David Patrikarakos – Válka ve 140 znacích

„Občanští novináři“ v době nových médií
MOTTO: „Lidé považují za zprávy to, co se děje kdekoli v životech jiných lidí. Ve skutečnosti jsou ale zprávy to, co se děje v oblastech pokrývaných novináři podle „Sítě zpráv schvalovaných podle různých kritérií“ (angl. the News Net). Síť může některé události vyloučit a jiným určit prioritu.“ (Gaye Tuchnam, 1978). Tento model je ohrožen explozí „občanského novinářství““.

Fascinující téma, které poutavým způsobem popisuje erudovaný a odvážný novinář Patrikarakos, by se z astronadhledu dalo charakterizovat jako „světlo a stín Merkura v době Vodnáře“. Čili jak lze zacházet se slovem, texty a komunikačními prostředky, když Vám doba bořící hierarchii umožní zapojit se a získat moc, kterou jste dříve neměli, dá vám spojení po síti, rozbije monopol institucí a organizací – politických, společenských i mediálních – na šíření informací, a pokrok v technologiích označovaný jako Web 2.0 vám umožní stát se nejen uživateli, ale i tvůrci obsahu sociálních sítí („produsers“). Patrikarakos si vybírá tři současná ohniska konfliktu, na jejichž příkladu ukazuje, co se děje, když do informování o válce vstoupí i běžní občané, jaké to přináší klady a jaké to přináší zápory, a jak na změnu reagují stávající instituce. V tomto článku se budeme zabývat tématem Izraele a Palestiny, v dalším článku potom tématem Ruska a Ukrajiny a Islámského státu.

KONFLIKT PRVNÍ: IZRAEL A PALESTINA

„OBČANSKÁ NOVINÁŘKA“

„Farah se stala vojákem, jehož zbraní není puška, ale smartphone.“ Patrikarakos popisuje příběh mladé dívky Farah Baker z Gazy, která v době letní války mezi vládnoucím hnutím Hamas a Izraelem roku 2014 tweetovala své pocity a aktuální dění. Celou dobu byla ve svém domě a bytě s rodinou. Její krátké tweety v angličtině, např. „„Jsem Farah Baker, šestnáctiletá dívka z Gazy. Od mého narození jsem prožila tři války a myslím, že je to dost.“, „Dítě zemřelo mučednickou smrtí, mnoho jich bylo zraněno“, „Toto je auto bombardované u dveří mého domu. Gaza pod útokem.“ nebo hashtag „ICC4Israel“ (Mezinárodní trestní soud pro Izrael) postupně sledovalo 200 000 lidí – a poté, co získala tuto popularitu, je přebírala i seriózní média.

Dívce z Gazy se tak podařil jedinečný kousek – prolomila ochranu tzv. gatekeepers, editorů tradičních médií, kteří rozhodují, o čem se bude psát, čemu bude dán prostor. Patrikarakos se ptá, jak se jí to mohlo povést? Samozřejmě prvním důvodem je, že žijeme v době, kdy „příběhy jsou více než argumenty, a emoce jsou více než suchá a prostá fakta“. Dále hrálo roli, že šlo o mladou, zranitelnou, modrookou dívku se světlou pletí, vypadající dobře na obrazovce. „Čtyřicetiletý tmavý muž s vousy by neměl takový úspěch… Farah se stala Taylor Swift.“ Arabská média ji dokonce označila za „Annu Frankovou z Gazy“ (!!!), označení, které mělo srovnat její situaci se situací dívky v okupovaném městě. Izrael Gazu ovšem neokupuje a Farah se nemusí schovávat. Je důležité i připomenout, že „média musí být krmena“ (the media beast needs to be fed) – a okamžité bezprostřední zprávy z místa dramatických dějů, kam kvůli nebezpečí nemohou jít novináři, jsou pro ně cenné. V době války se příliš nepohlíží na objektivitu či přesnost informací – kdo má zprávu první, ten vyhrává
.
Patrikarakos se ptá: lze Farah skutečně nazývat „občanskou novinářkou“, nebo je propagandistkou a aktivistkou? „Vyjadřovala narativ palestinského zoufalství a izraelské krutosti, který by mohl pocházet přímo z úst mluvčího Hamasu. Ale je soukromou občankou bez politické příslušnosti, právě proto byl její narativ tak silný.“ Na druhou stranu některé její tweety ukazují, že nebyla tak nestranná a nepolitická, jak prohlašovala. Např. tweet „Ahoj, jsem Farah Baker. Žiji v Gaze a Hamas mne NEPOUŽÍVÁ jako lidský štít“ ukazuje, jak je náročné rozlišovat mezi propagandistickými prvky jejího podání a pouhým reportážním popisem. Farah si jistě mohla myslet, že není používána jako lidský štít: nikdy nebyla nahnána na vojenské stanoviště, její dům nebyl použit jako skladiště zbraní Hamasu. Její tweet byl pravdivý. Ale že se Hamas takto chová je bez diskusí. Mj. Farah žije naproti nemocnice Al-Šifa, kterou Hamas používá k vojenským účelům. Farah se tak de facto lidským štítem stala, aniž by o tom věděla. Svým tweetem však podpořila verzi Hamasu s cílem diskreditovat Izrael. Podobně když tweetovala „Desítky obrovských bomb padají od samého rána – není žádné příměří!“ , chtěla tím obvinit Izrael, že příměří porušuje. Nevěděla však, že ve skutečnosti Izrael zavedl jednostranné 24-hodinové prodloužení příměří, které ale Hamas odmítl.“ Farah tak ukazuje, jak křehká a zneužitelná je role „občanských novinářů“ – a jak se jejich zprávy o utrpení mohou skrze „návykovou dramatickou příběhovou linku stát povrchním seriálem“ (soap opera).

VOJAČKA

„Sociální média byla považována za záležitost pro děti a ne jako prostředek k šíření informací. Mým úkolem vlastně bylo neustále otravovat mé nadřízené.“ (Aliza Landes)

Aliza Landes, dcera amerického židovského historika, nastoupila v osmnácti letech povinnou vojenskou službu v Izraeli v jednotce armádního mluvčího (Dover Cahal). A zažila první „budíček“, který ukázal, jak armádní byrokratický šiml není připraven na rychlost šíření informací skrze sociální média. V květnu roku 2010 se ke břehům pásma Gazy, které jsou Egyptem a Izraelem blokovány, aby nedocházelo z moře k dovozu zbraní, vydala z Turecka „humanitární loď“ propalestinských aktivistů Mavi Marmara. Jednotka izraelských námořníků byla vyslána, aby je zastavila. Došlo k boji na palubě a ke smrti deseti tureckých členů posádky. Okamžitě se do světa rozletěla verze účastníků flotily – „příběh nevinných civilistů chladnokrevně zavražděných za to, že se snažili přivézt jídlo a deky Palestincům. Až po dvanácti hodinách byla IDF schopná dokázat, že protestující byli násilníci, vojáky se snažili povalit, bili je a jednoho se snažili unést, druhého hodit přes palubu. Ale už bylo pozdě – narativ „izraelské agrese“ už byl na světě.“

(Mimochodem letos na jaře potvrdila jedna ze židovských propalestinských aktivistek na palubě Greta Berlin, že jejich verze byla lživá, a že ke konfliktu došlo kvůli jinému aktivistovi Kenu O´Keefovi, známému svojí agresivitou, který zaútočil na vojáka a chtěl mu sebrat zbraň. Viz. zde: https://www.timesofisrael.com/free-gaza-spox-admits-activist-initiated-fatal-2010-violence-aboard-mavi-marmara/ )

Landes pochopila, že na propagandu musí armáda odpovědět antipropagandou skrze vlastní kanály sociálních médií – které ovšem nemá. A také pochopila, že jestli půjde obvyklými byrokratickými cestami, změny se nedočká. Několik měsíců usilovala o zřízení aktivní a činné jednotky zaměřené na sociální média – marně. Nakonec jí paradoxně pomohla válka v Gaze, kdy nefungovala obvyklá hierarchie odpovědnosti a získala svolení od své přímé nadřízené, také ženy, k otevření youtube kanálu, twitterového a facebookového účtu.

Landes věděla, že armáda má materiály, které by se daly použít – filmové záznamy letů izraelských stíhaček, jejichž střelba byla zrušena, protože na místě byli civilisté, videa druhých a třetích explozí po zasažení mešit, tj. důkazy, že jde o skladiště zbraní… Nejvíce jí však pomohla nečekaná událost – youtube jejich videa odstranil. „Patrně je palestinští fanoušci označili „červeným praporem“ a byla automaticky odstraněna. Landes však propozice youtube četla pečlivě a věděla, že v obsahu není nic, co by odporovalo podmínkám a pravidlům zveřejnění. Zavolala příteli novináři, který o tom napsal článek do amerického časopisu Commentary „What YouTube Doesn´t Want You to See.“ Vyšel za dva dny, 30.12.2008. A to byl zásah. Téma použila CCN a BBC, youtube videa znovu zveřejnil.“

Na příběhu Landes je podle Patrikarakose fascinujících několik věcí. Zaprvé, odhalení státních institucí a byrokracie s nimi spojené jako brzdy pro rychlou reakci a informační tok. Naproti tomu „homo digitalis“ potřebuje akorát technologie a obsah, který do nich vloží. Zadruhé, změna přijde s mladými lidmi. V kancelářích mluvčího armády autor potkal samé mladé lidi, převážně ženy, které, jak pravil jejich důstojník Peter Lerner, „jsou obecně mnohem lepší, tvořivější“. Práci pro sociální média dělají v rámci své vojenské služby, armádu to tudíž nestojí téměř žádné peníze. Přitom jde o generaci, která sítím rozumí, a ví, jak je používat. Umí cizí jazyky, má mezinárodního multikulturního ducha, a umí tak „přemostit psychologickou a fyzickou vzdálenost mezi izraelskou armádou a globální veřejností.“

DŮSTOJNÍK

Kromě vojáků a vojaček na vojně a vojáků a vojaček z povolání tvoří izraelskou armádu ještě jedna skupina: záložáci. Jsou to muži, kteří zhruba do padesáti let mohou být v případě ohrožení povoláni jako rezervisté (a chodí i na pravidelná roční cvičení). To se stalo i Danielu Rubensteinovi v době války v Gaze v červenci 2014. Právě on se stal šéfeditorem materiálů pro sociální sítě v jednotce mluvčího armády. Jeho úkol Patrikarakos popisuje následovně: „Rozeznat, zda zpráva stojí za zformulování a zveřejnění. Spojit se s tvořivým týmem a probrat nápady. Neustále mluvit s představiteli Dover Cahal (kanceláře mluvčího), zda má jednotka nejčerstvější informace. Vytvořit obsah, včetně vzkazů a novinek, a sdělit ho v atraktivní, stručné, jasné, úderné a srozumitelné podobě – skrze grafiku, tweety, obrázky, videa. Editovat je, sestřihat, přeložit do několika jazyků. Poslat ke schválení nadřízenému.“

Sám Rubenstein se soustředil na youtube, twitter a facebook, přímo odpovědný byl za armádní blog, který ovšem často „padal“ pod hackerskými útoky. Možná nejnázornějším videem zachycujícím izraelskou realitu pod raketovými útoky z Gazy je kratičké video „Patnáct vteřin nestačí“, které srovnává běh nejrychlejšího muže světa Usaina Bolta s během izraelských civilistů ve městečku na dostřel z Gazy. Izraelci mají po zaznění sirény poplachu pouhých 15 vteřin na doběhnutí do nejbližšího krytu: ani Bolt by to nestihl včas. (Video najdete zde: https://www.youtube.com/watch?v=qs1R5RAC02c ).

Patrikarakos ukazuje, jak instituce jako je armáda má v porovnání s „armádou“ tweetujících Gazanů obtížnou pozici. Nemůže si dovolit šířit lživé informace, snaží se věci vysvětlovat, uvádět fakta a souvislosti. Ale to lidi nezajímá a nezasáhne tolik jako obrázek mrtvého dítěte nebo zbořeného domu po izraelském bombardování. Lidé chtějí emoce a Hamas jim je dodá. Co nedodá je skutečnost, že je za situaci v Gaze odpovědný a obrovský počet lidských obětí má z velké části na svědomí. Izraelská vláda i armáda je pod silným tlakem občanů (kteří ji v demokratickém systému tvoří): nemůže si dovolit zbytečné lidské oběti, obranu organizuje tak, aby jich bylo co nejméně. Logicky pak nemůže soutěžit se záměrnými záběry mrtvých. Cílem představitelů hnutí Hamas (islamistické teroristické organizace v čele Gazy) je „doktrína oběti“ a sociální média mu k realizaci tohoto cíle dala skvělý nástroj. Spousta lidí z principu sdělením izraelské armády nevěří, protože je vnímá jako „zprávy od systému“.

„Jednotka by mohla vkládat obrázky Izraelců v úzkých, utíkajících do krytů, obrázky zavřených škol, nemocnic a center denní péče, obrázky městeček a vesnic vylidněných nebo odsouzených ostřelováním k mizernému životu. Ale dokonce ani takové obrázky nemohou soutěžit s fotkami z Gazy… Vyhrává to, co krvácí. A Izraelci nechtějí krvácet, proto nevyhrávají. Je to bezvýchodná (lose-lose) situace: jestliže izraelská armáda udeří na základny Hamasu, které jsou pravidelně rozmístěny mezi civilním obyvatelstvem, bude odsouzena mezinárodní veřejností. Jestliže Hamas uspěje a zabije či unese izraelské vojáky, Hamas opět zvítězí. Izrael tak prohrává informační válku, protože dostatečně nekrvácí, a dokud bude mít výhodu schopné armády, tak ani krvácet nebude.“

Pokračování příště:-)

DAVID PATRIKARAKOS
WAR IN 140 CHARACTERS
How Social Media is Reshaping Conflict in the Twenty-First Century
Basic Books New York, November 2017

Foto: Kvetoucí Negev. Zatímco fotky protestujících u plotu s Gazou plní světová média, přírodní rezervace v Izraeli spálené na troud Molotovovými koktejly zavěšenými na draky nebo balony a vysílanými z Gazy nikoho nezajímají. Takto vypadala přírodní rezervace blízko Gazy v lednu, dnes je to spáleniště.

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K tématu na tomto webu:

MÉDIA O IZRAELI

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli