aneb JAK SE DÁ TAKÉ BUDOVAT IZRAEL…
Vyrazit v neděli ráno z Jeruzaléma autobusem kamkoliv není nejlepší nápad. Davy vojáků vracejících se po šabatu na své základny se tlačí do přistavených vozů. Můj směr je zvlášť žádaný – jedu na sever. Nedávno mne překvapilo zjištění, že v hornaté dolní Galileji vznikl nový kibuc Ešbal zaměřený na podporu projektů vzdělávání a židovsko-arabského soužití. Vojáci z jednotky Nachal vyměřili jeho území na státní půdě už v roce 1997, první osadníci z mládežnického socialistického hnutí Dror – Hanoar haoved we-halomed (Svoboda – Mládež pracující a učící se) se v něm usadili v roce 2002. Jejich cílem bylo do regionální oblasti Misgav, charakteristické promícháním židovských a arabských vesnic a měst, přinést nové formy vzdělávání a sociální práce se židovskými, arabskými a beduínskými teenagery. Po letech úsilí, práce ve vesnicích na programech mimoškolního vzdělávání a překonávání byrokratických překážek se jim podařilo vytvořit unikátní projekty střední školy ve městě Karmiel a internátní školy v kibucu, obojí pro „problémovou“ mládež. Dále založili centrum pro společné aktivity židovské a arabské mládeže (společně s učiteli a sociálními pracovníky ze sousedního arabského města Sachnin), vzdělávací kursy a aktivity pro studenty regionálních škol a programy pro děti a mládež ze „sociálně vyloučených lokalit“, řečeno v Česku srozumitelným jazykem. Těmi jsou v Izraeli především beduínské vesnice.
ŠKOLA PRO „PROBLÉMOVÉ“ DĚTI
V Karmielu mne vítá členka kibucu Elsa (31). Do hnutí Dror, jež klade mimořádný důraz na roli vzdělávání a sociální práce pro společnost, ji kdysi přivedli přátelé. Využila možnosti věnovat se před nástupem do armády roční práci dobrovolnice v komunitní práci. Dva roky v armádě pracovala jako „soldier teacher“ , armádní učitelka, s novými přistěhovalci. Průpravu pro současnou práci získala po vojně, když pracovala s mládeží na předměstí Haify známém koncentrací sociálně slabých skupin – přistěhovalců z Ruska, izraelských Arabů, nezaměstnaných, drogově závislých. Nyní v karmielské škole dělá koordinátorku. Věnuje se programu výuky, organizaci, fundraisingu.
„Děti, které k nám přijdou, mají z různých důvodů problémy na běžných školách,“ říká. „Většinou jsou to děti z rodin etiopských a ruských přistěhovalců. Problémy rodičů s asimilací, vykořeněním z původní kultury, s identitou či s hledáním zaměstnání se odrážejí na dětech a jejich studijních výsledcích. Dále tu máme děti s poruchami učení, s emocionálními problémy, s kriminální minulostí. Snažíme se hledat neformální způsoby výuky, které by dětem vyšly vstříc, zajistily jim vzdělání a udělaly z nich cenné členy společnosti. To je filozofie našeho hnutí – totiž že vzdělání je klíčem k dobrému životu, k perspektivní budoucnosti a k lepší společnosti v Izraeli.“
Na první pohled působí škola běžně. Je součástí komplexu rozděleného na pět škol – kromě kibucnické školy nazvané „Adam, chevra we-teva“, „Člověk, společnost a příroda“, jsou zde například i ortodoxní náboženská škola pro dívky (pečlivě oddělená ploty a plentami) či odborná škola. Při našem příchodu sedí před zamčenou bránou dívka s cigaretou – přišla pozdě a pozdní příchody se tu netolerují, ale její osobní edukátor už jí volal a zajímal se, zda je v pořádku. „Když k nám studenti nastoupí, těžko si zvykají, že se nemohou ulít dozadu do lavice a proplouvat. Ve třídě je jich patnáct, sedí v půlkruhu, každý má osobního edukátora, který ho navštěvuje i doma, aby poznal jeho sociální situaci. Zajímáme se o ně a povzbuzujeme je, aby převzali odpovědnost nejprve za školu, za své vzdělání a později za celý svůj život,“ říká Elsa. Obrazy na stěnách, pomalované zdi, nová terasa, údržbářské práce – to vše si studenti dělají sami. O přestávce zní živá hudba – studenti ze školní kapely zasedli ke svým hudebním nástrojům. Škola nemá uklízečku, čtvrtek je pro studenty uklízecí den.
CO POMÁHÁ DOSPÍVAJÍCÍM?
Jak se učitelům daří zvládat horké emoce pubertální mládeže? „Koně , psi a slovní zásoba,“ odtuší suše Elsa a odkáže tak na logo školy, na kterém jsou dospělí, děti, kůň a pes. Studenti dvakrát týdně jezdí do kibucu Ešbal, kde jsou stáje a psinec. Každý dostane přidělená zvířata, se kterými pracuje celé čtyři roky. „Koně jsou velmi citlivá zvířata. Když je člověk neklidný, vzteklý, i koně jsou vzteklí. Když chtějí studenti se svým koněm navázat vztah, musí se zklidnit, soustředit. Nemusíme jim dávat kázání, sami na to přijdou. A psa dostanou k výcviku. Jsou to psi z útulků po celém Izraeli. Studenti psy vycvičí a ti jsou pak velmi žádaní. Prakticky okamžitě se dostávají do rodin. A většinou se vytvoří i pouto mezi novou rodinou a studentem – trenérem.“ Slovní zásobou míní Elsa pomoc studentům při vyjadřování vlastních pocitů, frustrací, smutku i naděje. Edukátoři je učí používat jazyk téměř terapeuticky, výstup je ale studijní – diskuse a rozhovory, sborníky básní a povídek (jeden krásně upravený sborník dostanu darem), eseje, písemné práce.
V hovoru Elsa důsledně rozlišuje slovo „učitel“ a „edukátor“. „Nemáme tu učitele, máme edukátory. Je jich dvacet osm a pečují o devadesát studentů. Z našeho pohledu je vzdělání kompaktní, nelze ho dělit na jednotlivé předměty. Společně s odbornou náplní by se studenti měli učit i sociálním dovednostem, komunikaci, kritickému myšlení, propojování informací, měli by rozvíjet emoční inteligenci, přemýšlet o společenských a politických tématech, dilematech izraelského každodenního života. Ve státních školách mají učitelé z ministerstva školství pokyn, aby hovory týkající se politiky omezovali. Ale všechno v Izraeli se týká politiky a teenagery to zajímá. Co je sionismus? Jak funguje armáda? Jak vznikají sociální rozdíly? Ptají se a my se snažíme jim odpovídat, ukázat souvislosti. Jezdíme s nimi na výlety do chudých oblastí, zveme zajímavé lidi. V létě studenti pracují jako vedoucí táborů pro děti ze základních škol, aby se naučili nést odpovědnost a vést jiné. Tam také poznávají problémy nejrůznějších skupin Izraelců a zažívají, že pestrost k Izraeli prostě patří. Máme radost, když absolvují povinnou státní zkouškou a jsou vyrovnaní, dospělí. Společně se znalostmi získali naději, že mohou ve svém životě něco dokázat. “
ROZMANITÁ SPOLEČNOST A JEJÍ DOBROVOLNÍ AKTIVISTÉ
Rozmanitost sociálních, etnických i náboženských skupin je pro Izrael typická. Joni (30), člen komunity a edukátor internátní školy v kibucu Ešbal, k tomu říká: „Vyrostl jsem v sekulární, zajištěné rodině v městečku u Tel Avivu. Když jsem jako dobrovolník šel pracovat do chudých čtvrtí Tiberias, byl to pro mne šok. Vůbec jsem do té doby netušil, že takoví lidé v Izraeli žijí.“ Právě dobrovolnická práce a armáda jsou velkým poznávacím procesem všech skupin izraelské společnosti. Příležitost poznat izraelské Araby, kteří v armádě neslouží, měl Joni vzápětí. „Po usazení v kibucu jsme začali pracovat v arabských vesnicích. Trvalo dlouho, než jsme prolomili zeď nedůvěry, ale s dětmi je to jednodušší. Snažíme se propojovat jednotlivá osídlení. Naším ideálem není žít vedle sebe a nevšímat si jeden druhého – i když v současné době by i toto bylo úspěchem -, ale více sdílet, žít společně.“
Školy v Karmielu a Ešbalu jsou dotovány ministerstvem, na všechny náklady to však nestačí. Pracovníci získávají peníze od soukromých dárců, např. od amerických Židů v partnerském městě Pittsburgh či od britských nadací – díky aktivní osobní podpoře současného velvyslance Británie v Izraeli Matthew Goulda. „Dary nemusí být jenom finanční“, říká Joni. „Sponzorsky k nám chodí lidé, kteří vedou pro studenty kroužky modelářství, řezbářství, vaření, hudby či tance.“ Škola vede studenty k občanské aktivitě, kterou mohou – zvláště ti z rodin přistěhovalců – splácet společnosti to, co jim v procesu integrace dává.
Podobných škol a center, sekulárního i náboženského pozadí, je v Izraeli více. Kibucy, jejichž členové pracují jako edukátoři, nevznikají jenom na venkově. „Městských kibuců“ je kolem stovky a mají přes dva tisíce členů. Většinou jde o mladé lidi, kteří žijí v komunitách, často v okrajových čtvrtích, a pracují v oblasti vzdělávání a sociální práce. Nenápadně, ale na těch nejdůležitějších místech tak pomáhají tam, kde oficiální péče nestačí. Chce se říci, že navazují na tradici židovského přístupu ke vzdělání jako zcela zásadní podmínce pro odpovědné lidství jedince, přežití komunity a udržení identity.
MOJE ZKUŠENOST V KIBUCU
V 90. letech jsem pracovala jako dobrovolnice několik měsíců v kibucu klasického typu. Tyto kolektivní komunity fungující na principu družstev se společným vlastnictvím hrály zásadní roli při osídlování Palestiny a vzniku státu Izrael. Zakládali je mladí židovští přistěhovalci z Evropy plní socialistických a sionistických ideálů na půdě zakoupené Židovským národním fondem od arabských vesnic a soukromých vlastníků. Úkolem kibuců bylo obdělávat půdu a strážit území, proto byly často budovány na strategicky důležitých místech. Zvláště tzv. kibucy choma u-migdal, „opevnění a věž“, které vznikaly doslova přes noc, měly v době britské mandátní správy Palestiny připravit židovské územní nároky. Postupně se kibucové hnutí rozrostlo a diferencovalo od silně ideologických přes sekulární až po náboženské komunity. Díky spojení s politickými stranami byly kibucy tradičně zapojeny do politického a vojenského života Izraele a je nezpochybnitelné, že z nich vzešlo nadproporční množství politiků, intelektuálů a vojenských velitelů. Od 70. let, kdy zemědělství definitivně přestalo přinášet zisk, byly zakládány firmy a malé továrny. To vše řízeno společně, se stejnou finanční odměnou pro každého, s delegováním do zaměstnání a poměrně malou mírou soukromí jednotlivce i rodiny, ale také se zajištěním sociální péče o děti či nemocné a staré členy. Důležitou roli hrála státní podpora – dlouhodobý pronájem půdy, dlouhodobé výhodné finanční půjčky, technické poradenství. K oslabení podpory došlo až po nástupu pravicové vlády v roce 1977. Od 80. let začalo členů kibuců ubývat – mladí odcházeli do armády a na studia a nevraceli se. Život jejich rodičů je už nelákal. Přijímání nových členů odliv obyvatel nemohlo zastavit, a tak v průběhu 90. let začíná docházet k mnoha organizačním změnám uvnitř kibuců. Výdělečné a komunitní struktury jsou oddělovány, mzdy diferencovány, jsou rušeny společné prostory (jídelna, prádelna), členové mají více autonomie, sociální a zdravotní výdaje se přesouvají na jednotlivce.
Zkušenost z kibucu Sde Nehemia, kde jsem pracovala, je stejná. Českými, slovenskými, německými a nizozemskými Židy vytvořená komunita na strategickém území pod Golanskými výšinami nejprve těžce na malarických mokřinách vydobyla zemědělskou půdu. V 80.letech v zájmu ekonomického udržení postavila malou továrnu na plastové výrobky Chuljot. Rostoucí bohatství vedlo k diferenciaci finančních odměn, ale ještě v 90. letech naše skupina českých dobrovolníků zažila společnou jídelnu, společné svátky a oslavy, delegování práce a koordinačně náročné užívání společného majetku. V novém tisíciletí byly postupně družstevní formy soužití rušeny, dnes je kibuc běžnou vesnicí s obyvatelstvem zaměstnaným většinou v nejbližším městě Kirjat Šmona. Reorganizace zastavila odliv obyvatel, doplatili však na ni nejstarší členové – zakladatelé, neboť na ně plně dolehla realita zdravotních a sociálních výdajů.
Zdálo by se, že čas kibuců pomalu končí. Možná se však spíše mění náplň jejich práce. Ta odráží sílu izraelské občanské společnosti. Zdálky vypadá konflikt Židů a Arabů nesmiřitelně a bezvýchodně. Zblízka se však divák může setkat s mnoha občanskými iniciativami, které usilují o vzájemné poznání a spolupráci v klidu a míru. Kibucy navazují na historickou tradici, a přitom ji proměňují. Co zůstává je osobní i kolektivní odpovědnost, spojení idealismu a pružné praktičnosti a odvaha hledat nová řešení patových situací v neklidném regionu.
PRAKTICKÉ INFO NA ZÁVĚR
V současné době jsou dle stupně privatizace kibucy děleny na „společné“ (collective, zachovává původní principy včetně stejných platů), „integrované“ (integrated nebo mixed-model, kombinuje základní rozpočet, který je rovnocenně rozdělován mezi všechny členy, a procenta podle konkrétní práce člena, umožňuje částečné soukromé vlastnictví nemovitostí) a „obnovující“ (renewing, členové pracují uvnitř či vně kibucu dle svého rozhodnutí a dostávají běžnou mzdu, hradí si zdravotní a sociální pojištění, vzdělání a dopravu, mají plné právo na soukromé vlastnictví). V roce 2010 bylo v Izraeli 270 kibuců, z nichž podle studie Institutu pro výzkum kibucnictví a družstevnictví při univerzitě v Haifě pouze 25 procent stále praktikuje plně kolektivní model – a toto číslo se zmenšuje.
Tento článek vznikl na základě mého šestidenního pobytu v Izraeli v září 2012 a návštěvy školy v Karmielu a kibucu Ešbal. Fotografie je z kibucu Ešbal, v pozadí je vidět arabské město Sachnin a kopce Galileje.
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.