Sněhurka a lovec: Co se dá udělat s archetypálním příběhem…

 

 POHÁDKY A MÝTY
V našem postmoderním světě jsou pohádkové příběhy a příběhy fantasy, ať už v podobě knihy nebo filmu, vesměs moudřejším a pravdivějším vystižením hlubších úrovní reality než řádné vědecké studie. Většina vědeckých oborů tkví stále zajata v modelu měření „přesných“, „exaktních“, „doložitelných“ a „ověřitelných“ informací a při hodnocení údajně „objektivní“ reality tedy nepřekročí onu pomyslnou čáru tajemství reality kvantové, kvantového vědomí a tvoření tady a teď. Oficiální zprávy o našem světě a spodních proudech kolektivního i individuálního vědomí jsou tedy více či méně zkreslené a je nutné je brát s rezervou. Stane se tak, že o hloubce života a zákonitostech duše a ducha, světlých a temných sil, vědomí a nevědomí, se více dozvíme například ze sedmidílné série Harryho Pottera či čtyřdílné ságy o Eragonovi a jeho dračici Safiře. 
Pohádky jsou nitěmi, které nás spojují s dávnými mytickými příběhy. Původně živý a žitý proud příběhů o lidech a bozích poskytoval smrtelníkům oporu, vedení, odůvodnění, smysl a návod pro život žitý na fyzické, mentální, emoční, duševní a duchovní úrovni. Mýty, jichž jsou pohádky upravenými fragmenty, měly pro své současníky hodnotu psychologických a psychoterapeutických pomůcek. Pracovaly na více úrovních, dle vyspělosti dotyčného muže/dotyčné ženy. Archetypální prvky, tj. vtištěné psychické vzory v nevědomí, ovlivňovaly vědomé chování a rozhodování, a mýty, jež je obsahovaly, měly vést k práci s nimi tak, aby ztratili svoji destruktivní (nevědomou) podobu. 
Situaci starověkého a moderního člověka vhodně porovnal evangelický teolog Ondřej Stehlík: „Ugariťané, stejně jako jejich současníci, nahlíželi skutečnost spíše intuitivně. Na myšlenkovou reflexi reality nebyli ještě dostatečně vybaveni terminologicky (lingvisticky) ani filosoficky. Přesto se ve světě dobře orientovali. Užívali k tomu právě mytologie, která tak byla jejich myšlenkovým nástrojem k uchopení světa. Tento postřeh uvádíme, abychom upozornili na velký rozdíl mentalit, který nás dělí od autorů, tradentů a pisatelů zkoumaných textů. Nikterak tak nechceme jednotlivé styly myšlení hodnotit a posuzovat jejich adekvátnost. Kromě toho je třeba zdůraznit, že se oba myšlenkové styly pravděpodobně nevyskytují v čisté podobě. I naše analytické myšlení je prostoupeno metaforickou obrazností a původ mnoha abstraktních termínů je možné snadno odhalit v mytologické metaforice. Na tuto skutečnost však rádi zapomínáme, necháváme se omezovat stylem analytického myšlení a máme pak značné problémy s porozuměním mytologickému myšlenkovému světu. Zapomínáme například na mnohovrstevnost představ a výpovědí o skutečnosti, které si pak dle našeho soudu vzájemně odporují, zatímco v mytickém myšlení se vzájemně vhodně doplňují. Tak je analýza a z ní vycházející případná syntéza od začátku a nevyhnutelně kompromisem, neboť přistupujeme k jednomu světu (mytologickému) s nástroji jiného světa (analyticko-filosofického).“ („Ugaritské náboženské texty“, str. 59-60)
Oba přístupy, jak vědecký (filosofický, sociologický, matematický, resp. statistický) diskurs, tak intuitivní, „mytický“ diskurs, mají své místo a svůj význam. Co chci říci je to, že bez jejich vzájemné spolupráce a respektu nelze získat celý obraz skutečnosti. Pokud vědecký diskurs nezahrnuje a nerespektuje vědomí nezměřitelnosti duševního a duchovního rozměru lidského života a lidské reality, bude pouhým popisem vnějšího jevu skutečnosti, ze kterého nic nevyplývá. Nepodporuje život, léčení, růst vědomí. Pokud naše moderní vědomí uchopí mytickou archetypální látku, mělo by k ní přistupovat s úctou k možná zvláštním a "nelogickým", ale přesto pravidlům. I archetypy mají jistý řád a práce s nimi by měla ctít určité hranice. 
Doufám, že vás, milí čtenáři, tento zdánlivě odborný úvod nevyděsil. Zvláště když následuje po titulku „Sněhurka a lovec“, což, jak filmoví fanoušci vědí, je název nového filmu na pomezí pohádky a fantasy. Právě jsme ho shlédly se starší dcerou v našem noblesním maloměstském kině… a já cítím přetlak se podělit o své dojmy. Důvodem přetlaku jsou především zklamaná očekávání (omlouvám se těm, kdo žijí/tvoří pozitivní světelnou realitu – opravdu si potřebuji postěžovat….). 
 
ARCHETYPÁLNÍ PŘÍBĚH POHÁDKY O SNĚHURCE
Pohádka o Sněhurce, jejím slabém otci, zemřelé matce a zlé maceše je silným archetypálním příběhem. Začíná procházkou bezdětné královny v zimní zahradě, kde – jaký div – kvete růže. Královna chce růži utrhnout, píchne se však o trn a z jejího prstu skanou tři kapky krve na bělostný sníh. Tři symbolické barvy, černá barva zimní přírody, bílá barva sněhu a červená barva krve, inspirují královnu k přání porodit dceru s černými vlasy, bělostnými tvářemi a rudými rty. Nigredo, rubedo, albedo – alchymické barvy, barvy stadií „velkého díla“, jsou zároveň barvami tří fází/tváří ženy: bílé Panny, červené Manželky, Milenky a Matky, a černé Moudré stařeny. Celistvá žena žije ve svém životě všechny tyto fáze: přechody mezi nimi mají silný transformační potenciál. Královna dcerku skutečně porodí k radosti krále i celého království a dá jí jméno Sněhurka (anglicky Snow White „Sněhově bílá“). Za několik let však matka onemocní a zemře. Král oslepen emocí žalu nevědomě zvolí za novou královnu ženu, jež ho okouzlí svou vnější krásou, nikoliv krásou srdce. Přivede tak Sněhurce macechu. Macecha, krásná královna, je však zlou čarodějkou. (Tady bych měla připomenout, že potenciál čarovat má každá žena. Záleží však na tom, zda jej využije, a pokud jej využije, jak jej kultivuje a s jakým záměrem jej používá – zda slouží srdcem celistvosti a harmonizaci všech světů, či zda slouží egem svým vlastním mocenským cílům.) K uchování vlastní krásy používá macecha černou magii včetně zneužití zrcadla (zrcadlo je jeden z nejdůležitějších symbolických předmětů žen – kněžek). Zrcadlo ji ujišťuje, že je ze všech nejkrásnější (odraz ženského soupeření a konkurenčního boje ve společnostech/úrovních vědomí, kde jedinou či nejdůležitější hodnotou ženy je fyzická krása). Avšak pouze do té doby, než její nevlastní dcera Sněhurka dospěje a ve fyzické kráse ji předčí – nepochybně proto, že se v ní snoubí krása vnější a vnitřní. Královna ji vyšle do lesa společně s myslivcem (divoký muž ve službách temného ženského aspektu), který ji má zabít a na důkaz její smrti přinést srdce. Myslivec se nad Sněhurkou slituje (divoký mužský aspekt neznamená nutně temný, ač se nám to kultura Boha rozštěpeného na světlého Boha a temného Ďábla snažila vnutit), v lese ji zanechá a místo jejího srdce přinese srdce zvířecí. Sněhurka v lese přežije nejen díky pomoci zvířat (našich opomíjených bratří, symbolicky instinktů a intuice), ale i díky sedmi (!) trpaslíkům (pomocné kouzelné bytosti zrcadlící nám naše vlastní ukryté a nežité, od standardu odlišné schopnosti a vlohy). Královna ji sice v lese pomocí zrcadla odhalí, v přestrojení ji navštíví a pokusí se ji otráveným jablkem (Bible, První kniha Mojžíšova, křesťanská interpretace plodu „zakázaného“ stromu) zabít, zachrání ji však oddanost trpaslíků a láska prince (jejího mužského aspektu). Vrátí se zpět na rodný hrad (odkud macecha v hanbě uprchne), provdá se za prince, stane se královnou a jestli nezemřeli, žijí dodnes.
 Pomineme-li častý motiv hledání a shledání ženského a mužského pólu (princezny a prince) v pohádkách, nejdůležitějšími motivy Sněhurky jsou vztah dcery a dobré i zlé matky a ženská rivalita, resp. úsilí o ženskou celistvost, sladění světlé a temné vnitřní ženy, a tím získání své vlastní autentické síly a moci z ní plynoucí. 
Připomeňme ruskou pohádku o Vasilise (a mnoho dalších…), kde dívka opustí svůj rodný dům pouze proto, že zemře její hodná matka a macecha ji vypudí, resp. ji vyšle do světa splnit smrtonosný úkol. Smrt matky na začátku těchto pohádek je základní podmínkou rozvoje ženství a formování odvahy, samostatnosti, rozhodnosti, sebehodnoty a sebevědomí dívky – dcery. Kdyby maminka zůstala naživu, dcera by nebyla tak drasticky donucena opustit bezpečí hnízda. Přičemž myticky přílišné bezpečí může znamenat též nehybnost, stagnaci, překážku  růstu a transformace. Hodná matka zkrátka musí zemřít, musí odejít (princip staré energie Neptuna), aby umožnila své dceři těžkou zkoušku dospělosti. Přichází nevlastní zlá matka – silná, mocensky založená žena, která ví, co chce a jak toho dosáhnout (stará energie Pluta). Přestože je to vykresleno negativně, pro dívku to svým způsobem může být inspirativní – je nucena probudit v sobě veškerý potenciál, v pudu sebezáchovy opustit ráj a útočiště dětství a stát se ženou schopnou se o sebe postarat a sama sebe ochránit (spojení s princem, mužským aspektem). Je otázkou, zda by se do nebezpečného světa vydala dobrovolně, kdyby se k ní macecha chovala lépe. Macecha ji svojí temnou silou umožní probudit potenciál vlastní síly – nežít jenom svoje světlo (roztomilost, mírnost, něhu, poddajnost), ale i svoji temnotu (odvahu, rozhodnost, asertivní ochranu vlastních hranic, sebevymezení a sebeprosazení). Nechci tím omlouvat ničí zlobu a zášť,  pouze poukazuji na transformační potenciál, který dramatická situace skýtá. 
Souvisejícím motivem je motiv ženské rivality. Minimálně pět tisíc let, po dobu trvání patriarchálního paradigmatu kultury a společnosti, se hodnota ženy poměřovala její fyzickou podobou a plodností. Nepochybně je žena s hmotným prvkem reality představovaným jejím tělem bytostně spojena a nepochybně je tato hmota posvátná. Došlo však k omezení ve vnímání tělesnosti. V těle/hmotě nebyl vnímán duch a duše, vyzařování a působení těla/hmoty a duše, ducha bylo odděleno. Fyzická realita byla buď přeceňována jako nejdůležitější či dokonce jako jediná existující, nebo zatracována jako neplnohodnotná a s temným pólem Boha (Ďáblem) spojená, případně (nevědomě) obojí, jak praví zákon extrémních polarit.
V mýtu je vyhrocena situace, kdy sama žena si je vědoma moci své krásy, resp. moci, kterou jí krása umožňuje získat a kterou by jinak jako žena ve světě ovládaném muži neměla. Díky kráse získává moc královny, moc rozhodovat nad osudy jiných lidí. Tato moc je ovšem omezena zákonem silnějším než je zákon lidský – zákonem Přírody, cyklu života a smrti. Mládí a krásu si nelze uchovat věčně, tedy alespoň pokud jsme smrtelní lidé. Mýtus/pohádka tady rozvíjí jeden z věčných lidských strachů, strach ze smrti a pomíjivosti, strach ze ztráty moci a  kontroly nad životem. Za strachem ze smrti se skrývá strach ze života, neboť skutečný život v sobě obsahuje i smrt (a potenciál nového života).
 
SNĚHURKA A LOVEC: KRÁLOVNA
Tady už bych se začala věnovat filmu Sněhurka a lovec. Roli královny v něm hraje Charlize Theron, krásná a výborná herečka. A právě tato role a její ztvárnění je podle mého náhledu nejhodnotnější částí filmu. Theron vystihla nejen krásu, sílu, schopnost manipulace a magie a mocenské ambice nové královny Raveny (symbolické jméno odvozené od anglického názvu pro havrana, ptáka temného aspektu), ale i to, co obvykle zůstává skryto: původ této životní strategie. Tím je hluboké zranění ženského pólu, neustálý tlak a tíha udržení moci násilím, destrukce a sebedestrukce jako dva neoddělitelné aspekty, jsme-li v zajetí temné energie a setrváváme v ní. Flashbacky na královnino dětství, kdy byla jako malá holčička matkou hýčkána, učena kouzlům a zároveň vychovávána k pomstě vůči mocným, kteří svojí agresivitou a nenasytností maří životy obyčejných lidí, i scény královniny slabosti a únavy z břemene a zajetí temnou mocí se vryjí do paměti. Královnu začneme vnímat jako plastickou lidskou bytost. Jako dítěti jí rodová karma a rodičovské zakletí („Pomsti nás!“) nesmírně ztížilo svobodnou volbu vlastní životní cesty a následující zkušenosti ženy („Pro moji krásu mne miloval král, ale potom mne vyměnil za mladší…“) jenom utvrdili její náhled na svět jako prostor, ve kterém ženská světlá stránka – láska, něha, jemnost a oddanost – nemají místo. Nejbližším člověkem jí zůstává bratr, se kterým je spojena poutem moci a magie nesmrtelnosti. Aby byla stále krásná (a ve svém chápání mocná) a udržela si život, musí vysávat energii žen, zvláště krásných mladých dívek, případně pojídat krev ze srdcí mladých lidí. Je to silný obraz, který znepokojivě nechává v mysli vynořit současný kult mládí a úprav všeho druhu na fyzickém těle. Scény, ve kterých královna vědoma si konce své moci umírá, jsou silným momentem. Popravdě jsem více než co jiného cítila smutek. Kolik žen je vědomě či nevědomě v zajetí tohoto pojetí moci? Kolika ženám  závist, žárlivost a zloba, za nimiž se skrývá neléčené a nepřijaté zranění, chybějící autentické sebepřijetí a sebeuznání, pokřivuje charakter i tvář? 
 
Nejen že několik takových žen znám. Já sama jsem se s tímto dědictvím musela vyrovnat, když mi mé tělo symbolizovalo přítomnost silného stínu. Na prstu levé ruky (meridián osrdečník, ženská strana těla) se mi před několika lety udělaly velké nevzhledné bradavice. Když začaly bránit samotnému pohybu kloubu, nechala jsem si je chirurgicky odstranit. Netrvalo měsíc a udělaly se mi znovu. Exaktní lékař by řekl, že ložisko zůstalo zasažené. Já se ponořila do meditace a imaginace a ptala se svého těla, co mi tím chce říci.  Bradavice jsou informací  o nepřijetí stínu,odmítané, nevědomé, a tedy temné stránky osobnosti (Rudiger Dahlke, „Nemoc jako symbol“). Dostala jsem se až na úroveň zranění, z něhož pramenila závist vůči mým mladým, krásným, zářivým a optimismem naplněným dcerám. Viděla jsem sama sebe jako onu macechu, temnou matku, která ze závisti ničí nádheru dívčí čistoty a svěžesti. Ač to nebylo lehké, přijala jsem tyto emoce za své a zvědomila je jako kolektivní ženské dědictví po otcově linii našeho rodu, s láskou a léčením. Teprve po tomto procesu jsem šla opět s bradavicemi na chirurgický zákrok. Dodnes se neobnovily. 
 
SNĚHURKA
Partnerkou královny v archetypální hře je Sněhurka, „Sněhově bílá“, tedy už samotným názvem světlý ženský aspekt. Je nevinná, mírná, dobrá, krásná tělem i srdcem, lid ji miluje. Ve filmu ji hraje Kristen Stewart. Na rozdíl od členů mé rodiny ji považuji za skutečně krásnou dívku, ale… něco jí chybí. Nezáří Sluncem ani Lunou.  Chybí jí skutečně zářivé světlo, to, které vyrůstá z hloubky. Chybí jí bezprostřednost, mnohotvárnost, pestrost  mnoha tváří, které v sobě dívky mají a které světu nastavují. Stewart se tváří stále stejně – smutně, unyle, uštvaně. Je v ní jakási neurčitost, strnulost,  sošnost a umělost fotek z módních časopisů. Když jsem si doma stěžovala, že ve Sněhurce se Stewart tváří úplně stejně jako v upírské sáze, pravila ponuře moje jedenáctiletá dcera: „To je ten sexy pohled.“ 🙂 Aspoň některé to divadlo ženských magazínů prokoukly….
 
LOVEC A PRINC
Co se týče mužských hrdinů, zmatena jsem byla ještě více. V názvu avizovaný lovec byl hrdinou z akčních filmů a alkoholik. Dopadl však přece jenom lépe než princ, který se objevoval sporadicky, nelogicky, polibkem Sněhurku neprobudil a jeho role v příběhu zůstala záhadou tím spíše, že film končí korunovací Sněhurky na královnu – bez volby partnera. Tak byla porušena zákonitost mýtu/pohádky – mužský a ženský prvek se mají na konci spojit. Patrně šlo o módní milostný trojúhelník? Jak jsem se ale snažila vysvětlit v  úvodu, pohádkové/fantasy příběhy mají určitá hlubší pravidla a nemohou se řídit aktuální módou rozervaných vztahů. Resp. mají sloužit ke zvědomování nevědomých nástrah reálného života a v upevnění důvěry, vhledu a náhledu při rozhodování v náročných životních situacích, včetně vztahů. Jestliže pohádka/fantasy skončí tím, že hrdinka zůstane sama a pro jednoho ze dvou nápadníků se nerozhodne, znamená to, že někde v samotném archetypu je cosi narušeno. Nebo že si scénárista spletl pohádku s televizním seriálem. 
 
A takových míst je ve filmu více. Sněhurku a lovce zachrání trpaslíci, kteří je odvedou do rajského světa, „Útočiště“. Tam se Sněhurka setká se strážcem samotného života v podobě bílého jelena, posvátného mytického zvířete. Scéna je však přerušena vpádem pronásledovatelů, jelen je postřelen šípem. To se může stát v akčním filmu, ale nikoliv v pohádce. Jak mohou temné síly proniknout do Útočiště? Potom přestává být Útočištěm. Jak mohou zaútočit a zranit/zabít samotnou podstatu života? Jelen je vážně zraněn, poté se rozpadne na stovky motýlů. Znamená to, že přežil? Transformoval se? Nevíme. 
Film se nese v jednotlivých scénách, které jsou výtvarně krásně pojaty, ale náhle končí, je ostrý střih a začíná jiný film. Než se stačíme něco dozvědět o aktérech, příčinách a smyslu jedné scény, naladit se na její hlubší atmosféru,  už končí a jsme hozeni do jiného příběhu. Když Sněhurka prchá kanalizací z hradu, vzpomeneme si na její skok ze skály do moře ve Stmívání. Když prchá v temném lese, připomene nám to poslední díl Harry Pottera. Příšera povstalá z pařezu potěší fanoušky Kroniky rodu Spiderwicků. Zvláštní, orientálně oblečené statečné ženy, dívky a děvčátka v rákosových chýších jezerní krajiny zmizí z děje dříve, než se o nich můžeme dozvědět něco více. Trpaslíci a zvířátka v ráji Útočiště neodbytně připomínají svět za zrcadlem z Burtonovy Alenky. Sněhurka v brnění a v čele vojska připomíná Johanku z Arku, jízda v příboji Robina Hooda. Podivní rozsypající se rytíři se sem zatoulali z počítačových her. Jednotná linka, smysl příběhu, „co chci říci a co je poselstvím“, se v této směsi filmů ztratí a výsledek je, že divák není zatažen a zasažen. Přitom některé obrazy by potenciál měly – ať už je to např. bílý kůň tajemně na Sněhurku čekající při útěku (nesmyslně zemře v bažinách…), zmíněné společenství jezerních žen, strašidelný temný les, scéna pojedení jablka… Ale jde právě jenom o obrazy, bez rozvinutí, které by jim dodalo symboliku. 
 
ARCHETYP SMÍCHU
Filmové médium má výjimečnou schopnost a možnost prostřednictvím obrazů působit na (opomíjenou a nekultivovanou) lunární složku osobnosti člověka. Naši Lunu více osloví obrazy než slova. Nejsou-li ale autoři při tvorbě napojeni na Zdroj, tj. pokud jim nepřichází pravdivá, osobitá, originální a odvážná inspirace, stávají se pouhými techniky, kteří příběh lepí podle žebříčků sledovanosti a marketingových strategií. Příběh ztrácí archetypální sílu a stává se produktem, spotřebním výrobkem.  A to se, obávám se, v případě Sněhurky a lovce stalo. 
Ještě je tu ale jedna možnost. Totiž že v současné době změn na samotné kosmické úrovni se archetypy rozpadají a lidé, včetně uměleckých tvůrců – tradičních zprostředkovatelů energií jiných světů, propadají chaosu. Má ještě cenu hledat a ztvárňovat archetypální vzory, smysl, symboly napomáhající hlubšímu pochopení života? Není přístup režiséra Sněhurky Ruperta Sanderse, který řekl „Původně jsem chtěl točit gangsterku, a když jsem dostal nabídku na Sněhurku, jen jsem oprášil svou představu o jejím obsazení a z mafiánů udělat trpaslíky…“ více vypovídající o dnešním světě globálního guláše opravdu všeho než dávné archetypy v naší psychice? Možná.  Sněhurku a lovce prostě můžeme ocenit jako dokument své doby. Pak bych ale předpokládala, že i s naším vědomím se něco děje: „staré“ archetypy by měly přestat platit a již bychom nepotřebovali vedení, jak si s nimi poradit. Obávám se však, že tak tomu není, ba naopak: spíše jsou lidé tušící změny (které si patrně pro sebe překládají jako ohrožující a fatální) v zajetí starých vzorů, starých archetypů, staré karmy, více než kdy předtím. Což má také svůj důvod a význam. 
 
Domnívám se, že stále potřebujeme příběhy, které nás povedou – smysluplně, moudře, s čistým záměrem, s úctou k lidským citům, emocím, potřebám, přáním a snům. Abych si spravila náladu, vydala jsem se s mladší dcerou na druhý film o Sněhurce v našich kinech – „Sněhurka“ („Mirror Mirror“) s Julií Roberts a Lily Collins. A královsky jsem se pobavila.  Tady se to povedlo – i díky vtipu, na který režisér vsadil. Krásná ukázka skutečnosti, že když se někdo nechce předvádět, pochopí zákony žánru a svými originálními nápady jej ctí, nikoliv přebíjí a rozbíjí, a ještě přidá vkusný smích, může příběh obstát i v přesycené době a zachovat si poselství. I kdyby toto poselství mělo archetypy měnit, jako  Sněhurčina slova k princi: „Když jsem byla zamčená ve věži, tak jsem hodně četla. Přečetla jsem tolik příběhů, ve kterých princ na konci zachrání princeznu. Myslím, že je načase ten konec změnit…“ No, naštěstí k tomu tak docela nedojde… A SVATBA BUDE! A v bollywoodském stylu! A bude i jablko a k němu důležitá rada: "It´s important to know that you have been beaten…" Tak vítězí komedie nad dílem, které se tváří vážně a hlubokomyslně. Možná dobré poučení. Přeji vám všem krásné a smíchuplné letní dny. …
 

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

One Reply to “Sněhurka a lovec: Co se dá udělat s archetypálním příběhem…”

  1. Děkuji Terezko,
    Tvé postřehy mě přiměly podívat se také na Sněhurku a lovce,i když bych jinak na ni do kina nešla,protože jsem hollywoodským ztvárněním klasických pohádek v posledních letech spíš znechucena.Četla jsem knížku Ženy,které běhaly s vlky a tak jsem rozuměla možná trochu hlouběji tvému hodnocení. Všechny postřehy jsou pravdivé,ale mám pocit,že se je snažíme vidět tam,kde nám je vlkádá označení "pohádka". Po shlédnutí filmu jsem se pokusila najít pro toto dílo kategorii a vyšlo mi komerční – akčně dobrodružné fantazy . Myslím,že se o pohádku ve skutečnosti nejedná,že jde o film,který měl splnit  několik požadavků:
    -obsazení oblíbené herečky z úpírské ságy/ která se mi velmi líbila /
    -akční  a efektní scény typu – Pán prstenů,Harry Potter,Stmívání a postřehla jsem i Avatara /opět všechny tyto filmy považuji za zdařilé a hodně sdělné/
    -měla to být "Sněhurka"
    A tak na kostru Sněhurky navěsili všechny tyto moderní,oblíbené a komerčně úspěšné šaty…a vzniklo to,co muselo,lákavá figurína z výlohy,která ale nemá svaly,krev…je prázdná…
    Stejný pocit mám z královny-ta je opravdu živá a velmi dobrá.
    Také jsem si musela uvědomit a prožít soupeření s dospívající mladou dcerou a závist,vůči jejím možnostem voleb,svobody,otevřené budoucnosti…
    Obraz jelena v Útočišti je krásný sám o sobě a zanechává větší dojem než zbytek filmu.
    Už se těším na druhou ze Sněhurek.
    Krásné světlé  letní dny Dana