O snech, realitách a Lásce

Motto: „Vědomé snění vytváří realitu. Snění vytváří iluzi.“ (Marie Madeira)

SÍLA SNŮ

Dívám se dolů a uvědomuji si, že jsem v Izraeli, na místě, kde z Tiberiadského jezera v Galileji vytéká řeka Jordán a pokračuje na jih země. V těchto místech křesťanské komunity vytvořily prostor ke křtu. Domnívají se, že právě tady mohl Jan Ponořovatel, křesťany nazývaný „Jan Křtitel“, ponořovat lidi v Ježíšových dobách, aby je – v očekávání radikálních společensko-duchovních změn – připravil pro Ducha. Mohl zde ponořit i putujícího Ješuu. Nyní je místo zaplaveno zkalenou blátivou vodou. Prostor ke křtu připomíná pouze betonový kruh vystupující z vody. Nad rozlitou řekou se klene mostek. Plazím se po něm po břiše. I on je zaplavený, takže se vlastně plazím v jemném bahně na druhý břeh Jordánu, z východu na západ. Nemám nijak tísnivé pocity, vše je klidné, neutrální, jako bych už mohla být jen emočně nezúčastněnou návštěvnicí. V tu chvíli se probouzím.

Sny se mi zdají každou noc. Jsem za ně nesmírně vděčná. Většinu z nich si nepamatuji, nebo si pamatuji jen pocit, záblesk. Vnímám je jako čistící práci svého podvědomí. Čas od času jsou ale obrazy tak silné, že mi utkvějí v paměti a pracují dál i ve dne, v běžném životě. Celým tělem, každou svojí buňkou cítím, že jsou pro mne důležitou zprávou. Poslední dva roky se mi na nový rok zdály sny, které mi jasně sdělily, kde je moje slabé místo, kam „útočí“ duchovní ego a mé bdělé já má být tudíž značně obezřetné, pokud nechce padnout do jeho pastí. Někdy mne sny pobaví, jako když jsem vloni v lednu dostala jasný pokyn, že mám na besedu do Jičína pozvat paní eurokomisařku Věru Jourovou. Probudila jsem se, zasmála se – a pozvala ji.

Sny považuji za naše léčitele, posly podvědomí a nevědomí, za pomocníky a bytostné zprostředkovatele. Protože jsou jenom naše – nikdo nestojí mezi nimi a námi: žádný terapeut, kouč, guru. Ano, někdo vám může pomoci je vyložit, někdo vás může v imaginaci vést zpět do snových obrazů a může vám pomoci aktivně se do nich zapojit, abyste se vědomou myslí dozvěděli více, ale pořád je to váš jedinečný materiál. Když mi mladá dívka, jejíž hlavním tématem je popření vlastní obrovské síly a její odevzdání matce, při konzultaci kuňkavým slaboučkým hlasem řekne, že v dětství měla sny, jak leží v posteli a lezou po ní hadi, můžete svoji práci v určitém smyslu zabalit – protože něco v ní to „ví“, akorát vědomí to neví. Její vnitřní moudrost je přítomná. Takže jste jenom překladatelka, která hledá způsob, jak narušit mechanismy strachu a dávných smluv, které jí drží v kleštích, a podpořit její části s původní silou spojené. A tak to je: „něco“ v nás VÍ. A potřebuje obejít naše strachy, bloky, zranění, námi samými či vnějšími silami vložené překážky růstu vibrace vědomí (tzv. firewalls). Obraz nabitý emoční energií tomu slouží nejlépe: je to jedinečné léčivé poselství.

REALITA OBRAZŮ

To je důvod, proč nejen rádi sníme, ale také proč vytváříme obrazovou virtuální realitu: v denním snění, v umění, a díky technologickým objevům 20. století také při hře a komunikaci ve světě sítí. Lidé vždy potřebovali snít, protože snění spolutvoří realitu. Pravěcí lidé nepochybně velkou část svého času snili, aby zvládli náročné životní podmínky a zlepšili je. Jejich realistické umění je spojeno se sněním o hojnosti stád a přežití kmene. K pochopení kulturních vzorců původních kultur potřebujeme zahrnout snění jako důležitou aktivitu: minimálně duchovní vůdci společenství museli mít kontakt s jemnohmotnými, energetickými světy, a jejich schopnost přecházet hranice viditelné a neviditelné reality byla důležitou dovedností pro osvojení intuice, předvídání a přijímání zpráv od mrtvých předků, živých zvířat, rostlin a přírodních duchů či vyšších duchovních průvodců.

Snění a práci s obrazy bychom tak měli naším jazykem označit za náboženskou aktivitu: bylo považované za posvátnou činnost, která má svá pravidla a je potřeba k ní přistupovat odpovědně. Obrazy obvykle přicházejí bez výkladového klíče a záleží na schopnosti snícího, šamana či šamanky, kněze či kněžky, proroka či prorokyně, pracovat s podvědomím a nevědomím, aby dar obrazů byl přijat a interpretován v co nejužitečnější podobě. Ve starověkých kulturách bylo snění považováno za jazyk bohů a práce s ním vyžadovala profesionály.

Samozřejmě se světští vládci snažili do něho aktivně zasahovat, ovládat ho. Každý dělá, co umí, podle své úrovně. V Bibli máme zprávy i o ignorování či trestání snů, případně o najímání „konkurenčních“ vykladačů, kteří podají příznivější interpretaci. Jinými slovy, už tu máme motiv, kdy mocenské vědomí odmítá v pokoře přijmout a nechat pracovat snové obrazy (lunární plodná pasivita a reflexe), ale aktivně do snění vstupuje a snaží se tak znásilňovat nejen denní realitu, ale i realitu snovou. A jsme u hlavního motivu filmu Inception, česky „Počátek“.

INCEPTION

Tímto úvodem jsem zkrátka chtěla říct, že ač je film vyprávěn ve své době (natočeno 2010) inovátorským jazykem a tváří se, že přináší originální, samozřejmě „sci-fi“ (čti: vymyšlené, hahaha) téma, jde ve skutečnosti o téma velmi staré a velmi reálné. (Mimochodem, Christopher Nolan je podle mne génius a médium.) Virtuální realita je bytostně spojena s lidským vědomím, byla tu odjakživa, doslova od našeho počátku na planetě Zemi ve fyzickém těle a ve fyzické realitě. Film však naléhavě ukazuje, co se stane, když nám přeroste přes hlavu. Jako když šaman nezvládne své poslání, překročí míru psychotropních látek, které mu měly pomoci překračovat mosty mezi realitami, a ztratí se v mezisvětech, tak hlavní hrdinové filmu už nedokážou žít bez vzrušení, které jim umělé snění a adrenalinové vstupování do cizích obrazů přináší. Příběh ukazuje, jakou cenu za to vnímavější z nich platí. Potažmo, jakou cenu platíme my všichni, když překročíme míru a necháme do svých životů virtuální realitu vstoupit víc, než naše nezralá osobnost zvládne.

Film je dosti známý, takže jen stručně pro připomenutí. Leonardo DiCaprio hraje muže, který se živí jako zloděj informací z podvědomí. Dostává se k nim tak, že vstupuje do snů cizích lidí, a tam se je dozvídá. Nejde o pasivní vstupování: manipulativní prvek spočívá už v tom, že sny se svým týmem sám vytváří. Na vytvoření snových reálií má „snového architekta“. Nejdůležitější součástí takové architektury má být něco jako sejf, čili místo, které jako členové naší kultury máme v podvědomí zafixované jako „nejbezpečnější útočiště“. Tam si tedy ve snové realitě ukryjeme to, co nechceme, aby se druzí o nás dozvěděli („třináctá komnata, kostlivci ve skříni“). A právě do sejfu se DiCaprio vydává.

I když snovou realitu snícího do značné míry ovládá, může ho samozřejmě leccos překvapit. Průzkumem podvědomí dotyčného se má zabývat jiný kolega z týmu, občas se ale stane, že ne všechny prvky jsou objeveny. Tak při únosu podnikatelova syna a vstupu do jeho snu celý tým překvapí dost drsná ochranka – protože je prostě součástí podvědomí bohatého muže. Jinými slovy, mysl a její tajemství se i přes veškerou snahu nedaří rozklíčovat, naplánovat a kontrolovat beze zbytku.

Jak asi mnozí z nás zažili, lze vstoupit i do dalších úrovní snu, do snu ve snu. Jak tento level připravit „uměle“? To je úkol pro skutečné kombinátory, chce se říci „IT odborníky“. Vlastně bychom se na hlavní hrdiny mohli dívat s obdivem jako na jedinečné vynálezce, kteří objevují nové světy – nikoli na planetě Zemi či ve vesmíru, ale uvnitř lidské mysli, v našem nitru. Mohli bychom na ně pohlížet jako na skvělé inovátory přispívající lidskému pokroku, stejně jako vědci, lékaři, terapeuté. Kdyby tady nebylo jedno veliké ALE – které se bohužel v lidské historii opakuje znepokojivě často.

NEBEZPEČÍ

To ALE je spojeno s jednoduchým faktem, že člověk Homo sapiens sapiens opakovaně zkoumá svět kolem sebe a v sobě pouze některými svými částmi, bez toho, aby nejprve sám sebe učinil celistvým a zralým. Jinými slovy, zkoumá svým skvělým mozkem a svojí intuicí, aniž by si dokázal představit, jaké to bude mít důsledky, a aniž by byl pevně eticky ukotven. Je jako dítě, které si hraje se sirkami, nadšené, když vytvoří ohníček, bez pochopení, co všechno se může stát, když se ohníček pořádně rozhoří. Známé dilema vědců.

Proč je lidským bytostem dána tato jedinečná schopnost tvořivosti, a zároveň není závažnost této vynalézavosti jištěna etickou zralostí, je mi záhadou. Asi že se máme učit průběhem procesu? Celé mi to připadá jako předčasné předání odpovědnosti osmnáctiletému puberťákovi: teď si můžeš dělat, co chceš, a svoji kaši si vylížeš sám. Skutečnost, že tou kaší může být ničení všech světů, je poněkud znepokojující.

Inception, natočené před deseti lety, mluví o tom, co dnes a denně zažíváme. Tisíce lidí závislých na virtuálních světech, unikajících do umělých realit, v zajetí umělé inteligence, žijících v iluzi, že mají vše pod kontrolou a rozhodně nejsou závislí. Data o lidských bytostech sbíraná technologiemi a zneužívaná totalitními režimy a volebními týmy politiků. Bezmoc zákazníků, když se snaží komunikovat s dodavateli služeb- znáte to: „Chcete-li vyřídit reklamaci, vytočte čtyřku…“ Mohla bych dlouze vyprávět historku, jak se manželovi a vzápětí i mně „díky“ firmě T-Mobile napíchla na naše telefony fiktivní firma, která rychlostí dvacet pět kusů za minutu, jedna za devadesát korun, bez našeho vědomí „vytáčela“ esemesky. Na telefonu jste nic nenašli, až na výpise z účtu. T-Mobile nám řekl, že si s telefonem musely hrát naše děti (tehdy jim bylo přes deset let a každá měla svůj mobil), policie případ odložila, doporučený dopis vypátrané firmě se z Rakouska vrátil, protože firma na adrese není, a Český komunikační úřad „lituje, ale nemůže nic ve věci dělat.“ Ano, to je ten úřad, který má chránit občany. A mohla bych pokračovat: blížící se deep fakes – uměle vytvořené,  tedy lživé zvukové a obrazové záznamy, či stoupající obliba pornografie u mužů, kteří, jak pravil známý sexuolog v rozhovoru, už nechtějí podstupovat to velké úsilí namlouvání žen, umýt se, oholit se, konverzovat, jít do kina… , vše v podstatě s nejistým výsledkem,  a raději si užijí  s virtuální ženou.

CENA ZA ÚNIK

Hlavním tématem filmu a hlavním problémem, se kterým aktuálně lidstvo zápasí, je skutečnost, že umělá realita, netvořivý, umělý sen, je pro mnohé z nás přitažlivější než realita fyzická. Protože znáte to – ve fyzickém světě to nebývá úplně procházka růžovou zahradou: občas tu něco bolí, píchá a smrdí. Je vám zima a není to tu podle našich představ, zvlášť když jsme líní a nechceme pracovat a trpělivě se o něco snažit. Kdežto v počítačové hře, v algoritmu, v nafouklé luxusní bublině technologických světů, si růžovou zahradu můžete vytvořit, můžete se v ní pohybovat, můžete v ní randit s Bellou Hadid a vypadat jako …. DiCaprio. Nejste malý a tlustý, ale vysoký a štíhlý, můžete si koupit, po čem toužíte, a když si chcete vyhodit z kopýtka, kliknete na Karibský ráj. Ideálně bez toho nepořádku a chaosu, co tam ve fyzické realitě je. Kdo by si to nepřál?

Film postupně odkrývá, jakou cenu platíme za tvoření virtuálních světů a únik do nich, pokud nejde o tvořivou, respektující spolupráci a vědomí posvátnosti, rovnováhy a míry. Tedy stručně: pokud to přeženeme. Fyzická realita je nudná a nepřitažlivá, raději zůstaneme ve snu, který jsme si stvořili. Ztratíme schopnost reality rozlišovat, ztratíme vědomí hranic. A nakonec můžeme zůstat chyceni v „Pustině“ . Anglicky ve filmu se mluví o „limbo“, což je zvláštní slovo. Ve středověku označovalo domnělou (tedy vysněnou) oblast na hranici křesťanského „Pekla“: měli tam být předkřesťanští svatí a nepokřtěné děti. Obecně to tedy znamená „okraj, hranice“, ale i „zapomnění“, místo uvěznění, omezení, popření. Vcelku k tomu není co dodat: je to výstižný popis, co se děje s lidmi, kteří se ve virtuálních světech ztratí. Nejsou ani tady, ani tam: tady není jejich duše a Duch, tam je brzdí fyzické tělo, stále ještě spojené s fyzickým stvořeným světem (viz. nemoci či problémy s jídlem u lidí popírajících fyzickou realitu). Jsou vlastně jako zombie – neživí a nemrtví.

JAK POZNÁME, KDE JSME?

Důležitou roli ve filmu hraje tzv. talisman. Mimochodem, i tady je fascinující etymologie: slovo talisman pochází přes arabštinu Cordobského chalífátu z řečtiny. V řečtině jde o slovo spojené s „posvěcením“ a „dokončením, dovršením“, včetně „zaplacení daně“. Protože za vše je potřeba zaplatit a za posvátnou zkušenost, díky které se nějaká naše část/etapa/aktivita dovrší, tím spíše. Ve filmu je talisman malý osobní předmět, jedinečný pro každého ze „zlodějů podvědomí“, který jim pomáhá rozpoznat, zda jsou stále ještě ve snu, nebo již zpět ve fyzické realitě. Tak film ukazuje, jak těžké je – když vás prožitek vtáhne – světy a reality rozlišit, a jak těžké je se vrátit.

Rabíni se ptají: jak poznáme, že žijeme „na konci dní“? Tedy rabínským jazykem řečeno,  na přelomu paradigmatu, na konci starého řádu a na začátku řádu nového? „Když se stíny hor budou zdát jako hory samotné, cel he-harim ke-harim.“ Tedy když iluze bude vydávána za skutečnost. To je naše největší výzva: rozlišovat skutečnost a iluzi, pravdu a lež, fyzickou realitu a virtuální realitu. Pochopit, jak je pro naše lidství – pro jedinečný experiment in-karnace, vtělení duše a Ducha do fyzického těla, důležité spojení s fyzickým světem, s planetou Zemí. Se smyslovým vnímáním, skutečnými vůněmi, skutečnými dotyky, skutečnými vizuálními či sluchovými vjemy. I to se dnes dá uměle nahradit: tříbíme-li naše vnímání, poznáme rozdíl. Děláme to?

LÁSKA

S obrovským nebezpečím umělé reality a umělé inteligence souvisí skutečnost, která ukazuje, proč jsme tak málo odolní a necháváme se jimi pohltit. Když navnímáte kolektivní lidskou energii, zjistíte, že většina lidí je natolik pohlcena starými programy strachů z bolesti, trestu, viny a manipulace spojené se starými příběhy žité lidské Lásky, že Lásku vlastně nechce nebo se jí nevědomě brání. Láska tak nemůže vstoupit do naší úrovně fyzické reality. Podvědomě ji nechceme, i když vědomě o ní pořád blouzníme a blablabla. Proč se to děje?

Zaprvé,kdo z nás pracuje se svými hlubokými podvědomými a nevědomými strachy? Kdo to dělá, ví, jak je to těžká a zdánlivě nekončící práce. Zadruhé, Láska je Světlo. Hluboko v nás je zakořeněn strach, že toto Světlo ozáří naše stíny, naše temné kouty, naše tajemství. Obsahy našich sejfů. A to nechceme. Nechápeme, že právě to je největší dar a léčení Lásky: dar přijetí zraněných, odmítnutých částí, dar Celistvosti. Tak je potřeba naše úsilí namířit právě sem: k Lásce a jejímu projevu a žití v každodenním životě ve fyzickém těle ve fyzickém světě.

Závěr filmu nepotřebuje komentář: hranice mezi snem a skutečnou fyzickou realitou zůstává otevřená. Sen potřebujeme. Ale jak praví motto tohoto článku: je obrovský rozdíl ve výsledcích. Proč a s jakým záměrem sníme? Jaká je úroveň našeho etického ukotvení? Co nás drží ve fyzickém světě a co chceme spolutvořit? Nechceme náhodou něco přeskočit? Vyhýbáme se něčemu ve fyzickém světě?

Když naše vědomé snění prostoupí Láska a Světlo, realita, kterou tvoříme s posvátnou úctou, bude taková, jaká má být: lásky-plná, léčivá, celistvá a radostná.

Tak se staň.

Psáno v neděli 12. ledna 2020 (1212020), o konjunkci Pluta a Saturna v Kozorohu. Energie Nového Řádu je nám k dispozici. Tak abychom věděli, jak v něm pracovat.

Marušce Madeiře, s láskou a poděkováním. 

Foto: Talisman Leonarda DiCapria ve filmu Inception.

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K TÉMATU NA TOMTO WEBU:

Třináct principů duchovní práce

O dokonalosti, nedokonalosti a živé Zemi

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli