Beseda s poslankyní Miroslavou Němcovou v Jičíně

Paní poslankyni ODS Miroslavu Němcovou jsme s kolegou Janem Kindermannem z o.p.s. Baševi Jičín pozvali na besedu u příležitosti tragického výročí transportu našich židovských spoluobčanů do vyhlazovacích táborů (leden 1943). V lednu pravidelně tyto události připomínáme přednáškami, koncerty, besedami se zajímavými lidmi. Na památku Židů zapalujeme svíčky v synagoze a pod pamětní deskou na budově vlakového nádraží, kterou jsme před téměř dvaceti lety nechali zhotovit. Měli jsme velikou radost, že paní Němcová a její pan manžel pozvání přijali a společně s námi svíčky zapálili. Přinášíme vám přepis besedy v Židovské 100 (budova bývalé židovské školy).
Terezie Dubinová (o.p.s. Baševi Jičín): Srdečně mezi námi vítám paní poslankyni Miroslavu Němcovou.
Paní Němcová: Vítám příležitost se s vámi setkat. Připomínáme si 10. leden roku 1943 a transport židovských občanů z Jičína do Terezína a odtud do Osvětimi. V tuto chvíli je potřeba vzpomenout na ty, kteří byli odvlečeni ze svých domovů a nemohli se vrátit. Můžeme se myšlenkově obrátit do této doby, abychom nežili jenom tím, co nás trápí v současnosti, otázkami, které řešíme nyní, pohledy, které nás rozdělují, nebo věcmi, které nás spojují, a abychom měli dostatečné informace k tomu, abychom vnímali život komplexněji a v souvislostech. Děkuji za pozvání.

OCHRANA  PŘED ANTISEMITISMEM

Dubinová: Navázala bych na Vaše slova. Občas se ozývá názor, že současná doba připomíná dobu 30. let minulého století. Historie se nikdy nemůže opakovat beze zbytku, spíše se opakují určité formy a jevy. Moje maminka, učitelka dějepisu, říká, že při volbách by nejraději stála u volebních uren s testem z historie 30. let a nechala by volit jenom toho občana, který by měl test za jedna. Jak se na nebezpečí opakování historie díváte Vy?
Paní Němcová: Určitě platí, že se situace na světě v nějaké podobě opakují. V té souvislosti, o které jste mluvila, to znamená např. že se znovu objevuje antisemitismus, který já kolem sebe vnímám. Čtu noviny, sleduji Německo, sleduji Francii, sleduji země, které jsou v našem civilizačním okruhu. A člověk by řekl – to přece není možné, všichni máme paměť, všichni jsme se něco naučili, všichni máme přístup k historickým pramenům a můžeme si velmi dobře srovnat v hlavě, jaké nebezpečí může hrozit, jestliže se podobné věci nezastaví včas, protože nám to historie říká. Netroufnu si říct, že se vracíme do 30. let, ale pokud jde o otázku antisemitismu, tak jsem byla seznámena s některými fakty ve Francii. Ta hovoří o tom, že místní židovská populace, zejména pokud jde o velká města, Paříž, Štrasburk, a další, se cítí ohroženější než, řekněme, před dvaceti lety. Řada z nich emigrovala a další uvažují o emigraci do Izraele, protože ve své domovské zemi, ve Francii, se necítí bezpečně. Příklady, které potvrzují jejich obavu, jsou neoddiskutovatelné – stará dáma, přeživší Osvětimi, vyhozená z okna muslimským sousedem, a jiné. Hanobení židovských hřbitovů – i křesťanských, to je potřeba podotknout. Největší strašáky minulosti, která se ukázala být apokalypsou, se znovu objevují. I v naší společnosti existují určité náznaky, např. že někdo vyrábí seznamy Židů novinářů, akademiků a politiků. To bych si myslela, že s tím už se nepotkáme – a je to tady.

Dubinová: Ano. Co je z Vašeho pohledu největší ochrana před návratem minulosti v nejdestruktivnější podobě? Pravda je taková, že máme zákony proti antisemitismu a podněcování nenávisti. Jako kdyby to ale nestačilo. Možná také v dnešní době vidíme, že problémy nelze řešit jenom jedním způsobem, ale je potřeba k nim přistoupit komplexně. Co jsou tedy podle Vás největší demokratické pojistky?
Paní Němcová: Máme dobrý právní řád, bez kterého se fungující země nemůže obejít. Takový řád je schopný čelit jevům, které samotnou podstatu demokracie a demokratického soužití ohrožují. Rovnocennou součástí vedle funkčního a vymahatelného právního rámce musí být občanská síla a odvaha. Jestliže se při každém náznaku najde někdo, kdo se včas ohradí, i za cenu, že se vystaví v té chvíli posměchu a nepochopení, tak to dává smysl a společnost udržuje ve zdravém stavu. Rádi kopírujeme dobré příklady, a jestliže se kolem nás budou množit a objevovat – a nemusí to být nejvyšší politik – , tak potom můžeme být světlem ve společnosti. Protože světlem jsme každý sám pro sebe a pro své nejbližší okolí. Jedině takhle může demokratická ochrana fungovat.
Dubinová: Plně souhlasím, že velikou ochranou je síla občanské společnosti. Možná také s realistickým pohledem na lidské schopnosti. Dvacáté století nás poučilo, abychom se probrali z iluzí. Měli jsme tu na besedě paní eurokomisařku Jourovou a ta připomněla, že antisemitismus ve střední a východní Evropě vytahuje staré strašáky, stará obvinění, zatímco do západní Evropy se přenesl blízkovýchodní konflikt. Nositeli antisemitismu jsou tam často muslimští migranti, radikální pravice či radikální levice. Ráda bych zdůraznila, že s naší muslimskou menšinou v tomto ohledu není žádný problém. Moje otázka zní: Jak má vypadat ochrana etnických a náboženských menšin a jak ji zákonodárci mohou podpořit?
Paní Němcová: Mluvila jsem o tom, že máme fungující právní rámec. Ten sleduje postižení protizákonného konání – probouzení antisemitismu a nenávistného chování. Neřekla bych, že k tomuto zákonodárství potřebujeme něco přidávat. Jak říkáte, soužití s muslimskou menšinou v Česku konfliktní není. Nezdá se mi, že bychom potřebovali nějaký nový represivní orgán, který by navodil porušenou rovnováhu mezi většinovou společností a menšinovými skupinami. A potom je potřeba mít, vedle osobní vybavenosti, kterou jsme zmínili, demokraticky smýšlející a dobře fungující mediální scénu, která bude napomáhat vysvětlování. Kdysi se říkalo, že média jsou „hlídací pes demokracie“ – to si netroufám říct, že to dnes stroprocentně platí , ale je to role, bez které se tato velmi dobrá schopnost soužití nedá prosazovat. Stačí, když si nějaké skupiny zamanou a začnou vytvářet atmosféru nenávisti, atmosféru strachu, atmosféru podezření, špiclování … – je to jako jed, který se rychle šíří. Tady si myslím, že by demokratická média mohla dělat víc.

ROLE MÉDIÍ

Dubinová: Média jsou veliké téma. Když se podíváme na vlastnictví médií či na skládání rad veřejných médií – Českého rozhlasu, České televize-, vidíme, jaký zápas je veden mezi demokratickým charakterem médií a mezi obavou, že by v nich mohla být nějaká objednávka, konkrétní zaměření. Jak v současné době lze tento zápas a střet pohledů podpořit?
Paní Němcová: Bavíme-li se o fungování médií v naší společnosti, jsme v atypické situaci minimálně od roku 2013, kdy Andrej Babiš nakoupil vlivnou část médií: Mladou Frontu, Lidové noviny, rádio Impuls. Nevím, jaké podíly má v jiných médiích. Tato situace je vybočením z rovnováhy, na kterou reagovala mediální scéna tím, že se začaly vytvářet mediální servery oponující nebezpečnému trendu – totiž mediální převaze muže, jež má zároveň velikou hospodářskou a politickou moc. Je tu tedy mediální a politická moc koncentrovaná do jedněch rukou. Tak vznikly např. servery Forum 24 nebo Echo 24 a Info.cz. Já osobně je sleduji, protože potřebuji mít rovnováhu v informacích. Nechci být závislá jen na informacích, které mi selektivně vybere majitel většinové části tisku.
Další důležitou částí jsou veřejnoprávní média, která mají hrát vyvažující roli: Česká televize a Český rozhlas. Nepatří žádnému vlastníkovi, platí si je koncesionáři, není na ně žádný příspěvek přímo ze státního rozpočtu – tj. v rámci politických dohadů a výměn nemůže nastat nátlak na poslušnost omezením prostředků. Neděje se to, i když náznaky se mohou objevovat – zmínila jste personální složení mediálních rad. Máme Radu pro ČT, Radu pro ČR, máme tzv. Velkou radu pro rozhlasové a televizní vysílání – zastřešující instituci pro zmíněné rady, máme Radu pro Českou tiskovou kancelář. Tam probíhají pokusy personálně radu ovlivnit výběrem osob, které mohou média tvarovat určitým směrem. Nyní, když Poslanecká sněmovna v tajných volbách volí, přicházejí do těchto rad kandidáti, kteří by podle mého názoru před rokem 2013 neměli šanci. V posledních dvou letech se to projevuje hodně výrazně. Tito kandidáti představují přístup reprezentovaný předsedou vlády Andrejem Babišem a jeho podporovateli – zvláště Komunistickou stranou Čech a Moravy. Sociální demokraté jsou sice koaličními partnery, ale zdaleka si nevymohou tolik, kolik si vymůže nepřímý koaliční partner, komunisté. Podle toho kandidáti procházejí, protože Poslanecká sněmovna volí podle zákona tajně. Sociálních demokratů je patnáct, komunistů je patnáct, hnutí ANO má sedmdesát osm poslanců, to je dohromady sto osm. V naprosté většině se k nim přidává strana Tomia Okamury, ti mají dvacet dva poslanců. Takže jsme dohromady na počtu sto třicet hlasů ze dvou set. Tedy můžete chtít, co chcete, ale patříte-li nyní do množiny, do které patřím já a další poslanci Občanské demokratické strany, TOP 09, Starostové a nezávislí, KDU-ČSL a Pirátů. Nás je dohromady sedmdesát. Naše představy, jak mohou být některé personální věci řešeny, tak zůstávají pouze představou, protože v reálném hlasování nemůžeme převážit nad sto třiceti. To je bohužel současný stav.

MILION CHVILEK PRO DEMOKRACII

Dubinová: Za sebe bych ještě měla jednu otázku, než předám slovo publiku. Vy jste nedávno byla pozvána spolkem Milion chvilek pro demokracii na demonstraci a promluvila jste společně s dalšími zástupci opozičních stran. Jak vnímáte tento spolek? Jaká je Vaše zkušenost z jednání s nimi? Myslíte si, že je to dobrá občanská iniciativa?
Paní Němcová: Já hodnotím spolek Milion chvilek velmi kladně. Toto hodnocení pramení už z první zkušenosti, kdy vyřešili situaci, kterou takto rozdělená sněmovna vyřešit nedokázala. Mluvím o situaci z kraje roku 2018, kdy Poslanecká sněmovna volila do Komise pro kontrolu Generální inspekce policie předsedu komise, a byl do ní navržen hnutím ANO, komunisty, sociálními demokraty a okamurovci „mlátička“ Zdeněk Ondráček. Pro mne bylo úžasné, že do dvou nebo do tří dnů bylo plné Václavské náměstí – my jsme tam tehdy s manželem také šli a stáli jsme až dole na Můstku, vůbec jsme se nemohli dostat výš. A toto plné Václavské náměstí způsobilo zvrat. My s našimi hlasy v Poslanecké sněmovně bychom neudělali nic. Mohli bychom dva dny mluvit, říkat, že je špatně, když se po třiceti letech od pádu totalitní moci její představitelé dostávají zpět do důležitých funkcí, a to díky hlasům současné vládní koalice. Nakonec by televize říkala, „už zase sněmovna mluví dva dny a nic z toho není“… Nebýt okamžité akce, která vystrašila předsedu vlády, tak bychom s parlamentními protesty neuspěli. Takový protest je jediné, co na premiéra platí – on opravdu nechce, aby měl proti sobě zjevnou zformovanou opozici mimo parlament. Zdeněk Ondráček musel odstoupit. Měla jsem potom i další zkušenosti. Osobní vazby na pana Mináře v čele spolku nemám, ale ozvali se mi lidé z místních spolků. Po republice jsou jejich skupiny. Tipovala bych, že i zde v Jičíně.
Dubinová: Ano, také tu máme místní skupinu.
Paní Němcová: Mně se ozvali ze Žďáru nad Sázavou, kde žijeme, nebo z nedalekého Nového Města na Moravě. Myslím, že je to povzbuzující občanská iniciativa, která se ozývá a říká, co se jí nelíbí. Může se stát, že nebudou souhlasit s mým pohledem na svět, ale to člověk musí přijmout, a dialog, který takto vzniká v části společnosti, považuji za ohromně užitečný. A když se mne na závěr roku 2019 novináři ptali, co mne potěšilo a z čeho jsem byla špatná, tak potěšujícím byly právě tyto občanské hlasy. A jsou to mladí lidé, kteří do situace ve společnosti chtějí promluvit, protože se to týká jejich života. Druhou radostnou událostí roku 2019 pro mne bylo rozhodnutí Ústavního soudu, který zvrátil pro mne šokující návrh komunistů (ke kterému se přidal Andrej Babiš) na zdanění církevních restitucí. Neboli co bylo jednou ukradeno, zdaníme a ukradneme znovu. To byly momenty, které mne potěšily.
Dubinová: Děkuji a předávám slovo publiku.

NAVRŽENÍ HELENY VÁLKOVÉ NA ÚŘAD OMBUDSMANKY

Dotaz z publika: K úspěchu bych ještě přidal reakci na návrh zvolit ombudsmankou Helenu Válkovou. Také díky protestům z mnoha míst se jmenování nepodařilo prosadit. Ale moje otázka zní: Co jste si v ODS řekli, když spolek Milion chvilek vyzval opozici, aby se semknula? Řekli jste si něco konkrétního? Zhodnotili jste to kladně?
Paní Němcová: Mne také potěšil vývoj kauzy Heleny Válkové, ale nejsem si jistá, že ji máme za sebou. Helenu Válkovou možná ano, ale další etudy kolem zvolení ombudsmana za sebou nemáme a jsem sama zvědavá, jak to nakonec dopadne. Určitě to bylo díky médiím. Popravdě je dost zvláštní, že nebýt objevu historika Petra Blažka z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), který našel článek v časopise Prokuratura z roku 1979 o „principech ochranného dohledu“ (používaných proti protestujícím občanům a disidentům v komunistickém režimu), podepsaný „Helena Válková a Josef Urválek“, tak česká společnost, ani Milion chvilek, ani média, ani my opoziční politici bychom nic nezmohli. Protože smíření s tím, že Helena Válková byla kariérní komunistka před rokem 1989 od svých dvaceti dvou let, už ve společnosti bylo. Ombudsmana může dvěma návrhy navrhnout prezident a dvěma návrhy senát. Prezident komunistickou zkušenost má, Andrej Babiš, stranický i vládní přímý nadřízený Heleny Válkové, komunistickou minulost má také – proto ji nemohli kritizovat. Nebýt článku, Helena Válková byla zvolena ombudsmankou. A dostali jsme se k symbolu Josef Urválek. Já bych si myslela, že společnost mohla zareagovat už dříve na jemnější symboly, jemnější signály, např. právě na její kariérní fungování před rokem 89, nebo na její servilní obhajobu Andreje Babiše a jeho trestních kauz. Ze zákona má být ombudsman nestranný. Zafungoval ale až ten nejtvrdší symbol, Josef Urválek ( Komunistický prokurátor a soudce. Nesl přímou odpovědnost za mnoho justičních vražd komunistického režimu. ) Argumentace Heleny Válkové, že neví, kdo to byl a co dělal, a náhodou se přichomýtl k tomu článku – žaludek se mi z toho zvedá. Je to stejné, jako kdyby odborná komunita lékařů říkala, že neví, kdo byl Josef Mengele. Právníci museli vědět, kdo je Josef Urválek, a během vzdělávání se museli setkat s tím, jak fungovala justice v různých etapách.

SPOLUPRÁCE ODS V RÁMCI OPOZICE

Vy jste se ptal, jak na výzvu ke spolupráci reagovala ODS. Zda to nebylo jenom formální, „odmávneme si to a máme to z krku.“ Pokusím se vrátit Vaši pozornost do roku 2017, kdy už bylo zřejmé, jaký blok se vytváří a jak slabá bude opozice. Mluvím o Poslanecké sněmovně, ne o Senátu. Věděli jsme už při ustavující schůzi, že se potřebujeme dát dohromady a vytvořit tzv. demokratický blok, abychom při obsazování míst v komisích vůbec získali nějakou šanci. Spolupráce probíhá i v běžné legislativní činnosti. Nemám při ruce statistiku, ale kdybych se podívala, jak daleko jsou od sebe stanoviska ODS a TOP 09, Starostů či lidovců, byla by spíše blízko. V něčem se lišíme, ale velká část hlasování je společná. To jsou neviditelné věci, které nejsou medializovány, ale nevidím mezi námi veliký problém. Nebavili jsme se, alespoň já jsem u těch jednání nebyla, protože nejsem ve vedení ODS, o prohlubování budoucí možné spolupráce. Při reakci na výzvu spolku Milion chvilek jsem se bavila s předsedou Petrem Fialou. Mluvila jsem o zadání, co je největším problémem současnosti, jakou vizi máme pro Českou republiku, a co si myslíme o spolupráci stran, a on si přál, aby zaznělo, že jsme otevřeni spolupráci s demokratickými stranami napravo od nás. Co se týče sociálních demokratů, považuji je za demokratickou stranu, ale nemohu říct, že jsme programově propojitelní tak, aby jedna nebo druhá strana na tom netratila. Na pravém spektru je spolupráce žádoucí.
Řeknu vám ještě jeden příklad. Možná se o něm také mnoho neví. Máme tady bývalého místopředsedu Senátu pana Jiřího Lišku, jsem za to moc ráda. (Pan Liška žije v Jičíně a je mj. bývalým starostou Jičína.) Poslední senátní volby se konaly v roce 2018. Každé dva roky se z celkových 81 senátních obvodů volí jedna třetina, čili ve 27 obvodech jsou volby. V mém kraji Vysočina, který se skládá z pěti bývalých okresů – Žďár nad Sázavou, Třebíč, Jihlava, Havlíčkův Brod a Pelhřimov – byly volby ve dvou okrscích, na Třebíčsku a Havlíčkobrodsku. A protože jsme věděli, že není šance, abychom jako ODS prosadili v obou okrscích své kandidáty, domluvili jsme se s ostatními demokratickými stranami a řekli jsme: „My nenasadíme nikoho v Třebíči a podpoříme kandidátku za Starosty a nezávislé.“ Byl to velký risk, protože ta paní byla z malé obce, která má 200 nebo 300 obyvatel. Třebíč je třicetitisícové město, kde svého nominanta mělo Hnutí ANO. A přesto se podařilo touto spoluprací docílit, aby se paní starostka stala senátorkou. Na Havlíčkobrodsku to bylo obráceně, tam jsme měli silného kandidáta ODS, starostu Havlíčkova Brodu, a přemluvili jsme ostatní demokratické strany, aby nám ho podpořili. Opět se to podařilo dojednat a výsledkem je, že tento pan starosta se stal senátorem. Tedy ve dvou tehdejších volebních obvodech demokratické strany díky dohodě uspěly. Myslím, že je to návod, jak by se v budoucnosti mohlo postupovat.
Zároveň je potřeba říct i na tomto místě, že domlouvání jakékoli předvolební koalice nebo vládní koalice je opravdu drama. Každá strana chce být víc viditelná, víc personálně silná. Dokázat během vyjednávání o spolupráci utlumit ega hlavních představitelů, přivést je k tomu, že je zde nějaký vyšší cíl, je náročné. To zní hodně idealisticky, co teď říkám, ale do diskuse je potřeba téma takto vnést. Každý jsme nějaký, není to tak, že jsou všichni připraveni v okamžiku, kdy je někdo o něco požádá, sami sebe upozadit a říct „ já se vzdávám svých představ, představ o kariéře a postupu, ve prospěch někoho jiného“. Je to obtížné, přesto si myslím, že to není nemožné. Výzvy „Tak se proboha domluvte, vždyť to nemůže být takový problém! Copak nevidíte hrozbu …. chtěla jsem říct Bureše, promiňte… , nebo prezidenta Zemana, copak to nevidíte? To se neumíte trochu pochlapit a táhnout za jeden provaz?“ Taková výzva se hezky zformuluje, je logická, ale pak do ní přichází lidský faktor, který se neprojevuje jenom v politice. Znáte ho i v rodině, sousedství, pracovních týmech, jak je složité se přes něj dostat. Přesto neztrácím optimismus a myslím, že k nějaké spolupráci dojdeme. Konkrétní obrysy však zatím nemám.

Dubinová: Možná jenom dodám, že nejsme jediná země, která má tento problém. Rozdělenou společnost a složitost spolupráce demokratických sil vidíme i v jiných demokratických zemích.
Paní Němcová: Určitě.

ÚSTAV PRO STUDIUM TOTALITNÍCH REŽIMŮ

Dotaz z publika: Já bych se chtěl zeptat, co se děje v Ústavu pro studium totalitních režimů?
Paní Němcová: Řeknu Vám, co vím, ale hlouběji do tématu ponořena nejsem. Může to být inspirací pro příští debatu s panem Žáčkem, dlouholetým zaměstnancem i ředitelem ÚSTR. Pak tam byly přestřelky mezi různými skupinami badatelů. Jednou z přestřelek bylo odvolávání pozdějšího ministra kultury pana Daniela Hermanna. Z mého pohledu to vypadalo na souboj dvou koncepcí uvnitř Ústavu, do jaké míry mohou badatelé svobodněji či omezeněji bádat a jak se otevřou informace veřejnosti. Přišla tam paní Muriel Blaive, byla ředitelkou a později poradkyní, a když jsem četla její prohlášení, došla jsem k názoru, že jde o ultralevicovou dámu, která prosazovala přístup dát na nashromážděné informace spíše pokličku a neseznamovat s nimi veřejnost. Myslím, že je tam ještě jeden problém, a sice žaloba na hospodaření Ústavu – objekt se rekonstruoval a mělo dojít snad ke zneužití peněz. Probíhá soud. Celkově je Ústav nezkonsolidovaný a je v něm nepochybně napětí. Dříve jsem vnímala tlak od komunistů na jeho zrušení. Naštěstí se nenaplnil, ale vnitřní var v instituci může protivníkům nahrávat.
Dubinová: Tato otázka, řekla bych, zapadla i do celkové společenské situace – dění v Ústavu vyjadřuje naše vyrovnávání se, nebo přesněji nevyrovnávání se s komunistickou minulostí, které nás v současné době dohání. Před třiceti lety si asi nikdo z nás nepředstavoval, že politické posty budou obsazeny lidmi, kterými jsou nyní obsazeny. U Ústavu se diskutovalo, jestli má mít pouze dokumentační funkci, nebo i funkci instituce spolupracující s policií na přípravě obvinění z trestných činů. Připomenu, že jsme tu měli přednášku badatelky Václavky Jandečkové, která zkoumá akce StB na přelomu 40. a 50. let. A paní Jandečková vyprávěla, jak policie reagovala s nevolí na její podklady k trestnímu stíhání stále žijících a dohledatelných agentů Státní bezpečnosti. Podobně výbušná je práce historiků z Ústavu, např. zmiňovaného pana Blažka nebo Adama Hradilka. Jako by Ústav byl sudem s prachem, který je pro naši paměť velmi citlivý a ve kterém je spousta informací a témat, jež nechceme vědět, ale oni stejně vylézají na povrch.
Paní Němcová: Najdou si nás.

SPOLUPRÁCE STRAN PŘED VOLBAMI A PO VOLBÁCH

Dotaz z publika: Vrátil bych se na začátek, kdy jste mluvila o tom, že se dějiny opakují. Já si myslím, že to tu máme znovu jako ve výkladní skříni. Hitlera mj. přivedlo k moci selhání demokratických stran. Podobně přišli na výsluní Babiš a Zeman. Měli bychom ale mluvit o tom, co se stane, až oni z postů odejdou – rozhodující je klima ve společnosti. Mám představu o politice takovou, že předvolební klání by mělo být něco jako liga a v parlamentu by se mělo hrát za národní tým. Bohužel to tak nefunguje. Ale chtěl bych se zeptat, zda si v ODS myslíte, že je přijatelnější slušný člověk v opoziční straně než lump ve straně vlastní?
Paní Němcová: To není jenom v ODS. Kdo by se opravdu podrobně zabýval sněmovnou (kde jsem dvacet dva let, tak o tom něco vím), tak je tam většina naprosto normálních a slušných lidí. Co je pro mne dnes až nepochopitelné je selhání elit, které se přidaly k Hnutí ANO, přestože museli vědět, čemu jdou sloužit. Například sociální demokraté, i když se s nimi nestýkám názorově a vidím jinak svět a společnost, tak jsou většinou velmi slušní lidé. Strany nejsou slepé, že by si např. ODS řekla „Zavřeme oči, náš lump je lepší než slušný člověk z jiné strany“. To už by systém byl dávno sesypaný a určitě by nefungoval. Malinko si dovolím Vám oponovat v tom, že je možné před volbami hrát ligu a po volbách za národní tým. Vůbec nevím, co mi tím chcete říct. Já jdu do voleb v dresu ODS. Nedovedu si představit, že po volbách si sednu do poslanecké lavice a řeknu „Všechno dobré, je to za námi, tak pane Filipe, kudy na to? Pan Okamuro, pojďte mi poradit! Jsme národní parta, tak to dáme dohromady!“ To je iluze. Parlament zdravé demokratické země je vždy názorovým polem a ve chvíli, kdy se začne stávat takovým nečitelným klubkem, kdy názory nejsou vyprofilované a nemůžete je nahlas říkat, tak se vždy demokracie dostává do úzkých. Bitevní pole parlamentní je dobré v tom, že slovo jako nástroj nezabíjí miliony lidí na bitevním poli, ale všechny strany mají prostor, kde si mohou postoje vyříkat. Ukažte mi zemi kolem nás, která neprošla komunismem, tedy kde nebyla zdevastována demokratická myšlenka – ta u nás mohla být realizována pouze ve dvaceti letech první republiky a dejme tomu dvaceti pěti letech po roce 1989 – , tak i ty země mají obrovské pnutí, které se na politické scéně neustále projevuje. Strany hájí své pozice a principy, pakliže jsou o nich dostatečně přesvědčeny. Například Velká Británie – co se dělo kolem brexitu! Řekli byste si, taková vyzrálá demokracie, které by každý zatleskal. Do parlamentu jde člověk se svým názorem, se svou povahou, je nějak vychován, má nějaký žebříček hodnot, a za tím žebříčkem si stojí – a nutně tam dochází ke sporům. Takže si myslím, že rozdělení přispívá ke srovnání si v hlavě každého člověka, co více odpovídá jeho pohledu, představám a potřebám. To budu vždy obhajovat.

HLEDÁNÍ SPOLEČNÝCH TÉMAT

Dotaz z publika: A co vytipovat si témata, která jsou apolitická, například školství, zdravotnictví, ekologie? Tam by shoda mohla být spíše než např. v oblasti ekonomiky.
Paní Němcová: Ano. Mít dlouhodobě platnou vizi by se státu vyplatilo, nejen ve školství, ale i např. při tématu důchodové reformy. Když jsme předložili návrh třicetikorunového poplatku jako pomoc zdravotnictví, stálo nás to úspěch ve volbách. Demokratické strany několikrát avizovali, že chtějí pracovat v komisi pro penzijní reformu, aby se její řešení pohnulo z místa, ale jsme odmítáni s tím, že žádná reforma není potřeba a vše se bude řešit dílčími úpravami. Vize je nutná pro národ, který chce jít dopředu, a ukázat světu, že v něčem hraje první ligu. Např. ve zdravotnickém výzkumu máme být na co pyšní, ale nepovedlo se zatím více nás nasměrovat.
Dubinová: Dnes jsem poslouchala rozhovor se sociologem Danielem Prokopem, jemuž právě vychází kniha „Slepé skvrny“ o podhodnocených, neřešených problémových tématech naší společnosti. Ta potom potenciálně, pokud jim nevěnujeme pozornost, hrozí výbuchem. Pokud nepřesuneme reflektor pozornosti na dlouhodobější vize a místo toho budeme utrácet energií hašením malých problémů, tak se vyčerpáme a nepřipravujeme si příjemnou budoucnost.
Paní Němcová: Cestou sem jsme v rozhlase poslouchali pořad k roku 1939 o tehdejším prezidentu Emilu Háchovi. A on, vědom si toho, co se na Československo sesypalo a v jaké jsme pasti, vyzývá k jednotě národa a používá formulaci, která mne zaujala: totiž že „v naší společnosti je co občan, to jeden směr“. A toto sladit je velmi obtížné. Možná popisuje nějaký rys naší národní povahy.

BESEDY POLITIKŮ NA ŠKOLÁCH

Dotaz z publika: Učím na gymnáziu. Chtěla jsem se zeptat na Váš názor na požadavek apolitičnosti školy. Učitelům se říká, že nemají vyjadřovat svůj politický názor, říkat koho volí, apod.
Paní Němcová: Myslím si, že lze na půdě školy, na gymnáziu, na kterém učíte, vytvořit prostor, aby pedagog takto mohl vystupovat. Určitě ne v běžném vyučování, to si myslím, že je potřeba oddělit. Diskuse vzbudí větší důvěru mezi pedagogem a žáky, kteří už jsou natolik vyspělí, že si dokáží svůj názor a názor pedagoga konfrontovat s názory, které slyší doma nebo ve veřejném prostoru. Potom si mohou vytvářet svůj žebříček hodnot. To si myslím, že možné je. Striktní postup „politika do školy nepatří“ se mi zdá, že může mít za následek názor mladých lidí „politika je špína a svinstvo“.Je potřeba říct, že politika je disciplína, bez níž správa státu není možná. Jeden ze základních ústavních kamenů stanoví, že česká společnost leží na volné demokratické soutěži politických stran a hnutí. V tom je obsaženo, že systém státu se bez politiky nemůže obejít. Škola vychovává studenty v mnoha směrech, tak určitě není nic proti posvátnému akademickému nebo školskému prostoru, když pedagog v čase a prostoru, který je pro to vhodný, např. vytvoří nepovinný kroužek, a diskutuje se studenty.
Zpočátku mého poslancování v roce 1998 jsem byla často zvána do středních škol. Uvědomovala jsem si, že slabinou mých pozvání může být skutečnost, že jsem političkou a představitelkou ODS, a že někdo bude spokojen a někdo ve škole spokojen nebude a může nastat i nepříjemnost. Vždy jsem si vymezila prostor pro sebe ve školách tak, že přijedu, ale budu se bavit pouze o roli poslanecké sněmovny, o legislativním procesu, jak se přijímají a navrhují zákony, apod. Tedy doplnění předmětu Základy společenských věd nebo Občanské nauky, aby se studenti setkali s někým z politické praxe a mohli se ho zeptat. To byl, řekla bych, úspěšný model. Dařilo se mi udržet striktní hranici, kterou vymezuje školský zákon, že nesmím propagovat svoji politickou stranu – pro dotazy na ODS jsem nechávala mailovou adresu k další korespondenci mimo prostředí školy. Od určité doby – řekla bych, že je to deset let – se ve školách změnila atmosféra. Je to prosím můj subjektivní pocit. Řekla bych, že před politiky vládne větší ostražitost. Možná nechtějí ani nikoho zvát a nepálit si prsty, nevysvětlovat svému zřizovateli, ať je to kraj, nebo město, proč tam měli určitého politika. To je, myslím, druhý extrém. Nicméně chápu, že je potřeba postupovat opatrně, aby se víc nepokazilo než nepolepšilo.
Dubinová: Je to složité už tím, že potom po osmnáctiletých mladých lidech chceme, aby šli odpovědně volit.
Paní Němcová: Jistě.

I POLITIK SE NĚKDY ZMÝLÍ…

Dotaz z publika: Mohu k přízemnějším věcem? Jak to vidí Mirka Němcová: Cítíte, že jste se někdy ošklivě zmýlila? Jak si to sama se sebou doma srovnáváte, nebo se svými kolegy, přáteli?
Paní Němcová: Určitě nejsem výjimkou a zmýlila jsem se několikrát, a to hodně.
Dotaz z publika: Můžete uvést příklad?
Paní Němcová: Já je vytěsňuji. Poperu se s tím, proberu to s lidmi, kteří mi pomohou, a pak se snažím jít dál. Budu chvíli vzpomínat… Udělala jsem strašnou chybu: byla jsem ta, která hlasovala pro změnu volby prezidenta z nepřímé na přímou. Bylo nás asi devadesát osm procent. Nebudu říkat, že to bylo z přesvědčení. Podlehla jsem i mediální tlaku po zvolení Václava Klause, kdy byly ukazovány odstrašující příběhy ze zákulisí pražského Hradu. Jedinou metodou nápravy se zdála přímá volba. Ve společnosti to hodně dramaticky rezonovalo. Chodila jsem do médií a říkala jsem, že to není správné vzhledem k demokratické ústavní struktuře, jak je na ústavním půdorysu budována česká společnost. Ústava předpokládá, že jsme zastupitelskou demokracií. Znamená to, že v komunálních volbách jsou voleni zastupitelé a ti volí starostu. Na krajské úrovni zvolení krajští zastupitelé volí hejtmana. Na celostátní úrovni zvolení poslanci a senátoři volí prezidenta. Tato pyramida fungovala a my jsme tehdy sundali jen tu jednu třešničku. Samozřejmě, že to pro ústavní stavbu není dobře. Myslím, že jsem byla poměrně odvážná a říkala jsem, že je hloupost tímto způsobem postupovat ještě před hlasováním. Tlak byl ale enormní a pro přímou volbu jsem hlasovala, což považuji za svoji chybu.
Dotaz z publika: Potom jste se zvedla ve Vladislavském sále…
Paní Němcová: Myslím, že byste se zvedli také.
Dotaz z publika: Ale to je praktická politika.
Paní Němcová: Berte to tak, že když jsem něco zvorala, tak jsem to napravila. Přece každý člověk, který prošel životem, tak se mnohokrát spletl. I v osobním životě jste udělal něco, co byste tolikrát chtěl vzít zpátky.
Dotaz z publika: Ale politici to neradi přiznávají.
Paní Němcová: Ale přiznávají. Kdo je normální, ten Vám to řekne. Každý udělal chyby. Po bitvě je každý generálem, ale před bitvou málokdo zvedne hlas. Myslím, že tolerance – a tím nemyslím bezbřehou toleranci ani nekritičnost – patří k dobré výbavě do života.

OSOBNÍ A PROFESNÍ RŮST

Dotaz z publika: Byla jste taková i před dvaceti lety, když jste šla do parlamentu?
Paní Němcová: Myslím, že ano. Řekla bych, že jsem se posunula k větší míře shovívavosti. Když jsem šla do parlamentu, měla jsem velký bonus v tom, že jsem od roku 1994 do roku 1998 byla zastupitelkou na komunální úrovni. Rokem 1989 se mi život úplně obrátil. V roce 1992 jsem si otevřela knihkupectví. Do podnikání jsem skočila rovnýma nohama. Nevěděla jsem, jak se podniká, netušila jsem, co je to knižní trh. Nebyly mobilní telefony, nebyla knižní distribuce. Čtyřikrát do týdne jsme s manželem ze Žďáru jeli ve čtyři hodiny ráno do Prahy, objížděli podivné sklady a sháněli knihy pro naše knihkupectví. Byly to pionýrské doby, zaplaťpánbůh za ně. Totéž se mi stalo v komunální politice, kde jsem se teprve učila, co je to správa veřejného prostoru a majetku. Kdo to z nás uměl? Kdo procházel před rokem 1989 školami, které by ho připravily na kapitalistické podnikání a demokratické řízení země? Takže si myslím, že díky zkušenosti z komunální politiky jsem na tom byla dobře. Žďár je dvacetitřítisícové město. S hodně lidmi se znáte. Při rozhodování na komunální úrovni se naučíte říct „ne“, což je náročné, když to může být váš soused nebo spolužák.
Dotaz z publika: Ráda bych využila příležitosti a poděkovala organizátorům a Vám, paní Němcová. Vy máte tak krásné jméno. V letošním roce si připomínáme dvousté výročí narození Boženy Němcové. Musím Vám vyseknout poklonu, myslím si, že jste odvážná. A mám vzkaz od dcery: Byla ve Žďáře při studiích v rámci kursu, sháněla knihu a místní paní jí řekla: „Půjdeme k paní Němcové, ta nám určitě poradí.“ Dcera Vás moc pozdravuje. A ještě dodala: „Mamko, ona byla jako ty.“ Já jsem knihovnice a dovolím si se tady pochválit. Prochor mne předešel: chtěla jsem Vám vyjádřit velkou úctu, že jste byla tak statečná a dokázala jste ve Vladislavském sále vstát a odejít. To jsem Vás opravdu obdivovala. A chtěla bych Vám popřát hodně zdraví a hodně sil a jsem moc ráda, že jsem Vás tady mohla osobně potkat.
(Potlesk.)
Paní Němcová: Děkuji. Pozdravujte, prosím, dceru.

MOTIVACE K POLITICKÉ PRÁCI

Dotaz z publika: Nechtělo se Vám někdy odejít z politiky? Nebo z ODS?
Paní Němcová: Z politiky ani ne a z ODS taky ani ne. Mám tam to „ani“, čímž chci vyjádřit, že člověk se někdy ocitne v situaci, kdy si říká – „já už bych se vším praštil, už nemám sílu a nervy, ať přijde někdo nový“. To je přirozené. ODS je jediná strana, ve které jsem kdy byla. Vstoupila jsem do ní, když jsem byla knihkupkyní, na počátku 90. let. Dávalo mi to smysl, byl to pro mne směr vedení společnosti k občanskému demokratickému státu. Z politiky se mi nechtělo odejít, protože oba moji rodiče byli lidé politiky. U nás doma, kdykoli poslouchali rádio, stále se o něčem dohadovali. Jako dítě vycítíte, že je to důležité. Zpočátku nerozumíte souvislostem, ale rodiče mne do všeho postupně zapojovali. Byli to odpůrci komunismu. Maminka byla z Podblanicka, z malého hospodářství, které rodině komunisté po roce 1948 vzali. Pak jsem si vzala manžela, díky kterému mám tak úžasné jméno. On měl rodiče a prarodiče na Malé Hané a ti měli podobný příběh, jak o hospodářství přišli. Rodinné debaty, otevíraná témata, jsem vstřebávala a jako se někde dědí talent pro umění nebo medicínu, tak já jsem dostala do vínku vášeň pro politiku. Že se cítím unavená, že si nevím rady, to je přirozená situace, ale neznamenalo to pro mne rozhodnutí skončit. Je samozřejmě dobré, když člověk odhadne, kdy už povolání nezvládá a musí odejít, ale zatím je to dobré.
Dotaz z publika: A nejste otrávená vlastní stranou?
Paní Němcová: Byly spory, které jsme měli uvnitř. Byli lidé, kteří mi nesedli. Díky angažmá na komunální úrovni jsem poznala mnohé pracovité lidi, kteří měli jasno v hlavě a dokázali myšlenky naplnit činem a byly za nimi vidět výsledky – a to mne potkalo i ve velké politice. Když ODS nerozuměla mně a já jim, tak jsem si řekla – ten úkol je dost dobrý na vynaložení energie a překonání překážek. Myslím, že to stálo za to.

PREZIDENTKA (TO BYLO RYCHLÉ…)

Dotaz z publika: Dokážete si představit, že byste byla prezidentkou České republiky?
Paní Němcová: Nejhorší otázka ze všech. Před chvílí jsem mluvila o etapách života, tak… Nechme to.

PŘÍMÁ A NEPŘÍMÁ VOLBA PREZIDENTA

Dotaz z publika: Jestli jsem to dobře pochopil, tak byste vrátila zpátky nepřímou volbu prezidenta? Myslím si, že ODS to hodně zavinila zákulisním děním v kuloárech. Když to lidé sledovali, tak se vytvořil masový názor, že přímá volba bude řešením. Stalo se – a přišel bohužel nyní člověk, který toho zneužil.
Paní Němcová: Zákulisí opravdu vedlo k tomu, že nálada ve společnosti se změnila a volala po změně volebního systému. Ale když bychom byli spravedliví sami k sobě, tak mnoho zákulisního dění v politice probíhá tak, že se lidé dramaticky pohádají. Není to hezké na pohled, ale dokud ze sporů najdou řešení, tak dávají smysl. Zákulisní dění při volbě prezidenta ale bylo vnímáno jako jasné negativum a vylilo se dítě i s vaničkou. Ráda bych to vrátila zpátky – zastupitelská pyramida mi smysl dává. Ale neexistuje většina sto dvaceti hlasů potřebných pro změnu ústavy. Nejsem ani přesvědčená, že česká veřejnost už si to nějak vstřebala a vyhodnotila. Totiž že systém byl dobrý a má vést politické strany, aby se chovaly kultivovaněji. To si myslím, že zatím nenastalo – přesvědčení, že systém nepřímé volby je dobrý. Nyní neexistuje spojenec, se kterým by se dalo téma otevřít. V ODS by byla pro věc patrně část hlasů, o ostatních stranách nevím.
Dotaz z publika: Jenom glosa – příliš si to neidealizujme. Kdybychom vrátili systém, kdy se domlouvají politické strany, jež drží většinu, tak ideálním kandidátem by byla Helena Válková. Dohodnou se na ní ti, kdo mají většinu, navrhnou kandidáta a ten získá post.
Paní Němcová: Každý z těch systémů má svoje riziko. S Helenou Válkovou jsme si řekli hned v úvodu, že zafungoval „vyšší princip“. K případu přímé volby, kdy měl Miloš Zeman protikandidáta Karla Schwarzenberga, bych řekla – byly to dvě osobnosti, které měly úplně jinou kvalitu. Já jsem veřejně v roce 2013 podpořila Karla Schwarzenberga. V roce 2018 mne překvapil můj špatný odhad, kdy jsem po prvním kole prezidentské volby byla podle rozdílu hlasů přesvědčena, že není způsob, jak by dalších milion hlasů získal Miloš Zeman. Zdálo se mi, že profesor Drahoš bude jistě zvolen prezidentem republiky. Měli jsme kongres ODS a devadesát pět procent jeho účastníků vyjádřilo podporu panu profesoru Drahošovi. A volba dopadla tak, jak dopadla. Rozdíl udělalo 120 000 hlasů. Jedna z příčin, která mne dodnes nepřestává fascinovat, je, že lidé, kteří jsou tzv. schopni číst v politických notách, rozumět pozadí, a dlouhodobě se politikou zabývají – novináři, politologové, zpředstavitelé veřejného života,…, říkali: „Viděli jsme televizní debatu a profesor Drahoš nebyl dost dobrý a my mu nemůžeme dát hlas.“ Nad tím jsem si mohla hlavu ukroutit – měli jsme před sebou člověka, od kterého jsme věděli, co můžeme čekat, a že to může být ještě horší, a člověka, který je ve všech ohledech lepší, a jestli není dokonalý, tak je tak nedokonalý, jako my všichni. A má šanci představovat něco, co bude rozhodně představovat jinou kvalitu než prezidentování Miloše Zemana. Tito lidé si to mohli říct úplně přesně jako já a nemuseli řešit, kdo je hvězdou jedné hodinové debaty. Neblahou roli sehrály i řetězové maily, které chodily seniorům, obviňující pana profesora Drahoše z pedofilie nebo zvání muslimů do republiky. To také sehrálo svoji roli. A tyto nástroje budou používány čím dál častěji a v mnohem otřesnější míře, takže je oprávněná obava – kdo bude chtít dělat starostu? Kdo bude chtít kandidovat do kraje či do parlamentu? Když za jeden den zaplaví republiku maily, že jste pedofil, jak se můžete bránit? Nevím, jak na tento nový prvek ovlivňování mínění veřejnosti, reagovat. Mojí nadějí je , že když si několikrát popálíme prsty, tak pochopíme, že se nesmíme nechat ovlivnit tím, co nám kdo pošle, a musíme se trochu více sami starat a zkoumat informace.

VESELÁ PŘÍHODA NA ZÁVĚR…

Dotaz z publika vyžaduje na závěr vtip nebo veselou příhodu z parlamentu:-). Paní Němcová se přiznává, že si vtipy nepamatuje. Takže veselou příhodu přidává účastník diskuse:
Moje známá vyjížděla z parkoviště u obchodního centra. Před autem stál člověk a ťukal něco do mobilu. Ona na něho dvakrát zatroubila a on nereagoval. Tak vystoupila a zjistila, že hraje účtenkovku. Ona mu říká: „Prosím Vás, to se nestydíte?“ Muž odpověděl: „A proč? Vždyť to je dobrý, aspoň se zatočí s podvodníky!“ Žena: „A jestlipak víte, že to budete mít od ledna zdaněné?“ Muž: „Cože??? Ten hajzl!“
(Smích)

…A ROZLOUČENÍ

Paní Němcová: Myslím, že je na čase, abych řekla poděkování za velmi příjemnou dvouhodinovku. Za to, že jste obětovali čas, který jste mohli trávit s kamarády, rodinou. Toho si vážím. Myslím, že má smysl se vidět a slyšet, společně přemýšlet. Třeba bude příležitost se tu znovu objevit. A přeji vám, aby vám nový rok přinesl zdraví a důvody pro zasmání.
Dubinová: Děkujeme Vám a přejeme Vám všechno dobré!  A všechny vás zveme do synagogy zapálit svíčky.
(Potlesk)
(Lehce zkráceno.)

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K TÉMATU NA TOMTO WEBU: 

PŘÍBĚH ŽIDOVSKÉ RODINY Z JIČÍNA

http://www.oheladom.cz/2018/puvodni-clanky/kdyz-historie-ozije/

PŘÍBĚH JEDNOHO Z PACHATELŮ

http://www.oheladom.cz/2018/puvodni-clanky/kdyz-historie-ozije-ii/ 

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

Napsat komentář