O pravdách a realitách

Jsem pozvaná na workshop o ženách v Bibli. S kolegyní Izraelkou jsme vybraly tři archetypy: manželku – Lilit a Evu/Chavu (Lilit z příprav nepřekvapivě vypadla, takže jsem ji vracela zpět, což je ostatně moje obvyklá aktivita…), matku – pramatky Sáru, Rebeku/Rivku, Ráchel a Leu, a duchovní vůdkyni – Mirjam. Mým úkolem je vysvětlit pojem archetyp a jeho působení v naší psychice a představit první archetyp, manželku. Po mně druhá mluvčí má mluvit o pramatkách a třetí  o duchovní vůdkyni. Kolektiv židovských žen se potom rozdělí do tří skupin, podle toho, který archetyp je nejvíce přitahuje, a ve skupinkách budeme dále diskutovat. Bez tužek a papírů, protože je šabat.

HISTORICKÁ PRAVDA A MYTICKÁ PRAVDA

Uvědomuji si, že každá ze tří průvodkyň jsme jiná, a považuji to za plus. Možná na první poslech, pro ty, kdo mne neznají, působím „esotericky“, protože používám slova jako „energie, vibrace, staré a nové paradigma, psyché, terapie, kolektivní pole, vědomí a nevědomí“…. Řekla bych ale, že ve skutečnosti jsem i dosti střízlivá. Ctím a spojuji oba přístupy. Mám cit pro kvalitní zdroje informací a moje akademická práce mne učí být ukotvená ve rovině reality faktů, jak je to jen možné. Zároveň uznávám jako poznávací funkce nejen rozum, ale i intuici, cítění, „ženskou zkušenost“ (termín feministické hermeneutiky), synchronicitu („náhody“ – hahaha), imaginaci a sny, smysl pro kontext a souvislosti, včetně neviditelné energetické reality a universální kosmické reality.

Faktická nebo také historická pravda tvoří zdravou strukturu naší společnosti – její poznání a přiznání  (např. kolektivních selhání) je léčivé pro kolektivní vědomí a umožňuje zdravější a vědomější budoucnost kolektivu. Překrucování historických faktů naopak umožňuje setrvat v nefunkčním stereotypu, např. v pozici oběti, a nevede k převzetí odpovědnosti. Mytická pravda oslovuje emoční a duševní stránku člověka, v nejvyšší kvalitě může oslovit i Ducha. Komunikuje skrze obrazy a pocitové vjemy, dotýká se podvědomí a nevědomí. Duše jí může být sycena či drcena, každopádně ovlivňována. Proto jsou lidé ovlivňováni příběhy své kultury, i když vědí, že nejsou „historicky reálné“. A proto je důležité, aby tyto příběhy a jejich interpretace sledovaly růst kolektivního vědomí. Tedy aby určité mytické pravdy byly revidovány: ve vyšší vibraci například neobstojí v posvátných textech časté mytické příběhy o pobíjení jinověrců, protože jsou jinověrci, či o ponižování žen.

Má-li člověk zdravou vnitřní spiritualitu, tedy na vnějších kulisách nezávislou, nemůže ho taková revize mytické pravdy jako například že se Ježíš nenarodil v Betlémě nebo že miliony Izraelitů neputovaly pouští, rozhodit, natož připravit o víru. Pokud mytická pravda není revidována v souladu s růstem kolektivního vědomí a jeho požadavky, může být ideologicky zneužitelná. Tisíce či miliony lidí pak nejsou např. schopní překročit práh své náboženské či kulturní jedinečnosti a respektovat pravdu a realitu svých bližních, kteří příslušníky daného náboženství či kultury nejsou. Proto kvalitou, kterou v novém paradigmatu velmi potřebujeme, je ROZLIŠOVÁNÍ.

REALITA  ŽENY Z CHABADU

Zpět k semináři židovských žen. Po mém vystoupení mluví mladá praktikující židovka, konvertitka, která se po svatbě stala stoupenkyní ortodoxního hnutí, resp. sekty Chabad. Tato sekta je na rozdíl od jiných směrů judaismu mesiánská a vnitřně misionářská, tj. věří, že předvoj Mesiáše už přišel v podobě již zemřelého lubavičského rabína, a snaží se získat k praktikování ortodoxního judaismu co nejvíce Židů. Na ulicích v Izraeli narazíte na stánky, kde muži z Chabadu učí sekulární izraelské mužské zájemce vázat si modlitební řemínky a modlit se, skrze charitu oslovují chudé vrstvy izraelské společnosti. Jsou rozšířeni po celém světě. A jejich hodnoty, včetně postavení mužů a žen, jsou samozřejmě tradiční, tedy jasně rozdělené role: ženy děti a domácnost, muži studium, společenské aktivity a náboženské zákonodárství. Ženy z Chabadu jsou podle některých Židů dokonce velmi dobře poznat: jejich doménou je dokonale čistá domácnost, upravený zevnějšek (mj. mohou mít makeup), zvláštní vlasový styling – mají paruku s elegantní vlnou podél tváře, nemusí  mít ještě pokrytou hlavu šátkem.

Mladá žena mluví o tom, že Tóra (tedy Hebrejská Bible, nebo jak říkají křesťané „Starý Zákon“) je vlastně návodem pro muže, jak se mají chovat, jak mají dosáhnout duchovní dokonalosti. Ženy jsou z její tvorby vyjmuty proto, že žádnou duchovní dokonalost nepotřebují, již dokonalé jsou. Ony jsou ty, které vědí, jak se duchovně chovat, jak vést domácnost, vychovávat děti, slavit svátky. Muži jsou zkrátka jednodušší, zajímá je hlavně jídlo. Je známý příběh, kdy egyptský faraon přikáže zabíjet izraelitské novorozence: díky práci porodních bab se to nepodařilo. Midraš k příběhu říká, že izraelitské ženy se ozdobily, namalovaly, navoněly…, aby své muže (samozřejmě najedené) svedly a následně počaly. Proto mají muži plnit tolik příkazů – micwot a ženy naopak málo: protože ženy mají navrch a muži se vše teprve učí. V tomto duchu se promluva nesla.

BUBLINY NAŠICH REALIT

Tak jsem se setkala se zajímavou bublinou reality mladé krásné ženy. Obvykle ji vnímám u starších lidí: žijí ve své realitě podle pravidel „život je těžký, je to boj, spravedlnost neexistuje, všichni politici jsou hrozní, všichni si chtějí jenom nakrást.“ Bublinu nelze aktuálně nevnímat u našich nejvyšších představitelů, pana premiéra a pana prezidenta. Ale mladá, zjevně inteligentní žena? Vlastně jsem poprvé zažila způsob, jakým některé ortodoxní ženy formují realitu své role v ortodoxním judaismu. Aby ji udržely, potřebují převrátit patriarchální mocenský systém a jeho hierarchii: přesvědčí samy sebe, že životní styl, který si zvolily (předpokládám, že dobrovolně…), totiž péče o domácnost a výchova dětí, je důležitější než životní styl mužů, a ony samy jsou na vyšší duchovní úrovni. Tedy například nikoli, že jim tradice studovat nepovoluje, ale že to nepotřebují, protože již dokonalé jsou.  Být ortodoxním mužem, asi se cítím neuznán. Nebo nad tím mávnu rukou a řeknu si, ať si to myslí, my si zase myslíme, že hlavní je studium Tóry, to je duchovně výš než ženská práce. Zkrátka…nějak se nám ten rozštěp rolí a vzájemná úcta neléčí, spíš se zvláštně obrací do druhého extrému.

ŽENY V ORTODOXNÍM JUDAISMU – FAKTICKÁ PRAVDA

Jen pro upřesnění historické pravdy: Ženy v ortodoxním judaismu stále usilují o své rovnoprávné postavení ve formování pravidel a zákonů životního stylu, podle kterých mají žít. Náboženské právo (halacha) je v ortodoxii formulováno převážně muži, jen pár ženám se podařilo proniknout do rolí náboženských soudkyň, a to především díky podpoře demokratického systému státu Izrael. Nemohou se vyjadřovat ke všemu, mají vymezené pole působnosti pro svá rozhodnutí. Do ortodoxních politických stran nesmějí vstupovat – v předminulých volbách to prolomila skupina žen tím, že založila stranu ortodoxních žen. Pokud se chtějí rozvést a muž se rozvést nechce, mají problém. Pokud je muž opustí nebo zmizí bez rozvodového listu, mají problém.  Ortodoxní svět je samozřejmě mimořádně rozmanitý, na škále od moderní ortodoxie až po fundamentalistické ultraortodoxní komunity, a vcelku platí přímá úměra – čím větší uzavřenost a konzervativnost, tím více společenských problémů.

NAŠE OSOBNÍ VIDĚNÍ REALITY

Rozhodně respektuji, že si mladá žena tuto realitu vybrala. A moc ráda bych s ní mluvila blíže. Její vystupování bylo hodně sebevědomé, ve stylu „já vím, jak je to správně“. Znám ortodoxní ženy, které jsou otevřené, vtipné, odvážné, inteligentní a aktivní – a nemají potřebu říkat, že jejich životní styl je jediný možný a správný pro židovské ženy. Vědí, že je to role, kterou si vybrali, ale že existuje i mnoho jiných rolí, které se zase může vybrat někdo jiný. A v tom je ten rozdíl. Bylo by zajímavé zeptat se té mladé ženy, proč si tuto roli vybrala a co je na ní pro ni přitažlivé.

Každý z nás se potýkáme se skutečností, že naše individualita, osobní nastavení, naše zralost, schopnost reflexe, sebereflexe a zmíněného rozlišování, nám vytváří subjektivní filtr, kterým se díváme na svět a hodnotíme ho. Je důležité si to uvědomovat a např. sdílet a porovnávat své vidění s náhledy druhých lidí. Vnímat i to, že mytickou pravdu, interpretaci reality, si vybíráme podle sebe. Ale co v nás ji vybírá? Která naše část o ní rozhoduje? Je to strach z růstu? Nebo naopak rozhodnutí se posunout?

Jestliže jsem např. v životní krizi jako žena a potřebuji aktivovat schopnost postavit se na vlastní nohy, najít svojí extrovertní sílu a používat ji ve vnějším světě, mohu se spojit s archetypem Amazonky a žít mytickou realitu Amazonky, dokud ji budu potřebovat. Archetyp nám tímto způsobem pomáhá: je to jako bychom využili nějaké větší vlny v kolektivním vědomí. Ale zároveň nemáme zapomenout, že jde jenom o roli, o jednu možnost z mnoha dalších. Pokud se s archetypem příliš ztotožníme, začne nás ovládat. Například tím, že jiné pravdy a reality jiných lidí budeme odsuzovat. Nejsme totiž schopní rozlišit faktickou a mytickou pravdu, ztratíme smysl pro pluralitu možností a rolí a cest, držíme se té jedné. A ta nás potom může nést i tam, kam bychom nechtěly. Jak říkala Marion Woodman, s archetypy je potřeba vědomě spolupracovat, nebo nás nevědomě povlečou.

KDY JE BUBLINA REALITY DŮLEŽITÁ

Důležitost bublin reality jsem pochopila, když jsem jako dobrovolná duchovní pomoc chodila do vězení: svojí verzí příběhu se tam mnoho odsouzených chránilo před vlastním svědomím. Protože jejich „faktická realita“, totiž že zabili svoji manželku nebo vykradli banku, byla pro duši opravdu děsivá: proto potřebovali bublinu, kde se to stalo jinak. Zároveň jsem pochopila, jak důležitou roli může sehrát realita mytická: když se takoví muži dozví, že na světě nejsou sami opuštění, že se mohou spojit s Vesmírnou Láskou a Moudrostí, které v našem kulturním kontextu říkáme „Bůh“, a která je ujišťuje, že jejich život je i tak cenný. Je to ovšem velmi křehký okamžik, kdy jsou lidé v pokušení pověsit se na mytickou pravdu, v tomto případě představu „Boha“, jako děcko na rodiče, a plně se s rolí děcka ztotožnit. Přitom to je jenom začátek: pomůcka pro překonání náročného období, než dokážu uchopit a žít svoji vlastní dospělost a odpovědnost za své činy. Je to ideologicky zneužitelná chvíle a záleží i na zralosti průvodce (kaplana).

PRÁCE S REALITAMI: případová studie

Kvantová věda, která nám fyzikálním jazykem vysvětluje, jak funguje naše realita, ukazuje, že opravdu máme možnost tvořit si vlastní realitu. Někteří vědomě, jiní nevědomě. Síla mysli, vědomých, podvědomých i nevědomých přesvědčení a vzorců je mimořádná. Měla jsem to ten večer, kdy jsem poslouchala mladou ženu z Chabadu, poznat sama na sobě – miluji tyhle synchronicity! Nazpátek domů jsem z akce jela nočním lehátkovým vlakem. Stevard mi při kontrole místenky s pokrčeným obočím řekl, že jsem si koupila lehátko v mužském kupé, a navíc mi chybí jízdenka. Netuším, jak se to stalo, ale prostě se to stalo.

Program, se kterým jsem dlouhá léta pracovala, byl „strach, že udělám chybu“. Chyba je přitom klíčově důležitý prvek našeho růstu, našeho procesu učení, naší tvořivosti. A já jsem opravdu tvořivá. Udělat chybu bylo pro mne jako hodné děvče, co druhým nechce dělat problémy a raději se úplně potlačí, příležitostí k fyzické panice a stresu a k sebezavržení. Na prahu padesátky mohu říct, že jsem své naladění změnila natolik, že když udělám chybu, zasměju se, s tím, že mám veselou historku pro rodinu a přátele. Takže: stevard se na mne dívá s úžasem, jak někdo může mít tak nízké IQ, aby se mu  povedlo koupit si špatně místenku a pro jistotu si vůbec nekoupit jízdenku. Já ucítím záchvěv staré paniky – program „udělala jsem chybu“ se aktivuje, aby vzápětí přešel do klidného  přesvědčení „všechno dobře dopadne“. Stevard na mne sugestivně hledí a čeká vysvětlení a já mu s klidem řeknu, že nevím, jak se to stalo, prostě se to stalo. Stevard po chvíli vezme telefon a obvolává kolegyně, jestli nemají lehátko v dámském kupé, a kde je průvodčí, abych si mohla koupit jízdenku na hranici, dál mi ji neprodají, přijde další průvodčí. Závěr vytvořené reality: našlo se pro mne lůžko v 1. třídě, jsem sama v kupé, hodná stevardka mi dává vodu a kroasan, kupuji si jízdenku na hranici a přes Česko jedu zadarmo, protože druhý průvodčí nepřijde.

Tuto nevinnou lekci tvoření reality jsem zvládla. Čekají mne samozřejmě další a náročnější – mé staré programy jsou výživné a je jich dost -, ale každý úspěch mne povzbudí a potěší. Protože já jsem se rozhodla, že moje realita je radostná, čestná, upřímná a zdravá, bez lží a manipulací. V mé realitě si lidé pomáhají a dělají svět lepším místem k životu. A nemusí kvůli tomu překrucovat historická fakta: v našem světě je takových příkladů dost. Neunikat, nemít klapky na očích, ale udělat rozhodnutí, co je a co není moje realita. Jak říká Inelia Benz, právě toto rozhodnutí na kolektivní úrovni a shoda na tom,  co je tzv. „normální“ v našem světě, vytváří jeho směřování. Jestliže se většina kolektivu shodne na tom, že manipulace a lež je normální součást naší reality, pak – je a bude.  A naopak.

FEMINISMUS – SVĚTLO A STÍNY

Zážitek s mladou ortodoxní ženou mne vedl i k úvahám o feminismu. Není žádným tajemstvím, že vztah k němu je v naší zemi dosti rozporuplný. Sama se považuji za feministku, ale s požadavky radikálního feminismu nesouhlasím: obecně nemám ráda extrémy. Muži a ženy nejsou stejní – ale jako bytosti by si měli být ve společnosti před zákonem rovní a měla by jim dána stejná možnost se rozvíjet, vzdělávat a uplatnit svá rozhodnutí. To je veliký výdobytek naší  kultury. Dále je obrovským výdobytkem svoboda náboženského vyznání, čili osobní víra jako osobní věc, respekt k názoru druhého (názorová pluralita jako norma), možnost seberealizace.

Někdy vidíme, že ženský hněv a odhodlání – ta potřebná energie vpoury a vytrvalosti, která stojí na začátku každé změny -, se neutiší a neléčí. Zůstává. Pak působí více škody než užitku a obrací se proti nevinným. Děti a Příroda jsou oběťmi extrémní ženské „emancipace“ – budu si dělat, co chci, jak chci, kupovat si, co chci, realizovat se, jak chci. Tvrdost a sobectví mohou mít v základu nezralost a nezvědoměná zranění, každopádně jejich výsledkem není harmonizace, ale další poškozování jemné sítě citů a vzájemnosti. K dokreslení problému, který moderní ženy mají, viz. konstelace kolegy Vojty Frančeho o Požáru Notre Dame, události, kterou jsem oplakala: http://ografologii.blogspot.com/2019/04/poselstvi-pozaru-notre-dame.html . Možná jen jedna citace z promluvy žen:
Mám pocit, že mám kolem hlavy klec.
Kvůli tomu si svého srdce moc nevšímám.
Hlavu mám obmotanou dráty.
Ale tuším, že na tom, co říkáš, něco je.

Emancipace neměla znamenat, že budeme „stejné jako muži“, ale že získáme stejné výchozí podmínky ve společnosti k tomu být ženami. A to říkám i s vědomím, že astroterapie nám ukazuje, jak energeticky nepolapitelné jsou pojmy „muž“ a „žena“: na živlovém zastoupení je často vidět, že muži mohou mít i stejně silnou, nebo dokonce silnější ženskou energii, a naopak. Takže muži se mohou realizovat péčí a ženy mohou být ředitelky zeměkoule – ale je to jejich osobní rozhodnutí, osobní realizace jejich energií. Není to vzor, jak by to mělo „správně“ být.

SVOBODA VOLBY – DÍKY, ŽE JI MÁME

Abych shrnula myšlenku: je skvělé, že jako ženy máme svobodnou volbu. I svobodnou volbu zvolit si svoji bublinu. Ať svobodnou volbou zůstane, z nabídky mnoha jiných. Je skvělé, že máme i svobodnou volbu vstoupit do bezpečné bubliny předepsané role, kde budeme „jako krk“ hýbat manželem, pokud se nám to líbí, a mít pocit, že jsme duchovně vyspělejší, a proto nemusíme (nikoli nesmíme, jak byla historická pravda) studovat.

Stojí za to ale připomenout, že za tuto svobodnou volbu vděčíme generacím statečných žen, které překročily hranice pohodlí, společenské přijatelnosti a poslušnosti, a vybojovaly nám ji. Riskovaly zavržení, chudobu, vězení, odmítnutí rodinou, komunitou, manželem. Jejich rozhodnutí nejít s proudem, ale vyzvat společenské, kulturní a náboženské role a proměnit je, jim mnohdy přineslo samotu, nepochopení, nemoc i šílenství. Stojíme na jejich ramenou a je dobré to vědět – abychom s duchovní pýchou neprezentovaly svoji zvolenou bublinu reality jako objektivní pravdu. A byly si stále vědomé, že je to právě demokratická  společnost chránící mnohé možnosti seberealizace, která nám tuto svobodnou volbu role a života v ní umožňuje. Takže odsuzovat sekulární demokracii nebo ve společnosti aktivní ženy je nepochopením  faktické reality: před dvě stě lety by se nás nikdo na názor a přání neptal. Díky za ten přepych.

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

Foto: Dikla Laor, soubor „Biblické hrdinky„. Toto je Rebeka, hebrejsky Rivka. V Hebrejské Bibli je řečeno, že vyšla sama ke studni pro vodu – pro akademiky je to doklad tradice volného pohybu žen ve starověku a péče o vodu. Její, byť formální souhlas se sňatkem s Abrahamovým synem Izákem mohly použít židovské aktivistky, když požadovaly změnu náboženského práva, resp. zvyklostí a tradic, týkající se souhlasu ženy se sňatkem a výběrem ženicha. Její tělo bylo Bohem použito, učiněno neplodným a následně plodným: na rozdíl od předbiblických  mytických příběhů už matky nejsou stvořitelkami dětí podle archetypu Bohyně Matky – Stvořitelky, ale pasivní objekty, o jejichž plodnosti rozhoduje mužský Bůh.  Rebeka je také ne úplně šťastným archetypem matky, která prosazuje jedno své dítě na úkor druhého a používá přitom lest. Každopádně škála možných interpretací jejích činů  je široká.

Více o příbězích biblických hrdinek v mé knize ŽENY V BIBLI, ŽENY DNES.

 

K TÉMATU NA TOMTO WEBU:

BOHYNĚ TADY A TEĎ

VNITŘNÍ AMAZONKA podruhé

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli