JEJICH MÍSTO výstava fotografií Izraele v DOXu

Není pravidlem, že by se Česko a Praha stávaly místem světové premiéry výstav špičkových světových umělců. Pokud se tak stane, patří za to kurátorům a organizátorům vřelý dík. Tolik na úvod textu o výstavě „This Place“ v Centru současného umění DOX www.dox.cz, která právě skončila a přesune se do New Yorku.Šlo o vybrané fotografie z projektu zachycení Izraele a Palestiny dvanácti fotografy věhlasného jména. Výstavu jsem shlédla dvakrát: poprvé s průvodkyní na komentované prohlídce 26.ledna, kdy jsem byla pozvána jako diskutující na veřejnou diskusi o Izraeli u příležitosti vydání dvojčísla Revue Prostor „Kontrasty a paradoxy současného Izraele“, podruhé sama 27.února, kdy jsem vzápětí navštívila i sousedící výstavu karikatur z titulních stran časopisu Charlie Hebdo.

Jsem hebraistka, v Izraeli jsem přes rok žila, dva měsíce studovala, čtu pravidelně zprávy na webu a částečně se stále tematice profesně věnuji. A hodně mne zajímá zkoumat OBRAZ, který se o Izraeli vytváří, ať už je to obraz „agresora“ vytvářený většinou médií, obraz „svaté země“ vytvářený křesťansky naladěnými, zájezdem opečovanými turisty, obraz „zaslíbené země“ vytvářený praktikujícími Židy žijícími v diaspoře, či obraz „země, kde je možné úplně všechno“, vytvářený lidmi, kteří překonají prvotní „sladkou omáčku“ (termín Danny Zisse z výše zmíněné diskuse) i druhotný kulturní šok a spojí svůj život s Izraelem a Izraelci na delší dobu (sem bych zařadila sebe). Izrael je moderní demokratická země západních hodnot na rozhraní Evropy, Asie a Afriky, spojující v sobě přírodu a podnebí mírného a subtropického pásma. Mezi demokratickými zeměmi euroamerické kultury vzbuzuje zdaleka nejvíce nároků, hodnocení a emocí: odsuzování a posuzování, nadšení a opovržení, respektu a despektu.

Způsob, jakým Izrael vnímáme, vypovídá nejen o této zemi, ale především o nás samotných. Abych to přiblížila, odhalím sebe: Vystudovala jsem hebraistiku, a ač nemám v tomto životě židovskou krev, velmi obdivuji židovskou moudrost a životaschopnost, hlubinné myšlení spojující brilantní intelekt a citový prožitek. Jsem si plně vědoma stínů judaismu. Nějakým „šestým smyslem“ se mnou ladí židovská schopnost zkoumat lidské stíny a temnotu a přitahovat, následně prožívat náročné, transformační zkušenosti, které člověka přivedou k proměně náhledu a vědomí, k větší autenticitě a k propojování rozštěpu „dobro – zlo“, „světlo – temnota“. Astrologickým jazykem řečeno, stejně jako Židé i já mám v horoskopu zdůrazněn vliv Saturna a Pluta, nejnáročnějších energií, „z jejichž spojení vzniká vše“ (Tatjana Mitič). A v neposlední řadě, miluji horko, Slunce a středomořskou/ blízkovýchodní kuchyni. To je můj přiznaný filtr, skrze který se na Izrael dívám.

Vidím: zemi s nádhernou přírodou a příznivým počasím.Bordel a chaos – dodnes nechápu, jak to může fungovat. Společnost vybudovanou od základů – doslova z písku a kamení. Pestrý kolektiv lidí, dost často nepříjemně asertivních, kteří často proti své vůli jsou více než kdokoli jiný v západní společnosti postaveni denodenně do náročných situací a tlačeni k rozhodnutím, z nichž těžko některá budou v našem obvyklém pojetí „dobrá“. Protože celá situace, ve které žijí, je na hraně, a neplatí tam obvyklé kategorie „dobrý“ a „zlý“.Kdo zná, cítí a ctí energii Štíra, ví, o čem mluvím: Saturn zároveň na onu vysokou etiku a mravnost tlačí. Vzniká tak velká výzva potýkat se jak s vlastní, tak cizí rozporuplnou a nejednoznačnou lidskou podstatou, a zachovat si lidskou tvář. Kdo unese tato každodenní dilemata?

Také umělci, kteří byli k projektu přizváni, se dívali přes své filtry. Včetně větší či menší znalosti situace. Nejsem velká fanynka moderního umění, přiznávám: jsem ten typ, pro který je největším uměním les či výhled z okna na sýkorky ozobávající lojovou kouli (můj aktuální umělecký zážitek), domnívám se ale, že umění by mělo být spíše neutrální, zůstat u zachycení pocitu autora, ale nevnucovat jeho osobní názor, neřku-li ideologii. (To asi není současný požadavek na umění, vezmu-li v úvahu různé aktivistické skupiny….) V úvodu výstavy je napsáno: „Těchto dvanáct fotografických vyprávění je výzvou, abychom nepřestali věřit, že umění a jeho reflexe má své místo, a to ne jako ilustrativní přístup ke konfliktu, ale jako zarámování otevřeného prostoru, které je vyjádřením přítomnosti umělce ve fotografii.“ Úplně nechápu, co se tím myslí, ale když je tam „otevřený prostor“, mohlo by to být ve významu „neutralita“? Protože nikde jinde v našem kulturním okruhu není neutralita více potřebná než v Izraeli, pokud se nechceme pustit do hodnocení. Pokud se do hodnocení pustit chceme – a to se bohužel na výstavě stalo -, měli bychom naopak společenskou, historickou a politickou situaci v Izraeli znát OPRAVDU DOBŘE: v souvislostech a v celé její pestré šíři.

Fotografie jsou překrásné. Pro někoho, kdo v Izraeli žil, jsou téměř na okraji extáze: TA MODRÁ, kterou jsem zatím jinde než na středomořském nebi neviděla, na fotografii osady Efrat Stephena Shora, kde zabírá polovinu prostoru fotografie. Můj „otevřený prostor“. Odstíny hnědé, béžové a bílé na hornaté poušti s rozesetými hroby pod zimním oblačným nebem na Nabi Musa (Mojžíšově hoře) na fotografii téhož autora. Groteskní až surrealistické fotografie pohozených předmětů Martina Kollara – snad poprvé jsem na onen proslavený blízkovýchodní bordel koukala se slzou v oku. Velkoformátové tisky na korejském morušovém papíře, proměňující strohou izraelskou krajinu v tajemný, posmutnělý kraj, kde je možné cokoli,Jungjin Lee(ové). Fotky rodin Fréderica Brennera – mocná kompozice, zastavení, ve tvářích hrdost, odhodlání, vůle (pokud ji nemají přikrytou rouškou jako tři ultraortodoxní muži na lodském letišti, aby je náhodou vymoženosti moderní doby neuhranuly). Fotografie Svítání Jeffa Walla: spojení mocného okamžiku dne (hebrejsky „šachar“ – rozbřesk – bývalo blízkovýchodní božstvo spojené s Venuší – Jitřenkou) s rovinami několika horizontů: písčitá půda olivového sadu, beduínští sběrači v posledních minutách spánku zachumlaní do barevných spacích pytlů, olivovníky, plot z ostnatého drátu, věznice, nebe. Kdo Izrael zná, ví, že tato „romantická“ směsice na minimálním prostoru je opravdu možná! Série čtyřiceti osmi leteckých snímků Fazala Sheikha zachycující na laickým okem nerozlišitelných stopách proměnu pouště Negev. S velkým zájmem jsem si přečetla doprovodný katalog s přesným popisem každého místa a jeho „stopovou historií“. Úžasné, co dokáže po sobě zanechat tekoucí voda, eroze, trosky starověkého města, ohrada dobytka, beduínská kočovná vesnice, beduínská usedlá vesnice, vojenské cvičiště, kibuc, automobilová doprava,…! Můžete se na fotografie dívat jako na stále stejně hnědé čtverce s podivnými fleky a čárami, demografický záznam, přírodní úkaz či zvrásněnou tvář živé Země – každopádně je to magické. A mně od té doby poušť volá, protože zážitky z našich výletů do pouště i třídenního pobytu se stanem v poušti na jaře, kdy kvete, patří k nejsilnějším, které jsme v Izraeli měli. Nick Waplington fotografoval osady a osadníky: mimo jiné ukazuje, jak pestrá je skladba těchto lidí. Zdaleka nejde jenom o vyhroceně nábožensko – nacionalisticky smýšlející rodiny…. A na závěr Wendy Ewald a její „participativní projekt“, kdy ve dvanácti židovských i arabských místech rozdala určité skupině obyvatelstva fotoaparáty a nechala je zachytit, co je napadne: vznikly koláže z obyčejně neobyčejných věcí, které tvoří náš všední den, náš život.

Fotografů je dvanáct. Většina z nich své dojmy vyjádřila skrze fotografie, a tak je to, myslím v pořádku. Někteří si ale neodpustili komentář. A tady rušivě do prožitku vstupuje ideologie.Nejvíce u souboru „Zeď“ nestora české fotografie Josefa Koudelky. Série malých černobílých fotografií betonové zdi oddělující Izrael od tzv. Západního břehu, tj. Palestinské autonomie, je doprovázena komentáři, z nichž mnohé jsou značně zavádějící. „Opuštěná syrská mešita poblíž silničního tahu 87, Golanské výšiny. Během arabsko-izraelské války v roce 1967 opustili obyvatelé více než 200 syrských vesnic, včetně starobylého města Kunejtra, mnoho obcí bylo později zbouráno izraelskými úřady.“ „Mezinárodní společenství anexi Golanských výšin Izraelem v roce 1981 neuznává a považuje oblast za okupované syrské území.“ Ani slovo o tom, že onu válku v roce 1967 vyvolaly arabské státy včetně Sýrie, pro Izrael byla – jako všechny jeho války – existenční a Golanské výšiny byly obsazeny z bezpečnostních důvodů. Kdo zná geografickou situaci údolí Chule, prolákliny na severu Izraele, ze které Golanské výšiny vystupují, chápe, co znamená „bezpečnostní riziko“. Stanoviště syrské armády na svazích Golan byla na dostřel židovských osídlení: hranice vedla pod svahy. Pracovali jsme s manželem čtyři měsíce v kibucu v údolí Chule a slyšeli mnoho vyprávění od českých a slovenských Židů, zakladatelů kibucu, o ostřelování syrskými snipery a dnech i nocích strávených v bunkrech. Jiné tvrzení: „Většina izraelských občanů přisuzuje vymizení sebevražedných bombových atentátů v posledních letech zdi, která úspěšně brání pronikání atentátníků ze Západního břehu.“ Zeď má být „jeden z nejtypičtějších symbolů izraelské svrchovanosti.“ Fakta ovšem hovoří jasně: Zeď byla postavena z nutnosti jako fyzická zábrana pronikání teroristů v době tzv. druhé intifády. Ta vypukla v roce 2000 a vyznačuje se mimořádně krutými teroristickými útoky na civilisty, včetně bombových útoků v autobusech či v restauracích. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Druh%C3%A1_intif%C3%A1da ). Zeď počet útoků radikálně snížila, neboť umožnila kontrolovat pohyb obyvatel ze Západního břehu do Izraele. Svůj účel tedy splnila. Tuto informaci však pan Koudelka neuvádí. Osobně neznám člověka, který by ze zdi byl nadšený: v Izraeli je to ale jednoduše nutnost. A izraelská svrchovanost? Co si pod tím představit? Zažil pan Koudelka situaci, kdy vedle sebe VELMI natěsno existují tři společnosti s různým politickým uspořádáním: demokratický stát, teroristickou organizací ovládaná autonomie a slabou, korupcí zmoženou organizací ovládaná druhá část autonomie? Jak by chtěl řešit jejich bezpečné soužití, zvláště když obě organizace vládnoucí v autonomiích opakovaně vyhlašují, že demokratickou společnost zažene do moře, hned jak k tomu bude příležitost? Nechtěl by on sám mít svrchovanost, kdyby žil v bytě tři plus nula se dvěma nespolehlivými partnery, jež by mu šli více či méně otevřeně po krku?

Také onen krásný soubor Pouštní květ Fazala Sheikha je doprovozen diskutabilním textem: jeho těžištěm je obviňování státu z likvidace beduínských vesnic a krádeže jejich půdy. Téma osídlení pouště je velkým sionistickým snem. Důležitosti nabyl po rozdělení britské Palestiny na židovskou a arabskou část Organizací spojených národů v listopadu 1947, kdy Židům původně připadla horní Galilea (včetně údolí Chule), úzký pobřežní pás a velká plocha pouště Negev. Projekty na „zazelenání pouště“ se zabývalo několik generací Izraelců a výsledky jsou obdivuhodné. Mj. se vědci učili právě od beduínů, neboť ti jsou dědici starověkých a tradičních metod hospodaření se vzácnou vodou a zemědělství (v katalogu zmíněná mělká orba, orba rádlem, závlaha přeronem, tj. budování malých teras na způsob „přehrádek“ zachycujících vodu v zimním období dešťů a svádění do nádrží). Beduíni jsou považováni za původní obyvatele, jejich kultura je dnes mj. i jedním z turistických lákadel oblasti. Na druhou stranu, STEJNĚ JAKO JINDE V MODERNÍM SVĚTĚ, došlo ke střetu tradic a státu: především u otázek svobody pohybu a vlastnictví půdy. Situaci ještě zkomplikovala hranice mezi Izraelem a Egyptem: beduíni byli zvyklí pohybovat se za stády a přecházet z Negevu na Sinaj, což z bezpečnostních důvodů už nebylo možné. Ze židovských osídlení se ozývají časté stesky na krádeže zemědělského vybavení, zavlažovacího zařízení a mechanizace beduíny, genderové organizace upozorňují, že beduínské ženy jsou v tradičních společnostech diskriminovány a jsou, cituji, „mezi izraelskými ženami nejubožejší z ubohých“ (bývalá velvyslankyně Izraele v ČR Erella Hadar). Existuje Negev Coexistence Forum, které usiluje o společné poklidné soužití všech skupin obyvatelstva Negevu, a mnoho nevládních organizací poskytuje právní poradenství a služby beduínům ve sporu se státem o půdu či náhradu škody v případech vysídlení. Zmiňované proměny Negevu „militarizace, těžba, industrializace, osídlování a zalesňování“ lze vnímat jako pozitivně, tak negativně: je to komplexní téma, které nelze odbýt vyjmenováním jevů jako poškozujících. Naše osobní vzpomínka je, že při pobytu v poušti nám právě na vojenské základně vždy ochotně naplnili pet lahve vodou – a opravdu jsme byli rádi, že ji vidíme…….

Nebo do třetice komentář k fotografiím Martina Kollara, slovenského rodáka, ročník 71. V doprovodném textu je řečeno „Kollarovy fotografie mají silně subjektivní a téměř fiktivní povahu, kterou utváří vizuální rozpory v institucionálních a vojenských scénářích, jichž se stal svědkem.“ Zase se trochu ztrácím v tom abstraktním kurátorském jazyce o umění… Institucionální a vojenské scénáře – co tím chce autor říct? Paní průvodkyně při komentované prohlídce nás nenechá tápat: podle ní pan Kollar zažil totalitu v socialistickém Československu a při návštěvách Izraele si na to vzpomněl a fotil to, co spojovalo jeho zážitek totality s izraelským „vojenským režimem“ (sic). Nevím, kdo paní průvodkyni text napsal, nebo zda si ho napsala sama: každopádně by si měla udělat důkladnou rešerši pojmu „vojenský režim“. Vojenský režim je v Egyptě, v Barmě, v některých jihoamerických státech, byl v Řecku,v Chile… Doprovázejí ho popravy a věznění oponentů, stanné právo, omezení svobod občanů. Izrael je možná důkaz toho, jak těžké je dodržovat v extrémních společenských podmínkách a při častém válčení demokratické společenské zřízení, ale zatím se mu to daří. I když ten monopol ortodoxního směru judaismu, čili chybějící odluka státu a náboženství….ale vojenský režim? Když je někde hodně vojáků (protože do armády jde většina civilistů), ještě to neznamená vojenský režim.

Shrnuto:Výstava prezentuje pohled autorů fotografií na Izrael – „jejich obraz Izraele“. Je to v tu chvíli JEJICH MÍSTO. Když na diváka nechávají působit pouze tento svůj obraz, dostavuje se umělecký zážitek – rezonance, ponoření a pohnutí. Když obraz doplňují svojí interpretací, diváka už to ruší a vtahuje do mentálních procesů (souhlasných či odporujících, ale zkrátka rušivých). Škoda.

Protože právě skrze umění lze možná porozumět Izraeli nejlépe: není náhoda, že jeho umělci patří mezi světovou špičku tance či hudby. Je to možná nejlepší způsob pro obyčejného člověka vypořádat se s tím, že žiji v neobyčejné zemi, na kterou si minimálně polovina zeměkoule promítá své vlastní představy a obsahy, SVÉ OBRAZY. Tančit, hrát hudbu, malovat, fotografovat… vyhnout se hodnocení a rozdělení na „dobře“ a „špatně“… vlastně ne, nevyhnout, ale propojit je a přijmout je jako dva nevyhnutelné póly života v pozemské realitě. Protože o to jde nejen v životě Izraelců, ale i v našich životech.

Izraelci nám opravdu mohou předat velmi důležitou zkušenost, důležitý prožitek. Poznání ze života na hraně, které naše vlastní životní zkušenost většinou neumožňuje. A bez hodnocení se nám tento dar bude přijímat mnohem, mnohem lépe.

VĚNUJI VŠEM, KTEŘÍ SE SKRZE ORGANIZOVÁNÍ KULTURNÍCH AKCÍ IZRAELSKÝCH UMĚLCŮ SNAŽÍ NARUŠOVAT NEBEZPEČNĚ MONOLITNÍ OBRAZ IZRAELE JAKO „AGRESORA“, KTERÝ VYTVÁŘÍ VĚTŠINA EVROPSKÝCH MÉDIÍ.

Foto: V tuto chvíli MŮJ OBRAZ Izraele. Obraz „Moje cesta“, který jako absolventskou práci namaloval student střední školy v Karmielu. Tato škola je určena pro tzv. problémovou mládež, zvláště z přistěhovaleckých a sociálně slabých rodin. Student na obraze a v básni vyjádřil svůj životní pocit – osmnáctiletého občana Izraele. Vyfotila jsem při návštěvě školy v září 2012. Viz. článek http://www.oheladom.cz/2013/puvodni-clanky/kibucy-dnes/

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli