O dokonalosti, nedokonalosti a živé Zemi

PŘÍSPĚVEK pro KONFERENCI „PROLÍNÁNÍ SVĚTŮ“ V KRÁSNÉ LÍPĚ, 5.LISTOPADU 2016. Děkuji paní Ireně Kubicové za milé pozvání. (www.irenakubicova.cz )

DOKONALOST

Dobrý den, milí přátelé,
téma mé promluvy je „Nedokonalým ženám s láskou.“ Je to název článku, který jsem spontánně napsala v lednu, mj. jako reakci na nabídku ženského projektu připojit se a stát se krásnou, bohatou, úspěšnou, dokonalou ženou… Trochu mne to pobavilo a trochu udivilo a zamyslela jsem se nad slovem „dokonalost“ a všemi souvislostmi, které mne napadly. Doufám, že zamyšlení bude inspirativní i pro muže.
Ve své akademické práci jsem kulturoložkou a hebraistkou, což naznačuje, že mám ráda kořeny a souvislosti věcí a jevů. S tímto zájmem se ptám, odkud se bere naše touha po dokonalosti? Minimálně pět tisíc let byl v našem židokřesťanském kulturním prostoru (jehož kořeny leží na starověkém Předním Východě a ve Středomoří) převládajícím obrazem Božství mužský obraz. A ten se v křesťanské kultuře vyprofiloval v dokonalé postavy mužského genderu, Otce, Syna a Ducha (v českém jazyce mužský rod, ve skutečnosti jde o ženskou propojující esenci, hebrejské „ruach“ je ženského rodu) a v dokonalou Pannu Marii. V čem spočívala jejich dokonalost? Bůh byl všemocný, spravedlivý, pouze dobrý a světlý, netělesný, oddělený od našeho hmotného stvořeného světa (který byl označen za „slzavé údolí“). Dokonalost Boha spočívala v jeho výlučně duchovní podstatě a oddělenosti od proměnlivé, dynamické přírody a tělesnosti.

V popředí stál polaritně mužský lineární čas: svět byl v určité chvíli Bohem – oddělenou entitou – stvořen, po nějakou dobu trvá, a někdy v budoucnu bude ukončen. Polaritně ženský cyklický čas byl potlačen: hodnota zrození, růstu, rozkvětu, zrání, úpadu, smrti, rozkladu, Velkého Ticha – a znovuzrození nebyla oceněna, resp. byla vnímána jako méněcenná, jako nedostatek našeho hmotného tělesného světa. Smrtelnost byla trestem za údajný „prvotní hřích“. Přitom právě cyklický čas spojený s Přírodou a životem samotným je veliké mystérium, které se prostě DĚJE – nemůžeme se z něho vyloučit – jeho nepřijetím, mentálním odsuzováním a nesmířením se s ním ubližujeme své přirozenosti. Už jako dospívající, když jsem slyšela a četla druhý verš Bible „a duch Boží vznášel se nad vodami…“ , we-ruach elohim merachefet al-pnej ha-mmajim, tak mne bolelo srdce, protože jsem odmala cítila boží Přítomnost v Přírodě – nejen ve vodě, ale i ve stromech, květinách, kamenech. Právě Příroda pro mne byla a je nositelkou božské energie a její proměnlivost, život, smrt a znovuzrození, považuji za naši největší duchovní učitelku.

Všechny božské postavy byly pro smrtelníka naprosto nedostižné. Pozemské ženy se nemohly ztotožnit s Pannou Marií – byly „hříšnými dcerami Evinými“, některé dokonce „dědičkami padlé Máří Magdaleny“ (ve skutečnosti velké duchovní učitelky). Mezi Bohem Otcem a pozemským člověkem zela nepřekročitelná propast, Ježíš nebyl vnímán jako učitel, který nám ukazuje, jaké máme schopnosti a jak můžeme – všichni – růst k plnému „kristovskému“ vědomí. Spojení člověka a Boha vyžadovalo prostředníka – tedy toho jediného správného a pravého prostředníka. Těmito prostředníky byli v našem kulturním okruhu výlučně muži – kněží, rabíni, imámové.

OBRAZY OTIŠTĚNÉ V KOLEKTIVNÍM VĚDOMÍ A NEVĚDOMÍ

Řeknete si – to mne nezajímá, nejsem náboženský člověk. To je racionální úvaha. Jako lidstvo jsme však propojeni sítí v kolektivním poli. Jsme multidimenzionální/vícerozměrné bytosti, jsme tělem, duší, duchem, fyzickým tělem i jemnohmotnými těly. To, co je vidět – naše hmotná schránka – je jenom část, špička ledovce. Máme osobní energetické pole a jsme součástí kolektivního pole.

Božství je esence Ducha, kosmické Moudrosti, Zdroje, Plného vědomí. A záleží na tom, jaký obraz této esenci ta která kultura dá. Božský obraz vždy nějak potřebujeme nést, nelze ho vymazat: pokud se o to pokusíme, jako tak činil např. materialismus a ateismus, prázdné místo nahradí, naplní jiný obraz (autoři Bible by řekli „modla“). Náboženství představuje komplexní symbolický systém, který zásadně ovlivňuje naše psychické nastavení a vytváří jakýsi filtr, pohled na svět, způsob vnímání a výkladu světa, který se dědí z generace na generaci. Jak roste a rozšiřuje se naše vědomí – a v současné době je to opravdu velmi cítit -, tak si uvědomujeme, že Božství je vnější i vnitřní, „jak nahoře, tak dole“. Vše je propojeno v holografickém obrazu. Rozštěp mezi námi jako jednotlivci a Božstvím se zmenšuje, zaceluje. Jako každý růst je to ovšem dosti pracný proces učení, to si asi nemusíme povídat…..

V tomto procesu nám může pomoci ohlédnout se za svými kořeny znovu a vnímat, že i kdysi ve starověku a středověku naši předci měli možnosti volby. Ač na dva tisíce let vítězila „jediná pravda“, trhliny , „moments of rupture“ (Charlotte Elisheva Fonrobert), „praskliny“, otevřené pro jinou možnost, tu byly. A je tu samozřejmě i dávná moudrost Jednoty, od které jsme se odchýlili.

PANNA A CHIRON: LÉČENÍ

Koncept dokonalosti je energeticky spojen s archetypem Panny. Ve starověku však Panna a panenství znamenalo něco jiného: spojení se Zemí/Gaiou/Přírodou, služba Gaie, léčení skrze toto spojení. Starověké panenské bohyně žily aktivní sexuální život: jejich panenství znamenalo, že jsou „one in herself“ (Esther Harding), celistvé samy o sobě. Sexualita byla součástní posvátnosti a spirituality stvořeného hmotného a přírodního světa. (Asi víte, že koncept Panny Marie vznikl mimo jiné chybným překladem,resp. interpretací, hebrejského textu Bible, kdy termín „alma“, mladá žena“, resp.v příbuzných jazycích „svátostná nevěsta/posvátná kněžka“, byl přeložen jako „fyzická panna“. Hebrejština má pro pannu jiný termín.) Židovská dívka Marie byla v křesťanském mýtu odtržena od své tělesnosti, která byla označena za špatnou a hříšnou. Tím více vynikl rozdíl mezi její ušlechtilou duchovností a mezi hříšností „padlé ženy“ Mirjam z Magdaly, Máří Magdaleny.

Původně ženské božské postavy ve starověku byly celistvé, nesly jak život, tak smrt, jak světlo, tak temnotu, neboť jenom tehdy mohly být ve spojení s léčivými silami a my, ženy žijící v dualitním světě, jsme se k nim mohly vztahovat jako ke vzorovým postavám. Křesťanství celistvost Bohyní a ženských archetypů roztrhlo na plus a mínus: tělesné a temné ženy dostaly hodnotící záporné znaménko. Nebyly dokonalé. Dokonalé byly ženy, které se vzdaly svých tělesných žádostí, byly světlé, ušlechtilé, jemné, poddajné, pokorné. Křesťanství neslouží kněžky, ale jeptišky, jejichž předobrazem byly vestálky, kněžky bohyně Vesty. Vestálky ovšem byly jednou z mnoha skupin kněžek: jeptišky alternativu neměly. Pro mnoho žen ve středověku, pokud chtěly prorazit „skleněný strop“ a mít alespoň trochu společenského uznání či pokud nechtěly žít nesvobodný život jako manželky a matky, byl vstup do kláštera jedinou volbou pro jiný život. Každý rozštěp, každá dualita, pokud je nevyvážená, ovšem vytváří velmi silný stín. Harmonizace protikladů byla mimochodem důležitým úkolem starověkých kněžek – terapeutek a léčitelek. Tak v naší společnosti vznikl stín ženské dokonalosti – „nedokonalost“.

Mimochodem pro ty z vás, kdo se zajímají o astrologii: Znamení Panny mělo dlouho dublovaného vládce, lehkomyslného boha Merkura. Merkur měl vládnout jak vzdušným Blížencům, tak zemní Panně. Odtud se odvozovaly vlastnosti lidí se silnou energií znamení Panny jako je mentální intelektuální zaměření, racionalita a praktičnost, analytické schopnosti, pracovitost, trpělivost, láska k tabulkám a šanonům, úřední pečlivost. Jsou to skvělé vlastnosti pro budování komplikované společnosti jako je ta naše, ale v určité fázi vývoje nestačí. Měla jsem obrovskou radost, když ve výcviku v astroterapeutických konstelacích se nám začali vyjevovat noví vládci dublovaných planet Panny a Vah – a ukazovalo se, že novým vládcem Panny je zraněný léčitel Chiron. Mocná energie léčení, která od roku 1977, kdy byla tato oběžnice Jupitera zahlédnuta, tj. zvědoměna, nám a Gaie pomáhá v našem procesu růstu a vibračního vzestupu. Takže Pannám se otevírá nový obzor a staronový úkol: léčit Gaiu a být ve službě společnosti, jako byli ve službě starověcí kněží a kněžky.

STÍN PANNY

Ještě pro zajímavost připomínám, že tady v sále bude jistě mnoho z nás, kdo máme Pluta v Panně (tj. narození v letech 1956-72): tady je téma „chtít být dokonalý, dělat věci tzv. správně, vyžadovat pravidla, řád a analýzu“ velmi zesíleno. Mým příběhem byla transformace velké touhy po světle a duchovnosti skrze pád do anorexie i obezity, k přijetí a ctění vědomého, moudrého těla až k současné práci na propojení Ducha a hmoty. V souladu s energií Pluta jde o transformační lekci: naše analytické schopnosti, kritičnost a šťouravost mají být použity nikoli k vytvoření dalších skvělých IT aplikací či byrokratických řešení, ale k odhalování mechanismů, jež škodí Gaie, našemu bodysoul, těloduši (Marion Woodman). Neřešit následky, ale příčiny. Vnímat čistotu, průzračnost, nekonečnou Inteligenci, skrytou za chaosem světa a Přírody a řád vytvářet dostatečně pružný tak, aby léčil, nikoli drtil.

Nízkovibrační archetyp Panny výrazně ovlivňuje reklamu a její obraz „dokonalosti“, který nám podprahově podsouvá. Naše naprogramovaná touha po dokonalosti tak udržuje v chodu velký byznys, od PR agentur po kosmetický a módní průmysl, plastickou chirurgii, automobilový průmysl, atd., vše, o čem PR experti usoudí, že to potřebujeme, abychom byli dokonalí a společensky přijatelní. Problém s dokonalostí je ten, že k dokonalosti stále něco potřebujeme: až budeme mít toto a až budeme mít tamto, až …až… Nejsme tady a teď, v přítomném okamžiku. I Ježíš v souladu se židovskou tradicí své doby říkal, že „království nebeské je tady a teď“, nikoli v dokonalém nebeském světě, jak zněla pozdější teologická interpretace. Není potřeba hledat jinde, někam unikat, po něčem toužit.

ROLE JAZYKA A SLOVA

Stejně jako se můžeme vrátit k celistvosti Panny, můžeme se vrátit i k hloubce jednotícího jazyka. Náš pohled na svět a vnímání světa zásadně ovlivnil písmem zachycený, zafixovaný TEXT, a to text považovaný za posvátné boží slovo, Bible. Dodnes si pamatuji na ten úžas, když jsem za svých studií byla už schopná číst hebrejsky a začala číst Hebrejskou Bibli, tedy tu část Bible, kterou křesťané nazývají „Starý Zákon“. Rozdíl mezi originálním zněním a především VYZNĚNÍM, REZONANCÍ, a překladem, byl velký – šlo prakticky o kulturní posun ve vědomí. Hebrejština vystihuje myšlení starověkých lidí, které bylo celistvé: neštěpilo tělo, duši a ducha a vnímalo souvislosti. Text byl psán záměrně jako otevřený mnohoznačnému výkladu, pouze v souhláskách, aby byla možná pluralita výkladů. Tak podle rabínů slovem/písmem „omezený“ text dokázal zůstat živý, dýchat.

Sídlem vědomí je SRDCE: výčitky svědomí jsou hebrejsky „klopýtnutí nebo narážení srdce“, michšol lev, či „napomínání ledvin“, musar kelajot. „Nebudeš mít újmu ani výčitky, můj pane…“ říká Abigajil Davidovi (1Sam 25:31) v překladu, doslova ale říká „nebude kvůli tomu klopýtat tvé srdce.“ Úmysl vzniká v srdci: „Bůh dal do Davidova srdce, aby udělal…“ říká jeden komentář (Hu natan be-libbcha laavot…).Překlad „Boaz se najedl, napil a byl dobré mysli“ je doslova „jeho srdce se udobřilo“. Dávat pozor je sim lev, položit srdce (skvělý konkrétní návod, jak „dávat pozor“), a být svorné mysli je být stejného srdce, be-lev šawe. Ledviny jsou sídlem nejen uvažování, rozvažování a vyvažování, ale i úmyslu. „Člověk má dvě ledviny, jedna ho nabádá ke zlu, druhá k dobru.“ (talmudický traktát Berachot). Játra jsou spojena s těžkými emocemi, smutkem, zoufalstvím. David „vylil svoje játra na zem“, ve chvíli zmatku se prorokovi „obracejí játra v jeho nitru.“ A „co na játrech, to na jazyku“,říká židovské přísloví, tj. játra vždy prozradí naši emoční pravdivost.

Pro nás ženy je hodně inspirativní posun významu slova „děloha“. Vnímejte, jak se vysloví to slovo – možná ještě lépe staré české „lůno“ spojující dělohu s tajemnou, vyživující, cyklickou Lunou – a zvědomte si orgán. Hebrejsky se řekne „rechem“ a její vývoj v textu Bible je názornou ukázkou procesu zabstraktňování jazyka a jeho oddělování od tělesné reality. Původně fyzický orgán je v Bibli přisouzen i mužům (Josefovi se sevřela děloha při setkání s bratry v Egyptě), odtud už je jen krůček k abstraktní vlastnosti „milosrdenství“ (plurál „rachamim“). V textu knihy Izajáš se děloha svírá Bohu. Ženy – matky ji v biblickém pojetí mateřství prakticky nepotřebují, otěhotní a dítě porodí díky božímu zásahu (Rebeka, Sára). Ztratily již svoji archetypální roli Matky Bohyně. Rabínské komentáře tuto skutečnost ještě zdůrazňují, když uvádějí, že „Sára či Rút už byly staré a neměly dělohu, přesto porodily (díky božímu zásahu)“. Dělohy se soucitem svírají i ženám, jako v příběhu o dvou matkách a jednom dítěti, které rozsuzuje král Šalamoun (1. Královská 3:16 – 28). Ve v. 26 je řečeno: „Wa-tomer ha-išša ašer bnah ha-chaj el ha-mmelech ki nichmru rachameha ´al bnah…“ Doslova: „A řekla ta žena, jejíž syn byl ten živý, králi, neboť se sevřela její děloha nad jejím synem…“. Ekumenický překlad ovšem tlumočí: „Tu řekla králi žena, jejíž syn byl ten živý a jíž se srdce svíralo soucitem nad jejím synem:“. Tj. v našem kulturním prostředí už neumisťujeme cit do dělohy. Starý kralický překlad je méně lichotivý: „Ale žena…mluvila králi, nebo pohnula se střeva její nad synem jejím…“. Většina výskytu slova „rechem“ v Bibli je již ve významu „milosrdenství“, nikoliv „děloha“, což je krásné a jasné pouto mezi energetickým centrem ženy, zdrojem jasnozřivosti a síly, a vlastností milosrdenství, která z ní vyvěrá, ale kdo z nás toto pouto ještě vnímá, když je ztraceno v překladu? Příliš mnoho jsme zapomněli. Není náhodné, že ňadra a děloha jsou v současnosti nejohroženějšími ženskými orgány.

BOŽSTVÍ NA ZEMI, TADY A TEĎ

A konečně ještě jeden příklad dávné moudrosti, která se v současnosti vrací a rozbíjí koncept dokonalosti. Dokonalý Bůh žil v bezčasí, resp. mimo čas a prostor Země. Lineární čas, „chronos“, jsme si vytvořili pro praktické účely a je to tak v pořádku: potřebujeme záchytné body v naší dualitní každodenní realitě. Existoval však i posvátný čas „kairos“, specifický pro každého člověka a odhalující RELATIVITU ČASU. Hebrejská Bible je toho jasným dokladem: její originální text nepracuje s časy, tj. s časem minulým, přítomným a budoucím, pracuje pouze s videm dokonavým a nedokonavým. V originálním textu vnímáte neuvěřitelnou komplexnost časového vnímání, kdy např. prorok vidí vizi, která se má stát v budoucnosti, ale on už ji vidí jako uskutečněnou, tj. v minulosti, a vidí to nyní, tj. v přítomnosti. Tuto realitu vně času nám po staletí odhalovali mystici (náboženskými establishmenty často odsouvaní na okraj organizace, aby nenarušovali teologický mainstream) a dnes nám ji postupně odhalují kvantoví fyzici či duchovní učitelé. Například v bestselleru „Musela jsem zemřít“ Anity Moorjani, ženy, která zažila a přežila NDE, je tematice času věnováno mnoho místa. Mj. píše:

„Uvědomila jsem si, že když nepoužíváme filtr svých fyzických těl a myslí, čas neprobíhá lineárně. Jakmile nejsme omezení svými pozemskými smysly, všechny okamžiky existují zároveň. …Uvažujeme ve smyslu „plynutí času“, ale při NDE jsem cítila, že čas prostě jen JE a my se jím pohybujeme. Veškeré body v čase tedy nejenže existují zároveň, ale my se v onom jiném světě můžeme pohybovat rychleji, pomaleji, nebo také zpátky či dokonce do stran…. Co když ráj a nirvána jsou ve skutečnosti TADY, v našem fyzickém vyjádření, a ne TAM, v posmrtném životě?“

Uvědomujeme si, že jazyk a slovo je mocným nástrojem vytvářejícím světy – Bůh stvořil svět slovy „Budiž světlo!“ -, nicméně je to nástroj omezený. Stejně tak naše mysl a vnímání reality je omezené – vidíme pouze výseč skutečnosti, nevidíme celek. Proto se nám často může ztrácet smysl toho, co se v současnosti děje. Vývoj postupuje po spirále – spojení lineárního a cyklického času. Gaia se – jako nesmírně mocná, živá a inteligentní bytost, jíž vždy byla – rozhodla vstoupit do vývoje a my se vyvíjíme s ní. Úzké vědomí, omezující pohledy, staré programy, strach, který cítíme, když někdo bourá naše jistoty, bezpečné hranice, ověřené názory a náhledy, a dlouho nám sloužící filtr, kterým se díváme na svět – to vše vytváří v současnosti ve společnosti obrovský energetický vír chaosu.

Změnám se nelze ubránit – lze pouze s nimi plynout, nebo být v odporu. Plyneme-li, to znamená pracujeme-li na změně svých náhledů a přesvědčení, jsme–li otevřeni možnosti, že „všechno může být ještě nějak jinak“, a necháme-li se překvapovat inteligentním designem navzájem propojeného celku, pak s údivem zjišťujeme nejen kolik máme starých omezení a jak těžké je změnit stereotyp, ale i jak osvobozující je učit se, přijímat, dovolit si plynout na vlně silnější, než jsme my. Klíčem je vědomí odpovědnosti a spolutvůrcovství: není důležité CO děláme, ale JAK to děláme, s jakým přístupem, s jakým náhledem, s jakými hodnotami.

Jsme-li v odporu, ve strachu a stažení, udržujeme něco, co dávno mělo odejít. Stojí nás to obrovské množství sil a energie a nutně musíme energeticky kořistit, protože Gaia už brzdy a ochranné hráze ani tvorbu vzniklou z nízkých pohnutek nepodporuje. Pro muže, ztrácející starou patriarchální moc, je to veliká lekce transformace a transmutace: mění se zcela základní koncepty mužské síly, mužské moci, mužského cítění a prožívání. Pro ženy je to lekce být zakořeněné, vzít si zpět a kultivovat svoji sílu – bez starých her a manipulací, a harmonizovat náš svět skrze péči, laskavost a soucítění, jak je jejich dávným úkolem.

Dříve či později se v procesu práce na sobě, v procesu růstu, vynoří naše stíny, tak jako v pohádce se před hrdinou či hrdinkou dříve či později objeví náročný úkol a ohrožující postava. Žijeme v době, kdy se nic neutají – to je dobrá zpráva, takže naše individuální i kolektivní stíny jsou nám jako skvělá výuková lekce k dispozici každý den. Může to být tchyně, jež nerespektuje naši hranici, může to být sousedka, jež zkouší starou sexuální magii na našeho muže, může to být náš pan prezident, pan Putin, Islámský stát. „I toto jsme my“ – velmi důležitá afirmace, kterou jsem se naučila při šestileté práci ve vězení. Při práci se stínem především zkoumejme, k čemu nám slouží, tj. proč se ho často nevědomě nechceme vzdát? Co se změní, když ho přijmeme a integrujeme? Kde obelháváme sami sebe – kde jsme líní a chceme, aby za nás práci udělal někdo jiný – kde máme strach, vztek, frustraci, a co je pod těmito emocemi ukryto? Strach z vlastní síly? Strach z lásky? Strach ze smrti? Rozpadá se nám identita, OBRAZ o nás samých, kdo jsme, jaké máme cíle, co v životě chceme… V současnosti se vše děje na dřeň, neboť proměna, transformace, je hlubinná. Vítejme to.

Jako každá krize je současná doba obrovskou šancí na změnu. Důvěřujme procesu, naslouchejme dětem, pečujme o přírodu, buďme důslední a otevření, a především – přijměme svoji nedokonalost. Neboť už staří rabíni věděli, že Božství s nedokonalostí člověka počítá – naše nedokonalost je součástí Božího plánu, součástí lekce, kterou tady na Zemi procházíme. Jsme tak křehcí, a zároveň tak silní – až mne to dojímá. Tak jako jsme dříve říkali „Nechám si to projít hlavou“, říkejme „nechám si to projít tělem“, a dělejme to. Naslouchejme jazyku těla, jazyku duše, jazyku Ducha, a znovu se učme.

V časopise Sedmá generace vyšel moudrý text mírového a ekologického aktivisty a autora Satishe Kumara, indického mnicha, který se přestěhoval do Anglie. Mj. napsal knihu s výmluvným názvem „You Are, Therefore I Am: A Declaration of Dependence.“ Znovu opakuji: „Ty jsi, a proto já jsem: Prohlášení závislosti.“ (Adresováno Zemi.) Už ten název vyjadřuje postoj zcela odlišný, než je program sebevnímání, se kterým vyrůstáme v moderní západní společnosti. Naše individualita a ego není stavěno do středobodu světa: jsme závislí na Zemi, půdě, přírodě, jsme součástí sítě. Kumar říká, že výzvou pro nás ve 21. století je objevit pokoru a překonat dualitu a naše odpojení od přírody.

„Když praktikujeme pokoru a vděčnost, jsme schopni se z přírody mnoho naučit…. je velký rozdíl, když se učíme OD přírody a když se učíme O přírodě. Současné ekologické hnutí je poháněno strachem ze zkázy a z neštěstí. To nemůže být správná motivace pro skutečně udržitelnou budoucnost. Láska a úcta vůči půdě nás budou automaticky vést k udržitelnosti, harmonii a soudržnosti.“

Jak se mění naše sebevnímání a naše hodnotové žebříčky, nově formulujeme i určitá pravidla, která nám mohou sloužit jako kompas. Já mám ráda „Nové Desatero“ tealožky Carol Christ:

„PEČUJ O ŽIVOT. KRÁČEJ V LÁSCE A KRÁSE. DŮVĚŘUJ MOUDROSTI PŘICHÁZEJÍCÍ SKRZE TVÉ TĚLO. MLUV PRAVDIVĚ – O KONFLIKTU, BOLESTI, UTRPENÍ… BER SI JEN TO, CO POTŘEBUJEŠ. ZVAŽUJ NÁSLEDKY SVÝCH ČINŮ PO SEDM BUDOUCÍCH GENERACÍ. POKUD BEREŠ ŽIVOT, ČIŇ TAK OMEZENĚ. ŽIJ VE SVÉM ŽIVOTĚ VELKORYSOST. NAPRAVUJ SÍŤ.“

S ním se s vámi loučím.

Židé říkají „Mazzal tov“, překládá se to „Hodně štěstí“, ale ve skutečnosti to znamená „dobrou konstelaci planet a hvězd!“ To nám všem přeji.

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli