Park sv.Jiří v Plzni – Doubravce, sobota 29.srpna. S kamarádkou sedíme na louce, posloucháme africké skřeky krásných divokých žen z Yellow Sisters a kocháme se obrovskou Lunou, „Super Moon“, vycházející za nimi, za lesem. Magická chvíle. Dar draků. „Náhodou“ je v Mayském orákulu symbolem toho dne červený drak, „primární vědomí, základní instinkt k přežití, Velká Matka, božská výživa a podpora“, jak píše ve svém úplňkovém příspěvku astroložka Máša Růžičková.
Celé odpoledne drakům patřilo a byla to radost. Land artové expozice na louce – kamenné dračí oko se zorničkou ve tvaru joni, dračí hřbet z kůlů a plátna,nádherné dračí slzy/květy z červeného papíru plovoucí po řece – hladily vnitřní dítě… škoda, že jich nebylo víc. Kostelík byl vzácně vyhřátý, milé velikosti (spíš malosti), s krásným trámovým stropem. A ze dvou stran louky/parku sbíhající se řeky, Berounka a Úslava. Jako v objetí.
Moje téma bylo Draci v židovské spiritualitě. Je to téma výživné a těžko se přibližuje. Židovské mýty a mystika nahlížely svět originálním způsobem, který pro nás dnes už může být těžko uchopitelný. Jednak vždy vnímaly a ctily nad-osobní energie. Zatímco pohádky, dědici mýtů, se kterými jsme vyrostli, popisují osobní příběhy, s nimiž se jako jedinci můžeme ztotožnit, židovské mýty popisují nadosobní síly, které na náš osobní život působí z kolektivní úrovně. Z jejich pohledu je osobní život špičkou ledovce. Kdo zná astrologii, ví, o čem je řeč – všichni máme v mandale svého horoskopu jako osobní, tak nadosobní planety, a kdybychom měli sebepevnější vůli, nemůžeme utéct prostému faktu, že jako jednotlivci jsme součástí kolektivu a neseme – ale i spoluutváříme! – jeho osud, v daném čase.
Druhou odlišností je skutečnost, že židovství ve starověku nerozštěpilo Boha na „dobrého Boha“ a „zlého Ďábla“, na světlo a temnotu. Ponechalo mu jeho léčivou celistvost. „Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“ (Izajáš 45:7) Drak je symbolem, který tak v souladu s tímto pohledem překračuje naše dualitní vnímání, překračuje polarity a hodnocení. Představuje mocnou nadosobní sílu, která není ani „dobrá“, ani „špatná“ – prostě je.
A konečně je třeba říci, že židovská mystika vnímá náš svět jako hologram. Všechny významy jsou tu přítomné a na nás záleží, do jaké hloubky se dostaneme. Tak v teologickém biblickém podání (první úroveň) je dračí příběh jasně zjednodušen pro chápání dualitní mysli: je to příšera, ale nebojte se, Bůh nad ní svojí mocnou paží (!) zvítězí. Každopádně ale byla stvořena spolu s jinými tvory, takže do světa patří: „I stvořil Bůh veliké netvory (taninim) a rozmanité druhy všelijakých hbitých živočichů, jimiž se zahemžily vody, stvořil i rozmanité druhy všelijakých okřídlených létavců. VIDĚL, ŽE TO JE DOBRÉ.“ (1. Mojžíšova 1:21) Termín „tanin“ se překládá jako „ještěr“, „drak“, specificky jako „krokodýl“ (kdysi jsme v Izraeli překračovali koryto vyschlého potoka se jménem Nachal Taninim, Potok Krokodýlů).
Skutečně atraktivní příšerou je však v Hebrejské Bibli Leviatan, dědic ugaritského Litana a kanaanského Lotana, mocný vodní drak-had, vládnoucí silou moří a oceánů. Ani on však není protipólem Boha – ten ho učinil a ten ho také kdykoli může zničit. „ V onen den Hospodin ztrestá svým tvrdým, velkým a pevným mečem livjátana, hada útočného, livjátana, hada svinutého, zabije draka v moři.“(Izajáš 27:1) Všimněte si silně falického jazyka tohoto verše – evokuje mj. skutečnost, že příběh Leviatana je ozvěnou boje s Tiamat, mocnou ženskou bytostí, prvotní matkou, sílou země a vodstva, která stvořila/porodila všechny bohy (podle mezopotamského mýtu Enuma Eliš). Její syn Marduk, první ze slunečních mužských silových bohů, se však proti ní postavil a v bitvě ji porazil. Z jejího rozsekaného těla vznikl svět – jak jinak… V Bibli je hebrejské slovo „tehom“, prvotní hlubiny, záhadné, propastné, mocné a tajemné, odvozeno právě ze jména „Tiamat“. Tento boj zahájil proces patriarchálních vítězství mužských bohů a upadající úctu k bohyním – ženskému pólu skutečnosti.
Biblické verše pokračují v trendu, který nastolil Marduk: Hospodin vítězí nad hlubinami i nad jejich příšerami. Zajímavé je, že nejdramatičtější verše o tomto boji se nacházejí v Žalmech – původně radostných písních pro tance a oslavu, silně inspirovaných mýty okolních národů, a v Jobovi – zvláštním příběhu o lidské krizi a pokoře. „Vytáhneš udicí livjátana a zkrotíš provazem jeho jazyk? Vložíš mu do chřípí sítěnou houžev, probodneš mu čelist hákem? …Není odvážlivce, který by ho dráždil. Kdo potom obstojí přede mnou? …Kdo otevřel vrata jeho tlamy? Strach jde z jeho zubů. Jeho hřbet je jako řady štítů těsně uzavřených pod pečetí, dotýkají se jedny druhých, vítr mezi ně nevnikne, jeden přiléhá k druhému, jsou pevně sevřeny, nelze je oddělit. Jeho kýcháním se rozžehává světlo, jeho oči jsou jak řasy jitřenky, z úst mu vycházejí pochodně, unikají ohnivé jiskry, z nozder mu vystupuje kouř jak z hrnce nad ohněm z rákosí rozdmýchaným, jeho dech rozžhavuje uhlí, z tlamy mu šlehá plamen, v jeho šíji dříme síla, před ním se každý zkroušeně chvěje, laloky mu přiléhají k tělu jak ulité, netřesou se, jeho srdce je slité, tvrdé jako kámen, slité jako spodní žernov. Když se zvedne, sami bohové se leknou při tom hrozném třesku jsou bez sebe strachy, meč, jenž by ho zasáhl, tu ránu nevydrží, ani kopí, vržená střela či hrot šípu. Železo má za slámu, bronz za trouchnivé dřevo, šíp z luku ho nezažene na útěk, kameny z praku se před ním mění v stébla slámy, kyj má jen za slaměné stéblo, posmívá se, když přiletí chvějící se oštěp…“ (Job 40:25 ad.) Překvapuje vás, stejně jako mne, že tento krásný popis mocného draka nacházíte v posvátném náboženském textu? A ještě v knize, která je tradičně vykládána jako návod, jak poslouchat Boha a přijímat jeho rány? Někde nám tu zůstává síla – cítíte ji v těch slovech? Odfrkávání, oheň, odvahu… jen ji uctít, uchopit a žít. Návod však už chybí.
V holografické realitě se pracuje s texty na čtyřech interpretačních úrovních: doslovné, alegorické, homiletické a mystické. Talmud, pobiblický soubor interpretací biblických textů určených pro každodenní všední život a právní rámec fungování komunity bez centrálního vedení autority krále a velekněze (po zničení království Judeje v 1. století o.l.), vykládá biblické verše o livjátanovi a taninovi homileticky i mysticky. U výše zmiňovaného Izajášova verše si všímá, že se slovo „had“ opakuje, pokaždé s jinou charakteristikou (útočný, svinutý). Na základě metody „ribbuj“ (zjednodušeně – „není náhoda, když se v Bibli nějaká slova opakují – má to svůj hlubší smysl“) odvozují tuto interpretaci:
„Rav Jehuda řekl ve jménu Raba: Všechno, co Svatý Budiž Požehnán stvořil v Jeho světě, stvořil jako MUŽE A ŽENU. Dokonce i Leviatana, hada útočného a hada svinutého, stvořil jako muže a ženu. A kdyby se pářili, zničili by celý svět, proto kastroval mužského hada a zabil ženského. Její maso naložil do soli a uschoval pro Spravedlivé ve Světě, který Přijde, jak je řečeno (Izajáš 27:1) „zabije draka v moři“. …“ (traktát Bava Batra 74a). Je to krásný ohlas mýtů o prvotních vodách chaosu, vodách „horních“ a „dolních“, které se milovaly s takovou vášní, že hrozily zničit svět, a proto je Bůh musel zastavit, aby vůbec mohl vzniknout svět se svým řádem, strukturou a pravidly. Zároveň ale komentář naznačuje, že rovnováha mužského a ženského principu je pro zachování světa dost důležitá skutečnost: tedy i zachování pravé míry životodárného, dynamického chaosu a pružného, uklidňujícího, tvorbu umožňujícího řádu.
„A rabi Jehuda dále řekl ve jménu Raba: Když si Svatý Budiž Požehnán přál stvořit svět, řekl Princi Moře: Otevři svá ústa a spolkni všechny vody světa. Moře Bohu řeklo: „Stačí, když zůstanu, kde jsem.“ Proto ho Bůh nakopl a zničil, jak je řečeno (Job 26:12) „…svou mocí vzdouvá moře, svou rozumností Netvora (rahav) zdolal.“ Tady se nám objevuje další mořský netvor, rahav. Podle mystiků jde o kosmickou mořskou příšeru, která odmítla pomáhat při tvoření Země, a tak ji Bůh zabil. Oceány skryly jeho rozkládající se mrtvolu,proto má mořská voda tak specifickou „vůni“. Ohlas se nachází v biblických verších: „Probuď se, probuď, oděj se mocí, Hospodinova paže! Probuď se jako za dnů dávnověku, za dávných pokolení! Což právě ty jsi neskolila obludu, neproklála draka?“ (Izajáš 51:9) „Umíš zvládnout zpupné moře, zkrotit jeho vzduté vlny. Netvora jsi zdeptal, jako bys ho proklál, mocnou paží jsi rozprášil své nepřátele.“ ( Žalm 89:11) Moře je v těch verších živou bytostí, mocnou a temperamentní,jak mu náleží.
„Rav Dimi řekl ve jménu rabi Jochanana: Když je Leviatan hladový, vypouští ohnivý dech ze svých úst a způsobí, že se vody hlubin vaří, jak je řečeno (Job 41:23) „způsobuje, že to v hlubině vře jako v hrnci, moře je pro něj jak kelímek na masti…“… A když je žíznivý, brázdí moře, jak je řečeno: „Nechává za sebou světélkující dráhu, až se zdá, že propastná tůň zešedivěla.“ V dalších textech je Leviatan popisován jako krásné, ale proměnlivé a nestálé stvoření způsobující pohyby moře.
V době příchodu Mesiáše proti Leviatanovi budou bojovat andělé Michael a Gabriel a porazí ho. To už přecházíme k mystickým interpretacím, jak se objevují zvláště v Knize Zohar („Záře“) ze 13.-14. století. Tady už se objevuje názor, že k našemu světu existuje svět paralelní („sitra achara“, „druhá strana“), jen malinko pozměněný, jakoby pokřivený, kterému vládne démon Samael a jeho žena démonka Lilit, představovaní draky či hady, případně s nimi spojovaní (podle jedné verze Lilit jezdí na slepém kosmickém draku Taniniverovi jako na koni, drak je tedy „mechanismem, kterým je aktivováno zlo“, jak píše rabbi Geoffrey Dennis v Encyklopedii židovské mystiky). Zatímco strukturu našeho světa a působení božských sil v něm představuje schematicky obraz Stromu Života, obrazce tzv. sefír, božích vlastností, které naprosto konkrétně v našem světě existují a působí, strukturu světa zla ovládá drak („leží v řekách“, přičemž řeky jsou symbolem zmíněných sefír – božích kvalit a vlastností tvořících svět). Zároveň ale toto podání pracuje s obrazem, že i tyto řeky vytékají z Gan Eden, Zahrady Ráje, tj. JSOU VYŽIVOVÁNY z „vyšších“ úrovní SAMOTNÝM BOHEM. Svět zla je tu z boží vůle, nelze ho od Božství oddělit.
Pro zajímavost mystické texty vypadají takto:
„Rabi Šimon (slavný židovský mystik Šimon bar Jochaj) začal citací „I stvořil Bůh veliké netvory a rozmanité druhy všelijakých hbitých živočichů, jimiž se zahemžily vody…“ „Netvory“ je psáno defektivně (bez jedné souhlásky naznačující samohlásku „i“), protože Svatý Budiž Požehnán zabil ženského Leviatana. A v proroku Ezechielovi 29:3 je řečeno: „Mluv: Toto praví Panovník Hospodin: Jsem proti tobě, faraóne, králi egyptský, ohromný draku, který odpočíváš uprostřed svých toků a říkáš: „Ta řeka je má a já jsem si ji udělal. Vetknu do tvých čelistí háky …“ JE ZDE DEVĚT ŘEK (sefirot paralelního světa zla) A ON /drak/ LEŽÍ MEZI NIMI. A je zde jedna řeka (desátá sefíra), jejíž vody jsou mírumilovné a do které třikrát za rok padají vody Zahrady (Eden). Zvíře vstoupí do řeky, nabírá sílu, plave a vstoupí do MOŘE a polyká ryby mnoha druhů a pak se vrací do řeky.“ (Zohar II.34a-35b) MOŘE je tady symbolem ženské polarity Boha JHWH – Šechíny. Dochází tedy k propojený svatých a temných sil, kdy v obrazu zvíře proniká do oblasti svatého. Je to velká zkouška, kterou všichni známe z osobních životů: práce s vlastním „zlem“, se svými temnými stránkami,…Právě lidské nitro je místo, kde se nejvíce setkávají svaté a temné síly.
Což mi připomíná skutečnost, že ve středověku se pro draka v židovských textech používal termín „teli“. Termín byl používán i pro Mléčnou dráhu (viz. její protáhlý, spirálovitý vzhled: jméno „leviatan/livjatan“ mimochodem pochází z kořene pro „zákrut, závit, stočení“). A tzv. lunární karmickou osu, pomyslnou čáru spojující místa průniku ekliptiky Země a Luny obíhající kolem ní, židovští astrologové také nazývali „teli“, „drak“. Podle nich nejdůležitějšími hodnotami našeho horoskopu jsou Slunce, Luna, Ascendent a „Drak“. Lunární osu známe pod názvem „dračí ocas“ (jižní lunární uzel – odkud jdeme, z čeho vycházíme) a „dračí hlava“ (severní lunární uzel – kam máme dojít, co se máme naučit). Tato „dráha osudu“, jak se jí někdy říká, odkazuje na v úvodu zmiňovanou nadosobní energii, „karmu“, chcete-li.
Dalším příkladem mystického textu je tento: „Je řečeno „Na začátku Bůh stvořil…“ a později „veliké netvory“. Každý čin deseti výroků, kterými byl stvořen svět, má paralelu v deseti řekách (struktura sefirot), a v každé je netvor. Každých sedmdesát let se svět třese, protože veliký netvor se vzepře na svých ploutvích a ty zatřesou řekami a celý svět se třese a země se chvěje. A ti všichni tvoří jednoho velkého netvora. Rabi Šimon řekl: Jen málo moudrých vidí v příběhu Stvoření narážky na velkého netvora. Proto se učíme, že CELÝ SVĚT ZÁVISÍ POUZE NA JEHO PLOUTVÍCH.“ Když víme, jakou moc má podvědomí a nevědomí, s jakou silou se v současné době probouzí naše strachy a jiné temné stránky a s jakou silou se probouzejí chtonické (podzemní) a vodní síly, resp. s jakou silou se nyní probouzí živá Gaia, lépe uchopíme tento obraz: „Celý svět závisí na ploutvích draka…“ a mělo by být doplněno „a na tom, jakou k němu máme úctu a jak s ním umíme zacházet.“
A do třetice příklad mystického textu: „Pojď a viz: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla tohu wa-vohu („pustá a prázdná“ – náročné na překlad).“ (1. Mojžíšova 1:1) Než Svatý Budiž Požehnán zabil ženského Leviatana, země byla tohu, poté, co ji zabil, byla vohu a začala se usazovat a stabilizovat. „… a nad propastnou tůní byla tma…“ (1. Mojžíšova 1:2) Předtím tam byla záře (neboť čin božího stvoření ozářil temnotu, říši negativních sil). Cu Bůh udělal? Udeřil do hlavy mužského Leviatana a podřídil si ho. Propast nezářila, protože Leviatan vdechl ducha nad propastí a pokryl ji temnotou (nechtěl, aby do ní pronikalo světlo). „Ale nad vodami vznášel se duch Boží.“ (1.Mojžíšova 1:2) Je to jiný duch z horních říší. Tento duch propast opět osvítil a Leviatan se pohnul. Duch/světlo, které spolkl, zářilo skrze jeho nozdry a sám Leviatan se rozzářil jako sedmdesát dva sluncí. Hrozilo, že je hříšníci budou uctívat. Proto toto světlo Bůh ukryl (or ganuz). Zasadil jej jako semeno ve Spravedlivém, zahradníkovi Zahrady Eden. (Viz. Žalm 97:11 „Pro spravedlivého je zaseto světlo, radost pro ty, kteří mají přímé srdce.“)
Zde krásně vidíme několik věcí. Jednak jak je těžké uchopit a pochopit židovskou mystiku mimo kontext hebrejského jazyka. Jednak jak se neustále prolíná světlo a temnota a jak konkrétně jsou vnímány. Zároveň ale drak se stane „osvětleným/oduševnělým“, když světlo/ducha pohltí. Jako by světlo/duch skutečné kvality nejprve muselo projít tělem draka, tak jako Jonáš pro svoji proměnu potřeboval pobyt ve vnitřnostech velryby. Toto jedinečné světlo, světlo božího stvoření, které prošlo drakovým tělem – primární temnotou, ženskou silou, kterou nelze zničit a porazit – nezůstává v našem světě, ale je ukryto v jemnějším, vibračně vyšším světě symbolizovaném Zahradou Ráje. Je to potenciál plného vědomí. Termín „or ganuz“, „skryté světlo“, je v židovské mystice často používán pro jemné vědomí nejvyšší kvality, resp. vibrace: jako něco čistého, nádherného, pocházejícího ze samotného Božství, co náš svět ještě ve větší míře nedokáže žít. Nicméně nositeli tohoto světla jsou Spravedliví, lidé žijící v celistvosti, často skrytí, mimo světla ramp. Jejich vyváženost udržuje svět v existenci. Jejich nadosobní oporou je sefíra „Jesod“, „Základ“: z ní potom skrze posvátné sexuální spojení se ženským prvkem symbolizovaným sefírou „Malchut“, „Království“, je šířeno do celého světa.
Síla obrazů, jež židovské mýty a mystika vykreslují, je fascinující a magická. Nejsou to jenom pohádkové obraty: jsou to mocné nástroje promlouvající k našemu vědomí, podvědomí a nevědomí, a proměňující je tím, že narušují zaběhané struktury škatulek jednoznačně rozdělujícího polaritního myšlení (dobře – špatně, dobro – zlo, buď – a nebo). Otevírají škvíry, kterými může proniknout změna. V knize Catherine Shainberg „Síla snění a kabala: probuzení do života vizí“ je to krásně řečeno: „VE SKUTEČNOSTI JE TO TAK, ŽE JEDINÝ JAZYK, KTERÉMU TĚLO SKUTEČNĚ ROZUMÍ A ODPOVÍDÁ NA NĚJ, JSOU OBRAZY.“ Obrazy, které židovská tradice nabízí, jsou nesmírně hluboké a psychologicky moudré: opírají se nejen o důkladnou znalost a zkušenost s lidskou psyché, ale i o vědomí vyšších, nadosobních sil, sítí souřadnic, do nichž je jedinec vložen a se kterými má, ideálně, spolupracovat.
Draci jsou naše síla, naše vášeň, naše temnota i světlo, naše příležitost k proměně skrze obejmutí stínu a přijetí moci, jež nás přesahuje, a kterou vládneme. Svatý Jiří draka kdysi slavně zabil… to byla ta první, doslovná úroveň. Ale ty další? Drak představuje sílu, kterou nelze zabít: lze ji pouze uctít a naučit se s ní spolupracovat. Ano, dát jí hranice a odkázat do patřičných mezí, když tvoříme řád, ale zároveň vědět, že ona je zdrojem života. Potřebujeme ji, abychom byli skutečně živí a autentičtí.
Věnováno Monice Michaelové.
Více k tématu: kapitola DRACI, HADI A JINÉ PŘÍŠERY: PROSTĚ NAŠE PRAMATKY v knize Kořeny ženské spirituality.
Foto: Film „Jak vycvičit draka“ nás s dcerami před lety velmi rozradostnil. Krásný animovaný příběh o změně patriarchálního vzorce boje s drakem v nové partnerské paradigma: přátelství chlapce a draka nakonec po počátečních pochybnostech inspiruje a promění celou komunitu.
Z dalších filmů doporučuji např. Legendu o Jiřím a drakovi – myslím, že tento béčkový film léčí svatojiřské téma, resp. trauma, velmi účinně…
http://www.csfd.cz/film/44396-legenda-o-jirim-a-drakovi/
No a Hagrid a jeho dračí vejce samozřejmě nemají chybu!!! Kdo by takové nechtěl!!!
Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.
K TÉMATU NA TOMTO WEBU: