David Patrikarakos – Válka ve 140 znacích pokračování

Pokračování předchozího článku. KONFLIKT DRUHÝ: UKRAJINA A RUSKO.
FACEBOOKOVÁ BOJOVNICE 1.

Přestože pro mne byla první část knihy týkající se Izraele a Palestiny profesně nejdůležitější, i další kapitoly byly rozhodně zajímavé. Patrikarakos líčí příběh ukrajinské civilistky Anny Sandalové. Zúčastnila se protestů na Majdanu od listopadu 2013, které vedly ke svržení proruského prezidenta Viktora Janukovyče a k jeho útěku do Ruska. Brzy nato Rusko protiprávně obsadilo Krym – součást ukrajinského území, a vysílalo své neoznačené vojáky („zelené mužíky“, jak je pojmenoval tisk) na území východní Ukrajiny, kde vznikly tzv. separatistické „republiky“ (Doněcká a Luhanská). Zásadní součástí této „války šedivé zóny“, tj. podle běžných definic ani války, ani míru, je ruská propaganda, která se snaží východoUkrajincům a Rusům zde žijícím namluvit, že současná ukrajinská vláda je fašistická a usiluje o jejich diskriminaci.

Válka je pro Ukrajince o to tíživější, že dlouhodobá korupce nefunkčního státu zcela ochromila akceschopnost armády. Rozkradené prostředky chybí, vojáci nemají základní vybavení včetně oblečení a spodního prádla, helem, rádií, stanů, jídla, vybavení stanů a ubytoven na frontě, brýlí na noční vidění, hodinek (mobily jsou zakázány, aby nebyly zaměřovány ruskými snipery)… Zatímco zbraně se jim snaží zajišťovat současná ukrajinská vláda nákupem ze zahraničí, o běžné vybavení vojáků se stará mj. Annino občanské sdružení a nadace Support the Army of Ukraine (Podpořte ukrajinskou armádu, https://www.facebook.com/helpukrarmy/ ). Patrikarakos s Annou sdílí přebírání darů, nákup pomoci a její rozvážení často nebezpečnými, ostřelovanými zónami, po stanovištích armády na východě Ukrajiny. Jelikož jsem na Ukrajinu jezdila sedm let pracovat jako dobrovolnice Centra humanitární pomoci Čechům žijícím na Ukrajině, mohu potvrdit, že stát je nefunkční a v rozkladu, ale mnoho Ukrajinců je nesmírně pracovitých, obětavých, se silně vlasteneckým cítěním. Řeší každodenní problémy, o kterých se nám (naštěstí) ani nesní. Na příběhu Anny Patrikarakos ukazuje, že „sociální média mají dvě vynikající schopnosti: umocňují poselství a mobilizují lidi.“ Dobrovolníci jako Anna se ve skutečnosti stali VIRTUÁLNÍM STÁTEM nahrazujícím ten starý, nefunkční. „Lidé jako Anna jsou ministři virtuální vlády. Rozhodují, která armádní divize dostane vybavení, a kdy…. Zeptej se Ukrajince, kde najít nejspolehlivější zdroj zpráv o armádě, a on tě neodkáže na noviny Kyiv Post nebo na web Ministerstva obrany, ale na analytický facebookový účet Information Resistance…“

TROLL
Motto: „Nejde primárně o šíření lží, ale o šíření hodnot, o kterých si myslíme, že tvoří pravdivý výklad světa – v tom jsou Rusové napřed. Jejich narativ zní: Nikomu nevěř, pravda neexistuje, každý má tu svou, neangažuj se, nedělej nic, nemá to cenu, jsi slabý a zmatený, narušitelé tvých hodnot a pravd přicházejí ze Západu, potřebuješ jistoty a ochránce, máš strach, vetřelci divokých mravů usilují o tvou půdu, nepotřebuješ svobodu, potřebuješ ochránit.“ (Alexandra Alvarová, autorka knihy Průmysl lži, v rozhovoru pro Český rozhlas. Citováno dle Respektu 24/2018.)

Zatímco Annin příběh je příběhem solidarity, odvahy a občanské aktivity, příběh novináře Vitalije Bespalova, který několik měsíců pracoval jako troll v propagandistické mašinerii ruského státu, je mrazivě děsivým příběhem lhostejnosti a materialismu (za peníze udělám všechno). Ruská mašinerie vytváření a šíření fake news a propagandy slovem je „dokonalá“, tedy dokonale seřízená a funkční. A jak poznamenává Vitalij, který z práce dobrovolně odešel a stal se whistleblowerem, zdá se, že její finanční zdroj je bezedný. Tato kapitola a kapitola o verbování bojovníků a žen Islámským státem skrze internet, představuje stín sociálních médií: lež, manipulaci, psychologickou znalost druhé strany, mistrnou práce se „slabými místy“ druhé strany, předkládání příběhů, které chce – vědomě, podvědomě či nevědomě – zamýšlený příjemce slyšet, pokřivování reality. Vše přesně na té tenké hranici, aby to nebylo detekovatelné a jednoznačně zjevné jako lež a propaganda, natož právně postižitelné.

Vitalij popisuje trollovu práci: měnila se slova (místo „ukrajinská armáda“ se psalo „národní garda“ nebo „dobrovolnické oddíly“), předstíralo se, že zdrojem zpráv jsou oficiální ukrajinská média (aby se zvýšila jejich důvěryhodnost), šířil se narativ, že za válku mohou Barak Obama a Angela Merkel a východní Ukrajinci separatisty plně podporují, vytvářely se falešné blogy „Ukrajinců“ např. o tom, že děti v kyjevských školkách nemají dostatek jídla a celé čtvrti města nemají elektřinu a ústřední topení. Samozřejmě bylo zakázáno jakkoli kritizovat Rusko a separatisty.

Ruská i islamistická propaganda velmi zručně využívá demokratické hodnoty svobody slova – a zatímco se distingovaní právníci přou, co ještě je a co už není přípustné, šíří promyšlený jed. Ukazuje se, že sociální sítě nejsou tak „demokratizační silou“, jak si Západ naivně myslel: mohou sloužit jak utlačovaným, tak utlačovateli. Podle Vitalije cílem trolí farmy je „pokračování ruské televize – učit lidi falešnému vlastenectví, ospravedlnit akce a chování ruské vlády, ujistit je, že cokoli televize říká, je pravda.“ Zajímavé je, že stejně jako v případě izraelské armády, i na trollí farmě převažují mladí lidé a ženy.

POSTMODERNÍ DIKTÁTOR: DOBRODRUŽSTVÍ V NEREALITĚ
Putin pochopil, že musí vypadat jako demokrat: nahradil sovětskou brutalitu nenápadnějšími metodami útlaku, zahalenými do zdání demokracie a jazyka lidských práv. „Nahradil gulag násilným zavíráním kanceláří disidentského tisku, popravčí četu nahradil audity, které vedou k bankrotu neposlušných obchodníků. Zmanipulované volby jsou dohlíženy, oficiálně existuje ústava i opoziční strany. Demokracie je ŘÍZENA (managed). Putin je první postmoderní diktátor: pochopil, že nelze být otevřeně brutální. Sýrie ukazuje sílu Ruska „na okraji“, v regionu, který byl pod nadvládou USA, a akce ruských bojových skupin v ní jsou překryty posvátnou geopolitickou mantrou – bojem proti terorismu.“

Putin výborně chápe moc narativů v době války a používá je víc než kdokoli jiný na světě. Na východní Ukrajině vede koflikt typu „šedá zóna“, „ani války, ani míru“. Ruské jednotky na východní Ukrajině mají za cíl oslabit ukrajinský stát tím, že východní Ukrajinci budou věřit určitému narativu – tj. vyhýbají se bitvě a kontrolují území skrze politickou kontrolu populace. Totéž dělá Hamas v Gaze. Bez vyhlášení války nemohou mezinárodní síly otevřeně Putina obvinit z agrese. „Svět Rusko ještě nedostihl: svět stále věří, že slova, propaganda a předpojaté narativy jsou méně nebezpečné než tanky. Rusku se tak daří naplňovat definici války 21. století s chladnou výkonností a sebejistým vystupováním. “

INTERPRET: MUŽ PROTI SUPERVELMOCI
V dalších kapitolách se Patrikarakos věnuje aktivitám Eliota Higginse, který „ z pohodlí svého domova, jako soukromý občan, přímo ovlivnil narativ války obklopující rusko-ukrajinskou krizi způsobem, který do té doby byl nemyslitelný a nemožný. Vše co potřeboval, bylo připojení k internetu a obsesivní osobnost.“ Higgins využil své schopnosti pracovat s různými zdroji na síti nejprve k dokládání a ověřování zpráv a nahrávek ze syrské války (píše o tom např. článek „Brown Moses a jeho mise: Příběh Brita, který na YouTube vyškolil nejlepší tajné služby světa“, Respekt 19/2014). Po sestřelení letadla MH17 z Amsterdamu do Malajsie dokázal se svými kolegy skrze sledování sítí, porovnávání fotografií a spoustu způsobů a aplikací (které jsem vůbec nepochopila:-)) doložit závěr, že bylo sestřeleno ruskou raketou Buk. Dokonce dokázali dohledat identitu odpovědného důstojníka a ruskou základnu, odkud byla přivezena na východní Ukrajinu. Výsledky vyšetřování, které provádí prakticky pouze v otevřených přístupných zdrojích, publikují Higgins a spol. na webu www.bellingcat.com . Svůj náskok zformuloval lapidárně: „Tajné služby stále sledují džihádistická fóra a čekají, až někdo oznámí nové 11. září, zatímco všichni džihádisté sdílejí svoje selfies na instagram.“ Jinými slovy je potřeba aktivně hledat i tam, kde by to tajné služby dříve nenapadlo.

KONFLIKT TŘETÍ: ISLÁMSKÝ STÁT A ZÁPADNÍ SVĚT

REKRUT
V prvním příběhu týkajícím se konfliktu Islámského státu a Západu je vyprávěn příběh ženy, která se nechala ISIS naverbovat, opustila domov a manžela ve Francii a odešla s malým synkem do Sýrie, aby pomáhala jako zdravotní sestra v nemocnici. Brzy přišla na to, že vše, co jí bylo přes internetový nábor „přáteli“ slibováno, je lež. S velkým štěstím se jí podařilo se vrátit.

Bez digitální technologie by ISIS ani nevznikl, natož aby přežil a rozšířil se. ISIS užíval internet velmi obratně a nápaditě, kompetentně se i bránil proti zpravodajským službám a vojenským protivníkům. Už Al-Qaeda byla technologicky obratná: podle některých analytiků byla první hlavní džihádistickou sítí, která pochopila potenciál internetu, a používala ho ke sdílení plánů a šíření ideologických pojednání. Pochopili, že „půlka bitvy se odehrává v médiích“. Natáčení poprav vedlo k šíření strachu, nadsazení skutečné síly, vytváření mediálního obrazu, který mj. zvyšoval ceny výkupného za zajatce. „Islámský stát byl vytvořen nesvatou trojicí zkušeností Iráku, kontaktem se Sýrií a válkou v ní a používáním sociálních sítí, hlavně Twitteru, plus užíváním cizích jazyků na těchto sítích. To z ISIS udělalo globální teroristickou organizaci.“

Verbířský narativ je postaven na nabízeném alternativním způsobu života založeném na zbožnosti a náboženství, ale i na odporu vůči danému stavu a fungování života v západních zemích. „Přijď do Sýire a staň se hrdinou, nebo zůstaň v Paříži a dál buď řidičem taxíku.“ Propagován je džihádistický světonázor spojený se salafíjou – návrat k „nedotčené“ formě prvních tří generací, ke „zbožným předchůdcům“, ke „zlatému věku autentického a pravověrného islámu“. K tomuto „ušlechtilému cíli“ je možné použít násilí. Lidé získávají pozitivní vizi života v kalífátu, a ta naplňuje jejich touhu být součástí něčeho většího, „budovat světlé zítřky“ . Verbíři, rekruti, se obracejí především na mladé lidi, zranitelné a nespokojené, jimž se tak naplní potřeba vzpoury (proti životu, se kterým nejsou spokojení, proti společnosti, proti rodičům, proti „systému“) a potřeba spoluúčasti na něčem „hodnotném“. „Připojit se k ISIS se tak stává způsobem odmítnutí buržoazních západních hodnot způsobem podobným, kterým to v minulosti dělali komunisté, anarchisté či dokonce hippies. Dnes lidé, kteří by se v minulosti připojili k těmto antisystémovým skupinám, jdou na síť a sledují videa. Ta používají zobrazování a obrazový jazyk videoher (západních videoher typu Call of Duty, Grand Theft Auto) nebo dokonce jazyk hollywoodských filmů – tedy jazyk, na kterém západní mládež vyrostla: ukazují bojovníky ISIS řídící elegantní BMW, protože „džihádismus je cool“, a posilují tím obraz alternativního životního stylu tváří v tvář tomu západnímu.“ Je tak využita frustrace a nespokojenost „se systémem“. A sociální média jsou k tomu ideální: jsou rychlá, narativ šíří na principu sítě „přátel“ a „sdílení“. „Historicky se skupiny s extrémní ideologií jako bolševici či nacisté nikdy nestaly masovým hnutím: relativně malé skupiny skutečných „věřících“ převzaly moc a vnutily svůj světonázor masám.“ Za džihádismem odešlo do oblasti Blízkého Východu bezprecedentní množství lidí. Z krize západních hodnot mají žně nejen ISIS a ruská propaganda, ale i krajní levice a krajní pravice.

PROTITERORISTA
V poslední kapitole sdílí Patrikarakos příběh amerického diplomata a úředníka Alberta Fernandeze, který se stal koordinátorem Centra pro strategickou protiteroristickou komunikaci (Center for Strategic Counterterrorism Communications, CSCC) při americké vládě. Centrum bylo vytvořeno na podnět Hillary Clinton. Fernandez si zažil skutečnost, o které již byla řeč v souvislosti s izraelskou armádou: jak je státní byrokracie pomalá a centralizovaná a nikdy nemůže soutěžit se svobodou a rychlostí sítě Homo digitalis. Navíc opět spousta lidí Centru nedůvěřovala jednoduše proto, že bylo spojeno s vládou.

Fernandez a Patrikarakos nastolují otázku ODPOVĚDNOSTI SOCIÁLNÍCH MÉDIÍ: „Jestliže jednotlivec na základě sociálních médií odejde do Sýrie a účastní se zločinů ISIS, od sexuálního zotročování jezídských žen po stínání šíítů nebo sunnitských odpůrců, jakou vinu nesou tyto platformy? Bez sociálních médií by Islámský stát byl jen další ubohou bandou džihádistických vrahů, ale s posilou sociálních médií se skupina stala světoznámou značkou.“

Islámský stát využil několik výhod:

1. Svobodomyslného až libertariánského („absolutní svoboda“) světonázoru zakořeněného v základních principech společností vytvářejících a držících sociální média. „Svoboda projevu“ je nedotknutelná a Web 2.0 umožňuje uživatelům vytvářet cokoli.
2. Zároveň jsou to ale byznys projekty, kapitalistické podniky, a potřebují vydělávat peníze. Facebook a Twitter mají „produkt“ na prodej – totiž své uživatele, kteří představují příjem z reklamy, a jejichž online zvyky mohou být vystopovány a zpeněženy. Roli tedy hraje „komerční imperativ“, požadavek zisku.
3. Americká vláda sdílí tento libertariánský světonázor – nekontroluje sociální média, odmítá cenzuru internetu. Cenzuru má většina z nás spojenou s autokratickými státy typu Čína nebo Írán. Stále věříme klišé, že „odpovědí na lži a pomluvy je pravda a dobré slovo“.

„Islámský stát rozumí západním médiím a používá je jako zbraň.“ Vědí, že západní média jsou hladová po zprávách – a že přistoupí na hru ISIS a její propagandu tím, že ji vysílá. Posiluje tím strach Západu, a tedy i moc ISIS. ISIS používal západní média proti Západu samotnému. (Tady bych jenom dodala, že si to některá kvalitní média uvědomila a odmítla např. šířit videa ISIS s popravami. Tato diskuse, do jaké míry informování o ISIS šíří její propagandu a jak o ISIS informovat, v západních médiích proběhla.)

Patrikarakos dochází k závěru, že Web 2.0 představuje protiklady: je zároveň posilující i vykořisťující, je platformou jak pro kontrolu, tak pro svobodu. Zároveň je „přirozeně“ protistátní, neboť ohrožuje stát a jeho hierarchii. Platformy milují nadbytečnost, opakování, slovní konflikt, čehož např. úspěšně využil Donald Trump ve své kampani. „Naše informační prostředí je nemocné – žijeme ve světě, kde jsou fakta méně důležitá než narativy, kde lidé raději prožívají emoce než střízlivě debatují a kde algoritmy tvarují náš pohled na svět.“ Kvalitní média na to reagují vytvářením nových oddělení tzv. „kontrolorů faktů“ (Reality Check), vznikají weby k ověřování informací.

Foto: Anna Sandalova rozváží pomoc ukrajinské armádě nakoupenou z dobrovolných příspěvků. Foto James Sprankle. Zdroj:
Anna’s Army

K tématu dále na tomto webu:

O Merkurovi poprvé

O MERKUROVI PODRUHÉ…

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli