VNITŘNÍ AMAZONKA podruhé

Neplánovaně navazuji na předchozí zamyšlení, ve kterém jsem reagovala na spíše stínové projevy naší vnitřní bojovnice. Skrze film Sufražetka (režie Sarah Gavron) jsem měla možnost se zamyslet nad tím, jak ženám vnitřní Amazonka pomáhá. Žijeme v roce 2017 a spoustu věcí bereme za samozřejmé. Pravdou však je, že abychom je takto mohli vnímat a žít, generace našich předků a předkyň o ně usilovala, pracovala na jejich naplnění a bojovala za ně. Skutečnost, že žijeme jako Češi ve vlastním státě, že mluvíme českým jazykem, že žijeme v míru a demokracii, není samozřejmá. Je to výsledek úsilí známých i bezejmenných mužů a žen.

Ještě více to platí o ženských právech. Není to tak dlouho, kdy od řeckých filosofů a církevních otců převzatý názor na ženu, že je „nepovedený, nedokonalý muž“ (Aristoteles) a „hříšná dcera Evina, jež způsobila existenci prvotního hříchu a smrti ve světě“, zásadně ovlivňoval společenské postavení a povolené role ženy. Osvícenství na jedné straně kritizovalo církev a následně církevní manželství jako „tradiční bašty a instituce zpátečnické moci“, na druhou stranu vytyčilo teorii „oddělených sfér“, kdy mužům měla být „přirozeně“ určena sféra práce, politiky a veřejné angažovanosti a ženám sféra domácnosti a mateřství. Přesto se příslib „rovnosti, volnosti a bratrství“ nezadržitelně šířil i mezi ženami: otevřel Pandořinu skříňku ženské nespokojenosti a touhy po větší svobodě a rovnoprávnosti. Společenský kvas 19. století je spjatý i s feministickým úsilím o změny v postavení žen. Nic však nebylo samozřejmé a nic nešlo snadno – ani vzdělání, ani změny v zaměstnávání, ani právní reformy (právo na majetek, právo na děti, právo na rozvod, aj.), ani volební právo. Naše předkyně za to vše musely více či méně aktivně bojovat, zkoušet mnoho cest i slepých uliček.

Vždy je dobré kriticky si všímat toho, co považujeme za „normální“. Dnes stále ještě považujeme za „normální“ drancovat Zemi-Gaiu jako mrtvou hmotu, dělat pokusy na zvířatech, ničit jejich přirozený ekosystém, protože jsou to „jenom“ zvířata. Přitom novodobí disidenti mezi aktivisty i vědci tvrdí, že zvířata jsou cítící a vědomé bytosti a Země/Gaia je živá, ve vývoji. Jak dlouho nám bude trvat, než dosáhneme změny? Před dvěma sty až sto lety mnoho mužů – a koneckonců i žen – nepovažovalo aktivní ženskou roli ve veřejném prostoru za „normální“. „Učení vědci se vší vážností tvrdili, že přílišnou intelektuální stimulací by se poškodily ženské reprodukční schopnosti, že mozek žen je příliš malý na to, aby zvládl náročné akademické studium, že by přítomnost žen na přednáškách rozptylovala mužské studenty nebo že by při studiu medicíny byla ohrožena zdrženlivost studentek.“ „Dívce, která studovala „každý den v měsíci“, hrozilo, že se jí „krev z reprodukčního ústrojí přesměruje do hlavy.“ „Zdá se nám, že sídlo myšlení, mozek, je u žen mnohem méně vyvinutý než u mužů“ říká populární vědecká publikace z roku 1872. (viz. kniha Lynn Abrams „Zrození moderní ženy: Evropa 1789-1918“) Zajímavé je, že tito vědci nijak nevnímali jako zdraví škodlivé módu nošení korzetů, ve kterých se nedalo dýchat, válečné výpady a jiné „kulturní danosti“. Feministky věděly, že zákony včetně zákonů o právech žen formulují muži, a proto začaly usilovat o volební právo. „V prvním desetiletí dvacátého století už ženské hlasovací právo nebylo pouze jedním z požadavků, za něž se vedla kampaň. Volební právo se stalo nejmocnějším symbolem mužské nadvlády.“ (Lynn Abrams)

Dnes ho vnímáme samozřejmě – a dokonce se ho někdy zříkáme, s pohrdavými slovy o „systému“, který „nejde změnit“. Nepochybně se v této nechuti odráží celková krize politiky, resp. odhalení hranic a omezení stávajících politických řešení v době chaosu změny paradigmatu. Nicméně všem, kteří ohrnují nos nad důležitým výdobytkem moderní liberální společnosti bych film Sufražetka velmi doporučovala.
Místo: Londýn. Čas: 1912. Film vypráví příběh mladé ženy Maud Watts, pradleny, manželky dělníka a matky malého synka (skvěle ji hraje Blíženka Carey Mulligan), která se více shodou náhod než vlastní vůlí dostane do kontaktu se sufražetkami – ženami z různých společenských vrstev bojujících o volební právo. Přes její osobní příběh můžeme více pochopit, jak je individuální touha po svobodě a důstojnosti propojena s kolektivním úsilím o změnu společenského uspořádání. Můžeme pochopit, jaké síly a proudy daly do pohybu silné sociální hnutí v západních demokraciích i socialismus v Rusku (a jinde), který se ovšem záhy zhroutil do totality.

Maud Watts se narodila matce pradleně. Otce nepoznala. Od sedmi let pracovala v prádelně, kde ji vrchní mistr sexuálně zneužíval. Brzy osiřela, protože matka zemřela opařením při prasknutí kotle (nehodu se podařilo zaměstnavateli ututlat). Maud střízlivě odhaduje, že ani ona nebude žít dlouho. Za svoji dřinu dostává směšné peníze.

Když se poprvé setká se sufražetkami, nezajímají ji. Hledí si svého. (Tuto strategii zná mnoho „vzorných občanů“, když se setkají s disidenty svých společností.) „Náhodou“ je však nucena vystoupit při slyšení v parlamentu, kde nepřipraveně, o to upřímněji, přednese svůj příběh. Už jenom skutečnost, že je vyslyšena mocným mužem, je pro ni zjevením – a je přesvědčena, že když tolik mužů slyší pravdu, musí se přece něco stát. Spolu s jinými aktivistkami přijde před parlament poslechnout si, zda svědectví žen vedla k právní reformě, o kterou ženy usilují. Strohé konstatování „svědectví nejsou dostačující k právní reformě“ z úst muže, který jí věnoval pozornost, a následné násilí policie, která proti ženám zasáhne, Maud neodvolatelně vtáhne do boje. Je poprvé zatčena, ve vězení stráví týden. Manžel je rozzuřený („Zostudila jsi mne před všemi lidmi“) – z tradičního tehdejšího pohledu totiž „nebyl schopný si svoji manželku pohlídat“.

Přestože to manželovi slíbí, Maud se nepřestane akcí zúčastňovat. Je podruhé zatčena, s ostatními ženami drží hladovku. Manžel jí po návratu z bytu vyhodí a zabrání jí v kontaktu se synem, neboť „právo je na mé straně“. Užaslý divák tak zjistí (a závěrečné titulky mu to potvrdí), že až do roku 1928 v Británii měl právo na dítě otec. Protože ale otec se o syna nemůže starat, dá ho k adopci. Hrozná scéna. Maud odmítne spolupracovat s policií jako informátorka, účastní se několika aktů „občanského nepokoje“, ke kterému nabádá vůdkyně Ženské sociální a politické unie (WSPU) Emmeline Pankhurst, a nakonec je účastna oběti nejvyšší, kterou učiní její spolupracovnice. To je skutečný příběh sufražetky Emily Davison, která se vrhla pod kopyta koně, aby na věc boje za volební právo upozornila.

Ve filmu je mnoho zajímavých „mikroscén“, které hodně naznačují. Bohatá aktivistka, Lady Haughton, je po zatčení propuštěna na kauci zaplacenou svým manželem, poslancem. Chce po něm, aby zaplatil i za ostatní zatčené ženy, ale on, už tak dost rozzuřený, odmítá. „Ale to jsou moje peníze“, říká mu manželka. On ji však hrubě vystrká z místnosti. Připomínka skutečnosti, že ženy se svým majetkem dlouho nemohly nakládat podle své vůle. Také scéna, ve které inspektor důvěryhodně a rozumně Maud přemlouvá ke spolupráci, k udávání kolegyň a informování o jejich akcích, je tak nějak…universální a archetypální. Lámání duší a ducha, jak dobře to známe z naší totalitní minulosti. A role médií. Po každé demonstraci, po každé akci, sufražetky pečlivě kontrolují, jak se o akci píše, jak velký je článek, kde je jeho umístění – zda jsou na titulní straně… Protože boj mohl být úspěšný jenom když o něm bylo vědět. Jenom tehdy se mohli zákonodárci bát, a to by je přinutilo jednat. Také proto určitá skupina sufražetek – zmiňovaná WSPU, o které film je, což byla ale pouze jedna z mnoha organizací – volila strategii „občanské neposlušnosti“, v duchu hesla Emmeline Pankhurst „DEEDS, NOT WORDS“ (činy, ne slova): rozbíjení výloh, vyhazování poštovních schránek do povětří, veřejná vystoupení s poutači…, jenom aby se o nich psalo, aby se o tématu volebního práva pro ženy vědělo.

Mnohé jiné ženy je odsuzovaly jako „militantní“, a to je další téma filmu: ženská solidarita, její síla i její nedostatek. Pro mne asi nejsilnější scénou byla ta, kdy Maud drží ve vězení hladovku a zaměstnanci jí chtějí násilím do úst nalít mléko. Drží ji dvě mohutné dozorkyně, zdravotní sestra a muž úředník, který to řídí. Ženy ubližující jiné ženě – žádný soucit, žádná podpora, jen služba systému, který drtí i je samé. I kritička přílišné bojovnosti WSPU, prezidentka Národní unie pro volební práva žen, však kdysi řekla: „Tyto neotřelé a překvapivé metody přitáhly k požadavkům žen na zastoupení mnohem větší pozornost veřejnosti, než jim byla věnována kdy předtím….Ať už jsou rozdíly mezi představitelkami různých společností jakkoli výrazné, davy obyčejných sufražetek po celé zemi zůstávají věrné své věci, ať už ji reprezentuje kdokoli.“ (Lynn Abrams)

Zároveň je důležité říct, že ve filmu je i postava muže, který sufražetky podporuje (manžel aktivistky Edith, hraji ji jako vždy skvělá Helena Bonham Carter). A taková byla i realita: právo žen volit podporovalo nemálo mužů, mj. i manžel Emmeline Pankhurst Richard Pankhurst. (Jejich dcery, Christabel, Adele a Sylvia, se později také staly známými aktivistkami: Adele a Sylvia později taktiku své matky odsoudily a zvolily jinou cestu politického boje). Paradoxně ženskému hnutí „pomohla“ první světová válka. Po ní došlo ke společenským změnám i k rozpadu zakonzervovaných říší a vzniku nových států. V Británii získaly v roce 1918 volební právo ženy nad třicet let a o deset let později ženy nad 21 let. V nově vzniklém Československu bylo ústavou roku 1920 přijato všeobecné, přímé, rovné a tajné volební právo.

Duch vane, kam chce – a nedá se spoutat. Jeho nejvlastnějším projevem je růst vědomí člověka a touha po svobodě. Co to přesně znamená, jak ducha a svobodu žít a realizovat, to už je proces poznávání, zkoušení, hledání formy, tříbení. Vývoj není lineární, má mnoho zákrut. Ale esence Ducha zůstává: touha po lidské důstojnosti, lepším životě, svobodném nadechnutí už tady ve hmotném světě, ve společnosti, na místě, kde stojím, ve vrstvě, do které jsem se narodila. Když občas fňukáme nad svými životy a povinnostmi, není od věci podívat se na ně z historického nadhledu. Jak bychom žily před sto lety? Buďme vděčné za to, co v Evropě máme, a pracujme dále. Protože na světě je ještě mnoho míst, kde nové Maud Watts a Emmeliny Pankhurst bojují o svoje základní práva žen jako rovných lidských bytostí. A všechny nás čeká boj za změnu vědomí, přístupu k Zemi/Gaie.

O velikonocích, kdy křesťanství oslavuje archetypální oběť Ježíše, není od věci si připomenout oběti, které v historii činili odvážní muži a ženy -a které stále činí nevinné bytosti Přírody čekající, až se probereme z dalšího programu „normality“. Vzdejme jim úctu – a pokračujme.

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli