SPIRITUALITA NOVÉHO PARADIGMATU

Abych se náhodou nenudila, připravuji kulturní program pro synagogy v Jičíně a Turnově. Něco jako „Chceš zajímavou kulturu? Zařiď si ji až do domu“. Je to krásná práce s prima kolegy a spolupracovníky. O vtipné i napjaté situace není nouze. Aktuálně poslední akcí byla doprovodná přednáška fotografky Elišky Blažkové k jedinečné výstavě Haredim (výslovnost: Charedim, česky „horliví“, hebrejský název pro ultraortodoxní Židy v Izraeli). Její jedinečný černobílý fotografický soubor, dostupný i jako krásná kniha, mapuje život nejkonzervativnější části ultraortodoxních Židů – obyvatel jeruzalémské čtvrti Mea Šearim. Vyjímečnost souboru a odvahu fotografky člověk ocení, když zná segregovanou, vůči ženám a cizincům nepřátelskou mentalitu této skupiny. Zajímavá přednáška mne znovu donutila se zamyslet nad tím, jak moc se spiritualita v současné době proměňuje, co je stále živé a co už mrtvé, a jak vypadá spiritualita nového věku? Určitě jinak než házení kamenů a pokřikování na ženu, která se s respektem snaží nahlédnout do zajímavého, tolik odlišného světa. Jinak než výchova podobná vymývání mozků, vytyčování „neměnných“ pravidel diskriminujících určité skupiny (tradičně ženy, zvláště neplodné ženy, a lidi odlišné sexuální orientace) a uzavření v bublině vlastní reality s trestem pro všechny, kdo z ní vykročí.

ZMĚNA a reakce na ni

Procházíme obrovskou proměnou, jejíž součástí je zpochybňování kulturních, potažmo náboženských vzorců, vtištěných do našeho vědomí, podvědomí a nevědomí. U mnoha těchto vzorců a programů vnímáme, že už nám neslouží, ale naopak jsou brzdou ve vývoji a růstu. Vnější tlak evoluce – evoluční proces živé planety Země – Gaii, přirozeně tlačí na vše, co vývoji brání. Z našeho pohledu to vypadá, že se rozpadají staré jistoty, tedy to, co bylo „normální“ a „bezpečné“ po stovky let. Ocitáme se v obrovské nejistotě. Dění se hrne nezadržitelně vpřed a stále se zrychluje, takže mnohokrát ani nemáme čas na reflexi, jak se přizpůsobit novým situacím a zda naše adaptační snahy fungují, protože se situace opět změnila. V podstatě můžeme – na první pohled – zvolit ze dvou možností. První cestou je procesu se poddat, nechat se nést a v rámci svých možností s ním spolupracovat. A hledat pevný bod zcela novým způsobem. Jak krásně řekla kamarádka Ajka, matka čtyř dětí, v našem rozhovoru: „Fakt to nestíhám. Smířila jsem se s tím, že tomu nerozumím. A kdybych chtěla být nervózní, stačí mi podívat se na Fandu s Máří (5 a 2 roky). Vnímám, jak jsou klidní. Vím, že oni vědí lépe než já. Takže jestli jsou oni klidní, není čeho se bát.“ Lépe bych to neřekla. Podobně s námi spolupracují zvířata či rostliny: kdo je na ně napojený, ví, o čem mluvím. Čili ve víru dění nám pomůže důvěřovat bytostem na Zemi přirozeně napojenějším a inspirovat se jejich důvěrou.

Druhou možností je se skrze strach, ego, sebezahleděnost, neschopnost přesáhnout obzor jiných možností, než které známe…, zaseknout na pozici „nic se neděje“, resp. co se děje, je špatně, ale nedonutí mne to cokoli změnit. Se změnou podvědomě bojovat nebo ji ignorovat v zájmu zachování iluze, že se v mém životě nic nemění, všechno bude jako dřív a já nemusím nic měnit. Extrémní formou této reakce je regrese – návrat do nižších vývojových stadií, či lapidárně řečeno, úpadek. (Něco jako když posloucháte nového ministra průmyslu či starého ministra kultury a žasnete – kde se tady ti lidé s názory a vystupováním platnými v 80. letech minulého století berou?!?). Můžu zůstat v zaběhaných vzorcích chování a myšlení, které tak důvěrně znám, a tvářit se, že je vše ok. Většině lidí staré vzorce vyhovují, i za cenu bolesti z tlaku vývoje. V jejich světě za všechny problémy vždy může někdo jiný, a to jim skýtá uspokojení a „řád světa“.

Možná je tu však ještě jedna skupina, která celkový vývoj komplikuje. Jsou to lidé, kteří vykročili na cestu změny, ale v různých stadiích se zasekli. Zabloudili v džungli duchovních nauk, zaručených pravd a guruů, zasekli se ve vzpouře a neúctě vůči „systému“ (označují tak všechno, od státu a jeho institucí přes placení zdravotního pojištění až po volby) a žijí si ve svém vlastním světě v komunitě podobně smýšlejících. Připomíná to pubertální mládež a jejich šťastně bezstarostný život, s podporou rodičů (systému) za zády, což je ovšem bráno jako samozřejmost, soustředění na sebe a vlastní potřeby, pocit vítězství (všichni se plahočí, chodí do práce, jen já vím, co má smysl) a pocit svobody (ať mi nikdo neříká, co mám dělat, budu si dělat, co chci). Funguje to do určité doby: pak se vynoří celá realita, včetně vytěsněných temných částí, stínů. Čili nabídka dospělosti – vzít za své chování odpovědnost, přijmout realitu celou – nikoli jen výseč, která se mi hodí, přijmout skutečnost, že jsem součástí sítě, „já“ je i „my“, a překročit tak úzký obzor osobního prospěchu. Tato část, rebelové bez příčiny chycení v meziprostoru, je v Česku poměrně silná (viz. např. výsledky prezidentských voleb – cca tři rovnoměrné části, pro pana Drahoše, pro pana Zemana, a nepřišli k volbám) a komplikuje rozdělování populace, které aktuálně v pozemském kolektivu probíhá.

VĚDOMÍ

Zpět k tématu spirituality. Výzvou je už samotný termín. „Spirit“ je Duch: nová spiritualita ale propojuje a prostupuje vše, tělo, duši i Ducha. Jak důledně říkala skvělá psychoterapeutka Marion Woodman: kdykoli psala o duši, mluvila o „bodysoul“. Pro novou spiritualitu se tak bude mnohem spíše užívat termín VĚDOMÍ, resp. vibrace či frekvence vědomí. Jednak se tím odkazuje na skutečnost, která nás přesahuje. Vědomí zdaleka není jen myšlení: myšlení je součástí vědomí, ale plné vědomí používá i jiných poznávacích funkcí – cítění a citů, smyslového vnímání, intuice a instinktu. Universální, kosmické Vědomí , jehož různé části zachycovaly, pojmenovávaly a zhusta i uzurpovaly a ideologicky/teologicky upravovaly náboženské systémy minulosti, je nekonečně rozlehlejší než individuální vědomí: než  „já cítím, vnímám, vím, prožívám“. Jako bychom se z něho vynořili, byli jeho součástí, a zároveň jedinečnou, potenciálně vydělenou entitou, která má tu výsadu a dar, že se k němu může vztahovat a skrze něj růst.

Čili je zcela na nás, zda se rozhodneme jako individuální vědomí se vztahovat ke Kosmickému Vědomí („Moudrosti“, „Inteligenci“, apod.) a nechat se vést jako student učitelem, skrze rozšiřování možností těla a duše, skrze otevírání srdce, poznávání, prociťování nových vjemů. To je zmíněný růst vibrace či frekvence, který můžeme prožívat, a proměňovat se tak v soucitnější, laskavější bytosti, jež jsou si stále více vědomé propojení všeho v našem světě. Někdo tomu říká „duchovní růst“, ale tím vylučuje celistvost lidské bytosti – roste vše včetně těla, protože je vše propojené. Rozhodnutí je na nás, i když je otázka, která naše část toto rozhodnutí – plynout s procesem růstu Vědomí, učit se, co přichází, nebo zůstat v osvědčeném, naučeném, známém prostoru přesvědčení a názorů, – činí? Člověk ve stadiu růstu obvykle není kompaktní ve smyslu, že by všechny jeho části byly stejně vyspělé – obvykle jsou nějaké naše části vyspělejší a jiné ještě v „dětském“, nezralém modu, takže je otázkou, co převáží. Jak říkali rabíni: Vše je v rukou Boha, kromě bohabojnosti. Tj. proud toho, co bylo nazýváno „Bohem“, je tu stále přítomen, na nás záleží, zda se do něj ponoříme.

POZORNOST

Proces osobního růstu souvisí s tím, čemu věnujeme pozornost. Hebrejsky „dát na něco pozor“, „věnovat něčemu pozornost“, se řekne „sim lev“, doslova „položit srdce“. Srdce bylo ve starověku sídlem vědomí, tj. nejen citů, ale všech výše zmíněných poznávacích funkcí. Chrám srdce je harmonizační prostor, místo spojení „horních“ a „dolních“, duchovních a tělesných, transpersonálních a personálních energetických center v těle. Ve skvělém rozhovoru na DVTV s Danielou Drtinovou český kvantový fyzik Jan Rak popisoval skutečnost, kterou kvantová věda už sto let zkoumá, totiž, že naše pozornost tvoří realitu. Fokus, zaměření, a naše otevřenost vůči možnostem, vygeneruje výsledek, tedy přítomné dění. Kvantová věda tak potvrzuje to, co mystika tvrdila po staletí: totiž že jsme spolutvůrci „Boha“ (Universálního Vědomí) a měli bychom za to převzít odpovědnost. Tvoříme si svoji realitu v přítomném okamžiku, můžeme si tak tvořit budoucnost a můžeme i ovlivnit minulost – změnou svého pohledu.

ODPOVĚDNOST

Klíčovým slovem v pochopení této skutečnosti, totiž našich stvořitelských schopností, je slovo „odpovědnost“. Zatím to vypadalo v dějinách lidstva tak, že člověk, tvor hravý a tvořivý, objevoval – a choval se u toho jako dítě hrající si s krabičkou sirek. Bez jakékoli reflexe závažnosti dopadů, v určité slepotě, dané nadměrným rozvojem intelektových, rozumových schopností na úkor etické zralosti a vědomí souvislostí. Nejvážnějším případem je rozbití atomu – proniknutí do samého jádra hmoty a její ovládnutí, resp. pokus o ovládnutí. Vzhledem k tomu, že jaderná energie je archetypálně Temnou Bohyní, Plutem, nejmocnější silou vesmíru, je opravdu na pováženou, jak neskonale nabubřelý a zaslepený člověk v té chvíli byl. Důsledky nám asi nejnázorněji předvedla černobylská jaderná katastrofa, aktuálně zachycená v seriálu HBO, včetně lidské hlouposti, zpupnosti a totální neodpovědnosti.

MOC a POKORA

Znamená to, že si člověk má uvědomit svoji skutečnou moc, a tou je rozvoj osobní síly. „Vývoj je schopnost změnit osobní temnotu – nevědomé obsahy – ve vyšší stav. Čímž se navýší osobní moc – schopnost měnit/vytvářet si život tak, jak potřebujeme. Znamená to postavit se pevně na vlastní nohy a nemožnost být nadále manipulován. Čímž se člověk pro jakýkoli stávající systém (včetně náboženských systémů) stává nebezpečným. Čili – vývoj je návrat k osobní moci a neomezenému zdroji informací.“ (Vojta Franče)  Rozvoj osobní síly tak je vymanění se ze společenských vzorců postavených na manipulaci a zneužívání moci, „power over“ – moc nad někým a nad něčím. Se skutečnou mocí jednotlivce je spojená pokora – vědomí, že jsem součástí celku, a že jsou tu mnohem mocnější zákonitosti, než je moje osobní vůle. Zároveň ale vědomí, že s těmito zákonitostmi mohu spolupracovat z pozice odpovědnosti, viz. výše.

Tady je potřeba zmínit úkoly žen/ženské polarity, protože duchovní esencí žen je právě síla a moc. Úkoly jsou:  harmonizace, odpouštění, spojení s Přírodou a její Moudrostí, která i skrze ženy působí, tj. respektování cyklů, respektování života a smrti, péče o život. Vyladit zranění, ze kterých pramení vzpurnost a sveřepost („budu si dělat, co chci“), vyladit zajetí ve vzorci „oběť – agresor“. Ochrana bodu klidu, schopnost přijímání a odevzdání, spokojenost jemnost, něha a bojovnost v ten pravý čas. „Ženu poznáš podle šťastného srdce a šťastné srdce umí odpouštět…“ (Vojta Franče). Znamená to tedy, že moc nového paradigmatu je zcela jiná než ve starém paradigmatu: není postavena na násilí, hrubé síle a nátlaku, zásazích a bojích. Pramení z nevinnosti, laskavosti, soucítění, je křehká , a přitom nesmírně léčivá, hojivá , sytící a vyživující, ZCELUJÍCÍ protiklady a roztříštěnost.

NEVINNOST a INTEGRACE

Jak skvěle zachytil ve své konstelaci „Mapování viny a jejích dopadů pro lidstvo v průběhu času, její příčiny a integrace“ kolega z astrovýcviku Vojta Franče (http://ografologii.blogspot.com/2015/03/mapovani-viny-jejich-dopadu-pro-lidstvo.html ), největší překážkou na cestě k naší osobní síle je v (post)křesťanské společnosti zvnitřněný koncept VINY. Nebo jak říká kolegyně terapeutka Marie Madeira: největším kulturně-náboženským, vývoj blokujícím programem v judaismu je křivda, v křesťanství vina a v islámu čest. Tedy přesněji –  ideologicky utvořené, formované a zneužívané koncepty těchto kvalit. Abychom se osvobodili, je potřeba tyto programy nahlédnout, nahlédnout mocenskou manipulaci, která skrz ně působí (např. skrze vzdělávací systém, náboženství nebo proklamované společenské hodnoty), převzít odpovědnost a integrovat je.

U pojmu „integrace“ vždy v duchu vidím náš zahradní kompost: s afirmací „ano, i toto je moje, toto jsem přijal/a, toto mi kdysi možná sloužilo, a nyní to odevzdávám dalšímu procesu“ odkládáme staré vzorce, aby z nich třeba bylo i něco užitečného. Každopádně je už neneseme. S podporou spontánního procesu Gaii, s podporou léčivých přírodních procesů a dějů, s podporou kvalit a hodnot vnitřního dítěte, se můžeme vrátit ke své nevinnosti – „do Ráje“, ke Zdroji, což je označení Universálního Vědomí, „Božství“, které se mnou osobně nejvíce ladí. Jak říkali rabíni – Bůh je „meqor majim chajim“, Zdroj živé vody.  Očistit se a odpustit si. „To, co je v člověku nejvyšší, je tvůrčí nevinnost. Je to propojení nevinnosti, tvořivosti a sexuality.“ (Vojta Franče).

CELISTVOST

Patriarchální, tedy ve prospěch jedné polarity vychýlený mocenský model, za sebou nechal světonáhled, jehož převažujícím rysem jsou roztříštěnost, rozdělení (dualita), narušené vnímání souvislostí a propojení. Feminstická věda mluví o „either or mentality“, přístupu k realitě ve stylu „buď – a nebo“, jiná možnost jako kdyby nebyla a jako kdyby obě možnosti nemohly v různých realitách, v různých vibracích, existovat vedle sebe (jak se také děje). Planeta Země byla po tisíciletí výcvikovým prostorem jednak pro duše inkarnované do hmotného těla (úplně vidím ty reklamní poutače – „Přijďte si vyzkoušet jedinečný adrenalinový zážitek… Jen na Zemi!!!“), jednak výcvikovým prostorem v dualitě. Starověcí lidé, jejichž vědomá, podvědomá a nevědomá mysl byly ještě sladěny do jednoho pole, vnímali oba póly jako součást jednoho celku. Zhruba před 3 až 2 tisíci let však do označování pólů vstoupilo posuzování a nálepkování – jeden z pólů byl označen za více hodnotný než druhý (viz. např. používání termínů „rituální čistota a nečistota“, „dobro a zlo“, „logos a mythos“, apod.). Černá magie manipulující s posvátnou geometrií umožnila vychýlení do nerovnováhy a mocenské držení po stovky let- a že bylo potřeba fakt držet pevně, aby se to vládcům nevymklo. Nyní jsou v pohybu vesmírné síly, jejichž zvyšující se vibrace dosahuje pomalu úrovně, která dualitu, resp. existenci temnoty, neumožňuje (viz. článek Inelie Benz na tomto webu O povaze Temnoty v našem dualitním světě). Tam je ještě cesta daleká: pro nás je výzvou samotné přijetí Celistvosti a naladění se na ni, tak, jak ji geniálně zachycuje mandala jin-jang. Dynamický celek, kde se póly v případě přílišného vyhrocení překlopí do opaku, protože i v plné realizaci jednoho pólu je přítomna možnost druhého pólu (černá tečka v bílém poli a naopak).

PŘIJETÍ NAŠEHO SVĚTA

V praxi to znamená, že nás čeká lekce přijetí našeho „nedokonalého světa“. Přestat se sociálním inženýrstvím, s touhou po dokonale bezpečném, bezbolestném, světlém, sterilním světě, kde máme všechno pod kontrolou. Skutečný svět je nesmírně pestrý, rozmanitý, neustále se dynamicky proměňující a plný protikladů – kontrolovat ho není možné. Koncept „dokonalosti“ či „nedokonalosti“ pochází z našeho subjektivního hodnocení – hodně pomůže cvičení na zpracování strachu a láskyplná úcta k dynamice Přírody, kde se za zdánlivým chaosem skrývá řád, sledující jediný cíl: pokračování života. Mít odvahu milovat obyčejný život takový, jaký je, tomu se dnes říká hrdinství (smajlík…).

Znamená to mimo jiné nevěřit mesiášům, nutně falešným, a nevolit je ve volbách: záchranářství a spasitelství je vibrací starého paradigmatu. Čas zachraňování skončil, nastává čas sebedůvěry, aktivace vlastních sil a spolupráce v celku. Jak říká duchovní učitelka Inelia Benz: „Do service not for others, not for yourself, do service for us!“ Neslužte druhým ani sobě, služte nám – tj. vnímejte se jako součást celku a dělejte to pro nás všechny. Pro rodinu, pro komunitu, kde žijete, pro své okolí, pro svoji zemi. Neoddělujte se, neboť nejste oddělení. Nové paradigma Inelia doslova označuje jako „becoming us“, stávání se námi a dělat to, co podporuje toto „my“.

Zmíněný kvantový fyzik Jan Rak popsal proces celistvosti, scelování a propojování na vědecké úrovni takto:
„Základní vědecký výzkum v současnosti hledá odpověď na otázku, co je to vědomí. Jestliže vědomý pozorovatel ovlivňuje mikrosvět, ovlivňuje i makrosvět a realitu dokonce vytváří. Osobně mě velmi ovlivnil profesor Roger Penrose z Velké Británie, jeden z největších současných géniů, který díky přesahu z matematiky a fyziky do filozofie napsal řadu knih o tom, jakým způsobem kvantová fyzika souvisí s vědomím. A dokud nenajdeme způsob, jak uchopit to, že vědomí tvoří realitu, nikam dál se podle mě nedostaneme ani ve fyzice.Je k tomu třeba multioborová vědecká syntéza, kdy budou fyzici spolupracovat s lékaři, biology a podobně. Pak to celé dá mnohem hlubší smysl a dá se v tom najít spoustu osvobozujících informací, které zásadním způsobem pozvedávají kvalitu života. Člověk si uvědomí, že ovládnutím svého myšlení začne vyzařovat úplně jinou realitu, než když si třeba bude stále jenom stěžovat. Když se vám to podaří uchopit, pak už jenom žasnete a objevíte skutečnou nádheru života. Spousta lidí žije v zajetí, že něco nejde, něco jiného se musí a tak dále, ale to je pouze omezování vlastního vědomí a nesvoboda. Ve skutečnosti má úplně každý možnost vytvářet si takovou realitu, jakou chce, a možností je nekonečné množství.“(https://www.flowee.cz/planeta/6682-jan-rak-realitu-si-kazdy-vytvari-podle-sebe-az-si-to-uvedomime-bude-tu-raj

ROVNOVÁHA

K tématu Celistvosti samozřejmě patří i téma rovnováhy. Symbolicky mohou být dva póly naší reality označeny i jako „mužská“ a „ženská“. Řekněme, že na úrovni bytostí fyzických pohlaví a jejich vztahů je současná krize a chaos patrně nejviditelnější. Muži hledají, co znamená být mužem, ženy hledají, co znamená být ženou. Hojně se setkáváme s lidmi, kteří ve svém fyzickém těle určitého pohlaví nejsou spokojeni a chtějí ho změnit. Dlouhodobé poškozování skrze diskriminaci, mocenské hry, potlačování a předepisování rolí si vybírá svoji daň. Duše touží po svobodě a srovnává se s tělem, hledá harmonii a soulad. Máme co dělat sami se sebou, natož s tím druhým. Každopádně je nápomocné mít pozornost upřesnou právě na kvalitu rovnováhy, protože v některých případech se kyvadlo, tak dlouho vychýlené na jednu stranu, převrací do druhé extrémní polohy a působí další utrpení. Jak mužský, tak ženský pól mají své nezastupitelné kosmické role ve hře vývoje Vědomí a my bychom neměli tyto role na společenské úrovni definovat z bodu zranění. Asi nejlepší aktuálně bude nechat vše co nejvíce otevřené a soustředit se na společnou péči o nový život – naše děti.

TRICKER, RESPOND, REACT

Znáte to: Jdete po ulici nebo jste v práci, kolemjdoucí nebo kolega něco říká, a ve vás to v tu chvíli vykypí. Osobně jsem to zažila před dvěma dny, když… No, snad to ani nebudu rozebírat. Každopádně jsem vycvičená Inelií Benz. Ta těmto rozbuškám říká „tricker“ a upozorňuje, že jde o důležitou zprávu pro nás samotné. Není to – nepřekvapivě – o podnětu (o kolegovi), je to o našich emocích, které neadekvátně zareagují a odkryjí tak naše nezpracovaná témata, bloky, „energetické uzly“. Takže ano, vydýchala jsem to a uvědomila jsem si, že na tento typ lidí jsem alergická, protože – opět nepřekvapivě – jsou mi v něčem podobní, a to přesně ve vlastnosti, která se mi na mě nelíbí.

Inelia také mluví o tom, jak je důležité v dnešní době nepřidávat na misku vah konfliktů  do pole Země naše vlastní vyhrocené emoční reakce. Používá slova „respond“ a „react“ k rozlišení vědomé odpovědi a nevědomé, instinktivní reakce vedené z bodu emočního zranění. Respond (responsibility je anglicky „odpovědnost“) je schopnost nahlédnout v emočním záchvatu naši spoluúčast, zvědomit si, proč se mne situace tak dotýká, a odpovědět v klidu, bez útoku a obvinění. React je…, když se vám to nepovede a do konfliktu se chytíte, tj. vstoupíte do dynamiky oběť – viník, resp. vnější viník. Nepřijmete skutečnost, že vše je rezonance a není náhoda, že jsme si situaci do svého pole skrze rezonanci „přitáhli“. Takže je to o tréninku…a je to fuška.

NA ZÁVĚR KÁPÉZETKA

Pro období změn si můžete jako KPZ připravit různé podpůrné afirmace, vyjadřující vaše odhodlání spolupracovat s celým procesem. Něco jako „Vše je v pořádku“, „Dělám to nejlepší, co zrovna umím“, „Učím se“, „To je jízda!“. Moje osobní heslo je odjakživa „Pomalu, ale jistě“ – jsem fakt pomalá, zato vytrvalá.

S kamarádkou Monikou jsme ale přesvědčené, že právo na život mají i afirmace typu „Už toho mám plný zuby“, „Nedávám to“, „Jsem líná jak veš“, „Sere mne… (doplň dle potřeby)“, „Dejte mi pokoj.“, „Co to je, toto???“  a mnooohé další. Popravdě, někdy mají vyšší vibraci než ušlechtilé a pozitivní afirmace. Víte proč? Protože jsou upřímné a pravdivé.  OPRAVDOVOST JE VÍCE NEŽ DOKONALOST. Pravdu stejně nikdo nezná, jsme v procesu hledání, ale upřímnost je skvělá kvalita.

Věřím, že mnozí z nás šanci stát se lepšími lidmi a lepším kolektivem využijí. S humorem, vynalézavostí, jemností, laskavostí, pokorou. Tak se staň.

Foto: východ Slunce nad Ralskem aneb Příroda a její procesy jako učitelka a léčitelka.Krása a světlo ve zraněné krajině. Fotila Jana Kubánková – díky!

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

TÉMATU NA TOMTO WEBU:

Kvantový fyzik o spojení vědy a spirituality

O ŽENSKÉ PRÁCI

 

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli