Izrael a Palestina – pohled na současný konflikt z jiného úhlu

MOJE MÍSTO

Na úvod bych, v duchu nejlepších tradic feministické hermeneutiky, měla popsat místo, na němž stojím… Jsem bílá žena středních let, žijící v míru, demokracii a dostatku. Národností Češka se čtvrtinou rusínské krve, cítím se spíše jako Evropanka. Nejsem nábožensky zařazena do tradičních patriarchálních náboženství, ač na přání prarodičů křtěna. Ctím duchovní dědictví minulosti, vnímám však jeho hranice, které je nutné v novém paradigmatu překročit. Božství cítím v duchu rabínského výroku „Bůh je ve všem, ale ne všechno je Bůh“. Osobně se vztahuji k ženskému Božství, abych vyrovnala mnoho tisíc let trvající diskriminaci a napomohla při jeho znovuzrození. V tomto životě nemám židovskou krev, moji rusínskou babičku však od jejích deseti do patnácti let vychovávala židovská rodina Šnajerova – dodnes si pamatuje pár slov z jidiš. Při studiu hebraistiky jsem zažila mnoho zvláštních stavů deja vu, věděla jsem věci, které jsem objektivně vědět neměla, a od první cesty do Izraele jsem měla neodbytný pocit návratu domů. Židovský způsob myšlení, jeho prastaré kořeny ve starověkém celistvém vnímání, moudrost rabínů, vysoká úroveň inteligence propojená s hlubinným vnímáním a emočním prožitkem, zralost vědomí,vnitřní i vnější disciplína a nároky na etické lidství, hloubka pochopení lidské povahy, odvaha začít stále znovu, ač sami proti většině pro svoji odlišnost a nekompromisní schopnost vidět světlo i stín – to všechno je pro mne stále nevysychajícím pramenem inspirace, ke kterému se vracím. V oboru židovských studií pracuji přes dvacet let. To je moje východisko.

IZRAELCI A PALESTINCI – OSOBNÍ ZKUŠENOST

V Izraeli jsem byla celkem pětkrát, z toho třikrát na déletrvajícím pobytu (včetně dvouměsíčního studia v Jeruzalémě), dohromady přes rok. Už při prvním pobytu – práci v kibucu pod Golanskými výšinami – mne zaujala výrazná vlastnost Izraelců, pro Čechy velmi inspirativní: občanská aktivita. Zdravě asertivní a sebevědomí, Izraelci sami aktivně řeší jakýkoliv problém, který se objeví. Z historie jsou naučeni nečekat, neboť zítra může být pozdě. Nemávnout rukou, že to „nějak dopadne“, „někdo to udělá“, „vláda se postará“. Někdy je jejich aktivita na hranici šílenství (český postoj by k tomu byl „to se nemůže povést“), ale jejich silná vůle a vytrvalost je vede k dotažení do více či méně úspěšného cíle. Vzpomínám na mnoho setkání s lidmi, jejichž přímočarost, otevřenost a sveřepost mi utkvěla. Muž, který koupil malý pozemek, obehnal ho plotem a chtěl v něm vybudovat „peace picnic area“, místo k odpočinku pro rodiny s dětmi, kde by, cituji, nebyly žádné války, žádné spory, a bylo by jedno, jaké má kdo vyznání či jakého je původu. Ráj na deseti krát deseti metrech, jeho osobní odpověď na pocit bezmoci v bahně blízkovýchodního konfliktu. Zakladatelé kibucu, kde jsme pracovali, vzpomínající na kamenitou hlínu, ze které vydobyli úrodnou půdu, moskyty přenášející malárii a večeře o suchém chlebu a pěti olivách – „říkali jsme si, že pět oliv má stejnou výživnou hodnotu jako vejce, takže vlastně jíme vejce.“ Anonymní ruka, která se natáhla z okénka auta s lahví plnou vody, když jsme s přítelem, dnes manželem, seděli na okraji silnice v třicetistupňovém teplíčku a stopovali: auto jelo opačným směrem, řidič pomohl aspoň takto. Hlídači památek, staří muži, které jsme pravidelně obcházeli (naším oblíbeným kouskem bylo dostopovat v pátek večer k plotu, nalézt v něm díru a přespat přímo v archeologických vykopávkách… ráno jsme slušně zaplatili, plni zážitků z nočních snů, vizí a zvuků). Jakou měli radost, když jsme na ně promluvili hebrejsky, a jak si dokázali užít setkání s kýmkoli při tak monotónní práci, jakou je „hlídání vykopávek“. To bylo pro mne osobně nejvíce inspirativní: schopnost být v přítomnosti a mít radost z maličkostí, nečekat, že v budoucnu…, protože v budoucnu… může být všechno jinak. Snažit se teď a tady. Mají to v DNA.

Setkání s Palestinci nebyla tak častá, nicméně při prvních pobytech jsme cestovali na místa, která se později dostala pod Palestinskou autonomii a už jsme se do nich nepodívali. Takže díky za Jericho či samařské kopce v blízkosti Taibe. A samozřejmě města, kde žijí izraelští Arabové: Akko, Nazaret, Betlém… A drúzské vesnice na severu: drúzskou pitu, velkou tenkou placku namazanou ovčím sýrem a posypanou kořením za´atar, jsme vyhodnotili jako jeden ze životních kulinářských zážitků a domů jsme si (k značnému údivu letištní bezpečnostní služby) vezli velkou drúzskou pánev nad oheň pro pečení těchto pit (v létě stále používáme). Setkali jsme se s velkou pohostinností a pozváními domů – tam nás překvapilo, jak výrazný je rozdíl mezi nepořádkem ve veřejném prostoru a uklizenou domácností. Domov je posvátný – odpadky se mohou házet z okna. S nedostatkem citu pro veřejný prostor souvisí i absence věcí, které z Evropy považujeme za samozřejmé – chodníky, lavičky, veřejné záhony, pitítka, dětská hřiště a parky, umění. Když zahnete z hlavní ulice, brodíte se v odpadcích a tekutinách podivného původu. Jiný kraj, jiný mrav. Koneckonců, byl to dobrý rozlišovací znak, abyste poznali, v jaké jste vesnici či městečku: u Izraelců šikmé střechy z červených tašek a spousta zeleně pečlivě zavlažované kapkami z natažených tenkých hadic, u Arabů rovné střechy betonových domů (často spí na střechách), štíhlé věže minaretů, žádná zeleň, pytle s odpadky. Nekritizuji, popisuji. A to jsem nebyla v Gaze či hlouběji na Západním břehu. Jak to říká arabistka a vyslankyně EU v Iráku Jana Hybášková: „Gaza byla strašná. Bída, domy bez oken, vše nedostavěné, zničené, špinavé, plné odpadků… To, jak vypadá Gaza, není důsledek strašné války. Tak, jak vypadá teď a tady Gaza, …vypadá dál už stejně celý chudý Blízký Východ. …Nikde není elektrika, nikde nejsou chodníky, všude jsou děti bosé a kanalizace teče po ulicích. To není důsledek vojenského náletu. To je normální Blízký východ… Evropanům se nedá vysvětlit, že to není důsledek okupace, ale staletého vývoje.“ (Zpověď Evropanky, str. 146). Osobní zkušenost s arabskými muži raději už nebudu rozmazávat – jejich vztah k bílým turistkám je silně podbarven mužskou ješitností a frustrací z tradičních omezení vztahů v jejich společnosti.

KOŘENOVÁ ČAKRA – PALESTINA: USTRNUTÍ….

Nedávno jsem shlédla vynikající film libanonského režiséra žijícího ve Francii Ziada Doueiriho L´Attentat, česky Černá vdova. Je o izraelském Arabovi (hraje ho známý herec, izraelský Arab Ali Suliman), který se dobře integruje do izraelské společnosti. Je to lékař – chirurg, pracuje ve špičkové nemocnici v Tel Avivu, má izraelské přátele. Film začíná slavností, na které získává za svoji práci ocenění. Jeho arabská manželka na slavnost nechtěla jít. Večer nepřijde domů. Zato v noci je lékař povolán do nemocnice na pohotovost: sebevražedný atentátník se odpálil v restauraci a zabil sedmnáct dětí, které tam měly dětskou party. Film téměř beze slov zachycuje všechnu hrůzu takového činu, zbytečnost, nesmyslnost, krutost. A následuje zjištění, že atentátníkem byla žena – lékařova manželka. Celý film je o tom, jak se lékař snaží čin své manželky pochopit – pochopit něco, co pochopit nelze. V podstatě film nemá konec, čímž zůstává v reálném životě.

Film doporučuji nejen pro jeho vyváženost, ale i pro náhled na situaci podobných etnicko-náboženských skupin. Konkrétně mi u nás v české kotlině přišli na mysl Romové. Neboť pro mne je ten film o síle první čakry: příslušnosti ke skupině, ve které jsem se narodil a se kterou jsem nerozlučně svázán. A co to znamená… První čakra je o bezpečí, základu, spojení s kořeny a tradicí společenství, do kterého jsme se v tomto životě fyzicky narodili. Má své světlo a svůj stín. Světlem je zakořenění v jistotě, že někam patřím, že nejsem hozen do chladného vesmíru, vyvržen do pozemského světa bez opory a vazeb. Jsem členem rodiny, rodu, společenství, etnické či náboženské skupiny. Ten pocit sebevědomého bezpečí, který sálá ze šťastných, přijatých a milovaných malých dětí, a ze kterého může vyrůst pevná osobnost. Nemusí si materiálními výdobytky a bojem o moc tvořit v dospělém životě pseudojistoty: je uzemněná přirozeně, klidně.

Důležité je tam to slovo „vyrůst“. Neboť první čakra je základna, ze které musíme vyrůst, abychom se mohli realizovat v našem plném individuálním potenciálu. První čakra je základ, který se stává pozadím. Pokud k tomu nedojde, stává se vězením. U Romů i Palestinců je to velmi dobře vidět. Tradice, která se beztak hroutí a v moderním světě je beznadějně nefunkční se svojí patriarchální diskriminací žen či homosexuálů a požadavkem slepé poslušnosti vůči autoritám, se stává klecí, která jedinci, osobnosti, brání ve svobodě a růstu. Kolik inteligentních a schopných romských dětí, zvláště dívek, nejde studovat dál než základní školu, protože je rodina nepodporuje a stáhne je raději dolů, než aby je pustila do světa? A kolik romských dětí zůstane v karmě společenství uvízlých prostě proto, že osamostatnit se by znamenalo do velké míry uvolnit či dokonce přerušit kontakty s vlastní komunitou, se světem, ve kterém vyrostli, a který jim sice brání, ale zároveň je chrání? Stojí za to vstoupit do většinové, často nepřátelsky naladěné společnosti, a usilovat o individuální úspěch a realizaci vlastního já, za cenu oslabení vazeb s vlastními kořeny, vlastní kulturou?

Totéž platí o společnosti palestinské a ve filmu je to dobře znázorněno. Co je „správně“? Ve filmu lékař tvrdohlavě lpí na svém názoru, že terorismus a zabíjení nevinných není cestou a není pro ně ospravedlnění žádným z argumentů první čakry (boj za národní sebeurčení). Nelze než s ním souhlasit, samozřejmě, zároveň si ale mrazivě uvědomujeme, co všechno musí obětovat. Je sám, neboť společnost, ze které pochází, ještě nedorostla stadia, kdy by přirozeně pouštěla své členy a nechala je žít jejich vlastní (odlišný) názor,jejich pohled na svět, jejich osud. Strach z rozpadající se tradice posiluje téma držení násilím (třetí čakra) a tím sklon k emočním, nikoli racionálním či vědomým řešením. Palestinská společnost stejně jako jiné arabské společnosti v regionu nedokáže přeskočit vakuum ve vývoji: ze stadia tradiční kmenové společnosti se ocitla v moderním světě. Byla do něho vržena, nedospěla k němu vývojem, a zdá se, že ještě nepochopila a nepřijala jeho principy. Vidí z konzervativního pohledu nebezpečný povrch, jak se projevuje ve vnějším světě (materialismus, konzumerismus, boření tabu): nevidí hodnoty, které jsou pod povrchem a které umožňují jednotlivcům nejvyšší možnou míru realizace sebe sama, dosud v historii dosaženou. Uvězněna mezi lpěním na tradici, která se rozpadá, a moderním světem, který má ztotožněný s „úpadkem“ ve formě ateismu, resp. osobní víry, osobní svobody žen a homosexuálů či chaosem pluralitní demokracie, neví, kudy dál. A frustraci řeší tak, jak to známe všichni z historie i ze svých osobních životů: hledáním vnějšího viníka, „obětního beránka“. To je na kolektivní i individuální úrovni vývoje stadium nízké vibrace vědomí, kdy zkrátka ještě nepřijímáme za své životy odpovědnost a nestáhneme projekci z vnějšího světa.

KOŘENOVÁ ČAKRA – IZRAEL: …RŮST

Stát Izrael je parlamentní demokracie se složitým, leč funkčním právním systémem. Demokracií je do té míry, že v parlamentě zasedají i zástupci stran izraelských Arabů, kteří vytrvale Izrael kritizují a podkopávají (a berou za to peníze – něco jako když je do Evropského parlamentu zvolen Petr Mach za Svobodné občany. Říká se tomu chucpe.) Občanská společnost, jak už bylo řečeno, je mimořádně silná a aktivní. A také rozmanitá. Setkáte se se zbožnými Židy, sekulárními Židy, Židy ze všech koutů světa. Všichni mají svůj názor, všichni se ho snaží prosadit a všichni se musí v zájmu fungování státu dohodnout. (Že ten chaos funguje už od roku 1948 je pro mne důkazem židovské geniality – vystihuje to známý vtip o izraelském prezidentovi, který si stěžuje, že je prezidentem sedmi milionů prezidentů.) Politické diskuse bývají ostré, monopol ortodoxního směru judaismu a propojení státu a náboženství často narušuje demokratický charakter státu a soudy mají dost napilno. (Pro Čechy může být – kromě mnoho jiného – inspirativní skutečnost, že Izrael se nebojí poslat své politiky do vězení, pokud se prokáže jejich vina: v současné době mj. sedí bývalý prezident Moše Kacav za sexuální obtěžování a chystá se tam bývalý premiér Ehud Olmert za přijetí úplatku.) Jedno ale Izraelce spojuje: vědí, že Izrael je jejich domov, a jsou ochotni pro něj udělat maximum. Nemají kam jít, leda do moře (jak jim opakovaně vyhrožují různé islamistické skupiny). Je jich málo a nemají jinou volbu, než se bránit.

Dva tisíce let života v diaspoře („rozptýlení“ mimo zemi Izrael, tedy mimo domov), postavení občanů nízké kategorie, pronásledování a nutnost začínat stále znovu a hledat cesty k přežití, dali paradoxně Židům (Izraelcům) velký dar. Kdysi hrdý a nacionálně založený národ bojovníků zvyklý mít „pravdu“ přišel o MOC. Byl donucen hledat VNITŘNÍ ZDROJE. Již proroci ho učili stáhnout projekce („rány osudu jsou trestem za vaši nepravost“), pracovat na sobě, tříbit svoji etiku, hledat jiná než mocenská řešení spojená s bojem. Dva tisíce let soužití s křesťanskou civilizací vychovalo Židy k citlivosti vůči nespravedlnosti a pokrytectví, k ovládání emocí v zájmu celku (za chybu jednotlivce platil celý kolektiv – „Jehudim ´arevim ze ba-ze“, „Židé jsou závislí jeden na druhém“), k hledání řešení ve zdánlivě neřešitelných situacích, k tříbení politického smyslu a diplomatických schopností. Rabíni, učenci, jejichž „zbraní“ byly knihy a vědění, byli zodpovědní za komunity mužů, žen a dětí, a moudrá slova Hebrejské Bible či Talmudu byli neustále nuceni praktikovat v každodenním všedním životě. Věřte mi, že se brzy pozná, co je pravdivé a co je teologický blábol (jak jsem se naučila při dobrovolnictví ve Věznici Valdice, kde slova Bible pronášená odsouzeným mohla znít hluše a s výsměchem, pokud nebyla opřena o autenticitu, prožitek a konkrétní realitu). Z podstaty přísné a konzervativní náboženství lpící na tradici bylo neustále nuceno k pružnosti a přizpůsobivosti: dynamické náboženské právo (halacha) se stala otázkou přežití židovských komunit v různých dobách, různých zemích. Nepochybuji o tom, že původně blízké kultury a náboženství Židů a Arabů, judaismu a islámu, by byla i dnes velmi podobná, kdyby je dva tisíce let neformovala odlišná zkušenost: jedni byli poražení, snažící se o přežití, druzí byli vítězi, kteří nebyli nuceni využít oněch „vnitřních zdrojů“ vynalézavosti a tvořivosti, protože vše, co potřebovali, si vzali silou zbraně (nebo vykopali v zemi – viz. ropa). Až do novodobé konfrontace s rozvíjející se evropskou společností byli muslimové na Blízkém Východě vítězi. Období kulturního rozkvětu (jako např. jedinečná, ve své době nejrozvinutější evropská kultura multikulturního muslimského Španělska v 8.-13. století) byla krátká, vědeckou zvídavost a teologickou otevřenost od vrcholného středověku nahradila rigidnost a lpění na doslovném výkladu posvátného textu (Koránu).

NÁVRAT ŽIDŮ DO IZRAELE

V 19. století vznikl sionismus jako hnutí, které usilovalo o návrat do země Izraele. Tedy… s tou zemí to nebylo tak žhavé. Jak známo, Theodor Herzl by nepohrdl ani Argentinou či Madagaskarem. Šlo mu jednoduše o to, najít pro Židy DOMOV, místo, kde budou sami sobě pány. Byl sekulární Žid a neuvědomil si hned, že Izrael nemá alternativu.
Kdo zná židovské myšlení a náboženství, není překvapen. Na námitky, že do Izraele, resp. Palestiny (v 19. století ještě součástí Osmanské říše, jejímž pohrobkem je dnešní Turecko), přišli evropští Židé jako cizorodý prvek a vzali zemi místním obyvatelům, je několik odpovědí.Ta zásadní je, že příchod Židů byl návratem: po dva tisíce let se Židé v denních modlitbách modlí k Izraeli a mluví o návratu do své země. Každý rok se o svátku Pesach zpívá píseň „Příští rok v Jeruzalémě“: nyní jsme ještě ve vyhnanství, ale za rok…. Rok za rokem, generaci za generací, přetrvává povědomí, že exil je dočasný. Ač byli Židé vždy loajální občané (jedním z prvních diasporních zákonů bylo rabínské dictum „Dina di-malchuta dina“, „Zákon země, ve které žiješ, budiž tvým zákonem“), archetypálním domovem zůstával Izrael. Mnoho rabínů včetně známého rabi Lowa psalo pojednání o „nepřirozenosti“ exilu a o podmínkách návratu. Drtivou většinou jsou hlavní podmínkou návratu maximalistické požadavky na mravnost lidu Izraele. Zkrátka, nemohlo to dopadnout jinak.

Tím ovšem došlo ke střetu kultur, resp. různých úrovní těchto kultur. Židé z vyspělé Evropy přišli do monarchie s orientálním feudálním zřízením. Je známo, že z infrastruktury, kterou Židé od 80. let 19. století v Palestině budovali, měli prospěch i domorodci (viz. např. půvabná budova bývalé oční kliniky v Jeruzalémě, dnes Anna Ticho House, na památku v Brně narozené malířky Anny Ticho a jejího manžela Avrahama Alberta Ticho, očního lékaře a chirurga, kteří přišli do Palestiny v roce 1912 a zasvětili svůj život pomoci nejchudším, Židům i Arabům). A tento rozštěp úrovně kultur prakticky trvá dodnes. Chápu, že je nekorektní o tom mluvit nahlas, ale z mého pohledu je to hlavní příčina konfliktu mezi Izraelci a Palestinci. Za dva tisíce let útlaku si Židé vštípili biblická slova „Dal jsem vám svůj Zákon (resp. své Učení), abyste podle něj žili, nikoli abyste zemřeli.“ Jinými slovy, fundamentalismus nemá opodstatnění, lidský život a jeho kvalita jsou na prvním místě. (Viz. např. přísné zákony týkající se dodržování klidu v sobotu/o šabatu, a vzápětí pravidlo „Pikuach nefeš doche et-ha-šabat“, „Záchrana duše ruší pravidla šabatu“. Týká se duše jak člověka, tak zvířete.) Dodnes je židovský fundamentalismus sice dost nepříjemnou a hlučnou, ale naštěstí okrajovou záležitostí. Od chvíle svého vzniku stát Izrael bojuje o přežití, o klid, o důstojný život, protože to jsou hodnoty, ke kterým Židé pod tlakem života v diaspoře dospěli. Úcta k jednotlivému lidskému životu a k ochraně společenství.

SITUACE DNES

Pokusím se stručně popsat současnou situaci v Izraeli a Palestině pro ty z vás, kdo zprávy příliš nesledují. Zatímco Izrael je parlamentní demokracií, Palestinskou autonomii ovládají dvě organizace, jejichž fungování se s demokratickými principy neslučuje. Tzv. Západní břeh (West Bank) ovládá organizace Fattah. Vládne v ní „prezident“ Mahmúd Abbas: v uvozovkách proto, že cca před šesti lety, když po čtyřletém mandátu nevyhrál v dalších volbách, výsledky voleb zrušil a vládne dál bez mandátu občanů. Vláda Fattahu se vyznačuje značnou mírou korupce, klientelistických vztahů (já na bráchu, brácha na mne, a to doslova – obsazování úřadů členy vlastních rodin a rodů je praktikou v mnoha arabských státech), hromaděním moci a majetku v rukou úzké skupiny lidí.Peníze získávají nikoli vlastní produkcí, ale hlavně z darů USA a západních zemí. Zvláštním rysem je rozštěp v komunikaci Fattahu: k vlastním lidem v arabštině mluví jeho představitelé rétorikou „vnějšího nepřítele“, tj. Izraele, případně USA a západní Evropy, kteří mohou za všechny jejich problémy a problémy stagnující palestinské společnosti, ke světovým médiím a politikům mluví v angličtině jazykem „míru“ a „spolupráce“. Vědí velmi dobře, co chtějí západní politici slyšet. (Pokud vás zajímá tento v arabském světě rozšířený rozštěp „vnitřní/arabské a vnější/anglické komunikace a sebeprezentace“, doporučuji sledovat web Výzkumného institutu blízkovýchodních médií www.memri.org . Dojde vám mj. leccos o slabinách civilizované, tzv. korektní diplomatické mluvy západního světa, která se jaksi ve slovních prefabrikátech zamotává sama do sebe, žije virtuálně a odtrhává se od reálného světa.)

Tzv. pásmo Gazy, úzký pruh od hranic s Egyptem podél pobřeží Středozemního moře ( který v minulosti Egypt opakovaně odmítal připojit ke svému území), ovládá islamistická organizace Hamas, která rukou železnou a nemilosrdnou vládne demografickou explozí přetíženému území. K mocenskému rozdělení došlo v kruté občanské válce mezi Hamasem a Fattahem v roce 2007 ad. Hamas svoji energii soustředí na boj za „zničení sionistického nepřítele“. V geologicky měkkém podloží kope tunely z Gazy do egyptské pouště Sinaj, odkud pašuje dodávky zbraní a komponentů raket. (Hlavními dodavateli jsou Rusko a Írán). V obytných domech, školách, mešitách či komunitních centrech dává komponenty dohromady, ze stejných míst vystřeluje rakety na území Izraele. Od roku 2008 dopadly na území Izraele tisíce raket: jejich radius se díky ruským dodávkám do Sýrie (a následnému transferu do Gazy) rozšiřuje. Nyní, v červenci 2014, rakety ohrožují nejen jih, jak tomu bylo dosud, ale i střed Izraele – hustě zalidněné pobřeží. Jenom díky protiraketovému systému Iron Dome (Železná kopule), do kterého stát Izrael investoval neuvěřitelné množství peněz, nedošlo ještě k větším katastrofám a ztrátám na životech. To je jeden z výrazných rozdílů: demokratický stát své občany chrání a do jejich ochrany investuje. Domy soukromé i veřejné mají své bunkry, kam se nyní mohou občané schovat. Bunkry v Gaze jsou vybudované pro prominenty a bojovníky Hamasu: civilní obyvatelstvo je používáno jako lidský štít. O taktice Hamasu se obecně mluví jako o „strategii mrtvého dítěte“: jsou schopni obětovat ženy a děti, jenom aby je vyfotili či natočili a poslali do světa jako důkaz izraelské krutosti. Už k tomu ovšem nedodají, že Izraelci před útoky většinou varují civilní občany Gazy telefonáty či letáky v arabštině, že zaměřují odpaliště raket – a čí je to problém, že jsou v kuchyni či ve škole? Médii zmiňovaná „disproporčnost“, kdy je srovnáván počet obětí na straně Gazy a Izraele, nemá smysl: jde o srovnání dvou naprosto odlišných přístupů k životu. Demokratický stát dělá maximum, aby své občany ochránil, protože, jak výše řečeno, každý život je cenný. Islamistickou teroristickou organizací ovládaná společnost založená na strachu a poslušnosti používá občany k manipulaci se světovým veřejným míněním. Vztah k civilním obětem mají asi jako Rusové za druhé světové války: jak vzpomínala moje babička, nad milionovými zbytečnými ztrátami ruských vojáků způsobenými Stalinovými čistkami mezi schopnými generály, tudíž špatným velením, či mizernou logistickou podporou, ruský důstojník v rozhovoru mávnul ruce a objasnil: „Nas mnoga.“ „Je nás hodně.“ Tedy, můžeme umírat.

ZÁPADNÍ (a česká) MÉDIA

Apropo, západní média, včetně českých. Sledovat je = výborné meditační a zenové cvičení: je opravdu těžké zachovat klid. Čtete zjevné nesmysly a polopravdy, sledujete záměrně drásavé a manipulující fotografie se sugestivními titulky. „ Izraelské letectvo pátý den ostřeluje pásmo Gazy. Bez ohledu na civilisty.“ Jaksi tam chybí zpráva „Hamas z Gazy již několik let ostřeluje Izrael. Bez ohledu na civilisty.“ Fotky z Gazy zachycují plačící ženy a pohřbívané mrtvé, fotky z Izraele zachycují rozesmáté vojáky v plné polní, jak tankem jedou kamsi. Kde je roztrhané tělo Drora Chanina, sedmatřicetiletého otce tří dětí, který vezl z vlastní iniciativy vojákům – záložákům jídlo, a raketa Hamasu ho roztrhala na hraničním přechodu s Gazou? Kde je mapa ukazující, že rakety vystřelené Hamasem z Gazy na jaderný reaktor v Dimoně v poušti Negev neublíží ani tak řídce osídlené izraelské poušti, jako hustě osídlené blízké Gaze? Jinými slovy, čím ti střelci myslí? Nemyslí.

Je pro mne opravdu zajímavé sledovat levicové pokrytectví či pohodlnost bohatého světa západní Evropy a USA, který už dlouho nebyl ohrožen opravdu existenční válkou, a je pro něho tedy jednoduché posoudit a odsoudit věci podle toho, jak se jeví na povrchu. Jestli se Palestincům něco opravdu podařilo, tak je to vybudovat o sobě obraz obětí v povědomí mnoha západních lidí. Jak se jim to povedlo? Je v tom nechuť a lenost zkoumat situaci blíže?Neznalost? Bezděčná, záměrná? Naše neschopnost přijmout pravdu nízkovibračních her paradigmatu „oběť – agresor“? Jinými slovy, pořád tak rádi realitu a sami sebe štěpíme na „oběti“ a „agresory“, a jsme přesvědčeni, že kde je jedno, nemůže být druhé? Opak je pravdou: nejvyšší formou agrese je právě hraní oběti. Znám to z osobního života – zkuste si s takovým člověkem, který nejde do přímého boje a lže o svých pravých úmyslech, upřímně vyřešit cokoliv. Je to nemožné. On nemůže přece. Je mu pohodlně, není to jeho problém, vzdává se odpovědnosti, a tím manipuluje celou situaci a má nad ní nadvládu. Jedna oběť dokáže ovládat mnoho lidí a držet je v pasti. Ale komu z nás se chce „být zlý“, zvýšit si vibraci a dobrovolně vstoupit do pevného postoje, do pravdy, že jsme ve svých životech jak oběti, tak agresoři, a je potřeba se s tím vyrovnat? Teprve s tímto vědomým přijetím můžeme situaci změnit, uvolnit a zpracovat. Nicméně přijetí stínu je pro nás těžké.

Židé/Izraelci nemají jinou možnost. Oni vědí, že jsou jak oběti, tak agresoři. Práce s vlastním stínem byla nejhlubší moudrostí rabínů a židovské mystiky kabaly po mnoho století, proto mají náskok. Už jsou celiství a mohou si říct: Co s tím? Žijeme společně v zemi, kde se celá jedna část obyvatelstva odmítá vzdát své pozice oběti a žije v destruktivním a sebedestruktivním pocitu nenávisti. Jak s tím pracovat? Jak se s tím vypořádat? My se v médiích dozvídáme pouze o vyhrocené situaci, o špičce ledovce, kdy je nutný radikální řez vojenského řešení. Ale nedozvídáme se o velkém množství izraelských NGO (neziskových organizací),o „občanských sdruženích“, která se snaží spolupracovat s izraelskými Araby a Palestinci. Za všechny např. organizace pomáhající palestinským homosexuálům, kteří jsou ve své společnosti v ohrožení života, organizace poskytující Palestincům právní podporu při soudních sporech, většinou o půdu, organizace pomáhající palestinským ženám – obětem domácího násilí, organizace spojující arabské a židovské rodiny pozůstalých obětí teroristických útoků, kibuc Ešbal pracující se židovskou a arabskou mládeží v dolní Galileji, ad. Kde jsou palestinské občanské organizace či organizace izraelských Arabů pomáhající izraelským obětem teroristických útoků? Tlačící na svoji vládu, aby zrušila program zničení izraelského státu? Kritizující zabíjení nevinných obětí?

Nebo je za démonizováním Izraele v západních médiích stále ještě přetrvávající antisemitismus? Špatné svědomí, se kterým se Evropa dosud nevyrovnala? Pokrytectví, kdy na jednu stranu připomínáme výročí holocaustu a stavíme mu muzea, a na druhou stranu zpochybňujeme právo ŽIDOVSKÉHO státu na sebeobranu – když už se konečně bránit může, protože má vlastní armádu…což, jak známo, za 2.světové války neměl? Nebo je to ta stará závist a úzkoprsost, která ukazuje prstem na bohaté a úspěšné Židy a má problém s jejich světoobčanstvím a sebevědomím? Jako kdyby Evropa díky židovským schopnostem vyjímečných vědců, umělců, podnikatelů, lékařů či právníků tolik nezískala – popravdě, nikdy by nebyla na takové kulturní a společenské úrovni, kdyby židovskou komunitu neměla. Tu komunitu, kterou potom za války vyhladila – a kterou nyní očerňuje ve „spravedlivém zápalu“.Nebo je za tím vliv sílící muslimské imigrace, problémy s identitou mladých muslimů, kteří východisko nacházejí v obvinění vnějšího světa, resp. Židů, Izraele a USA, a v radikalizaci? Nebo je to strach o ropu, strach rozhněvat si arabské země, které by mohly „utáhnout kohoutky“? Pak je to s naší ochranou svobod hodně zlé, když o ní rozhodují šejkové žijící na tom správném místě zeměkoule pro společnost závislou na automobilovém průmyslu.

Popravdě řečeno – nevím, proč většina médií informuje ideologicky zaujatě. Myslím, že všechny zmíněné důvody platí. A podstupuji další zenové cvičení, když právě teď čtu na tiscali.cz titulek: „Hrůzná čísla izraelské ofenzívy: 10 dní bojů a více jak 300 palestinských obětí.“ A vybavují se mi všechna ta svědectví civilistů v Gaze o násilí, kterým je Hamas nutí zůstávat v domech i po varování izraelskou armádou. Všichni zabití či na západ uprchlí novináři (naposledy odvážný Khaled Abu Toameh, žijící tč. v USA), kteří psali pravdu o praktikách Hamasu. Nemilosrdné bratrovražedné boje a v bezpečí jiných arabských zemí ukrytí vůdci, kteří podněcují násilí od plného stolu.

BUDOUCNOST

Aby bylo jasno – s Palestinci plně soucítím. Jak řekl jeden z izraelských historiků: „Palestinci jsou tragický národ se špatnými vůdci.“ Můžeme se dohadovat nad tím slovem „národ“, ale budiž. Lpění na prvotní úrovni kořenové čakry jako by jim zastřel reálný pohled na jejich situaci. Židé se vrátili do země Izrael. Jednu chvíli byla šance, že tam s domorodci budou žít bok po boku v klidu. Šance nebyla využita, chyby byly udělány na obou stranách. Na straně Palestinců špatní vůdci, kteří podporovali horkokrevná násilná řešení podporovaná nacionalistickými slogany (známá je i válečná spolupráce s nacisty), na straně Židů silné trauma a neustále přítomný pocit ohrožení, který se neznalým jejich traumatických ran, pocitů a mentality může jevit jako přehnaná asertivita a sebeprosazování. Nicméně Palestinci jako by se zasekli ve zmíněné pozici oběti. Nejsou schopni si realisticky připustit, že Židé zkrátka v Izraeli zůstanou a je potřeba se s tím smířit. To je první krok. Druhý krok je stáhnout projekci vnějšího nepřítele, nesvádět na něho svá selhání, podívat se na vlastní problémy a začít je řešit. Protože žít trvale v nenávisti a frustraci ničí nejen Izraelce – ničí to především Palestince samotné. Známý obrázek pubertální palestinské mládeže házející kameny na izraelské vojáky jako by ukazoval úroveň zralosti celé společnosti: stadium pubertální vzpoury. Dospívání bolí, to ví každý z nás. Ale zaseknout se v pubertě – stojí to za to?

Stačí si položit úplně jednoduché otázky: Co dali světu Židé? A co Palestinci? Palestinci svoji veškerou tvůrčí energii dávají do hněvu, pomsty, nenávisti, vymývání mozků už malým dětem, zkreslování historie, ideologické manipulace fakty. Co vytvořili? Pozitivně, s radostí? Dobrým příkladem jsou často používané (či zneužívané) tzv. „uprchlické tábory“. Po válce o nezávislost v letech 1948-49 uprchlo, mj. na výzvu okolních arabských zemí, z Izraele cca půl milionu Palestinců. Jejich arabští „bratři“ je izolovali v uprchlických táborech – a tam mnohdy žijí dodnes. Málo se mluví o tom, že v té samé době přišel do Izraele stejný počet židovských uprchlíků vyhnaných z arabských zemí. Okamžitě dostali izraelské občanství. První generace žila ve stanech, druhá už se integrovala. To je cesta, jak pomoct uprchlíkům a nedržet je v pocitu křivdy po další generace.

Zdá se, že jak na osobní, tak na kolektivní úrovni je v současné době nejcennější kvalitou PRAVDIVÁ SEBEREFLEXE. Když budu stále žít v mýtu o svém individuálním či kolektivním osudu a nepřijmu za něj spoluodpovědnost, nikam se nepohnu. Nezmění se ani můj individuální život, ani život mého společenství. Budoucnost tvoříme v každé vteřině. Tvoříme ji takovou, jaká je naše momentální úroveň vibrace. Ale tu vibraci ovlivňujeme my – prací na sobě, sebeuvědoměním, schopností prolomit hranice své mysli a podívat se na věci jinak, schopností ctít moudrost svého těla (ženskou polaritu), překročit staré vzorce. V současné době (2012 – 2015) k tomu máme mimořádnou příležitost: dvě mocné kosmické síly, symbolicky nazývané Pluto a Saturn, jsou v silném postavení nemilosrdně tlačícím na změnu, zralost a dospělost. Pluto, vládce hlubinných energií Štíra, je v Kozorohu, Saturn, vládce zemských, přísných a jasně strukturovaných energií Kozoroha, je ve Štíru. „Všechno na tomto světě tvoří tyto dvě planety, když se dotknou.“ (Tatjana Mitic, astroložka). Jaké jsou jejich lekce? Stáhnout projekce z vnějšího světa. Práce s našimi nejhlubšími strachy a úzkostmi. Vidět realitu takovou, jaká je, včetně jiných realit. Realistické sebepoznání. Zodpovědnost vůči vlastnímu Já. Samostatnost, sebedůvěra, celistvost. Život – vysokovibrační Pluto (archetyp Temné Bohyně) je Zdrojem Života. Tedy – esence. Pustit to, co je nadbytečný balast.

Je náhodou, že Židům vládnou Pluto, Saturn a Uran? Že se rodí jako fénix z popela, z bojů a bolestí, a ukazují nám tak cestu, jak žít jak jedinečný individuální život, tak odpovědný život ve společenství? Že ctí tradici, a přitom ji dokáží vodnářsky překročit, v zájmu poznávání, neutuchající zvídavosti a touhy překračovat hranice? Že nás učí nenastavit útočníkovi druhou tvář, ale postavit se zlu, protože „pasivita tváří v tvář zlu slouží zlu“(Jacob Neusner)? Že nás učí pojmenovat věci jasně, tříbit intelekt i žít silné emoce, a ustát si to? Možná bychom mohli jak Židům, tak Izraeli, konečně poděkovat za to, že jsou stále o krok napřed, se svými dva tisíce let pěstovanými čidly na nespravedlnost a ohrožení: ve světě ohroženém destruktivními silami typu ISIS či diktatury prezidenta Putina se nám jednou izraelská zkušenost může zatraceně hodit.

Což neznamená, že bychom neměli v modlitbě či meditaci se soucítěním a otevřeným srdcem myslet jak na Izraelce, tak na Palestince. Protože tak jako se jednotlivci odlišují současnou úrovní vědomí – a po celý jejich život (a životy příští) je kdykoliv otevřena možnost jeho růstu k lásce a moudrosti, tak se odlišují kolektivy. A já věřím, že i ony mají možnost růst a změnit uctívání smrti v uctívání života, i když na to nemají dva tisíce let času a náročných lekcí. Do té doby ale je potřeba život chránit. A v této větě je shrnuto vše. Děkuji vám za pozornost.

Foto: V Izraeli zazněla siréna „ceva adom“ (červená barva), ohlašující, že z Gazy byly vystřeleny rakety. Žena leží na zemi a čeká na dopad rakety.

Texty zveřejněné na webu www.oheladom.cz jsou autorskými texty a překlady PhDr. Terezie Dubinové. Bez vědomí autorky a jejího psaného svolení je nelze kopírovat a přebírat na svůj web. Sdílení na FB s plným odkazem je v pořádku. Pokud  chcete texty publikovat na svém webu, dejte autorce na vědomí na mailové adrese terezie.dubinova@oheladom.cz . Děkuji.

K tématu více na tomto webu:
http://www.oheladom.cz/2014/ostatni/irena-kalhousova-o-aktualni-spolecenske-a-politicke-situaci-v-izraeli/
http://www.oheladom.cz/2013/puvodni-clanky/kibucy-dnes/
http://www.oheladom.cz/2012/puvodni-clanky/izrael-a-palestinatentokrat-inspirace/

Viz. také výborné rozhovory s Irenou Kalhousovou zde:
http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/izrael-hamas-potrebuje-musi-ho-jen-drzet-v-lati/r~1e6a10be0ced11e4a54c0025900fea04/
http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/mir-na-blizkem-vychode-za-vlady-netanjahua-neprijde/r~760a285c0da811e4a0860025900fea04/

Pokud se vám tento obsah líbí, můžete ho sdílet se svými přáteli

17 Replies to “Izrael a Palestina – pohled na současný konflikt z jiného úhlu”

  1. Jana Jenčovskáuolysic says: Odpovědět

    Díky !!!

  2. Marie Zahradníková says: Odpovědět

    Terezko,

    za článek moc díky, spousta důležitých informací i postřehů (a vcítění)…
    Měj se moc pěkně!
    M.

  3. Mooooc hezký Terezko…Roubínkovi z Nuslí 🙂

  4. Díky za skvělý text a hodnocení. Budu šířit …

    1. Děkuji za všechny reakce, na webu i v mailech. Z nejnovějších zpráv doporučuji:
      http://www.jpost.com/Operation-Protective-Edge/Gaza-reporters-tweets-Hamas-using-human-shields-368689
      (…aneb co se děje zahraničním novinářům v Gaze, když chtějí informovat pravdivě o tom, co zažívají a vidí na vlastní oči…)
      http://www.bbc.com/news/world-middle-east-28430298
      (…článek izraelského odborníka na tunely v Gaze. Konečně na BBC něco ke čtení. )
      http://www.ynetnews.com/articles/0,7340,L-4543634,00.html
      (…zatímco obyvatelstvo Gazy žije na hranici chudoby, velení Hamasu se umí o sebe postarat.)
      S velkou úzkostí sleduji snahy v Evropě žijících muslimů démonizovat Izrael, demonstrace plné násilí a agresivity a bezradnost státu a policie (Francie, VB, Německo). V Rakousku byl napaden hostující fotbalový tým z Izraele Makkabi Haifa. Čas na připomenutí evropských hodnot klidného soužití a konsensivního řešení. Někdo by to měl těm horkým hlavám důrazně připomenout, pokud tu chtějí žít.

  5. Děkuji za velmi inspirující a hluboký vhled!

  6. Nebýt do hezkých postřehů z místa a vcelku logického a rozumného uvažování nabaleno tolik balastu, tak to mohlo být i super. Po astrologii (tohle je opravdu perla: „Je náhodou, že Židům vládnou Pluto, Saturn a Uran?“), vibracích a čakrách a troše toho náboženského mysticizmu jste zapomněla ještě přibalit kousek homeopatie a bylo by to komplet. Je zajímavé, že zdůrazňujete PRAVDIVOU SEBEREFLEXI a přitom nejste schopna sama sobě schopna odlišit rozumné věci co fungují od blábolů a mícháte to dohromady.

  7. Píšeš vraj Gaza je demografickou explóziou preťažené územie, ale to sú len hlúpe keci, lebo tá tlačenica tam vznikla práve preto, že izraelské svine kradnú palestíncom územia, vytláčajú ich a ničia ich obydlia na stále väčšom území. Naopak, židia sa množia geometrickým radom ako odporný hmyz, veď
    55 rokov po vzniku štátu Izrael dosahol počet jeho obyvateľov 6.7 miliónov. V dobe vzniku štátu v roku 1948 čítalo obyvateľstvo krajiny (Židia i Nežidia) 806 tisíc ľudí, čiže za 55 rokov vzrástol počet obyvateľov Izraela osemkrát – a za takúto dobu to nemá obdoby v žiadnej inej krajine.
    No keď budú všetci izraelský vojnoví zločinci postavený pred medzinárodný tribunál a spravodlivo popravený, tak tam vznikne asi takmer čisto arabský štát. Za skúsenosťami so židmi netreba chodiť do Izraela. Ak by sme v našej literatúre hľadali zmienky o Židoch, našli by sme ich pod rôznymi menami. Bradáči, „šólemovia“, „icíkovia“, potomkovia Abraháma, ale aj lišiaci, lasice, pijavice, židáci a smradúsi – toto všetko boli prezývky, ktorými ich obdaroval slovenský ľud. Vychádzali z typických rysov a vlastností, židov. Pomenovanie bradáč je jasné. Vychádzalo z výzoru ortodoxného Žida, ku ktorému neodmysliteľne patrila dlhá brada s pajesmi. Prezývky šólem a icík (Izák) alebo pomenovanie potomkovia Abraháma súviseli s biblickými motívmi a s typickými židovskými menami. Mená s pejoratívnym podtónom – židák, lišiak, lasica, pijavica – vyplývali z negatívnych javov, ktoré sa vyskytovali u mnohých Židov. Išlo najmä o úžeru, priekupníctvo a finančné podvody. Slovo žid sa miestami dokonca používalo ako synonymum k slovu úžerník. V takomto význame sa dostalo aj do Bernolákovho Slowára. Pomenovanie smradúsi získali vďaka svojmu spôsobu života. Už etnograf Ján Čaplovič o Židoch napísal, že sa živia veľmi zle, ba horšie ako Cigáni. Ich základnou obživou mala byť cibuľa, voda a pálenka. Pálenku však sami nekonzumovali, ale pálili ju vo svojich domoch, odkiaľ vraj vychádzal ohromný smrad, a predávali ju v krčmách, ktoré Čaplovič, ale aj ďalší označili za veľmi nekvalitné. Ján Kollár sa pri jednej zo svojich ciest sťažoval, že sa nemohli nikde poriadne najesť, lebo v krčmách boli všade iba špinaví Židia. Rovnako aj Jozef Miloslav Hurban v súvislosti so Židmi často spomínal štipľavý cesnakový zápach.
    Príčinu negatívneho vnímania možno hľadať v tom, že slovenské obyvateľstvo sa živilo prevažne ťažkou manuálnou prácou na poli, čo bolo v protiklade so spôsobom života väčšiny Židov, ktorí si živobytie zabezpečovali, priekupníctvom, pálením alkoholu a úžerou. Práve priekupníctvo a úžera spôsobili, že im okolité obyvateľstvo nadávalo do pijavíc, ktoré žijú z práce iných, sami nevytvárajú žiadne hodnoty a iba presúvajú peniaze. Je známe, že Mária Terézia Židov neznášala, preto pokračovala v šľapajach svojho otca Karola, ktorý zaviedol zákon umožňujúci oženiť sa v rakúskych krajinách iba jednému synovi z každej židovskej rodiny (numerus clausus). Ostatní, ak sa chceli oženiť, museli odísť. Ich najčastejšou destináciou bolo Uhorsko. Počet Židov tu začal vďaka tomu narastať. Od roku 1783, keď bol vydaný tolerančný patent s názvom Systematica gentis Judaicae regulation, bolo Židom povolené usádzať sa v slobodných kráľovských mestách a prenajímať si vidiecky majetok pod podmienkou, že ho budú obrábať sami, lebo sa vedelo, že si na živobytie vedia zarábať iba šmelinou, ale poctivá práca im smrdí.

    1. nechutný kokotlebovec

  8. Neco tak odporneho jsem dlouho necetl pane Kamenicky

  9. Drahá Terezo,
    víme, že marné je házeti perly sviním a víme také, že v prostředí sítě občas nějaká ta svině (při vší úctě k prasatům) perlu slupne. A co si s ní má počít jiného, než – dle své přirozenosti – ji v hovno obalenou vykálet. Tož tak 🙂
    Za sebe děkuji za sdílení Tvých zkušeností a za perly v závěru. Už září v mé Koruně…

    1. terezie.dubinova says: Odpovědět

      Dobrý den, vidím, že po dobu naší rodinné dovolené bylo v komentářích živo. Komentář pana Kamenického je za hranicí trestného činu podněcování nenávisti vůči jiným náboženským a národnostním skupinám, přesto nemažu, abychom věděli, že jsou mezi námi lidé „myslící“(resp. v pudech a emocích chycení) tímto způsobem. Nacionalismus je těžký stín Evropy a evidentně ještě dlouho bude.
      Astrologický pohled je nástrojem, který používám k tomu, abych překlenula dualistické myšlení, rozštěpění na „oni“ a „my“ v našem vědomí. Neboť v mandale horoskopu VŠICHNI máme energie moci, agresivity, hraní si na oběť…, proto se nás týká vše, co se děje „venku“. Máme ale i potenciál k soucítění, kultivaci, sebereflexi a etické disciplíně. Astrologii používám v její kvalitní podobě (viz. např. Richard Tarnas „Cosmos and psyche“), nikoli jako „trošku náboženského mysticismu“. Jiní používají k nadhledu a překonání rozštěpu jiné nástroje. Je škoda, že v Čechách jsme pozadu v seriozním zkoumání hranic stávajícího paradigmatu a v jeho překračování a kdo tak činí, vypadá jako „ulítlík“.
      Planety představují mocné energie demonstrující se ve všem, co existuje, tedy i v národnostních a náboženských skupinách. Pokud někomu nestačí moje dvacetiletá zkušenost a studium v hodnocení planetárního typu, doporučuji knihu izraelského akademika Hebrejské university v Jeruzalémě a vynikajícího znalce kabaly Moše Idela „Saturn´s Jews“. Saturna starověcí lidé znali, Uran byl objeven v 18.století, Pluto ve 20.století. Před jejich objevem byl vládcem Štíra Mars a vládcem Vodnáře Saturn. Kabalistické a rabínské texty, které Idel předkládá, ukazují, že charakteristika Saturna zahrnovala jak saturnské, tak plutonské kvality.
      Přeji všem klidné dny.

  10. Dobrý den,
    to jste také jistě četla Protokoly Sionských mudrců, když už jste takhle sečtělá.
    Nechci a nebudu tady nikoho hanit a ani nikoho chválit, jen bych zdůraznil fakt že každá mince má dvě strany a záleží čím chce člověk platit. Tyhle stránky mám rád hlavně k vůli překladům Inelie Benz, ale tenhle článek může zmanipulovat hodně lidí od střízlivého názoru na věc.
    s přáním všecho hezkého Petr

    1. terezie.dubinova says: Odpovědět

      Dobrý den, ano, právě jste potvrdil název knihy právničky a autorky Hadassy Ben-Itto THE LIE THAT WOULDN´T DIE: THE PROTOCOLS OF THE ELDERS OF ZION (čili „Lež, která neumírá: Protokoly sionských mudrců“, v zapůjčení v knihovně Židovského muzea v Praze). Takže znovu: Jde o podvrh zhotovený carskou tajnou službou (předchůdkyní NKVD a KGB) kolem roku 1905. Nicméně děkuji za podnět. Stále více se setkávám s tím, že tzv. duchovní lidé (kteří čtou Inelii Benz, nabádající nás mj. pracovat se strachem a vlastním stínem) zastávají antisemitské smyšlenky a věří konspiračním teoriím, za které by se nemuseli stydět nacističtí propagandisté. Takže brzy na tomto webu publikuji článek, kde se nad tímto fenoménem zamyslím. Hezký den všem, Dubinová

  11. Jak to prosím Vás myslíte, že se židé vrátili do země ve víře, že budou žít bok po boku s domorodci? Kdo je tam zval a čekal???Domorodci? Jak to, že máte tolik pochopení – dalekosáhlým způsobem tady popisuteje , co je vedlo k jejich agresi a proč na ní mají vlastně právo. A druhým dechem se ptáte , co dali světu vlastně Palestýnci… Co je Vám do toho, co dali? Toto byla jejich země a židé ji jejich zemi ukradli – na základě tisícileté historky! Jak by se vám líbilo, kdyby do Čech přivandroval cizí národ , a vy byste se musela pakovat a a ještě být ráda, že jste přežila???

    1. Dobrý den, děkuji za komentář. Ano, s tímto argumentem se setkávám často, s odkazem, „jak by se nám líbilo, kdyby k nám přišli Irové a chtěli tu žít, protože tu kdysi žili Keltové“. Proto jsem se snažila vysvětlit, že (na rozdíl od Keltů/Irů) Židé jsou v Izraeli doma, což je historický fakt (nejde o „tisíciletou historku“, jak uvádíte), a pouto s Izraelem po celou dobu diaspory mentálně i fakticky (poutě, individuální návrat) udržovali. Otázka tedy je, kdo je tu „domorodec“. Domorodci jsou podle mého názoru jak Židé, tak Palestinci (dle pravidel českého jazyka s „i“), a měli by to přijmout, ideálně v klidu, což se zrovna moc nedaří. To je celé.

  12. Skvělý článek.