V květnu jsem na jeruzalémském semináři Marka Pogačnika potkala krásnou ženu, která mi byla něčím povědomá… Po očku jsme na sebe koukaly, až za mnou přišla a povídá: „Seminář posvátného chrámového tance se Zolou Dubnikovou v roce 2019?“ Bingo! Ano, tam jsme se potkaly. Na Markově semináři byla se sestrou a s tatínkem fyzioterapeutem – úžasné, ne? Představte si, že jdete na seminář práce se z(Z)emí se svým tatínkem! Při srpnovém osamělém putování po Izraeli jsem se s ní spojila a navštívila ji v antroposofickém kibucu Harduf, kde žije. Setkání popisuji ve svém cestovním deníku, který na podzim vyjde jako taková radůstka pro rodinu, přátele a zájemce🙂 (zůstaňte na příjmu…). Nyní vám nabízím rozhovor, který jsem s Miriam, ženou s nádhernýma modrýma očima a energií anděla, udělala.
Miriam vystudovala celostní arteterapii a Gynecosophii – systém léčení ženských archetypů a portálů. Pracovala ve společenství EcoME – izraelsko-palestinském centru pro mír a udržitelnost. Nyní pracuje jako duchovní porodní bába, pořádá přechodové rituály, snové obřady, léčivá setkání pro muže a ženy, pobyty žen v Červeném stanu.
PRVNÍ PŘECHODOVÝ RITUÁL: NEJÍT DO ARMÁDY
Terezie: Miriam, když jsem ti říkala, že Izrael je pro mne jako Evropanku velmi intenzivní – a stává se stále intenzivnějším, řeklas mi, že to chápeš, protože jsi v Evropě dlouho žila. Můžeš mi říct více o svém dětství a mládí?
Miriam: Od tří do dvanácti let jsem žila v Německu, v dospělosti potom v Německu a v Rakousku. Tatínek je Němec, přišel jako dobrovolník do Hardufu a potkal zde moji maminku, která kibuc zakládala (v roce 1982). Když jsem se narodila já, potom sestra a maminka byla těhotná s bratrem, tak si tatínek uvědomil, že tady nedokáže uživit rodinu svojí prací biodynamického zemědělce. Chtěl jít zpátky do Německa a studovat celostní medicínu. Rodinu vzal s sebou. Bylo jasné, že je to jenom na čas a že se vrátíme. Chodila jsem do německé školy. Po devíti letech jsme se vrátili. Myslím, že německá kultura na mne má velký vliv, protože jsem tam žila v důležitém životním období formování. Říkám, že mám „mateřský jazyk hebrejštinu a otcovský jazyk němčinu“, v němčině nemám přízvuk.
Mezi dvanáctým a dvacátým prvním rokem jsem žila tady v Izraeli, dokončila školu. A pak jsem nešla do armády, ale nastoupila jsem národní službu (naše „civilní služba“). Byla to pro mne velká věc. Není to úplně obvyklé. Zjistila jsem , jak se to dělá. Je to jedno z mých rozhodnutí, za které jsem opravdu vděčná, že jsem našla moudrost a odvahu to udělat.
Terezie: Muselas o národní službu aktivně usilovat?
Miriam: Ano. Podle zákona mají nárok na národní službu pouze ženy – pacifistky. Pečlivě jsem si ten zákon nastudovala, už když jsem byla na škole a učili jsme se o zákonech. Ještě jsem neplánovala, že nepůjdu do armády, ale uvízl mi v paměti – „nesmím na to zapomenout“. Rozhodla jsem se, že počkám, až dostanu povolání, a potom se rozhodnu. Je to těžké postavit se proti převládajícímu naladění společnosti. Když jsem povolání dostala, cítila jsem, jak mým tělem probíhají silné vlny a nemůžu dýchat. Tělo říkalo – „já nemůžu jít, já nemůžu jít“. Takže jsem se rozhodla a řekla to rodičům. Ti mne podpořili, dokonce byli šťastní.
Nikdo ti neřekne, jak to udělat, ale zjistila jsem, že dívka z vyššího ročníku zrovna ukončila službu v armádě. Řekla mi, co mám dělat, kde mám žádat, jak získat právníka, vyplnit papíry, sepsat svoje stanovisko. V osmnácti mne pozvali k vojenskému soudu se dvěma svědky, musela jsem doložit, že jsem pacifistka. Byla to jedna z nejhorších zkušeností mého života, ale nakonec jsem uspěla.
Terezie: Byl to pro tebe přechodový rituál.
Miriam: Ano, rozhodně. U soudu jsem řekla, že nechci být součástí vojenského systému, komukoli ublížit. Nechci se zříkat povinnosti, jen chci sloužit zemi jiným způsobem, dělat něco smysluplného, co miluji a s čím souhlasím. Poté jsem dva roky dělala civilní službu v internátu pro mladé kluky ze sociálně problematických rodin. Bylo to drsné. Po roce jsem se potřebovala vzpamatovat, tak jsem šla pracovat do antroposofického stacionáře pro lidi se zvláštními potřebami. A tady jsem potkala svého budoucího manžela (z Rakouska). Také tam dělal sociální práci, jen pro Rakousko. Odešla jsem s ním do Rakouska a tam jsem studovala. V době pěti let studia arteterapie jsem pracovala s dětmi z izraelské rodiny ve Vídni.
Po dokončení studií pro mne bylo náročné najít práci. Můj německý přízvuk prozrazoval, že nejsem Rakušanka. Pracovala jsem v domově pro seniory a ve volném čase jsem tam dělala arteterapii pro klienty s demencí, rakovinou a pro klienty na prahu smrti. Bylo to ale pro ně dobrovolné, nebyla to součást povinného programu a nemohla bych se z toho uživit. Takže jsem byla trochu frustrovaná a ptala se sama sebe, co je můj úkol? Měla jsem pocit, že nežiji svůj skutečný potenciál. Kamarádka se odstěhovala do jiného města. S partnerem jsme se postupně vzdalovali. Dá se říct, že jsem až spadla do deprese, neviděla jsem ve svém životě žádný vyšší smysl. Říkala jsem si, kdybych zítra umřela, co by po mně zůstalo? A pak jsem měla sen, že se mám vrátit do Izraele a neutíkat před svým osudem – prací pro mír. Já se přitom snažila pracovat pro mír, ale z dálky jako by to nešlo. Pracovala jsem s uprchlíky, mimo jiné i ze Sýrie a Palestiny, ale stále jsem se cítila nahraditelná.
Do Izraele jsem se vrátila před sedmi lety s tím, že to pár měsíců zkusím. Zkoumala jsem příběhy mírových aktivistů a chtěla vytvořit místo, kde by se tito lidé mohli scházet. A někdo mi řekl – ale takové místo už existuje! „Opravdu? Jak to, že o tom nevím?“ Tak jsem poprvé slyšela o EcoME, místě v poušti u Jericha, kde Arabové a Židé společně drželi prostor pro mír. Další „zprávu“ jsem dostala, když jsem jela do centra Tamera v Portugalsku. (https://www.tamera.org/ ) Tam jsem v hostelu v Lisabonu potkala Palestince. Já putovala do Tamery a on se vracel z Tamery do Izraele. Hlásila jsem se na recepci a recepční mi povídá: „Je tu ještě někdo z Vaší země!“ To je zajímavé, protože obvykle lidé neříkají, že Palestinci a Izraelci jsou ze stejné země. „Možná se s ním chcete seznámit?“ Řekla jsem: „Samozřejmě!“ A když jsem ho uviděla, bylo mi jasné, že je Palestinec. On byl z mé země, nebo já z jeho? Nevím! 🙂 Byl mírovým aktivistou. Společně jsme šli nakoupit a uvařili si společně večeři, jídla, která máme rádi, která sdílíme. A povídali jsme si a on mi řekl, že spoluvytvořil místo v Palestinské autonomii, kde s ostatními drží prostor pro mír, a zve mne, abych je navštívila. A to místo bylo EcoME. Po návratu jsem ho navštívila a bylo mi jasné, že sem patřím. Dva měsíce jsem tam pracovala jako dobrovolnice a když hledali někoho, kdo by pokračoval v držení prostoru, tak jsem se přihlásila.
VŠECHNY KONFLIKTY JAKO BY SE PŘENESLY DOVNITŘ DO KOMUNITY
Terezie: Pro knihu Jak napravovat svět jsem dělala rozhovor s aktivistou z organizace Bojovníci za mír Tuly Flintem. A pro web oheladom.cz jsem mluvila s jedním z jejích zakladatelů, Palestincem Suli Chatibem. Miriam: Toho znám právě z EcoME!
Terezie: Lidé z Evropy a Ameriky si neuvědomují, jak obrovskou odvahu tito lidé, Židé i Palestinci, mají – odvahu vystoupit ze zajetých kolejí konfliktu. Za tuto odvahu mohou ve svých komunitách zaplatit vysokou cenu. Popravdě, větší odvahu to vyžaduje od Palestinců, protože jejich sousedé je za „normalizaci vztahů se Židy“ mohou i zabít.
Miriam: Ano, Palestinci potřebují více odvahy, protože je pro ně snazší ztratit život. Vrátila jsem se do Evropy a rozvedla se – což pro mne byl také přechodový rituál. Po jedenácti letech jsem byla opět sama za sebe. Byl to můj první muž a já si nedokázala svůj život bez něho představit. Potřebovala jsem věřit své cestě, věřit, že se pro mne něco nového otevírá. A udělala jsem změnu o sto osmdesát stupňů. V Rakousku jsem žila ve velkoměstě, v posledním patře výškového domu: v Jerichu jsem žila v poušti, v přírodním domku, kde podlahou byl písek. Členové byli z různých zemí, Palestinci, američtí Židé…. Bylo nás šest, kdo jsme místo drželi, a každému se během roku něco přihodilo. Byl to nejnáročnější, ale zároveň nejúžasnější rok mého života. Našla jsem v sobě velikou sílu a odolnost. Komunitu jsem držela a vedla v době, kdy všechny konflikty a boje celé země jako by se přenesly dovnitř do komunity. Zažili jsme loupežné přepadení, znásilnění, přišla policie a hledala drogy… Mnoho lidí si myslelo, že jsme místem pro prostituci. Jako by násilí zvenčí přišlo dovnitř. Na politické úrovni jsme čelili velkému tlaku. A přitom jsme byli tak mladí!
Nejvíce nám pomohla práce s nenásilnou komunikací (NVC – non-violent communication): tak jsme znovu a znovu budovali důvěru a spojení. Měli jsme i podporu skvělých učitelů, kteří u nás pořádali semináře a podpořili místo, měli jsme podporu dobrovolníků z mnoha zemí celého světa,… Pohromadě tu bylo mnoho krásy a mnoho bolesti. Žili jsme pohromadě, mluvili, hledali společný jazyk. Mimochodem, Bojovníci za mír, členové organizace, o které jsme se bavili, k nám chodili, protože sami neměli místo, kde by se scházeli. (Jericho se nachází na tzv. území C: je to již součást Palestinské autonomie, ale má tu pravomoci izraelská armáda. Izraelští občané tam mají velmi omezený, téměř zakázaný vstup. Palestinci mohou do Izraele pouze na zvláštní povolení skrze checkpointy, kontrolní stanoviště. Najít místo ke společnému setkání tak obvykle bývá náročné.)
Poté co došlo ke znásilnění ženy, dělali jsme mnoho práce na léčení vztahů mezi pohlavími. A ukázalo se, že je nesmírně těžké obnovit pocit bezpečí na tomto místě. Takže jsme ho po téměř dvou letech zavřeli. V tu dobu jsem také dostala zprávu, že je nemocná moje maminka, tak jsem se vrátila sem do Hardufu. Nebyli jsme oficiální organizace, žili jsme z podpory jiných neziskovek. Dnes jsme roztroušeni po celém světě, propojeni ve WhatsApp skupině. A mohu říct, že naprostá většina mých přátel – Židů, Palestinců i zahraničních – je právě z této skupiny. Spojení, která jsme mezi sebou vytvořili, jsou velmi hluboká. Když jsme místo uzavírali, dělali jsme rituál a já poprosila, abych mohla ducha EcoME nést ve svém srdci, a kdykoli bude chtít být obnoven, jsem připravena ho zasadit. Nesu ho – a vím, že teď ještě není čas. Rozštěpení se ve společnosti stále posiluje.
Je také pro mne náročné udržet kontakt s Palestinci. Mohla bych je navštívit, ale je to stále složitější. Všude je plno násilí a já nechci nikoho ohrozit, ani sebe, ani je. Poslední mírový projekt, kterého jsem se účastnila s palestinskou komunitou, byl blízko Hebronu v horách (Palestinské autonomie). To je „divoký východ“, jedno z nejnáročnějších míst na zemi. Dělali jsme společný ekologický projekt podporovaný Evropskou unií. A nemohli jsme ho dokončit, protože palestinští přátelé nám vzkázali – „nechoďte, je to nebezpečné, pro vás i pro nás“. Už jsem byla na Západním břehu, ale nakonec jsem do vesnice nešla, protože jsem jejich životy nechtěla ohrozit. Nyní jediní Palestinci, které mohu občas navštívit, jsou ti, kteří žijí ve Východním Jeruzalémě a v Betlémě. Na žádost mé kamarádky mluvíme hebrejsky jen u ní doma a na ulici předstírám, že jsem německá turistka. Ale stále udržuji vizi míru a dokud se nezhmotní, nosím ji ve svém srdci. Zasadili jsme semínko – EcoME bylo sazenicí. Kdo ví, kdy bude čas?
Mezitím pracuji se zemí, jako jsme pracovali s Markem a s mým lidem. Jedna palestinská přítelkyně mi řekla: „Proč nás potřebujete k míru? Začněte mírem mezi vámi!“ A to je pravda, mezi Židy samotnými je spousta konfliktů a je potřeba léčit naše traumata.
SPOLUTVOŘIT ZDRAVÉ VZTAHY
Terezie: Na celém světě se nyní vynořují traumata.
Miriam: Ano, jsou všude. Já jsem se teď narodila do tohoto kolektivu, do této země, a zároveň mám trochu širší perspektivu díky mým německým kořenům a poznání křesťanství skrze moji německou babičku. Mojí bolestí je identifikovat se jako Izraelka kvůli tomu všemu, co dělá vláda. V žádném případě nejsou mým zástupci, nepředstavují moje názory. Naopak. Takže mám co dělat s léčením mého vlastního lidu. Nyní jsem dokonce začala pracovat s osadníky (obvykle názorově extrémnější či přímo extrémní obyvatelé židovských vesnic a městeček – „osad“ – v Palestinské autonomii). Mám kolegu, který vyrostl jako osadník u Hebronu, ale v dospělosti odešel, opustil náboženství a stal se velmi spirituálně i politicky uvědomělým. Stále žije v osadě, ale v oblasti, kde jsou levicové osady aktivně usilující o klidné soužití s Palestinci. Není to černobílé, stejně jako v EcoME. Můžeš najít Palestince, kteří chtějí být raději pod izraelskou okupací než vládou svých vlastních lidí, a můžeš najít osadníky, kteří jsou míroví aktivisté.
Terezie: To je velmi izraelské…“nečernobílost“.
Miriam: Ano. On nyní přemýšlí, kde by bydlel jinde, chce osadu opustit. Společně vedeme semináře pro léčení vztahů mezi muži a ženami. Tuto práci jsem začala po znásilnění v EcoME, které mnou hluboce otřáslo. S kolegou vnímáme, že kořeny válek a utrpení na světě jsou v oddělení a jde to až k nám, do hloubky vztahů mezi muži a ženami, tisíciletého boje a manipulace mezi nimi. Je tu hluboké zranění mezi muži a ženami a pokud ho léčíme, má to dopad na celý systém „moci nad druhými“. Nazvala bych ho proto „prvotním zraněním“. Také jsem začala pracovat s dospívajícími, abych pomohla vytvořit generaci, která bude mít zdravější vztahy. Základem je milovat sebe a ctít druhé. A můžeš takto pracovat i se svým nepřítelem – to, že ho tak vnímáš, ti říká něco o tobě. Takže nyní ve své práci usiluji o uzdravení vztahů. Chci spolutvořit základ, na kterém může vyrůst zdravější generace, a spolutvořit bezpečný prostor, ve kterém se mohou dospělí otevřít svým zraněním.
Terezie: Odchází starší generace, která často řešila úkoly základního přežití, nikoli vlastních zranění. A skrze transgenerační přenos nám zanechává spoustu rodinného a rodového materiálu ke zpracování.
Miriam: Ano. Jeden z mých učitelů nenásilné komunikace to formuluje takto: „Konflikt, který není transformován, bude předán.“
Terezie: Řekla bych, že lidé mé generace, narození na začátku 70. let, představují zlom. Mám dvě dcery, a když se narodily, uvědomila jsem si, že pokud se ženskými zraněními nebudu aktivně pracovat, tak jim je předám. To byla pro mne ta největší motivace. Miriam: Ano. Máme odpovědnost za svoji práci, aby další generace nemusely řešit naše témata. Terezie: Mají také odlišné úkoly. V astroterapeutické práci vidím, že jejich pole jsou úplně odlišná od polí lidí narozených před rokem 2000.
Miriam: Potřebujeme přetvořit staré vzorce, protože už nejsou funkční. Například školní systém. Dnešní děti do něho nezapadají a my bychom se neměli snažit je do něj nacpat. Miluji hebrejštinu, je to tak moudrý jazyk! „Vzdělání“ se řekne chinuch, mužský rod, a je zde jiné slovo ze stejného kořene, chanicha, „zasvěcení“, to je ženský rod. Moje drúzská kamarádka dlouhou dobu pracuje ve vzdělávání a napsala diplomku na toto téma: jak změnit chinuch na chanicha, vzdělávání na zasvěcování? Je to dávný i současný způsob, jak si ujasnit, co je dnes pro život důležité.
PROBOUZENÍ KARMICKÝCH VZPOMÍNEK
Terezie: Máš někdy vzpomínky na gilgul, minulé životy? Miriam: Ano. Terezie: A dělala jsi stejnou práci jako dnes?
Miriam (se smíchem): Ano. Ze životů, o kterých vím, jsem ve dvou žila tady, v ostatních jinde. V jednom z místních životů jsem žila u Betléma, ale bylo to v době před židovstvím, křesťanstvím i islámem, v době „pohanství“, takže se nedá říct, že bych byla „Palestinka“. V Jeruzalémě stál tehdy chrám Bohyně. Bylo to patrně období změny, kdy přicházel patriarchální monoteismus. Uctívání Bohyně bylo stále více tajné. Vedla jsem tehdy Červený stan a podporovala ženy při menstruaci a porodu. Oficiálně jsem byla porodní bába, ale v soukromých domovech žen jsem dělala mnohem více. Dovednosti a znalosti tohoto období si pamatuji, ale dnes je dělám jinak: dnes pracuji jako duchovní porodní bába (spiritual midwife) a ošetřuji přechodové fáze mezi životem a smrtí – vedu přechodové rituály, např. rituál menarché. Cítím, jako bych v tomto životě propojovala nástroje ze všech předchozích životů.
Terezie: Je to pro tebe v pořádku mluvit nahlas o tom, co děláš? Dělat si propagaci, například? Ptám se, protože někdy jsou tyto vzpomínky spojené i s útiskem, pronásledováním, upálením na hranici, … Mně osobně to trvalo docela dlouho otevřeně veřejně říct, že přijímám gilgul (reinkarnaci), pracuji jako astroterapeutka,… i když mám akademický titul. Ten mi dlouho sloužil jako persona, společenská maska.
Miriam: Ano. Také mi to nějakou dobu trvalo, protože – jak říkáš – naše hlasy byly nadlouho umlčeny. A protože už i ta vzpomínka obsahovala práci v utajení, tedy i varování, že nemám ukazovat, kdo opravdu jsem. V jiném životě jsem byla čarodějka a také jsem se musela chránit. Nebylo to snadné. Dnes propojuji zkušenosti minulosti a léčím zranění a jedním z nich je vzorec „nemluvit“. Krční čakra je nejzranitelnějším místem mého těla. Když onemocním, jde to přes krk, jako bych si potřebovala vzít zpátky svůj hlas. Takže se učím cítit bezpečně, když mluvím, postavit se za svůj hlas. Je to proces, pracovat s hanbou, pochybnostmi, s pocitem, že je nebezpečné být tím, kým jsem. Nyní cítím, že už jsem v prostoru vnitřního bezpečí.
Pro léčení vztahů mezi muži a ženami je potřeba pracovat z místa, kde už nejsme oběťmi. Žiji ve společnosti, která stále zdůrazňuje vzorec oběti a pachatele: a my jsme „oběti“, což ospravedlňuje, co pak děláme. Takže je pro mne důležité uznat zranění a z tohoto vzorce vystoupit. Obrazem Jednoty pro lidstvo je pro mne Gan Eden (Zahrada Eden, „ráj“), kam přijdeme skrze soucit. Už se tam neztotožňujeme se starými příběhy zranění, ale transformujeme je tak, abychom viděli dary, které jsme ze svých zkušeností získali, a poznání, že můžeme proměnit bolest v radost a potěšení.
Terezie: Ano. Izrael je pro tuto práci skvělé místo, protože tady nemůžete předstírat, že jste jenom oběť, nebo jenom agresor. Jste obojí. Miriam: Přesně tak. Terezie: A to je vzácné. Vy to asi úplně nevidíte, protože v tom žijete, ale je to vzácné. V Česku stále rádi hrajeme tu hru, že jsme „oběti“. Dodnes máme např. problém přiznat odpovědnost za vyhnání tří milionu Němců, našich spoluobčanů, po druhé světové válce. Na rozdíl od vás nežijeme v živém konfliktu, takže můžeme žít v té iluzi, že nám zvenčí stále někdo ubližoval. Vy v ní žít nemůžete, protože jste s konfliktem, kde jste oběti i agresoři, denně konfrontováni. A to je velká příležitost překročit starý příběh duality, dostat se na úroveň Celistvosti, kde už tyto staré dualitní vzorce nejsou. Miriam: Ano.
ŽENY SE BUĎ CÍTÍ NEDOSTATEČNÉ, NEBO PŘÍLIŠ MOC
Terezie: Když pracuješ se ženami, co je nejčastější téma, které řeší?
Miriam: Nejčastěji slýchám dva narativy: „nejsem dostatečná“ a „jsem příliš moc“. (Směje se.) I když to není vyslovené nahlas, je to hluboko v nás. A je tu spousta obměn. Ženy se cítí utlačované, ale zároveň zjišťují, že se své síly bojí, protože slýchají, že jsou příliš emocionální, náročné… a podobně. Takže potřebujeme vzít si sebe sama nazpátek. A zároveň se můžeme shazovat vzorcem, že „nejsme dost dobré“. To slýchám stále znovu a znovu. Ženy hledají partnera, který by je neponižoval a zároveň se jich nebál. Takže je pro ženy výzvou brát si zpět svoji sílu. Muži jsou obvykle nejprve k silné ženě přitaženi, ale potom je pro ně otázkou, jak s ní žít, aniž by potlačili svoji vlastní sílu. Muži usilují o vytvoření nové mužské identity a do toho stoupá síla žen. Může to být děsivé. Když ženy nenajdou silného muže, který by je ctil a ustál, tak se často znovu „zmenší“, své síly vzdají. Ženy se také učí ocenit sebe sama, aniž by svoji hodnotu vnímali skrze muže a zrcadlo, které jim muži nastaví, jak je hodnotí. Je to výzva, abychom spolu byli v naší kráse a abychom si hodnotu dali sami, cítili se doma ve svých tělech, tvořili vědomou sexualitu. Společnost nám v mnoha oblastech říká, jací máme být, jaký je „normální model“, tvaruje nás.
Terezie: Muži v Izraeli to také nemají jednoduché. Jsou tu dva hlavní přijímané a vyžadované archetypy: buď „bojovník bez bázně a hany“, nebo „od reality odpojený učenec“. Pro knihu Jak napravovat svět jsem dělala rozhovor s mužem, který byl armádním důstojníkem a do civilu se vrátil s post-traumatickým syndromem. Dlouho mu trvalo, než si ho přiznal, nyní pomáhá podobně postiženým mužům a rozbíjí ten chlapácký obraz, že se vše musí vydržet a „jsem přece v pohodě“.
Miriam: Ano, muži zápasí o svoji novou identitu. Přesně jak říkáš: buď se ztotožní s obrazem hrdiny, ospravedlní ho a kolem svých zranění si vybudují mnohé štíty jako ochranu, nebo se naopak spojí se svým ženstvím, ale často jdou až do pacifistického extrému, „mír a láska“ a nic jiného. Potřebují najít rovnováhu mužské a ženské energie. Muži jsou tolik zranění a nemohou ukázat svoji zranitelnost, to je opravdu náročná situace. Takže je to hledání nové síly, nové identity. Ženy mají podobný úkol: v patriarchální moderní společnosti jsme vychovávány, abychom byly jako muži. Jinak v ní – v ženské jemnosti – nepřežijeme. Ale nyní potřebujeme tvořit zdravé ženství, vyrovnat ženskou a mužskou polaritu. Pomohlo by nám rozklíčovat si, co děláme, jaké role hrajeme, abychom se vyhnuli zvědomení a přijetí našich zranění. Pak teprve můžeme tvořit společnost, kde se budeme navzájem podporovat (empower), muži a ženy. Nyní žijeme ve stádiu chaosu a fluidnosti hranic mezi ženstvím a mužstvím. Na jednu stranu to vytváří mnoho zmatku, na druhou stranu je to velká příležitost prolomit stěny našich mentálních představ a spojovat se v dimenzi Celistvosti v nových rolích. Krása Jednoty není jednobarevná, je to obejmutí všech rozmanitostí tak, aby vytvářely krásný pestrý celek.
Terezie: Pracuješ někdy s náboženskými muži a ženami? Miriam: Ještě jsem neměla tu příležitost. Terezie: Mívám z nich pocit, že nejsou uzemnění, ukotvení ve fyzické realitě, ve které žijí. Ve městech či čtvrtích, kde žijí, bývá obvykle velký nepořádek, jako kdyby jim nevadilo, v jakém fyzickém prostředí žijí, a žili uzavřeni v nějaké virtuální bublině. Až se začnou uvědomovat a ukotvovat v přírodě, fyzickém prostředí, to bude zajímavé. Miriam: Ano. Více kultivují spirituální rovinu než rovinu Gaii.
Terezie: Kamarádka Maruška, se kterou jsme před pěti lety v Izraeli energeticky pracovali, řekla: „Vibraci této země zvyšují umělci.“ Nikoli náboženství praktikující lidé, kterých je tu opravdu hodně, ale umělci! Takže otázka zní, co je dnes skutečná spiritualita? Kudy proudí Duch?
Miriam: Ano. Umělci jsou otevřené mysli a inspiraci získávají z jiných světů. Tvořivost a otevřenost je bytostnou součástí jejich životů. Jsou těmi, kdo mohou tvořit mosty mezi kulturami. A to se děje. Pracují společně, tvoří, sní… Neznají hranice.
SNĚNÍ NÁM DÁVÁ INFORMACE, KDO JSME A KÝM MŮŽEME BÝT
Terezie: Na závěr bych se tě chtěla zeptat na tvoji práci se sny. Sny jsou pro mne nesmírně důležité, jsou to vnitřní učitelé.
Miriam: V dětství jsem byla se sny spojená, ale potom přišel hlas, který mi řekl „přestaň snít a žij v realitě, nauč se s ní zacházet.“ Hlas jsem vyslyšela. Ale stejně jsem šla studovat arteterapii a léčení. Když mi bylo třicet, třicet jedna let, a nebyla jsem šťastná, jak už jsem říkala – byla jsem uvízlá ve svém životě, tak jsem znovu začala snít. Vrátila jsem se jak k dennímu, tak nočnímu snění, znovu jsem mu dala plnou pozornost. Sny mne přivedly zpátky do Izraele. Tady jsem potkala kamarádku, kterou sny žádaly, aby pracovala se zemí, putovala po ní a tvořila mír. Začala jsem s ní takto pracovat. Pak se k nám připojila jiná, arabská kamarádka a vytvořily jsme kruh arabských a židovských žen, který se scházel o novoluní, snil a držel prostor. Bylo to stále intenzivnější, protože jsme se propojily s prostorem za viditelným světem. Vnímaly jsme, jak se v tomto prostoru propojujeme navzájem, máme podobné či stejné sny a učíme se je zhmotňovat. Vždy to byl obřad mezi tímto světem a Duchem.
Osobně mám se sny mocné hojivé zkušenosti. Přišlo energetické léčení, o kterém jsem vůbec neměla ponětí, že je možné – bylo to tak silné! Od té noci vím, že jsem připravená pracovat na svém úkolu léčení vztahů mezi muži a ženy. Minulou noc jsem létala (I was practicing flying). Nějaký čas se mi ve snech nedělo a teď se létání vrátilo. Před několika týdny jsem omdlela a upadla, což se mi v životě nestalo. Pro mé tělo byla tato ztráta kontroly šokem. Stále se z toho zotavuji. Od té doby cítím velkou bolest mezi lopatkami. Včera mne léčil můj otec, který pracuje jako fyzioterapeut. Řekla jsem mu, že bolest souvisí s hlubokým emočním zraněním a je spojené s mými křídly. Cítím, že to souvisí s traumatem zrození, kdy jsem nemohla dýchat – také teď mám potíže s dýcháním. Je to spojené s rozhodnutím mne jako duchovní bytosti, která se rozhodla inkarnovat do těla a jít pracovat na Zemi. I když jsem sem chtěla, je to velká výzva, žít na Zemi a zůstat v lásce.
Táta mi řekl: „Mám cvičení pro křídla!“ a udělal ho se mnou, což mi pomohlo. A v noci jsem létala… V předchozích snech jsem létala pomocí dechu. Ale v tomto snu jsem se rozhodla, že ukážu druhým lidem, jak létat pomocí silné vůle. Byl tam moment rozhodnutí: NYNÍ SE VZNESU! Přišla obrovská síla záměru, která umožní se vznést – a skok. Ve snu jsem to ukazovala mladým lidem a všichni to udělali. Terezie: Ano, jim to nemusíš vysvětlovat, oni to chápou… Miriam: Ano. Jsem stále trochu v tom snu. Zároveň cítím, že místo, které nazýváme „realitou“, je ve skutečnosti druh snu. Stále žijeme ve snu Země. Noční sny jsou ovlivněné denním sněním: realitou, kterou žijeme. Část snění se proto vypořádává s tím, co ve dne vědomě prožíváme, a část snění přijímá inspiraci z jiných světů, abychom ji mohli žít v každodennosti. Když jsme včera s tátou pracovali s mými křídly a já potom ve snu létala, tak zároveň sen o létání mi dá více síly vůle v této realitě snít moje dary. Noční a denní snění se prolíná a dává nám informace, kdo jsme a kdo můžeme být.
Někdy vytvářím snové obřady pro lidi, kteří chtějí být více snícími a pracovat s realitami. Naše mysl neustále vytváří obrazy, reality a vize. Vzpomínky z minulosti, z budoucnosti, to, co je viditelné pouze vnitřním zřením. Je to nástroj tvoření, který má obrovskou sílu. V denním snění zakoušíme tuto svoji sílu tvůrce – ale ztratili jsme ji, protože nám někdo řekl, že jsou to „jenom sny“. Když nám někdo říká, jací máme být a co máme dělat, bere nám naši tvořivou sílu – ať už je to člověk, nebo „bůh“. Sněním vyživuji boží tvořivé síly, boží jiskru v sobě. A věřím, že ji mohu probudit a s její pomocí můžeme tvořit jinou budoucnost pro přicházející generace na Zemi. Země nás sní také! Jsme tolik ovlivněni snem Země! Čím více jsem si vědomá, že jsem součástí Země, tím více mohu naslouchat jejímu snění a vidět je. Otevřít svoje smysly mému snění, snění netopýra, snění kamene, snění stromu… Vše je propojené a můžeme snít společně.
Terezie: Mnohodimenzionální síť života. Miriam: Ano. Austrálci říkají, že snění tvoří svět. A tvoří lapače snů, které mají tvar sítě. Když doprovázím lidi při přechodových rituálech, také pracuji se sny a imaginacemi. Obrazy, které přicházejí, jsou zdroje síly. A když jsem v přírodě, zavřu oči a vnímám vnitřním zrakem, přijímám obrazy ve všech možných jazycích….
Terezie: Děkuji ti, drahá, za tvoji práci a za tvé sdílení.
Miriam: Také ti děkuji. Uděláme si oběd? 🙂
Miriam Turmalin můžete sledovat na fb profilu: https://www.facebook.com/profile.php?id=100011229785680
Třeba se zadaří a Miriam přijede do Čech provázet ženský kruh. Sněme ten sen:-)
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU:
Miriam je úžasná žena, spolu so svojou sestrou. Ako teraz všetci vidíme, ich práca a práca všetkých Izraelcov a Palestínčanov, ktorí snívajú mier, je chodník obrastený voňavou trávou, ktorý vedie von z tohto pekla. Terezie, vďaka. Veľa na teba myslím tieto dni a na všetkých priateľov v Izraeli. Mária