NEORTODOXNÍ: PŘÍLIŠ VYSOKÁ CENA

Nebývá obvyklé, že byste viděli seriál ze současnosti s více než polovinou děje v jazyce jidiš. Jidiš je jazyk, který prakticky vymřel s miliony svých uživatelů –  východoevropskými Židy. Dnes jím mluví pouze členové ultraortodoxních židovských sekt odvozujících svůj původ právě z východní Evropy. Žijí v Izraeli nebo ve Spojených státech v  uzavřených společenstvích navazujících na tradice předválečných chasidských komunit. Podle nich jsou také rozdělení: na chasidy Belz, Gerr, Satmar, Bobov, litevské Židy či stoupence hnutí Chabad (což není jméno místa, ale učení ze zkratek kabalistických slov). Moderní společnost odmítají – nepovolují sledování televize, filmů, internetu, mají tzv. košer mobil, který umožňuje pouze volání a základní funkce, a košer internet, který blokuje přístup k příliš „světskému“ obsahu. Sekulární státy včetně státu Izrael pro ně představují „bezbožné zlo zvenčí, proti kterému je potřeba se bránit a semknout se proti němu“. (Zmíněné rysy jsou mimochodem příčinou, proč v současné době koronakrize patří v Izraeli k více než polovině nakažených:  dlouho o nebezpečí nevěděli, a pak doporučení státu ignorovali a čekali, co řeknou jejich praví vůdci – rabíni. A ti nejprve řekli, že se o ně Bůh postará, takže komunita žijící hodně nahusto, se svatbami a pohřby o třista-čtyřista hostech a pravidelným setkáváním při modlitbách žila svým stylem ještě dlouho po zahájení karantény v okolním Izraeli).

Zároveň ale umí výdobytky moderních států velmi dobře používat: většina z nich se nebrání štědrým sociálním dávkám, které finančně zachraňují jejich početné rodiny, když otcové nepracují a celý den studují. Aby sociální dávky, dotace na bydlení a podpora ultraortodoxního školství nepřestali, založili výlučně mužské politické strany a vstoupili do politiky, kde konkrétně v izraelské politice kvůli zranitelnému systému již dlouho jako členové vládních koalic s pravicovými stranami prosazují velká zvýhodnění pro své soukmenovce – „charedim“, „horlivé“, jak se v Izraeli říká.

KDYŽ ODEJDETE Z NÁBOŽENSKÉ SEKTY

Nový čtyřdílný seriál Netflixu NEORTODOXNÍ (v originále Unorthodox) přibližuje fenomén, který naštěstí v nábožensky střízlivém Česku není příliš známý, ale o kterém by americké a zvláště izraelské neziskovky mohly povídat hodiny: co se stane, když se člen či členka sekty rozhodne z ní odejít. Nastane drsné drama, kdy je odpadlík označen za psychicky labilního nebo přímo nemocného, a jinak očerňován, často pronásledován a nucen k návratu, nebo naprosto odříznut. Výjimkou není právní odebrání dětí a zákaz veškerého kontaktu s nimi. Pro komunitu je takový člen „mrtvý“.

Zároveň takový člověk vstoupil do světa, který vůbec nezná a nemá se o koho opřít. Nemá uplatnitelné vzdělání, finance, kontakty. Jeho vtištěný obraz světa je konfrontován s realitou světa sekulárního a to nemusí unést. Bojí se, že ho Bůh potrestá, obraz Boha může popírat a zamítat jako dospívající přísného otce, utíkat před ním, a tak se ho stále držet. Ze života, kde měl předem určenou jedinou „správnou“ cestu, vystoupil, a stojí ve světě nepřeberných možností, ze kterých si má vybrat sám – může tedy projít fází děsu ze svobody a děsu ze svobodné volby. Často sám sebe nezná, protože se dosud o ničem neměl možnost sám rozhodovat a vyslovit svůj názor. Muži opouštějí studium Tóry jako „jediné aktivity zachraňující lidskou duši“ a musí unést toto své osobní rozhodnutí.

Tady je potřeba opravdu hodně poděkovat neziskovým organizacím, které pomáhají: v Izraeli je to Hillel. Její telefonní horká linka, tajné byty, finanční výpomoc, pomoc dobrovolníků uprchlému „odpadlíkovi“ orientovat se v moderním světě, najít práci a začít žít běžný život, je naprosto klíčová. I tak ale zůstává situace křehká, jak dokládají sebevraždy odešlých, a to i po letech, kdy se úpěšně zařadí do společnosti. Neunesou oddělení od rodiny, doženou je traumata. Asi před rokem izraelskou občanskou společnost překvapila a rozesmutnila smrt ženy, která ze sekty odešla a dlouhá léta byla dobrovolnicí Hillelu pomáhající dalším lidem. Jak uvedla v dopise na rozloučenou, neunesla odloučení od svých dětí. Koncem února tohoto roku si sáhla na život dvaadvacetiletá dívka, která v osmnácti letech uprchla ze sekty Satmarských chasidů. Když se v pubertě svěřila své matce, že má pochyby o Bohu, matka ji dovedla k muži, který jí předepsal antipsychotika. Ještě nedávno dívka mluvila v izraelské televizi: vyprávěla, že bydlí ve sdíleném bytě a léčí se z dětských traumat. Podle údajů organizace Hillel v Izraeli ročně odchází z ultraortodoxních sekt kolem jednoho tisíce lidí.

V URČITÉ CHVÍLI JSEM CHTĚLA ZEMŘÍT…

Potom je tu ještě velká skupina ultraortodoxních, kteří přestali věřit v životní styl a hodnoty své sekty, ale z různých důvodů nechtějí odejít. Proto žijí dvojí život. V Hillelu je nazývají „skupina Anusim“, „donucení“, s historickým odkazem na stejnojmennou skupinu Židů ve Španělsku 15. a 16. století,  donucenou katolickou inkvizicí konvertovat ke křesťanství (tzv. marané). Jednotícím prvkem tak tady je náboženské násilí – nerespektování svobodné vůle a volby jednotlivce. V článku webových novin Times of Israel mluví někteří z nich anonymně o své zkušenosti . „Přestalo mi to dávat smysl. Když na mne přijdou, všechno ztratím – děti i práci,“ říká muž. „V určitou chvíli jsem chtěla zemřít,“ říká žena. „Říkala jsem si – takhle to bude do konce mého života???“ „Předstírání je strašné. Pořád se bojíte, že vás chytnou,“ říká muž, kterého opravdu „chytili“ – když jeho telefon o šabatu vibroval, což je přísně zakázáno. Rozhodl se tedy odejít. „Můj otec shromáždil rodinu, držel za mne smuteční obřad a prohlásil mne za mrtvého. Nic jsem nikomu neukradl, nikomu jsem neublížil, jen jsem si vybral jinou životní cestu. A za to mne trestají?“

VŠUDEPŘÍTOMNÝ STRACH

Nelze si nevzpomenout na povídku Ivana Olbrachta O smutných očích Hany Karadžičové, kde se stejný „pohřební rituál“ dělá za ni jenom proto, že si vzala sekulárního Žida. Tady můžeme navázat – protože étos ultraortodoxních sekt s konceptem předválečné židovské sekularity pracuje. Jak říká v rozhovoru americká Židovka Debora Feldman, autorka knihy „Unorthodox“, na kterou se seriál odkazuje, a žena, která odešla ze Satmarské sekty: „Světonázor satmarské sekty vychází z přesvědčení, že holokaust byl božím trestem za židovskou sekularitu a osvícenství, za opuštění ortodoxních tradic. Proto každý člen sekty musí žít podle přísně daných pravidel bez jakékoli odchylky, aby znovu nebyl Bůh rozhněván a nebylo vyvražděno dalších šest milionů Židů. Tak stále žijete v atmosféře strachu, abyste dělala věci dobře a správně a poslouchala Boha, protože jinak to bude mít nedozírné důsledky.“ A jak říká Esty, hlavní hrdinka seriálu, těch šest milionů je stále s vámi. A úkolem žen v sektě je rodit a rodit a rodit…, tak, aby bylo oněch „šest milionů“ populačně dohnáno. Je to stejné jako u jiných fundamentalistů – křesťanských, muslimských či esoterních: určitý uměle vytvořený obraz Boha je používán jako palice na jednotlivce a jeho osobní cítění a prožívání Božství. Je potřeba udržet poslušnost a kontrolu.

SÍLA KULTURNÍCH VZORCŮ

V rozhovorech, které Debora dala, vystupuje jako sebevědomá, klidná, velmi inteligentní mladá žena. Podařilo se jí postavit na vlastní nohy, vystudovat, postarat se o syna. O své minulosti mluví citlivě a vše pečlivě vysvětluje – jako by překládala pro nás cizí svět do srozumitelného jazyka. A přesně tak to je: vyrůstáte-li v náboženské sektě, jste jinak programováni, než vyrůstáte-li v sekulární společnosti. Na těchto extrémních uzavřených komunitách je patrně nejlépe vidět síla kulturních vzorců – životního stylu, který se stane komunitně sdíleným jako jediný možný způsob života. Má k sobě vysvětlení, jakýsi „mytický narativ“ („holokaust je božím trestem, sekta zbožných chybu napravuje“), který obvykle zdůrazňuje jedinečnost a výjimečnost komunity. Když jako dítě od mala nasáváte tento narativ, je pro vás normou a nijak ho nezpochybňujete. Odříznutý od světa – bez médií, internetu, s vlastním školním systémem a infrastrukturou, nemáte možnost zažít něco jiného a nahlédnout, že v menu zvaném „životní cesty“ je v nabídce také něco jiného. Není divu, že většina členů sekt v sektách zůstává. Co se do nás obtiskne do tří let věku, měníme jen ztěží. Tím spíš je fascinující, že jsou stále lidé, kteří se proberou, a touží po svobodném životě.

ZÁCHRANA HUDBOU

Seriál, který napsaly, natočily a produkovaly ženy, je německý a částečně se odehrává v Berlíně. Sem uteče devatenáctiletá Esty ze Satmarské sekty v New Yorku. Žije tu její odcizená matka, která sama kdysi ze sekty utekla. Esty má nárok na německé občanství, neboť její předci byli němečtí Židé. Seriál neukazuje extrémní situace, i tak ale je dost působivý, aby si člověk dokázal představit tíhu Estyina osudu v sektě a odvahu jejího  rozhodnutí. Možná bych vytkla, že  je jako příliš snadná zachycena její aklimatizace mezi studenty hudební konzervatoře – myslím, že ve skutečnosti by Esty byla mnohem introvertnější a váhavější, navazování kontaktů bez podpory znalých průvodců by jí trvalo mnohem déle, stejně tak zotavování ze sexuálního traumatu.

Co je naopak zajímavým prvkem děje je skutečnost, že sílu k odchodu dala Esty láska k hudbě. To je hodně neobvyklé, neboť jak známo, ženy v ultraortodoxních sektách nesmějí zpívat na veřejnosti a obvykle ani hrát na hudební nástroj. Vlastně jediné, co mohou, je rodit děti a starat se o domácnost a o manžela. To se ovšem v poslední době také mění – a v některých skupinách se začíná objevovat veřejně nepřiznaná kontrola plodnosti a vyšší zaměstnanost žen. Seriál také dobře vystihl tlak, jaký je rodinnými příslušníky vyvíjen na mladé lidi především v oblasti plodnosti, neustálý dozor ve velkých rodinách, nezralost mladičkých manželů a manželek, i vnitřní rozervání členů sekty, kteří odešli a znovu se vrátili (postava Mojšeho). Mimochodem, herec, který hraje hrubého Mojšeho, pověřeného  úkolem přivézt Esty z Berlína domů, a který končí v pochybných hernách a za pokerovým stolem, a pak se opíjí, je sám ultraortodoxním Židem, který z komunity odešel a stal se v Německu hercem.Oceňuji, že se autorky ubránily schematismu – postava manžela je vlastně velmi dojemná a ani jiné postavy nejsou černobílé.

Takže se nakonec stejně zase nejvíc zlobíte – na kulturní vzorce. Protože lidé dělají prostě to, co jsou naučeni dělat a co považují ve své realitě za nejlepší, správné a normální. 

Tak teď ještě, abychom to dokázali nahlédnout. Protože naši duši nezajímají kulturní vzorce: naši duši zajímá svoboda a růst.

Odkazy k tématu:

O seriálu:

https://www.timesofisrael.com/young-ny-hasidic-woman-reboots-life-in-secular-berlin-in-netflixs-unorthodox/ 

O lidech, kteří odešli z ultraortodoxní sekty:

https://www.timesofisrael.com/many-ultra-orthodox-who-lose-their-faith-must-live-a-double-life/ 

https://www.timesofisrael.com/ex-haredi-woman-22-commits-suicide-after-telling-media-of-difficult-emotions/ 

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K TÉMATU NA TOMTO WEBU: 

NEPOSLUŠNOST O ženské homosexualitě

ŽIDOVSKÉ MENSTRUAČNÍ ZÁKONY

Ženy v šabatiánské sektě…

Lilit v Panně

WOMEN TALKING Důstojnost a odvaha

 

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

Napsat komentář