Přítomný okamžik

Dnes mám čtyřicáté šesté narozeniny. Dostala jsem ten nejhezčí dárek – je teplo a svítí sluníčko. Rodina je rozježděná, doma jsme sami s Pírkovými (andulky) a Drobkem (kocour). Popíjím izraelské víno, uklízím, pouštím si nahlas arabskou hudbu, dveře na terasu dokořán. Vnímám zostřenými smysly – bzučení mouchy, barvy, zvuky. Jsem šťastná a vděčná. A už vím, že když chci, tento pocit si mohu udržet i pro další příští okamžiky.

Dříve jsem příliš nechápala, proč se tak často zdůrazňuje „žití v přítomném okamžiku“. Minulost pro mne byly kořeny, které volají po léčení, a budoucnost plán, který mám v hlavě či v bloku. Stárnutí však má svoji výhodu – najednou zjistíte, že už není na co čekat ani proč se šťourat v tom, co bylo. Dveře dozadu i dopředu, dříve otevřené dokořán, přivřete pro pouze zdravé spojení, a zvědomíte si místo, na kterém stojíte. Ano, nejsem mladá, mám vrásky a už mne leccos bolí, ale jsem mnohem svobodnější, radostnější, klidnější a tolerantnější než dřív. A dovedu si užívat přítomné chvíle.

Pocházím z Prahy, nyní žiji na vesnici na okraji malého města. Vždy jsem byla pomalá a měla ráda klid, ticho a samotu nebo blízkost jen pár nejbližších. Desátý rok bydlíme ve vlastním pididomečku – a víme, že jsme konečně zakotvili, našli pocit domova a místo, kam patříme. Pod kopcem s kaplí Máří Magdaleny, s výhledem na jedné straně do luk, na druhé do lesoparku, s lipovou alejí vedoucí od vrátek až do středu města. Nelze si přát víc.

Lipová alej. Sama o sobě je velkou učebnicí přítomného okamžiku. Každý den, v každé roční období, je jiná. V únoru v ní začnou ještě ve sněhu jinak zpívat a jinak létat ptáci. Potom staví hnízda či zalézají do dutin stromů. Pak nacházíte pod kmeny skořápky vajíček. Zvlášť ráda mám pera: jdete po cestě, nesete si svá témata – a najednou, z ničeho nic, pero. Jasný vzkaz: chce to lehkost! Nelituj se, zasměj se! Vzlétni! Do kanálu podél aleje v místě pole, bývalého rybníka z dob Valdštejna, v dubnu přilétají kačer s kačenou a promenádují se po cestě. V březnu začnou lípy pučet, v dubnu vystrčí lístky, v červnu kvetou („A Rumcajs vzal Manku za ruku a šli se do lipové aleje načichat vůní…“) , v září žloutnou, v říjnu opadají. Potkáváte běžce všech možných postav a výbav – největším zážitkem je potkat za tmy černocha v celobílé kombinéze – a nasněží-li v naší nadmořské výšce, v zimě se tu čile běžkuje. Jdete ty dva kilometry, bloumáte si, přemýšlíte, koukáte, čicháte, posloucháte… Vracíte-li se z pracovních cest, je lipová alej jako kartáč, který vás energetickými prsty projede a vyčistí, ještě než dojdete domů. Když mám těžkou tašku a zajede pro mne na nádraží manžel, musím si tu očistu zařídit jinak.

A pak jsou tu zvířecí průvodci
. Ptáci všech možných druhů. Zimní komedie, když se strakapoud chytne pařátky lojové koule, visí na ní a za jejího houpání se krmí. Brhlík na rámu oken. Ťukot zobáčků na parapetu, kam jste nasypali slunečnici. Sýkorky, stehlíci, dlaskové, sojky. Na jaře kosáci, když učí mladé létat – na cestičce je plno a kocour má domácí vězení. Jeden rok nám hnízdili pod střechou drozdi. Vloni poprvé jsme se stihli najíst třešní, než přiletěla špaččí letka. Upovídané hrdličky a holubi, krasavci s bílým náhrdelníčkem kolem krku. Potom ještěrky a slepýši. Pro ty mám zvláštní slabost – připadají mi naprosto dokonalí, ráda je beru do ruky a obdivuji. Čmeláci, včely a jiný hmyz (pavouci s námi bydlí). V dálce bekot ovcí, spásajících trávu na kopci.

Zvláštní kapitolu našeho zvěřince tvoří náš virtuální zvěřinec. Manželovým koníčkem je v kamarádově lese instalovat fotopasti a žasnout nad jeho obyvateli. Je to zážitek srovnatelný s kinouměním – radost vidět lišku, kunu, srnečka, jak si drbe líčí na parůžcích, či prasečí rodinku (ti se teda množí! ).

Mým nejbližším zvířecím učitelem je náš kocour. Narodil se za dramatických okolností císařským řezem, přežil jako jediný z vrhu. Jeho máma Ťapka byla po zákroku v narkóze a nemohla se o něj starat, tak jsme s mužem nastoupili my. To se nedá zapomenout: v manželské posteli mezi vámi krabice od bot, v ní termofor s teplou vodou, na něm kožešinová rukavice a v ní čerstvé, slepé, holé kotě, velké (malé) jaké myš. S mužem jsme si každý nařídili střídavě budík tak, abychom po dvou hodinách vstali a Drobka – odtud jeho jméno – přiložili k máminu cecíku. No, ráno už jsme nespali ani jeden. Když jsem se po náročné noci zmátožila, uviděla jsem svého muže, jak kartáčkem na zuby kotě češe. Následovala inženýra hodná přednáška o důležitosti tepelné izolace tvořené chlupy pro tak zranitelného tvorečka. Já je prostě oba miluju.

Kotě přežilo a vyrostl z něho mohutný kocour. Jeho jméno dnes působí poněkud komicky. („Tygr!“ ohodnotila ho jedna návštěva). Rád loví (myší hlavičky nám nosí na rozhožku a onehdy přinesl i krysu…), rád se mazlí, rád se vyhřívá na sluníčku. Přes zimu si doma nachází nejroztodivnější místa k odpočinku: na židli, kde sedíte (postupně se přesunete na krajíček, aby hoch měl pohodlí, protože se nechcete vzdát toho tepla a vibrací do zad), na tiskárně zasunuté do police, v krabici od konzerv, v tašce na prádlo, ve skříni na vypraném a vyžehleném oblečení, v našich postelích, na ledničce, v komoře („Drobku, kde jsi?“ Řach, bum, bác, dveře se rozletí a ze spouště důstojně vykráčí kocour.) VŠUDE, ale opravdu všude máme bílé chlupy a naprosto spolehlivě poznáme, kdy začíná jaro: Drobek nespí doma dvacet hodin a začne chodit víc ven, dokonce i přes noc. (To znamená, že vám ve dvě ráno nikdo neskočí na břicho ani nezamňouká u ucha, že chce ven, takže spíte celou noc bez vyrušení a vstávání). Abych to zkrátila: zamlada jsem se v duchu šklebila nad dámičkami šišlajícími na pejsky. Teď jim naprosto rozumím. Našeho kocoura nekriticky zbožňuji.

Asi proto ho vesmírná Moudrost používá do mých snů – nebo že by tam tím svým krokem playboye sám nakráčel? Každopádně se mi o něm nedávno dva sny zdály. V prvním jdu noční Prahou, místy, kam jsem chodila na základní školu od první do čtvrté třídy. Vše je zalité žlutým světlem úplňku Luny. Mám na sobě pyžamo a přehozenou deku. A Drobek mne doprovází a chrání. Je to jako na těch obrazech Paní Divoké Zvěře – Potnia Therón: krásná bohyně vznosně kráčí a za ní elegantně pluje lev. Tak tak nějak, akorát že já se šourám v pyžamu a můj rytíř má padesát centimetrů. Ten pocit, že jste pod ochranou takového fešáka! Úžasné.

Druhý sen byl ještě mnohonásobně silnější. Všude je voda a já se snažím v té vodě udržet. Do vody skočí Drobek a plave (!). Vypadá to, že to zvládáme. Ale potom si všimnu, že má na sobě klíšťata, a začnu mu je vybírat (což v žité realitě dělám denně). Klíšťata se potom snažím utopit. Chvilka nepozornosti – a Drobek se utopí. Probouzím se, když jeho bezvládné tělo vynáším z vody. Byl to děsivý pocit a popravdě, když jako každé ráno čekal za dveřmi, jsem ho objala silněji než jindy. Poselství snu jsem si přeložila takto: Buď pozorná, čemu věnuješ svoji energii. Nevěnuj ji parazitům – chvilka nepozornosti a můžeš přijít o to, co je ti drahé, a co představuje život. Je to téma dotýkající se mého stínu – občas věnuji více pozornosti smrti a minulému než životu a přítomnému. Odvrácená strana 8. domu Štíra, mytického podsvětí, „říše smrti“. Sen se mnou dosti zatřásl a poučení jsem si vzala k srdci.

Buďme vděční za dary, které máme, za krásu, která nás obklopuje, za „obyčejné věci“, které jsou drahokamy a poklady našich všedně nevšedních dní. Záleží na našem pohledu – vše může být jedinečné a obdarující. Květiny, stromy, zvířata mohou být našimi učiteli. Mnohdy samozřejmě vnímáme jejich přítomnost – ale třeba právě ta jejich skromnost být a udržovat život je největším lékem na naši pýchu „pána tvorstva“ (což je pochybný, starý a nemocný koncept). Třeba naše slavná inteligence není tak dokonalá, jak to vypadá – a vědomí zvířat respektující vyšší řád je naší inspirací. Učit se můžeme každý den, všude a od všech – stačí se jen dívat, cítit, naslouchat, vnímat, dotýkat se a otevřít srdce.

S neskonalou vděčností živému světu, díky za narození a díky za každoroční dárek k narozeninám – že mohu být jeho malou součástí.

Foto: Náš kocour Drobek trůní na terase v peci na chleba. Jak říkám, má talent nacházet si skvělá místa.

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

One Reply to “Přítomný okamžik”

  1. Děkuju za krásné čtení, za naladění, inspiraci, přitažení pozornosti. Milá Terezo, děkuju 🙂

Napsat komentář