S Lindou Štucbartovou o misi českých podnikatelek do Izraele

O Lindě jsem se dozvěděla od naší společné přítelkyně, izraelské malířky žijící v Praze Hany Alisy Omer. Našla jsem si Lindin profil – a nedovedla si představit, že je v lidských silách stihnout všechny aktivity, které dělá. Když jsem ji potkala osobně, pochopila jsem, že to možné je. Některé ženy jsou prostě dynamo, vědí, co chtějí, a dělají to s nadšením, které je zpětně nabíjí, aby zase mohly tvořit něco nového.

Linda o sobě mluví jako o „konektorce“, tedy o člověku, který spojuje a propojuje. Také v našem rozhovoru několikrát zaznělo, že ženy se mají podporovat a pomáhat si a že síťování je důležitá ženská schopnost. Ač ze zcela jiné oblasti než jsem já, máme mnohé společné a rozhovor byl spontánní a obohacující. Její nejnovější aktivitou je Diversio (www.diversio.cz ), subjekt podporující transformační projekty skrze síťování a propojování různých oblastí. Mojí první otázkou bylo, jak Linda dostala nápad propojit české a izraelské podnikatelky a proč zrovna v Izraeli? A potom už jsem jenom se zájmem poslouchala.

„FAJN, USPOŘÁDÁM MISI…“

„Před dvaceti lety jsem ukončila studium v Oxfordu se zaměřením na Hebrew and Jewish studies (Hebrejská a židovská studia). Když jsme dostávali diplom, bylo nám jasné, že jsme prožili báječný rok a jedinečnou zkušenost, ale zároveň jsme si říkali – studovali jsme předmět, který nám v životě téměř k ničemu nebude. Věděli jsme, že nás čekají kariéry právníků a diplomatů. Já sama jsem pokračovala studiem mezinárodních vztahů v Ženevě. Pracovně jsem začínala na Ministerstvu zahraničních věcí. Hodně jsem se angažovala v podpoře žen, protože nejsem spokojená s jejich zastoupením na nejvyšších pozicích v politice, korporátní či akademické sféře.

Jsem členkou Rady pro komercializaci Univerzity Karlovy (Centrum pro přenos poznatků a technologií). Jejím úkolem je dávat pozor, aby výsledky aplikovaného výzkumu byly k dispozici skutečně celé společnosti, neboť prostředky pro přenos z primárního do aplikovaného výzkumu platíme všichni ze svých daní. Výsledky by měly tedy sloužit všem. Rada je dobře vyvážená, jsou v ní muži i ženy, zástupci různých generací i vědních odvětví. Díky této práci jsem si uvědomila, že když úzká skupina lidí rozhoduje o průběhu výzkumu, jeho financování, složení vědeckých týmů, apod., ovlivňuje to v důsledku směřování společnosti. To mi otevřelo oči pro vnímání, jak je důležité hned na začátku procesu nastavit paradigma např. přítomností žen v poradních pozicích.

Mé další kroky vedly do technologické agentury, kde jsem se stala externí hodnotitelkou pro oblast průmyslu 4.0 . A to přestože mám humanitní vzdělání. Nicméně si tam nikdy nepřipadám jako outsider nebo „blondýna“, kterou shodou okolností skutečně jsem, ale jako někdo, kdo přináší jiný úhel pohledu. Mohu se na celý projekt podívat pohledem, který lidé uvnitř nemají. Např. vidím, že jsou preferovány skupiny jako jsou mladí sportovci nebo mladí bezdětní lidé, zatímco zájmy žen matek nebo starých lidí hájeny nejsou a jejich úhel pohledu není zohledňován. Takže se mohu zeptat, co uděláme pro ně.

A v té době jsem začala jezdit do Izraele, protože kamarádka tam udělala aliju (získala občanství a odstěhovala se do Izraele). Její dcera byla nejlepší kamarádka mé dcery, a my maminky jsme si řekly, že jejich kamarádství nadále podpoříme. Vždy jsem se z Izraele vrátila neuvěřitelně inspirovaná a nabitá energií. Spousta lidí mi začalo říkat, abych je příště vzala s sebou. Asi to vypadalo, že na něčem ujíždím… (smích). A tak jsem si řekla: Fajn, uspořádám misi.

„OTEVŘELY SE MI VŠUDE DVEŘE…“

Začala jsem se dívat na program podnikatelských misí jako takových. A zjistila jsem dva zajímavé faktory. Zaprvé, do vládních letadel většinou berou  muži muže a hovoří s dalšími muži, takže ženský element se opět ztrácí. Pokud ženy letí, jsou to jednotlivkyně. Zadruhé, muži hovoří pragmaticky o investičních celcích, prodeji velkých komplexů, stavbách, turbínách,…. Tam podle mne ale není budoucnost. Pojďme se podívat, jak se společnost vyvíjí! Pojďme se podívat na startupy („podnikatelský subjekt, typicky popsaný jako nově založená či začínající společnost a rychle se vyvíjející a měnící společnost“, zdroj: Wiki), akcelerátory („soukromá obchodní společnost či instituce zřízená krajem či městem anebo pracoviště přidružené k vysoké škole či univerzitě, která pomáhá novým společnostem (především startupům) akcelerovat jejich vývoj a růst“, zdroj: Wiki), inkubátory („ buď soukromá obchodní společnost anebo instituce zřízená krajem či městem jako přidružené pracoviště vysokých škol a universit, která pomáhá novým a začínajícím společnostem (startupům) v době, kdy jsou tyto společnosti nejzranitelnější, tedy na začátku jejich podnikání. Inkubátor pomáhá tím, že poskytuje služby jako je například školení, jak správně nastavit obchodní plán či marketing, a další aktivity jako pronájem kancelářských prostor či poskytnutí kontaktů v daném oboru. Dalším smyslem inkubátorů je vytvářet pracovní místa a podporovat celkové podnikatelské prostředí v lokálních komunitách.“ Zdroj: Wiki). Pojďme se podívat, jak vzděláváme děti, jak se staráme o ty, kteří si už sami pomoct nemůžou.

Izraelci se nápadu ženské podnikatelské mise neuvěřitelně chytli a hodně mi pomohli. Pomohly mi kontakty v Izraeli: účastnila jsem se konference AJC (American Jewish Committee, velmi prestižní americká organizace pro ochranu práv Židů a sociálních práv obecně), kde jsem získala přehled, co je aktuálně v Izraeli „top“. Pomohl mi současný pan velvyslanec Izraele v České republice, J.E. Daniel Meron. Pomohla mi česká ambasáda, zvláště můj bývalý kolega z Ministerstva zahraničních věcí, pan velvyslanec Ivo Schwartz. Ten mi dal seznam žen – izraelských podnikatelek k navázání kontaktu. Jednou z nich byla i vedoucí AJC Avital Leibovitch. Udělala jsem s ní rozhovor – a jak je Izrael malý a lidé dají především na osobní doporučení, otevřely se mi prakticky všude dveře.

„JELY JSME ZMAPOVAT IZRAELSKÝ EKOSYSTÉM…“

V čem byla moje mise jiná? Jely jsme zmapovat izraelský ekosystém. Byly jsme se podívat na startupy, akcelerátory, např. v městském akcelerátoru v Herzliji, který hledá řešení problémů města s pomocí malých startupových firem a velkých firem hledajících možnost, jak se inovovat. Pak jsme se byly podívat ve škole IDC v Herzliji (soukromá univerzita). Je to škola, která podporuje entrepreneurship (soukromé podnikání) – tedy to, co nám tady v Česku chybí. Studenti už tam nedělají práce pro práce – to mne za mých studií nebavilo – , ale zakládají firmy, zakládají svoje startupy, mají laboratoř a všechno si mohou testovat v praxi. Je vidět, jak je to neuvěřitelně posouvá. Dále jsme se byly podívat u investorů, protože to je další důležitá oblast: je vidět, jak mají dobře zajištěn přístup ke kapitálu. Hodně těmto aktivitám pomáhá vláda, která vypsala spoustu zajímavých rozvojových programů, aby se firmám dařilo.

Zajímavé je, že i když samozřejmě Izraelci sledují úspěšnost, tak nejsou spokojeni, když je příliš vysoká. Říkají, že možná v tu chvíli sázeli na jistotu, a kdyby vybrali nějaké firmy, které jsou ještě odvážnější, tak by možná za pár let mohli mít úspěšnost vyšší. Tedy nejdou po takových věcech, které v rámci nových operačních programů tady měříme my, jako jsou studie či provádění konferencí, ale pracují s nápady s ohledem na budoucnost, aby se mělo co rozvíjet. Takto jsme izraelský ekosystém zmapovaly z mnoha úhlů pohledu.

„DIVERSIO MÁ PODPOROVAT ŽENY, ALE NECHCI DISKRIMINOVAT MUŽE…“

Na misi byly ženy ze státní správy, vysoce postavené manažerky z korporací, z univerzit, podnikatelky, investorky… Diverzita byla zajištěna už tím, že jsme byly z různých odvětví, a cenný pro nás byl nejen program, ale i vzájemné diskuse. Dodnes máme whatsappovou skupinu a podporujeme se. Celkem nás bylo dvaacet dva žen a jeden muž. Diversio má podporovat ženy, ale nechci diskriminovat muže (smích).

„DRZOST, PŘÍMOST, NÁPRAVA SVĚTA“

Kdybych měla shrnout, co jsem si z Izraele odnesla a co bych chtěla, abychom žili i v české společnosti, tak jsou to především postojové změny: nastavení naší mysli, zda něco jde nebo nejde. Začíná to u tradiční CHUCPE (jidiš výraz pro drzost, asertivitu): mít zdravou drzost, zdravé sebevědomí. A prostě to zkoušet, protože kdo nic nedělá, nic nezkazí. U nás je to ještě trochu „kdo nic nezkazí, ten je pochválen, a kdo je pochválen, ten je povýšen“. Chybí nám oceňování chyb.

U chucpe to začíná, ale chucpe samotná nestačí. Chucpe se prolíná s DIVERZITOU (rozmanitostí). Málokdo si uvědomí, že Izrael je země s imigranty ze sto třiceti zemí. Je neuvěřitelné, s jakým kulturním vzděláním a s jak různými myšlenkovými mapami tam lidé přišli. A tohle je diverzita! Téma „muži – ženy“ stále omíláme, ano, tam to začíná, je to nejviditelnější, ale my v Čechách nedokážeme pracovat ani s diverzitou čtyř generací na pracovišti nebo s diverzitou města a venkova.

Druhý koncept je TACHLES, „k věci“: typická izraelská přímost. „Jdu do toho“. Nebudeme to okecávat, nebudeme psát další studie proveditelnosti, ale ukaž, co umíš – a jsme zase u strachu ze selhání. Tak se to nepovede, no fajn! Tak se na tom něco naučíme! Statistiky nám říkají, že osmdesát procent prvních startupů se nepovede – ale také říkají, že devadesát procent těch druhých se povede! My se zasekneme na tom, že se projekt nemusí povést. Jenomže vždy se člověk něco naučí. Vyzkoušet si to, nečekat, až to bude perfektní – protože perfektní to v tomhle světě stejně nikdy nebude.

Třetí koncept, můj nejoblíbenější, je TIKKUN OLAM: dělat svět lepším místem. Izrael je malá země obklopená více méně nepřátelskými zeměmi, a proto jejich produkty musí být od samého počátku globální. Všichni tam mluví perfektně anglicky. (To je mimochodem také pro nás poučné – jak nejsme ani po třiceti letech schopní odblokovat náš strach z jazyků.) Nemluví perfektně, ale domluví se. Myslí světově a snaží se udělat svět lepším místem. To je dávná tradice judaismu.

Na Izraeli se mi líbí jejich otevřená mysl: co objeví, chtějí sdílet se světem. Nenechávají si to pro sebe. Dávám příklad fenomenálních projektů, které vznikly v Izraeli a pomáhají: i na českém trhu dostupné brýle OrCam, což jsou brýle, které nevidomým umožňují téměř číst a potkávat lidi. Jsou lokalizované do češtiny – Izraelci dali takto najevo, že česko-izraelské vztahy jsou nadstandardní. Dále např. jsou zkonstruovaná chodítka, která paraplegikům pomáhají chodit nebo alespoň stát, takže nemusí sedět na vozíku. V Izraeli byl také vyvinut invalidní vozík pro rozvojové země, který stojí osmdesát osm dolarů. Většina lidí v rozvojových zemích si nemůže z finančních důvodů běžný vozík dovolit. Tak se sjeli inženýři a dali dohromady nápad, který si dnes každý může vytisknout na 3D tiskárně a sestavit. V medicíně máme umělou inteligenci, big data. Moje kamarádka vyvíjí aplikaci, která se věnuje prevenci rakoviny prsu, protože rakovina prsu se posouvá do nižších věkových skupin a každoroční kontrola už není dostatečná. Na základě anamnézy a rodinné historie ženě aplikace řekne: „V tolika letech začněte a dělejte tohle, vyvarujte se tohohle…“ A to je jenom pár příkladů.

„IZRAELKÁM SE LÍBILA NAŠE SOUDRŽNOST“

Na vztahu mezi Izraelem a Českem je potřeba i dnes pracovat. Ano, cesta prezidenta Masaryka jako první hlavy evropského státu na území mandátní britské Palestiny či jeho obhajoba křivě obviněného Žida Leopolda Hilsnera utvořila dobrý základ, ale to je minulost, a z té se nedá žít věčně. Proto chci v misích pokračovat a kromě žen vozit do Izraele i děti. Při setkání s izraelskými podnikatelkami Izraelky zmínily, že se jim líbí naše česká soudržnost, něco jako „slovanská vzájemnost“ (smích). Jedna na druhou jsme při představování navázaly, řekly jsme, jak jsme se seznámily, jak se podporujeme. V Izraeli je veliký tlak na výkon a na individualitu, takže na vzájemnou podporu a síťování není čas a energie. Proto byl náš přístup pro Izraelky inspirativní. Koneckonců to je způsob, jak ženy dělají byznys – pěstujeme vztahy, kultivujeme společnost. Trendem už není víc se hnát za výkonem, ale ukazovat, že výsledků lze dosahovat právě tím, že se propojíme, podpoříme, nasdílíme si kontakty a budeme si pomáhat. Zároveň bychom neměly skončit jenom u povídání nad kafíčkem. Od slov k činům! Jak říkají Izraelci: Ja´ala, ja´ala! (arabské slovo v hebrejštině ve významu „do toho, pojďme na to!“)

„JE MI LÍTO, ŽE SAMA NEJSEM DÍTĚ A NEMŮŽU TAM JET…“

V listopadu bude druhý ročník mise pro ženy podnikatelky. Část žen z loňské mise byla tak nadšená, že pojede znovu, takže chci připravit jiný program. Zachovám Tel Aviv a Jeruzalém jako základní body, chtěla bych se tentokrát podívat do Beer Ševy, což je město zajímavé z hlediska kybernetické bezpečnosti. Univerzitu v Beer Ševě dlouho vedla žena – a myslím, že byla vůbec první Izraelkou na tak vysoké pozici. Zajímavé je i plánování Beer Ševy jako města v poušti. Chtěly bychom se podívat do (arabského) Nazaretu – město je dobrým příkladem židovsko-arabské spolupráce stojící na ženách. A končily bychom na Golanských výšinách.

Nově připravuji program Tikun Olam pro děti, abych podpořila jejich podnikavost a objevování. Když se podíváte na českou mládež, nadějnou příští generaci, po čem touží? Získat dobré místo v zahraniční korporaci. Po čem touží mladí Izraelci? Vybudovat nějaký startup a jednou ho korporaci prodat. Takže mi došlo, že je potřeba začít v útlém věku, tak jako začínají Izraelci. Jsem velmi ráda, že jsem získala zastoupení pro společnost Big Idea, což je jednička v pořádání mládežnických kempů, kdy vezmou děti od sedmi do sedmnácti let, rozdělí je do věkových skupin a děti si mohou vybrat ze čtyřiceti workshopů. Je mi trochu líto, že sama nejsem dítě a nemůžu tam jet… (smějeme se). Na druhou stranu bych určitě nevěděla, jestli chci stavět robota, lítat s dronen, zabývat se kybernetickou bezpečností, surfovat v moři nebo hrát divadlo…“

Díky za rozhovor a hodně radosti z propojování!

Více o Lindě a její práci na jejím webu www.diversio.cz

Foto z mise – Linda v bleděmodrých šatech v první řadě druhá zprava.

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K TÉMATU VÍCE NA TOMTO WEBU:

 

HANALISA OMER Můj život je miniaturou židovského osudu

S religionistkou Kristýnou Kuboňovou o hebrejštině a pomluvách

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli