Židovské duchovní vůdkyně dnes

Z PŘÍSPĚVKU PSANÉHO PRO REVUE SPOLEČNOSTI KŘESŤANŮ A ŽIDŮ „Židovské duchovní vůdkyně včera a dnes“. Celý příspěvek si budete moci brzy přečíst v tištěné i elektronické verzi. Bližší info na webu http://krestane-zide.info/index.php/cz/ a fb Společnosti.
…………………………
Jak vypadá současná židovská duchovní vůdkyně? V souladu s pluralitním charakterem židovství nelze odpovědět jednoznačně. Pokusme se přiblížit její možnou podobu na čtyřech konkrétních příkladech.
Dvora Pearlman se narodila v sekulárním kibucu. „Všichni pracovali, na filosofování nebyl čas,“ vzpomíná. „Když mi bylo čtrnáct let, přišla do naší školy mladá učitelka a otevřela i filosofická témata. Hodiny jsem s ní chodila po polích a povídala si s ní. Konečně jsem potkala někoho podobného jako já. Jak jsem byla šťastná, že „nejsem divná“, jak jsem si myslela!“ Jako manželka a matka tří dětí spoluzakládala na začátku 70. let minulého století jedinečnou ekologickou vesnici v Dolní Galileji, ve které realizovala svoji představu spirituality spojené se z(Z)emí a ekologickým vědomím. Ve vesnici žije dodnes, posledních pět let byla její starostkou.

Když děti odrostly, prošla psychoterapeutickým výcvikem a výcvikem v regresní terapii a dojížděla do nemocnic jako terapeutka. „Postupně pro mne prostředí nemocnic bylo čím dál nepříjemnější, takže jsem klienty brala ven do přírody. A pak přišel čas ukončit i tuto práci. Léčivé síly má v sobě každý z nás…“ Po čtyřicítce se Dvora zapojila do mírového hnutí. „Od roku 2000 pracuji s milovaným Jeruzalémem, jádrem rozdělení mezi lidmi, abych pomohla jej opět přeměnit na Město Míru. Taková je jeho vlastní vnitřní podstata. Mír je jediná trvalá odpověď na život. Ať prolejeme jakékoli množství krve, stejně je potřeba na něm stále pracovat. Je to záměr a účel života.“ Její aktivita Jerusalem Hug (Jeruzalémské objetí), která spočívá v setkání lidí – Židů, Arabů, Drúzů, cizinců…, v jejich komunikaci a společném vytvoření živého řetězce kolem jeruzalémského Starého Města, byla mnoho let výraznou událostí města. V atmosféře rostoucího napětí byla minulý rok snad dočasně přerušena – arabským a palestinským účastníkům bylo jejich vlastními spoluobčany vyhrožováno smrtí, pokud budou „kolaborovat se Židy“. „Pro arabskou a palestinskou stranu je nyní těžké pracovat na míru,“ říká Dvora. „Radikálové z vlastních řad jim vyhrožují a neštítí se ničeho. Mnoho Arabek z Východního Jeruzaléma se přidalo k našim ženským kruhům, vytvářely jsme síť, sdílely své příběhy, tvořily společenství. V našich setkáních bylo mnoho vřelosti a naděje. A potom vše utichlo – ženy nám přestaly brát telefony, nijak se neozývaly. Zjistili jsme, že hlavní organizátorka našich setkání v arabském ženském centru byla propuštěna a ostatním jejich muži zakázali se s námi stýkat. Pro tradiční patriarchální společnost představuje přátelství a vzájemné posilování žen vždy ohrožení.“

Z Dvory vyzařuje klid, naprostá důvěra v moudrost vesmíru a víra, že až bude dostatek moudrých a vědomých lidí usilovat o toleranci, nenápadně a bez velkých fanfár se náš svět stane lepším místem k životu. Její spiritualita je universální, ctí Bohyni, medituje. „Jsem nyní v důchodu a půjdu tam, kam mne Matka Země, Gaia, zavolá, kde mne potřebuje.“ Práci s emocemi, nenásilné komunikaci a klidu při argumentaci se naučila skrze dohady s Waqf – Islámskou radou podřízenou Jordánsku a spravující Chrámovou horu. „Muži se mnou mluvili, jako bych byla odpad nebo jako bych tam nebyla. Židovka, a ještě žena! Tak jsem přemýšlela, jak zařídit, aby mne vůbec viděli. A řekla jsem si – v arabské společnosti má žena úctu, když je stará zasloužilá matka. A při každém rozhovoru jsem potom zdůrazňovala, že jsem babička. Chování některých představitelů se změnilo.“ „Zenovým cvičením“ pro ni byla i práce starostky. „V Izraeli je něco vyjímečného, aby na takovém množství půdy bydlelo jen zhruba sedm set lidí. Developeři by na našich pozemcích byli schopní postavit městečko pro sedm tisíc lidí. Nejsme napojeni na elektrickou síť, to také vyvolává mnohé třenice. Neustále musíte jednat o vodě, jejíž přídělový systém spravuje stát. A samozřejmě ladit vztahy se sousedy z arabského městečka, kteří sami nepečují o svůj společný veřejný prostor, a tak k nám chodili např. na dětská hřiště. Vyjednat pravidla vzájemného respektu nebylo snadné.“

Dvořinou blízkou přítelkyní a spoluorganizázorkou Jerusalem Hug je i malířka t.č. žijící v Praze Hana Alisa Omer. Bývalá cvičitelka jógy, bylinkářka, aktivistka mnoha mírových projektů, od roku 1995 pracovala se známým vizionářem posvátné geometrie a architektury a „kybernetickým architektem“ Izákem Chayutmanem na zachycení jeho vizí Sionu a Třetího Chrámu v Jeruzalémě jako „srdce, ze kterého vychází mír a léčí celý svět“. Ze spolupráce vzniklo pět obrazů: čtyři velká plátna, která skrze spirituální symbolismus zachycují zhmotnění „Nebeského Jeruzaléma“, a páté plátno ženy – matky, jež skrze svoji lásku otevírá Bránu Milosrdenství – dnes muslimy zazděnou „Zlatou bránu“ směrem k Olivetské hoře. Obraz vznikl v době druhé intifády po roce 2000.

V té době žila Hana v Jeruzalémě a zapojila se do spirituálních mírových aktivit: „Každý pátek odpoledne před začátkem šabatu jsme se scházeli na „mírové bdění“ (Peace Vigil) na malém námĕstí s výhledem na Západní zeď. Muslimové, Židé, křesťané, súfijci, lidé různých duchovních směrů. Společně jsme se modlili a meditovali.“

Hana je mj. autorkou obrazu „Naomi“, tchyně biblické hrdinky Rút. Stará žena na něm sedí ve stínu u pramene. Její snacha stojí opodál, na zlatém poli, ve světle. Připomeňme, že v tradičních rabínských komentářích je o Naomi jako o vdově řečeno, že se smrtí svého muže stala podobnou „zbytkům oběti“ (šearej minchot), což je termín pro bezvýznamné a opominutí hodné jedince a předměty. Přesně vystihuje, jak je v patriarchálních společnostech postavení ženy osudově spojeno s postavením a životem jejího manžela. K obrazu Hana říká: „Pro mne je důležité hledat spojení mezi temnotou a světlem, mezi depresí, „zlem“, a nadějí, léčením. Z Naomina smutku a žalu vzešel (skrze Rút) David, a tedy jednou i z ní vzejde Mesiáš. Byla to ona, kdo Rút poradil, aby se hezky oblékla, navoněla, a šla za Boazem na pole. Je to krásný příběh o lásce tchyně a snachy. A pramen, symbol života a otevřeného srdce, je skutečným Pramenem Naomi, který byl pod Har Herzl cestou do Ejn Kerem u Jeruzaléma.“

V jednom z údolí Jeruzaléma také Hana stvořila bylinkovou zahradu: „Chodila jsem tam několik let. Na tom místě bylo původně smetiště zarostlé keři. Plela jsem, sázela. Tam jsem poznala pomoc andělů. Když jsem dělala věci nejen pro sebe, ale i pro společné dobro, tak ve chvíli, kdy už to bylo těžké, se někdo objevil a pomohl. Pro mne ty síly, které vstoupily do procesu ve chvílích krize, byly anděly. Postupně se ke mně začali přidávat mladí lidé, vodili své děti, místo se proměnilo v park. Byla to veliká radost.“ Také proměna „z temnoty ve světlo“, chce se říci.

Zmíněné ženy by se označení „duchovní vůdkyně“ bránily, přesto v sobě tyto kvality mají: odvahu nečekat, až někdo jiný začne, hledat cesty ve zdánlivě neřešitelné situaci, vnášet světlo do každodenního života, vytrvat a trpělivě dělat konkrétní malé kroky s vizí velikého cíle, navazovat spolupráci, vytvářet síť – a plně důvěřovat Duchu a jejímu vedení (ruach je femininum). Obě zároveň překračují židovskou tradici a otevírají se universální spiritualitě.

Uveďme i příklady „duchovních vůdkyň“ setrvávajících v židovské tradici. Chaya Kaplan Lister, v USA narozená a v Izraeli usazená ortodoxní manželka, matka, terapeutka a „duchovní koučka“, si také užila svoji „temnotu“. Její první manželství s rabínem skončilo rozvodem poté, co se ukázalo, že si manžel dělal z žen náboženské komunity harém. Aktuálně je souzený za sexuální obtěžování. V novém manželství je Chaya šťastná – a své zkušenosti každodenního života manželky a matky tří dětí využívá ve své práci. To je kvalita, kterou ženy do „duchovního vůdcovství“ vnášejí – integrace životní zkušenosti a spirituality s cílem zůstat nohama na zemi a žít vysoké cíle a veliké ideje v „obyčejném“ všedním dni. Poslechněte si např. její video s provokativním názvem „Love is Not All You Need“, kde ukazuje, jak je potřeba vnímat lásku jako stavbu a neustálý proces vyžadující trénink, investice, vzdělání, disciplínu a oddanost. Láska není něco ideálního, co prostě buď je, nebo není. Inspirativní jsou i její interpretace přírodních jevů, např. zatmění Slunce či hurikánů, kde pracuje stejně jako holističtí psychoterapeuté, tedy se symbolismem propojení a odrazu „vnitřního a vnějšího“, makrokosmu a mikrokosmu, vesmírného a pozemského dění a dění v naší psyché. S manželem vedou centrum osobního růstu Merkaz Šalev a společně nabízejí partnerské terapie a přednášky na témata vztahů a spirituality.

Rabba Safir Noyman Eyal je zajímavá tím, že je první ženou – studentkou kabaly významného kabalisty Jehudy Halevi Ašlaga (zvaného Baal Sulam). Komunita, kterou vede, se nazývá Miškan Hakavana (Příbytek „Záměru“ či „Soustředění“) – a co je důležité, je otevřená všem duchovním zájemcům. Složité téma kabaly se Rabbě Safir daří předávat srozumitelně, aktuálně. Doporučuji např. krátkou promluvu interpretující známý biblický verš „ zvol si život“ („Dovolávám se dnes proti vám svědectví nebes i země: Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení, vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu.“ 5M30:19-20a).

Promluvu otevírá slovy o oběti: „Je pro nás těžké pochopit smysl duchovního obětování se, protože je tématem přímo zasaženo naše ego a otevírá se nám téma oběti. Jde však o krásnou a vzácnou příležitost dostat se blíže, kam chceme. Pro každého upřímně oddaného duchovního člověka, kdekoli na světě, z jakéhokoli náboženství, „obětovat se“ znamená „spojit se s Vyšším“ – a to chce ze všeho nejvíce: být pohlcen. Je to přirozené. A v tomto okamžiku Tóra říká – „zvol si život“! Pomyslíte si, to je samozřejmé, já přece volím život. Ale není to pravda: když žijete skutečně duchovně, není tak snadné zvolit si život. A proto Tóra říká – Nezůstávej „nahoře“, vrať se do každodenního života. Až uděláš práci, kterou máš ve svém životě udělat, pak můžeš odejít do Jednoty s Vyšším, ale nyní si zvol život. Být tady a být ve spojení, ale neunikat do ideálních světů. A TOTO je zmíněné obětování se. Svatostánek je tady, v pozemské realitě.“ Tato dechberoucí interpretace je ohlasem úcty k tělesné existenci, důrazu na pozemský život a jeho nápravu (tikkun ´olam) ve spolupráci s Bohem, které bylo v židovské tradici od začátku přítomné.

Ženské židovské duchovní vůdcovství je dnes silnou a bohatou řekou, jejímiž základními charakteristikami jsou aktivismus, odvaha překračovat hranice, vzdělanost a spojení s odkazem plurality židovství: s tradicí, jež je ctěna, a zároveň s láskou rozvíjena v nových podobách. Jak v Izraeli, tak v USA se židovské ženy staví do společenských rolí se sebevědomím a originalitou. Mnoho úkolů zůstává – např. oddělení náboženství a státu v Izraeli, kde má ortodoxní monopol dopad na životy žen skrze občanské právo, vytvoření rovnostářské platformy u Západní zdi, kde se budou moci modlit a předčítat Tóru ženy jiných než ortodoxních denominací, postavení žen v ultraortodoxních komunitách, oživení mírového hnutí. Nezbývá než jim popřát šťastnou cestu a mnoho sil a poděkovat za inspiraci, kterou pro nás, nežidovské ženy, bezesporu představují.

Foto: Dvora Pearlman a Hana Alisa Omer.

Na tomto webu si můžete přečíst i rozhovor s Hanou Alisou Omer u příležitosti výstavy jejích obrazů v Židovské 100 v Jičíně:

HANALISA OMER Můj život je miniaturou židovského osudu

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli