JAK A PROČ UČIT DĚJEPIS

Je to tak: jsem dítě z učitelské rodiny. Oba moji rodiče dodnes (!) učí český jazyk a dějepis a dělají to rádi. Předpokládám, že moji maminku jednou odnesou přímo od tabule… Studenti ji milují, dobří ředitelé a kolegové respektují. Z inspekce si nic nedělá, i když by vzhledem ke svému partyzánskému přístupu mohla, protože jako režimem pronásledovaná a sledovaná učitelka měla za komunismu inspekce častěji než kdokoli jiný a musela se naučit je ustát. Nabízím vám neformální rozhovor s ní na téma výuky dějepisu – téma, o kterém přemýšlím už dlouho. Po volbách aktuální.

PŘED VOLEBNÍMI URNAMI BYCH STÁLA S TESTEM Z DĚJEPISU
Tereza: Mami, proč si myslíš, že je důležité, abychom se učili dějepis?
Máma: Ze stejných důvodů, proč říkáme doktorovi, jakými nemocemi trpěli naši rodiče. Dějepis je naše lidská genetika. Moji studenti znají moji oblíbenou větu, že před volebními urnami bych stála s testem z dějepisu a nejdřív bych voliče přezkoušela, než bych jim dovolila hodit volební lístek. Stejně je ta otázka zvláštní. Nikdo se nezeptá, k čemu potřebujeme fyziku nebo biologii? Každá ta disciplína má smysl a dějepis podle mého názoru v podmínkách, kdy lidi rozhodujou o politice, má význam úplně enormní.

Tereza: Ptám se, protože se setkávám s tím, že když se např. ve výuce přidávají jazyky, tak se jinému předmětu hodiny ubírají – a dějepis velmi často takhle dopadne. U nás na ekonomce mají studenti dějepis jenom první dva roky a jinde to asi nebude jiné. Je to předmět, který často o své hodiny přijde, přitom si také myslím, že je důležitější než např. druhý světový jazyk.
Máma: Zvlášť někde je výuka dějepisu klíčová. Když jsem učila na učňáku, tak jsem si vydupala hodiny pro moderní dějiny. A z občanského hlediska zrovna na učňáku učit dějepis má z celospolečenského hlediska větší význam než učit dějepis na gymplu. Protože na gymplu jsou děti, které většinou mají vzdělané rodiče, a ti je nějakým způsobem k historii vedou, ale na učňáku ne. Na gymplu je ale zase výuka náročnější. Každopádně se u voleb nyní v plné nahotě ukázalo, jak výuka dějepisu chybí, když lidé mohou poslouchat Okamuru…

(Maminka učila na učňáku, když byla z „kádrových důvodů“ vyhozena ze školství. Její otec, můj dědeček František, byl v té době odklizen z pozice náměstka primátora Města Prahy do tzv. Pedagogického ústavu. Na jeho přímluvu maminku vzal odvážný ředitel jako učitelku na učňák. Pro mladší generaci: „kádrové důvody“ bylo označení pro odklizení režimu neloajálních lidí z pozic, kde by mohli mít vliv na druhé, zvláště mladé lidi. Maminka učila na gymnáziu v hodině dějepisu o našem prvním prezidentovi T.G.Masarykovi. Udal ji její žák – syn předsedkyně buňky KSČ na škole, a byla odejita s posudkem, že „není schopna učit děti v marxistickém duchu“.)

DĚJEPIS JSOU PŘÍBĚHY

Tereza: Proč je výuka dějepisu na gymnáziu náročnější?
Máma: Na gymnáziu si nemůžeš dovolit něco nevědět. Já musím vědět asi pětkrát víc, než učím, protože očekávám zvídavé otázky – tedy někdy zvídavé a někdy provokativní. Co jsem to teď měla… Učili jsme se sjednocení Německa, a jak je takový ten slavný obraz v Zrcadlové síni (zobrazující německá knížata ve francouzském paláci Versailles při vyhlášení dne 18. ledna 1871) , tak jsem si říkala: „A jéje, to se Všetečka určitě zeptá, kdo to namaloval!“ A nemohla jsem to na internetu najít! Teď už to vím. A dalším důvodem samozřejmě je, že máš na gymnáziu víc hodin. Jsou tam semináře, to je poměrně náročné, a musíš si promyslet jinou metodiku.

Tereza: Co se týče metodiky, jaký přístup ti přijde nejlepší? V poslední době se setkávám s tím, že se propaguje promítání prezentací. Ale podle mého i ony mají své zápory.
Máma: Měla jsem teď studentku na praxi z vysoké školy a mám takový pocit, že tu prezentaci dělala proto, že to neuměla… Tereza: Aby si mohla látku přečíst? Máma: Ano. Takže jenom prezentace je úplný nesmysl, maximálně kombinovat. Já bych řekla, že když už chceš hodinu oživit, nejlepší je pouštět ukázky z filmů. To mají děti rádi. Ale stejně je hlavní vyprávění. Dějepis jsou příběhy! Holky seděj, koukaj, jako když jim babička vypráví pohádku, a pak říkaj, „Vy to tak dobře vyprávíte!“ Je ale důležité vyprávění s něčím nakombinovat. A potom je důležité umět se ptát
.
Tereza: Prosazování prezentací je podle mne součástí trendu kritiky frontální výuky a memorování. Neříká se ale, že jsou věci, které se prostě naučit nazpaměť musíme – jako v češtině vyjmenovaná slova.
Máma: Metodika nabízí různé přístupy, máš možnost použít i jiné kroky, ale opravdu bych řekla, že nejdůležitější je příběh a vyprávění. A když to umíš proložit nějakou ukázkou a pak si o tom povídat, je to dobré. Já třeba dětem pouštím „Slavné dny“…. Tereza: To je co? Máma: To je krátký film, trvá tak osm minut maximálně, kombinace dokumentu a hraného filmu, co se stalo za slavné události v určitý den. Dá se to najít na Streamu. Teď jsem ho použila při výuce templářů. Nezabere ti to celou hodinu, studenti vidí ty postavy, a když film skončí, můžeš rozjet diskusi. To děti baví. Když jenom vyprávíš, tak je to jednotvárné. Taky hodně pracujeme s pracovními listy – to je moje učebnice. Mně hrozně baví je vyrábět! S nimi se dají probírat rodokmeny králů, dokumenty,… Taky je můžeš dávat za domácí úkol. Jak se říká „domácí úkoly nedávat“ – ani mne nenapadne! Zlatou bulu pěkně za domácí úkol. Norimberské zákony za domácí úkol. „Zaškrtej, co to je, nastuduj si a zhodnoť dvěma, třema větama“. Příslušný dokument je přímo v pracovním listu. Při běžné dvouhodinové dotaci týdně pro dějepis nemáš čas taková témata analyzovat, když se chceš v látce někam dostat. Pravda, takový Všetečka to opíše z internetu, ale chytřejší děti si list přečtou a opravdu úkol zpracujou.

Tereza: Ty máš stejně v každé třídě takového nějakého Všetečku, ne? (Odmala jsem slýchala veselé historky a komentáře o máminých problémových žácích, které dokázala rozstřelit svým drsnějším humorem …Jinak pro ochránce osobních údajů: jméno aktuálního rebela je změněno:-))
Máma: On je asi chytrej, ale línej jako veš. Dokonce mi chodí na seminář a vypadá, že je zaujat – nevím teda, jestli dává pozor, nebo spí, ale když si s ním povídáš, tak asi není úplně hloupej. Třeba teď byl s námi v Osvětimi. (Oba moji rodiče společně pořádají jednou za rok pro své studenty zájezd do Krakova a Osvětimi. Záměrně v podzimních dnech, aby podtrhli ponurost místa.) U Katyňského kříže jsme si s Všetečkou povídali o Katyni a reagoval chytře, dokonce jako když o tom něco ví! Ale kluci to mají často – oni ti nemůžou ukázat, že jsou hodní, slušní a učí se. Musí otravovat.

VÍTE, DĚTI, MOC TOMU NEVĚŘTE…
Tereza: Jakou roli hrají ve výuce dějepisu takové zájezdy a výjezdy, které se studenty pravidelně podnikáš?
Máma: Enormní! To skutečně neuvěřitelně probudí jejich zvídavost, zájem. A baví je to. Navíc my když jedeme konkrétně do Osvětimi, tak cestou tam v autobuse pouštíme (film Stevena Spielberga) „Schindlerův seznam“, cestou zpátky (film Andrzeje Wajdy o masakru polských vojáků a důstojníků roku 1940 rukou sovětské tajné služby NKVD ) „Katyň“, protože v Osvětimi vidí Katyňský kříž. A musím říct, že jsem tam za poslední dobu neměla partu, kde by takové dvě třetiny dětí ve svém volnu neletěly do Schindlerova muzea v Krakově nebo na místo, kde bylo ghetto, protože chtějí vidět na vlastní oči místa, která viděli ve filmu. Tereza: Film je vtáhne do příběhu. Máma: Ano. Teď samozřejmě jsou v autobuse dotazy, jestli ten Schindler byl hodný, nebo zlý, proč, jak, kolik….
Tereza: Mne konkrétně u Schindlera nejvíc dojímá, jak se pak o něho ve stáří, kdy všechno jmění rozházel, až do smrti staraly židovské organizace, i když věděly, že je to pěknej vejlupek…
Máma: Ano, k závěrečné dojemné scéně„Mohl jsem jich zachránit víc…“ říkám, „Víte děti, tomu moc nevěřte…“ Tereza: To je Hollywood. Ale to je tak židovské, že ho vezmou z vděčnosti pod praktická ochranná křídla, i když byl hajzlík.

Tereza: Také se studenty pravidelně jezdíš do Památníku Vojna… (Památník Vojna u Příbrami je muzejní expozicí věnovanou obětem komunismu na místě bývalého pracovního tábora pro politické vězně za komunismu. Vězni pracovali v těžkých podmínkách uranových dolů.) Máma: Do Osvětimi jezdíme ve čtvrtém nebo pátém ročníku šestiletého gymnázia a v každém pátém ročníku jezdím do Vojny. Všichni, kteří se mi dostanou do rukou, jedou do Říma, Terezína, Osvětimi a Vojny. Ve druháku a třeťáku, kde se učí antika, jezdíme do Říma, což také považuji za poměrně důležité. Děti, když někam jedou, si musí uvědomit, že když znají historii místa, mnohem lépe všechno vnímají: znalost událostí jim pomůže pochopit památky. Akorát jsou otrávený, že když se vrátěj, tak se z toho píše test.

DĚJEPIS NESMÍ BÝT ABSTRAKCE
Tereza: Co si myslíš o setkání s pamětníky?
Máma: To je strašně ošemetný. Teď jsem měla ve třídě devadesátiletého pana Šedivého, politického vězně. Děti byly hodný, seděly jako pěny. On hezky mluvil, ale už malinko z cesty. Když se ho na něco děti zeptaly, tak jim v podstatě neodpověděl, jel si podle sebe. Vyprávěl zajímavé věci, byl i v táboře Vojna, ale někdy to je náročný – jsou to zkrátka už staří lidé. Ale není to kontraproduktivní. To ty děti vědí, že už je to starý pán.
Ale to chci říct: nezapomeň, že už i já jsem pamětnice, a když se dostaneme k tématům moderních dějin, jako je třeba okupace ruskou armádou v roce 1968 nebo normalizace, a já vyprávím své vzpomínky a třeba na seminář vezmu svoje kádrové materiály, na jejichž základě jsem byla vyhozena ze školství, tak to je dost dobrý. To děti neuvěřitelně baví a zajímá. A já vím, jak s nimi mluvit, dám do toho nějakou legraci….
Vyprávěla jsem jim i o tátovi ( dědečkovi Františkovi vězněném za války v Pevnosti Terezín a v koncentračním táboře Mauthausen v Rakousku za účast v komunistickém odboji), jak v Mauthausenu nosil židovské holky po schodech nahoru z transportů. (Na konci války, když Němci evakuovali východní koncentrační tábory a posílali transporty s přeživšími vězni na západ, do Mauthausenu na nádraží dorazil vlak se židovskými dívkami. Zůstal stát, nikdo se o něj nestaral. Čeští muži – vězni se dozvěděli, že mezi dívkami jsou české Židovky, a z vlaků je vynášeli po nechvalně proslulých mauthausenských schodech do táborového lazaretu. Můj dědeček mj. takto zachránil život slečně Evě, která se později provdala za jiného vězně, táborového lékaře. Zůstala s mými prarodiči v přátelských vztazích po celý život. Po revoluci 1989 aktivně objížděla školy a sdílela svůj židovský životní příběh, včetně „humorných“ historek s mým dědou z koncentráku.) Dějepis nesmí být abstrakce, jinak je to na nic.
A to chci říct: je důležité, aby si lidé uvědomili, že události ve skutečnosti nejdou za sebou, jak se to učíme, ale prolínají se, probíhají souběžně. Probíráme teď s dětmi na semináři události v Rusku po roce 1945 do začátku 50. let – Kravčenko, Stalinovy čistky… A je důležité propojit je s jinými událostmi jinde ve světě, třeba jak to souviselo s válkou v Koreji? To platí i pro dnešek – ze všech stran se na nás valí události, jedna podmiňuje druhou, a je potřeba vnímat souvislosti. Abychom si třeba nemysleli, že Trump a Sýrie jsou dvě odtržené věci.
(Viktor Kravčenko byl sovětský komunista, který v roce 1944 na návštěvě USA, kde měl dojednávat válečné dodávky, emigroval. Napsal knihu „Zvolil jsem svobodu“, kde pravdivě popsal sovětskou diktaturu a teror, čímž samozřejmě vzbudil velký odpor nejen Sovětů, ale i světových komunistů. Poslední ze Stalinových velkých „čistek“, čili hromadných vražd, proběhla před jeho smrtí roku 1953, kdy obvinil kremelské židovské lékaře ze „sionistického spiknutí“. Následně přerušil diplomatické vztahy s Izraelem.)

KANTOR MUSÍ MÍT VÁŠEŇ

Tereza: V komentáři v Respektu (49/2017, „Pomozme deváťákům“) je citován náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys: „Vezměte si, jak moc času se v dějepise věnuje pravěku a jak málo dějinám po roce 1945. V češtině se pořád probírají ruchovci a lumírovci, místo aby se víc času věnovalo porozumění textu.“ S tím, že jde zkrátka o neužitečnou látku, která studentům k ničemu není. Myslíš, že by se některá témata měla vypustit?
Máma: Tohle já a tvůj otec dávno víme. Jestli na mne přijde inspekce, tak budu mít průšvih, a tvůj otec ještě větší. Pravěk mám hotový za hodinu. Na pravěk mám tabulku, tam si to odškrtáme… Mám tvoji knihu od Jana Beneše „Člověk“, tam jsou nálezy, ukážu jim je a řeknu – „Děti, bůhví, jak to bude za tři roky, až najdou nové kosti“. Teď teoreticky mám učit 19. století. Ani náhodou. Už jsem ve 20. století. Děti se 19. století už jednou učily v prváku – látka dějepisu se na šestiletém gymnáziu učí první dva roky a potom znovu od začátku. Tak jsem jim řekla – „Vytáhněte si sešity z prvních dvou ročníků“, projeli jsme to, šups, a byli jsme ve 20. století. Nevím, jestli je na ministerstvu nějaký trend, ale rozhodně by se mělo přidat moderním dějinám – už proto, že jsou čím dál delší …
Jde hlavně o to, že kantor musí mít vášeň. Když ji nemáš, tak jsi robot a jenom plníš zadání. Teď jsem musela psát ŠVP (Školní vzdělávací program) – „Student umí… Student pochopí…“ K čemu to je? Všetečka neumí nic, nepochopí nic… Tereza: To by mne zajímalo, kdo takové traktáty čte… Máma: Nikdo! Fakt jsem měla tendenci, aby mne to aspoň trošku bavilo, do toho vpisovat „Ema má maso“. Schválně jestli by mi to někdy někdo vytkl. Nebo vyhledávat slova jako „relevantní, redundantní“…

Tereza: Jak by tedy systém měl učitelům pomoct? Ministerstvo by asi nemělo moc překážet papírama… Máma: Moje řeč! Tereza: Kdysi jsi na adresu ministrů školství prohlásila, že „každý chodil do školy, takže si asi každý myslí, že školství rozumí.“ Máma: Ale vždycky to záleží na kantorovi. Když je kantor blbej, nebaví ho to, je mu to jedno, a samozřejmě přesně dodržuje všechny plány ministerstva, je převzornej. Ale děti jeho výuka jednoduše nebaví. Nebo je na děti až moc hodnej. Nesnáším hodný učitele!!! „Víš, že Karel byl čtvrtý? Za jedna.“ To je zločin. Kdy už se děti mají učit než tady a teď, v pubertě, když mají čas a pružný mozek?!?

Tereza: Co by se mělo podpořit? Máma: Moderní dějiny. Znovu to říkám. Problém s těmi všemi ŠVP a osnovami je, že na papíře učitel výuku jakože stihne. Podle plánu učitel dojde až k dělení Československa. V reálu tam nedojdeš. Leda že s dětmi mluvíš stylem „V únoru se komunisti dostali k moci“. Tečka a jedeš dál. Což je samozřejmě nanic, to neuděláš. My jsme jednou na semináři se šikovnou třídou dělali, že jsme vzali učebnici pro střední školy dějepisu a vybírali věty, floskule, které nic nevysvětlovaly. „Byly tam bouře.“ Co to je? Co to znamená? Proč k nim došlo? Při rychlém výkladu se zkrátka uchyluješ ke zkratkám, slovům, která nic neznamenají. To už bych radši vynechala některé události. Proč musím vědět každou revoluci ve 20. a 30. letech 19. století? Já jim to ukážu na „kotli“ a je to, můžeme brát rok 1848.

Tereza: Na jakém kotli? (Teď jste, milí čtenáři, ochuzeni o divadelní představení …) Máma: Chceš to předvést? (Začíná pantomimu: ) „Po vídeňském kongresu to byla taková poklička, děti. Ale samozřejmě myšlenky tam byly. A vždycky to takhle někde vyšplouchlo, vybublalo. A Svatá aliance prásk, dolů, prásk, dolů. A pak přišel rok 1848 a poklička vyletěla, protože už to neudržela. A bubliny byly v Itálii, ve Španělsku, ve Francii. Tam to bylo důležitý, to vám ještě v budoucnu připomenu.“ A máš to za deset minut. Ale uvědom si, že učím půl století. K tomu musíš trochu dospět, abysis to dovolila. Začínající učitelé se bojí něco vynechávat, protože jim jednak pan ředitel řekl, že to mají učit, a za druhé neznají výstupy a konce. Tereza: Jinými slovy, ještě nemají přípravy zorganizované tak, aby věděli, na kterou látku jednou budou potřebovat navázat. Máma: Ano, přesně tak. Ještě nemají výklad zorganizovaný a vyzkoušený.

NECHCI BÝT AKTUÁLNÍ, ALE…
Tereza: V souvislosti s výsledky voleb: Kdybys měla k dispozici čtyři hodiny dějepisu, co bys na nich probrala? Máma: Nácky samozřejmě! Pochopitelně! Tereza: A já myslím, že i pád republiky v Římě by byl dobrý pro dnešní dobu… Máma: My jsme se o tom s dětmi bavili a já jim říkám: „Když budete přemýšliví, tak se i na Caligulovi naučíte Stalina!“ (Caligula, římský císař 37-41, byl známý svojí krutostí, paranoiou, sexuální zvráceností, vražděním domnělých spiklenců). Ale já jsem známá tím – a děti už se smějí, jakmile to vyslovím – že často říkám „Nechci být aktuální, ale…“ Tereza: I Řecko je dobrý příklad. Třeba jak měli v době demokracie vymyšlenou ochranu proti korupci losováním (viz. rozhovor s R. Chlupem na tomto webu). Máma: Nebo jak nejdřív vyženou Peršany, a pak se začnou řezat mezi sebou… Když s dětmi probíráš Řím, tak se tě děti pořád ptají „Proč?“ Proč krachla republika, a později říše? Tereza: Lidská povaha. Máma: A barbarizace. To je také dost aktuální.

Tereza: A co středověk? Dá se z něho něco pro dnešek naučit? Máma: Na středověku toho moc neuděláš, ten je úplně jinej. Já ho beru jako „Zajímavé kapitoly z dějin středověku“. Tereza: Co si myslíš, že je za středověkou látku nejdůležitější? Máma: Těžko říct. Je obtížné dětem vysvětlit tu úplně jinou společnost a křesťanskou mentalitu. Ale třeba témata typu vztahy císařů/králů a papežů jsou důležitá. Nebo vysvětlit dětem, že šlechtic nemusel být padouch či dokonce vrahoun, jak to znají z pohádek, protože kdyby své poddané utiskoval, tak by ho neměl kdo živit. Mám třeba výčitku svědomí, že vynechávám Byzanc, ale to je tak jiná problematika, že bych musela dvě hodiny vysvětlovat podstatu. Tak raději s dětmi probíráme témata, která mají ohlas dodnes. Naposledy když jsme si povídali o templářích, jsme si mohli vysvětlit, proč říkáme, že pátek třináctého nosí smůlu. (Dne 13. října 1307, v pátek, francouzský král Filip IV. Sličný spustil pronásledování a zatýkání členů rytířského řádu templářů. Po krutém mučení je většinou nechal upálit. Díky templářům se „pátek třináctého“ považuje za tragický den.) A skončili jsme u Šifry mistra Leonarda. A teď se těším na Johanku z Arku, to nezůstane oko suché…
Zato vynechávám v ústním výkladu husity. Ti mne tak upřímně nebavěj, že dětem raději vypracuju nějakej pracovní papír. Tereza: Husité se jako téma pořád vrací – a možná by to také bylo aktuální téma, totiž jak snadno jde společenský řád, mír a pořádek, zbořit, ale mnohem hůř postavit a vybudovat… Máma: A na husitech se dá taky dobře ukázat, jak má jedna historická etapa různé výklady a jak je zneužitelná podle zájmů a zadání aktuální společnosti. Tereza: Ano. Na Nejedlého výklad husitů můžeš rovnou navázat současnou mediální výchovou – co se dnes dá dělat s realitou, jak ji pokroutit…. (Zdeněk Nejedlý, komunistický ministr mj. „školství a osvěty“, prosazoval dílo Aloise Jiráska oslavující husitství, a husitství interpretoval téměř jako předvoj komunismu, „hnutí lidu za svobodu proti feudálním vykořisťovatelům“. Negativní aspekty husitství – vraždění, plenění, vypalování, chaos způsobující bídu veškerého obyvatelstva, nesvornost, úpadek prestiže země… – samozřejmě taktně zamlčel.)
Máma: Když jsme teď s tátou doma malovali, tak jsem narazila na knížečky, které chci vzít na seminář. Je tam zaznamenán takovým tím totalitním jazykem přepis procesů se Slánským. Budeme je s dětmi číst. Je to dobrá zkušenost jazyka, kterému už vůbec nerozumí… Jinak za účelem tohoto úplně jiného, ideologického totalitního jazyka nosím do hodin staré dobové noviny.

NEVYBAVUJI SI, ŽE BY DĚTI NĚJAKÁ LÁTKA VYLOŽENĚ NUDILA…
Tereza: Co si myslíš o propojování výuky dějepisu a občanské nauky nebo ZSV (Základů společenských věd)? Máma: Na učňáku jsem učila dějepis, občanku a češtinu v jedné třídě jako experiment a bylo to bezvadný, bezvadný. Spolupracovat s učiteli, kteří učí ZSV a politologii, je skvělé. U nás na gymnáziu to dělám. Mimochodem nový učitel, se kterým u nás spolupracuji, je můj bývalý student. Tereza: Záleží na domluvě mezi konkrétními učiteli, jak jsou ochotní spolupracovat? Máma: Ano. Bohužel někteří učitelé mají nastavení, že jsou nejnej a nikdo jim do toho nebude mluvit. Tereza: A potřebuje to i ochotu časového a tematického sladění. Já zažila takovou spolupráci na základní škole v Sobotce, kam občas chodím sympatické paní učitelce dějepisu přednášet na židovská témata. Spolupracuje s kolegou a oba to baví. Máma: Ano, musí tam být trošku souznění, aby to oba bavilo a oba to uměli.

Tereza: Je nějaká látka, která děti baví víc nebo míň? Máma: Moje zkušenost byla, že je třeba nebavila vědecká průmyslová revoluce. Ale potom jsem našla články o tehdejších lidech, kde třeba nějaká paní vyprávěla, jak šestnáct hodin dře v dolech…, tak se chytly. Tereza: K tomuto tématu je mimochodem skvělý film „Sufražetka“, mohu doporučit. Máma: Nevybavuju si, že by děti nějaká látka vyloženě nudila. Spíš si uvědom, že ve třídě sedí holky a kluci pohromadě. Takže třeba když jsme měli téma první světové války, tak byli chlapečci ve svém živlu a do detailů mi vysvětlovali zbraně. A holky to většinou nebaví… Ale zase – na Streamu je krátký film o vánočním setkání vojáků znepřátelených stran v zákopech s úryvky z filmu „Šťastné a veselé“ – tak to zase bavilo holky. (Jde o skutečný příběh, kdy na Štědrý večer roku 1914 vojáci obou stran, Němci, Skotové a Francouzi, přestali válčit, vylezli ze zákopů bez pušek a společně sdíleli sváteční chvíle.) A Všetečku nebaví nic… nebo jsem to ještě nepostřehla. A ještě si uvědom, že kromě toho, že učíš látku, tak myslíš na ty děti jednotlivě podle jejich schopností. Komu nandat víc, protože je chytrý a ambiciózní, koho nechat mluvit, na koho netlačit… Když dá učitel najevo, že ho to baví, tak děti to baví taky.

CO MNE ALE SKUTEČNĚ ROZČILUJE…

Tereza: A ještě se tě zeptám na platy, to je takový evergreen. Nemluví se o ulehčení práce učitelům – míň papírů, podpora asistentů na doplňkové práce, a především klíčová pomoc – méně dětí ve třídě. Máma: Jdeme s dobou. Člověk už se nestydí za to, že chce velký plat. Za bolševika byl plat srandovní, a taky jsme učili, protože nás to bavilo. Co mne ale skutečně rozčiluje je finanční propast mezi mladými a starými kantory. Kvalita výuky není ve věku. Urychlila bych nástup mladých učitelů na normální platy. Znám starý blbý a mladý blbý učitele i starý chytrý a mladý chytrý učitele. Kvalita učitele je někde jinde. A pak je tady ještě další věc: mladí učitelé peníze pochopitelně nejvíc potřebují. Ze školství odejdou ti schopní a šikovní, kteří se nebojí uplatnit se jinde, jenom aby uživili rodinu. A to školství škodí. Tohle mi odjakživa vadilo – a dokonce jsem vždy přemlouvala ředitele, ať dá mladým učitelům aspoň větší osobní odměny…

Tereza: Díky za rozhovor! Ať ti zdraví slouží a práce tě stále baví! Máma: Jo. Mně prostě ti haranti fakt bavěj… A ještě můžeš udělat rozhovor s tátou. Ten by ti řek´, že základem úspěšného učení je rákoska!

Foto: Jeruzalém. Učebnice dějepisu in situ, od pravěku až do moderních dějin. Kdyby byl blíž a cesta se dala uplatit, máma by tam bezpochyby s dětmi také jezdila…

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

2 Replies to “JAK A PROČ UČIT DĚJEPIS”

  1. Pěkný článek!! Kdyby tvoji rodiče dělali i přednášky, kurzy pro dospělé, tak se hlásím. Přes své učitelky dějepisu jsem se daleko nedostala. Později jsem si slibovala, jak se budu učit se synem na základce, jak si doplním vědomosti, ale to vůbec nešlo :-)….., ale znalosti a přístupy tvé mamky mne lákají.

  2. Nezbývá než souhlasit s Věrou – výborný článek – inspirace jak pro děti tak dospělé. Zkusím přeposlat paní učitelce z gymnázia našeho syna (je v primě). Doufám, že se neurazí 🙁 Díky, díky