

K tématu zařazení filmu „Exodus: Bohové a králové“ (jak troufalé…) do současného společenského dění, tedy výronů náboženského fanatismu projevujícího se terorem a strachu ze střetu kultur/náboženských systémů, na závěr ocituji svého oblíbeného autora, jungiánského psychologa Eugene Monicka. Citace podle mého názoru vystihuje základní příčinu.

Zhroucení nebo blížící se zhroucení patriarchátu, tedy dominantního společenského postavení mužů jako něčeho předpokládaného a kulturně daného, je před branami, ne-li již uvnitř. Pocit nadřazenosti a oprávněnosti, který byl výsledkem prosté skutečnosti, že se někdo narodil jako muž, patří minulosti. Muži to cítí a pozice jejich já je zpochybněna. Když muži přijdou o svá domněle nezpochybnitelná patriarchální práva, může to v nich vyvolat nejistotu, hněv a přivést je až k patologickému násilí. Reagují často tak, jako kdyby jim hrozila kastrace, jako kdyby je někdo připravil o práva a výsady prvorozeného, ponižoval je a zbavil sebeúcty. Jsou pochopitelně bezradní. Jak mohou vůbec žít bez toho, aby rozhodovali o druhých a ovládali je?“ (Eugene Monick: Potence. Mužská agrese jako cesta k duši.)

Ano, muži mohou žít bez toho, aby rozhodovali o druhých a ovládali je.Věřím, že na to mají. Role žen je podpořit je v tomto vývoji moudrostí, klidem, udržováním nadhledu, harmonie a rovnováhy. Uvidíme, jak si letoší rok Jupitera s tímto tlakem na zvýšení vibrace a růst vědomí náboženských vůdců a nových cest mužského spirituálního vnímání poradí. Přeji nám všem, abychom byli pokorní a „na příjmu“.

PS: Cítím, že fotografie, kterou jsem vybrala k tomuto článku, vyjadřuje to, o čem film měl být. Muž čelící mohutným silám chaosu a nevědomí a budující z nich a uprostřed nich řád, aby lidské společenství mohlo fungovat v každodenním životě. Neztratit kontakt s mořem, být vyživován, a přitom tvořit kulturu, ve hmotě v zájmu života … Možná ta jediná fotografie říká více než samotný film.

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

Napsat komentář