ZA SVĚTLEM Kniha o anorexii Florencie v extázi

Na úvod bych měla říci, že beletrii už příliš nečtu. Po dětství a mládí stráveném v knihách jsem s univerzitními studii a nástrahami dospělosti už nedokázala najít potřebný čas, prostor a klid. Když totiž čtu beletrii, ztrácím odstup – plně se do příběhu ponořím a až příliš ho prožívám. Je to emočně, psychicky i fyzicky vyčerpávající, a potřebuji k tomu vjem moře, plynutí času a prostoru bez ohraničení. Vím, že mohu být obohacena, ale většinou mne představa takové náročné výpravy do nitra příběhů a vlastních prožitků odradí. Tak dávám raději přednost knihám, které můžeme označit jako „naučné“ či „akademické“. Vtipná obrana saturnské osobnosti, abych se nerozložila ve vlastních hlubinách.

Kniha, o které chci psát, mne však zavolala tak neodbytně, že jsem nemohla odolat. Recenze v časopise, zaujalo mne téma, jen tak ze zvyku jsem se podívala do katalogu naší maloměstské knihovny, jestli náhodou… A ano, byla tam jako čerstvý nákup, ještě ne k půjčování. A potom mail paní knihovnice, „Neptala jste se náhodou na tuhle knihu? Tak jsem Vám ji dala stranou, když šla z katalogizace na regál…“ Tomu se říká jasná zpráva.

Kniha

Kniha se jmenuje  „Florencie v extázi“, napsala ji mladá půvabná Američanka Jessie Chaffee (díky nakladatelství za nepřechýlení), vydalo Argo. Je to příběh dvaceti devítileté Američanky Hannah, která je po roce anorexie vyhozena z práce v muzeu. (Úchylka astroterapeuta: „No jistě, saturnský návrat ve dvaceti osmi letech…“) Opustí svůj domov v Bostonu a svoji rodinu – tedy to, co z ní po rozvodu rodičů zbylo – a odjede do italské Florencie. A tady prostě je. Pomalu, pomaloučku začíná jíst, odváží se zakopnout váhu pod skříň, přihlásí se do veslařského klubu (!) a učí se veslovat – cítit své tělo a své svaly, seznamuje se s italskými muži, navštěvuje kostely, místní slavnosti, italská městečka v okolí, dýchá, snaží se svůj život znovu poskládat. Musí to být pro Američanku zážitek, být ve městě s tak bohatou historií: na každém kroku několik set let staré památky, sochy, úzké uličky, středomořské životní tempo, stopy zašlé slávy. A kulturní protiklad, který nabízí jinou perspektivu, jiný úhel pohledu na vlastní život, ve velké vesnici, kterou ve skutečnosti Florencie je, kde se všichni při setkání líbají na obě tváře, mluví nahlas, dělají si čas na posezení v kavárně, problémy považují za nedílnou součást života a umí si užít den, daný okamžik. „Je potřeba něco dělat teď. To stačí.“ říká její přítel Luca.

A potom přijdou ta setkání. Setkání se světicemi, ženami, které se ve středověku a na prahu novověku oddaly křesťanské víře a církvi. Zřekly se „obyčejného“ ženského života, rolí manželky a matky, a často proti vůli rodičů si vyvzdorovaly vstup do církevních struktur. Toužily po něčem víc – jít výš, za světlem – poznat Boha, Ježíše, a přiblížit se mu – milovat ho a splynout s ním. To předpokládá, že se co nejvíce zbaví svého lidství, svého ženství. Tedy – svého těla.

Hannah narazí na jejich kostely, na jejich podobizny na freskách, na jejich relikvie („Santa Caterina? Zajímavé. V Sieně mají její hlavu.“ „Já vím. Viděla jsem ji.“ ). A na jejich životopisy. Začne s nimi trávit víc a víc času, fascinována tou sounáležitostí. Ano, ony by jí rozuměly. Stejně jako ona usilovaly o osekání svého těla, o sebe-tvarování a sebe-utvoření skrze odpírání jídla. Stejně jako ona chtěly něco víc – ale skrze obecně přijímané cesty vnějšího světa to nešlo, tak se obrátily do svého nitra a do své fyzičnosti. Kateřina Sienská, Anděla z Foligna, Kateřina Janovská, Markéta z Cortony, Maria Maddalena Pazzi se stanou Hanninými přítelkyněmi a souputnicemi.

„Pořád ještě čtu o svaté Kateřině. Už jako dospívající dívka prosila rodiče, ať ji nechají vstoupit k mantelátkám, starším vdovám při bazilice svatého Dominika, ale nedovolili jí to – nebyla stará a nebyla ani vdova. Měla se vdát. Jenže onemocněla, a to tak vážně, že jí nepomohly ani horké prameny v termálních lázních, kam ji otec zavezl. Trdila, že její nemoc je Boží znamení, rodiče se smířili s tím, že se přidá ke zbožným vdovám, a ona se uzdravila. Začala tím, že se obrátila do sebe, měla vidění a upadala do vytržení. Když byla v transu, nevěřící ji bodali do nohou jehlami, ale ona nehnula brvou. Tím se proslavila a taky viděním, v němž uzavřela mystický sňatek s Kristem. …Uzdravovala chromé, odstraňovala nemocným jed z těla a vysávala jim hnis z ran. Naučla se číst a psát, angažovala se v politice, psala kritické dopisy papežovi. A kvůli modlení sama sebe vyprazdňovala. Jako osmiletá přendávala maso bratrovi na talíř. V šestnácti jedla jen ovoce a zeleninu a pomocí nějakého nástroje – fenyklového stonku, brku – je zase vyzvracela. K jednomu stolu donesou jídlo, ze kterého stoupá pára. Zachytím těžkou uzenou vůni a obrátí se mi žaludek, chuí a pak odporem. Řekla bych, že právě kvůli tomuhle sienská světice zvolila cestu odříkání. Dobře si pamatuju, jak jsem každý den opakovaně zakoušela pronikavé pocity-
Zimnici.
Příliš ostré slunce.
Ohlušující zvkuy.
Počítání. A s počítáním jsem se dočkala chvály a s chválou jsem se dočkala otázek. Jak to děláš? zeptala se mě Claudia jako jedna z mnoha, když jsem v prosinci, lednu a únoru hubla. V jejich hlasech zazníval obdiv a já jsem moc dobře věděla, na co se ptají – Jak to děláš, že jdeš až na kost? Když Kateřina vstoupila k mantelátkám, nejedla už téměř nic. „Mé tělo jest i nadále bez potravy, bez jediné kapky vody, v životě jsem nezakusila tak úchvaná tělesná muka.“ Byla vyprázdněná, otevřená. Chtěla bych věřit, že náležela jen sobě, že rozkoš pramenící z takového utrpení byla jen a jen její. Jenže ona si poznamenal: Mé tělo je Tvé. …Závidím jí ta vytržení, kdy se naprosto vyprázdnila. Je tohle láska? Taková prázdnota a následný trans?
…Než se večer pokusím usnout, přečtu si poslední kapitolu o svaté Kateřině. Přijde mi, že její život byl poměrně krátký, jako život všech velikánů. Zemřela na mrtvici ve třiatřiceti letech – v té době už nejedla skoro nic, byla živa jen o vodě a svátosti oltářní.“ (str. 70-71 a 79).

Jak upřesňuje heslo Wikipedie:

„Ostatně Kateřina prodělala neštovice, které jí znetvořily obličej… Živila se vodou a léčivými bylinami, celé týdny se postila, modlila se a mlčela, spala jen málo a na tvrdé posteli. Třikrát denně se bičovala, dělajíc pokání za druhé.“

Vzpomínky

Co všechno žena udělá, aby zničila sama sebe tak, jak je, a snažila se vytvarovat podle ideálu, který má v mysli? Vím to až moc dobře. Mezi 15. a 16. rokem mého života jsem anorexii měla – za komunismu to ale nikdo neřešil a nesledoval. Znám dobře ten slastný pocit, že máte sebe sama pod kontrolou. To štěstí, když se díváte na jazýček vah, jak klesá doleva čárku po čárce. To vítězství, že dnes se vám podařilo sníst jen bílý jogurt a jablko. Žijete v jakési bublině, uzavřete se do svého světa sebeuspokojení, kde se vše točí kolem jídla a jeho množství, vaší pevné vůle, dobrého pocitu, sebetrestání, když náhodou „selžete“ a vezmete si o mrkev víc. Zpočátku je to úžasné. Smysly se zostřují a tělo jakoby se samou pýchou vznášelo – protože já jsem to zvládla, zatímco ostatní ne. Až později přijdou poruchy. Ano, poruchy, protože aniž jste si toho všimla, udělala jste ze sebe mechanický stroj. Vůle ovládá živé tělo železnou silou, nestrpí sebemenší prohru. Poruchy přijdou, když se probudí pud sebezáchovy a začne být silnější než vůle. Chodila jsem do samoobsluh a jídlo jsem pozorovala, nasávala jeho energii, když už jsem ho nemohla jíst. Hodinu jsem si vybírala jeden jogurt. Byla jsem nesmírně slabá. Přestala jsem menstruovat. Byla mi pořád zima. Nemohla jsem se soustředit, zpomalila jsem se. Nedokázala jsem se radovat. Propukala jsem v pláč při sebemenším emočním vykolejení.

Až dnes více chápu, proč se to celé stalo. Také chápu, že se celá sebe-stavba musela zhroutit, protože jenom zvyšovala moje nenasycení. Jídlo a potěšení z něj patří k energii Venuše, ženy Milenky a Tvůrkyně: není náhoda, že jsem anorexii propadla v době dospívání, tedy sexuálního probouzení a děsu z něj. Nechtěla jsem se stát ženou, chtěla jsem zůstat roztomilou holčičkou, v bezpečí dětství. Neměla jsem nikde žádnou oporu, vzory zdravého ženství v rodině chyběly, žila jsem v totalitě, kterou jsem ostře vnímala jako ošklivou – a já tolik potřebovala krásu a harmonii. Jako silně venušanský typ jsem zkoumala stín Venuše, její temnou stránku, aby se po několika příhodách, které jsem už emočně nedokázala ustát, jazýček vah (doslova) obrátil, a já během roku ztloustla o dvacet kilogramů. Tak přišla „ochrana“ na fyzické úrovni, hradby, za které jsem se mohla schovat. Ty mi zůstaly pět let. Milovat své tělo, důvěřovat mu, laskat ho, uvolnit se a odevzdat se jsem se učila dlouhou dobu. A dodnes se to učím. Největší léčitelkou je pro mne Příroda, živá Země, tak krásná, tak smyslná, tak nezkrotná a divoká – stejně jako Temná žena ve mně, které jsem se tolik bála a tolik ji chtěla svázat řádem, aby se o ní nikdo nedozvěděl.

Při čtení knihy Florencie v extázi se probouzely vzpomínky. Jak jsem Hannu chápala – tu touhu po světle, po dokonalosti, po sebekázni. V roztříštěném osamělém světě mít alespoň něco ve svých rukou! Když přišly pasáže, kdy opět do anorexie spadne, probudily ve mně starou hrůzu – a vědomí, jak tenká je hranice, na které stojím. Reflex vyléčeného alkoholika – s tím rozdílem, že bez alkoholu se obejdete, bez jídla ne, takže jste s ním denně konfrontováni. Jídlo má v sobě obrovské množství významů, představuje kulturu, psyché, vztahy, rozkoš, mateřskou výživu, mateřskou zemi, osobní chutě (ve všech významech toho slova), rozlišování, rozklad a integraci, energii a vitalitu či naopak prázdné vybuzení bez skutečně hodnotného obsahu. Jídlo o nás říká všechno, odhaluje nás. Při poruše jeho přijímání nás může zabít, při milostném vztahu s ním – úctě, harmonii, vnímání všemi smysly, přijímání – dává život. Jídlo tak jako tak potřebujeme – jaký s ním budeme mít vztah zásadně ovlivňuje kvalitu našeho života. Je životem samotným – proměňuje se v nás.

Charismatická anorexie

Kniha Florencie v extázi je originální tím, jak připomíná spojení poruchy příjmu potravy a křesťanské spirituality: programu mučednictví, sebepoškozování, sebepotlačování, odmítání „hříšného těla“, neúcty k ženství, které křesťanství jako náboženství znevažující tělo, hmotnou realitu a temnou tvář Boha v sobě nese. Tento program je stále v našem kolektivním poli, jenom se převrátil a metamorfoval do jiných kulis: do obrazu dokonalé ženy v kostýmku, která je výkonná, společensky uznávaná, úspěšná, samozřejmě štíhlá a krásná podle ženských časopisů, „stále mladá“, a svojí energií živí patriarchální struktury. Jak se ukázalo v konstelaci České ženy konstelátora Vojty Frančeho a spol:

„Typická česká Dívka je dnes mladá, atraktivní, silná, nezávislá, ambiciózní, zaměřená na peníze a kariéru, silně poplatná patriarchálnímu systému (světu otců)…“

Kateřina Sienská by dnes patrně řídila oddělení nadnárodní korporace, měla od specializované firmy přesně odvážený jídelníček na míru, jen tak, aby zůstala výkonná, našla by si nějaké vybuzovadlo (kofein, možná kokain) a svoji práci by považovala za záchrannou misi pro celý svět. Nějak by zapomněla, že naší misí je léčit svět skrze rezonanci – žití naší osobní energie. Léčila by její osobní energie svět, když by sama od sebe byla oddělená?

Ano, je to celé o ILUZI – o iluzi, že já mám/my máme sílu se ovládat, mít věci pod kontrolou a být úspěšné. Ano, jsme úspěšné – v sebepotlačení své duše, své přirozenosti, která může být úplně jiná než žádoucí společenský obraz dokonalosti. Světice toužily po Světle Boha, dnešní ženy touží po Světle dokonalosti, čistém zářivém prádle, úspěšné kariéře ve světě, kde se méně úspěšní (cítící, emoční jedinci) vymění, protože „nechci mít v týmu zkažená jablka“, jak pravila jistá vysoce postavená známá manažerka v rozhovoru.

Takže otázka zní: Kdo opravdu jsem, pod těmi žádoucími, oceňovanými rolemi? A mám dostatek odvahy sama sebe žít – přijmout skutečnost, že nejsem dokonalá podle svých/obecných představ? Mám odvahu vystoupit ze zářivého obrazu superženy a žít svoji nedokonalost? Vrátit se nohama na Zemi a do svého těla a přestat ho znásilňovat?

Knihu jsem dočítala o svém svátku. Přání od rodiny a přátel mi připomněla čerstvý prázdninový zážitek. Můj skvělý muž a jeho neuvěřitelný talent vybírat mnohovýznamové prázdninové destinace při plánování letošní dovolené vymyslel, že se na zpáteční cestě na letiště stavíme na jednu noc v městečku Avila (Španělsko). Prý hezké středověké městečko. Samozřejmě vůbec netušil, proč je slavné: narodila se tu jedna z největších katolických mystiček Terezie z Avily, ano, přesně ta, jejíž jméno nosím, a jejíž svátek se slaví, když je v kalendáři „Tereza“. Pokud neznáte její příběh, vězte, že je poměrně děsivý: už jako osmiletá chtěla s bratrem utéct do Araby ovládané části Španělska, aby byla zabita a stala se tak mučednicí, jako dospělá se „trýznila a umrtvovala“. Měla orgasmické vidění anděla, který jí rozžhaveným kopím probodává srdce, o Ježíši mluvila jako o ženichovi v mystickém sňatku. Nežitá sexualita si vybírala svoji daň, přitom je tak pravdivé, že ve vědomé sexualitě se se s milovaným partnerem/partnerkou můžeme spojit jako božské bytosti, a můžeme pracovat na svém „vnitřním sňatku“. V Avilském muzeu můžete vidět kus dřeva, který používala jako polštář, nebo její useknutý prst, „vzácnou relikvii“. Tak teď abych, jako její jmenovkyně, dokázala udržet zdravou vibraci…

Slova terapeutky

Kniha Florencie v extázi končí  nadějí, ale i  vědomím, že anorexie jako touha po „něčem víc“, po osvobození, kdy síla v nás – „ta druhá žena“ –  ovládne naši duši a žene nás k vysněné iluzi, je stále přítomná v našem poli. Meč zůstává zavěšený nad naší hlavou a může kdykoli udeřit znovu. Tak to je.

Na závěr slova skvělé Marion Woodman, ženy, která sama anorexií prošla, a která později ve své terapeutické praxi o anorexii a obezitě psala (knihy „Addiction to Perfection: The Still Unravished Bride“, „The Ravaged Bridegroom: Masculinity in Women“ či „The Owl Was a Baker´s Daughter: Obesity, Anorexia Nervosa and the Repressed Feminine“) a pracovala se ženami, které jimi trpěly.

„Když jsem měla období anorexie, měla jsem úžasné duchovní vhledy, protože jsem hodně tančila. Neběhala jsem, tančila jsem, klidně do pěti do rána – a samozřejmě bez jídla. To ve mně otevřelo takovou energii, že jsem se cítila být v přítomnosti intenzivní světlé spirituality (white heat spirituality). A pak ovšem přišla ta strašná chvíle, kdy jsem si uvědomila, že to není život, ale smrt. To byla výzva, protože jsem prostě nemohla uvěřit, že jsem v rukou démona, a že je mi můj život odebírán, a že se mé tělo plní vodou. Neměla jsem kontrolu nad svojí váhou –to byla má posedlost. A tehdy jsem si myslela, že se ke mně Bůh obrátil zády.
… Když mé tělo začalo kolabovat, bylo jasné, že má síla vůle změnila mé tělo v hromadu hmoty. Zhroutily se mi ledviny. Uvědomila jsem si, že mohu přežít, jen když sílu vůle nechám odejít – doslova nechát tu tvrdost odejít ze svého těla. A bylo to nesmírně těžké, protože jsem měla pocit, že jestliže to udělám, zemřu. Takže jsem se poukoušela milovat své tělo. Pomáhala mi milující, pečující stránka Krista – ženská, soucítící, odpouštějící. A já jsem potřebovala odpuštění, protože jsem si začala uvědomovat krutost, se kterou se chovám k vlastnímu tělu. Jako anorektička jsem žila v koncentračním táboře a jediným způsobem, jak uniknout tomuto holokaustu, bylo nechat věci plynout a pečovat o to, co jsem vlastně nenáviděla. A tady je ta důležitá otázka: „Jsi tu ze své vůle, nebo jsi přišla z donucení?“ Pracovala jsem na opuštění tohoto komplexu (vzorce emocí, vzpomínek, vnímání, přání…, z úrovně osobního nevědomí). Zabíjela mne moje vnitřní perfekcionistka – a ta chtěla mít moc nad vším, co bylo nedokonalé.“

Foto: Pixabay.com – Florencie

Tématu poruchy příjmu  potravin se věnuji v kapitole ZEMĚ JAKO TĚLO BOHYNĚ v knize Kořeny ženské spirituality (str. 86-100).

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K tématu více na tomto webu:

O dokonalosti, nedokonalosti a živé Zemi

NEDOKONALÝM ŽENÁM (S LÁSKOU)

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli