O ŽENSKÉM STÍNU

„Už se dusím pýchou,
nemá smysl kvůli tomu brečet.
Mířím přímo k hradu.
Chtějí ze mě udělat jejich královnu.
A na trůně sedí starej chlap, co říká, že bych asi neměla být tak podlá.
Mířím přímo k hradu.
Mají toto království pod zámkem.
A na trůně sedí starej chlap, co říká, že bych měla držet svou pěknou pusu zavřenou…“

Halsey: Castle

FILM „LOVEC: ZIMNÍ VÁLKA“

Je to ten pocit, kdy se díváte na film a cítíte, že za slabým scénářem a opulentními obrazy se klube něco mnohem důležitějšího…., ale nemá šanci, protože tvůrci na to jednoduše nemají. Nevycítili, že se dotkli něčeho zásadního, že se jim skrze informační pole snažila být předána důležitá zpráva, že někde pod kopírováním motivů z výnosných filmů od Pána prstenů po Zlatý kompas čeká na zhmotnění skutečně mocný archetypální motiv. Nemají natolik zralé vědomí, aby ho uchopili a zvědomili. A třeba na to nemáme ještě ani my….Tak přesně ten pocit jsem měla při sledování filmu „Lovec: Zimní válka“.

Má jít o pokračování filmu Sněhurka a lovec, který jsem kdysi na tomto webu důkladně okomentovala (http://www.oheladom.cz/2012/puvodni-clanky/snehurka-a-lovec-co-se-da-udelat-s-archetypalnim-pribehem/), neboť si nepříliš šťastně zahrával s obecně známými archetypy (Sněhurka, vlastní matka, nevlastní matka, princ). Příběh nového filmu je tento: Krásná královna Ravenna (jméno v angličtině souvisí s „krkavcem“, hraje ji opět Charlize Theron) obehraje v šachu svého muže, starého krále, a kouzly ho zabije. Záhy si uvědomí, že její sestra Freya (jméno skandinávské bohyně smyslné sexuality a odvahy, hraje ji Emily Blunt) je zamilovaná a těhotná s dcerkou. Vyzve Freyu, aby pokračovala v tradici ženského rodu a používala své schopnosti: „Tvé možnosti budou nekonečné, když se magie ve tvém srdci probudí! Všechny ženy našeho rodu mají dar. A jednou najdeš zdroj své síly, jako jsem já našla svůj.“ Freya odmítne, neboť miluje muže, a to je pro největším zázrakem, „bílou, nikoli temnou magií“, chce se říci. Narodí se jí dcerka. Ravenna však svojí temnou magií holčičku zahubí – vypadá to však, že ji zabil Freyin milý. Freye to zlomí srdce, její magické schopnosti se probudí a stane se Ledovou královnou šířící strach a bolest.

ARCHETYP LEDOVÉ KRÁLOVNY

Ledová královna je velmi silný psychologický ženský archetyp zranění a zatvrzení srdce. V kartách Symbolonu je znázorňována polaritou Luna/Saturn, tj. Rak/Kozoroh, a symbolizuje „zatrvdlou ženskost, osamělé dítě, přísnou matku, pocity viny, depresi“. Tato vnitřní osobnost je dle mých zkušeností zvláště častá u žen ve vedoucích funkcích v (polaritně) mužských zaměstnáních, které touží po uznání a pochvale. „Jedou“ ctižádostivě vpřed, skrze papíry, netvořivou úřednickou či virtuální práci, manažování a organizování druhých, bez empatie a otázek po hlubším smyslu svého činění pro živou Zemi-Gaiu. V jejich emočním poli je mnoho nevyplakaných slz a někde v koutku se skrývá malá holčička, která zoufale touží po přijetí, obejmutí, a slovech, že to co dělá, dělá „dobře a správně“.

„Zmrzlá voda je symbolem zatvrdlých emocí. Nemůže plakat, její slzy se mění v led. Její city neplynou, uvízly ve zkamenělém ledu. Zrcadlo v pravé ruce královny prasklo, protože přesouvá vinu na jiné a nechce se v něm zrcadlit ona sama. Už není schopna vidět svoji spoluúčast a svůj díl viny. Zámek, ve kterém by mohla a měla převzít odpovědnost za své rány a traumata, a tedy i za své kralování, je ještě vzdálený. Měsíc v úplňku, dokonale rozvinutá ženskost, stojí v jeho pozadí a trpělivě čeká na den, kdy do něj konečně vstoupí. Dalším aspektem karty je trucovité dítě, které se zdráhá stát se dospělým a přesunout odpovědnost za život na dospělou ženu. Odmítá jakoukoliv odpovědnost za cokoliv. Stává se nevrlým, nevlídným a mrzutým, ba dokonce nepřátelským i k vlastnímu nitru. Svoji zatvrdilost však přenáší jako svou projekci do vnějšího světa, odkud se mu přirozeně jeho tvrdost osudově vrací zpátky. Dítě a žena teď už jen čekají, dokud nepřijde někdo zvenčí a svým horoucím srdcem nerozpustí zledovatělé slzy.“ (Symbolon, str. 84-85)

Nástroje, které nám k rozmrznutí dopomohou, je vyléčené srdce a vědomé vnímání, a potom rovněž správné nakládání s oběma.“ (Marie Madeira: Velryba a muži nové doby).

ZRANĚNÉ A OPUŠTĚNÉ DÍTĚ

Freya odejde na sever od Ravennina království, kde založí své vlastní. Jejími bojovníky se stanou unesené děti, násilím odebrané svým rodičům (motiv zraněného, opuštěného dítěte). Freya se stane jejich „macechou“. Zakazuje jim kohokoli milovat a tím projevovat „slabost“: opakovaně jim vysvětluje, že tím pro ně dělá to nejlepší, neboť budou silní – nikoli slaboši, kteří v lásku věří. „Žádné řeči o rodině a lásce! Láska je lež. Je to trik, kterým krutí lidé obelžou naivní a slabé lidi.“ Přesto v jedné dvojici láska vyklíčí – Eric (Chris Hemsworth) a Sára (Jessica Chastain) se do sebe zamilují, tajně se jeden druhému zaslíbí a rozhodnou se, že utečou. Ledová sova, Freyin špicl (něco jako nám z Krkonošských pohádek známá „sojka práskačka“) však jejich záměr prozradí. Jsou chyceni, nuceni bojovat, a když už to vypadá, že si cestu ven z království vydobyli, Freya kouzlem mezi ně postaví ledovou stěnu.

Následuje jeden z nejzajímavějších momentů filmu – neboť tak se dělo, děje a ještě patrně i bude dít ve 3D realitě. Eric skrze led vidí, že Sára je napadena a umírá. Do krve si rozedře ruku, jak se snaží led prolomit, ale nic mu nepomůže. Je zraněn a hozen do řeky, která ho odnese z království pryč. Co zatím neví je skutečnost, že i Sára něco viděla skrz led – jak se Eric bez boje vzdává, otáčí zády a utíká od ní pryč. Jinými slovy, led má roli pokřiveného zrcadla: ukazuje lež tomu druhému, klam, aby zranil do hloubi srdce a způsobil ztrátu důvěry. Jde o dobře známou techniku používanou totalitními režimy, tj. krutou mocí v zajetí černé magie: např. výslechy, u kterých se lidem, navzájem si důvěřujících a milujících, tvrdí, že „ten druhý už selhal, zradil, tohle na tebe prozradil“ – metoda, jak vnést pochybnosti a ochromující bolest do srdce a mysli lidí, jak zlomit a rozbít obrovskou sílu a energii důvěry a lásky. Já sama mám karmickou vzpomínku, že jsme takto kdysi byli roztrženi s mým mužem, a je to několik let, kdy jsem si ji zvědomila a vyplakala ji spolu se slovy „oni nám lhali…“, jež mi s velikou silou, spontánně, vyplavala do mysli.

LOVE CONQUERS WALLS

Následují léta, kdy se Lovec Eric toulá po Ravennině zemi, pomůže princi a Sněhurce ji zničit (viz. předchozí film Sněhurka a lovec). Po sedmi letech je princem požádán, aby doprovodil magické Ravennino zrcadlo do svatyně, kde bude v bezpečí – tedy kde nebude mít špatný vliv na lidi ve svém okolí. Dokonce i o Sněhurce princ říká, že „nebyla sama sebou – nedokázala přestat dívat se do zrcadla“. Magie zrcadla v mnohém připomíná magii prstenu z Pána prstenů: má na sobě tajemný nápis, šeptá, láká lidi do své moci. Ti, kdo se nechají nalákat, se navzájem zabíjejí… Lovec se na cestu vydá s dvojicí podivných trpaslíků (tradiční „komické figurky“ se tentokrát moc nepovedly, asi proto, že motiv je stokrát provařený) a ke svému úžasu i radosti potkává – Sáru, která mu zachraňuje život. Připojí se k nim dvě trpaslice, jdou hledat zrcadlo do země skřetů, ale než ho stačí uklidit do svatyně, dožene je Freya, která po zrcadle touží, aby měla absolutní moc. Závěrečný boj ve Freyině paláci je umocněn vzkříšením Ravenny skrze černou magii zrcadla. Nicméně jako v každé správné pohádce – a jako v realitě vyššího vědomí„Love conquers walls“, jak hezky angličtina konkrétněji a úderněji vyjadřuje naše „láska hory přenáší“, a zvítězí.

Srdce Ledové královny pocítí lásku. Ravenna, žena propadlá černé magii – tedy nevědomě, manipulativně používané moci, v afektu křičí na svoji sestru: „Myslíš, že jsem také netoužila po lásce muže a po dítěti? Ale já mám vyšší poslání!“ Ozvěna dilematu oněch ledových královen mezi námi. Zrcadlo je rozbito.

ZRCADLO

Zrcadlo je nesmírně mocný magický symbol od nejstarších dob (viz. moje kniha Kořeny ženské spirituality, kapitola „Luna: Zrcadlo“). Symbolizuje setkání s našimi vnitřními stíny, s tím, co rozhodně nechceme vědět a vidět, s temnotou uvnitř nás. Symbolizuje odraz, který tato nepřijatá část nás samých vrhá do okolního vnějšího světa a v projekci (promítnutí) jej zažíváme. Symbolizuje obrovský strach, že když uvidíme samy sebe ve své „nahotě“, takové, jaké skutečně jsme, nebudeme milovány. Především samy sebou. A když nemilujeme my samy sebe, jak nás může milovat svět?

Otázka „Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je na světě nejkrásnější?“ odráží hluboké pochybnosti, nezakořenění v srdci, odmítání sebe sama v celistvosti (temnotě i světle), nepřijetí. Odráží hodnocení, ctižádost ve vnějším světě, snahu uspět dle měřitelných, společností/systémem stanovených měřítek dokonalosti, pýchu ega, které nás ovládá a převažuje v naší osobnosti – a brání nám dostat se ke studánce, ke zdroji/Zdroji, k vlastní esenci….K esenci, která s požadovaným ideálem fyzické krásy nemá co dělat. Znám ženy „generálky“, které svým komandováním zastírají hluboký pocit méněcennosti a které vedle sebe nesnesou stejně či dokonce více schopné a šikovné ženy…, protože hierarchie jim dává alespoň nějaký pocit důležitosti.

Geniální psychoterapeutka Marion Woodman k tomu říká: „V podstatě tvrdím, že ženy 20. století žily po staletí v mužské kultuře, která je udržovala nevědomé ohledně jejich vlastního ženského principu. Nyní, když se pokoušejí nalézt své místo v mužském světě, nevědomě přebírají mužské hodnoty – životy orientované na cíl, chorobnou aktivitu a přílišnou praktičnost, která nedokáže vyživit jejich mystérium ženství. Jejich nevědomé ženství protestuje a projevuje se prostřednictvím těla (obezita, anorexie, nemoci). Oběť je přivedena k tomu obejmout své ženstvím tím, že se zabývá svým symptomem. Žena může slyšet svůj vlastní autentický hlas pouze když objeví a miluje Bohyni ztracenou ve svém odmítaném těle… Mystériem ženství je SRDCE, DUŠE, INDIVIDUALITA, NASLOUCHÁNÍ A LÁSKA. Mít čas zastavit se a sdílet, pobýt s někým a s jeho osudem, životem, trápením. Nejsmutnějším slovem naší doby je „nemilovaný/á, nehodný/á lásky“ (unlovable). Slýchám často při své práci slova jako „Nedotýkejte se mne. Nejsem hodna lásky.“… Mužství je tvořivá energie, oheň a vzduch, Ženství je přijetí, srdce, duše, voda a země.“

JSI PRAVDIVÁ?

V jednu chvíli se Eric otáčí k Sáře a plný pochybností se jí ptá: „Have you been true?“ Titulek překládá „Jsi ke mně upřímná?“, přesněji je však „Jsi pravdivá?“. Pravdivost a autenticita ženy, to je, oč tu běží. Ženy se naučily hrát a lhát – a stále jim to prochází. Ani si často nevšímají, že to dělají. A diví se, že jsou nemocné, nešťastné, energeticky i fyzicky stažené, a že se ve svém osobním růstu neposouvají.

Co filmový příběh „tahá z kolektivního nevědomí“ je archetyp ženské stínové dvojice, velice často sester. V našich životech můžeme svoji stínovou dvojici potkat i jinak: jako svoji přítelkyni či „přítelkyni“, spolupracovnici, konkurentku, milenku manžela, nadřízenou, manželovu ex… Ta žena, která v nás vzbudí vztek, žárlivost, hněv, pohrdání, kroucení hlavou, nelibost, strach… „Taková jako ty rozhodně já nejsem.“ Potřebujeme se vůči ní vymezit.

Podvědomý stínový boj žen v současné době sužuje nejedno aktivistické hnutí, nejedno společenství. A mohou to být i skupiny vyspělé, pracující na růstu vědomí: ženské kruhy, občanská sdružené, obecně prospěšné společnosti, kolektivy progresivních firem. Při vzájemné práci a soužití nutně dříve nebo později vzájemně na své stíny narazíme. Je to jako v každém vztahu: po určité době opadnou iluze a zdvořilosti a stíny, čili zrcadlení, začnou „skřípat“, jak chování a projevy druhého naráží na naše očekávání, potlačené strachy a nevědomé obsahy. Navíc v současné době žijeme opravdu ve stavu, kdy nám neodvratně dochází, že jednoduché recepty nefungují a že růst vědomí Země vyžaduje plnou účast a proměnu každého z nás. A že to není žádná selanka. Právě boj o moc (moc ve starém pojetí „ovládání“ něčeho, někoho) a starý strach spojený s potlačením skutečného pravdivého ženství se zvedá jako vlna a naráží na všechny bloky v našich myslích a energetických i fyzických tělech.

STÍN

Takže jen takové malé cvičeníčko: která žena ve Vašem okolí Vám nejvíce leze na nervy? Kterou přímo nesnášíte? Proč? A kde je to ve Vás? Kde je ve Vašem těle to vzteklé raněné dítě, brblající, že „ona může a já ne“? Kde je ta touha ovládat realitu k obrazu svému a prosadit vlastní egovůli (tj. černá magie)? Kde v mysli je žárlivost a závist, jinými slovy nenaplněná touha? Kde je hněv vyrostlý z pradávných zranění, toužící ovládat muže a manipulovat jimi, jako to dělá žena v mém okolí XY? Jak říká ve filmu Freya o Sáře: „Vytáhla jsem ji ze zoufalstí. Přetvořila ji na svou kopii a ukutou ocel. Přinesla zkázu královstvím a dostala muže jako ty (Eriku) na kolena….“ Máme ještě čas se takto ve svých životech chovat? Dopustit to?

Téma se v kolektivním vědomí a nevědomí zvedá i z toho důvodu, že se do kolektivní energie vrací planeta Nibiru, symbol ženské pravdivosti a autenticity, předpokládaná (staro)nová vládkyně znamení Vah – rovnováhy na všech úrovních. (O Nibiru jsem psala v článku „Nedokonalým ženám s láskou“.) Nibiru/Eris je ve znamení Berana: bojuje při svém vstupu do Sluneční soustavy, při svém návratu a vlastním růstu vědomí. Zažili jsme ji při astrokonstelacích – a věřte mi, proměna zraněného, pomstychtivého ženství ve skutečně vědomou, vnitřně silnou a pevnou ženskou energii je jedinečným zážitkem.

Připomínám také, že od 20. května do 12.února 2017 je Lilit, „Temná Luna“ a potenciálně naše vnitřní magické dítě – nejčistší nevinná esence, ve Štíru: v hlubinném transformačním znamení průchodu skrze temnoty ke světlu. V našich životech se budou odkrývat nejhlubší vnitřní vrstvy – a půjdou na dřeň. Staré metody útoku, úniku či znehybnění („dělám, že je všechno v pořádku“) už nám nepomohou.

Každá naše buňka rezonuje se Zemí-Gaiou. A Gaia v nás probouzí to, co probouzí v sobě: důvěru a víru, vděčnost a opravdovou pokoru. Tzv. dobro a zlo se obnažuje a chaos roste. Jsme na vrcholku vlny – ta se láme – ve zlomu je šance na změnu. Zastavíme-li se ve svém srdci, dokážeme se udržet nad chaosem, ve spojení.

Jak jsem řekla na začátku, tyto všechny úvahy se ve mně probudily jaksi navzdory filmu. Neboť ten není příliš zdařilý: neoriginální pohádka, fantasy s předvídatelným dějem. A přesto jako kdyby se skrz něj dělo něco víc. Kdyby scénáristé byli vědomí lidé – nebo kdyby byli více otevřeni informačnímu poli a méně hollywoodským finančním kalkulacím – mohli jsme zažít opravdu transformační zážitek. Herci se snaží, ale přehrávají, protože příběh je řídký. Jak říkám – třeba ještě nejsme zralí a nezvládáme přijetí tak mocného tématu.

PÍSEŇ

Ale přece jen: na konci filmu, při titulcích, začne hrát píseň. Ukonejšeni sladkým hollywoodským koncem se proberete. Naléhavý, pronikavý hlas zpěvačky bodá, vytrhává ze spánku, ve kterém všechno dobře dopadne, aniž se snažíme, a „někdo“ tu nejtěžší vnitřní práci za nás udělá. Zpěvačka zpívá slova, která jdou na dřeň, a v podstatě pocitově i obsahově shrnují téma, o kterém film mohl být, kdyby nebyl v zajetí starých klišé. Naše touha osvobodit se („Mám dost všech těch blábolících lidí, mám dost všeho toho kraválu…“), naše sebepoškozování (pátá čakra, ach to vyjadřování vlastní pravdy – „A teď je můj krk široce rozevřenej, žebrá o pěst okolo něj…“), naše váhání při změně systému, který nám nevyhovuje, ale je tak pohodlný („A na trůně sedí starej chlap…“), obrana a rezistence systému („A na trůně sedí starej chlap, co říká, že bych měla držet svou pěknou pusu zavřenou…“) , poznání, že nás změna bude něco stát („Jestli chceš strhnout tyhle zdi, pohmoždíš se…“), a poznání, že už nemůžeme zůstat ve starém vědomí jako dříve („Všechny tyhle minuty pomíjí, nebaví mě cítit se využitá…“). A především vše záleží na nás a „Nemá smysl kvůli tomu brečet…“.

Právě mnohokrát opakované „There´s no use crying about it…“, doslova možná „brekot ničemu nepomůže“, a sbor zpívající „Agnus Dei“ , čili tradiční křesťanskou mantru „Beránek boží“, vytváří napětí mezi střízlivým poznáním a odhodláním – a starou pastí oběti. Celá píseň je tak tečkou, která vyslovuje pointu: jsme v meziprostoru, mezičase, uprostřed změny. Pohly jsme se vpřed, ale pořád ještě to nestačí. Zpět už nemůžeme – a dopředu je to čím dál těžší. Cesta vede přes Hrad: zboření starých přesvědčení, představ a iluzí. Nikdo nás nezachrání, našimi zbraněmi jsou bdělé vědomí („stav, kdy víme, že jsme tady, co děláme a proč“ Marie Madeira) a etické ukotvení.

Tak tedy, milé ženy. Ať jsme bdělé, ať jsme odvážné, ať se nebojíme sebereflexe a ať dokážeme obejmout svoji vnitřní temnou sestru. „I toto jsem já.“ Ať dokážeme zůstat v nadhledu nad svými emocemi, ať nevstupujeme do vnitřních i vnějších zrcadlových bojů a ať dokážeme rozlišit, kdy skutečně svůj meč bojovnice použít. Ať odoláme lákadlům drog slibujících rychlejší cestu, ať odoláme únikům všeho druhu včetně staré moci a kariérního postavení, ať odoláme zdánlivě jednoduchým cestám manipulací a úhybných manévrů. Až se vám přestanou zdát sny o bývalých manželkách vašeho muže či býko-lvech, před kterými utíkáte a snažíte se je zabít, budete vědět, že se něco děje – že svoji temnou sílu začínáte konečně přijímat. Až se vám budou zdát sny o vás jako holčičce s o dva roky posunutým datem narození, čili holčičce v možné a stále přítomné „paralelní realitě“, až na třídním srazu zjistíte, že vaše představa o dětství plném šikany byla iluzí a až díky dospívající dceři zjistíte, že vaše představa o nechápající, tvrdé matce, se kterou od dob svého dospívání žijete, byla vaším výmyslem odrážejícím vaše mučednické sklony (to je moje uvědomění….), tak budete vědět, že se posouváte, že odkrýváte hluboké vrstvy psyché.

Vzhůru dolů, jak říkají horníci.

Věnováno paní E.G.

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

3 Replies to “O ŽENSKÉM STÍNU”

  1. Terezo, děkuji za Tvé vhledy – opět jsem se našla 🙂

  2. ahoj Teri, pěkný článek, akorát je zajímavé, že mě při čtení a uvědomění si některých věcí, které jsem tento rok prožila začne bolet pravá strana těla.

  3. Dobrý den,
    Na vašu stránku ma upozornila moja priateľka, ktorá mi poslala link na vas članok o Marii Magdalene. Od vtedy som na vašej stránke závislá ( v pozitívnom slova zmysle). Vaše články su úžasne, inteligentne, obsahovo nabité a pritom láskavé, plynúce, ženské a vyživujuce. Ste jedna z tých úžasných žien, ktorá vie, a ktorá vie svoju múdrosť a skúsenosť sprostredkovať ďalej. Čítam vašu stránku každý vecer, páčia sa mi vaše komentáre filmov, kníh aj úvahy. Najskôr vecer pred spaním a potom rano hneď po zobudených- moj vnem je úplne iný. Napriek tomu, ze som sa nikdy necítila priťahovana židovskou kultúrou, pochopila som, ze všetci mame spoločný kresťansko- židovskú minulosť, ktorá nas ovplyvňuje viac, ako si uvedomujeme. Som šťastná, ze som vas spoznala a dúfam, ze sa stretneme aj osobne. Nebudete robiť nejaké semináre v Bratislave? Vela sily vam prajem, Zuzana