(pokračování překladu přednášky profesorky židovské mystiky Melily Hellner Ešed o rabínských a mystických interpretacích stvoření světa)
ROZDĚLENÍ VOD
Bez toho, aby rozbili systém, mají rabíni odvahu nahlédnout za strukturu textu a najít „odseknuté příběhy“.O druhém dni stvoření je v Hebrejské Bibli řečeno:
„I řekl Bůh: „Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!“ Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak. Klenbu nazval Bůh nebem. Byl večer, a bylo jitro, den druhý.“ čep 1M1:6-8
Rozdělení druhého dne je rozdělením uvnitř stejného prvku – vody. Proč není o druhém dni napsáno, že toto stvoření „bylo dobré“ (jako u ostatních dní) ? Midraš Berešit Rabba 4:6 nabízí možné vysvětlení: „Rabi Chanina řekl: „Protože druhého dne bylo stvořeno rozdělení (machloket), jak je řečeno „mavdil ben majim la-majim, rozdělil vody od vod“.
Je zde smutek a šok z tohoto rozdělení, i když ho potřebujeme ke stvoření řádu a struktury. Proto není řečeno „a bylo to dobré“. Jestliže o takto důležitém rozdělení, které drží kosmos, neříká Bůh, že je dobré, tím spíše nemůžeme říkat „je to dobré“ o rozděleních, která způsobují násilí. V židovské kultuře je přitom pojem „machloket“ velmi důležitý – je to označení disputace, diskuse širokého spektra názorů, která umožňuje dynamiku pohybu vpřed.
V káhirské genize (skrýši pro staré rukopisy a knihy) byl nalezen spis Seder raba de-Berešit, který klade otázku: Co drží naši zdánlivě stabilní realitu?
„Délka světa je 500 let, jeho šířka je 500 let a hloubka 500 let. Někteří říkají, že je kulatý a obklopuje ho oceán jako kopule. A velký oceán a celý svět stojí na jediném sloupu zvaném Spravedlivý, jak je řečeno „Když se přižene vichřice, je po svévolníkovi, kdežto spravedlivý má základ věčný.“ čep Přísloví 10:25 (we-cadik jesod olam, doslova „Spravedlivý je základ světa“, slovo „olam“ má význam jak „svět“, tak „věčnost“).
A tento sloup a celý svět stojí na jedné ploutvi Leviatana (mořského draka, hebr. kol ha-olam kolo omed al sanpir echad šel livjatan). A Leviatan spočívá ve spodních vodách, jako malé ryby ve vodách. A spodní vody (majim tachtonim) spočívají na prvotních vodách jako pramen na břehu velkého oceánu, stojí na naříkajících vodách (majim habochim) jako malý pramen na břehu moře.
Proč jsou zvány naříkající vody? Když Bůh rozdělil vody, některé dal nahoru a některé dolu. Vody, které vzal nahoru, jsou radostné. Říkají: „Jak skvělý je náš osud, když jsme blízko našemu Stvořiteli pod Jeho trůnem slávy!“ a radují se a vzdávají chválu každý den a chválí Stvořitele, jak je řečeno: „Nad hukot mohutných vodstev, nad vznosné příboje mořské je vznešenější Hospodin na výšině.“ (Žalm 93:4)
Ale vody, které vzal dolů (spodní vody), naříkají a truchlí se slovy „Běda nám, že jsme si nezasloužily vystoupit na nebesa a být blízko našemu Stvořiteli. Místo toho jsme byly umístěny dolů do šesté propasti a čelíme branám smrti a Geheně (místo posmrtného soudu). Každý den se díváme na soud nad zlými lidmi.“
Pak se spodní vody odhodlaly, prolomily všechny propasti a s rostoucí silou vystoupily nahoru do kosmického božského řádu, na místo oblaků, neboť si přály vystoupit k nebesům. Tam je však Bůh napomenul a podrobil je pod Svá chodidla a dal je na jejich místo, jak je řečeno „. Proto jsou nazvány „naříkající vody, jak je řečeno (Izajáš 43:16 ) „Toto praví Hospodin, který razí cestu mořem, dravými vodami stezku (hebr. hanoten ba-jam derech, u-ve-majim azzim netiva, doslova: dávající moři cestu a silným vodám stezku.)“.“Seder raba de-Berešit 17
Vše, co nám přijde stabilní, stojí na ploutvi Leviatana, mořského draka! Mýtus si hraje se zoomováním, pohledem z dálky a z blízka. Snaží se najít rovnováhu. Kosmický Leviatan je malá rybka v obrovském prvotním moři. Celé je to jako dětský příběh. Přitom každé ráno říkáme v modlitbě Birchot ha-šachar, v Ranním požehnání – „Požehnaný jsi, Hospodine, náš Bože, Králi Světa, který jsi rozprostřel zemi na vodách (rokea ha-arec al-hamajim).“ Čin stvoření má tak spojitost s rozlehlými vodami.
A dolní vody spočívají na prvotních vodách jako pramen. Je tu představa vrstev. I „naříkající, plačící vody“ tvoří působivý obraz – představme si „jezero slz“. Spodní vody se odvážily prolomit všechny propasti, ale Bůh je napomenul a vrátil je na jejich místo. Je to příběh vzpoury, kdy vody nepřijímají svůj nespravedlivý osud – příběh prvotní rebelie.
Prvotní vody jsou mocný, potentní a potenciálně nebezpečný prvek. Proto Bůh bojuje s bohy a bohyněmi moře. V babylonských mýtech sluneční mužský bůh Marduk zabil svoji matku, bohyni divokých vod a jejich chaosu Tiamat. Vody začnou stoupat, protože touží – a smutné je, že Bůh je zatlačí nazpátek. Geniální část tohoto mýtu je, že o rebelujícího vodách neříká nic špatného. Můžeme se s nimi ztotožnit – chceme také zpátky blíže Bohu. Zároveň vidíme, že kdyby k rozdělení nedošlo, nebyl by prostor pro svět. Proto není řečeno, že stvoření druhého dne „bylo dobré“ – „ki tov“. I když bylo toto stvoření nutné, je pod tím vším jezero slz. Příběh prvotních vod se tak stává příběhem o našich slzách. Vše na světě pochází z určité nespravedlnosti. Když se snažíme zavádět „slepou spravedlnost“, tedy univerzalistické pojetí spravedlnosti, můžeme napáchat škodu, protože absolutní spravedlnost v tomto světě z podstaty jeho stvoření není možná.
LÉČENÍ ODDĚLENÍ VOD SKRZE SŮL OBĚTI
V Hebrejské Bibli se používá zajímavý obrat „smlouva soli“ (brit melach), i se píše o soli v souvislosti s novorozencem. O soli, která byla ve starověku velmi vážená a vzácná, se píše jako o cenném konzervantu – a obrazně jako o něčem, co uchovává a chrání daný stav. Viz např.
3M2:13 čep „Každý dar své přídavné oběti solí osolíš. Nenecháš svou přídavnou oběť bez soli smlouvy svého Boha. S každým svým darem přineseš sůl.“ 4M18:19 „Všechny oběti pozdvihování svatých darů, které pozdvihují Izraelci k Hospodinu, dávám tobě a s tebou i svým synům a dcerám provždy platným nařízením. Je to smlouva potvrzená solí, provždy platná před Hospodinem pro tebe i pro tvé potomstvo.“
Ezechiel 16:4 „V den tvého narození nebyla odříznuta tvá pupeční šňůra, nebyla jsi umyta vodou, abys byla čistá, nebyla jsi potřena solí ani zavinuta do plenek.“
Melila připomíná, že text o smlouvě soli ze 3. knihy Mojžíšovy se zrovna ten týden čte v pravidelném šabatovém oddíle čtení z Tóry (svitku Pěti knih Mojžíšových). A dodává, jak tento zvláštní požadavek používání soli interpretuje nejznámější rabínský interpret Šlomo Jicchak zvaný Raši (11./12.století Francie): „Je zde smlouva mezi Bohem a solí ze šesti dnů tvoření. Dolním vodám byl dán slib, že když budou obětovány na oltáři, znovu budou blíže Bohu.“
Raši tím říká vodám: Nezapomněli jsme na vás! Sůl je podle něho slzami spodních vod – slanou mořskou vodou. Brit melach, smlouva soli, je příležitostí k uznání bolesti spodních vod a k větší spravedlnosti, neboť každá oběť, z níž bude stoupat dým, tak pozvedne k nebesům i sůl slz spodních vod. Jde v podstatě o etiologický mýtus (mýtus vysvětlující původ či příčinu – zde slanosti mořské vody).
A ještě Melila upozorňuje na báseň izraelské básnířky Rivky Miriam (https://www.poetryinternational.com/en/poets-poems/poets/poet/102-25000_Miriam ), která je ohlasem prvotního oddělení, ze kterého vzešla láska jako touha po znovuspojení. Oddělení je i místem, kde je stvořena láska a touha. Není řečeno „Budiž láska“ – k otázce, jak Bůh lásku stvořil, je potřeba představivosti, ale co bychom si bez ní počali?! Všechny části stvoření mají v sobě touhu vrátit se do Jednoty.
„Druhého dne byla stvořena láska.
Když byla nebesa roztržena a den jedna se stal dvojím.
Druhého dne byla stvořena láska. I když tak ještě nebyla nazývána. Nepředcházela jí slova „budiž…“
A přesto moře touhou stoupalo.
Bylo stvořeno objetí a utvořeno truchlení.“
Rivka Miriam
DVĚ SVĚTLA, JEDNO VELKÉ A JEDNO MALÉ
Čtvrtého dne byla stvořena nebeská světla:
„I řekl Bůh. „Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let. Ta světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila nad zemí.“ A stalo se tak. Učinil tedy Bůh dvě veliká světla: větší světlo, aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládo v noci: učinil i hvězdy. Bůh je umístil na nebeskou klenbu, aby svítila nad zemí, aby vládla ve dne a v noci a oddělovala světlo od tmy. Viděl, že to je dobré. Byl večer a bylo jitro, den čtvrtý.“ čep 1M1:14-19
Dochází tak k oddělení světla a temnoty. Rabíni si samozřejmě všímají nelogičnosti, kdy je nejprve řečeno „dvě veliká světla“, ale vzápětí je jedno světlo velké a druhé malé. Co se mezitím stalo? Tady v duchu předněvýchodních mýtů vzniká fascinující interpretaci oživených bytostí Slunce a Luny. (Toto chápání Slunce jako mužské a Luny jako ženské energie/polarity potom vstoupí i do středověké alchymie a odtud do současné esoteriky.) Talmudický traktát Chulin 60b podává interpretaci:
„Luna řekla Svatému Budiž Požehnán: Vládce světa! Je to možné, aby dva králové nosili jednu korunu? Bůh odpověděl: „Jdi a učiň se menší.“ „Pane Světa,“ naříkala Luna,“ Protože jsem navrhla, co je správné, musím být učiněna menší?“ Bůh odpověděl: „Jdi a vládni dni i noci.“
Luna odpověděla: „Ale jakou to bude mít hodnotu? Jak je užitečná lampa za denního světla?“ Bůh odpověděl: „Jdi. Izrael bude podle tebe počítat dny a roky.“
Luna řekla: „Ale roční období není možné počítat bez Slunce, jak je psáno „A budou na znamení časů, dnů a let.“ (viz výše, 1M1:14b)
Bůh odpověděl: „Jdi. Spravedliví budou po tobě pojmenováni – „Malý Jakob“, „Malý Samuel“, „Malý David“.“ Ale když Bůh viděl, že Luna stále není utěšena, řekl: „Lituji a napravuji, že jsem učinil Lunu menší.“
To měl na mysli rabi Šimon ben Lakiš, když prohlásil: „Proč je kozel obětovaný o novoluní oddělen a rozlišen jako „kozel pro Boha“ (viz 4. kniha Mojžíšova 28:15)? Protože Svatý Budiž Požehnán řekl: „Nechť je tento kozel obětován za Mne za smíření a nápravu, že jsem učinil Lunu menší.““
Příběh je o Luně a Bohu, nikoli Luně a Slunci. Izrael nejen činí Lunu důležitou tím, že podle ní počítá částečně svůj kalendář (měsíce), ale že i pomáhá Bohu – dříve obětí, nyní modlitbou – odčinit jeho skutek zmenšení Luny. Melila říká: „Představuji si Lunu jako malou holčičku, jak klepe na pracovnu slavného otce… Z mytického sporu, kdo je důležitější, se stává politická otázka o vládě a společenská otázka o identitě. Je to velmi židovský mýtus: jako by Luna znala celou Tóru a halachu. Ví, že kalendář není jen lunární, ale i sluneční. Bůh jí nejprve říká – ano, jsi malá, ale malé je krásné. Luna je ale neodbytná a vytrvalá. Pak teprve Bůh pochopí ten smutek a uzná chybu.
Pro naši židovskou tradici je to velmi důležitý příběh. Zaprvé, je o mužství a ženství. O novoluní (roš chodeš, začátku nového měsíce) říkáme: „…a Luna bude jako Slunce“. (Tj. v modlitbě se pronáší příslib budoucí rovnosti.) Zadruhé, jsme lunární lid. „We are the Moon.“ (Podle rabínské tradice kvůli vlivu Luny lid Izraele žije v cyklech růstu vrcholu, úpadku, temnoty a znovuzrození.) Zatřetí nám příběh říká, že nemáme přijímat nadvládu slunečních říší jako byly Persie, Řecko či Řím.“
Jsou to nádherné příběhy, které umožňují skrze tvořivou imaginaci bez obviňování říct, že Bůh může udělat chybu – a to nám ho přibližuje. Ve všem je napětí. Bůh je spoluhráč, který se také může mýlit. Není možnost udělat vše harmonicky, když Bůh dělá tak velký projekt, jako je stvoření. Učí nás to si to uvědomit, cítit to.
Zdroj: https://www.hartman.org.il/beginnings-and-order-encounters-with-jewish-creation-myths/
Materiály (hebrejsky, překlad do angličtiny): file:///C:/Users/acer/Downloads/Hellner%20Eshed_M_Myths%20of%20Beginning_Spring%20Catalogue_March%202022%20edited%20(2).pdf
Foto: Zacházející Luna v Ein Gedi, Judská poušť, Izrael. Na druhé straně za jordánskými horami vychází Slunce…
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU:
RACHEL ELIOR a její odvážná teorie o svitcích od Mrtvého moře