PŘÍCHOZÍ

Film „Příchozí“ (Arrival) režiséra Denise Villeneuva jsem viděla zatím třikrát. Naposledy jsem darovala – nebo předepsala? – jeho shlédnutí své rodině pod stromeček, takže jsme přežili nepříjemné prostředí multikina a reklamy-trailery na masakry všeho druhu (což by se nám jinak nestalo, vystačíme si s domácím kinem a s Biografem Jičín). Když film skončil, moje uplakaná starší dcera pravila jenom: „Jak to, že jsem to ještě neviděla?“ Není co dodat. Takže: Běžte na to. Je to skvělé.

Pravidelní čtenáři mých textů vědí, že filmy miluji a interpretuji je jako lunární médium, které nám skrze obrazy zprostředkovává obsahy kolektivního vědomí a nevědomí, často velmi překvapivě, revolučně, ještě než se zhmotní a jsou intelektuálně reflektovány. Často si při nich také kladu otázku, zda tvůrci vůbec vědí, co tvoří, resp. co „stahují“ z informačního pole… Někdy stahují, ale nejsou natolik vědomí, aby pochopili důležitost tématu, jež skrze ně proudí (viz. text „O ženském stínu“ na tomto webu reagující na film Lovec: Zimní válka). Někdy stahují vědoměji a řemeslnou dovedností maskují, že vlastně neznají plný dosah a dopad staženého (např. nový film Assassin Creed s Michaelem Fassbenderem. Dobře se to pozná na bezradných koncích. Zkrátka nevíme, kam dění vede, nedokážeme udělat kvantový skok, nebo „Skok Důvěry/Leap of Faith“, jak je ve filmu působivě ukázáno, a na stávající úrovni vědomí mají filmy velmi banální vyznění typu „dobro zvítězí nad zlem, padouch je zabit“… No a co dál?). Příchozí jsou filmem, který naštěstí patří mezi ta jedinečná díla, kde se spojuje inteligence a vnímavost tvůrců s řemeslnou dovedností a soustředěnou prací všech zúčastněných. Takže nejen sledujeme v prvním plánu dobrý a originální film, ale ve druhém plánu cítíme mnohá podprahová sdělení, výzvy k novým náhledům na naši skutečnost v duchu klíčové otázky dneška: „Co když to vše může být ještě nějak jinak?“

Na Zemi přistane dvanáct mimozemských těles elegantního tvaru – „shells“/„pouzder“, jak je lidé označí. Lingvistka Louise a matematik Ian jsou vyzváni, aby se ujali úkolu kontaktovat pouzdro, jež přistálo v USA, tedy spíše jeho obyvatele, a zjistili, co jsou zač a co na Zemi chtějí. Po světě vypukají nepokoje, šíří se strach, média šílí, probouzejí se katastrofické scénáře…, zatímco Louise a Ian v doprovodu vojáků vstupují do pouzdra a navazují kontakt se zvláštními sedminohými bytostmi. Učí je náš jazyk a učí se porozumět jejich jazyku.

První, co nás zaujme, je výrazný rozdíl mezi na jedné straně běžnou populací masírovanou médii a vojáky či zpravodajci, jež mají v popisu práce být podezřívaví, a na straně druhé vědci. Louise i Ian, ač přirození introverti, s velkým zaujetím a postupně i nadšením zkoumají způsob, jakým se Sedminožci (Heptapods) vyjadřují. Je vidět, že skutečná věda – radost z bádání a poznávání – si uchovává dětskou hravost a nadšení. Zvídavost je silnější než strach a touha poznávat je větší než obezřetnost. Jakoby upřímní vědci otevřené mysli byli právě tou skupinou obyvatel, která uchovává vzácné lidské vlastnosti, a prométheovsky lidstvo posouvá dál díky oné již zmíněné otázce: „Co když to vše může být ještě jinak?“

Další fascinující skutečností je – jazyk. Už jste někdy přemýšleli o tom, jak tato samozřejmá schopnost lidské výbavy je zvláštní a jedinečná? Jaké má charakteristiky – a jak mohou rysy různých jazyků, různých jazykových skupin, být odlišné? Já si to uvědomila, když jsem se začala učit biblickou hebrejštinu. Hebrejština na rozdíl od češtiny není indoevropský jazyk, patří do skupiny hamitosemitských jazyků. Tedy nejen písmo na první pohled je jiné, ale celá struktura jazyka je odlišná. Navíc biblická hebrejština pochází z dob, kdy písmo a jazyk, resp. zvuky, měli duchovní funkci, jde o jazyk mantrický podobně jako např. sanskrt. Samotné hlásky jsou léčivé a mají hlubinný význam, který intelekt není schopný postihnout plně. Ve filmu zmiňovaná Sapir-Whorfova hypotéza (z oblasti psycholingvistiky) mi pomohla už tehdy pochopit, co jsem při učení prožívala: abych se mohla přiblížit myšlení autorů, kteří biblickou hebrejštinou psali, a pochopit jejich způsob nazírání na svět, musela jsem vykročit z kruhu tvořeného mým rodným jazykem a jím vytvářeným mým pohledem na svět(vnímaným jako „samozřejmým“). Sapir-Whorfova hypotéza říká, že jazyk ovlivňuje způsob, jakým interpretujeme a vnímáme svět: náš obraz světa, způsob, jakým jej vnímáme, je propojen a formován jazykem, kterým se vyjadřujeme. Z pohledu biblické hebrejštiny je čeština jednoduchý jazyk v lineárním modu, tj. jasně rozlišuje časy minulý, přítomný a budoucí, takže i náš pohled na svět je dosti zjednodušený a omezený. Naopak biblická hebrejština je jazyk mnohovrstevnatý, připouštějící různé výklady, a časově multidimenzionální, neboť nezná slovesné časy (minulý, přítomný, budoucí): zná pouze vid dokonavý a nedokonavý. Tj. rozlišuje, zda se něco děje nebo již událo, ale ono se to mohlo udát ve vizi proroka někdy v budoucnosti, tj. nikoliv ve hmotné realitě, a pokud dojde k nápravě, nemusí k tomu ani dojít… Zkrátka abyste to pochopili, je dobré vstoupit do jiného způsobu vnímání světa a jiného pojetí času.

Na to jsem neodbytně myslela, když Louise a Ian luštili písmo a jazyk Sedminožců. Jejich jazyk je mnohovýznamový, písmo lze psát zprava i zleva, obrazec – symbol je důležitější než zvuk. A není lineární jako naše současné moderní jazyky, tj. nevyjadřuje čas minulý, přítomný a budoucí. To je to nejdůležitější poselství pro nás, v tomto kvantovém čase: čas je relativní. A žijeme-li určitou úroveň vědomí, ocitneme se mimo časovou přímku. Mimochodem, to písmo je nádherné: kruhy, jejichž jemné zákruty a detaily skrývají nesčetně významů. Stále jsem vzpomínala na slova židovské mystiky kabaly, pro níž jsou písmo a jazyk posvátným projevem božího Ducha: „…Tóra je černým ohněm na bílém ohni… prvotní Tóra je psána na světelné oponě… a prostor mezi písmeny je stejně obsažný jako písmo samotné.“ Není náhoda, že právě skrze písmo obdrží Louise dar: možnost plnějšího vnímání, rozšířeného vědomí. Skrze svoji zvídavost a srdce vstoupila do kruhu jiného jazyka a písma… a byla schopná se na naši realitu podívat jinak.

Dále není příliš co psát, aniž bych vám prozradila pointu. Vše je tak komplexně propojeno, že ani nemohu popsat děj od začátku z bodu A k rozvíjení děje a vyvrcholení v bodě B až ke katarzi v bodě C. Snad jenom ještě jedna analogie se starověkým vnímáním: pro Hebrejce byla minulost vepředu a budoucnost vzadu. Např. i v současné hebrejštině je slovo „kadima“, „vpřed“ (dokonce je to název politické strany…), ale „kedem“ je zároveň dávná minulost. Je tedy otázka, jak jsme otočeni – a je dnes velmi aktuální otázka, zda se učíme něco nového, nebo zda se rozpomínáme? „Už jsem zapomněla, jaké to je, když mne objímáš…“ Paměť je fascinující fenomén a informační pole Země i naše probouzející se/vracející se schopnosti nám k tomu jistě mnohé řeknou…říkají…řekly… A následuje lekce svobodné volby: Kdybychom věděli, co se stane, vybrali bychom si stejně? Co je to za sílu v přítomném okamžiku, že pro jeho samotný prožitek přijmeme danosti?

Film má jak rovinu osobního příběhu hlavních hrdinů, tak rovinu společenskou. A ta je zatraceně aktuální. Přiznejme si, že se v současné době, ve starém světě, prostě nedokážeme domluvit, a není to jenom tím, že mluvíme různými jazyky. Příčinou je ego, nemožnost a neschopnost překročit svá omezení, své osobní sobecké vnímání, vlastní zájmy, a vidět sebe sama jako organickou spolupracující součást celku. Právě potřeba propojení a spolupráce lidstva je dalším důležitým poselstvím mimozemšťanů, protože jenom tak můžeme vyrůst z úrovně hašteřících se nezralých dětí či puberťáků. Sláva ženským hrdinkám, které jsou si toho vědomy a nestydí se požádat o pomoc… ty, jenž už nyní vědí, že jednou budou potřebovat pomoc od nás. Snad do té doby dospějeme.

Na závěr perličku. O filmu vyšel článek v předvánočním čísle týdeníku Respekt. Bylo mi z něho smutno. Chápu, že povolání „filmový kritik“ má v popisu práce „kritizovat“, ale autorka opravdu výrazně demonstrovala omezenost intelektuálního přístupu k takovým vizionářským filmům jako je Příchozí (nebo Interstellar či Gravitace). Je to ten přístup, kdy divák zkoumá, jak to, že se ta matička z vesmírné lodi neuvolní, a proč scéna tato následuje po scéně této, vždyť to nemá logiku… Uzavřeme se v krabičce mentálního přístupu a ochuzujeme se o přijetí informací skrze další poznávací funkce (dle C.G. Junga): cit a emoce (živel voda), smyslové vnímání (živel země) a intuici (živel oheň). Autorka kritiky v Respektu používá klišé-termíny typu „filosofické existenciální kouzlení, mentální cvičení, klasický vypravěčský trik, pocit nedotaženosti…“ Jaká škoda, že se nevypnula a nenechala na sebe film jednoduše působit. Třeba by přišla na něco nového…

Takže milí a milé, dovolte si to. Dovolte si otevřít všechny své poznávací funkce a přijmout zprávu …různými způsoby, různými kanály. Mne brnělo celé tělo, kdykoli se na plátně objevil kruh písma Sedminožců. Hlava mi to sice nebere (to je nejaktuálnější afirmace dneška), ale někde něco pracuje… Budu zvědavá na vaše dojmy.

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

3 Replies to “PŘÍCHOZÍ”

  1. Dobrý den Terezie,

    strašně se mi líbí, jak píšete (články a knížky) a že jste filmová fanynka – je evidentní mě vždycky překvapi, když čtu „vaše filmové recenze“, jaké souvislosti v těch filmech umíte najít … Ale zpět k tomuto filmu, já osobně jsem ho ještě neviděla, takže nemůžu posoudit, ale zaujalo mě ve Vašem článku toto:

    “ …v současné době, ve starém světě, prostě nedokážeme domluvit, a není to jenom tím, že mluvíme různými jazyky. Příčinou je ego, nemožnost a neschopnost překročit svá omezení, své osobní sobecké vnímání, vlastní zájmy, a vidět sebe sama jako organickou spolupracující součást celku.“

    Přesně tenhle pocit, že neumíme komunikovat, poslouchat ostatní a jediné, co vidíme jsou jen naše problémy, tak přesně tenhle pocit jsem měla u filmu kanadského režiséra Xaviera Dolana Je to jen konec světa. Mě osobně se tenhle film tak nesmazatelně vryl pod kůži, protože jsem z něj cítíla takovou bezmoc, neschopnost komunikovat … Tím vším jsem jenom chtěla říci, že pokud se nebojíte nezávislých filmů, tak Vám tenhle film doporučuji 🙂

    1. terezie.dubinova says: Odpovědět

      Děkuji mnohokrát za tip, ráda se podívám! A děkuji za slova uznání mému psaní:-) Pro mne je velikou radostí přeměňovat pocity i poznání do slov a vysílat do světa s přáním, ať někoho potěší. Stejně jako mne těší, když objevím knihu nebo film, které mi napoví či přímo odpoví… Zvídavosti a radosti z učení zdar! Tereza

  2. Už jsem na tom také byl. Je to výborné a má to srozumitelné nadčasové poselství. Ani nevím, co by se nad rámec toho, co jsi napsala, dalo dodat. To dopredu/minulost a dozadu/budoucnost je fascinující. Jakoby v tom cítím: bude jak bylo psáno, vyšší prozřetelnosti.