S Romi Grey o slepicích a knížce Jmenuji se Orel

„Bylo léto 2015 a mně se změnil život. Já a několik z mého druhu jsme byly najednou venku. Viděly jsme Slunce. Našim očím se vrátila barva. Cítily jsme čerstvý vzduch. Nevěděly jsme, kam jedeme, ale to, co přišlo, bylo překrásné. Pohyb. Roztažení křídel. Ranní rosa na nohou. Hrabání v hlíně. Bylo to omamné…“

Tak začíná knížka nejen pro děti „Jmenuji se Orel.“ Vypráví o slepičce vykoupené z velkochovu, před kterou se na dvorku otevřou úplně nové svobodné obzory. Zcela universální archetypální situace:-). Autorka knížky Romana Šedivá/Romi Grey i její ilustrátor, jinak známý hráč na didgeridoo Ondřej Smeykal, přijeli k nám do Jičína na autogramiádu a koncert. Po setkání vznikl rozhovor.

Terezie: Kdy Vás téma slepic oslovilo?
Romana Šedivá/Romi Grey: Téma já a slepička je tu odjakživa. Celý život jsem to tak brala, že k rodině patří. Když jsem byla malá, slepice jsme měli doma na dvorku. Navíc maminka pracovala kousek od drůbežárny, a když nás brala do práce, tak jsme po drůbežárně běhaly. To ale nebyl klecový chov, slepičky se tam popelily pod krásnými stromy.

Terezie: Pamatujete si ten moment, kdy jste zjistila, že jsou slepice zavírané do klecí?
Romana: Viděla jsem v televizi pořad Marty Kubišové „Chcete mě?“ a ona tam měla jako hosta pana Petra Dobrého ze Zelené domácnosti, zakladatele projektu Slepice v nouzi. Zaujalo mne, že takový chlap mluví jemně o slepicích! Tak asi tam jsem klecové chovy viděla prvně. Panu Dobrému jsem napsala, že bychom si nějaké slepičky chtěli také adoptovat. A on mi odpověděl dotazem, zda máme možnost si je pořídit z velkochovu sami, protože jim jako organizaci už velkochovy nechtějí slepice prodávat s odůvodněním, že jim projekt Slepice v nouzi dělá „špatnou reklamu“. Takže jsme se s manželem v roce 2015 vydali do velkochovu v jižních Čechách.
Pro mne vedle emočního zážitku bylo důležité i to, že byli ochotní nám jich prodat třeba i tisíc, protože nepatříme do žádné organizace. Ptali jsme se po známých a přátelích, kdo se chce přidat, a periodicky jsme jim také slepičky přiváželi. Tak jsem se stali prostředníky. Je i pravda, že spousta lidí podle svých slov nechce podmínky klecových chovů raději ani vidět. Já jsem měla nějaký druh ochrany a říkala jsem si – je potřeba to udělat, tak to udělám.

Terezie: Ano, úkol čeká, kdo se ho chopí! Na autogramiádě jste vyprávěla, jak jste byla smutná, že si z velkochovu můžete odvézt pouze omezené množství slepic. A v duchu jste ostatním slepičkám slíbila, že pro ně uděláte, co bude ve Vašich silách. Kdy Vás napadla forma knížky?
Romana: Myslím, že okamžitě. A je to velice zvláštní, protože jsem předtím nikdy nic nepsala. Ani jako dítě. Nikdy jsem ty ambice neměla – a neměla jsem téma. Jsem profesí kadeřnice. Proto se mi možná i tak líbí slepice hedvábničky, že jsou takové načechrané… (smích).
Terezie: Jak dlouho trvala „etapa těhotenství“ mezi prvním nápadem napsat knížku a samotnou realizací?
Romana: Když jsem odjížděla z toho velkochovu, bylo to těžké… I když mne lidé připravovali a viděla jsem v televizi, jak to tam vypadá, tak je to něco jiného, než když to potom prožijete na vlastní kůži. Cítíte smrad, který jde ze zvířat, slyšíte jejich zvuky. Vy ta zvířata znáte a víte, že ve zdravé realitě se chovají úplně jinak. Víte, že ty zvuky, které vydávají, nejsou v pořádku. Po tom šoku, kdy už jsme zvířata zaplatili, jsem seděla v dodávce, tekly mi slzy a říkala jsem si: „Já musím něco udělat…!“. Ale co mám udělat? Nejsem radikální člověk, nemůžu se připojit k nějaké demonstraci. Říkala jsem si, že mně nejbližší by bylo odprezentovat, co uvidím. A ve chvíli, kdy jsme je přivezli domů a pustili je mezi naše slepice, tak se to všechno začalo dít. Stačilo to opravdu jenom pozorovat. Příběh se poskládal sám. A nabralo to opravdu rychlý spád. Kdyby mi všechno v životě šlo tak rychle! I spolupráce s Ondrou byla navázána rychle. Když jsem mu začala vyprávět první příběhy, co jsem viděla, a on to začal kreslit, tak to bylo moc milé.
Terezie: Vůbec jsem nevěděla, že Ondřej je původně ilustrátor! Znám ho pouze jako hudebníka.
Romana: Ano. Ale jak říkal, hledá pro práci ilustrátora to pravé téma.

Terezie: Ano, to je velmi aktuální! Už se zamýšlíme nad tím, čemu svoji energii věnujeme. Do spousty věcí už prostě nechceme energii vkládat.
Romana: Ano. Já si myslím, že je pro nás oba s Ondrou důležité, čeho chceme být v realitě součástí. Pro Ondru je důležitý kontakt s posluchači. Knihu jsme nabízeli nakladatelství Meandr, kde vydávají dětské knihy, a nakladatelství, kde vydávají knihy Jardy Duška. A Jarda, když o knize slyšel, tak řekl: „Počkej, řekneme Karlovi Svobodovi!“ a oslovil pana Svobodu, který má nakladatelství Kniha je. A za dva měsíce se kniha křtila na Vyšehradě! Křtilo ji šest úžasných kmotrů: dokumentarista žraloků a spisovatel Steve Lichtag, zmiňovaný Petr Dobrý, Jarda Dušek, Simona Babčáková, Romana Jákl Vítová. Z organizace Compassion in World Farming usilující o důstojné životní podmínky chovaných zvířat přijela paní Romana Šonková (vedoucí CIWF Česko a koordinátorka koalice Konec doby klecové v ČR a SR). Kvůli nemoci nepřijela paní Marta Kubišová, která by se jinak též stala kmotrou. Její ochota pro mne byla velikou poctou.

Terezie: Jaké byly první reakce od rodičů, od dětí?
Romana: My jsme s Ondrou udělali deset maket knihy ještě před vydáním. A já jsem moc ráda, že moje maminka si maketu stihla přečíst, než zemřela. A moje děti byly nadšené. Najednou viděly mamku v jiném světle. Oni jsou také velcí milovníci zvířat.
Terezie: Mamka se stala hrdinkou!
Romana: Ano, najednou je to pro ně jiný rozměr.

Terezie: Říkala jste, že kniha přišla v pravý čas, protože se povedlo ji propojit s aktivistickým hnutím za zákaz klecových chovů, v jehož čele stáli mj. organizace Compassion a projekt Zelená domácnost, resp. Slepice v nouzi Petra Dobrého. (viz https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/snemovna-klecovy-chov-zakaz-zemedelstvi_2009161225_ada )
Romana: Pana Dobrého i paní Šonkovou jsem osobně potkala až na křtu v roce 2019. Tou dobou už byla kampaň v plném proudu. Společně s Ondrou a panem nakladatelem Svobodou jsme napsali zákonodárcům dopis (https://www.romigrey.cz/l/dopis-senatorum-cr/ ). A zatímco aktivisté (organizace OBRAZ – Obránci zvířat) měli před sněmovnou klece, do kterých se nechávaly zavírat známé osobnosti, aby na podmínky slepic upozornili, pan nakladatel byl tak laskav, že před projednáváním tématu poslal každému z dvou set poslanců moji knihu do osobní přihrádky. Někteří poslanci se nám ozvali zpět a poděkovali. To byla hezká zpětná vazba. Já věřím na sílu zezdola.
Terezie: Ideálně by síla měla jít zezdola i shora. Když je to mocensky zašpuntované na nejvyšších místech, světlo se nemá kudy rozlít. Naděje a tvořivost zdola tlačí, aby došlo k prolomení. Je to dětská kniha, předpokládá se, že ji budou číst rodiče dětem. Co myslíte, že si z knihy vezmou děti? Rodiče, když už si knihu vyberou, tak, věřím, pochopí, že jejím poselstvím je chovat se ke zvířatům s úctou. Kdo zvíře má a s láskou ho pozoruje, vidí, že jsou to naše vědomé spolubytosti. Ale máte zpětnou vazbu od dětí?
Romana: Děti mají chuť zažít nějaké dobrodružství a vyprávět si o tom s babičkou a s dědou, protože je to téma, kterému najednou rozumí. Protože je to čisté. Mám reakce od dětí od nás z vesnice, kdy si o knize píší do čtenářských deníků – to je tak milé! A chtějí slepičky… Na fb Slepice v nouzi se slovo „orlík“ někdy používá pro vykoupené slepice a lidé si píšou „Já mám třicet orlíků…“, „Já mám deset orlíků…“ Tak to je dojemné. Nebo na Fléru maminka, která šije sukně, vysvětluje, jak se mají nakupovat vajíčka podle prvního čísla ( natištěného na vejci: 1 – vejce od slepic chovaných ve volném výběhu, 2 – z halového chovu, 3 – z klecového chovu, 0 – vejce z ekologického chovu, viz https://www.fler.cz/zbozi/jmenuji-se-orel-m-12398408?gclid=Cj0KCQjw5PGFBhC2ARIsAIFIMNdOWRF5feP91329cy6wzITxNFLk5KLNHPYS51cySYUcJBHR_wOUZhYaAvK7EALw_wcB ). Takže pro mne je nejdůležitější, že se povedlo lidi nenásilně inspirovat ke změně. Já věřím, že v realitě to takto s lecčím jde udělat. Často stačí jeden impuls a změna se rozjede jako sněhová koule.

Terezie: Myslím, že takto to začalo i např. u psů a koček. Lidé se možná i styděli přiznat, že jim na zvířatech záleží. Ale čím víc se mluví veřejně, že není správné se chovat ke zvířatům určitým způsobem, tím víc se to stává novou normou. Proto velikou práci dělají lidé, kteří otevřeně mluví o věcech dosud nepovažovaných za důležité. Přestaneme se bát, že jsme „divní“ a že budeme ostrakizováni, vysmíváni, když dáváme slepici jméno a chováme se k ní hezky, s respektem a láskou.
Romana: Já jsem čekala i kritiku – tím, že jsem nikdy knihu nepsala, tak jsem si říkala: „Kritika asi přijde…“ A vydavateli jsem řekla: „Už jsem si našla odpověď. Řeknu: Co byste chtěli, když to píše slepice!“ A bylo to osvobozující! Já jsem ráda, že se na téma podařilo upozornit. To je celé. A co se na to nabaluje, je samozřejmě příjemné. Nominace na cenu Magnesia Litera za Objev roku věci také pomohlo, protože se začalo o knížce mluvit. Jarda Dušek udělal Duši K na téma „Jmenuji se Orel“ (https://www.youtube.com/watch?v=FQroHiHwlkk s Karlem Svobodou a Ondřejem Smeykalem, vysílání ze 4. 5. 2020). Já jsem se nezúčastnila. Myslím, že to, kdo to napsal, není důležité. Já byla schovaná za pseudonymem, ale najednou Jarda veřejně řekl, odkud jsem, jak se jmenuji a že jsem plachá a tichá. A že mne zdraví…:-)
Ondřej ke knize připravil pracovní sešit a podařilo se knihu se sešitem dostat do škol s podporou Národního pedagogického institutu. Je zařazena mezi doporučenou četbu. To nás ani nenapadlo! Pro český trh se nyní chystá anglický překlad. A po Duši K se strhla lavina, ozvali se překladatelé do španělštiny, norštiny či polštiny… Velkochovy jsou totiž všude.

Terezie: A na závěr, jak Vás napadlo dát slepičce jméno „Orel“?
Romana: Když jsme přijeli z velkochovu domů a slepice vypustili na dvorek, tak tahle se rozběhla a skočila mi do náruče. Hrozně jsem se lekla, bylo to, jako kdyby na mne naletěl orel. A navždy zůstala v mém srdci pro svojí odvahu odejít od svého druhu.
Terezie: Děkuji za rozhovor a ať se Vám i slepičkám dobře daří!

„Netopýr Hýkal byl náš nový kamarád. Bylo hezké poslouchat, jaká dobrodružství v noci zažil. A že jich bylo! Hýkal totiž umí létat úplně potmě!  A nikdy do ničeho nenarazí. Píská si totiž svou oblíbenou písničku a včas tak uhne každé překážce, když se jeho písnička jako ozvěna vrátí zpět k jeho ouškům. Být šťastný a nechat život proudit…jó ho hó… Bylo nám spolu hezky. Rozdíly nebyly problém. Jako by nás v nás samotných bylo o ty druhé víc. Naše vyprávění a zážitky byly tak rozdílné. Co vám budu povídat? Si to představte… Slepice, kocour, netopýr. To je parta.“ (z knihy Jmenuji se Orel)

Foto: ilustrace Ondřeje Smeykala ke knize Jmenuji se Orel.

Chcete vědět víc?
ODKAZY:
https://www.romigrey.cz/
https://www.smeykal.com/
https://moje.kniha.je/
https://www.obrancizvirat.cz/
https://www.zelenadomacnost.com/
https://www.slepicevnouzi.cz/
https://www.ciwf.cz/

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K TÉMATU NA TOMTO WEBU: 

S Jiřím Machem o ochraně velryb

O Česku a Přírodě

 

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

Napsat komentář