V srpnu loňského roku jsem pro tento web přeložila článek o jedinečných archeologických nálezech v rodišti Máří Magdaleny, izraelské Magdale. V květnu tohoto roku jsem měla příležitost toto místo poprvé v životě navštívit. Byl to pro mne nesmírně silný zážitek. Vnitřní osobní vize a prožitky si nechám pro sebe, nicméně bych se ráda zamyslela nad podobou a symbolickou výzdobou místa.
Předně je potřeba říci, že místo bylo po dlouhá staletí opuštěné. Čekalo. Jak symbolické. Fascinující skutečností je, že bylo ukryté pouhých třicet centimetrů pod povrchem. Nedaleké pozemky vlastnili již od středověku františkáni – ti spravují v Izraeli mnoho míst spojených s křesťanstvím. V roce 2002 provedl vrchní izraelský archeologický úřad Israel Antiquity Authorities (IAA) zkušební výkopy na jih a sever od františkánských pozemků. Sami Františkáni zde provedli vykopávky vedené italskými archeology roku 2007 a 2008. O rok později byla na pozemku starověkého městečka objevena izraelskými archeology nejstarší galilejská synagoga – a jedna ze sedmi nejstarších synagog v Izraeli, z 1. století.
V tomto roce pozemek Magdaly koupila katolická nadace a začala zde stavět kostel Duc Altum a komplex pro konference a ubytování. Zároveň pokračovali v práci izraelští archeologové, licenci zde kopat získala i mexická archeoložka. V současné době se areál, ve kterém platíte vstupné, skládá z katolického kostela a nedostavěného obřího komplexu i odkrytých zakonzervovaných vykopávek synagogy, trhu, obytné čtvrti, unikátní rituální čtvrti se čtyřmi mikvemi (rituálními lázněmi) dosud naplněnými spodní vodou – něco takového jsem v Izraeli ještě neviděla! Jsou zde i zbytky starověkého přístavu. Areál spravují mexičtí dobrovolníci zaměstnaní katolickou nadací.
Jako jinde v Izraeli, i zde se mísí nesmírně mocné energie. V základech, kořenech, je duchovní hloubka a láska. Potom křivda a zrada. A potom… opuštění, zpustošení, okupace, přeformátování církevním establishmentem. Nová, katolickou nadací stavěná budova komplexu, ve kterém má být ubytování a konferenční sály, je černá, lesklá, hranatá. A postavená jenom cca deset metrů od starověké synagogy, ve které byl nalezen unikátní magdalský kámen, nositel paměti, knihovna kosmické moudrosti.
Dva tisíce let stará strategie: obsadit, ovládnout, změnit původní poselství a záměr, držet moc. Přesvědčit svobodné lidi, že jsou hříšní už od narození. A potom je přesvědčit, že jediný, kdo je může zachránit a dovést k Božství, je jistá organizace a její loajální mužští zaměstnanci. Přesvědčit ženy, že nemají žádnou cenu, protože představují „tělo a vášně“ (jak říkal, kromě jiných, jeden z církevních otců, Origenés), a přesvědčit o tom i celou společnost.Tento program dnes měníme.
Kostel „Duc Altum“ (Vydat se do hlubin) využívá ve své architektuře vodu v pohybu – ta alespoň trochu napomáhá vyladění prostoru, když už voda jezera ustoupila a bývalé město se nyní nachází na okraji rákosím zarostlých bažin. Když se vydáte do „hlubin“ suterénu budovy, najdete tam kapli vystavěnou ve tvaru starověké synagogy, s kamennými sedátky kolem dokola zdí. Její podlahu tvoří starověká dlážděná cesta, „silnice“ vedoucí k moři. Chci však mluvit především o obrazu, který zdobí celou přední stěnu.
Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co je na něm znázorněno. Pro diváka velmi neobvyklý výjev – chodidla ve starověkých sandálech a dolní okraje šatů v nadživotní velikosti. Když se přizpůsobíte ohromujícímu měřítku, všimnete si, že je na obraze i ruka s nataženým prstem. Potom si všimnete, že se prst dotýká lemu jednoho roucha – a že místo doteku září. A uvědomíte si, o jaký příběh se jedná.
Jak bývá obvyklé, příběh se nám zachoval ve trojím podání synoptických evangelií. Matouš 9:20 ad.
„A hle, žena trpící už dvanáct let krvácením přišla zezadu a dotkla se třásní jeho šatu. Říkala si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!“ Ježíš se obrátil a spatřiv ji řekl: „Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila.“ A od té hodiny byla ta žena zdráva.“
Marek 5:25 ad. je nejobsažnější, podává detailnější informace příběhu.
„Byla tam jedna žena, která měla dvanáct let krvácení. Podstoupila mnohé léčení u mnoha lékařů a vynaložila všecko, co měla, ale nic jí nepomohlo, naopak, šlo to s ní stále k horšímu. Když se doslechla o Ježíšovi, přišla zezadu v zástupu a dotkla se jeho šatu. Říkala si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!“ A rázem jí přestalo krvácení a ucítila v těle, že je vyléčena ze svého trápení. Ježíš hned poznal, že z něho vyšla síla, otočil se v zástupu a řekl: „Kdo se to dotkl mého šatu?“ Jeho učedníci mu řekli: „Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a ptáš se:“ Kdo se mne to dotkl?“ On se však rozhlížel, aby našel tu, která to učinila. Ta žena věděla, co se s ní stalo, a tak s bázní a chvěním přišla, padla mu k nohám a pověděla mu celou pravdu. A on jí řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji, uzdravena ze svého trápení!“
Lukáš 8:42b ad.
„Když tam Ježíš šel, zástupy ho velmi tísnily. A byla tam žena, která měla dvanáct let krvácení a nikdo ji nemohl uzdravit. Přišla zezadu a dotkla se třásní jeho šatu, a hned ji krvácení přestalo. Ježíš řekl: „Kdo se mne to dotkl?“ Když všichni zapírali, řekl Petr a ti, kteří byli s ním: „Mistře, kolem tebe jsou zástupy a tlačí se na tebe!“ Ale Ježíš řekl: „Někdo se mne dotkl. Já jsem poznal, že ze mne vyšla síla.“ Když žena viděla, že se to neutají, přišla chvějíc se, padla mu k nohám a přede všemi lidmi vypověděla, proč se ho dotkla a jak byla hned uzdravena. A on jí řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji.“
Příběh je nesmírně zajímavý především z pohledu změny myšlení, vnímání, „paradigmatu“, ze židovského na budoucí křesťanský. Připomeňme jasnou, leč často zapomínanou věc, že Ježíš byl Žid a pohyboval se plně v mantinelech židovských zákonů. Skutečnost, že je často překračuje, resp. rozšiřuje přísný „sjag la-tora“, plot kolem dosavadního učení, je plně v souladu s reformní povahou směru židovství, které hlásal. Zároveň některé jeho činy byly na hraně až za hranou tehdejšího židovství, zvláště s ohledem na nebezpečně výbušnou situaci římské okupace. Konkrétně jde o jeho léčitelství – to bylo z pozdějšího rabínského úhlu pohledu vnímáno jako individuální magie, strhávání autority na jednotlivce. V pozdějším judaismu, kde platila kolektivní rabínská autorita chránící v nebezpečné době komunitu jako celek, nebyl tento přístup přijatelný, neboť byl svým „anarchistickým“ individualismem ohrožující. Ale nyní jsme na přelomu tisíciletí (to také Ježíš nevěděl, kalendář byl židovský) a léčení plně patřilo k výstupům charismatických učenců.
Druhým zajímavým tématem příběhu je role krvácející ženy (angl. „hemorrhaging“, silně krvácející zevnitř). Podle Tóry/Pěti knih Mojžíšových je takové krvácení jedním z tělesných projevů, které způsobují rituální nečistotu:
„Když má žena dlouhotrvající krvotok mimo období svého krvácení nebo když výtok trvá déle než obvyklé krvácení , bude trvat její nečistota po všechny dny výtoku. Bude nečistá jako v období svého krvácení. … Jestliže bude očištěna od svého výtoku, odpočítá si sedm dní a potom bude čistá. Osmého dne si vezme dvě hrdličky nebo dvě holoubata a přinese je knězi ke vchodu do stanu setkávání. Kněž zpřipraví jedo v oběť za hřích a druhé v oběť zápalnou. Tak za ni kněz vykoná pro nečistotu jejího výtoku smírčí obřady před Hospodinem.“ (3. Kniha Mojžíšova, kapitola 15)
O odstavec dále končí tento soubor o rituální čistotě a nečistotě, biblisty nazývaný Kněžský kodex.Důležité je, že jde o princip rituální čistoty a nečistoty. Ty jsou hodnotově neutrální – tj. jde o stav, který může nastat, a vyžaduje určité rituální ošetření, nejde ale o provinění či dokonce „hřích“. To zdůrazňuji proto, že pozdější křesťanští komentátoři již ovlivnění představou „hříchu“ a ve snaze zdůraznit Ježíšův „zázrak“ a spojit ho s jeho kvalitou milosrdenství (a feministické teoložky zdůrazňují jeho milosrdenství k ženám) tvrdí, že ženě ve stavu nečistoty byly „ve chvíli, kdy se dotkla lemu Spasitelova šatu odpuštěny hříchy, nebyla odsouzena.“ Autor často citovaného spisu Didascalia ze 3. století doplňuje příběh poučením, že by manželé židovských konvertitek neměli ženy odsuzovat za krvácení a téměř je nabádá k přestoupení menstruačního tabu (tj. sexuálnímu kontaktu v době mentruace). Když pomineme známou skutečnost, že mužský autor spisu se ohledně sexuality žen obrací nikoli na ženy, ale na jejich vlastníky, manžele (tj. ženy nejsou vnímány jako subjekty sexuálního vztahu), jde o nepochopení a zkreslení toho, co žena vlastně udělala. Autor Didascalia si myslí, že když se žena Ježíše dotkla, přenesla na něho statut nečistoty – ale „on jí odpustil“. Dotek Ježíšova oděvu byl přestupkem pravidel čistoty, „hříchem“. Její strach v příběhu má být strachem a chvěním viny. Feministické křesťanské teoložky tento příběh vykládají dokonce jako důkaz překonání „starých patriarchálních židovských zákonů“ Ježíšem.
Není to první ani poslední příklad, ve kterém interpreti vykazují neznalost židovských rabínských zákonů. Podle těchto zákonů se statut nečistoty přenese na toho, kdo se jí dotkne, nikoliv koho ona se dotkne. Ona se může dotýkat čehokoliv a kohokoliv, vždyť připravuje jídlo a stará se o děti a domácnost. Ženy se dokonce v tomto období mohou věnovat studiu a kontaktu s posvátnými texty (Talmud Berachot 2:13). Nejde o trest či vinu, ale o statut: postižený si omyje šaty a počká do večera, kdy je opět čistý. Není co odpouštět, a už vůbec ne hřích. Podle židovského náboženského práva žena žádný přestupek nespáchala. Interpretace tak spíše odkazují na vytrhávání příběhu ze židovských souvislostí a problém křesťanství s tělem a jeho projevy.
Zatímco autor spisu Didascalia ještě domlouvá židovským konvertitkám ke křesťanství, že mohou v době menstruace přistupovat k eucharistii – ony samy už odpor k menstruaci natolik zvnitřnily, až došly k názoru, že v době menstruace v nich nesídlí Duch svatý, a nemohou se tudíž tohoto obřadu účastnit, ze stejné doby (cca 250 o.l.) pochází dopis alexandrijského biskupa Dionysia (žáka Origena), který říká:
„Jestliže jsou (tyto menstruující židovské konvertitky ke křesťanství) zbožné, nemohou přece „v takovém stavu“ přistupovat ke svatému stolu nebo se dotýkat těla a krve páně. Stejně tak žena, která měla dvanáct let krvavý výtok, se nedotkla našeho Pána samotného, ale pouze Jeho oděvu…“
Menstruaci už vnímá jako nepřijatelnou. Tím začíná misogynská tradice církevních představitelů, kteří menstruaci jako „lidskou přirozenost spojenou s tělem“ , a tudíž negativní, odsuzují. Vliv na to mělo nepochybně i řecké myšlení se svým dualismem těla a duše. Nakonec se tyto extrémní odsudky objevují i v židovské a islámské tradici, viz. např. výrok ze židovské Barajty
„Učenec, jemuž připravuje jídlo menstruující žena, může zapomenout své učení.“
Co horšího ho může postihnout? Až takovou sílu má menstruující žena…
K příběhu krvácející ženy je ještě možné dodat, že hlavním motivem je zde léčivý dotek – a skutečnost, že ženu tradiční lékaři nevyléčili. Ženě byl později na severu Izraele, ve městě Cesarea Filipova, postavena bronzová socha, kterou uctívaly právě nemocné ženy. Zajímavější než dohadovat se o čistotě a nečistotě této ženy by bylo zjistit, z jaké společenské skupiny pocházela, tj. kým byla, neboť společnost té doby byla nesmírně rozmanitá a rozvrstvená a mezi ženami byly značné rozdíly.
Obraz v Magdale činí tento dotyk ústředním motivem – právě kolem ženina prstu září světlo. Aura? Energie? Každopádně zázrak. A jak říká v příběhu Ježíš, stal se díky víře ženy, tj. díky stavu, úrovni a vibraci jejího vědomí.
Zvláštní, že právě tento motiv byl vybrán pro obraz v suterénní kapli v Magdale. Bylo by zajímavé vědět, co jím chtěli zadavatelé i tvůrci říci a místu přinést. Já si z něho beru tuto zprávu: dlouho zkoušená žena, jejíž síla odchází v podobě krve, přichází v plné důvěře. Obchází dav uctívačů, a jako by jí její vibrace dovolila prostoupit hustotu mačkajících se lidí, mlčky, s jasným záměrem se sklání a dotýká lemu roucha. Dotek je nejcennější způsob komunikace a spojení mezi živými bytostmi. A jak víme z popisu oděvu velekněze v chrámu, lem roucha je v židovství zcela zvláštní část oděvu: velekněz měl na něm připevněné „rolničky“ ve tvaru granátových jablíček, které při chůzi zvonily. Podle mystiky kabaly tak ohlašovaly blízkost Šechíny, ženské Boží Přítomnosti. Lem roucha se líbal na znamení úcty a pokory. Žena se nemusí více pokořit, neboť má plnou víru. Ježíš a jeho vibrace se stává prostředníkem, pomocníkem, pro připravené. Ano, je to možné, jako lidé máme schopnost se uzdravit.
Ať dokážeme uzdravit svá těla, duši a Ducha, a důvěřovat, že máme sílu žít božskou energii v nás. Ať jsme jejími láskyplnými, moudrými a odpovědnými nositeli. Tak se staň.
S poděkováním Marušce, Lucce, Elišce a Aleně. Jak pravila Lucka po návratu z našeho týdenního výletu do Izraele: „Bylo to těžký magic.“
Prameny:
Charlotte Elisheva Fonrobert: Menstrual Purity: Rabbinic and Christian Reconstructions of Biblical Gender
Katharina von Kellenbach: Anti-Judaism in Feminist Religious Writings
Foto: obraz v suterénu kostela Duc Altum, Magdala.
Zdroj: www.magdala.org
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K tématu na tomto webu: