Když historie ožije

MOTTO: „Dobrý večer, je to velmi zvláštní pocit uvědomit si, že historie není jen něco, co bylo, ale že každý z nás si ji nese s sebou ve svých srdcích. Když jsem historii židovské komunity zpracovávala, ani ve snu mě nenapadlo, že budeme mít možnost se s někým z potomků setkat! Je to úžasné…“ (studentka, která v archívu vyhledala materiály o rodině pana Gabiho, potomka jičínské židovské rodiny Guthů)

Pamatujete si na hodiny dějepisu? Na termíny typu „výrobní prostředky“ a „dělnické hnutí“, letopočty, bitvy, texty učebnice, kterým málokdo rozuměl… Věřím, že dnes je to jiné, ale za mého mládí v komunismu to bylo k nepřežití. A přitom jsem – i díky rodičům, učitelům dějepisu – tušila, že historie může být vzrušující, zajímavá a živá.

A potom ji zažijete na vlastní kůži.
Na malém městě, kde žijete, se společně s fajn přáteli dobrovolnicky staráte o synagogu, židovský hřbitov a kulturní program bývalé židovské školy. A najednou dostanete mail z Izraele, že přijede potomek jičínské židovské rodiny, a zda byste mohla dělat průvodkyni. Uděláte si čas. Čekáte na ranní autobus z Prahy. Vystoupí pán v letech, představí se jako Gabi a vzápětí řekne: „Já mluvím česky.“ Strávíte s ním čtyři krásné hodiny, posloucháte rodinné příběhy a uvědomíte si, jak jsou velké a malé dějiny propojené – a my jsme jejich součástí, i když si to často neuvědomujeme.

V roce 1906 do Jičína přišel šestadvacetiletý Leo Guth, syn Josefa a Reginy Guthových, z Hradce Králové. Povoláním „soukromník“. Usadil se zde s manželkou Marthou Guthovou, rozenou Steinovou, dcerou Eduarda a Terezie Steinových z Německého (dnes Havlíčkova) Brodu. Narodil se jim syn Josef a dcery Marie (později provdaná Schwarzová) a Věra (později provdaná Eislerová). Josef, narozen roku 1907, povoláním „dělník“, se oženil s Hertou, rozenou Blumovou, narozenou roku 1914 v Českých Budějovicích. Martha Guthová měla v Jičíně obchod. V archívu se zachovala kouzelná barevná kresba „skladiště firmy Marty Gutové“ – skromný malý domeček se zahrádkou.

Když vypukla válka roku 1939, bylo Leovi 59 let, Martě 56 let, Josefovi 32 a jeho ženě Hertě 25 let. Jičínští Židé byli povoláni do transportu v lednu 1943: cca devadesát lidí evidovaných v Jičíně bylo shromážděno v nárožní budově Havlíčkovy ulice (naproti pozdějšímu okresu, dnes finančnímu a pracovnímu úřadu) a ve čtyři hodiny ráno, s kufry povolené váhy, byli odvedeni na nádraží. Odtud jeli do Mladé Boleslavi a do Terezína. Pár dní po příjezdu umírá Leo Guth na „asthma bronchitide“ a 24. ledna je pohřben na židovském hřbitově v Terezíně, jak praví přípis červenou tužkou na „Polizeiliche Anmeldung“, „Policejní přihlášce“. Martha byla transportována do Osvětimi a podle zprávy „Národního odboje na Jičínsku“ zemřela v koncentračním táboře v Dachau. Josef Guth zemřel tamtéž roku 1945: pan Gabi má fotokopii dopisu z 24. července 1945 od Sdružení bývalých politických vězňů Dachau („Praha XII., Třída maršála Stalina 23“), že „v seznamech zemřelých kamarádů jest tento záznam o úmrtí:..Guth Josef, vězeňské číslo 115.849,…zemřel v SS pracovním táboře dne 19.1. 1945.“ Jde o potvrzení pro Hertu Guthovou, která jediná z rodiny přežila: pracovala jako úřednice v Terezíně a dočkala se v něm konce války.

Herta získala jičínský dům a majetek po své tchyni roku 1947, ale roku 1949 se znovu provdala za Adolfa Loebla, majetek prodala a společně s manželem odešla do Izraele. V Izraeli si z pochopitelných důvodů pan Loebl jméno změnil na „Avram“. Jediným synem Herty a Avrama je pan Gabi, narozený roku 1951. On sám má tři děti – syna a dvě dcery.

Pan Gabi o svém otci vypráví, že byl povolán do Terezína a stal se členem tzv. AK-1, „Aufbaukommanda“, stavební čety cca 320 mužů, kteří od podzimu 1941 připravovali Terezín, původně běžné město s vojenskou posádkou, pro židovské vězně. Později byl Adolf transportován do Osvětimi, kde byl naštěstí jen krátce – pokud se to dá vůbec měřit – a byl poslán do pracovního tábora Schwarzheide u Drážďan. „Tam se chystám zítra,“ říká pan Gabi.

Pro Adolfa-Avrama se období války stalo zásadním obdobím jeho života. Manželka Herta zemřela poměrně brzo již v 60. letech. On sám se dožil vysokého věku. Nikdy se pořádně nenaučil hebrejsky, se synem mluvil česky, stejně tak s přáteli českými Židy, se kterými se pravidelně v Izraeli setkával. Centrem vzpomínek a setkání se stal Bejt Terezín, „zdola“, aktivitou bývalých vězňů samotných vybudovaný archív, dnes muzeum, v kibucu Givat Chajim Ichud (https://cs.wikipedia.org/wiki/Beit_Terez%C3%ADn ). Připomeňme, že ve skutečném Terezíně byla mezitím v době komunismu opět vojenská posádka a informace o jeho historii byly silně ideologicky zatíženy. Mj. v dnešním Muzeu ghetta bylo Muzeum národně bezpečnostních složek s bustou Felixe Dzeržinského (strůjce bolševických masových vražd – velitele Čeky, předchůdkyně NKVD a KGB) u vchodu.To bylo napraveno až po roce 1989.

Gabi s otcem jezdil na setkání do Bejt Terezín, viděl, jak žije vzpomínkami, jak je pro něho důležité být v kontaktu s lidmi, kteří mají podobné prožitky. Poprvé se Gabi s otcem podíval do Čech roku 1987, kdy již došlo k určitému uvolnění za sovětské perestrojky, a čeští Židé mohli z Izraele na dva týdny přijet do ČSSR na organizovaný zájezd. „Týden jsme bydleli o otcova přítele z vojny,“ vzpomíná Gabi. Po roce 1989 získal Gabi pro sebe a své děti české občanství a do Čech pravidelně jezdí „po rodinných stopách“. Říká, jak je pro něho důležité uchovat vzpomínky na rodinné kořeny pro své děti a příští generace.

Když jsme se s panem Gabim rozloučili a já šla domů, plakala jsem dojetím.Samozřejmě, holokaust je bolestivé téma. Čeští Židé byli do společnosti skvěle integrovaní, Česku i Moravě dávali svoji pracovitost, loajalitu, píli, vlasteneckou lásku. Byli tu doma, byli součástí „my“. Jak říká dokumentarista a kurátor Martin Šmok ve skvělém rozhovoru v Respektu 7/2018, „Většina vzdělávacích programů je založena na přístupu „dnes se budeme učit, co se stalo Židům.“ Tím ale podporujeme rozdělení společnosti vnucené nacistickými norimberskými zákony. To se nestalo Židům, to se stalo občanům Československé republiky, to se stalo „nám“, ne „jim.“ …“ Martha Guthová byla obchodnice, její syn Josef dělník a Herta, Gabiho matka, byla úřednice. Byli to obyčejní slušní lidé – „sůl země“, chce se říct. A psychopati si vymysleli, že nemají právo na život, a většinová společnost na to přistoupila: hrála s nimi zbabělou hru, spolupracovala. Bez této spolupráce by holokaust nebyl možný.

Ale dojímá mne i to vědomí, že přes všechno utrpení, rodiny a jednotlivci, kteří přežili, měli děti, nit života pokračuje, a spojení mezi starou a novou vlastí je udržováno. Po staletí jsme byli multikulturní společností, ve které bok po boku žili Češi, Němci i Židé. Současné podivné pseudovlastenectví páchá více škody než užitku: chceme-li naší zemi skutečně pomoct, nejlépe tak uděláme laskavostí, slušností, poctivostí, láskou k jazyku, krajině a přírodě – a kvalitní znalostí historie.

Tak abychom si oživili paměť, dnes, kdy politici ze strany „Svobody a přímé demokracie“ a jim podobní zase vytahují rasistické a xenofobní kostlivce ze skříně. Je to nebezpečné a je to vypočítavé. Záleží na nás, jestli se necháme chytit do pasti, nebo se ozveme a řekneme nahlas, že lidé jsou si rovni, a Židé, Romové, příchozí v nouzi jsou tu vítáni a doma. Protože historie se oživuje také proto, aby nás varovala – dělení lidí na „nás“ a „ty druhé“ už tu bylo a všichni víme, jak to dopadlo.

FOTO: „Nedatovaná kresba skladiště firmy Marty Guthové. Zdroj: Státní okresní archiv Jičín, fond Archiv města Jičín, Přílohy ke kronice města Jičína z roku 1925, kt.č. 174, inv.č. 803″. Děkuji studentce za vyhledání kresby v archívu. Pan Gabi z ní měl velikou radost.

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli