Co je normální?

Onehdy jsem měla sen. V něm mi jakýsi hlas jasně říkal, koho mám pozvat na besedu do jičínské synagogy. Probudila jsem se a dospěla k názoru, že už se začínám blížit hranici psychické poruchy. Nejen že pracuji i v noci – aktuálně přes den vymýšlím a připravuji kulturní program pro synagogy v Jičíně a v Turnově – , ale ještě mi snový hlas radí někoho, jehož práci sice sleduji a velmi si jí vážím, ale kdo je svým postavením zcela mimo kategorii „beseda na malém městě“.

Jenomže já jsem zvyklá brát své sny vážně. Mnohokrát mi pomohly, mnohokrát mi ukázaly, kde jsem se zasekla, kde nevidím svoji pýchu, strach, nevědomost. Skrze obrazy mne jemně navedly i přísně podpořily. A tak jsem sedla k počítači, našla mailovou adresu dotyčné osoby, a napsala jí. Za týden mi volá neznámé číslo se zahraniční předvolbou – a snový host osobně mi potvrzuje, že rád na besedu přijede. Takové věci se (mi) dějí. Je to normální?

CO JE „NORMA“

Zamysleme se nad samotným slovem „norma“. Podle wikipedie jde o „požadavek na chování nebo vlastnosti věcí, člověka, situace apod., který buď předepisuje a vyžaduje, nebo popisuje, co je normální (přijatelné nebo obvyklé). Normy jsou psané i nepsané a liší se různou mírou závaznosti a různým rozsahem platnosti…“ Je zjevně důležité, kdo onen „požadavek“ vznáší a kdo definuje, co je „přijatelné a obvyklé“. Původní latinský význam slova byl – v souladu se římskou technickou precizností – „úhelník, pravítko, měřidlo, pravidlo“.

Pro udržení struktury společnosti je kolektivní shoda na tom, co je tzv. „normální“, nepochybně důležitá: stejně důležité však je, aby definice normality byla dostatečně pružná a průchodná, neměla ostré hranice, a vytvářela dostatek prostoru pro odchylky. Protože základním pravidlem života je dynamický pohyb, rozmanitost a adaptabilita – schopnost přizpůsobit se měnícím se podmínkám – skrze proměnlivost. Odchylky od normy vznikají prakticky neustále. A pravdou je, že kultura a její společenské normy tuto neudržitelnou, nezastavitelnou dynamiku nemusí úplně stíhat. Tak se stává, že je většinovou společností považováno setrvačně za „normální“ chování, které je vlastně stagnující a zatuhlé, a naopak nové možnosti, které nám Vesmír a planeta manifestují a projevují, jsou vnímány jako podivné odchylky či dokonce poruchy. A jako k takovým se k nim hlavní proud chová.

CO JE OKRAJ A PROČ JE DŮLEŽITÝ

Přitom tzv. „okraj“ hlavního proudu je nesmírně důležitou oblastí, kde v ústraní vzniká potenciál pro obrodu a rozšíření, inspiraci a zdravou konkurenční pestrost a vyváženost. Lidé, myšlenky, chování, vjemy, pohledy na svět, umělecké vyjádření, … , které nesplňují kritéria „normálnosti“, jsou důležitou součástí hlavního proudu. Je to útočiště pro ty z nás, kteří zkrátka hlavní proud z různých důvodů nezvládáme. A jak ukazuje historie, může to být i prostor, kde zatím „nenormální“, „podivné“, „úchylné“… názory a postoje čekají, zda inteligence života usoudí, že jsou potřeba, a postupně se stanou součástí hlavního proudu nebo dokonce hlavním proudem samotným: tím, co je normální. Patrně nejvýraznějšími příklady pohledů považovaných za „nenormální“, které se staly normou, je postavení žen a jejich hodnocení, otroctví Afroameričanů či přístup k lidem různé sexuální orientace. Ještě v 19. století bylo „normální“ věřit, že žena je přirozeně méněcenná, intelektuálně neschopná, od přírody muži podřízená bytost, které se pravidelně menstruací zatemňuje mozek a nezvládne víc než domácí práce. Bylo normální věřit, že Afroameričané  jsou blíže zvířatům než lidem, a je zcela přirozené je zotročovat prací a zacházet s nimi jako s věcmi. A dodnes v mnoha zemích, dokonce i tak blízkých jako je Rusko, a v kruzích, dokonce i tak blízkých, jako jsou čeští konzervativní katolíci, je považována homosexualita za nenormální, „zvrácenou“, „kriminální“ „aktivitu“. Prohlašují to obvykle občané, kteří sami sebe považují za „normální“, „ty správné“.

DOSAVADNÍ NORMÁLNÍ…JE ČASTO JIŽ NEUDRŽITELNÉ

S ohledem na superrychlý pohyb rozšiřování vědomí naší živé planety – a tím i potenciálně rozšiřování vědomí lidstva – se v posledních desetiletích značně míchá i jinými „normálnostmi“. Stále více lidí začíná chápat, že pokud je normální ničit a vykořisťovat Přírodu, mučit a trápit zvířata, zneužívat děti a staré lidi, hromadit materiálno, které nepotřebuji k přežití, na něčí úkor, zacházet se stromy jako s mrtvými předměty, mocensky ovládat druhé a rozhodovat se pouze podle finančních měřítek,…..,  není s lidstvem něco v pořádku. Chování, které bylo normální ještě před pár lety, už dnes pro mnoho z nás normální není. Pohledy a názory, které měly čas vyklíčit ve stínu „okraje“, „v lunárním závětří“, pronikají do maintreamu a kladou nepříjemné otázky. Je opravdu normální rodit s nežádoucími zásahy, nepřirozeně, s velkou mírou císařských řezů? Umírat osaměle v nemocnicích? Učit se ve škole, kdo byli ruchovci a lumírovci, co se těží v Zimbabwe, a věk, kdy se mladé tělo potřebuje především hýbat a mozek je bystrý a dychtivý po konkrétním, v životě uplatnitelném vědění, prosedět připoután k lavici a učit se teorie? Je normální postavit si honosný dům v chráněné krajinné oblasti? Nerespektovat potřeby divokých zvířat? Vylít do krajiny asfalt a beton? Dělat pokusy na zvířatech v laboratořích kvůli novému krému? Mučit v chovech domácí zvířata kvůli finančnímu zisku a naší nestřídmosti? Pohyb vědomí se děje, naše cítění a sou-cítění se otevírá, vnímáme, že jsme propojení s Celkem, a že naše chování považované za normální, se k nám jako bumerang vrací v podobě duševního strádání, nemocí, smutku a depresí, zmatení životního smyslu, pocitu bezmoci a frustrace, psychosomatických poruch a sprituálních krizí, ztráty naděje. Vše je provázané. Hroutí se starý mechanický obraz světa, ve kterém pes byl jenom věc, která automaticky štěkala, když jste ji tahali za ocas, kráva na jatkách byla už od narození necítící kus masa ke spotřebě, a svět kolem nás byl k použití a zneužití pro krátké uspokojení nenasytitelné lačnosti. Na jeho troskách vzniká obraz nový – a abychom ho dokázali poskládat, uchopit a realizovat, je důležité mít otevřené srdce a mysl.

FILM O TĚLE A DUŠI

Tyto úvahy se mi honí hlavou po shlédnutí maďarského filmu O těle a duši (díky Marcele za doporučení). Natočila jej pětapadesátiletá režisérka (Štírka) Ildikó Enyedi (uf). Film se z velké části odehrává na jatkách – a odpudivé záběry přivážení zvířat s hrůzou rozšířenými zorničkami, jejich nahnání do železného svěráku, zabití a chladné, netečné rozporcování, přesně navozuje onu atmosféru zásadní otázky dneška – je toto normální? Opravdu to lidem a společnosti připadá normální? Potřebujeme to? Jakou citlivost v nás zabíjí takové chování ke zvířecím spolubytostem? Máme k nim úctu a vděčnost za to, že nás živí? Jak by to šlo dělat jinak?

V tomto nenormálním prostředí, které se tváří jako normální, se odehrává křehký milostný příběh dvou …nenormálních lidí. Muž je starší ředitel závodu s ochromenou rukou, čestný, solidní, ale unavený životem a bez naděje. Žena je nová zaměstnankyně, inženýrka kontrolující kvalitu masa, introvertní, tichá, do sebe uzavřená samotářka. Oba žijí sami a oba mají zjevně problém navázat kontakt. A pak náhodou zjistí, že se jim zdají stejné sny: on je jelen, ona laň, a procházejí spolu zimní krajinou. Je to normální? Se znalostí fascinujícího světa snů mohu říct – ano, ve světě vnitřních obrazů a zákonitostí, které nedokážeme pochopit raciem, ale cítěním, se to může stát. Zajímavé je, že se příliš o osudech obou hrdinů nedozvíme: nevíme, co se muži stalo s rukou, ani proč je žena extrémně plachá, chodí na psychoterapie k psychologovi, kterého zná od dětství, a bojí se fyzického kontaktu. Tato nejasnost jejich příběhu sluší – není důležité, co se stalo, kde vzniklo trauma, ale jak si s ním oba poradí v přítomnosti. Film úžasným obrazovým jazykem ukazuje, jak nenápadné, jednoduché a „nenormální“ podněty mohou ovlivnit naše vnímání a náš vnitřní i vnější pohyb – zaslechnuté slovo, píseň, chybný úkon (tj. vybočení z normy), pohled na lidi v parku, pruh světla…. a sny. Kontrast s „normálními“ spoluzaměstnanci jatek nemůže být větší, přesto vnímáme, že právě v příběhu těchto dvou hrdinů na okraji, kteří si nehrají na borce, co všechno zvládají (tj. nepředstírají, že jsou v normě), se děje to podstatné pro pravdivý život. Upřímnost a odvaha překonat staré strachy a udělat krok ze své pohodlné, naučené ulity, k sobě navzájem. Skok do propasti vztahu – opuštění iluze, že v normálním světě mám vše pod kontrolou a dokážu vše racionálně vysvětlit, a vstup na pohyblivé pole autenticity, kde je možné cokoli. Tedy i to, co není aktuálně viděno jako „normální“.

JAKÝ OBRAZ LÁSKY A SPIRITUALITY JE NORMÁLNÍ?

Film vypráví o lásce, jejíž pokřivený obraz tvářící se jako „normální“, je nám zhusta ve filmech, románech a reklamách předkládán. Programuje nás, my se ho snažíme žít – a pak se divíme, že nejsme šťastní. Všechny ty staré vzorce očekávaného chování, milostných her a té pravé „sexy“ sexuality, nám ve skutečnosti brání se opravdu v lásce přiblížit a ten děsivý skok do propasti citů udělat. Ale to už by byl jiný příběh.

Probouzíme se z historické noční můry, kdy spiritualita byla nejprve svázána a zotročena mocenskými organizacemi a jejich cíli, a potom odvržena jako „opium lidstva“. Z extrému do extrému. Ve skutečnosti kvalitu, kterou nazýváme Duchem, skutečně můžeme ve svém životě rozeznat a žít – a ona si skutečně „vane, kam chce“, jak praví Nový Zákon, čili ji nemůžeme spoutat. Celý svět, naše realita, pulsuje nádechem a výdechem. Svět je živý a my jsme jeho skromnou součástí, ne středobodem. Duch se projevuje rozšiřováním našich schopností, takže mnoho lidí včetně dětí smyslově vnímá – vidí, slyší, cítí – energie a jevy, které donedávna (a možná stále) – nejsou vnímány jako „normální“. Jsou lidé, kteří mluví s duchy rostlin, stromů a kamenů, děti, které vidí přírodní bytosti a anděly, terapeuti schopní pracovat s našimi energetickými těly a s naší minulostí. Hranice normálnosti se posouvá a tento pohyb nelze zastavit, protože nevychází z vůle a rozhodnutí člověka ani lidského kolektivu. Je to pohyb silnější než si vůbec dokážeme představit – a my buď s vlnou poplujeme, nebo nás smete. Rozšiřování schopností, které vybočují z pojetí normálnosti, jsou darem vesmíru: je to naše škola, naše učební lekce, abychom si srovnali svoji pýchu a poznali, že toho opravdu zatím o lidském potenciálu a naší úloze v dějinách planety víme … velmi málo. Právě umění včetně filmů nám pomáhá posunout hranice vnímání, uvědomovat si staré mocenské programy, které nás svazují, překročit naučené představy o realitě, a vracet se k sobě a ke svému potenciálu. A kdo ví, třeba právě sny a přírodní bytosti nám v tom budou nejvíce nápomocné, ať si o tom myslí kdokoli cokoli.

Na začátku týdne jsem po přednášce ve městě vzdáleném od domova přespávala u kamarádky. Samozřejmě jsme nejprve probraly všechny novinky a dění v našich životech. A táhly jsme si karty z jejího nového karetního souboru mořských pannen. Dvě doktorky filosofie se radovaly jako malé děti (ano, ty moudré malé děti), když si vytáhly krásné moudré karty s mořskými bytostmi, které chce přece každý někdy potkat a vidět:-), akorát to většinou nepřizná…  Za poselství jsme poděkovaly.

A já si vzpomněla na mail, který jsem kdysi dostala od kamarádky, matky tří mimořádných dcer. Prostřední z nich, pětiletá, u snídaně jen tak z ničeho nic pronesla: „Mořské panny nežijí v našem světě, ale v jiné dimenzi… Kdybychom je potkali v našem světě, tak je vidíme jen jako světlo a normálně jimi projdeme.“

Prostě „normálně jimi projdeme“. Jak jednoduché. 

Tak ať alespoň naše duše a srdce zachytí vzácnost tohoto setkání a my pocítíme vděčnost za všechnu každodenní magii, která se nezadržitelně, pomalu a jistě stává normální.

Foto: film O těle a duši

K TÉMATU NA TOMTO WEBU:

Víra tvá tě uzdraví. Ano i ne.

Přítomný okamžik

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

Napsat komentář