Když jsem při letním putování zamířila do ekologické vesnice Klil, kde žije moje přítelkyně Dvora, podívala jsem se na vesnický web, zda tam není nabídka masáží. Masáže miluji, jsou pro mne velkým odpočinkem. Nabídka se otevřela a já si vybrala ženu jménem Dora. Nabízela celostní masáž s prvky reflexologie (masáže meridiánových bodů na chodidlech). A protože mi z obrázku byla sympatická, poprosila jsem ji rovnou o rozhovor. Nakonec jsme si hodinu a půl krásně povídaly.
Přírodní domek se zahradou stojí na konci Klilu. Moji návštěvu jsme zahájily u zvířat – viděla jsem krásné ušaté kozy a barevné slepice. Kůň se někde pásl. Masáž v malém studiu byla skvělá, Dora přesně vyhmátla, kam sáhnout. Překvapilo mne, jakou má sílu, přestože je malá a štíhlá jako já.
KOŘENY
Tereza: Doro, můžeš mi říct, odkud pocházejí tví předci? Vypadáš hodně exoticky…
Dora: Rodina mé matky pochází z Íránu. Moje babička vypadala jako Indka, jsme hodně tmaví. Tatínek pochází ze Sýrie. Přišli do Izraele jako děti, když vznikl Stát Izrael. Je to zajímavá kombinace, Sýrie a Írán! Obě strany mi něco daly. Moje maminka vařila íránská jídla. Také se snažila inspirovat kuchyní našich evropských sousedů, například se od nich naučila zavařovat, ale moc nám to nefungovalo:-) Máme raději čerstvou zeleninu a ovoce.
Tereza: Mluvila tvoje rodina persky?
Dora: Moje babička a maminka mluvily persky. Můj otec rozuměl a stejně tak já. Maminka byla nejmladší z dětí a snažila se být „moderní“, ale i když vedla méně tradiční domácnost než její sestry, pořád jsme byli z pohledu okolí tradiční. Měla jsem to ráda – koření, zelené byliny… Pořád je naživu, je jí osmdesát let a je výborná kuchařka. Naučila mne mnoho o zdravém jídle dávno předtím, než to bylo v módě. Podle mne je moje maminka hodně duchovní, ale z nějakého důvodu v sebe nevěřila. Možná proto, že nežila na správném místě – možná se příliš snažila zapadnout mezi své evropské aškenázské sousedy.
Jako dítě jsem byla velmi chytrá. Milovala jsem učení, ráda jsem chodila do školy. Neměli jsme moc peněz, tak jsem jiné aktivity neměla. Než jsem šla do armády (v 18ti letech), o rok starší bratr mne brával na hudební festivaly a to se mi moc líbilo. Zasvěcoval mne do různých hudebních stylů. Doma jsem také tančila. Na rodinných oslavách jsem se točila, vířila, a měla pocit, že létám. V dospívání jsem se dozvěděla, že jeden z mých strýčků byl derviš (súfijský mystik, který skrze posvátný meditační rituál vířivého tance zosobňuje propojení Nebe a Země, Božství a lidství. Viz např. zde: https://www.youtube.com/watch?v=oADyN7ROg4c ). Žil v přírodě, meditoval, jedl jednoduše. Pro rodinu byl podivín. Víření mi otevřelo cestu k tanci. Jela jsem do Brazílie a učila se sambu a lambadu. Jela jsem i do Afriky. Vibrací Afričanů jsem úplně nasákla. Po návratu do Izraele jsem prodávala africké šaty, látky, … a začala jsem bubnovat a scházet se s lidmi, kteří bubnovali. Na rozdíl od mého intelektuálního dětství jsem nyní dělala přirozeně, intuitivně to, co mne přitáhlo.
Po celou tu dobu jsem při tanci vířila. Pak mi někdo řekl, že jistá divadelní režisérka hledá lidi, kteří umí tento tanec. Víte, jak se to dělá? Představíte si, že máte hřebík tady (ukazuje na prostor mezi palcem a ukazováčkem na chodidle) a kolem tohoto jediného bodu se točíte. Teprve tehdy jsem si přečetla o víření knihu, kde je vysvětlena technika, a zjistila jsem, že to vše od mala přirozeně dělám. To mi dodalo odvahu a režisérce jsem se přihlásila. Produkce byla velkorysá, šlo o velkou show. Na zkoušce jsem tančila a ona se mne ptala: „Páni, kde jste se to naučila?“ A já říkám – „Nikde, prostě to umím.“ Vzali mne, tak jsem se stala tanečnicí v divadle. A postupně také učitelkou tance. Podle mne je to léčivý, propojující pohyb. A dnes, když masíruji, i masáž vnímám jako léčivý pohyb s tělem klienta. Mám ráda to, co dělám, pak ze sebe vydávám to nejlepší.
KLIL
Tereza: Jak se stalo, že jste se jako jedna z prvních přistěhovala do Klilu?
Dora: Vlastně to cítím jako Boží řízení. Narodila jsem se v Hod HaŠaron (městečko ve střední části Izraele, severovýchodně od Tel Avivu, deset km východně od pobřeží Středozemního moře). Je mi padesát dva let – a v době mého dětství to byla malá, klidná vesnice se spoustou stromů a prašnými cestami bez asfaltu. Pořád jsem byla venku. Potom se maminka musela přestěhovat do Kfar Saby, ale to už jsem hodně cestovala. Když jsem začala pracovat v divadle, mívala jsem po představeních pocit prázdnoty. Říkala jsem si – něco je tady špatně… Tak jsem se rozhodla divadlo studovat. A přihlásila jsem se do jeruzalémské školy vizuálního divadla Teatron Chazuti („chazon“ je hebrejsky „vize“. Více o škole zde: https://visualtheatre.co.il/ ) . Studovala jsem rok, na víc jsem neměla peníze, a potom jsem se přidala k tanečnímu festivalu v Akku.
Tou dobou už jsem znala z pohledu mainstreamu „podivné“ lidi jako je Dvora (moje přítelkyně, psychoterapeutka Dvora Pearlman, mírová aktivistka a jedna ze zakladatelek první ekologické vesnice v Izraeli. Její příběh si můžete přečíst v knize Jak napravovat svět) . Připojila jsem se k Duhové rodině (Rainbow Family – průkopnické nenáboženské mírové, spirituální a ekologické hnutí ve světě, včetně Izraele). Dozvěděla jsem se o Klilu, potkala svého budoucího manžela Alona a založili jsme tady rodinu. Synovi je nyní osmnáct let, dceři je čtrnáct let. A tak jsem tady! Popravdě, naslouchám svému vnitřnímu hlasu, který mne vede…
Tereza: Ano, to je zajímavé, že ano? Když se díváme na náš život z nadhledu, vidíme, že naslouchání našemu vnitřnímu hlasu nás vede vlastně logicky. Když jsme na zemi ve víru dění, vypadá to jako chaos, ale z výšky jedno navazuje na druhé…
Dora: Ano. Já chtěla najít místo, kde mohu vychovat své děti. Mám záměr – ale jak se naplní, to nechávám plynout. Možná je to súfijský přístup. I tady v Klilu se vždy zeptám – dobře, co bych nyní měla žít?
VÍRA
Tereza: Izrael je zajímavý i propojením různých kultur, ze kterých Izraelci pocházejí. Je jako mikrokosmos, na malém místě veliká pestrost. Věřím, že jsme staré duše a nejsme tu poprvé…
Dora: Samozřejmě.
Tereza: …a je zajímavé sledovat, co z naší minulosti nás volá. Jak jste řekla – věděla jste, jak vířit! Je to paměť z gilgulu (minulého života)?
Dora: Ano. Ale také je to přirozený pohyb. Malé děti milují víření, nabíjí je to energií, možná se jim líbí ta extáze. Jak vyrůstáme, bohužel většina lidí přestane naslouchat tomu, co ví naše vnitřní dítě. A začnou svůj život řídit. „Buď opatrný, nedělej tohle a tamto, z tohohle nebudeš mít žádné peníze,“ … Čas od času dělám semináře tance v mateřských školách. Samozřejmě to nenazývají „vířivý tanec“. A učitelky, když to vidí, říkají – „To je nebezpečné! Bude se jim motat hlava!“ A já na to: „Nezasahujte do toho! Neberte dětem sebedůvěru!“
Vlastně celý život je takový. Když se zastavíte nebo propadnete strachu, zablokujete se. A lidé se v mnoha věcech opravdu blokují. Je dobré, když znáte svůj limit. Je to celé o rovnováze. Když rozumíte, co je to rovnováha, neztratíte ji. Jako učitelka učím víření skrze rovnováhu, skrze plynulost (flowing) a skrze víru (faith). Věřím, že díky těmto třem věcem můžeme žít dobrý život.
Tereza: Co myslíte slovem „víra“?
Dora: To je zajímavé. Pro mne je vírou příroda. Věřím v přírodu. Je jedno, jestli se bavíme o „Bohu“ nebo „energii“. Ve světě je síla, která prostě je a spojuje vše, co existuje. Žijeme propojeni v síti. Když jsme vůči ní v odporu, ničíme ji a věci se zhoršují, jsou vychýlené z rovnováhy. Je dobré si uvědomit, že nemůžeme všechno kontrolovat. Boha nemůžeš držet. Když věříš, funguje to.
Cestovala jsem hodně po Africe a potkala jsem tam lidi z kmene Bambuti (jedna z pygmejských skupin). Dnes už je možná zničil jiný kmen, Bantu. Víra Bambuti je podobná víře Aboriginců. A také jsou nomády, jen v deštných pralesích Konga a Zairu. Jsou lovci a sběrači. Podle mé zkušenosti se chovají radostně, jako malé děti. Bantu je nutí žít ve vesnicích a kontrolují je. Četla jsem o nich, že mají boha, o kterém věří, že je všude – v listech, ve stromech, ve druhých lidech…, a proto mají velkou úctu ke všemu, k přírodě i k lidem. Já se snažím dělat, co mohu. Posílám peníze organizacím pečujícím o Zemi. Na své zahradě sázím stromy, žijeme způsobem, který máme rádi. Když lidé potřebují podpořit, pomohu. Stejně na konci zemřeme. Chci žít kvůli svým dětem, pomoci jim, aby měli snadnější život, ale vše má být v rovnováze. Někteří lidé chtějí více, než mohou dostat, a pak se jim něco zhroutí.
Tereza: Rovnováha dávání a braní. Což je mimochodem velké téma židovské mystiky kabaly.
Dora: Ano. Kabala je velmi moudrá. V každé tradici – židovské, islámské, křesťanské – je obsažena nějaká moudrost. Problém nastane, když je náboženství používáno pro mocenské cíle.
Tereza: Ano. Je to zneužívání (hijacking) staré moudrosti.
MASÁŽE
Tereza: A jak jste se dostala k masážím? Má to nějakou spojitost s tancem? Měla jste tři děti. Byla jste s nimi doma? V Izraeli máte rodičovskou dovolenou pouze tři měsíce…
Dora: Zatím jsem neřekla, že po armádě jsem studovala architekturu.
Tereza: Vážně?
Dora: Ano. Jako téměř každý jsem chtěla studovat obor, ve kterém si vydělám peníze. A líbilo se mi to. Ale když jsem začala pracovat ve velkém studiu v Tel Avivu, zjistila jsem, že pořád sedím u počítače. Odporovalo to mému životnímu stylu – miluji být venku, v otevřeném prostoru, svobodně dýchat. Také tvořivost je v architektuře po většinu času hodně omezena. A když jsem jela obhlédnout stavbu naší budovy u pláže v Haifě, řekla jsem si – „Tyhle věci nechci dělat, proč mají naše budovy zabírat prostor pláže, která patří lidem?“
Pak jsem na Sinaji potkala německého muže a cestovali jsme spolu po Africe. Popravdě to bylo dost dobrodružné a nebezpečné cestování v Keni a Zairu. Probíhala tam válka, o které jsme nevěděli. Když jsem chodila v deštném pralese, měla jsem pocit, že v mých chodidlech je nějaká mimořádná síla. A chtěla jsem zjistit, co je to za poznání, které z mých chodidel vychází. Do té doby jsem nikdy nic neslyšela o reflexologii. Když jsem se vrátila do Izraele, kamarádka mého bratra zrovna hledala někoho, na kom by si cvičila reflexní masáž. A já při jejích terapiích pochopila, že je to přesně ono, co jsem cítila v pralese.
Pak jsme jeli cargo lodí na půl roku do Kapského Města. A tam jsem se začala věnovat trance hudbě. Pracovala jsem v klubu a pomáhala pořádat party. Tou dobou jsem měla zdravotní problémy, únavu svalů. Později se ukázalo, že byla způsobena parazitem. V Kapském Městě jsem zjistila, že když tančím, všechna bolest zmizí. Tanec je pro mne opravdu léčivý! A lidé v klubu pro mne byli jako rodina. Po půl roce jsem se vrátila do Izraele, ale rovnou jsem si zase koupila letenku do Afriky. Maminka mne od toho zrazovala, nechtěla, abych letěla. A den před naším letem byla vyhlášena stávka a náš let byl zrušen. Později jsem se dozvěděla, že v Jihoafrické republice vypukly nebezpečné nepokoje. Takže jsem vzala peníze vrácené za letenku a zaplatila jsem si kurs reflexologie. Propojili se mi tak dvě vášně, tanec a reflexní terapie.
Tereza: Myslím, že je v nás nějaká část, která zná naši konečnou formu. A pokud se necháme vést, tak ji v průběhu života naplňujeme, ani o tom nevíme.
Dora: Je důležité naslouchat. Když jsem byla jedenáctileté, dvanáctileté dítě, jako bych věděla, že budu žít na farmě a lidé ke mně budou chodit na léčení. Celé dětství jsem také psala a to mi pomáhalo sama sebe utvářet a lépe si porozumět. Psala jsem písně, texty o přírodě. … je to druh reflexe.
Tereza: A kdy jste začala léčit druhé lidi?
Dora: Reflexní terapii jsem rok dělala souběžně s prací v architektonické kanceláři. Pak jsem se přestěhovala do Klilu. Uklízela jsem tady na ubytováních a přitom jsem nabízela masáže. A pomalu se to rozjelo.
Tereza: Máte jedinečnou zkušenost se zdravím lidí. Vidíte nějaké změny během posledních let?
Dora: Obecně řečeno má většina lidí stejné problémy. Ale zároveň vnímám velké rozdíly. Zaprvé, lidé mají více a více uvědomění. Všímají si svého zdraví, vědí, že by měli cvičit, dělat věci i pro sebe a nejen pro děti, věnují se zdravé výživě… Za korony a po koroně velmi přibylo lidí s úzkostmi, psychickými problémy, s osamělostí. Podle mne zažíváme epidemii osamění, protože za korony se lidé hodně uzavřeli. Pokud jste měli skupinu přátel, i tato skupina se uzavřela a není vstřícná k lidem zvenčí. A lidé, kteří byli osamělí před koronou, jsou nyní ještě osamělejší. Když jste se nenechali očkovat, nemohli jste nikam chodit – do divadla, na setkání, do společnosti.
Tereza: Myslím, že díky koroně mnoho lidí konečně pochopilo, že starý systém nefunguje. A co teď?
Dora: Ano. Nic nevíme. A lidé, kteří nejsou ve svém středu, kteří nemají vnitřní rovnováhu, jsou z toho úplně rozhození.
Tereza: Já si popravdě nedovedu představit, že žiji ve velkém městě. Bydlet v přírodě mi pomáhá udržovat vnitřní rovnováhu.
Dora: Ano. A vezměte si – dnes je Klil velká vesnice, ale když byl budován, žilo tu pár rodin. Lidé z okolních vesnic a měst nad nimi ohrnovali nos a místní děti si užily výsměch a šikanu, takže často v dospělosti odešly. Ale pak se jako dospělí vrátili – protože potřebovali přírodu. Příroda nám umožňuje cítit život. Když se ráno probudíš a vidíš, že strom stále stojí, víš, že svět neskončil. Kdyby to každý člověk pochopil, svět by byl lepší. Ale vláda a média ráda probouzejí strach. To jsem pochopila, když jsem cestovala v Africe. V době války jsme se snažili přejít Zair a potkali jsme mnoho skvělých prostých lidí. Neměli nic a stejně se podělili o jediný banán a pomáhali nám. Ale o tom média nepsala – psala o tom, jak jsou lidé v Zairu strašná monstra. Ano, ale to byli vojáci. Běžní lidé takoví nebyli.
Tereza: Když položíte ruce na tělo klienta, mluví k Vám?
Dora: Samozřejmě. Když jsem začínala s masážemi, byla jsem ostřejší. Postupně změkčuji:-):-) a samozřejmě přibývají zkušenosti. Nyní už dokážu podle postoje těla, pohybů, dechu… vyčíst o člověku mnoho věcí. Mnohokrát prostě položím ruce na tělo a požádám o vedení. A moje ruce jsou vedeny a dělají, co je potřeba.
„….AŤ SE TO DĚJE NIKOLI Z MÉ SÍLY A MOCI“
Obvykle se ani neptám, co má člověk za problém. Vás jsem se dnes ptala a bylo to důležité, mohla jsem více pracovat na Vaší noze. Intuice skrze ruce dělá svoji práci. Nejsem to já. Když začínám masáž, říkám si v duchu: „Šiviti Ha-Šem le-negdi, lo mi-kochi we-lo mi-amacti“, „Kladu si před sebe Boha, ať se to děje nikoli z mé síly a moci“. Jsem prostřednice (channel). Proto mohu dělat mnoho masáží a neunavím se. Také pracuji se svým tělem. A používám sílu země, která ke mně přichází skrze chodidla. (Dora je bosá...) O tom učí také Feldenkraisova metoda, se kterou pracuji.
Dále pracuji s dechem. Často se stane, že sladíme dech s klientem a plynule se staneme Jedním. Dám svým rukám intuici, dech, zdraví celého světa. Tanec mi pomáhá. Stále ho učím a s přítelkyněmi jezdíme na taneční party. Také tančíme s dcerou v kuchyni (směje se). Pustíme si hudbu a jedeme… Učím především břišní tanec podle systému mojí učitelky, kde začátek každé hodiny vychází z Feldenkraisovy metody. Ta umožňuje tělu obnovovat rovnováhu. Umožňuje to také udržet pevnou i pohyblivou pánev a pružnou páteř. Pak můžeme být zdraví, protože celý systém těla je spojený s pánví a páteří. Sleduji také, že skrze tanec nám dochází mnohá uvědomění. A skrze práci s tělem můžeme vyřešit problémy s duší, myslí. Je mi padesát dva let. Tohle je věk, ve kterém – když zůstaneme pružné – můžeme dělat všechno! Když přestaneme menstruovat, je to čas, kdy si můžeme uchovat energii. Je dobré nepropadnout pocitu, že všechno končí. Pro mne je pohyb štěstím.
Tereza: Děkuji za krásné společné dopoledne a přeji mnoho radosti z pohybu, plynutí i setkávání s lidmi!
Více o Doře najdete zde:
https://clil.org.il/en/dora-holistic-reflexology-and-massage/
Odtud je i fotografie.
EDIT: Podobně jako i jiní Izraelci, i Dora přišla o mnoho pracovních příležitostí. Nyní se každý týden setkáváme online, kdy mi dává lekci cvičení a tance a já jí za to posílám dar. Je to skvělé, protože zná tělo skrze Feldenkreisovu metodu a tančí břišní tance, takže jsem pokaždé znovuzrozená. Kdybyste měli zájem o tuto win win situaci pro sebe i pro ni, napište mi na: terezie.dubinova@oheladom.cz, propojím vás. Děkuji.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: