V textu „Společně na tomto místě“ jsem vám představila stejnojmennou knihu palestinského aktivisty Sulaimana Khatiba a americké Židovky Pniny Eilberg-Schwartz. Nyní vám nabízím rozhovor . Dělali jsme ho přes zoom na trase Ramallah – Jičín.
SYSTÉM UDRŽUJE STRACH A TRAUMATA
Terezie: Proč jste se rozhodl napsat s Pninou knihu? Jaký jste měl záměr?
Sulaiman (Suli): Předně opravdu děkuji za Váš čas a důvěru. Neberu to jako samozřejmost v této době výzev, jako je válka na Ukrajině či ekologie.
Nápad na knihu přišel před několika lety. Souvisí to se skutečností, že mám rád vyprávění příběhů a chtěl jsem představit svoji verzi. Tou dobou jsem už mnoho let v rámci akcí pořádaných Bojovníky za mír vyprávěl svůj osobní příběh. A po nějakém čase, kdy jsem svůj příběh prezentoval v Americe, mi někdo řekl: „Nechceš ho vydat knižně?“ Kniha umožňuje říct více než hodinové vystoupení. Pninu jsem znal, jsme přátelé, znám její rodinu, a důvěřoval jsem jí, že její psaní není úplně konvenční – což se mnou ladí. Na knize jsme začali pracovat zhruba před pěti lety, napsání pak trvalo rok, kdy jsme kvůli koroně byli i ve spojení skrze zoom. Doufáme, že by kniha mohla přinést jiný narativ spojený s tímto místem (Izraelem/Palestinou). Záměrem knihy bylo polidštit všechny aktéry (humanize all sides) a být co nejpravdivější, nejčestnější. A skrze osobní příběh transformace ukázat, jak můžeme i s různými narativy spolu žít či se dokonce prolínat. Skutečně věřím, že to je možné.
Utlačující systém, ve kterém nyní žijeme, udržuje strach a traumata. Vzájemná okupace není zdravá pro nikoho a nikomu nepomáhá. Více věřím ve sdílení zdrojů a v možnost společně žít na jednom místě, které milujeme. Pro některé lidi je to radikální požadavek, ale já si myslím, že je to skutečně možné, a nevidím tam rozpor. To jsem se snažil do knihy vložit. Byla to zajímavá cesta procházet knihu a propojit svůj příběh až k dětství a učení mých předků. Věřím, že kniha může pomáhat léčit trauma nejen Palestincům a Izraelcům. Samozřejmě může být vnímána kontroverzně. Jsou i jiné návrhy k řešení situace. Ale toto je moje osobní zkušenost. V knize zmiňuji i zkušenosti mých palestinských a izraelských přátel. Díky nim věřím, že změna je možná. Jak říkáme v Bojovnících za mír, „existuje i jiná cesta než jednostranné narativy, se kterými jsme vyrostli“.
Terezie: Ano. Považuji za velmi cenný vklad knihy skutečnost, že Váš aktivismus a názory zařazuje do kontextu Vašeho dosavadního života od dětství až po současnost. Čtenář může sledovat zblízka Váš osobní vývoj. Vaše zkušenost je zároveň specificky palestinsko-izraelská, a zároveň univerzální.
Suli: Ano. Náš příběh se podobá i příběhům jiných komunit a konfliktů. A způsob, jakým se s konfliktem potýkáme my, může být použitý ke vzdělávání a vytvoření nového narativu i jinde, k řešení konfliktu mezi jednotlivci, rodinami, komunitami. Naše příběhy jsou podobné. Doufám, že to pomůže – možná je to klišé – udělat svět lepším místem pro každého. Snažíme se sdílet naše příběhy, abychom inspirovali lidi, že také mohou zlepšit svůj život k lepšímu. A to z bodu, kde jsou ve chvíli, kdy je potkáme.
Terezie: I když fyzická realita vypadá, jak vypadá – nepříliš vědomě a šťastně -, tak Vaše práce, Vaše kniha a aktivity Bojovníků za mír tvoří to, čemu feministická hermeneutika říká „moment of rupture“ (chvíle protržení, trhlina v jednolitém celku): chvíle, která ukazuje, že existuje i jiná cesta, jiné možnosti uvnitř monolitu. Potenciál možností se stane součástí energetického pole a je k dispozici.
Suli: Ano, to je myšlenka za naším úsilím. Já si myslím, že v jádru lidé nejsou zlí. Věřím, že lidé se narodí dobří a s dobrými záměry. Ale ve světě je mnoho strachu, kontroly a traumat, i když máme hojnost materiálních zdrojů pro každého. Je těžké kultivovat naději. Skutečně věřím v dobro lidství i dobro Matky Země. Globálně nyní vidíme mnoho změn. Zvláště v čase korony jsme měli dostatek času zpomalit a promyslet si věci. Mnoho lidí např. dnes odchází z měst na venkov – uvědomili si, že život v obklopení betonem nemusí být zdravý. Celé je to o probuzení našeho vědomí, našeho lidství, a dělání dobrých věcí tady a teď v osobním i komunitním životě. Energie lásky a odpuštění ve skutečnosti nepochází ze slabosti, jak si mnoho lidí myslí, ale ze skutečné síly. Toho se chci účastnit, to chci sdílet, aby svět byl lepší. Proto se snažím především o osobní změnu. Je to velká osobní práce pro každého z nás. Nemyslím si, že změna je vyhrazena jen určitým lidem. Opravdu si myslím, že jsme změny schopní všichni, když máme odvahu, otevřená srdce. Jsme všichni propojení bez ohledu na barvu pleti.
Česko a Evropa byli bezpečným místem půl století a nyní je zde válka. Samozřejmě že to probouzí trauma. Rozumím, že to není jednoduché. Ale možná je to právě příležitost ke změně náhledu na „druhou stranu“. Je důležité slyšet všechny hlasy a hledat společné hodnoty. Věřím, že je to možné.
DŮLEŽITOST INTEGRITY A TRANSFORMACE MUŽŮ
Terezie: Ve Vaší knize, resp. životním příběhu, oceňuji též téma, které je podle mne jedním ze základních požadavků nového paradigmatu: téma integrity. Je potřeba žít v souladu myšlenek, slov a činů. Pokud nežijeme v integritě, jsme nedůvěryhodní. Hodně lidí žije v jakémsi rozštěpu mezi svým myšlením a konáním.
Suli: Ano. Lidé posuzují podle činů, nikoli podle slov. Mluvit je snadné. Můžete napsat tisíce krásných slov, ale když se nesnažíme vytvořit nové „já“ a nový způsob konání, tak to neladí. Proto se snažíme nejlépe, jak umíme, žít podle našich idejí a poselství, a stále mít sebereflexi. Není to jednoduché, protože existuje i rozštěp mezi realitou a snem. Nyní máme další kolo bojů v Gaze – děje se to obvykle před izraelskými volbami -, a tak není jednoduché přesvědčit lidi, že je jiná možnost, když se konflikt stále vrací.
Jsem uzemněný v realitě, nemluvím o nějakém Lalalandu. Je potřeba najít rovnováhu mezi fyzickou realitou systému a vizí. Já žiju uprostřed. Žiju v Ramalláhu, moje rodina žije na území (Area C – část Palestiny, která je okupována) za oddělující zdí v Jeruzalémě a denně tím systémem trpí. Konflikt tady je stále velmi živý. Ale zároveň věřím, že je důležité udržovat sen o tom, co je možné. Sen o osvobození z útlaku pro utlačované i utlačovatele. Prozatím je to velmi těžké, protože lidé se do tohoto konfliktu narodili. Mají zakořeněný pocit oběti a trauma i jeho transgenerační přenos u jednotlivců i kolektivů je na obou stranách hluboké. Polidštění „druhé strany“ příběhu je proto podle mne ústředním bodem společné práce na vytváření nového světa, nové komunity. Starý systém není bezpečný a přirozený pro takový život, ve kterém můžeme plně žít svoji pravdu, svoji identitu, svoje já. Čeká nás dlouhá cesta, ale můžeme ji začít tím, že její hodnoty žijeme v osobním životě. Zahrnuje i učení o spiritualitě, historii, umění, našich pocitech, jejich uznání a respektování. Pak se můžeme vidět nejen jako Palestinci, ale jako lidé, kteří chtějí skutečnou změnu.
Terezie: Podle mého názoru je také cenné, že v organizaci Bojovníci za mír pracují převážně muži. Obvykle – alespoň u nás v Česku – v neziskovkách pracují hlavně ženy. A velkou část společenského problému konfliktu a boje o uznání identity tvoří téma vykořeněných mladých mužů. Je to patrně spojeno s rozpadem starých patriarchálních vzorců mužské role a mužské síly (síly typu „power over others“, moci nad druhými). Aktuálně jsme v procesu transformace mužské síly, což není jednoduchý úkol. Jak to vnímáte Vy?
Suli: Když vezmu Bojovníky za mír jako příklad, začali jsme jako organizace, kde většina byli muži – Palestinci, kteří byli v minulosti ve vězení, a Izraelci, kteří byli v armádě. Teprve později se přidaly ženy, a to i do vedení. Bojovníci za mír mají vždy dva ředitele, jednoho z každé strany, a ředitelkou za Palestince je nyní žena, Rana Salman (https://afcfp.org/our_team/rana-salman/#more-7640 ). Ředitelkou je díky svým schopnostem, nikoli pohlaví. Samozřejmě že je zde historie mužské dominance a hierarchické struktury. Čeká nás ještě mnoho práce na tomto poli, aby bylo dosaženo skutečné změny. Nebude to rychlé, ale děje se to. Je to komplexní téma a potřebujeme se s ním popasovat.
Každý tu máme misi. Ale historicky žijeme ve strukturách, které vytvářejí útlak. Popravdě řečeno úsilí o jejich udržení je velké, jak vidíme nyní i v Rusku a na Ukrajině. A samozřejmě na Blízkém Východě. Máme tu malé příklady, kde se daří to napravovat. Věřím, že pomáhá znovu obrodit (re-connect) princip komunity jako protiváhu vůči individualismu. Myslím, že člověk byl stvořen pro inkluzi do komunity. To by nám také pomohlo přestat rozdělovat muže na „dobré“ a „špatné hochy“ a obrodit mužskou energii, která nyní dominuje společnému prostoru na pozicích, kde se rozhoduje (decision-makers). Jsem optimista. Stínové stránky globalizace vedou k tomu, že se tato diskuse vede po celém světě, dokonce i ve venkovských oblastech. Je přirozené, že se spolupodílení žen na moci děje. Není to dostatečně rychlé, ale děje se to. Myslím, že při tom pomáhá používat dávnou moudrost původních kultur. Tyto kultury byly často všude na světě přerušené kolonizací a později kapitalismem.
Za korony jsme měli dost času vidět, jak je to propojené: okupace, mužská kontrola, hierarchie… Nestačí se jenom bavit o tom, co nechceme – je důležité tvořit to, co chceme, v jednotlivých komunitách. Není to jednoduché, měnit systém myšlení a chování lidí.
JAZYK NESE KULTURU, POCITY, ENERGII
Terezie: Chtěla jsem se zeptat, jak vnímáte roli jazyka. V knize píšete např. o skutečnosti, že hebrejsky „osadník“ (židovský Izraelec žijící na Západním břehu Jordánu, tj. na palestinském území) se řekne „mitnachel“, od hebrejského „nachala“, dědictví. A když jsme si domlouvali tento hovor a já potvrzovala čas a napsala jsem „dvě hodiny odpoledne IZRAELSKÉHO času“ (Izrael má čas posunutý oproti našemu o hodinu dopředu), odepsal jste mi: „Ano, dvě hodiny odpoledne JERUZALÉMSKÉHO času.“
Suli: Přiznávám se, že to byl záměr…
Terezie: Ano, to byl dobrý příklad toho, jak používáme jazyk automaticky, aniž si uvědomuje, že upevňuje určitý náhled na realitu – určitou interpretaci reality.
Suli: Děkuji, že to zmiňujete. Je to ústřední část celého tématu. Jazyk nese kulturu, pocity, energii, … Mnoho termínů používáme prostě nevědomě, protože jsme tak zvyklí. Slova mohou nést různý obsah v různé době, na různých místech, u různých lidí. Vyjadřují, kde jsme a co cítíme. Probíhá filtrace. Stejné slovo může být vnímáno a přijímáno různými lidmi v komunitě různě, protože se dotýká zranění uvnitř nás. Slovo „osadník“ je dobrý příklad. Hebrejsky je to, jak říkáte, mitnachel od slova pro „dědictví“. Arabsky je to „mustawtin“ od kořene, který znamená „nelegitimní občan“ a dále „kolonizátor“. Termínu „Jeruzalémský čas“ dávám přednost, protože jsem Palestinec. Chtěl jsem k tomu upoutat Vaši pozornost. Navíc je to společné označení. Kdybych před Izraelcem řekl „dvě hodiny palestinského času“, byl by rozzlobený.
Myslím, že je opravdu důležité být vnímavější ke slovům, která používáme. Samotný termín „osadník“ by v určitém kontextu mohl být dobrým nápadem! Ale v našem případě to znamená stavbu osad na ukradené půdě. Způsob, jakým používáme slova, je skutečně důležitý: co znamenají a jaký nesou narativ. O tom je i můj příběh. Vždyť já jsem jako mladý četl ve vězení o židovství a Izraeli pouze palestinské knihy. Když potom někdo přinesl izraelskou knihu o židovství, četl jsem najednou úplně jiný narativ, než jaký jsem znal – protože jsem četl o Židech z jejich úhlu pohledu, to, co napsali oni o sobě. A naopak – může být problém, že mnoho Izraelců zná arabskou palestinskou kulturu pouze z knih izraelských židovských „expertů“. A to jsou často nesmysly. Musí číst to, co píšeme o sobě my. Nemyslím si, že by pozorovatel zvenčí mohl úplně hluboce pochopit a popsat jinou kulturu – její bolest, smutek, radost, jazyk těla, spiritualitu, energii…. Všechny ty „nelogické“ věci. Osobně podporuji lidi, aby se učili jazyky a aby studovali narativy určité kultury z jejích knih, tak abychom nebyli navzájem cizinci, ale abychom se více poznali. Dokonce i když cestuji, tak dávám přednost ubytování typu couchsurfing a airbnb před hotely, abych bydlel u lidí a poslouchal je. Jsem zvědavý a v důvěře, i když neznám jazyk – pak vše naciťuji. Považuji to za svoji životní smysl – přemosťovat kultury. A k tomu patří i opravování lidí, když necitlivě používají některá slova.
Izraelci používají s dobrým úmyslem mnoho slov, která pocházejí z arabštiny, a ani o tom neví. Jsou překvapení, když je na to upozorním. Naše jazyky – arabština, hebrejština, aramejština – jsou velmi podobné, mají stejné či podobné kořeny. Jsme jako bratranci a sestřenice. Cestoval jsem nyní s izraelskou kamarádkou a s humorem a sarkasmem – věřím v sarkasmus! – jsem ji učil výslovnosti hebrejských slov, která jsou původně arabská. „Haifa“, „chumus“, … Pak je tu méně veselá část – jako že mnoho Izraelců zná arabsky větu „Otevřete dveře!“ nebo „Počkejte chvíli!“ Prošli armádou a tyto věty jsou součástí armádní kultury (při prohledávání domů či na checkpointech). Když se tato slova učíte, nemáte stejný záměr, jako když se učíte arabsky, abyste lépe porozuměli jiným lidem ve společně sdílené zemi a přijali, že jsme v podstatě stejní. Nevěřím, že by se některá populace narodila „špatná“ a jiná „dobrá“. Tato historie konfliktu a rasismu se musí změnit. Mimo jiné zneužívá strach, že nebudeme mít dost zdrojů a že hojnost není možná.
Terezie: Všimla jsem si na fb profilu Bojovníků za mír, že jeden z vašich projektů se týká svobodného přístupu k vodním zdrojům.
Suli: Systém, ve kterém žijeme, má určitou mocenskou dynamiku. Přistup k zemi a zdrojům není rovný. Nejde o sdílení. Preferuje určitou skupinu – a musím říct, že ani ne celou židovskou komunitu, nýbrž pouze jednu její malou část, osadníky. Mnoho místních lidí (na palestinském území, označeném Izraelci jako Area C, kde se i nachází mnoho židovských osad) má problém se dostat ke zdrojům a k možnostem volby. Pro lidské chování je velmi nebezpečné, když vás systém odsekne od zdroje vody a obživy. Vzniká násilí. Jsem přesvědčen, že řešením je soudržnost a vzájemné chování v respektu, vzájemná péče. O to v našem projektu usilujeme.
VZTAH K ZEMI
Terezie: Tím jste otevřel další téma, a to je vztah k zemi. Skutečně vědomý vztah k z(Z)emi je v současné době nesmírně důležitý, protože staré paradigma nás tlačí do virtuální reality a k odpojení z fyzické, smyslově vnímané reality. V Izraeli jsem si všimla, že stejně jako v Česku je tam mnoho lidí od skutečné země odpojeno. Možná jsou spojeni s „konceptem“ země Izrael, ale nikoli s její fyzickou podobou. A zároveň mám v Izraeli židovské přátele, kteří se práci se zemí věnují: mají organické zahrady, dělají rituály, pečují o zemi. Všude po světě, včetně Izraele, jsou území, kde je země energeticky mrtvá – v Izraeli např. území podél silnice 90 směrem k jordánské hranici.
Suli: To je velmi důležité téma. Obecně je vztah k zemi mezi Izraelci a Palestinci rozdílný – a nemá to nic společného s konfliktem. Samozřejmě Izraelci mají k zemi historické pouto. Palestinci na půdě fyzicky přímo žili. Moje rodina žila na své zemi po staletí, takže zná každý kámen. Mí předci sázeli stromy a zalévali je, aby vyrostly. Moderní život bohužel lidi od půdy a země odpojuje. Mnoho Palestinců dnes toto romantické historické pouto opouští. Důvodem je i okupace. Část mé rodiny v Jordánsku se nemůže do Palestiny vrátit. Ani my na naše pozemky nemůžeme, protože byly odděleny zdí (mezi Izraelem a Palestinou).
Dalším důvodem je změna, kterou přináší globální kapitalismus a kterou nazýváme „rozvoj“ – což je ale ve skutečnosti nezdravé. Pouto mezi lidmi, půdou a předky bylo často přetrženo. Přitom půda tady má zvláštní vibraci, zvláštní energii – odráží duše lidí, kteří tu žili, pouto, které k zemi tolik lidí má. Moje rodina pochází právě z oblasti mezi Jeruzalémem a Jordánskem a naše vzpomínky, traumata a příběhy tam někde jsou. Já to také nesu. Osobně doufám, že toto nové hnutí mezi Izraelci, o kterém mluvíte – vztahu k zemi, veganství apod. – se více propojí s palestinskou otázkou a s okupací. Zatím se to bohužel neděje. Myslím, že globálně potřebujeme vytvořit most mezi duchovními komunitami, které žijí privilegované životy, a klasickým aktivismem, který o spiritualitě nemluví. Podle mne je toto rozdělení nebezpečné a potřebujeme ho propojit. Jsem součástí palestinsko-izraelské skupiny, která o to usiluje. Doufám, že to podpoří uvědomění, jak současný systém nárokující si území ničí zemi a půdu, stromy, ekosystémy zvířat.
V mé generaci – je mi padesát let – se ztrácí vztah k zemi, povědomí o rituálech, které se pro ni dělaly. Jako dítě jsem se svým dědečkem jezdil na oslu zalévat stromy. Věděl jsem, co roste v různém ročním období, kdy bude pršet. Moje matka ví, jaké byliny používat, když jste nemocní. Dnes i tady (v Palestině) spousta lidí raději kouká do mobilů. Rád bych, abychom znovu měli užitek z této starodávné moudrosti. A rád bych, aby to tak měli i Izraelci. Nám všem by to bylo k užitku. Mimochodem vztah k místu je vidět i na oblečení – někteří východoevropští Židé i v Izraeli nosí stále východoevropské oblečení. Moje matka, která se narodila v horách Jeruzaléma, nosí oblečení, které odráží jeruzalémské počasí a barvy místní přírody. Každá barva má i duchovní význam. Kdybyste jela na jih k Hebronu, barva výšivek na oblečení by byla jiná, stejně tak na sever od Jeruzaléma. Jsem s folklórem a zvyky romanticky spojený a jsem smutný, že je ztrácíme. Přijímám, že válka proti lidové kultuře je vedena mocnými silami kapitalismu a peněz. Podívejte se na původní kultury Ameriky, Kanady, či současné dění v Amazonii. Je to tragické.
Terezie: Ano. Moje naděje je, že Země je natolik mocná bytost, že si dokáže pomoci.
Suli: Ano. Také vidíme, že více lidí se dnes k moudrosti původních kultur vrací. Právě jsem se vrátil z Portugalska, kde jsem pobýval v komunitě Tamera (https://www.tamera.org/ ). Měli jsme workshopy a diskuse k tomuto tématu.
PROJEKTY A SPOLUPRÁCE
Terezie: Jaké jsou současné a budoucí projekty Bojovníků za mír?
Suli: Pořádáme společnou palestinsko-izraelskou připomínku výročí Nakba (připomínka dobrovolného odchodu nebo vyhnání Palestinců z některých částí Izraele po arabskými zeměmi prohrané válce v letech 1948-49 v Izraeli). Je důležité, aby o ní bylo více povědomí. Nečekám rychlou změnu, uznání potřebuje svůj čas. Máme komunikační skupiny, pořádáme demonstrace proti okupaci a proti aktivitě (židovských) osadníků. Otevřeli jsme Školu svobody pro mladou generaci, jednu pro Izraelce a druhou pro Palestince. To je velmi důležité. Snažíme se tak nejen protestovat, ale i tvořit nové komunity. A při tom všem pracujeme s příběhy. Historická traumata jsou stále živá, a proto je důležité dávat příklady, co by MOHLO být jinak. Když se lidé do konfliktu už narodí, je pro ně těžké představit si něco jiného. Takže také pracujeme na novém modelu partnerství a soudržnosti.
Terezie: Máte nějaký subjekt, se kterým spolupracujete?
Suli: Obecně máme spojenectví a koalice s jinými organizacemi. Naše práce je o spolupráci. Jedna organizace nemůže udělat změnu. Jsme členy Aliance pro mír na Blízkém Východě https://www.allmep.org/ a spolutvoříme Koalici jordánského údolí https://afcfp.org/jordan-vally-coalition/
Terezie: Máte nějaké pro Vás ikonické, inspirativní hnutí nebo osobnost?
Suli: Ano. Na prvním místě moje inspirace pochází ze země, z přírody, od mé matky a od nositelů staré moudrosti. Ti nemusí číst intelektuální knihy. Naději mi dává skutečnost, že každý den vychází slunce a že vnější síly nemohou přijít a rozdrtit naše duše. To je také mé poučení z dob, kdy jsem byl ve vězení. Súfijský učitel Rúmí je mojí velkou inspirací, zvláště v učení o odpouštění. Před dvěma lety jsem potkal afro-amerického občanského aktivistu. Mluvili jsme o podobnostech, rozdílech a zkušenostech z naší práce. Znovu jsem tak mluvil o vzorech jako je Martin Luther King nebo Nelson Mandela. V muslimské tradici také máme učence, od něhož se učím, jménem Ali https://en.wikipedia.org/wiki/Ali Napsal mnoho knih o nenásilí a proměně nepřítele v přítele. Opírá se o koncept Abrahamovy rodiny. (Tj. náboženské tradice, že Židé a muslimové jsou nevlastní bratři společného otce Abrahama, potomci Izáka a Išmaela). Nejsem náboženský člověk, ale myslím si, že i v náboženství je mnohá inspirace. V lidské historii máme mnoho zdrojů, od přírody a zvířat až po náboženství, ze kterých si můžeme vzít poučení.
Terezie: Dělala jsem rozhovor s několika umělci a aktivisty, kteří se přiklonili k súfismu jako k mírové, tolerantní cestě propojení židovské a arabské muslimské tradice.
Suli: Ano. Mám blízkého izraelského přítele, duchovního aktivistu, který se též súfíje věnuje. Věřím, že kdybychom našli místní staré zdroje, které by jak Izraelci, tak Palestinci byli ochotní sdílet, tak bychom tím posílili vzájemnost a přinesli vlastní blízkovýchodní koncept nenásilí. Palestinci často váhají a odmítají takové texty a myšlenky, protože se na ně dívají prizmatem historie a kolonizace. Bojí se tak často vlastní kultury. V knize mluvím o tradici sulha (nenásilné urovnávání konfliktů a hádek prostřednictvím komunikace pod dohleden přirozené komunitní autority), která je velmi zakořeněná v naší kultuře. Moje rodina ji stále používá. Nepracujeme jenom pro naši generaci, ale i pro příští generace. V arabštině říkáme: „My sázíme stromy a plody budou jíst jiní“. Důležitý je tu princip dávání. Stromům taky nevyčítáme, že nemají plody ve chvíli, kdy je sázíme a kdy rostou. Stejně tak bychom měli změnit naše sobecké mentální nastavení, které myslí jenom na naše současné uspokojení.
A pojďme si také připomenout, že globalizace má i svoji dobrou stránku: díky rozšíření technologií spolu mluvíme přes zoom, lidé se propojují a tvoří síť solidarity. Tvoří se nový zdravý společenský ekosystém – a staré jevy jako je okupace tam prostě nepatří.
Terezie: Děkuji za rozhovor a přeji hodně zdaru!
Foto: Demonstrace Bojovníků za mír. Suli druhý zleva.
Zdroj: Rana Salman, ředitelka Bojovníků za mír.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: