Cítím to stále velmi živě. Jsem na pracovně-prázdninovém pobytu v české evangelické vesnici Bohemka, v černomořských stepích, 2000 km od domova a 150 km od Oděsy. Jezdím sem jako členka občanského sdružení Centrum humanitární pomoci krajanům na Ukrajině každé léto na šest týdnů učit děti z českých i smíšených rodin český jazyk a kulturu. Ve volném čase se toulám po polních cestách. Moje blíženecká láska k volnému pohybu a otevřenému prostoru je plně sycena, pole slunečnic, pohanky či pšenice o rozloze 2 kilometry čtvereční mne stále nechávají v úžasu nad rozměry, které z Čech neznám. Ten den jdu, kam mne nohy nesou. Obloha je stabilně již mnoho dní jasná, zalitá sluncem, mohu chodit bosa, v tílku a šortkách. Ráj.
Nohy mne dovedou na zvláštní plac, kde není nic zasázeno (což je neobvyklé). Louky a pastviny zde nebývají, krávy se pasou na obecní louce ve vesnici. Jak vstupuji do nízkým plevelem zarostlého prostoru, moji hruď zavaluje zvláštní tíha. Na obloze se objeví mraky, Slunce jakoby zmalátní, rozplizne se. Z nečekaného ochromení si sedám, oddechuji, odpočívám. Když po nějakém čase vstávám a vydávám se na cestu zpět, vyruším hejno černých ptáků. Zážitek se na jiném místě nikdy neopakoval, i když jsem okolí blízké i vzdálené prochodila opravdu pečlivě.
ZAPOMENUTÉ MÍSTO ZAPOMÍNANÉ VRAŽDY
Ke konci pobytu sdílím svoji zkušenost s drahou babičkou Annou, moudrou a usměvavou ženou. Zvážní a vypráví mi příběh. Zhruba pět kilometrů na sever je vesnice Novomikolajevske, dříve Vilémovka, kterou založili němečtí osadníci. Asi osm kilometrů na jih je vesnice Novopavlovka, před válkou zvětšiny osídlená Židy. Jak s Němci, tak se Židy udržovali čeští hospodáři vřelé a přátelské vztahy. „Stejná kultura, stejná úroveň“, odtuší babička Anna. „Pracovití, solidní, moudří.“ Druhá světová válka demografií zamíchala. Německé kolonisty s sebou na ústupu vzala armáda – a podle zpráv je nechala kdesi napospas, když jim tempem nestačili. A Židé? „Vyvedli je na plac mezi Novopavlovkou a Bohemkou a tam je všechny postříleli. Ani nevíme, kde jsou pohřbení. Vypráví se, že krásná rabínova dcera si na tu cestu vzala svoje nejlepší šaty.“ Ano, bylo to to místo.A já se skrze své tělo dotkla jeho paměti.
Timothy Snyder, aktuálně nejerudovanější a nejinspirativnější historik holokaustu, píše ve své studii: „Fundamentálním naratologickým problémem východních invazí z let 1939 a 1941 je nepřítomnost místních textů, pramenů v místních jazycích. Prameny v němčině mohou zobrazovat úpadek a pád civilizace, absence pramenů v jidiš, polštině a ruštině působí, že likvidace jednotlivců i zničení společností se zdají pro výklad nepodstatné. Historik je od počátku držen v odstupu od toho nejhoršího z nacistické politiky. Čtenář je zdánlivě ponechán mezi civilizací, která písemně zaznamenává svůj vlastní úpadek, a zónou bez písemností, temnotou nepopsaného listu.“ („Politika života a smrti“, str. 19)
Dnes a tady to zní neuvěřitelně. Vezměte si jenom, co za paměťovou stopu je za každým z nás. Papíry, digitální záznamy, legitimace. Vysvětlujte dnešním studentům, že problémy s odsouzením viníků holokaustu po válce pocházely mimo jiné z faktu, že nebyl důkazní materiál – fotky, rozkazy, hlášení popisující přesný průběh událostí bez použití newspeaku („eliminace“ místo „vražda“). Vysvětlete jim hodnotu fotografie pořízené řeckým vězněm Osvětimi zachycující členy Sonderkommanda třídící věci lidí zavražděných v plynových komorách. Vysvětlete jim, v době mobilů, tabletů a iPodů, nadlidské úsilí, které ho stálo získání fotoaparátu, a neuvěřitelnou odvahu, když stisknutím spouště nasazoval (nejen) vlastní život.
Na místě, které jsem nevědomky nacítila, není ani pomník. Až zemře babička Anna a ostatní lidé její generace, nikdo nebude vědět, co se na místě stalo. Já sama bych ho dnes už nenašla.
PAMĚŤ STARÝCH DUŠÍ
Jako děti jsme stávali u památníčků padlých pražského povstání v pionýrských krojích. Brala jsem to velmi vážně. V osmé třídě jsem napsala slohovou práci na téma „jak je to smutné, když lidé zemřeli pár dní před koncem války. Po tolika letech doufání a nadějí“. Vyhrála jsem nějakou cenu a učitelé na mne koukali jako na přemoudřelé dítě (kterým jsem byla) – jak ve svém věku mohu přemýšlet o takových věcech? Já znám však mnoho dětí, malých i větších, kteří přemýšlí o hlubokých věcech. Staré duše disponují zvláštním druhem paměti. Při dospívání většinu důležitého zapomeneme. Nebo to není tak důležité?
Paměť je rozhodně zajímavý fenomén. Je spojena s vůněmi a pachy, obrazy, zvuky, tělesnými vjemy. Zatěžuje nás? Zotročuje strachem? Svazuje očekáváními, takže se nemůžeme pohnout „vpřed“? Hodně o tom přemýšlím a naciťuji v souvislosti s mnohokrát opakovaným požadavkem nového paradigmatu „opustit vše, co už nám neslouží“, „zbavit se balastu“, „detoxikace duše, ducha i těla“… Ale lze to skutečně a je to žádoucí? Co z člověka zbude bez paměti?
Spíše vnímám, že je potřeba získat nadhled. Nebýt „chycený v emoci“ , kterou vzpomínka vyvolává.OD-PUSTIT. Moje zkušenost ale je, že může jít o vrstvy a nikoli jeden projev. Když jsem v roce 2011 psala knihu „Jak učit o holokaustu“, byl to pro mne zároveň proces uzavírání bolestného tématu. Už jsem se nechtěla více do smutku a nespravedlnosti s ním spojených nořit. Skutečně jsem cítila klid a spočinutí, nikoli drásavé emoce jako do té doby. V loňském roce se téma vynořilo opět, ale už jinak, na jiné úrovni – v jiné vrstvě? Možná mi pomohl Jupiter v Panně: vnímala jsem zátěž mužské energie s tématem spojenou (v tématech hrdinství, boje, zbabělosti, selhání, iluzí o moci, kolaborace, odvahy, …) a potřebu rozlišování, přesného pojmenování, zvědomění co nejblíže pravdě obětí i pachatelů, očištění od ideologií a manipulace (mimo jiné totalitními školními systémy, kterými jsme prošli).
PŘÍPADOVÁ STUDIE: KATYŇ
„V dubnu 1940 si psal jeden polský důstojník, stejně jako mnoho jiných, deník. Většina jich byla rezervními důstojníky, přičemž polští rezervní důstojníci byli akademici. Kdo studoval, byl povolán do rezervy. A protože byl věk psaní, vedli si vzdělaní lidé deník, jako tento důstojník. Předposlední zápis zněl: „Chtěli můj snubní prsten, který jsem…“ Zde je věta přerušena. Důstojník byl na místě jménem Katyň a pravděpodobně se domníval, že ho brzy popraví. Také věděl, že sovětští úředníci NKVD (tajné policie), kteří je hlídali, budou žádat jejich cennosti předtím, než je odpraví. Proto jeho zápis končí tečkami, protože svůj snubní prsten chtěl skrýt tak, aby jej nenašli, ale nejspíše jej stejně nalezli. Jeho deník byl o pár let později exhumován spolu s ním, proto jej máme.“ ( Timothy Snyder, „Politika života a smrti“, str. 67)
V sobotu večer jsem si pustila polský film „Katyň“. Asi není potřeba se příliš rozepisovat, o čem film je, vše je obsaženo v názvu, tak jenom stručně. Dne 1.září 1939 napadlo nacistické Německo ze západu Polskou republiku. Proti Němcům vyjela hrdá, leč chabě vybavená polská armáda na koních. Na základě německo-sovětské smlouvy dne 17.září bylo Polsko napadeno z východu stalinskou Rudou armádou. Poláci neměli šanci se ubránit na obou stranách. Bolševici zajali polské důstojníky (vojáky přenechali Němcům) a deportovali je dále na východ. „Strčili nás do vězeňského vozu. Takový jsem nikdy neviděl. Říká se, že padesát procent vozů v SSSR jsou vězeňské vozy,“ píše si rotmistr Andrzej, jedna z postav filmu, do svého deníku. Sovětský svaz nepodepsal ženevskou konvenci o ochraně válečných zajatců, což vzbuzovalo mezi polskými důstojníky oprávněné obavy. Na různých místech, nejvíce v katyňském lese, bylo potom v dubnu 1940 odhadem 22 000 důstojníků, nejen profesionálních vojáků, ale i civilistů – rezervistů, zavražděno metodou NKVD – ranou pistole do týla.
Jak německá armáda postupovala na východ, hromadné hroby objevila a těla exhumovala. Mrtví byli identifikováni podle vojenských knížek, deníků, osobních věcí. Jejich jména byla čtena v polských městech z tlampačů, vytištěna v novinách. Jedna z hrdinek filmu, Andrzejova manželka, žijící v Krakově – v té době hlavním městě německého Generálního gouvernamentu, poslouchá, čte a na kraji hysterie opakuje: „Jeho jméno tam není. Jeho jméno tam není.“ Živí v sobě planou naději. Ještě neví, že došlo k záměně identity a její manžel byl zavražděn pod jménem kolegy, který zůstal naživu.
Němci použili katyňský masakr pro svoji propagandu. Když se válečné štěstí obrátilo, bolševici z vražd obvinili nacisty a používali je pro svoji vlastní propagandu. Pro tyto účely museli změnit datum – posunuli rok masakru na rok 1941, kdy v místech již byla německá armáda táhnoucí na Moskvu. „Ať se prolitá polská krev stane zárukou obrození naší svobodné vlasti,“ hřímá hlasatel, mé generaci z dětství známým komunistickým newspeakem. Ve filmu jsou ukázky původních dokumentárních filmů – nejprve německého, potom ruského. Z posledních dopisů svých mužů, synů, bratrů a otců i z osobních předmětů, které byly v některých případech vráceny rodině, však rodinní příslušníci poznali, že vrahy byli Rusové. Po válce ovšem nacistickou moc nahradila moc komunistická a za zpochybňování viníků bylo vězení. Zatčená Agnieszka, sestra zavražděného leteckého inženýra, která svému bratru nechala udělat náhrobní kámen s nápisem „zavražděn v dubnu 1940“, říká vyšetřovateli: „Němci to na mne zkoušeli pět let, a Vy si myslíte, že mne zlomíte za pět minut?“ Je odváděna do cely – a její pohled do kamery divákovi utkví pod kůží. Válka trvala šest let, komunismus (nejen) v Polsku a „věčná družba s lidem Sovětského svazu“ přes čtyřicet.
LÉČENÍ I POPÍRÁNÍ PAMĚTI
Film natočil v roce 2007 slavný polský režisér Andrzej Wajda. Narozen 1926 (ano, bude mu devadesát let…), jeho otec Jakub Wajda byl v katyňském lese zastřelen. Na začátku filmu je věnování „Mým rodičům“. Většina filmu zachycuje nepřipomínané hrdiny všech válek – lidi, kteří zůstanou doma. Ženy, matky, děti, staré otce. Wajda natočením filmu, mimochodem výborného, léčil svoji osobní paměť a zároveň paměť a ránu svého národa. Ránu, která pokračuje. (Při pádu letadla 10.dubna 2010 s téměř stovkou významných osobností Polska včetně prezidenta, letících na pietní akti do Katyně, nikdo nepřežil.)
Je otázkou, jak léčí svoji kolektivní paměť Rusové. Oficiálně přiznali, že byli vrahy, ústy Michaila Gorbačova v roce 1990. Klíčový dokument – příkaz k vraždě polských válečných zajatců, navržený ministrem vnitra Berijou a podepsaný Stalinem, maršálem Vorošilovem, ministrem zahraničí Molotovem, šéfem „výboru obrany“ Mikonajem, a souhlas k vraždě podepsaný komisaři Kalininem a Kaganovičem – byl zveřejněn elektronicky až v roce 2010 na příkaz prezidenta Medveděva. Vzhledem k aktuální situaci v Rusku neočekávám pravdivou sebereflexi minulosti: Totalita je otevřeně velebena a Putin se za podpory propagandou zpracovaného obyvatelstva opět stává diktátorem. Archívy se uzavírají, pravdy zamlčují a lži umožňují život v iluzích (a naopak znemožňují kritické myšlení, cítění a pojmenování minulých dějů. Tedy i léčení paměti.).
Jak ví každý z nás, individuální paměť má obrovskou sílu. Vědomě i nevědomě ovlivňuje naše životy a z přítomného okamžiku ovlivňuje naši budoucnost. Léčení paměti – pravdivé pojmenování, jasné rozlišení, zvědomění, vyslovení, vynesení na světlo – pomáhá k uvolnění bloků. Energeticky to vnímám jako okamžik projasnění, pročištění. Bod čiré přítomnosti, bez pachuti a zápachu. Hlas trpících předků je usmířen, země prosycená krví je utišena, místa násilného odchodu proti svobodné vůli obětí jsou zklidněna.
VNITŘNÍ a VNĚJŠÍ ZMĚNA MYŠLENÍ A VĚDOMÍ
Jednou z podmínek je „pokání“. Slovo není mé oblíbené, protože je teologicky zkreslené. „Pokání“ není jenom lítost. Jak říkají jiné a původní jazykové verze: hebrejská „tešuva“, doslova „návrat“, je „návrat na cestu k Bohu, tj. návrat na správné životní cesty, k etickému, mravnímu chování“ , včetně lásky k bližnímu. Řecká „metanoia“ je „změna myšlení“. Ano, lítost nestačí, je potřeba vnitřní změna a následně vnější změna. Změna vědomí a změna chování, činů. Vnitřní změna se projeví navenek, mým dalším životem, ve kterém se chovám jinak a snažím se své předchozí činy neopakovat a možná i v něčem napravit (pokud je to možné). (K tématu viz. článek na tomto webu http://www.oheladom.cz/2011/puvodni-clanky/katharine-von-kellenbach-studie-k-holokaustu/ )
Tento proces na kolektivní úrovni proběhl u německého národa – a jako hebraistka ho sleduji opravdu přísně. Němci proměnou prošli a dokládají to svým chováním. Češi jsou někde na půl cesty. O nespravedlivém a zbytečně krutém vyhnání Němců už se ve slušných kruzích mluví s lítostí a hanbou a o podílu „obyčejných lidí“ na realizaci a čtyřicetiletém udržení komunismu pochybují snad pouze ti, kteří mají máslo na hlavě a jsou naučeni svádět vinu na „ty druhé“. Aktuální vývoj Ruska mne příliš nepřesvědčuje, že by léčení kolektivní paměti a proces „pokání“ vůbec začal probíhat. Přitom je za co se stydět – za zločiny komunismu,spojenectví s nacismem, podíl na holokaustu, zničení pobaltských států, Ukrajiny a Běloruska v roce 1940 a obsazení států střední Evropy po roce 1945, potlačení revolucí v Maďarsku 1956, Československu 1968 či Polsku v 80. letech, vyvraždění elit – vlastních i cizích, zničení kultury a zavedení pseudokultury…. Místo reflexe je tu zpět stará koloniální expanze a totalitní slovník.
Je to jako hnis v ráně – musíte ji otevřít a se soucítěním pročistit, jinak se tělo a duše nevyléčí.
TĚLO NESE PAMĚŤ: RODINA
Rozloučím se mojí vlastní zkušeností léčení paměti. Když bylo mé starší dceři deset let, dosud zdravé dítě začalo z ničeho nic mít často vysoké horečky. Jeden den ležela bez hnutí,druhý byla zdravá. Při terapii aura soma a práci s tělem u paní Zdeňky Tuškové se ukázalo, že je v rodovém systému otočena čelem k mému milovanému dědečkovi. Dělá to místo mne, aby mne chránila, a chytá jeho zprávu: prosbu o připomenutí jeho osudu.
Dědeček byl předválečný člen komunistické strany, účastník komunistického odboje zrazený spolubojovníkem („V každé komunistické buňce byl nejmíň jeden zrádce,“ říkával trpce…), vězněný v Malé pevnosti v Terezíně a v koncentračním táboře Mauthausen, zachráněný svými přáteli před jistou smrtí v elektrických drátech a osvobozený americkou armádou. Poválečný komunistický funkcionář v kultuře a školství, náměstek primátora Města Prahy. Za ruské okupace vězněný Rusy a nucený k podpisu úmrtních listů – nikoli „byl zastřelen“ (podle pravdy), ale „zajelo ho auto“. Odmítl. O funkce přišel.
Pamatuji si ho jako laskavého muže se smutnýma očima, vonícího dřevem (jeho láskou se stalo řezbářství), s náručí pro mne vždy připravenou. Zemřel předčasně v šedesáti letech na infarkt.
Napsala jsem do muzea spravujícího koncentrační tábor Mauthausen a poprosila o zaslání nějaké památky na mého dědečka. Za několik týdnů přišla zdvořilá odpověď – a fotografie vstupní knihy, kam byli zapisováni vězni při příjezdu do tábora. Jméno, datum narození, přidělené číslo, povolání, poznámka „politický vězeň“, „hrozba bezpečnosti lidu a státu“ tedy bez případné právní ochrany, přidělený do bloku 9 v části tábora, kde byli i ruští zajatci – tj. tam, kde byla největší pravděpodobnost smrti.
V rituálu jsme dědečkův osud připomněli a v konstelaci dcerku otočili tak, jak mají potomci vůči předkům stát – zády, tváří dopředu, do budoucnosti, ke svým dětem…
Při sledování filmu Katyň jsem před monitor počítače dala svíčku. „Ať oheň očistí, co může..“. Krátce po začátku mi skočil na klín náš drahý kocour ochranář. Kdo máte doma zvíře, jistě víte, jakou práci pro nás a s námi dělají… Jak léčí paměť. Vědomou i nevědomou tíhu, smutek, pochyby o lidství našeho živočišného druhu.
„Zničení polského státu si polská historie pochopitelně pamatuje, co je často přehlíženo, je to, že se zde překrývají polské a židovské dějiny. Polští občané zavraždění NKVD, obvykle rezervní důstojníci s vyšším vzděláním, byli zabiti, protože představovali elitu polského státu. Často to byli Židé, jejichž smrt v sovětských rukou ponechala jejich rodiny, aby čelily německé okupaci bez nich. Wilhelm Engelkreis, polský židovský lékař, byl zavražděn v Katyni. Jeho dcera, píšící později z Izraele, si vzpomíná na své dětské zoufalství. Lékař Hironim Brandwajn byl zastřelen ranou do zátylku v Katyni spolu se svým bratrem. Jeho žena Mira zemřela ve varšavském ghettu o dva roky později, aniž by věděla, co se s jejím manželem stalo. Například Mieczyslaw Proner byl lékárník a chemik, Žid a Polák, rezervní důstojník a účastník bojů. Bojoval v polské armádě proti Němcům, aby byl zajat Sověty a zavražděn kulkou do zátylku. O několik měsíců později byla jeho matka poslána do varšavského ghetta, odkud byla odvezena do Treblinky a zplynována. (Timothy Snyder, „Politika života a smrti“, str. 156)
PŘEJI NÁM VŠEM ODVAHU TŘÍBIT SVOJI PAMĚŤ A POJMENOVAT MINULOST, ABY MOHLA ODEJÍT. Jsme lidské bytosti a paměť k nám patří. Teď jde o to, aby nám nebránila v pohybu ducha, duše a těla. Poděkovat – a s vědomím, co je potřeba dělat jinak, se otočit tváří dopředu, do budoucnosti, k našim dětem… Tak se staň.
Psáno u příležitosti Dne památky obětí holokaustu (27.leden).