Ženy v šabatiánské sektě…

…aneb jedna knižní recenze a zpráva o ženské „duchovnosti“

SAMOZVANÝ MESIÁŠ

„Co se týče vás, ubohé ženy, vaše utrpení je velké, neboť kvůli Evě se trápíte bolestí při porodu. Navíc jste ve vlastnictví svého manžela a nemůžete udělat nic bez jeho souhlasu…. Vzdejte díky Bohu, že jsem přišel na svět, abych vás spasil z vašeho utrpení, osvobodil vás a udělal vás stejně šťastnými jako vaše manžely, neboť jsem přišel vymaza hřích Adama….“

Tato slova pronesl v roce 1665 židovský učenec Šabtaj Cvi v turecké, resp. osmanské Smyrně. Muž pravděpodobně trpící maniodepresivní psychózou postupně došel k názoru, že je Mesiášem, na kterého Židé tak dlouho čekají. Byla to doba velkého utrpení mnoha Židů, zvláště těch, kteří po znovudobytí Pyrenejského poloostrova byli donuceni konvertovat ke křesťanství. Mnozí z nich po křtu tajně udržovali svoji židovskou víru a byli odhalováni a upalování inkvizicí. Poté, co se jim podařilo ze Španělska a Portugalska uprchnout a usadit se ve stávajících židovských komunitách podél Středozemního moře, se pomalu vraceli k otevřenému židovství, přesto už jejich vnímání zbožnosti zůstalo narušené. Tito „conversos“ do svých duchovních představ integrovali mnohé z katolické věrouky, které se museli učit a jejíž kázání museli v kostelích povinně poslouchat (např. úcta k ženské božské postavě Panny, kterou aplikovali na kabalistickou ženskou boží Přítomnost – Šechínu , veliká úloha „spasitele – Mesiáše“ – ten je v tradičním judaismu spíše okrajovou postavou, jejíž charakter není úplně jasný, apod.).

Když Šabtaj Cvi a jeho souputník, hlasatel a propagátor Nátan z Gazy, prohlásili, že mesiášská doba je bezprostředně za dveřmi, jako kdyby odpověděli na frustraci mnoha trpících Židů. Základním rysem této „mesiášské doby“ mělo být „obrácení světa vzhůru nohama“, jak koneckonců popisuje „svět, který přijde Onoho Dne“ i starověký Talmud. Podle Šabtaje to znamenalo, že přestávají platit běžná pravidla, zákony a příkazy (micwot) židovského náboženského práva a je potřeba je nejen porušovat, ale dělat opačně. Patřilo sem především nedodržování půstu o postních svátcích, porušování pravidel košer stravy, porušování sexuálních pravidel a „sestup do nejhoršího hříchu“ – konverze ke křesťanství či islámu. Toto „převrácení řádu“ mělo urychlit spásu světa a vyjevení Mesiáše.

PROČ ŽENY VÍTALY ŠABTAJE CVI

Brilantní izraelská profesorka Ada Rapoport – Albert napsala k tématu šabatiánské sekty knihu, ve které se věnuje tématu žen. Právě ženy, zdá se, těžily z vystoupení Šabtaje Cvi nejvíce. V tradičním judaismu jsou role mužů a žen jasně rozdělené. Ženám přísluší výchova dětí a péče o (košer) domácnost. Muži studují, případně pracují, a formulují náboženské právo. Vzhledem k tomu, že právě studium a tvorba práva je v židovské společnosti nejprestižnější, statutotvornou činností, ženy nemohly dosáhnout stejného postavení , moci a úcty jako muži (kteří jsou navíc obřezaní, tj. mají na svém těle znamení výlučné smlouvy s Bohem). Talmud po bouřlivé diskusi už ve starověku odmítl vzdělávání dívek s tvrzením, že „kdo svoji dceru učí, vede ji k prostopášnosti“, a toto rozhodnutí bylo dlouho respektováno. Proto ve chvíli, kdy Šabtaj Cvi a jeho stoupenci i následovníci začali porušovat tradiční pravidla židovské společnosti, otevřel se prostor, do kterého ženy mohly vstoupit.

Víme, že Cvi přednášel ženám a mluvil s nimi, dokonce že jim přednášel učení židovské mystiky – kabaly (něco nevídaného!). Objevil se názor, že hlasatelkou spásy bude žena. Tato představa byla postupně rozvinuta do postavy „Panny Spasitelky“. Protože součástí převrácení pravidel bylo i překračování sexuálních zákonů, jak už bylo řečeno, konkrétně zákonů o povolených a zakázaných sexuálních kontaktech, docházelo k tomu, že ženy v šabatiánských sektách se aktivně účastnily sexuálních rituálů překračujících tabu incestu, cizoložství či styku se svobodnými dívkami. Zachovalo se mnoho zpráv o prorokování žen, tj. o duchovní aktivitě, kterou rabínský judaismus ženám připisuje pouze opatrně (tradičně je uznáváno pouze sedm biblických prorokyň, pozemské současné ženy však na tuto schopnost údajně nemohou dosáhnout). Podle dobových zpráv židovských i křesťanských autorů ženy i dívky chodily v bílých šatech s roztaženýma rukama a v extatickém vytržení provolávaly slávu Mesiáši či pronášely proroctví. Jsou zachyceny případy, kdy se imaginárně oháněly noži a „zabíjely zlé duchy“ či dlaněmi „vyčarovaly vůni ráje ze svého těla“. Docházelo k rozpadu tradičních rodin, ženy odcházely od otců či manželů do sekty, kde byly přijímány jako „sestry“ rovnoprávné s „bratry“ a kde byly ctěny pro své duchovní schopnosti. Nelze si nevzpomenout na podobné situace při vzniku prvních křesťanských komunit (před nástupem hierarchického mužského establishmentu) či na bohužel málo známé gnostické a post-gnostické sekty typu katarů a albigenských, uctívajících Máří Magdalenu jako duchovní učitelku a patrně udržujících rituál posvátného sňatku.

Svědectví kajícníka, bývalého šabatiána vracejícího se k tradičnímu judaismu, Samuela ben Šlomo Segala, před rabínským soudem v polském Satanowě 1756: „Chaju, manželku Hiršla Šabsese, jsem objímal a líbal šestkrát. Ale co se týče skutečné aktivity, nic jsem s ní nedělal. Ŕekla mi: „Nejsi hoden si mne vzít, protože věřím v Šabtaje Cvi a můj otec, moji prarodiče i mí strýcové jsou všichni věřící. Ty jsi se ještě nenaučil mnoho Tóry. Chybí ti tato ctnost.“ Jednou, když jsem na ni naléhal, aby se mnou zhřešila, odpověděla: „Studoval jsi dnes Píseň písní jako jsem to dělala já? Jak ti může být povoleno provádět tak posvátný čin?“ Jednou její manžel Hirš ode mne slyšel, že jeho manželka Chaja smilnila s jeho bratrem Leibušem, zatímco cestoval na trh v Tarnopoli. Rozzuřil se, protože to udělala bez jeho vědomí. Řekl jí: „Konec konců, nebyl bych proti. Ale buď si vědomá toho, že toto přikázání je to, které musí být provedeno s povolením (manžela).““

KONEC ŠABTAJE CVI

Jak skončila tato historická situace? Šabtaj Cvi konvertoval k islámu a zemřel v osmanském vězení. Svojí konverzí vyděsil mnoho svých příznivců, jiné utvrdil v tom, že je skutečně Mesiáš, který se spustil do nejhlubší temnoty. Tradiční rabínský judaismus na rozklad komunit pod vlivem šabatiánství reagoval tvrdou kritikou, vyloučením šabatiánců, když odmítli činit pokání a vrátit se k životu v hranicích rabínského práva, někde dokonce nejtěžší kletbou – cherem. Šabatiáni a jejich středo-a východoevropští pokračovatelé frankisté (podle zakladatele sekty Jákoba Franka z Offenbachu nad Mohanem) byli nuceni „stáhnout se do podzemí“. Mnoho z nich konvertovalo a více či méně splynulo s křesťanským nebo muslimským obyvatelstvem. Každopádně chaos, který Šabtajovo učení vyvolalo, silně otřásl tradičními židovskými komunitami Evropy a zdá se, že připravil půdu pro rozpad jednolitého proudu rabínského judaismu v 18.a 19.století.

SEXUALITA V SEKTĚ ŠABTAJE CVI

Ještě se vraťtme k tématu sexuality zneužité v sektářském učení. Po dvou tisících letech znevažování sexuality a ženského prvku (a s vědomím nevyrovnané psychiky zakladatele sekty) není divu, že pojetí sexuality oscilovalo mezi zbožnou zdrženlivostí a protizákonnou nevázaností. Na jedné straně byla např. na offenbašském Frankově dvoře zakázána manželství, kontakty mezi pohlavími byly omezeny a pravidelně se muži museli trestat za své „hříšné myšlenky“, při příležitosti svátků (zvláště postních) však v uzavřených místnostech při zhasnutém světle probíhaly rituální sexuální orgie, podle Šabtajova a Frankova učení napodobující kosmické spojování božského mužského a ženského prvku (tedy v podstatě založené na principu posvátné sexuality a hieros gamos, posvátného sňatku). Je třeba říci, že se zachovala svědectví o vyděšení vybraných mladých dívek, které byly najednou z podmínek celibátu vrženy do orgií, často s vlastními příbuznými (otcem, bratrem) – nepochybně šlo o nesmírně traumatický zážitek, ať se tvářil jakkoliv duchovně. Připomeňme známý fakt, že principem sekt je mj. kult osobnosti a slepé poslouchání svého „vůdce“, údajně zprostředkujícího „boží vůli“ – a je jedno, z jakého náboženství učení sekty vychází.

Mnoho žen bylo do sekty nachytáno právě učením Šabtaje o osvobození žen a do své příslušnosti k sektě vložily veliké naděje. Jak říká Rapoport, poprvé byly ženy uvolněny „z podstaty smyslné, tělesné, hmotné přirozenosti/přírody, kterými je rabínská tradice vždy definovala, a bylo jim umožněno být poprvé vnímány v termínech ducha a formy, termínech, které byly do té doby vyhrazeny pouze mužům. Ontologický status žen tak byl zrovnoprávněn s mužským a otevřela se jim cesta, jak jako inspirované prorokyně mohli získat pozice charismatických autorit uvnitř šabatiánských kruhů.“ Zklamané naděje musely být velmi bolestivé a není divu, že mnoha ženám už bylo jedno, že židovství definitivně opustí konverzí – jejich návrat k rabínskému hlavnímu proudu byl mnohem těžší, neboť na nich (ve vyhroceném a psychologicky nezpracovaném rabínském předsudku) ulpěla pověst „děvky“ .

NÁSTRAHY MUŽSKÉHO POJETÍ DUCHOVNOSTI

Na druhé straně jsem si ale po přečtení knihy znovu silně uvědomila, že to bylo opět mužské pojetí duchovnosti jako netělesného, pouze duchem inspirovaného osvobození od méně hodnotného těla, co ženy svázalo a lákalo. Samozřejmě neměly jinou volbu. Jestliže byl duchovní ideál nastaven takto, ženy ho nikdy nemohly naplnit, neboť jsou nositelkami „duchovnosti“ zcela jiné, prvotní a pozemské: moudrosti a božství těla a jeho procesů. Extrémy sexuálních orgií nemůžeme příliš počítat. Ženy se jich sice mohly účastnit dobrovolně, plnily však určitou objednávku a jak vyplývá z výše uvedeného svědectví o Chaje, i těch pár žen, které byly známy sexuální promiskuitou, tak směly činit pouze se svolením a vědomím manžela. Navíc sexuální orgie se mi nezdají být zdravou a léčivou formou posvátné sexuality, spíše jsou druhým extrémem, „vypuštěním páry“ při přílišném lpění na tzv. tělesné čistotě celibátu a zdrženlivosti. Odkaz na Píseň písní (která mimochodem hrála v kabalistické šabatiánské symbolice velikou roli) je jenom smutným upozorněním na skutečnost, jak daleko jsme se vzdálili smyslné , vnímavé a úcty plné sexualitě.

Dodejme ještě historickou tečku: V roce 1700 se na Ukrajině narodil charismatický vizionář Jisrael ben Eliezer, později nazvaný Baal Šem Tov – Pán Božího Jména (se kterým může činit zázraky, „čarovat“). Stal se zakladatelem hnutí chasidismu, zdůrazňujícího víru, radost a prostý prožitek oproti studiu a náboženskému právu. Chasidismus postupně získal taktéž sektářskou podobu – hlavními aktéry byli (zvláště mladí) muži, kteří žili na dvorech svých „cadiků“, učitelů (dnes bychom řekli duchovních guruů), jejichž moc a autorita byla veliká. Ženy byly v chasidismu opět vráceny k rodině, dětem a domácnosti a dodnes je po nich požadováno plnění předepsané role pečovatelky. Pouze pár žen se z mužského establishmentu vymanilo. Jednou z nich byla záhadná Hana Rachel Werbermacher zvaná Panna z Ludomiru. Po smrti své matky a noci strávené na jejím hrobě se jí patrně rozšířilo vědomí a byla schopna vnímat jiné reality. Začala po vzoru mužských učitelů přednášet a kázat, skryta za oponou či okenicí. Postupně získala proslulost,a tím se stala nebezpečnou. Chasidští představitelé ji donutili k sňatku, ihned po obřadu však manžela odmítla. Přesto sňatkem její autorita upadla, neboť se ukázalo, že je skutečně žena, tělesná bytost. Jaké zklamání! Hana manžela opustila a odešla do Izraele (tehdy regionu Osmanské říše), kde byla duchovní učitelkou až do konce svého života. Chasidismus, tedy konkrétně jeho postoj k ženám, byl podle Rapoport konzervativní reakcí na šabatiánství, vyvolanou strachem z uvolněné ženské sexuality. Úlohu „duchovní učitelky“ mohla žena plnit pouze ve své netělesné, „panenské“ energii – proto se věhlasu Hany chtěli chasidé zbavit tím, že ji provdají.

Zeptejme se sami sebe, zda dostatečně ctíme svoji vtělenou podobu, moudrost svých buněk a pozemské nedokonalosti, jako jedinečný dar a „duchovní“ potenciál. Neboť dědictví dlouhodobého odpírání ducha hmotě a tělu je těžké a svazující.

DOPORUČUJI: ADA RAPOPORT – ALBERT : WOMEN AND THE MESSIANIC HERESY OF SABBATAI ZEVI 1666 – 1816. Vyšlo v prestižní akademické edici „The Littman Library of Jewish Civilization“, Oxford 2011. K dispozici v knihovně Židovského muzea v Praze.

Foto pochází z krásného izraelského filmu režiséra Avi Nešera a scénáristky Hadar Galron (autorky v ND uváděné divadelní hry Mikve) – „HA-SODOT“, „TAJEMSTVÍ“. Vypráví o přátelství dvou dívek ze židovských ortodoxních rodin studujících náboženskou školu. Překročí tradiční „osnovy“ a začnou se zabývat i kabalou – židovskou mystikou, když poznají záhadnou a hlubokou francouzskou ženu (jako vždy skvělá Fanny Ardant).

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli